Slyšíš?
Slyšíš?...jemná melodie klavíru rozehnala to ticho, které v místnosti bylo…Jak sladké, že?..řekni, lásko..co cítíš?..prosím řekni…zavři oči a přemýšlej…víš co cítím já?..neuvěřitelné teplo..bezpečí..a tak silný cit o jakém víš jen jednou za celý život..vždycky si přeješ , aby se to stalo, ale když to přijde, je to tak nečekané, že nikdy nevíš jak se máš chovat..máš pocit, že to na tobě musí každý poznat..protože se nedokážeš přestat smát..máš pocit, že se ti rozskočí srdce, protože buší tak rychle jako nikdy..jsi zmatená a nevíš nic a nedokážeš se soustředit na nic..jen na ten pocit..na to hřejivé něco, čemu se říká láska..zdá se ti, že ti někdo otevřel oči, protože všechno okolo tebe je náhle barevné a vstřícné..měkké a příjemné…nekonečné a okouzlující..potřebuješ to cítit navždy, ale nemůžeš si být jistá, že to vydržíš, protože máš pocit, že tvoje srdce a tělo za chvíli praskne štěstím,…cítíš se být naprosto dokonalá ..plná dobra a máš chuť zulíbat celý svět, protože ti dovolil cítit něco tak božského jako je láska…IsKaM!!!!!
Smutná láska
Ten ptáček si kroužil jen tak oblohou. Jen tak mezi mraky. Jen tak, aby viděl svět z výšky.
A lovec mířil. Ptáčka v hledáčku si našel.
Lesy, řeky, hory, města. Všechno cestou spatřil. Kde chtěl, tam spočinul. Kam chtěl, tam letěl. Hlad neměl, bříško naplněné.
Prásk!
Lovec stiskl spoušť a udělal si čárku v notýsku.
A ptáček padal dolů, křídla nehybně přitisknuta k tělu. Rána krvácela. Srdíčko už dotlouklo. Tvrdý dopad na zem, jejíž chlad už necítil.
Ptáci, kteří v oblacích létali taky, se rozprchli. Vyděsil je ten dobře známý zvuk. Jen jeden, jen jeden se vrátil. Přisednul k mrtvému tělíčku a pozoroval je. Kdyby mohl plakat, plakal by. Ale on jen seděl a zhluboka dýchal. Seděl tam den, dva. Ani se nehnul. Čestnou stráž držel nad svým druhem.
Ona byla mrtvá, ale on to nechápal. Ona se na něj už nikdy neusměje, ale on se s nadějí na její návrat usmíval pořád. Aby nepoznala, že je smutný. Že teskní. Že mu hrozně chybí. Že bez ní nemůže žít. Že jen ona pro něj něco znamenala. Že jen od ní se nechal kárat. Že jen ji chtěl hladit. Že jen od ní se chtěl nechávat líbat. Napořád.
A ona si odejde! Nechá ho tady. Bez vysvětlení. Uprostřed toho nejkrásnějšího období.
Díval se na ni.
Jen tak si tam ležela. Ani se nesnažila něco vysvětlovat. Nikomu. Jen tam tak ležela. Jako by spala. Jako by se měla každou chvíli probudit a říct:
Hezký,ale smutný svět...!!!
Je kolem jedenácté hodiny večer a její rodiče šli spát. Do batohu sbalila pár věcí, ještě v rychlosti napsala rodičům dopis, aby o ní neměli strach, že se brzy vrátí a že je v bezpečí, otevřela okno a vyhlídla ven. Podívala se na oblohu, na které nebyla vidět jediná hvězda. Vylezla z okna ven a vydala se na místo, kde ho naposledy viděla, kde s nim naposledy mluvila. Byla to pouze lavička. Ale teď už nebyla v tom krásnym, sluncem prosvícenym parku. Byla schovaná ve tmě. Nikde nikdo nebyl. Sedla si na ní a v hlavě se jí vybavovalo všechno co před několika hodinami tady prožili. Jak se všichni smáli. Vybavovalo se jí každý slovo. Každej pohled.Najednou začalo pršet. Schoulila se do klubíčka a studené kapky vody, které byly stejně smutné jako ona na ní lehce dopadávali. Po chvíli pršet přestalo a obloha byla celá posetá hvězdami. Oblečení měla uplně promočené od deště a oči zaplavené slzami a bolestí. Začali se jí pomalu zavírat a usnula.
Probudil jí až známí hlas. Otevřela oči a uviděla toho kluka. Ptal se jí, co tam dělá, ale ona mu neodpověděla. Sbalila si do batohu deku a chystala se beze slova odejít. Chytil jí za ruku a začal: