Srovnání lektorských dovedností s dovednostmi učitelek v mateřské školce
Po vystudování oboru andragogiky neboli vzdělávání dospělých na vysoké škole jsem si představovala, jak skvělé a zábavné budou dny v mém budoucím zaměstnání. Přece když člověk dělá práci, které rozumí, a která ho navíc i baví, pak všechno musí bezpochyby klapnout na jedničku. Andragogiku jsem si vybrala proto, že mě vždycky bavilo někomu něco vysvětlovat, s někým o něčem diskutovat, zároveň jsem byla odmala exhibicionistou, takže stoupnout si před místnost plnou lidí mi nikdy nedělalo problémy. Věděla jsem tedy, že chci učit. Ale co jsem věděla stejně dobře, bylo, že na malé děti rozhodně nikdy dostatečnou trpělivost mít nebudu. Když jsem se začala zajímat o různé obory vysokoškolského studia, nebyla andragogika stále ještě tolik známá, jako je dnes, takže jsem rok vysoké školy strávila na Pedagogické fakultě a studovala pedagogiku volného času. O to víc jsem byla nadšená, když jsem andragogiku objevila, a hlavně, když jsem ji začala studovat.
Elánu, pozitivní energie a naivních představ jsem tedy, jak můžete vidět, měla dost a dost. Prací, kterou jsem v oboru získala těsně po škole, byla lektorská činnost pro jednu nejmenovanou firmu zabývající se vzděláváním dospělých, zejména co se manažerských dovedností týče. A protože jsem studovala ekonomické lyceum, neměla jsem moc problémů, když jsem se měla seznamovat se specifičtějšími dovednostmi. Lektorovala jsem zejména kurzy týkající se komunikace ve skupině, osobního hodnocení a dalších dovedností, které vycházely hlavně z psychologického tréninku. Prošla jsem základním školením a byla jsem si naprosto jistá, že svou první prezentaci a lektorskou zkušenost zvládnu. Nervozita, která mě zpočátku popadla, byla, jak se později ukázalo, to nejmenší, s čím jsem musela na svých lekcích bojovat. Ačkoliv jsme ve škole měli nějakou tu praxi, každý člověk je jiný, a já prostě a jednoduše nemohla své první „studenty“ rozdýchat. Jakmile mě totiž uviděli, ihned se rozhodli, že pro ně jsem příliš malé sousto. Vypadám totiž o trochu mladší, nežli ve skutečnosti jsem, takž zejména pánská část osazenstva si ze mě absolutně nic nedělala. Dámy se ke mně pro změnu snažily být shovívavé, což od nich sice bylo hezké, ale tím pádem mě absolutně neposlouchaly a jenom automaticky kývaly hlavami. Já abych si tam tedy vyprávěla něco pro sebe. S tímhle problémem jsem se ale naučila rychle vypořádat. Rázně jsem se představila, předvedla svůj titul a vzdělání, tím pádem jsem byla oprávněná k tomu, jim o komunikaci něco povídat. Do chvíle, kdy jsem povídala, se ještě situace dala nakonec nějak zvládnout. Mluvila jsem, snažila se občas proložit výklad nějakým vtipem a účastníky lekce zapojovat ptaním se na jejich osobní zkušenosti. Hlavní problém ovšem nastal, když jsem z pozice lektora měla vyzvat „studenty“ k tomu, abychom se vrhli na praktický nácvik situací. V tu chvíli zavládlo ticho.
A tak to probíhalo na většině mých kurzů. Musela jsem vždy někoho, kdo se mi zdál alespoň trochu zapojený a aktivní přemlouvat, aby před ostatními vystoupil. Cítila jsem se jak na základní nebo v mateřské školce. „Nestyďte se, pojďte mezi nás a zkusíme to společně.“ Tak takhle jsem si vážně svou práci nepředstavovala. Nejhoršími případy byli ti, kteří mi dávali již od začátku ostentativně najevo, že oni jsou tu jenom kvůli tomu, že musí, jinak by měli v práci potíže. Ti mi svými otrávenými grimasami dokázali ukázat tolik nechuti najednou, že se mi z toho skoro podlomily kolena. Těm jsem se ještě ze začátku dokázala dávat nějakou šanci a snažila se je povzbudit, po tom, co mě ale téměř všichni z kategorie „Jsem tu, protože tu musím být“ vykázaly do patřičných mezí s tím, ať si jich nevšímám, jakože tu nejsou, jsem tuhle snahu vzdala. Stále jsem marně čekala na kategorii „Jsem tu a chci se něco naučit“. Ta jako by neexistovala, nebo se mi rozhodně vyhýbala. Měla jsem tak za sebou první měsíc práce a byla jsem absolutně vyčerpaná. Z lekcí jsem chodila úplně vycucaná s pocitem blbě odvedené práce. Vždyť kde byl sakra problém? Vždyť jsem měla vystudovaná všechna řešení možných situací, ale nějak se mi pořád nedařilo je správně realizovat. Co jsem měla dělat ještě víc? Víc je prosit o pomoc? Víc se usmívat? Víc být rázná? Víc cokoliv? Nevěděla jsem.
Po měsíci lektorování jsem se setkala na povinné měsíční schůzce se svou šéfovou. Ta mi předala vyhodnocení z dotazníků spokojenosti od mých klientů. Vyšla jsem z nich s docela velkou ostudou. Setkala jsem se dokonce s větou, že ačkoliv má slečna hezky vystudováno, neumí člověka zaujmout. Já, která by se i na hlavu postavila, aby je zaujala, jsem nudná? Už jsem se viděla, jak mě vyráží během zkušební lhůty. Seděla jsem tak jako uzlíček nervů a říkala si, jak tohle dopadne. Naštěstí moje šéfová se ukázala jako baba plná pochopení, protože mi vyprávěla o svém prvním zaměstnání a prvních neúspěších. Snažila jsem se jí vysvětlit, že už nevím, co mám dál dělat, protože si myslím, že postupuju naprosto přesně, jak se má, jak jsem se učila. Jen prostě je někde chyba, ale vážně nevím kde. Jak mi správně má šéfová řekla, chyba nemůže být nikdy na klientově straně (vždyť je to klient!), chyba musí být vždy ve mně jako v lektorce. V tu chvíli se ozvala má prudká povaha a já se jala vysvětlovat, jak ale přece mám červený diplom, takže tady nemůže být problém. Šéfová mě tedy poslala uklidnit se na oběd a po obědě jsem se měla stavit zpátky u ní, abychom vše dořešily.
Během oběda mi hlava u horké polévky vychladla a já si uvědomila, že stejně jako mně se zdá, že se všichni klienti chovají jako malé, vzpupné děti, stejně se chovám sama. Vždyť kdo zralý by si takovéhle chování dovolil? Navíc, když mu nabízejí šanci? Bylo mi nakonec ze všeho do breku, ale bylo mi jasné, že brekem si stejně jako malé děcko nic nevynutím. Pokorně jsem se tak vrátila do hlavní kanceláře a omluvila se za své chování. Šéfová mi sdělila, že si velice váží toho, že může zaměstnávat někoho s tak dobrým vzděláním, ale že na druhou stranu teď nadešel čas na to získat určité množství praxe. A praxi je také nutné se učit. Navíc, pokud člověk dělá lektora, aniž by kdy předtím nějaký čas kontinuálně vyučoval. Škola prostě v tomhle ohledu nemůže a není všechno. Mít červený diplom neznamená neučit se nic nového dál. Společně jsme se tedy domluvily na některých organizačních změnách a měla jsem k sobě mít dojednaného staršího kolegu, který mi měl s přípravou lekcí pomáhat a v akci mě dozorovat. Protože jsem ale chtěla sama projevit nějakou větší snahu, zejména za to moje šílené extempore, rozhodla jsem se, že si najdu nějaký kurz nebo lekce, které by mi zlepšily moje vystupování v praxi. Kurzů jsem našla u různých firem a agentur několik. Nejvíc se mi však zalíbil přímo kurz „Lektorských dovedností“ u firmy Tutor, kde nabízely nikoliv suchou teorii, které mi škola dala až až, ale možnost všechno si natrénovat, stejně jako jsem já měla učit mé klienty si různé dovednosti natrénovat a osvojit. Za šéfovou jsem tedy nastoupila v plné parádě s návrhem, že bych se na kurz ráda přihlásila a že budu potřebovat dovolenou. Šéfka byla nadšená, když viděla, jak jsem si její rady vzala k srdci, a domluvily jsme se, že pokud kurz úspěšně absolvuji, pak mi firma kurz zaplatí a dá si jej do nákladů.
Kurz jsem skutečně absolvovala, a nakonec i úspěšně. Naučila jsem se během pár dní spoustu tipů a fíglů, které jsem se hned v lektorování rozhodla využít. Najednou mě práce začala mnohem více bavit, když jsem viděla výsledky. Dnes již ve firmě nepracuji. Kvůli jistým osobním neshodám majitelů – manželů, zanikla. Vždycky na ni ale budu vzpomínat jenom v dobrém. Naučila mě totiž pokoře. Naučila mě tomu, že nikdo učený z nebe nespadl a že je dobré, pokud mladému človíčku, občas ten starší uštědří dobře míněnou radu. Od té doby vím, že pokud něco neumím, něco mi nejde, mám nějaký problém, pak je dobré jít za svým šéfem a všechno mu říct. Je to mnohem lepší, nežli čekat, až se na mé chyby a nesnáze přijde. To se snažím říkat i mým dnešním klientům.