Státní maturita dýchá na záda
25. 11. 2010
S nástupem na střední školu jsem odevšud slýchával o státních maturitách. Ministerstvo se předhánělo v nápadech, jak studentům zkoušku dospělosti ještě pořádně ztížit. Příchod do prvního ročníku na střední není nejlehčím krokem života, proto je člověk vyděšený už tak. Natož pak, když mu noviny i školní kuloáry našeptávají, jak se může lehce stát, že jen co do školy vstoupil, taky školu za čtyři roky opustí – ale bez maturity. Byl jsem z těch všech řečí docela nešťastný. Záhy jsem ale pochopil, že nemá cenu se stresovat s něčím, co jak se ukázalo, čeká ještě daleko za dveřmi. Proto jsem se zbytek prvního ročníku snažil zejména okouzlovat nové blonďaté spolužačky a prolézt z matiky. Řeči o státních maturitách se vedly dál a v reálném světě školy se pořád nic nedělo. Usoudil jsem tak, že pokud všechny tyhle výstražné řeči vypustím ze své hlavy, můžu si bezstarostně užívat středoškolský studentský život. Mluvilo se, diskutovalo se, debatovalo se a státní maturita nikde.
Ve třetím ročníku mě ministerstvo trochu vyděsilo. Státní maturity se opět dostaly na pořad dne a já se viděl, jak odcházím po čtyřech letech studia bez maturitního vysvědčení. Se svými předpoklady k matematice, které byly mizivé, jsem si nedokázal představit, že bych měl absolvovat například maturitní otázku o vypočítávání obsahů a ploch osmihranu a podobných výmyslů. Navíc mi má orientace na humanitní předměty silně vyhovovala. Na většinu volitelných předmětů jsem totiž chodil zásadně s dívčím osazenstvem. Zatímco kamarádi trčeli na deskriptivní geometrii pro středoškoláky, já navštěvoval kroužek pro bohemisty a psychology. Na mou psychiku tedy měly tyhle „dámské“ hodiny jasně pozitivní vliv. Dívčí osazenstvo si mě dostatečně hýčkalo. Alespoň jsem věděl, proč dostávám takovou „sodu“ od našeho matematikáře. Všechno v životě totiž musí být vyrovnané – vesmír si to žádá. Když mě hýčkají dámy, musím to schytat ze strany algebry. Mé modlitby byly nejspíše vesmírem skutečně vyslyšeny a státní maturita se zase vzdálila z obzoru jako ten poslední mráček na mé bezvadně vymetené obloze. Bohužel, vzdálila se jenom na chvíli. Měla se brzy připomenout. Tentokrát ale ne jako mráček, ale jako pořádná smršť a bouře.
Vstup do posledního ročníku školy byl totiž poznamenán definitivním rozhodnutím. Státní maturity budou. Aneb tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Musím vám říct, že to utržené ucho vážně hodně bolí. Nechápal jsem to a nechápu dodneška. Stačilo se narodit o chvilku dřív a mohl jsem se stále krásně státní maturitě vyhnout! Ó vesmíre, cos mi to udělal! Vždyť já tu matiku nedám nikdy! Nakonec by se možná člověk přece jenom s tím, že se stane první obětí státní maturity, smířil. A to říkám proto, že jsem optimista. Jenomže, jak se má člověk smířit s něčím, co ani neví, jak vypadá nebo probíhá? Jak má bojovat proti nepříteli, když ani neví, co za nepřítele to přesně je. A jsme u toho. Nejvíce matoucím a k naštvání vedoucím je fakt, že i když je dnes jasné, že státní maturity budou, pořád kolem nich není všechno jasné. Utrpení a deprese z možného neúspěšného studia střední školy se proto u mě mnohonásobně zvýšily. Teď abych se matiky bál najisto, ale z jejího obsahu a přesného zadání byl ještě vyděšenější. Nevím totiž, jak bude znít. Chápu, že se studenti bouří a problém maturit řeší protesty. Vždyť maturity se nelíbí ani učitelům. Mám ale pocit, že kdyby se hned od začátku vědělo, do čeho přesně budou školy, studenti a profesoři vehnáni, bouře by nastaly také, ale bylo by jich méně. Největší odpor v nás, a to vím právě z „dívčích“ humanitních kurzů, vyvolávají ty věci a jevy, které neznáme. Nejvíce se bojíme toho, co jsme nezažili, co nevíme, jak vypadá nebo probíhá. Fantazii pracuje na plné obrátky a malý pavouk, kterého matně vidíme na stěně, se stává největší amazonskou tarantulí. A přesně tenhle efekt zveličení vyvolává v řadách studentů chování ministerstva. Média zmatení informací svou snahou o každé vyjádření kdejakého přisluhovače na ministerstvu veřejnost obohatit jenom podporují. Z trhaných kousků si tak dohromady dáváme puzzle obrázek, který se zdá být mnohem větší a děsivější, nežli ve skutečnosti je. Důvody pro zavedení státní maturity jsou pochopitelné. Ministerstvo chce mít přehled o tom, jak české školy fungují a na základě toho naše školství proselektovat směrem ke kvalitě a nikoliv kvantitě. Problém je však v tom, jak celý nápad prezentuje. Místo toho, aby studenti slyšeli, že je pro ně státní maturita motivací, dobrým měřítkem a snad i budoucí vstupenkou na vysokou školu, dostávají se k nim záchvěvy a kousky slov jako „nedokončí“ nebo „neuspěje“.
Státní maturita, která by se při troše šikovnosti dala vykomunikovat jako přiblížení se západním zemím, snaha o zkvalitnění středního školství nebo obroda vzdělanosti českého národa, dýchá studentům na záda v podobě strašáka. Dav se bouří a propuká panika, která se v davu šíří o to rychleji. Samozřejmě, státní maturita není bez chyby. Její prezentace a představení široké veřejnosti je však proseto chybami skrz naskrz. To je také důvod, proč vidím, že obor, který jsem si pro studium vysoké školy vybral, je tak důležitý – masmediální komunikace. Jako dobře informovaný student vím, že není lehké se na něj dostat. Chtěl bych se proto připravovat a jako většina svých známých ve čtvrtém ročníku školy docházet na přípravný kurz. Co mám ale dělat jako první? Připravovat se na vysokou školu přesně podle požadavků a přijímací zkoušky složit, to je jasné. Jenže, co když neudělám maturitu? Jak pak můžu nastoupit na vysokou školu? Na co se mám připravovat dříve? Řešením tedy alespoň v mé současné situaci pro mě je, namísto přípravných kurzů na vysokou se přihlásit na přípravné kurzy ke státní maturitě. V Tutoru alespoň někdo ví, jak lze odpověď na maturitní otázku z matiky, jak spočítat obsahy a plochy stran osmihranu. Přesto však na státní maturity zůstávám naštvaný. Vynutily si na mě přípravu a já si teď na přípravu na vysokou musím sám vydělávat. Ptám se vesmíre - proč? Dostávám za uši, znamená to snad, že brzy potkám švédský opalovací tým? Je to zatím má jediná útěcha… Na druhou stranu je pravda, že můj otec říká, že jsem se měl lépe učit. A méně psát na studentské weby.