Rozsudek vynesen. Na práva přijata
13. 8. 2010
Určitě dobře znáte tu oblíbenou otázku, kterou dospělí kladou malým dětem „Čím chceš být, až vyrosteš?“ Jinak na ni odpovídáme, když nám je pět let, když nám je deset a když je nám let osmnáct. V té době bychom totiž měli přesně vědět, čím a hlavně kým chceme být, protože právě tohle je doba, kdy se láme vysokoškolský chleba. Zajímavé je pak sledovat změny, které se v odpovědi na tuhle „dospěláckou“ otázku objevují. Má nejlepší kamarádka chtěla být jako malá prý uklízečkou autobusů, pak herečkou a dnes studuje pedagogiku pro první stupeň základní školy. Starší bratr chtěl být popelářem, pak sportovcem a jeho současným povoláním je zahradní architekt. Jako bychom nejdříve chtěli být nějakým skutečně nejběžnějším povoláním, které ale musí být v dětských očích naprosto fantastické (uklízečka autobusů, popelář). Poté pro změnu míříme ohromně vysoko a toužíme být slavní (herečka, sportovec). A nakonec se rozhodneme pro to, co nás, snad, dělá šťastnými jako dospělejší osoby. Můj příběh vysněného povolání ale žádné takovéhle zápletky nemá. Já totiž už ve školce moc dobře věděla, čím chci být. Chtěla jsem být právník.
Rodiče dodneška nedokázali přijít na to, kde jsem vůbec jako malá holka k právničině přišla. Nikdo z rodiny totiž práva nestudoval a ani kamarádi neměli rodiče právníky. Možná zafungovala televize nebo rádio, kde jsem o povolání právníka doslechla, ale jedno je jisté. Ještě než jsme se ve školce o různých povolání mluvili, měla jsem jasno. Budu právník. A to mi vydrželo až dodnes. Snu stát se právničkou jsem podřídila všechno a studium práva byla jasná volba. Jenomže rozhodnout se je mnohem jednodušší, než cíle dosáhnout. Věděla jsem, že pokud chci studovat práva, musím se už od začátku dobře učit. A tak jsem se ve škole opravdu snažila a dostat se na gymnázium pro mě byla povinnost. Průběh byl tedy prozatím hladký. Pořád jsem měla na mysli, jak musí být skvělé, být právníkem a mluvit před soudem. Dlouho jsem si tak jako malá prý hrávala na soudní síň, kdy jedno z plyšových zvířátek bylo soudce, jiné žalobce, a pak chudák obžalovaný (že by podle oblíbenosti?). Nejlepší kamarádku ve školce i ve škole jsem vždycky ráda bránila před všemi kluky, kteří ji něco chtěli provést, a ve škole si následně užívala všechny kázeňské problémy spolužáků, které jsem plamenně obhajovala. Samozřejmě jsem svoje hájící umění mnohokrát zkoušela i v rámci rodinného kruhu, kde jsem buď hájila sama sebe, nebo obviňovala bratra. Sledovala jsem tak všechny seriály, ve kterých se objevovaly postavy právníků (Jake a tlusťoch a Matlock byly nejoblíbenější) až jsem se zamilovala do Ally McBealové. Naštěstí jsem se v ní neshlédla natolik, že by mi při chůzi chrastily kosti o sebe. Na gymnáziu ale byla situace se studiem práv už mnohem více horká.
Sen o právech mě nepouštěl po celá gymnaziální léta, a tak o mě bylo obecně mezi profesory známo, kam se budu v posledním ročníku hlásit. Ale nebyla jsem jediná. Ve třídě se nás budoucích právníků sešlo hned několik. A mezi nimi i moje největší konkurentka. Nemohu říct, že bych někdy cítila k téhle slečně nějakou zlost, ale sympatie to rozhodně nebyly. Snad proto, že jsme si byly vzájemně tolik podobné. Věděla totiž jako já přesně, co chce dělat a také si to nehodlala rozmyslet. Soutěžily jsme tak spolu v mnoha věcech a na start hlavního běhu jsme se měly postavit co nevidět. Byl to poslední ročník gymnázia, kdy jsem si byla vědomá toho, jak je důležité se na přijímačky dobře připravit. Podmínky přijímacích zkoušek jsem znala nazpaměť a jejich náročnost mě upřímně děsila. Na doporučení rodičů a školy jsem se přihlásila do ročního přípravného kurzu na práva, který jsem absolvovala u společnosti Tutor. Absolvovat přípravný kurz pro mě znamenalo docházet na lekce každou sobotu od října do dubna. Přestože jsem se tak právu věnovala každý týden po několik hodin, věděla jsem, že přípravný kurz není samospása a že bez toho, abych se na kurz připravovala a vypracovávala domácí testy, úspěch nemusí být zaručen. V době přípravy na maturitu a přijímací zkoušky jsem se tak učila za dva. Doufala jsem ale, že výsledek za to bude stát. Kamarádi si ze mě právě v té době dělali největší legraci, protože veškerá právnická terminologie, kterou jsem v době přijímacích zkoušek na právo do sebe nasoukala, mi začala ubíhat i do běžného jazyka. V tu chvíli bylo chování kamarádčina přítele „bezprecedentní“ a naše domluva ohledně víkendu na chatě „dispozitivní“. Prostě a jednoduše jsem měla studijní horečku.
Ve studijní horečce jsem ale nebyla úplně sama. V době přípravy na přijímací zkoušky jí trpěla většina mých spolužáků i kamarádů. A to s jednou jedinou velkou výjimkou, kterou byla moje velká gymnaziální rivalka. Na přípravné kurzy kamsi chodila již během třetího ročníku gymnázia a její sebevědomí neznalo hranic. Vždyť ona všechno už znala, tak kam by chodila… Téměř jsem čekala, v jaký den vymění tenisky a džíny za právnický kostýmek a všechny nás do jednoho zažaluje za šíření paniky před zkouškami. Během přijímacích zkoušek jsme se potkaly jenom před budovou fakulty. V té chvíli mi veškerá rivalita byla fuk a byla jsem ráda, že v té hordě lidí vidím alespoň nějakou známou tvář. Bohužel, slečna Dokonalá nesdílela moje nadšení, a tak mi odměřená konverzace před zahájením testů z logiky nijak náladu nezvedla. Na konci dne po vyplnění všech částí zkoušky jsem si na naše setkání ani nevzpomněla. Měla jsem v hlavě absolutně prázdno a chtěla jen spát.
Pro výsledky přijímaček jsem se rozhodla zajet si přímo na fakultu. Byly vyvěšené v hlavní hale. Tam jsem se taky dozvěděla, po tom, co jsem zoufale hledala svoje číslo, že jsem byla přijatá a že se všechna ta obrovská dřina vyplatila! Pro zachování anonymity jednotlivých účastníků jsem se neměla ani jak se dozvědět, jestli svoji gymnaziální spolužačku budu potkávat i nadále. Zjistila jsem to ale po prázdninách, v září, kdy se konal náš první třídní poprázdninový sraz. Slečna Dokonalá dorazila a chovala se až podivně skromně. Přece mi to nedalo a zeptala jsem se přímo na její úspěch či neúspěch na právech. Přiznala se mi, že přijímací zkoušky nesložila a výsledek ji zrovna dvakrát nepotěšil. Nehodlala to ale vzdát, což mi bylo hrozně sympatické. Vždyť sama jsem při neúspěchu byla odhodlaná zkusit to znovu za rok. Překvapivě dobře jsme si ten večer popovídali o tom, jakou taktiku jsme obě na zkoušky zvolily. Bylo zřejmé, že má ex-sokyně zkoušku podcenila a že rok, kdy jsem se já věnovala právu každý týden a ona si pouze opakovala zapomenuté znalosti, sehrál hlavní roli. Doporučila jsem ji svoje tutorské přípravné kurzy a přislíbila jakoukoliv pomoc, která byla okamžitě a upřímně přijata. Díky přípravě na práva jsme se tak začaly scházet stále častěji a právo se najednou stalo jenom jedním z mnoha témat. Dnes proto můžu říct, že jsem skutečně ráda, že práva navštěvuji s jednou ze svých nejlepších kamarádek. A hlavně, už si nemůžeme lézt do zelí. Já se totiž stanu tou nejlepší státní zástupkyní, zatímco ona bude ústavní soudkyní…