Je těžší motivovat zaměstnance nebo manžela?
Jako vdaná žena a matka dvou malých dětí jsem z vlastní domácnosti zvyklá na všelijaké úkoly, které se z počátku zdají nesplnitelné. Jistě to samy znáte – přinutit manžela k pomoci s uklizením společně obývaných prostor v paneláku, k návštěvě vaší matky nebo k nepřepínání krasobruslařských závodů. Byla jsem proto nadšená ze zprávy, kterou jsem obdržela jako vedoucí finančního oddělení naší menší personální firmy k účasti na kurzu společnosti Tutor, jak motivovat zaměstnance. A rozhodla se, že začnu nejprve se správnou motivací svého manžela.
Muži, jak se často říká, jsou jako malé děti. Rádi si hrají. Jistě znáte velmi dobře slabost vašeho muže k všem letadýlkům, autíčkům nebo vláčkům. A dobře víte, že kdo si hraje, tan nezlobí. Proto je někdy dobré, pokud chcete, aby vám muž s něčím v domácnosti pomohl, abyste jej motivovala možností hrát si s hračkami vašich dětí. Například u nás to funguje tak, že když řekne můj muž, že se jed podívat na naše kluky do pokojíku nebo že jim jde pomoci s úkoly, skončí to jejich společným hraním s vlakovou soupravou, přičemž naši kluci můžou dělat pouhé výpravčí a zvedat závody, aby náhodou tatínkovi hru nezkazili. Proto jsem začala používat svůj vlastní trik, kdy jestliže po muži chci, aby něco zařídil nebo někam dojel, pak tuto činnost spojuji s tím, že potom musí ale i napsat s kluky úkoly. Tudíž, pokud chci, aby manžel kluky vyzvednul (zatímco já si dojdu ke kadeřnici) řeknu: „Vyzvedni kluky z družiny, a pak s nimi napiš úkoly.“ Tím pádem se můj muž naučí, že nepříjemná činnost je spojená s příjemnou a stále si přitom myslí, že já jsem ta nevědoucí, která netuší, jak psaní úkolů vypadá. Sama svému vynálezu říkám odborně nevědomá motivace.
Dalším způsob, jak motivuji svého muže, je založený na rovnoprávnosti mužské a ženské zábavy. Protože žijeme v pokrokové době, ve které se ženy hrdě hlásí o svá práva, tak se i já hlásím o večery u vínečka se svými kamarádkami. Nehodlám totiž trpět onu nadvládu pivních večerů, co mužského hrdlo ráčí. Proto veškeré své večery s kamarádkami zahajuji pro manžela slovy, že když tedy teď půjdu já, bude to vyrovnané, protože pak může jít po pátečním hokeji i on. Můj manžel je velký sportovec, a proto na fair play vždy slyšel. Samozřejmostí je, že kdyby kdykoliv chtěl s kamarády zajít na pivo i mimo jejich hokejový pátek, mohl by a já bych se nezlobila. On to ale neví, protože je motivován vidinou toho, že když půjdu já, pak půjde i on a jsme si fifty fifty. Takovémuto typu motivace říkám motivace fair play.
Jiná motivační taktika je přímo založená na typicky ženských zbraních. Kdokoliv, kdo je v manželském vztahu po jistou dobu a navíc má dvě menší děti, jistě ví, jaké zbraně mám na mysli. Jsou to zbraně manželské lože. Manželská ložnice se totiž může stát během chvíle jak místem relaxace, tak minovým polem. Proto svému muži dávám jasně najevo, jaká munice se v mé ruce objeví, během jeho určitých návyků. Pokud můj muž celý večer sedí pouze znaven u televizní obrazovky, nehne ani prstíčkem, aby jen utřel nádobí („Vždyť oschne!“), pak je jasné, že večer bude minové pole, na které není lepší se v rámci zachování fyzického i psychického zdraví vydávat. Naopak, pokud manžel projeví svůj zájem o problémy našich dětí, uklidí po sobě nádobí po večeři a sundá dolů prkýnko na záchodě, pak je možné, že nebude potřebovat helmu ani chránič, protože se minové pole nekoná. Tento motivační proces nazývám, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Poslední systém motivace je založený na rodinných vztazích. Ne nadarmo existuje tolik vtipů na vztah tchyně a zetě. Pokud tedy chci, aby můj manžel podstoupil tak nenáviděnou proceduru nakupování ve velkých obchodních domech, kde samozřejmě kromě nákupu potravin většinou skončím jakožto pravá žena u nákupu oblečení na děti a manžela, pak volím taktiku motivace zvanou tchyně – ne. Ta spočívá v tom, že jakmile se chystáme k velkému nákupu, pak abych muže motivovala k jeho překonání, řeknu, že jestli bude ten nákup skutečně velký a my zvládneme nakoupit i boty dětem a manželovi bundu, pak nejspíš nestihneme návštěvu mojí matky při zpáteční cestě. V tu chvíli můj manžel ochotně po celu dobu nákupu chodí do dalších a dalších obchodů, kde vlézá s dětmi do dalších a dalších kabinek, a to celé jen proto, aby nepotkal jednu a jedinou tchyni.
Jak motivujete svého muže Vy? Zdá se, že po letech manželství máme asi každá nějakou tu taktiku, jak své drahé polovičky nikoliv donutit, ale jemně motivovat k tomu, aby naše soužití probíhalo veskrze pozitivně. Jak ale motivovat své zaměstnance? Vždyť se zaměstnanci nemáte děti, nemáte jednu pro ně děsivou tchyni a vaše ženské zbraně jsou jim šumafuk. Jak na to? To doufám, že se brzy také dozvím.