Vedení lidí skýtá problémy v každém věku
Na současnou pozici vedoucí oddělení vztahů s veřejností jsem si musela ve firmě počkat. Do společnosti jsem nastupovala hned po ukončení vysoké školy se zaměřením na mediální studia. Přestože jsem cítila dostatečně studovaná na to, bych si mohla zkusit okamžitě vedoucí pozici, jaksi mi samozřejmě chyběly zkušenosti. A tak jsem tedy začínala hezky odspodu, abych se trošku oťukala. Dnes s ohledem zpátky vidím, jaký dobrý nápad to byl. Pokud dnes potřebuji s kýmkoliv z mé skupiny lidí vyjednat, vím, co po něm přesně chtít a jak on mi může pomoci. Díky tomu se často potkávám s porozuměním a nikoliv problematickými obličeji typu „Co to po mně zase chce?“ Bohužel, ne vždy se člověku daří lidi pro svůj plán nadchnout. Ani já nemám každý den svůj dobrý den, ale jakmile jde o práci, člověk by měl osobní trable házet za hlavu a soustředit se. To se lehce řekne, ale těžko se to koná. Zaslechla jsem proto již o sobě, že jsem příliš aktivní – v práci je to snad dobře!, pořád mluvím – za to mi přece v PR platí!, a podobně. Nemohla jsem si na tyto připomínky zvyknout a ptala se, kde je chyba. Zda ve mně nebo v mých lidech. Snažila jsem se probírat svoji situaci i s dalšími přáteli a známými, kteří taktéž seděli na vedoucí pozici. Všichni se smáli a tvrdili, že na to si musím zvyknout, že jiné už to pro mě nebude.
Mně se ale na rozdíl od nich naskytla šance svoji pozici ve skupině změnit. Od firmy jsme v rámci programu vzdělávání zaměstnanců dostali jakožto vedoucí různých skupin pracovníků kurz zaměřený právě na tematiku vedení lidí. Kurz pro firmu pořádala společnost Tutor. A protože jsem byla na svém místě docela krátkou dobu, byla to tak moje první zkušenost s firemním kurzem. Nevěděla jsem, co očekávat. Jestli se vidět zpátky ve školní lavici, po pravici spolužáka a vepředu u tabule paní učitelku. Nikdy jsem nezažila zkušenost vzdělávání dospělých. Mám si psát poznámky? Bude test? Nakonec nadešel den D, kdy náš kurz vedení lidí vypukl. K mému překvapení se odehrával v příjemném osobním prostředí, ve kterém panovala čilá výměna názorů. Každý z nás měl jinou zkušenost, ale v zásadě byl problém stejný. Jak se na vedoucí pozici přiblížit lidem, ale zároveň si uchovat odstup jako jejich šéf a motivovat je svou autoritou? Jak to jenom udělat? Odpověď se skýtala v simulaci několika různých situací, snahy vyhodnotit je, objektivně na ně reagovat, zároveň pohotově i pohodově. A já si během kurzu vzpomněla, že jsem svůj problém s vedením lidí již jednou v životě řešila. Vzpomněla jsem si totiž na svůj první letní tábor, kterého jsem se účastnila jako vedoucí.
Ta vzpomínka mě pobavila a zároveň byla velmi přesná. Viděla jsem na ní totiž, že problémy s vedoucí pozicí v životě nemizí, ať je vám, kolik vám je. Bylo mi tenkrát čerstvých osmnáct let, a protože se stala menší zdravotní nehoda jisté dospělé vedoucí, jako osmnáctiletý za sebe odpovídající člověk, jsem musela převzít její pozici. Stalo se tak na poslední chvíli a já dostala na starost oddíl děvčat v průměru patnáct let. Ty holky tak nebyly nijak dramatiky vzdálené mému věku, spíše naopak. Byly až nebezpečně blízko. Jenomže, rozdíl tří let právě v tomto období dospívání je tak zásadní, že přestože jsem vypadala stejně jako ony, chovala jsem se zcela jinak. Navíc, jak mi kázala moje role. Ale získat si respekt mezi děvčaty, která nevidí, že tři roky jsou přece jenom nějaký odlišný věk, to byla těžká zkouška. Nejprve mě zcela odmítala jakkoliv poslouchat. Jestliže jsem udala nějaký termín, nedostavila se. Jakmile jsem navrhla nějakou aktivitu, ignorovali mě. Všechno bylo trapné, na nic a zejména já byla ta ze všech nejhorších. Prý jsem si na ně dovolovala. Tenkrát jsem byla bezradná a chtěla dojít pro pomoc za hlavním táborovým vedoucím. Ten se těšil značnému všeobecnému respektu a jeho hlas měl váhu. V momentě, kdy mi přišla má situace již neúnosná, jsem se tedy vydala pro pomocný zákrok. Naštěstí jsem ale po cestě potkala jen o málo starší vedoucí nežli já, která, považte, vedla oddíl třináctiletých a čtrnáctiletých kluků. To jsem si neuměla představit už vůbec. Ta mi však poradila jednu věc. Nechoď prosit o pomoc šéfa, budeš za „bonzáka“ a nijak si nepomůžeš. Raději si sama začni trochu věřit. Jakmile si totiž začneš sama věřit, ty holky tě nemůžou porazit a důvěru vycítí. Zkusila jsem se proto řídit její radou a trochu si začala věřit. Přestala jsem řešit ty neustále otázky, kolik je jim a kolik je mně. Prostě to tak bylo, já je vedla, a ony se s tím musely smířit. A najednou, jakoby i ony samy pochopily a vycítily, že se karta obrátila. Konec tábora jsme zažily v super atmosféře a já jim byla alespoň trochu vzorem.
A to bylo i to hlavní, co jsem si vzala ze svého prvního kurzu. Je hlavní věřit sám sobě. Věřit, že rozhodnutí, které jste jako vedoucí udělali, je dobré. Právě proto jste přece vedoucí, protože se umíte dobře rozhodovat. Vám byla ta zodpovědnost na základě výkonů svěřena, neprošli jste losem, ale ukázali jste, že něco umíte. Nemusíte proto o sobě stále pochybovat. Vaši podřízení to vycítí a zneužijí toho. Zároveň však musíte v každém momentu stát nohama pevně na zemi, nedělat rozdíly. Musíte tu být vždy pro svou skupinu lidí, být jejich motivátorem i podpůrcem. Jak se mi znovu ukázalo, už vlastně podruhé, vedoucí pozice není o vyšší židli, ale o zodpovědnosti.