Po škole přijde panička konečně domů a já se už těším na dlouhou procházku...jaké to nepříjemné překvapení, když místo procházky následuje 10 minutové vyvenčení a panička už spěchá domů...
Naštěstí je mi hned všechno jasný, protože panička vyndává baťoh a začíná balit. To je pro mě signál-a začínám si hrát na ocáska-´já se od tebe ani na krok nehnu, co kdybys mě náhodou nechala doma´. Naštěstí moc dlouho čekat nemusím, protože za hodinu a půl nám jede vlak ( ještě že to je na nádraží tak blízko...). Spěcháme na nádraží a panička se snaží nemyslet na to, co určitě zapoměla doma.
Nechápu proč pořád sleduje hodinky...že by se tak těšila? Bude to spíš tím, že lak kterým jedem má 5 minut zpoždění a v Pardubicích je na přestup 6 minut...naštěstí to v Pardubicích na nádraží známe, tak vlak jen tak tak stihnem.
Ve vlaku potkáváme Verču se středním pudlem Bremy, která se mi hned líbí, protože to je fenka :-). Kupéčko sdílíme ještě s docela povedeně rozcapenými dětmi, které ta jejich maminka nějak nezvládá...no aspoň chvilku je o zábavu postaráno :-), i když po tom, co mi jedno z dětí po druhé šlápne na ocas mě to přestává bavit a stěhuju se až do zadu k Bremince, která na mě sice chvilku vrčí, ale pak se docela kamarádí. Beztak si na sebe musíme zvyknout, když máme být spolu ve stanu...
V Hranicích na nádraží potkáváme ´staré známé´ z Oder-pyrenejského horského psa Belu s paničkou. Mám trochu moc energie, a Bela zjevně taky, tak začínáme dělat kraviny a chceme si hrát. Smůla, nádraží je plné lidí, tak to nemůže fungovat jako v Jirkově, kde jsem s s Jessí běhal na volno...
Vlak do Lipové Lázně má samozřejmě zpoždění a opět se potvrzuje pravidlo ČD ( čekej dlouho :-)). Po naplnění vlaku si připadám jak v Indii, s tím rozdílem, že tady mají ty vlaky aespoň dveře...všichni tam jsou namačkaný jak sardinky, ale panička alespoň slyší jednoho švéda, jak ty naše vlaky vychvaluje, že jezdí opravdu všude...prý tam u nich ve Švédsku železnice spojuje jen ty největší města. Po chvilce to panička už nevydrží a dá se se švédem do řeči. Sice když se pokouší mluvit švédsky tak se jí do toho přimíchává němčina, co se teď učí ve škole, ale rozumí pořád skoro všemu. Nakonec ale raději přejde k angličtině, protože v tý si je přeci jen jistější, chvilku zavzpomíná na staré časy a cesta docela rychle ubíhá.
Verča se rozhodla konat dobré skutky a hraje si na vlakovou hajzlbábu :-)). Mnoha lidem tak pomohla v nesnázích, když se marně pokoušeli WC otevřít...takový dobře mířený kopanec udělá své...ale moc dobrých skutků se nevyplácí, a když jeden nevděčný cestující po sobě ty dveře pořádně nezavřel, tak si toho Verča nevšimla a za velkého veselí všech cestujících se do prázdné kabinky propadla...
Konečně dojíždíme do Lipové, já jsem celý šťastný-konečně venku, takže stoupání na středisko MIROSLAV s mojí pomocí panička zvládne hravě ( horší to už je stejnou cestou do cíle...). Zaprezentujem se a panička se dozvídá šokující informaci-veterinářka přijede v šest ráno-a to se těšila, že když startujem až skoro na konci tak se alespoň vyspíme...
Zatímco se panička s Verčou pokouší stavět stan dělám úžasný bordel. Štěkám, vnucuju se paničce a vůbec se mi nelíbí že mám ležet, zatímco ona NĚCO dělá ( a já celý den nedělal vůbec nic). Paničku to už začíná docela vytáčet a jen tiše závidí klidnou Breminku...
Večer je táborák, panička potkává spoustu starých ( i nových :-) známých a skvěle si to užívá. Já si to užívám taky, protože se po kempu potuluje plno háravek...o půlnoci se panička ´donutí ´ jít spát-přeci jen zítra nás čeká náročný den a taky chudák Verča, která už spí a určitě ji vzbudíme...
Noc je podle mě moc dlouhá, a tak když zjistím jak se rozepíná stan, vydám se na procházku. Naneštěstí se panička probudí zimou a začne mě shánět. Když zjistí že nejsem po stanu, tak z toho má docela šok...ale já poslušný pejsek už čekám před stanem...ale kde jsem tu noc byl se panička nikdy nedozví. Jen tak mimochodem se ještě přes noc ve stanu ¨ztratil¨ igeliťák s mou slaninou...ale pejsci nežalujou, takže jestli jsem to byl já, nebo Bremy...??
Ráno panička leží ve spacáku a drkotá zuby, když hlásí že už tu je veterinář, tak se jí docela uleví :-). V té době se ji poprvé zrodí v hlavě myšlenka, že by chytřejší bylo jít bez bivaku...
Ani se nenadějem, a už stojíme na startu. Po pár set metrech nás dohání Michal s Benjim, kteří startovali hned po nás. Prvních 8 km vede po červených fáborcích, což se ukázalo jako největší kámen úrazu za celou cestu...po 7,5 km se nám fáborky záhadně ztrácí ( jak jsme později zjistili, tak jsme nejspíše přešli odbočku ). Vyzkoušíme asi 2 cesty po proudu potoka, kde bysme měli teoreticky narazit na značku...potom po podrobnějším průzkumu mapy zjistíme, že zelená značka není po, ale PROTI proudu potoka :-). Tak se vracíme, a napojujem se na üžasně zarostlou cestičku proti proudu...ujdeme půl km a značka pořád nikde...na cestičce sníh bez psích stop...to už jsme poznali, že ani tudy itinerář nevede :-), ale tentokrát jsme byli odhodlaní se už nevracet.
A v tom spatříme partičku dogtrekkařů-ale na druhém konci potoka...vždyť ten potůček je úzký a mělký, tak ho přelezem, přeci se nebudeme vracet...no, když k němu sestoupíme, zjistíme že se záhadně kapku zvětšil...
Sundáme si boty, a panička je přehodí na druhou stranu potoka...to se mi samozřejmě líbí a s výrazem ´jééé aportek´ se vrhám za nimi. Bohužel jsem ještě připoutaný k paničce, která letí za mnou :-). Půlku kalhot má promočených-ale nevím proč při tom ¨tak nadává-já jsem byl štěstím bez sebe že se můžu vykoupat...
Nakonec potok skoroúspěšně zdoláváme a dostáváme se do Ramzové-dolní stanice lanovky. Následuje odporné stoupání pod lanovkou, na které se vozí turisti. Míjíme Petra s Gerou a tím se dostáváme z posledního místa na místo předposlední :-). Na Dobré vodě dobíráme zásoby vody a už jsme v Ostružné. Něco se šustne v trávě, už už to chci chytit, když mě panička vyděšeně strhne zpátky. Trávou se odplazí mladý had-naštěstí užovka.
Ale to už docházíme k první kontrole, konstatujem že odpočívat ještě nebudeme, tak vyrážíme dál...kouknout se do mapy tak si možná ještě sednem...nastává nejodpornější část cesty, prudký kopec po sluníčku, kde se navíc ještě vyskytuje škodič s foťákem. V podstatě až do druhé kontroly je cesta do kopce, i když alespoň vede lesem, kde je stín. Já táhnu, ale sem tam skoro pořád se začmuchávám po háravkách, což začíná lézt paničce dost na nervy, sama je ráda že vůbec ještě jde...zlatý Benji, který si hezky šlape a vůbec nečmuchá...
Čím výš se dostáváme, tím začíná přibývat ehm...sněhové břečky ( v Kruškách byl aspoň sníh, ale tohle je něco v rozkladném stádiu mezi sněhem a vodou, nejblíže to má k ledové tříšti...). Cestou předcházíme pár odpočívajících dogtrekkařů, ale paničce je jasné, že jakmile by se zastavila, už by se taky nemusela zvednout a Michal si to ťape bez protestů za náma :-). Míjíme paní a pána ( jakpak se jen jmenovali?!) se samojedem a borderkou...obě dvě to jsou fenečky, a když je chce panička předejít tak silně protestuju...ach ty vonííí.
Konečně dorážíme na Smrk, kde potkáváme Juliánu, Báru a Pavla. Držíme se s nima až do druhé kotroly, kde panička dává kratší pauzu. Cestou padlo pár pokusů o běh-ale já jsem nějak nemohl pochopit že nejsme na canicrossu, ale na dogtrekku-a když si panička s mojí šílenou rychlostí na kamenitém povrchu skoro vyvrtla kotník, tak toho radši necháváme.
Z druhé kontroly pokračujeme chvilku s Juliánou. Cesta je nejdříve šíleně z kopečka a panička je vděčná za ty piškoty, co ji zbyli v kapse ze cvičáku. To je to jediný, kvůli čemu jsem ochoten nechat tahu i za cenu, že jsou pejsci přede mnou...pak naštěstí přichází krásná široká cesta po vrstevnici, na které si skvěle odpočinem. Michal nám za chvíli zmizí v dáli, ale s Juliánou nám cesta docela dobře utíká, stihne nám i poradit něco vhodného na klouby ( no to jí pěkně děkuju, jestli do mě panička začne cpát nějaký prášky :-)).
Juliána se rozhodne počkat na Charlieho a paničce přijde škoda nevyužít krásné cesty ( to je něco pro nás nížiňáky ), tak za chvilku zase doháníme Michala. Procházíme lomy, míjíme Verču s Bremy, a dostáváme se do Lipové Lázně. Ta představa základního kempu, úžasného stanu...a všechno je tak blízko...ale pokračujeme dál po lázeňském značení.
Mezitím nastává velký problém-předbíhání háravek. První pokus byl marný, Benji i já jsme si lehli ve stylu ´klidně si nás odtáhněte, my se jdem starat o rozšiřování rodu´. Tak chtě nechtě panička musela nechat jít háravku před náma. Jenže pak přijde malý zkopeček na silnici, háravka ho sbíhá a já chci za ní, nepříčetně vyrazím vpřed, panička zakopává, smekne se a už jede z kopečka po prdeli. Tím to končí, jdu na obojek a háravka neháravka musim hezky u nohy...
Po lázeňském značení pokračujeme do mírného kopečka přes Arnoštův Krmelec k Enhuberově náhrobku. To už panička s Michalem začínají odpočítávat kilometry do 3. kontroly a těch deset se jim zdá strašně moc...Michal se marně pokouší naučit paničku jednu francouzskou písničku-bohužel panička už není moc ve stavu kdy je schopna vnímat, natož se ještě něco učit :-). Ale alespoň to zase zabije část cesty...
Potkáváme Julču s Aidou, tak jde panička do kopečka skoro zadarmo, protože Aida hárá :-) -ne že bych jindy netáhl, ale s tímhle se to nedá srovnávat...
Spouští se krásný slejvák a panička se už skoro jistě ví, že v tomhle se jí bivakovat nechce. Šlapem dál, jediné co paničce probíhá hlavou je 3. kontrola, 3. kontrola, 3. kontrola...po hnusnym kopci následuje docela rovinka, kde potkáváme konečně nějakého labradora-dogtrekkaře. Navzdory varování v itineráři se nám podaří přejít odbočku, tak se musíme vracet. To se panička pomalu, ale jistě dostává do stavu ´mouchy snězte si mě´ a šlape za Michalem, spolíhaje na jeho orientační smysl. Naštěstí značku nalézáme a docházíme k Bílým kamenům. Už jen 4km do 3. kontroly!!!
Brzy vycházíme z lesa a jdeme po polní cestě. Michal se na chvíli zdrží vzadu, dohání nás-čímž strhne nechtěnou řetězovou reakci-přeci se nenechám Benjim předběhnout-a tak si navzdory paniččinejm nadávkám kus běžím a táhnu ji za sebou. Za minutu 8 konečně docházíme k vytoužené kontrole...46,5 km.
Michal tu chce zabivakovat, ale touhle dobou se panička už rozhodla, že chcem jít přes noc. Tak začne shánět nějakého dobrovolníka, který by šel taky. Netrvá to dlouho a přemluví Vendulu s ESP Framem ( jen tak mimochodem je to ta dobrá duše, která nám na Krušnohoráku na Jezeří našla značku-nebejt jí, asi tam s Bárou sedíme doteď :-)).
Za čtvrt hodiny vyrážíme v poměrně početné skupince po asfaltce, směr Písečná. Začíná se stmívat, tak před vstupem do lesa vytahujeme čelovky. Ještě že nás je víc, protože jen co vlezem do lesa, značka i s cestičkou se záhadně ztratí...
Následuje odporné stoupání, mě už nebaví táhnout a panička jen tak tak stíhá skupinku...no, naštěstí, nebo bohužel, si umanu že se Broňova fenka huskyho hárá, a tak alespoň začnu táhnout. Jenže panička mě k ní nechce pustit, tak na protest následuje moje zoufalé vytí a jiná škála nepopsatelných zvuků...u Pramnů Javorné se velká část naší skupinky rozhodne zabivakovat, panička už je taky ospalá a ta představa teplého spacáčku-do reality ji ale dostává chvilka stání a strašná zima, vzpomíná si na dnešní noc, a tak společně s Vendulou pokračujeme dál...vždyť na další kontrolu ( 58,5km) je to jen 5km...
Těch 5km ač po vrstevnici a krásné cestě, cestou v lese ´potkáváme´ další zabivakované trekaře, se paničce zdá nekonečná...konečně Čertovy Kameny, dáváme si do karty razítko, a panička si přezouvá ponožky. Já s Framem se začínáme nudit, a tak když v dálce zaštěká nějaký vesnický vořech, hned se přidáváme a k nelibosti paniček spouštíme krásný chorál...
K našemu prospěchu se ještě přidává zima, takže paničkám nezbyde nic jiného než vyrazit směrem na Zlatý Chlum. Cesta se ve tmě docela úspěšně ztrácí a značky taky nejsou nic moc vidět, ale kupodivu nikde nekufrujeme. V dálce za námi cestou ke 4. kontrole vidíme svit čelovek. Paničky se pozdraví s dalšími dogtrekkaři, což jim kapku zvedne náladu a pokračujem dál v cestě...
V tom se před námi objeví partička lidí-panička si nejdříve myslela že to jsou další dogtrekkaři ( mě bylo hned jasné že ne, tak jsem spustil ohlušující štěkot a Fram se ke mě přidal )-ta divná chůze by se ještě dala vysvětlit, ono po 50 km...no psy sice nemají, ale ty můžou být přeci uvázáni někde u stromu...až když konečně promluvili, tak paničkám bylo jasný, že tahle banda ožralů nemá s dogtrekkařema nic společného...chvíli vypadají, jako že s námi chtějí konverzovat, ale naštěstí na upozornění paničky že jsem zlej ( a tak jsem v tu chvíli opravdu vypadal ) se nechtěná společnost odpotácela pryč...
V tu chvíli byla panička ráda že jde alespoň s Vendulou a né úplně sama a obě si oddechli, když jsme se těch ožralů zbavili. Na druhou stranu panička zjistila, že se se mnou bát nemusí-vážně jsem vypadal ´udělejte ještě krok a sežeru vás´ a panička ví, že kdyby ten krok udělali, tak bych ji bránil. Ač si občas dokážu hrát na hluchého, tak jsem hodně citlivý na paniččinu náladu. A jakmile cítím že se začne bát, stává se ze mě pes obranář.
Konečně jsme se vyškrábali nahoru do kopce a následovala krásná cesta po vrstevnici. Asi po půlhodince potkáváme další lidi-tentokrát to je dvojce PRÝ ztracených turistů. Vendula jim jde ochotně ukázat cestu na mapě, panička radši zůstává na cestě-vůbec se mi ti turisti nelíbí,tak na ně štěkám. Fram využije situace a zblajze turistům Studentskou pečeť, nechanou na zemi. Spokojeně odcházíme, když v paničkách začínají hlodat pochybnosti: jak může být někdo tak blbý a ztatit se, když sedí a kouká na světlo města? A když okolní krajinu nezná, proč si s sebou nevezme mapu? Když už se teda ztratí, proč se nepokusí najít cestu zpátky-bylo už půl jedné v noci? A čím to je, že se nám ty obličeje zdají povědomé? Nakonec se shodneme-žeby tajná noční kontrola, která byla slibována v itineráři?
To už dorážíme na Chlapecké kameny, a jsme dohodnutý, že v Rejvízu dáme na hoďku pauzu. Občas se sice značka ztratí, takže musíme kouknout do mapy, ale neztrácíme se. Konečně dorážíme na Rejvíz rozcestí, kde dáváme pauzu. Panička zalézá do spacáku, já dostávám nažrat. Sice asi 50m od rozcestníku, pod kterým ležíme, vede docela frekventovaná silnice, ale to nám je jedno, tu hoďku to tady přežijem...
Vendula nastavuje na mobilu budíka a jdeme spát. Plánovaná hodinka se nakonec protáhne na dvě, tak o půl čtvrté vyrážíme-vpřed nás žene myšlenka, že před sebou máme už jen 29 km. V hluboké tmě procházíme bažinama. Paničce už přestává svítit čelovka, tak občas na nějaké dřevěné lávce krásně zakopne...ale v duchu se baví představou že NORMÁLNÍ člověk ve 4 v noci spí, zatímco my se proodíráme kolem močálů. Ale noc je krásná, svítí Měsíc, jsou krásně vidět hvězdičky a paničce se toto chození v noci docela zalíbí...
Pomalu se začíná rozednívat, my dorážíme k Jestřábí chatě a už počítáme kilometry do další kontroly. Cestu zase začíná komplikovat odporná sněhová břečka a spadané stromy. Dorážíme k Pásmu Orlíka a konečně odbočujem na zelenou, která je sice taky zasněžená, ale paničce se líbí víc a já cítím jak se jí zvedá nálada. U 5. kontroly chceme dát pauzu, ale paničce je v těch promočených věcech zima, tak pokračuje dál, s tím že nás Vendula za chvíli dožene.
Nastává nejúžasnější část cesty-podél Šumného potoka. Na tomhle úseku se nejvíce ukázala sehranost psa s psovodem, a kdo se ho rozhodl obejít, o hodně přišel. Krásně jsem si zdkonalil povely na odbočování do stran, hop a podlez a celkové si zlepšil spolupráci s paničkou. Přelézání kmenů bylo nic, oproti vtipně značené cestičce-značka tady a další na druhé straně potoka. Zbytek byl nechán na fantazii psovoda :-). Sice přes nejširší část potoku vedlo něco jako mostek, jenže přes něj byl spadlej strom, a tak se stal úplně nepoužitelný. Já se převážnou část cesty pohyboval po kmeni a panička po kamenech. Se divim, že tam nespadla :-). Ale ani botu si nenamočila!
Tato cesta nám ( teda hlavně paničce a tím pádem i mě ) zvedla náladu tak, že jsme až do Adolfovic s menšími přestávkami běželi. Tam v 8 hodin posílá panička rodičům optimistickou SMSku-už jen 10 km !! Z Adolfovic vede cesta opět po červených fáborcích ( s těmi nemáme dobré zkušenosti :-)) a hned na prvním kopci se k nám opět připojuje Vendula s Framem.
Vylézá sluníčko, cesta je hnusná, kamenitá a do kopce a paniččina skvělá nálada klesá pod bod mrazu...všechno ji začíná lézt krkem...dopředu ji žene jen ta myšlenka, že už ´jen 10 km´. S vypětím všech sil se doplazíme k rozcestí Nad Bobrovníkem, odkud zase vede turistická značka...a lesem, takže jsme ve stínu...no, aspoň trochu optimistických informací...
A konečně jsme na Javoříku!!! Už jen 3 km a jsme v Lipové Lázni...pořád klesáme a ty 3 km se zdají být nekonečné. Něco zašustí v trávě podél cesty, hned se za tím vrhnu a panička mě naštěstí včas strhne. Chvilku s Vendulou pozorují to místo a vidí malou zmiji...pro jistotu musím já i Fram jít těsně před paničkou, žádné tahání dopředu...
Dáváme ještě kratičkou pauzu a už se dostáváme do Lipové Lázně. Nastává další problém-nalezení lázňské budovy Marty, kde je poslední, šestá, kontrola. Pár lidí se radši optáme-lepší než jít špatně. S časem 10:15 se opouštíme poslední kontrolu a hurááá do cíle...
No, ta cesta podél potoka se zdá až moc dlouhá a jen doufáme, že jsme tu značku nepřešli...konečně se vydáváme do posledního hnusného stoupání. Ale tudy jsme už šli z vlaku a vím že to je blízko...vyškrábem se nahoru, kousek po cestě klesneme a je tu vytoužená cedule CÍL. Poslední kus se rozbíháme, cválám, závodím s Framem a panička mě nechává...společně dobíháme za cílovou čáru, rozplácneme se na zem a ležíme...
Panička vyndává povinnou výbavu, společně s Vendulou odpovídají na něco nějaké paní-nejspíš do rádia, dostávají poukázku na perličkovou koupel...po chvíli se suneme do stanu, kde dostávám konzervu a panička leží...a leží...a leží...
Jelikož mě na perličkovou koupel nemá kde nechat, tak se rozhodne že pojede až zítra, až se ještě někdo vrátí do kempu...to byla chyba...( v pondělí byla popletená objednávka a jelo se až ve 3 odpoledne, kdy my byli dávno ve vlaku ). Po párhodinovém spánku vylézáme ze stanu, do kempu se začínají trousit další příchozí...
S Vendulou se rozhodneme vyškrábat se na kopec a jít povzbuzovat další dogtrekkaře. Ve čtyři dojde Michal s Benjim, který do cíle nijak nespěchá a tak s náma ještě hodí řeč :-). Moc dlouho tam koukat nevydržíme, docela to fouká a je zima...při návratu zjistíme, že u Vendulinýho leopardího psa je vetrinářka-přehřál se v autě, ale naštěstí to dobře dopadlo a na vyhlášení byl fit-s Vendulinou mamkou obsadil 1 místo !
Paničce není moc dobře a tak si jde lehnout do stanu. Jen letmo zaregistruje že dorazili do cíle i naši spolubydlící-Verča s Bremy. Večer se sice něco děje a panička si říká že tam půjde, ale nakonec do sebe nacpe paralen a je ráda že leží...
Ráno už je líp a tak plně využíváme stravenek a občerstvení. Před vyhlášením výsledků ještě vyrážíme s Michalem a Benjim na meší procházku, přičemž nás míjí Bára s Maruškou-šly si zaběhat canicross ( tohle ale vážně není normální ?! :-)). Do kopečka se jde relativně dobře, jen nechápu proč se z kopečka panička tak divně belhá...
Vrátíme se akorát na vyhlášení- skončili jsme 6. s časem 24 hodin a 57 minut. Vyhlášení končí přakpapivě brzy, tak honem pomáháme Verče sbalit stan a spěcháme s Michalem na nádraží.
Bára s Pavlem tam už jsou, tak jedeme s nima...sice musíme zabrat 2 čtverečky, jinak by se Balto s Tjabem sežrali :-). Nejlepší byl komentář Báry ´´Pozor jde zlý pes ´´ který jen tak pronesla, když šla vlakovou uličkou. Paní, kolem které zrovna procházela vyděšeně ucukla rukou a až pak Bára dodala ´´To bylo myšleno na Tjaba...´´.
Cestou stihnem vymyslet pár blbostí-panička se nechává vyfotit s Bárou ve psích košících, zlikvidujem část zbylého jídla a podřimujem...v Hradci se rozloučíme-Michal pokračuje do Prahy, Bára s Pavlem jsou už doma a my spěcháme na přestup do Pardubic...tak ahoj na Jednookym vlkovi ( nebo ve Šlapanicích ) !!!
Fotky brzy přidám na album.volny.cz/tjabo .