Vlastně první agility závody, na které jsme jeli vlakem – na rozdíl od treků, na agility závody jsme zatím měli vždycky odvoz J. Naštěstí jsme cvičák našli docela lehce, ač jsme museli procházet přes celou Jaroměř.
První se běžel jumping, který byl šíleně zamotaný…přesně typ parkurů, co nemám rád. A ač se panička děsila, kde mě to přestane bavit a začnu se táhnout, zaběhkl jsem to krásně celé…částečně k tomu přispělo poměrně chladné počasí, částečně moje dobrá nálada-ale hlavně jsme zjistil, že mě to vlastně baví J. Vůbec nic jsme neshodil, krásně jsme reagoval ( takže jsme se nediskly J), jen škoda špatného náběhu do slalomu-ale za to si zase může panička.
Zkoušky byly katastrofa-ale tentokrát to nebyla ani moje vina, ani paničky. Houpačka byla trošku…ehm…nestabilní. Takže jsme sice došel za půlku, ale pak jsem spadl. Byla to tudíž chyba a né odmítnutí, ale panička mě tam radši vrátila, abych se na ni příště nebál.
A open taky nic moc, když už panička zjistila že to nemá cenu-konkrétně při slalomu, kde jsme zbrkle vynechával jednu tyčku, tak si mě chytla. Aby si mě aspoň mohla podržet na zóně na áčku.
Panička zjistila, že se nám počet disků nijak nezmenšuje, tak se teď, na rozdíl od dob kdy jsme začínali, jedná převážně o disky naschvál-když už panička zjistí že to nemá cenu, tak aby si mě alespoň mohla přidržet na zónách.