TJ Jičín - oddíl volejbalu

   Mám ten pocit, že spousta zainteresovaných lidí má zcela mylné představy o situaci řadových trenérů mládeže, o jejich pracovní náplni, povinnostech a právech, o jejich možnostech a představách. Tím nechci říci, že zodpovědní činitelé jsou úplně out a volejbaloví trenéři jsou chudáci, kočující krajinou o žebrotě, ale procento funkcionářů, tzv. mimoňů, kteří jsou od běžné, každodenní volejbalové reality „na hřišti“ již desítky let odtrženi, je překvapivě vysoké. Pokusím se situaci řadového trenéra mládeže jednoduše popsat a ač určitě na některé věci zapomenu, možná čtenáři netrenéři budou na tyto nadšence nahlížet jinak a možná čtenáři netrenéři funkcionáři snáze pochopí občasné zoufalé volání trenérské obce.

   Trenér musí být v první řadě dobrý organizátor. Musí zvládnout zajistit tréninkové prostory pro družstvo v rozumných časech, podmínkách, potřebném objemu a za co nejmenší peníze, v různém prostředí dle ročního období a úrovně soutěže. Zorganizovat soustředění, opět tak, aby splnilo svůj účel a pro všechny hráče bylo finančně co nejdostupnější. Zajistit potřebné vybavení družstva – míče, sítě, počítadla, zápisy, dresy a další vybavení hráčů, ale i antuku, lajnovačku a dostatek vápna, tlakoměr, míru na síť a spoustu různých drobností od pumpičky až po kávu pro rozhodčí a soupeře. Musí umět zajistit dostatek financí pro chod družstva, často celého klubu. Základ tvoří oddílové příspěvky, které ale také musí postupně od každého hráče vybrat a vystavit mu příjmový doklad, a pak se musí ohánět, jak kdo umí. Psát žádosti na obec, na kraj, na nadace a podobné instituce, kontaktovat své známé ve firmách a samozřejmě přesvědčovat rodiče hráčů, aby pomohli. Noblesně se tomu říká sponzoring, ale většinou se jedná o podporu z podnikání velkorysého rodiče, který i touto formou ocení téměř každodenní péči a práci se svým potomkem, kterou by sám pro cizí děti asi nedělal. Z důvodu lepšího přístupu k veřejným penězům se dokonce někteří trenéři aktivně angažují v komunální politice nebo stávají lobbisty, aby se dostali do různých komisí a při tom rozdělování milionů na různé fotbaly a hokeje si uštípli pár desítek tisíc na svůj milovaný volejbal. Dál takový trenér musí organizačně zvládnout účast svého družstva v mistrovských i nemistrovských soutěžích. Získat nadšence, kteří přijdou vyplnit zápis o utkání, technický zápis, podávat míče, pomohou s dopravou hráčů, zajistit noclehy a stravu pro celé družstvo, zajistit podmínky pro rozhodčí. Ti, kteří patří mezi aktivnější a chválabohu, zatím takoví jsou, ví, co to je organizačně zajistit konání turnaje pro větší počet družstev.
   Trenér musí být i tiskovým mluvčím svého družstva. Musí si udržovat své kontakty s regionálním tiskem, místním rádiem, případně regionální televizí, nejlépe se všemi a snažit se prezentovat výsledky a úspěchy svého družstva, aby se o něm vědělo, jednak z důvodu motivace hráčů a samozřejmě lepší motivace sponzorů a přispěvatelů na činnost. V dnešní době rovněž průběžně aktualizovat klubový web (který si většinou trenér i vytvořil nebo jeho tvorbu zajistil), dodávat tam potřebné informace, aktuální výsledky, fotografie, které stihl během zápasu zaznamenat. Z toho logicky vyplývá, že by měl pokud možno dobře vládnout mluveným i psaným slovem a vědět, jak si ve styku s médii počínat. O kom se neví, nemluví, nepíše, ten jakoby nebyl a ve volejbale neplatí jako v šoubyznysu, že i špatná reklama je reklama. Aby volejbal v jeho okolí a na úrovni jeho družstva existoval a měl logiku, musí se trenér angažovat v některých svazových funkcích, orgánech, komisích. Nezdá se to, ale tato činnost někdy čerpá více času a psychických sil, než by se čekalo a od trenéra vyžaduje, aby byl také dobrý diplomat. To potřebuje i jindy, třeba při kontaktu s rodiči svěřenců. Nevěřili byste jak odlišný pohled může mít několik rodičů na jednu aktivitu, akci či tréninkové cvičení a jak obtížné někdy může být získat negativního rodiče pro podporu sportovní aktivity jeho již dávno zapáleného dítěte. Naštěstí jsou to výjimky.
   Trenér musí být rovněž počítačově vybavený a zdatný minimálně na uživatelské úrovni. Umět se orientovat ve VISu a na příslušných webech si najít všechny předpisy a termíny, které musí znát, dodržovat a k jejich dodržování vést své svěřence a spolupracovníka, pokud nějakého má. Bez toho by nezvládl ani své družstvo do soutěže přihlásit, natož ho soutěží zdárně provést. Za každým rohem na něho v případě opomenutí čekají pokuty, sankce a tresty. Musí se snažit volejbalově vzdělávat – volejbal se pořád vyvíjí, pravidla se mění a každou chvíli je příležitost, jak něco nového pochytit. Ten, kdo chvíli stál, již stojí opodál. Je toho dost, co trenér musí zařídit, umět, znát a to si ještě pořád neobul tenisky a nezačal trénovat, nemluvě o tom, že v řadě případů je na to naprosto sám. Některé další nutné trenérské dispozice jsem stoprocentně opomněl, ale o těch výše uvedených platí – existuje přímá úměra mezi kvalitou trenéra v zajištění všech výše uvedených povinností (lhostejno, zda je vykonává sám nebo s pomocí některého z rodičů) a výsledky jím vedeného družstva. A to jsme ještě pořád nezačali trénovat ani hrát.

   Podstatná informace pro čtenáře netrenéry je, že velká část trenérů toto vše vykonává bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu a dokonce i v extraligových soutěžích mládeže se najdou trenéři, kteří družstva vedou zcela zdarma a přitom musí živit rodinu a snaží se i vést normální rodinný život. Nedivme se tedy trenérům, že chtějí, aby jejich práce pro volejbal byla smysluplná a prudí, když cítí, že mají pod nohami více klacků, než je zdrávo. Dneska jsme si řekli, že trenér by měl být dobrý organizátor, diplomat, politik, počítačově gramotný tiskový mluvčí, který se snaží vzdělávat, tedy co by měl všechno zvládat mimo hřiště. Snad někdy příště se dostaneme k tomu, co by měl trenér umět na hřišti nebo u něj, aby byl dobrý trenér.

V Plzni 26. ledna, Pavel Plzák  

( článek převzat z webu Volejbalové akademie www.hanikvolleyball.cz )