Taková jsem já
Na cestě, jíž se Janis vydala, se už ale nedalo nic změnit. A ona ani nechtěla. Po ročním ozdravném pobytu u rodičů, kdy se marně pokoušela být slušnou dívkou, oblékat se jako z magazínu a také se tak chovat, opět vyrazila na cestu. Dostala totiž nabídku zpívat s jednou sanfranciskou kapelou. Ta se jmenovala Big Brother & Holding Company a hrála syrový rock, říznutý blues. Přesně tak, jak to Janis cítila. Zpívání bylo její jedinou záchranou. V něm se mohla realizovat, kompenzovat si vše, co jí chybělo. "Když zpívám, nemůžu myslet na to, proč to dělám a na podobný hovadiny. Jenom zavřu oči, ponořím se do sebe a zpívám. Je to podobný nájezd, jako když se blíží skvělý orgasmus. Sjíždím se publikem. Když jdu na pódium, je to, jako když si šlehnete. Dalo by se to přirovnat k sexu, tohle je ale lepší." Když zpívala, ani se nesnažila se nějak mírnit, jela vždy naplno. "Musím zpívat nahlas a jít s tou energií elektrické kapely, která mi hraje za zády. Zkoušela jsem se zklidnit a neřvat tolik, bylo to ale na nic," vysvětluje své nasazení. O nové zpěvačce se záhy začalo mluvit a kapela si udělala v San Francisku jméno. Janis Joplinová znamenala naprostý přelom v pojetí ženského rockového zpěvu. Svým neškoleným, zcela jedinečným hlasem dokázala vyzpívat všechnu bolest světa, pomíjela přitom snad všechny poučky učitelů zpěvu - dokázala překřičet celou kapelu, přepínala, měla nedbalou výslovnost, polykala slova. Na celkovém výsledku to ale nic neměnilo, spíš naopak. Když zaječela nebo jako skelný papír hrubým, a přece procítěným hlasem vyprávěla o tom, jak zoufale potřebuje někoho, kdo by ji měl rád, bylo to naprosto přesvědčivé. Janis nesnášela laciná gesta, pěvecké pózy. Nešvindlovala, možná i proto byla po každém koncertě hotová. Dnes by ji s takovým destruktivním přístupem manažeři hnali. Janis přitom uměla dokonale pracovat s hlasem, ječení a chvíle, kdy se jí lámal, byly často podle kytaristy Sama Andrewa přesně vypočítané a nacvičené. "A teď si dáme zavřeštění číslo 57," vtipkovala prý ve studiu. V roce 1967 se konal velký rockový festival v kalifornském Monterrey a Janis Joplinová s Big Brother na něm vzbudili velký rozruch. Následovala smlouva s velkou hudební společností a album Cheap Thrills, které pro ni skupina natočila, je řazeno mezi nejvýznamnější desky rockové historie. Zpěvačka i kapela se stali slavnými, vydělávali hodně peněz, psalo se o nich i v tak módních magazínech, jako je Vogue. Pokud jde ale o Janis, fantastický úspěch na jejím životním stylu vůbec nic nezměnil. Jela stále na doraz, a možná ještě o něco víc. A to nejen v nezřízené konzumaci všech možných legálních i ilegálních rozrušovadel smyslů.
Beru kluky i holky
Janis byla vždy známá svým značným sexuálním apetitem, přičemž se neomezovala pouze na muže - stejně ráda se pobavila i s ženou. Většinou to ale byly záležitosti na jednu, dvě noci. Měla dokonce určité stádečko mladších chlapců, vzhledem mírně zženštilých. Na druhé straně si rovněž libovala v mohutných dřevorubeckých typech, ostatně na svých výletech stopem se šoférům náklaďáků za svezení běžně odvděčovala svým tělem. A nemuseli ji dvakrát přemlouvat... Její kamarádka a občasná milenka Myra Friedmanová například vzpomíná, jak jely s Janis jejím otevřeným porsche po San Francisku a na přechodu zahlédly krásného sedmnáctiletého blonďáčka. Kývly na něj, aby si nastoupil a několik dní si s ním pak obě pohrávaly. Janis Joplinová byla první ženou v rocku, která se odvážila postavit zavedeným klišé. Excesy, ať už alkoholové, drogové či sexuální byly do té doby povoleny pouze muzikantům-mužům. Janis na to zvysoka kašlala. V době, kdy se od žen čekalo, že budou spořádanými manželkami a matkami, se chovala jako její mužští kolegové. Nevědomky tím prošlápla cestu zpěvačkám, jako je Madonna či Courtney Love. Když mluvíme o neukojitelném hladu po sexu, který Janis poháněl, je dobré si uvědomit, že byl nejspíš způsoben velkou samotou, potřebou něhy a citu. Tyto nedostatky přetloukala nezřízeným obžerstvím, které ji však nechávalo ještě hladovější, neukojenější, prázdnější, a také osamělejší. Ano, přes všechny ty orgie, úspěch, slávu a divočiny byla sama.
Velká osamělost "Na pódiu se miluju s pětadvaceti tisíci lidmi, domů jdu ale sama," poznamenala jednou trpce. Její samota byla možná i daní, kterou zaplatila za svůj úspěch. "Jsem hnusná ženská / a k žádnýmu chlapovi se nechovám pěkně," zpívala v písničce Turtle Blues (Želví blues). "Chovám se k nim, jak chci já / a ne tak, jak by se mělo / Jsem jako želva / co se schovává pod rohovitým krunýřem." Ochranné bariéry, které už zřejmě nešlo překonat, byly zbudované a ukotvené tak bytelně. Pocity osamění přetloukala stále silnějšími dávkami alkoholu a drog, bez láhve Southern Comfortu už ani nešla na pódium. "Ta fabrika bude jednou moje," vtipkovala. Traduje se historka o tom, jak jednou opila kapelu Grateful Dead a ti jí na oplátku ochutili narozeninový dort pořádnou dávkou LSD. Když jela Janis se svou kapelou na turné vlakem, při jedné zastávce vykoupili celý obchod s lihovinami, ze strachu, že příští zastávka bude kdovíkdy. I tak stačili zásobu do rána zlikvidovat... Taková sranda to ale nebyla. Janis byla jako utržená ze řetězu, na varování přátel nedbala. "Je to ale jako chtít po bombardéru B-29, aby se mu přestaly točit vrtule," rezignoval jeden z nich. Janis si ale postupně začala uvědomovat, jak jí její životní styl ničí. Koncem roku 1970 našla důvod, proč s drogami přestat. Točila svou desku Pearl a vše vypadalo velice slibně. Dokonce začala mluvit o tom, že se vdá a bude mít děti. Až přišel 4. říjen a ona si po dlouhém dni ve studiu píchla před spaním heroin. Ještě si zašla do recepce motelu pro cigarety, po návratu na pokoj ale upadla obličejem na zem a zůstala tam ležet jako překocená panenka. Byla mrtvá. Když ji našli, stále ještě držela v pěsti drobné vrácené za cigarety. Heroin, který kupovala, dealer vždy nechal zkontrolovat od chemika, jestli není příliš silný. Ten byl ale onen osudný víkend mimo město a Janis si píchla mimořádně kvalitní dávku. Až moc kvalitní. |