Huš Huš Huš
Byla jedna dívenka, řekněme Věra. Ta dívenka chodila na gympl, a odtamtud taky znala svojí kamarádku, se kterou se i sesestřily. Dejme tomu, že se jmenovala Naděžda. To znamená jak jsem se předevčírem dozvěděla naděje. No a jednou takle po obědě si Věra říkala, tak co teď, mám dvě hodinky, kam já pudu, načež se zjevila Naďa a že prej má za hodinku sraz s jedním jejich společným kamarádem, hm, jaký mu dáme jméno, co takle Květoslav? a že pudou na Kampu a budou tam hrát na kytaru. Věrka si sice potřebovala vrátit knížky a doručit jeden pohled, ale stejně se tam za nima na chvilku stavila, Kvítek hrál strašně hezky a Věra mu to docela záviděla, protože jí hraní nikdy tak pěkně nešlo. No a pak se musela zase zvednout a jít protože měla poslední zkoušku jedný takový pohádky pro děti kde hrála.
Během tý zkoušky si taky zkopírovala od spolužačky fyziku ze který se druhej den psalo, a odcházela přemejšlejíc, tak kam teď – měla bych jít domů a naučit se tyhle nesmysly, a kdyby to udělala, tak by se dál nestalo už nic a tohle by byl konec. Jenomže ona si řekla, kdypak si zas užiju Kvítečka, dlouho jsem ho neviděla a nejspíš ho dlouho neuvidim, a tak to otočila na Malou Stranu, což nebyla zrovna ta čtvrť kde by toho času bydlela. A kdopak to neseděl, teda vlastně seděl, pod lípama na Lennonově náměstí? No jo, uhodli jste, Naďa s Kvítkem, dvě kytary a bubínek. I tož přisedla, pod zadek si strčila Nadin futrál od kytárky, ale musela z něj vyndat pár věcí.
A tak tam seděli a hráli a zpívali a kecali a tak voobec, a průběžně dycky někdo prohlásil že už by měl jít, ale to bylo tak všecko co s tim kdo dělal. A Kvítek hrál a Naďa začla osočovat Věrku že prej se na něj kouká což byla shodou okolností pravda ale kdo ví co jí na tom tak vadilo. Aby bylo jasno Kvítek nebyl Nadin kluk a Věra na něj nekoukala nijak divně nebo tak něco, a tudíž z toho měla akorát tak srandu. No ale pak už opravdu všichni museli jít, nebo si to aspoň mysleli, a tak šli na metro a turisti kterejch je poslední roky Malá Strana bohužel až moc plná si o nich asi mysleli docela zajímavý věci, protože Kvítek šel právem nejkrásnějšího veprostřed a s obouma dívenkama se ved za ruku. No jo, tři úchylný hipíci. Teda jeden úchylnej hipík a dvě úchylný hipísandy.
Došli do metra a rozjeli se do dvou světových stran podle trvalýho bydliště, Kvíteček někam do pryč a Naďa s Věrkou do jinýho pryč. A Věrka Naděnce vysvětlovala že to už jednou nedávno tvrdila že se dajako podozrivo dívá na jednoho druháka, teda on to navíc ani nebyl druhák. Jo, Věra je prostě podezřelá hned jak ráno otevře oči. Jo a jak ho mam zase pojmenovat, člověka? Miroslav, to je takový hezký pacifistický jméno.
Takže dojely, vylezly z metra, rozloučily se, Věrka už mááálem nastoupila do autobusu, načež přilítla naprosto vykulená Naďa a že nemá peněženku. Dilema – měla bych se už fakt učit tu fyziku / měla bych pomoct Nadě. Asi je jasný jak to dopadlo. Autobus vodjel plnej lidí, ale Věra v něm nebyla.
Teda samozřejmě, nevim jestli tam nebyla žádná Věra. Ale tahleta ne. Ta totiž zrovna dobíhala tramvaj (nemá cenu zastírat že to byla šestadváca) a nebyla přitom sama. Naďa vyšilovala že se musej jít rychle podívat, třeba tam ta prachaženka eště leží. Věra tomu sice moc nevěřila, ale na Klárově – to jsou holt ty pražský výluky – vyletěly z tramvaje obě dvě dost značnou rychlostí. Přeběhly sprintem křižovatku, ale protože něco takovýho se nedá moc dlouho vydržet, tak za chvilku zpomalily. Krokem a udejchaně prošly zatáčku tam někde u Vojanek, a tu se před nima zjevilo – no řekněme že to mělo culík, ruce v kapsách a že to pomalu kráčelo před nima. Bystrý čtenář pochopil (nejspíš i to co neměl nebo co ani neni pravda) a nebystrému to za chvilku vysvětlim. Jenom se na mě nesmí pospíchat.
Naďa: Hele!
Věra: Vidim.
Naďa: Běžíme!
Věra: Tak jo, ale jenom k nejbližšímu orientačnímu bodu!
Mívali jsme takový přísloví, bylo to takle: My o vlku a debil za dveřmi. Aniž bych tím chtěla cokoliv naznačovat o vlcích a debilech, koneckonců vzniklo to před čtyřma lety. Prostě Mirek (fuj to zní hnusně!) (co třeba Mirko?) (i když to je taky docela divný) (můžete si zkusit vymejšlet jména sami) tak teda Mirko (to byste neuhodli co?) (vsadim se že jste si mysleli že to byl asi ufoun) (fakt ne?) (škoda) no tak ale teď už dovopravdy Mirko zjistil že má po každý straně jednu ženskou, což byl poněkuď prapodivnej zvrat situace když až doteď kráčel sám a sám v zadumání nad čímsi neradostným. Snad to bylo i zlepšení, nevim, neptala jsem se.
Mirko: Ahoj – (zmateně)
Věra: Neděs se nás...
Naďa: (cosi o prachažence)
Mirko: A kde jste seděly?
Věra: Pod Zdí...
Naďa: U Lennona...
Mirko: No tak hodně štěstí.
Věra: A nechceš jít s náma? Co byste řekli? Rozběhnul se taky. Za roh (hele tady máš ty policajty jaxes po nich sháněla) a před mostkem přes Strouhu (vzdělávací poznámka: starší název Čertovky) dojde dech a Věře se urve ucho vod baťohu. Ofšem hnedka za Strouhou je Lennonovo náměstí i se slavnou Zdí. A na chodníku tam bude ležet Nadiná prachaženka a bude slavnej happyend. Jenomže pod Zdí je akorát několik dlažebních kostek a lípovejch kvítků. Neměly byste náhodou cigárko? (kdo to řek si doplňte sami)
Můžu ti věnovat bídísko jestli chceš.
No, to... (xichtík – skoro ani určitě ne) :o(
ty jsou uplně skvělý!
Věrka loví bídíska a Naďa že musí jít nahlásit ztrátu občanky. Na náměstí Kampa jsou sice městský, ale predsa len... Jakejsi v uniformě se tam zrovna pokoušel dostat s motorkou do zavřenýho průjezdu.
Naďa: Dobrý den, prosimvás, já bych potřebovala nahlásit ztrátu dokladů.
Policajt: No ale to nemůžete tady.
Věra: A kde?
Policajt: A to jste je ztratila nebo vám je ukradli?
Naďa: Já nevim.
Policajt: No jestli vám je ukradli tak to jděte do Vlašský, víte kde to je?
Věra: Jo, víme kde je Vlašská, chodim tam ze školy. A budou tam eště?
Policajt: Ve Vlašský jsou nonstop. No a jestli jste je ztratila tak to musíte na úřad v místě bydliště. Ale až tam budou někdy ráno. A nebo můžete na Policii ČR ale pak budete muset stejně na úřad.
Věra: A Praha šest je kde?
Policajt: No, Praha šest, to je dost širokej pojem...
Věra: Úřad Prahy šest.
Policajt: Tak ten je nad Kulaťákem... (atd.)
Věra: Tak co? Chceš jít eště do Vlašský?
Naďa: Já nevim...
Mirko: Teda tys ho v těch dotazech málem utopila... :o))
Věra: To je docela vzácný vidět tě jak se směješ...
Mirko: Někdy jo. Třeba zrovna teď jak jste se za mnou zjevily to mě chytaly dost deprese.
Věra: Vypadal jsi na to. Půl kilometru za hodinu a hlava málem pod úrovní pasu.
Naďa: Tak pudeme do tý Vlašský?
Věra: Chceš tam jít?
Naďa: Jo.
Mirko: Tak se mějte...
Věra: Poď s náma... budeme potřebovat morální podporu...
Jak tak šli Věrka koukla na mikulášskou věž a celkem bez přequapení zjistila že už měla bejt dávno doma i kdyby se nepotřebovala učit na fyziku. I pučila si od Naděnky debila (ano i takový se najdou) (ne vlk tam nebyl) a zkusila zavolat otci, ale tam byl jenom záznamník. A tak došli do Vlašský a zazvonili. Zabzučelo to a Naďa, Věra i Mirko se octli v průjezdu.
Jo, v uplně vobyčejnym průjezdu do dvora. Valená klenba, dlážděno šutrama. Akorát že tady byly navíc dvě lavice (takže jako průjezd to bylo naprosto nefunkční) a ve zdi vokýnko, ze kterýho se policajt zeptal co se děje a pak řek tak si zatím sedněte než na vás příde řada. Na lavicích seděly tři slečny a k nim by se vešel tak přibližně jeden člověk. Věrka si s klidem kecla na zem a zula se, protože její boty byly zřejmě ze Španělska. Naděnka i Mirko zhodnotili situaci ohledně míst k sezení vcelku stejně.
No a jak si tak Naďa sundavala ze zad futrál s kytarou že si sedne, tak ho rovnou otevřela... a když už ho otevřela... je to předpokládam dost jasný. Někdo prohlásil že by to chtělo skočit pro něco k pití a někdo jinej zase že by to chtělo mít něco k hulení. A tak tam tak seděli, brnkali, Naďa předváděla Mirkovi kterak se hraje Slunečnej hrob, Věrka se dovolala tátovi, Mirko zkoušel jestli v jeho podání někdo pozná Mikymauze, střídavě si tak povídali... náhodou docela příjemnej večer na policejní stanici ve Vlašský.
Časem (ono už taky bylo celkem pozdě večer) Mirko prohlásil že má hlad a že se jde domů navečeřet. Naděnka, pamětliva kytičkových zvyků, po něm okamžitě začala vyžadovat pusu pro sebe i pro Věrku. Technická: Mirko nebyl hipík a trošku (to je eufemismus) ho to zaskočilo. Zkusil se z toho vykroutit otcovským políbením na čelíčko, ale tak lacino z toho nevyšel. Naďa to možná neměla dělat.
Policajti ho pustili ven a Věrka si vytáhla svoji fyziku. Sledujete? Vytáhla! Ale moc toho stejně nepřečetla, protože cililink! To jenom Nadino debil. No a hádejte kdo jí asi tak volal. Kvítešek! A hádejte co jí asi chtěl. Spletla si futrál, potvora.
Huš huš huš, říkáme my bokononisté.
Tak se sbalily, pěkně poděkovaly policajtům a vyrazily, ano už zase na metro. Naďa vykřikovala, že peněženku by měla ztrácet častějc, před nějakou hospodou očesaly z květináče jahody, a cestou v metru tentokrát na opačnou stranu si Věrka i přečetla kus tý slavný fyziky.
Vylezly z metra, Kvítek tam eště nebyl, tak si sedly a – ano, vidim že vam je to jasný – začly hrát na kytaru. Objevili se dva policajti (eště jich nebylo dost) a ať prej jdou jinam že to vypadá že žebraj.
No jo, jenomže to my nemůžeme, my tady čekáme na kamaráda, von by nás nenašel.
Tak nám teda něco zahrajte.
A fakt tam stáli celou tu dobu než Věrka dohrála Imagine. A hnedka těsně po tom se objevil Kvíteček a Naděnka se mu vrhla kolem krku: Já vás miluju voba! Tebe i svojí peněženku! Tatínek se do telefonu docela divil kde že to Věra najednou je. A když se Naďa s Věrkou loučily tam kde už jednou toho dne, bylo jedenáct.
Jo a co ta fyzika? To se nějak zašolíchalo.