Neklasická pohádka
Tato pohádka, kterou si nyní čtete, vypráví příběh o jednom Človíšku. To není chyba za záměnu slova človíčka. Človíšek, jelikož to nebyl normální člověk jako ostatní lidé. On byl něco jiného, ale ne víc, než kterýkoliv jiný smrtelník. Lišil se od ostatních svojí uvědomělostí, názorech na okolní svět. Nebyl to takzvaný kariérista, kterých bylo kolem pramoc a byli mezi nimi i jeho přátelé. On se nesnažil dosáhnou co nejlepších výsledků za každou cenu a nebylo to z toho důvodu, že by o úspěchy nestál. Stál. Ale nač jich dosahovat ta každou cenu i za cenu zrady svého přítele. On si prostě uvědomoval, že úspěch není vše. Náš Človíček byl také věčně nespokojen, ale zato na světě rád.
Jednou se dal náš Človíšek do přemýšlení. Přemýšlel o svém strachu, vnitřní nejistotě, která ho tísnila. Byla to věc, která čeká na každého z nás. Smrt se jmenovala ta věc, z které měl takový strašlivý strach. Za nic na světě nemohl přijít na to jak se toho vnitřního strachu a neklidu zbavit. Až jednoho dne ve skříňce na sny, viděl jakého si panáčka, který mluvil o různých věcech a pak se nějak přesunul ke strachu. Mluvil o tom, že kdyby si člověk napsal seznam věcí, kterých se bojí, zjistil by, že se dají všechny vyškrtnout až na jednu. A tou byla smrt. A tento chytrý pán také řekl, že tohoto strach se dá zbavit jen vírou v Boha.
Náš Človíšek si sám pro sebe řekl, že to nebyli jen marnotratné řeči, ale že je na tom dosti co do pravdy. A pořád přemýšlel o tom pánovi, který se jmenoval Bůh. Tento pán sliboval lidem, kteří v něj uvěří a budou spořádanými lidmi, posmrtný život v Ráji. Človíček tomuto pánu uvěřil.
Ale on měl i svoje lásky,záliby a radosti a o těch Vám teď budu chvilku vyprávět. Jeho největší láskou, zálibou a radostí dohromady byl zesnulý Zpěvák. On ho vlastně miloval. Zpěvák, přesně vystihoval jeho nálady, myšlení, pocity, vlastenectví. Človíček byl i svým způsobem do Zpěváka zblázněn, nedokázal by bez jeho písní žít, prostě nic. Neskonale si vážil ještě jednoho člověka, který toho udělal pro Nás víc než kdokoliv jiný. Tento člověk se jmenoval Pochodeň. Zapomnělo se již dávno na Pochodeň, což ho strašně bolelo, ale on nezapomněl. Nemohl zapomenout na tak odvážného a obětavého člověka. Byl mu vděčen celým svým srdcem. Nemyslete si, že Človíšek byl člověk srab a nějaký samotář a člověk uzavřený sám do sebe. Společensky založený sice nebyl, ale společnosti se nestranil. Měl i přátele, jak jsem již naspal. Pokládal je za hodně dobré přátele, ale ani jeden nerozuměl jeho uvažování o jeho dvou, ale ne jediných, láskách. To byl také důvod, jeho nespokojenosti, nemohl si s někým pořádně popovídat o tom co ho trápí, o jeho pocitech.
Až jednoho dne se stal v jeho životě zlom, převrat, evoluce. Bylo to když potkal tu Dívku. Ihned si byl vědom, že to není jen nějaká obyčejná dívka, nýbrž, že to byla Dívka. Byl si jist, že je to někdo, kdo mu porozumí, ač ji neznal. Ona pro něj byla nějaká tajemná, okouzlující, vzrušující, uvědomělá, zkrátka někdo jiný než nějaká obyčejná dívka. Dívka nebyla holka, která by měla krásy na rozdávání, ale ošklivá rozhodně nebyla. Našeho Človíška jednoduše zaujala, upoutala k sobě. On se po nějakém čase do ní zamiloval ač ona nic netušila, jak on moc jí chce. Začal psát básničky na její jméno, o tom jak jeho srdce k ní prahne. Různě Dívce nadbíhal, aby jí mohl jen spatřit, až se jednou konečně odhodlal a oslovil jí. Měl strach. Strach z oné Dívky, z toho že to nějak zkazí, ale už se stalo, řekl:“Ahoj Dívko!“ Dívka se na něj nejdříve podezíravě podívala. Pak mu pozdrav oplatila. Dali se spolu do krátké řeči, mluvili o blbostech. A pak řekla, že již musí jít domu. A dohodli se, že se na tom samém místě sejdou zítra opět. Nemohl se dočkat. Až konečně ji druhý den přišel na to místo a ona tam na něj již čekala. A tak to chodilo, celý půlrok, každý den na tom samém místě. Byla to přesně ta holka, o které snil. Poslouchala ho, rozuměli si, shodovali se v názorech na svět, rozuměla mu. Byl s ní jedna duše. Byl s ní naprosto šťasten a zdálo se mu že i ona byla šťastná. A také že byla.
Ale jednoho dne šel zase na jejich místo, ve stejnou doby jako vždy, ale ona tam nečekala…Nevěděl co se děje. Byl rozrušený, nervózní a nevěděl co má dělat. Co teď?Lítalo mu v hlavě.Čekal na ni dále.Uběhla hodina, dvě, tři, čtyři a ona stále nikde. Čekal na ačkoliv si byl již jist, že už nepřijde. Znal ji velmi dobře. A byl si jist, ale stále na ni čekal……
(pokračování)
Človíšek se pomalu dostával ze svého šoku, nebylo mu jasné co bylo příčinou tohoto jejího činu, odchodu. Odchodu z jeho života. Nechápal to, byl smutný a nešťastný, ale věděl, že toto je život a také zkouška, kterou mu přichystal Bůh. Ale stále si opakoval tu samou:?Proč?. Bez vykřičníku i otazníku, neočekával, že na ni najde či dostane odpověď, ale přemýšlel nad tím pořád. Sedl si do trávy, dokonce si i lehl a dal se do přemýšlení, ne že by s tím přestal, ale nyní přemýšlel hlouběji.Že by mě přestala milovat?Ale to je přeci nemožné, vždyť sama říkala, jak moc mě miluje. Ne to nemůže být tím. Pořad nad tím přemýšlel dokolečka, ale za žádnou cenu nemohl přijít na něco jiného. Lepšího, normálního s čím vy se on i jeho srdce uspokojilo. A pak ho napadla jedna urozenost, co když si našla nějakého jiného? Někoho kdo jí byl v něčem bližší?! Více jí zajímal!? A stále tuto myšlenku přežvykoval, znova a znova. Byla to jediná myšlenka, která ho dokázala uspokojit, ale jeho srdce ne. Ale nic to na situaci nezměnilo. Byl stále smutný a jeho srdce zraněné. Ale jeho život byl hned o malounko jednodušší.
On byl v neustálém zamyšlení. Myslel jen a jen na ni. Na tu, která ho opustila a zradila, bez jakéhokoliv rozloučení v jeho srdci. Ne že by jí nepotkal a také ji potkal. Ale jejich oči se nestřetli i když oba o sobě věděli. Udržel se a opravdu se na ní nepodíval. Z této malé prkotiny měl nevídanou radost, ale i nevídaný smutek. Neboť si uvědomil, že jí bude muset ještě vídat.
Nevěděl jak dál. Myslel na různé varianty, jak od těchto problému utéct. Pořád se uklidňoval svojí vírou v Boha, ale ta mu také moc nepomáhala. Zklamal ho, ale nezanevřel na něj, to v žádném případě, čím to bylo způsobeno?! Že by byl špatný věřící, ale on věřil v Boha jak v lásku samotnou. Třeba byla láska k ní přece jen silnější než jeho víra v Boha. Ale je to přeci jen možné? Nevěděl?.
Přišel na jeden ideální způsob, jak od toho vše, což byla láska k ní, utect. Byla to sebevražda. Přemýšlel o ní čím dál víc, jenže ji vždy zavrhl. Vždyť to Bůh neodpouští a to byla jediná věc, která ho od toho dělila, aspoň si to myslel. Ale vždyť člověk, kterého uctíval také spáchal sebevraždu. A také byl věřící. Ale on byl hrozný srab a kdyby si nějak omluvil tu víru, neměl by na to. Strach ze smrti, který je v něm největší ze všech strachů by mu to nedovolil udělat.
Ale on to překonal, ten strach, ani nepřemýšlel jakým způsobem to provede. Věděl hned do čeho jde. Vzal si stoličku a provaz, udělal smyčku a přivázal ji pevně za trubku od topení. Stoupl si na lavičku???.
KONEC
By Luděk Palakry Nový