Jdi na obsah
Jdi na menu
Hon na čarodějnice
5. 10. 2006
Hon na Čarodějnice
Základní představu o tom, jak se během téměř tří století církev zbavovala,,čarodějnic a čarodějů,, nám dal známí román a film Kladivo na čarodějnice. Smrtící hranice ale nehořely jenom v Evropě-ďábel totiž posedl i neštastníky ze zámoří.
Jak vůbec začal hon na čarodějnice? Kde se poprvé vynořila ta odpudivá myšlenka, která nakonec stála život stovky a tisíce neštastníků? A jakou roli sehrála inkvizice? Středověká inkvizice yla půvoodně zřízena proti kacířům-heretikům, kteří popírali určitá církevní dogmata , usilovali o n¨ápravu církve nebo úplně odmítli křesťanství. To bylo pro církev zcela nepřijateln, protože se tím oslabovala její moc. Zavedení biskupsk inkvizice nemělo příliš velkou účinost, proto byla vyyhlášena nová instituce pod papežovou přímou patronací-papežská inkvizice. Ta se měla stát nejen hrůznou zbbraní k potírání kacířství, ale hlavně k posílení moci představitelů církve i na úkor světských vládců. Předními papežskými inkvizitory byli jmenováni především členové dominikánského řádu, často posměšně označováni jako ,, páni psi,,. Dominikáni dostali časem do znaku psí hlavu s hořící pochodní v tlamě, jako by tento znak symbolizoval podivnou roli tohoto mnišského řádu v honu na kacíře a později na čarodějnice.
I přesto, že byly z nejvyšších míst o kacířích rozšiřovány nehorázné výmysly o různých orgiích ke kterým mělo docházet v ,,kacířských sektách,, v řadách prostých se celé tažení proti kacířum míjelo účinkem. Inkvizitoři tak sáhli po daleko účinější zbrani-čarodějnictví.Lidé povětšinou věřili, že lze pomocí různých čarodějných prostředků uškodit na zdraví, majetku i životě. Pro inkvizitory pak nebylo tak těžké vyvolat v lidech strach a nenávist vůči údajným čarodějům a čarodějnicím a rozpoutat tak teror téměř po celé Evropě. Pověry o čarodějnictví podporovali i svými trakktáty i přední teologové jako Tomáš Akvinský, Martin Luther nebo Jan Kalvín. Ovšem daleko významější bylo vydání ,, nejděsnější a nejstrašnější,, inkunábule- Kladiva na čarodějnice-která se dočkala v poměrně krátk době vysokho počtu vydání. Její autoři, Jindřich Instiroris a Jakub Sprenger, v ní vylíčily rejdy a praktiky čarodějnic, jakožto i jejich následné odhalení a proces s nimi, podle kterého pak inkvizitoři v praxi pokračovali. Vydání kladivva společně s ,,Čarodějnickou bulou,, papeže Inocence VIII. se rozpoutal masový hon na čarodějnice.
Společně s papežskou inkvizicí byly zakládány zvláštní soudní tribunály-inkviziční soudy, které měly zcela jiný a daleko tvrdší průběh než dosavadní církevní soudy. K zahájení inkvizičního soudu nebylo potřeba podání formální obžaloby. Stačila pouhá pomluva nebo tehdy tak rozšířené udání. Obviněný nevěděl kdo ho udal a zpočátku ani nevěděl z čeho je obviňován.Výpovědi svědků nesměl znát a kdo vypovídal v jeeho prospěch nebo ho obhajoval, byl brzy obžalován také . Inkvizitoři nepotřebovali uvádět proti obžalovanému žádné objektní důkazy. Cílem výslechů bylo přiznání viny, které postačovalo k vynesení rozsudku. Při výsledcích sehrála ohavnou a krutou roli tortura. To bylo legalizované duševní a tělesné mučení, při kterém bylo vše povoleno, zvlášt když šlo o tak ohavný zločin, jako kacířství natož čarodějnictví. Tortura bezpečně vynutila z mučených lidí přiznání i jména dalších podezřelých. Proces, který byl zahájen s jedním obviněný, se tak rozrůstal do obludných rozměrů, kdy si nikdo nemohl být jistý zda nebude v kteroukoliv dobu odveden do mučírny před inkviziční tribunál. Především v dbě čarodějnických procesů se lidí často zmocňovala histerie, kdy udávali druhé za strachu, aby sami nebyli udáni dříve. Často si lidé udání vyřizovali osobnímy účty, někdy to byl i prostředek, jak se zbavit nepohodlného manžela, manželky či milence. V některých zzemízh především v Anglii se při procesu používala ,,zkouška vodou,, která měla podat důkaz o tom zda je obviněný vinen či ne.Tato procedura byla založena na staré pohanské víře v čistotu vodního živlu, který do sebe nepojme nic nečistého a zločinho. Kdose ttak ve vodě potopil byl považován za nevinného, kdo zůstal na povrchu vody byl očividně vinen. Při tom musela být dotyčná osoba svázána do kozelce. Při této zkoušce inkviřitoři zcela přirozeně podváděli. Koho chtěli udělat nevinným, toho nechali potopit, kdo měl být usvědčen z čarodějnictví toho pomocích svých osvědčených triků nechali plavat na hladině.
Podle církevní věrouky uzavíraly čarodějnice smlouvy s ďáblem. Uzavřením této smlouvy znamenalo odmítnutí Boha a církve, což bylo posuzováno jako nejhrůznější kacířství. Tato smlouva byla prý psána krví nebo se kapala do ohně v němž hořeli kosti mrtvích. Spojením s ďáblem získali čarodějnice moc škodit lidem, zvířatům a majetku ostatních v podobě katastrofických bouří a vichřic