22. 7. 2009 Jsme večer nasedli do vlaku v Jodhpuru. Na nadraží jsme si koupili hrušky a pití. Pití bylo dobré, hrušky byly pláňata, tak jsme je zas vyhodili. Naše místa byla hned na začátku kupé blízko záchoda. Když vlak stál byl to dost puch a já jsem si říkala, že to bude cesta. Nejdřív do vlaku přišel malý kluk s hadrem (první žebrák), plazí se po zemi s hadrem a chce peníze. Asi to má být, že uklízí, ale to mi došlo a v Čechách. Rozhodně je hodně neodbytný. Už jsme byli Indií dostatečně zdrsnělý, takže ho Žluťák vykopal pryč. Vykopal není přenesený výraz.
Po sléze přišel pán, co prodával řetězy na přivázání batohu a k mému překvapení si Žluťák jeden koupil, že ho prý nutně potřebuje. Já si psala deník a moc jsem Žluťáka nesledovala, ale za 10 minut začal šacovat všechny kapsy, lézt pod sedadlo (ještě, že tam ten kluk předtím trochu vysmejčil) a kroutit hlavou. Ptám se "co hledáš". Žluťák nic a pokračuje ve svém legračním chování asi po 5 minutách přiznává, že je to záhada, ale, že nemá řetěz. Nakonec ho nacházím v horní kapse jeho batohu. Žluťák dodnes věří, že to byl zázračný řetěz, který se tam octl sám, protože, kdyby si ho tam dal, tak o tomo přeci ví ;). Jsem ráda, že jsme si od pana prodavače něco koupili, protože to prostě k Indii patří. Řetěz se pak opravdu jednou hoddil (když jsem šla za několik měsíců na maškarní za pankáče). Jinak jsme ho pochopitelně nepoužili.
Přestože to původně vypadalo, že bude vlak prázdný, nakonec se zaplnil. Seděli jsme s nějkým jogínem v prostěradle (seděl v tureckém sedu) a zabýral půl sedačky a pořád na mě civěl. Nakonec se ukázalo, když přišel průvodčí, že tam ani nemá sedět, ale nějak ho ukecal (zřejmě měl lístek, ale jinam). Takže se prostě rozhodl, že mě bude pozorovat celou cestu. Asi za hodinku se všichni začali ukládat ke spaní. Já jsem jogínovi udělala představení, páč jsem se musela na spaní trochu převléct. Chyběl mi jen potlesk. Přestože jako každá holka, co jezdila na nějaké čundry se umím převléct aniž bych se svlékala, nebylo to moc příjemné, na druhou stranu už jsem byla zvyklá, tak jsme se tomu se Žluťákem smáli. Žluťákovo lože bylo úplně černé.Vypadalo to jak od sazí. Takového něco černého a trochu mastného. Vyplácali jsme půl balení mokrých kapesníčků a sedadlo bylo jak nové. Byli jsme o dost efektivnější než kluk vytírač podlah, ale my bychom asi nic nevyžebrali, tak jsme šli raději spát. Když vlak jel, nebyl záchod cítít, takže to vlastně byla výhoda, že jsme byli v jeho blízkosti.
Ráno jsme se probudili a pan jogín už zas nehnutě seděl a civěl na mě. Říkala jsem mu česky ať na mě aspoň chvilku přestane zírat, ale on nic. Naštěstí jsme za chvilku už byli v Dillí. Na nádraží to smrdělo a to tak, že hrozně. Gratulovala jsem si, že první den jsem ze šoku z Indie neměla čich. Protože (a ostatní mi to řikali), tohle bylo dost hrozné. Došli jsme do hotelu, kde byly uloženy naše věci a tam čekaly i holky. Vyprávěli storky z Bikaneru o úchylovi a o krysách a hodném panu Bin Ladinovi nebo Usámovi teď nevim, který byl historik.
V hotelu prodávali lístky do Dharamssaly. Rozhodli jsme se, že nebudeme ztrácet čas a koupíme to tady. Evidentně fungovali - věci v úschovně se nám neztratili a stejně víme houby od koho si lístky koupit. Snažili jsme se různě ptát místních v různých hotelích co jsme byli, ale nikdo nevěděl. Žluťák pak vyzkoumal, že se od nich dá kopupit i letenka asi za 4000 rupií. Vzhledem k faktu, že mi již za 4 dny letělo letadlo domů a k tomu, že jsme se naučili, že v Indii za jeden den někdy stihneme jen koupit lístky a najít hotel - zde čas prostě plyne jinak - se nám to zdálo výhodné. Já sice měla takový nepříjemný pocit, že to dělat nemáme, ale rozumově jsem si vysvětlila, že mi to je jen hloupé kvůli holkám. Ty nás ujistili, že klidně pojedou sami autobusem a že se sejdeme u Dalajlámy. No tak jo. Koupili jsme letenky, šli s holkama na snídani a chytli si rikšu na letiště. Žluťák nebyl ve smlouvací náladě, takže smlouvání tentokrát proběhlo jen velmi chabě. Zeptali jsme se kolik to bude na letiště a on řekl 450 a já že je to moc, že jsme platili před 14 dny 250. On na to, že mezinárodní letiště je jinde než vnitrostátní. Já i tak je to moc. Pán říka 400, Žluťák 350 a jeli jsme. Demonstrativní odchod jsme nezkoušeli. Cestou jsme se kochali a viděli nějaké náboženské slavnosti. Zjistili jsme, že pan rikšák nelhal. V Dillí jsou opravdu dvě letiště. To vnitrostátní je asi 6 km blíž k Dillí než to mezinárodní. Proto je jen logické, že to stojí víc ;).
Vlezli jsme na letiště prošli celou halu a viděli svoje letadlo a že má zpoždění. Neletí tedy ve 13.40 ale ale v 15:15. Je 11:00 máme spoustu času. Chvíli sedíme a užíváme si klimatizované haly. Pak mi to nedá a jdu si ověřit informace, přecejen jsme v Indii. Zjišťuji, že letadlo do Dharamssaly letí z druhé letištní haly. Tu nacházíme bez problémů - odeženeme stádo rikšáků, kteří si myslí, že když budou víc křičet, že se porstě sebereme a pojedeme na India Gate, New Delhi train station nebo někam jinam. Ignorujeme to. U letištní haly stojí vojáci, ukazujeme jim pas a zrengenujou nam batohy a jdeme dovnitř. Ha tak to bylo rychle. Jdu se na záchod převléct (v Dharamssale bude o 10 stupňů méně) a pro sedvič. Sedneme si naproti check-in přepážkám a čekáme až někdo přijde. Není nikde napsáno, která přepážka je pro jaké letadlo, ale jakmile se tam někdo objeví zkusíme se mu tam nacpat. Mám takový divný pocit, že je něco špatně, jen ještě nevím co. Kontroluji tedy tabuli z odlety snad každé dvě minuty. Asi po půl hodině ve 13:20 se u našeho letu objeví boarding. Houknu na Žluťáka, že letadlo asi nakonec zpoždění nemá. Žluťák je třemi kroky u přepážek, kde stojí paní (neviděli jsem jí za sloupem, ale podle mě tam přišla v minutě, kdy se na ceduli objevilo boarding, protože cca 5 minut před tím jsem to kontrolovala a nikdo tam nebyl). Jdu k batohům a mám výhled na Žluťáka. V Indii jsme již dlost dlouho na to, aby stačil jen 1 pohled. Tímhle letadlem nepoletíme. Nezměnilo na tom ani cca 5 minut dohadování. Žluťák přináší zprávu, že letadlo vůbec žádné zpoždění nemělo, že to bylo na cedulích špatně a že máme smůlu, protože už je zavřený nástup. Vzpomněla jsem si jak jsem letěla v Praze do Varšavy a zavřeli mi check-in před nosem. Vyřešilo se to přímo u okýnka společnosti. Zkusíme to tedy i tady.
Okýnko společnosti bylo kousek od nás. Jdu tedy za paní a vysvětluji jí, že chceme letět teď ve 13:40 (v tuto chvíli je to asi za 12 minut).
Paní na to: check-in a ukazuje na paní od které jsme teď přišli
Já (to víš že jo tam už jsme byli): check-in closed. A vysvětluji jí, že na ceduli doteď svítilo zpoždění a co jako máme dělat.
Paní: Your problem
Já jí opakuji, že to bylo špatně napsáno na JEJICH značení a že se do toho letadla potřebujeme dostat a že to jejich problem. Paní suše: It is your problem. To neměla dělat. Ječím na ní, co že je to za pořádek, že špatně napíšou letadlo a když ho povolí jako boarding tak mě do něj nenechají nastoupit. Paní mi blahoskloně vysvětluje, že to nenapsali oni, ale letiště. A že, když chci nastoupit do letadla, že musím jít k check-inu. Hádám se s ní, že u check-inu nikdo nebyl. Tahle Indka umí báječně anglicky. Takže vrací údder, prý kdybychom bývali šli k check-inu, tak by nás tam býval viděl zaměstnanec letiště a my bychom se bývali mohli nacheckovat do letadla. Teď už s námi nepočítají. A pak se ještě zeptala, jestli jsme neposlouchali hlášení. Řvu na ní, že hlášení jsme poslouchali a že jsme slyšeli Dharamssala jen jednou a v tu minutu jsme se zvedli, viděli jsme boarding, šli k check-inu a paní na něm nám řekla, že je gate closed. Proto jsme přišli za ní, aby problém vyřešila. V tu chvíli na ceduli cvakne gate closed a paní se koukne na ceduli a na mě a řekne: "no plane". HUH.
Petr mi řekl, tak zkuz ty lístky vyměnit. Já jsem odhodlaná se tentokrát nenechat odbýt i kdybych se s tou ženskou měla hádat do 27. a pak letět rovnou do Prahy. Teda pokud něco poletí. Je to fakt divný na ty přepážky za celou dobu nešel ani jeden člověk. Možná, že ani žádné letadlo nebylo. No nadechnu se a říkám paní, jestli mi může ty lístky vyměnit za další let. Začne ping-pong, který znám už z kupování lístků na vlak. Paní: "Kdy chcete letět". Já na to: "co nejdřív" Paní: "V kolik hodin". Já už vím, že paní umí dobře anglicky, tak jí vysvětluji, že mi ja čas u pr..., ale že to prostě chci vyměnit za první možný let. Dneska. Paní: "dnes už nic neletí". Já dobře tak co zítra ráno. Paní: "zítra ráno taky nic neletí" a tím se mnou skončila, otočí se na kolegyni a něco si vypráví. Asi jak je to těžké s tím bílým otravným hmyzem. Buším na okýnko tak dlouho, dokud nevykoukne. Nehne ani brvou, je to skoro jak, kdybychom se tam už 10 minut nedohodovali a ptá se jak mi může pomoci. HUH.
Říkám, že chci vědět, kdy letí zítra to letadlo. A ona na to, že zítra letí ve stejnou dobu. Já přemýšlím, zda to vzít. A pak říkám OK, tak mi to vyměňte. Budeme holt dýl v Dillí a snad to zítra poletí. Jinak nám Dalajláma prostě nebyl souzený. Paní ale k mému překvapení prohlásí" "Ne". Jsem zmatená, co ne? Paní mi vysvětluje, že letadlo zítra sice letí, ale nemá na něj lístky. Boha jeho já ty Indy prostě zastřelim, tak proč mi to řiká!!! Tak znova. Kdy letí letadlo, na které máte lístky? Paní 27. Aha to je pozdě, to už letím do Prahy. Tak říkám, že je to pozdě, že chci vrátit peníze. Paní mi nabízí, že ten let 27. je moc dobrý, pěkné letadlo a že přece můžeme počkat. Vysvětluji jí, že to už mám let do Prahy. Paní se upřímě diví proč chceme letět do Dharamsaly jen 4 dny. No proto jsme asi chtěli letět ne. To je pro Inda samozřejmě nepochopitelné. No paní už na všechno odpověděla, tak se otáčí, že se mnou skončila. Já ale to ne. Buším na okýnko a paní se vrací a říká, že no plane. To už tady bylo...
Já jí říkám, že mám nárok na vrácení peněz, protože letadlo odletělo a nebyla to naše chyba. Paní na to suše, že to nebyla ani její chyba. Já říkám, že to teda byla chyba jejich společnosti a že čekám, že mi vrátí peníze. Paní řekla, že to byla naše chyba, že jsme měli jít na check-in a že když jsme tam nebyli, tak nám nemůže pomoct. Já jsem prohlásila, že to nohodlám akceptovat, protože na check-inu nikdo nebyl, informace říkali, že letadlo poletí úplně jindy a že chci peníze. Paní, že to byla naše chyba, já že chci peníze, paní měli ste jít na check in, já peníze, paní ..., já peníze, paní.... já paníze.Paní už ztrácí glanc a povídá, na co potřebujete peníze, pro vást to nic není takové letenky, kupte si nové! To neměla dělat... Křičela jsem na celé kolo (lidi se otáčeli - a to že křičí turista je v Indii poměrně běžný jev), že mi okamžitě vrátí peníze a všechno jsem opakovala znovu do kola. Paní občas kontrovala, jako, že to, že to letadlo bylo napsané na tabuli, za to nemůže, za to může letiště a s tím oni nemají nic společného. Že mi chtěla dát letenku na 27. ale tu já jsem nechtěla. A že jsme měli jít na check-in.... Žluťák mi říká, tak zkus jestli nemají letenku zpátky. Prostě jsme se nechtěli vzdát.
Takže jí říkám OK. Tak máte let z Dharamssaly do Dillí a ona říká, že ano a že 26. Tak říkám, tak jo. Tak mi to vyměňte. Paní se koukne do počítače a říká no place. HUH. Tak zpět chci ty prachy. Zopakujeme si celý výstup znova pro lepší zapamatování. Od není to naše chyba, přes je to chyba letiště, po měli jste jít na checkin. Já kontruji, že kdyby se s námi na začátku nedohadovali, teď bychom už přistávali v Dharamssale. Paní, že jsme měli přijít v čas. Já, že jsme tam už 4. hodinu. Nakonec paní rezignovaně, možná bych Vám mohla vrátit letištní poplatky, když to byla chyba letiště. A že poplatky jsou 600 rupií. Nejdřív zkusím histerický výstup, že si ze mě snad dělá srandu a že mě to nezajímá a ať kouká navalit všechno, ale v hloubi duše vím, že víc z ní nevymlátím. Pryč je mé předsevzetí, že tentokrát nevyměknu. Zničeně se podívám na Žluťáka, podívám se zpět a paní je pryč okýnko zavřené. Buším na okýnko.
Přijde druhá paní. Říkám, že chci teda ty letištní poplatky. Aspoň něco. Paní říká jaké letištní poplatky, takže musím vše znovu vysvětlovat. Paní dělá jako kdyby celou dobu nestála vedle a nic doposud neslyšela. A znovu procházíme přes poučení, že jsme měli jít na check-in, přes to, že se značením na ukazatelích letiště nemají nic společného, přes to, že pro nás 8000 rupií nejsou žádné peníze a až po to, že je to náš problém ne její (jejich). Říkám, že kolegyně říkala aspoň letištní poplatky. Paní, že letištní poplatky nemůže vrátit, protože jsme tu na letišti už několik hodin (najednou to ví, ale před chvílí jsme měli přijít dřív). Tak řikám, že to kolegyně říkala a že je chci a basta fidli. Paní se na mě podívala řekla OK a zavřela okýnko. Kouknu zničeně na Žluťáka. Ten odfoukne a jde na to.
Buší na okýnko, přijde ta čerstvější paní a on povídá, co musím udělat proto, abyste nám vrátili letištní poplatky. Ona, že si musí vyplnit formulář. Žluťák se nedá a říká tak mi dejte formulář a pak mám udělat co? A paní formulář odevzdáte tady. A on a pak nám dáte 400 RP ona ne, my peníze nevydáváme. A kdo vydává peníze. Naše pobočka v centru Dillí. A je nějaký poplatek za podání žádosti a ona říká, že ano, že jí dáme 50 RP za formulář a 100 za razítko, pak pojedeme do Dillí, tam zaplatíme 200 RP za zpracování žádosti a oni nám řeknou termín, kdy si můžeme pro peníze přijít. Podání formuláře je možné v pondělí od 2 - 3 (nebo nějaká podobná blbost). Žluťák když to slyšel úplně zbělal. Poprvé v životě jsem ho slyšela fakt řvát. Zkusil si smyčku s tím, že co to je za bordel, že to by se v Evropě nestalo (paní se směje a říká No Europe) a pak opakuje, že jsme měli jít na check-in, že za to může letiště a že to pro nás nejsou žádné peníze. Když Žluťák zaslechl, že 8000 RP je pro nás no problem a věděl, že rozhodně ani v pondělí ani jindy nikam nepojedeme pro 50 RP se na paní usmál (nevěstilo to nic dobrého), režisér by nyní dal zpomalený záběr, já to tak aspoň viděla. Letenky zmuchlal do koule a hodil je zkrz okýnko na pani a procedil mezi zuby - "special prezent for you, 8000 RP" for us no problem vzal batho a vyběh z nádraží. Bylo 14:30. Hádali jsme se tam přes hodinu.
Kdyby to byl komiks, byl by Žluťák v tuhle chvíli ztvárněn jako rudá postavička, ze které se kouří. Venku se na nás vrhli rikšáci, rychle jsem se dohodli, že zkusíme jet do centra (na kruháč), kde má být dle našich informací několik autobusových společností a snad se nám podaří koupit ještě na dnešek lístek na autobus. Říkáme tedy rikšákům, že chceme na Connaught place před státní autobusy. Rikšák říka 500 RP, jen jsem se na něj zle podívala říkám česky, to ses snad posral (byli jsme opravdu, ale opravdu naštvaní, to letadlo nás mrzelo, připadali jsme si jak magoři) a pán zvednul ruce a říká OK, OK 350 RP. Bylo nám všechno jedno, a tak jsme jeli. Rikšák nás samozřejmě zavezl pře soukromou společnost a tvrdil, že státní autobusy nejsou. Vzhledem k faktu, že holky jeli autobusem v 17:00, tak jsme si říkali, že asi pojedou všechny podobně (to tak bývá), tak jsme šli, tam kam nás zavezl. V klimatizované místnosti jsme se s pánem dohodli na autobusu. Mě tam nějak rupli nervy a normálně jsem se rozbrečela. Což je při smlouvání o ceně a službě dost chyba, ale nějak to na mě padlo. Pán autobusovej magnát samozřejmě přikyvoval a pak nás natáh :). Ale jen tak trochu a za to si můžeme sami ztratili jsme obezřetnost. Náš autobus byl s klimatizací (jiný už nebyl) a jel od někud, kam nás prý zaveze rikšák. Rikšák nás zavezl někam na silnici a řekl tady a 20 RP, dala jsem mu 10 a řekla jsem, že víc nemám a on odjel. Rozhlídli jsme se a já najednou koukám, že to tam znám. Ten strom, ten kostel. To je to místo odkud mají za půl hodiny vyjíždět holky. Taky že je usadili jsme se pod strom a za 10 minut holky. Kroutily hlavami a nemohly se přestat za břicho popadat, když nás viděly. Kupodivu jsme ale nejely autobusem s nimi. Ony měli totiž autobus neklimatizovaný. Za to přijel v 16:50 a v 17:00 jak měl odjel. Na naší zatávce (v druhém pruhu silniceú se nakupili lidi i nějaký pan organizovač. Nějakých ukrajinců jsem se ptali kam jedou a oni říkali Manali. Pan organizovač se ptala Dharamssala a my jako, že jo. Zakýval ze strany na stranu, což jsme věděli, že je to jako OK tak jsme si říkali, že snad něco pojede. Ukrajici se ho ptali Manali a on kýval znova. Hmm tak to jsem zvědvá. Mátlo mě, že stojíme v druhém směru než holky, no ale za chvíli přijel autobus. Organizovač řval Manali. Tak nastoupili lidi a odjeli. Zůstali jsme tam my 2 a asi 3 další cizinci. Za chvíli se od někud objevil znova organizovač. Bylo cca 17:30 a my Dharamssala on zas zakýval. Jinak nic. 17:45 přijel autobus, pán řval Dharamssala, tak jsme si nastoupili, sedli jsme si na svá místa a Žluťákovi nedrželo opěradlo, sklápělo se. Tak jsme si přesedli. Organizovač pak kontrolova lístky a říkal, not your seat, ale já spustila, že tamto je broken a že se nehneme. Přecejen jsem ještě úplně nevychladla. Pán řekl, že si máme přesednout a my ho ignorovali. Nechal to být. Autobus to nebyl zdaleka ten, který byl u pána na obrázku, byl to normální starý autobus ze 70. let s takovoutou foukací klimatizací. Já jen doufala, že z ní nebudu zase nemocná (včera jsem měla ještě teplotu 38 no ale zase jsem si připadla, jak kdyby to už byl týden). Autobus se šinul po Dillí. Zastavoval na roztodivných místech. Tu na poli, tu zas zajel do města. Pak zastavil na zastávce. Přistoupilo pár lidí. Pak zajel někam do zahrady otočil se a jel odkud jsme přijeli, pak jel do nějaké tibetské čtvrti a tam nabral spoustu tibeťanů pomalu s chrámem a vjeli jsme na takový travnatý palouček, tam si vystoupil pan organizovač a my jsme asi po dalšich 15 vyrazil zas zpět do Dillí. Jakmile jsme byli na dálnici zahlédli jsme holky jak se tam promenují v odstavném pruhu a jedí kukuřici. Tak jsme se divili, že tu jsou ještě taky. Bylo 19:30 a my jsme projížděli podel obrovské skládky a pak už hurá ven z Dillí. Pak to nemá do Dharamssaly trvat 18. hodin, když po 2,5 hodinách teprve vyjíždíme z Dillí. Cesta pak už ubíhala celkem pěkně. Kolem 22. hodiny jsme zastavili na jídlo. Jedli jsme naposledy snídani, tak jsme si dali Thalí. Jedno dohromady. Thálí bylo dobré o to nic, ale stálo 140 RP (normálně stávalo tak 50 - 70 RP). Hádala jsem se s pánem. Škrtala jsem mu na účtu a pak jsem mu dala stovku, že mu to jako stačí. Ona mi ale vytrhl peněženku a vyndal si dalších 100 RP, obřadně mi vrátil 60 a vrátil mi jí. Konsternovaně jsem na něj zírala. Jen jsem zahlídla jak se tibeťan vedle dohaduje a platí za to same 100 RP. Když jsme se vrátili k autobusu přidali jsme se ke skupince cizinců. Všichni se bavili o tom, že to jídlo bylo drahé a že je okradli. Američan říkal, že mu dal stovku a poslal ho někam. Já kontruji, že jsem se o to pokusila, ale, že nakonec 160. Francouzka téměř výtězoslavně, že je nejlepší, že zaplatila 160. No pak jsme plynule přešli na porovnání cen, za které jsme koupili lístky na autobus. Lístky měli stát 450 RP. My jsme platili 750. Ale Američan platil snad 1500 RP. Inu Indie. Jindy bych to přešla a na dnešní den toho bylo moc. A pan barman porušil svaté pravidlo, šáhl na mě, resp. na mojí věc. Sedla jsem si do autobusu a přemýšlela o nenávisti k Indii. No přišlo to až po 14 dnech. Celou dobu se mi tu líbilo, tak koneckonců. Ale ta bezmoc...
Asi ve 23 jsme vyrazili dál. Žluťákovi se podařilo spát. Probudilo ho až rána. Náš podvozek na kvalitních silnicích na něco narazil, ale jelo se dál. Po půlnoci se ale autobus začal chovat divně. Nebo jeho řidiči. Furt jsme někde stáli. Tu ve vesnici, tu úplně na mezi, tu z ničeho nic v zatáčce. Stáli jsme vždy 10 minut a pak jsme zas jeli. Pak jsme zastavili na jedné křižovatce na vedlejší silnici a tam jsme stáli snad 3/4 hodiny. Došla jsem si na záchod a vy mýšlela jsem, co by se stalo, když tam takhle sedím na záchodě, kdyby se ten autobus rozjel. Žluťák spal a ani nevěděl, že jsem vystoupila. Neměla jsem sebou nic... No autobus se nerozjel. A takhle divně stál pak ještě několikrát. Čekali jsme na Godota na spoustě divných a pustých míst. Pak jsem tak hodinku spala probudila jsem se, když už jsem stoupali do hor. Byli to krásné výhledy, i když byla noc, ale už asi trochu sívtalo nebo byla jasná noc, prostě se rýsovaly všude kopce a byla to bomba. Kolem 5. jsme zastavili v nějaké horské vesnici, právě svítalo. Obchody už byly otevřené (nebo ještě), koupila jsem si čaj a sušenky. Žluťák spal. Ve vesnici jsme stáli asi 3/4 hodiny. Koupila jsem snídani i pro Žluťáka a zase jsme jeli dál. Asi v 7 jsme zastavili v další vesnici a říkali si, že už tam skoro musíme být. Podle jízdního řádu jsme měli dorazit asi v 8.00. Zde jsme se ale dozvěděli, že je přervaná nějaká hadička s přívodem benzínu a že dál nejedeme. Zastavili se někde u jakési pumpy. Pánové řidiči a místní machři rozebrali motor autobusu na šroubek. Nenapadlo nás to vyfotit, byli jsme trochu unavení. Asi v 9.00 jsme vyrazili dál. Autobus jel o poznání líp. Poruchou se vysvětlilo to záhadné čekání na Godota. Holky psaly, že jsou v Dharamssale a kde jsme (měly taky zpoždění, a tak myslely, že už tam dávno budeme). Napsali jsme jim, ať najdou hotel, že dorazíme později. V 11:40 jsme dorazili do McLeod Ganj - Dalajlámova města. Je to cca 2 km nad Dharamssalou. Před autobusem nás čekal pan nahaněč z hotelu se vzkazem od Lenky. Trochu mě překvapilo když se ke mě přihrnul Ind a ptá se jestli jsem Myra :). Chtěl nás dovést do hotelu - vzal mi batoh, ale jen jsme se ohlédli a viděli jsme holky. Ty už to v hotelu nebavilo, tak se vydaly do města, ale vrátily se s námi.
Vyprávěly nám jak jely ony. Jak jsme je viděly u dálnice tak to se tam nepromenovaly jen tak. Oni totiž nastoupily do autobusu a zjisitly, že místenky 1-2 jsou na sedadla, která v tom autobuse neexistují. Nejdřív jim řekli, že je popovezou někam dál a tam že bude jiný autobus. Takže tam stály u té dálnice a čekaly na jiný autobus. Viděli jsem je tam kolem 19:00 takže něco přes hodinu. Když se dost načekaly řidiči řekli, že se jede dál. Asi druhý autobus nebyl nebo co. Nejdřív holkám tvrdili, že vlastně mají neplatné lístky, to pak ale nechali být. Léňa se nedala a řekla, že se z autobusu nehne. Pak ztropila scénu, že nebude sedět celou cestu na bedně a nakonec jim dali sedadlo pro náhradního řidiče. Nebylo sklápěcí, ale lepší než bedna. Costou jejich atubus píchnul, takže ještě další hodinu vyměňavali kolo. Proto měli zpoždění. Netušily však, že my budeme zase lepší.
Dalajláma nás prostě nechtěl, ale nakonec jsme se k němu přecejen dostali.
Cesta do Dillí proběhla úplně bez problémů. Jela jsem sama. Takže jsme všichni čtyři spojili síly, abychom mi koupili lístky. Ještě jsem si ohlídala místo nástupu. Učíme se rychle a po zkušennosti s letadlem...
Nástup do autobusu měl být proti budce s lístkama a měla jsem tam být 15:30 (autobus jel v 16:00). Byli jsme tam v 15:00 přeptala jsem se pro jistotu, zda autobus jede odtud. Pán lístkář mě řekl, že ano. v 15:30 si řikám, no už jsem se ptala ale vím svý, šla jsem znova zeptat. Říkal OK. V 15:45 mi to nedalo a šla jsem se zeptat znova. Pán jukl na hodinky a říká: OK teď už jděte přímo k autobusu, ten stojí tam a tam. Ale sám by nikomu nic neřekl. Informovala jsem o systému ještě další čekající cizince a úspěšně nasedla do autobusu. Autobus měl v zadu zavazadlový prostor. Museli jsme si tam batohy dát a zaplatit za to 10 RP. Vyjela jsem z McLeod Ganj zamávla ostatním, uronila slzu a sjela do Dharamssaly. Tentokrát jsem jela státním autobusem, které mimochodem všichni doporučovali - jen nevím, kde se na ně v Dillí kupujou lístky a bylo to lepší. V Dharamssale pan řidič povídá, že si máme vzít batohy dovnitř do autobusu. Na dně zavzadlového prosturu byla voda s bahnem. takže se za 10 minut za 10 rupii batoh aspoň pěkně umazal. Nemůžu řict, že mě pán okradl, přidaná hodnota bahna tu byla. Celou dobu jsem ten batoh udržela celkem čistý a teď půjdu do letadla jako prase. Jinak cesta s batohem pod nohama a s jediným naindem - mexičankou v autobuse proběhla krásně. Párkrát jsme stavěli na jídlo nebo na záchod, vždycky nás přepočítali a jelo se. V Dillí jsme byli o 2 hodiny dřív než bylo v jizdním řádu. Tam jsem jela do centra metrem, protože se mě rikšáci snažili namluvit, že je to 20 km a že to má stát 600 RP. Na to jsem jim kašlala. Jela jsem za 8 RP metrem a bylo to, měla jsem mapu a už jsem byla v Indii dost dlouho.
V Dillí jsem si našla hotel, protože letadlo jelo až zítra ve 3 ráno za 400 RP - kobka bez okna - ale čistá postel a trochu jsem se prospala, pak jsem vyrazila na památky, ale centrum bylo zavřené, protože byly nějaké demonstrace. Mimořádně rikšák nekecal, protože to pak bylo i v novinách. Prý byl nějký svátek, kdy lidé nesmějí přijímat peníze, tak mě vozil zdarma. Nejdřív jeden rikšák pak druhý. Pravda je, že bylo pondělí a všechny obchody až na velké drahé "obchoďáky" byly zavřené. Ale buhví jak to bylo. Protože jednak samozřejmě, že rikšák měl bruchu, co má obchod s nejlevnějším a nejlepším zbožím, kde si určitě vyberu (jo a vybrala jsem si ;)) a jednak jaktože ten brácho mohl vydělávat peníze? A hlavně odpoledne kolem 16. hodiny pak obchody otevřely. Tak nevím Ale tuhle historku mi cpali ještě další dva rikšáky. Vzhledem k faktu, že památky nemohly být. Nechtěla jsem v Dillí jezdit nějak moc daleko a kaufy jsem udělat chtěla, tak jsem se nechala zlanařit. Koupila jsem nějaké oblečky a užila si pravé orientální nakupování, s čajem s tím, že člověka obskaují, zahrnují látkami a když si konečně vyberete, tak vám to upraví na míru, pohostí sušenkami a dají dáreček. Samozřejmě, že si to zaplatíte, ale myslím, že to stojí za to. Nepatřím k shopping maniakům, ale byl to zážitek.
Letadlo domů už bylo v pohodě. Cesta do Evropy proběhla bez problémů. Z Amánu do Vídně jsem letěla s nějakými holkami z Kuvajtu a velmi mnoho jsme se kulturně združovali a vyměňovali si informace a divily se jedna druhé. Zajímavé to bylo. Ve Vídni jsem trochu nemohla trefit nádraží, tak jsem si pro konečný úsek vzala taxíka, protože jsem chtěl zkusit chytit pendolino (pak už jel jen autobus a já nevěděla odkud) a povedlo se. U poklady sice nebraly karty, ale naštěstí jsem měla na cent přesně EUR, tak jsem tam paní všechno nasypala, přeběhla nádraží, nasedla do vlaku a ten se rozjel. Uff, už jsem skoro doma. Těsně za Brnem se vlak porouchal. Vysadili nás v nějaké vsi. Pendolino se nějak přehřálo, či co. Čekali jsme hodinu na spoj, který kvůli nám zastavili v té vsi z Budapešti. Seděla jsem v kupé s Černochem, který tu pracuje jako inženýr a furt se chtěl oženit s nějakou mojí sestrou, když já už jsem zadaná. Klasická konverzace s černochem. Ale že zrovna já, sotva přijedu domů, musim narazit an černocha ;). Bylo to roztomilé.