Strach třetí - Neztratíme se někde aneb indická byrokracie
Doma jsme si přečetli, že cestování vlaky je pohodlné a snadné. Jen je třeba si dát pozor na to, aby si člověk koupil lístek včas a vlak nebyl plný. Jinak vlaky prý fungují podobně jako u nás a jsou i podobné kvality a mají podobná zpoždění. Tam, kde nejezdí vlaky jezdí autobusy. Tam, kde nejezdí autobusy jezdí rikša. Tak to všechno byla pravda. Nikdy jsme se neztratili a vždycky jsme (byť přes překážky) dorazili kam jsme chtěli a některé věci bych zavedla klidně i u nás. Akorát, dokud člověk nebyl v Indii, tak nepoznal zač je toho byrokracie.
Člověk jakoby v Indii nebyl, pokud nepozná atmosféru nádraží. Počet lidí na nich předčí jakékoliv představy. Ono taky kam by se ta miliarda Indů vešla. Lidé na nádraží nečekají na vlak - oni tam bydlí. Největší koncentrace žebráků je právě na nádraží, takže plánovat si, že na něm počkáte na vlak několik hodin je holý nerozum.Samozřejmě někteří nádraží používají k původnímu účelu, ale je jich menšina. Dále pak je třeba vědět, že být úředníkem (v tomto případě zaměstnancem drah) je pocta, ale být turistou znamená být na společenském žebříčku těsně nad žebrákem, což je celkem logické, vždyť, pokud by to v zemi turisty bylo lepší než v Indii, tak by do nikam nejezdil, ale zůstal by doma. Další zajímavá věc je ČAS, toho mají Indové na rozdávání, speciálně ve chvíli, kdy vy chcete něco po nich. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout na jediný důvod, proč turista existuje a tím je dojení peněz. Nádraží je vlastně taková koncentrovaná Indie, takže z jeho návštěvy stává exkurze do jiné dimenze, která málokdy trvá méně než 2 hodiny. Byrokracie ROZHODNĚ vznikla v Indii. Na druhou stranu, jakmile se člověk naučí jak to funguje, zjistí, že jde o celkem vymakaný systém, který v chaotické Indii funguje s anglickou dokonalostí. Zpoždění vlaků bývá obdivuhodně malé, když si člověk představí, že jeden jede většinou přes celou Indii, a to několik dnů. Značení vlaků to naše strčí do kapsy a je téměř nemožné nastoupit do jiného vlaku nebo jej nenajít. A největší zážitek - tenhle zlepšovák by u nás měli zavést - je vlakové rychlé občerstvení. Každou chvíli chodí nějaký obchodník, nebo zaměstnanec z jídelního vozu a nabízí dobroty, jídlo, vodu, čaj, kávu, nebo různé roztodivné zboží jako řetězy na přivázání batohů. Příběh o tom jak jsme kupovali lístky my a jak to vypadá v reálu (sepsáno těsně po návratu) si můžete přečíst zde.
Pokud jde o autobusy, v podstatě se nám do systému nepodařilo proniknout. Pravda je, že jezdí a dostanete se z bodu A do bodu B. Ne nutně bez problémů, ne nutně vždy. Autobus se cestou může porouchat. Není problém zakoupit lístek na neexistující spoj nebo lístek předražený, popřípadě koupit si papírek, který vůbec lístkem není. Silnice v Indii nejsou silnicemi, ale buď staveništěm nebo prašnými cestami. Pokud už silnice má nějaké pruhy - někdy i 4 - Indové i tak netuší, proč je silnice pomalovaná a jezdí si v klidu podle svého. No a pokud náhodou je ve městě semafor, jsou to roztomilá světýlka, u kterých musí stát ještě 3 policajti, aby alespoň někdo zastavil na červenou. Jízda v protisměru je na dením pořádku (adrenalin byl, když mě vezl pan taxikář v Dillí v noci na letiště - celou dobu v protisměru DÁLNICE - je přece noc...)Buď jak buď aut a vehiklů je na nich jako na D1 a všechno to jezdí všemi směry a troubí to. Jako mnoho lidí přede mnou i já se musím zmínit o tom, že v Indii je klakson nejdůležitější věc na vozidle. Čím větší klakson tím větší borec. Naopak zrcátka nikdo nepoužívá jinak než věšáčky na posvátné řetězy - jinak bývají sklopená nebo ulámaná - proč by se měl někdo dívat okolo, že? Brzdy jsou podobně zbytečné, když je něco v cestě, tak přeci zatroubím, když to neuhne jeho smůla. Dalším pravidlem je, že autobus řídí všichni. V případě dopravní zácpy, to v autobuse vypadá jak na fotbalovém zápase. Nejftipnější chvíle je, když začnou radit i lidi, kteří se nashromáždí venku, aby se podívali na tu pěknou zácpu. Lidé nejen radí řidiči, ale zároveň se baví mezi sebou (z autobusu do autobusu, z autobusu na ulici, různě se vyklánějí z okýnek a dveří, vystupují a zase nastupjí, šlapají si po ramenou a do toho svačí). Autobusy poměrně často staví na záchod (může to sice být uprostřed města a očekává se, že půjdete na ulici) a na jídlo, což bývá nejpříjemnější část cesty. A opět je v tom chaosu nějaký, Evropanovi skrytý, řád, protože se nám nestalo, že by nás autobus někde nechal, nebo nedovezl. Co se týče kupování lístků, tak je to ještě větší záhada než u vlaků. Někdy se kupují v autobuse, někdy v budce, někdy u soukromé společnosti. Není jiné možnosti než se zeptat místních. Obačas autobus ani neodjíždí z autobusového nádraží. To pak probíhá tak, že vám někdo prodá lístek a rikšák vás odveze na nějaké místo u silnice (platíte ho samozřejmě vy) a nechá vás tam stát, že autobus přijede a vy jen doufáte... I přes výše popsané jsme každou cestu vždy zvládli. Chce to jen pevné nervy a ptát se na všechno 5x a! nebýt překvapen, když je všechno jinak a být schopen improvizace. Je to zážitek a stojí to za to!
Nezaměnitelnou ikonou je rikša. Těšili jsme se na ní už z Čech. Je to vlastně velmi dobrý způsob dopravy. Prostě si ji kdekoliv stopnete, usmlouváte cenu a jedete. Zážitek je bezesporu cyklorikša. Člověk musí překonat pocit provinění, když vychrtlý Ind veze 2 "tlusté" evropany z obrovskými batohy asi 5 km za 3 Kč. Ale to je prostě Indie. My jsme nejvíce jezdili motorikšou - vešli jsme se tam 4 i s batohy. A musím říct, že si na to člověk hodně rychle zvykne. Když jsem dorazila domů nakoupila jsem větší nákup (dvě tašky) a před obchodem se rozhlížím, jestli by mě nějaká rikša nepřevezla přes křižovatku, že to mám těžké. Pak jsem se probudila :).
Další možností dopravy je vnitrostátní let. Letenky nevyjdou draho a ušetří to spoustu času. Problém je jen najít věrohodnou společenost, která prodává letenky na let, který skutečně existuje. Když už letenku máte, je také dobré si ohlídat, aby vám letadlo neuletělo. Nám se to nepodařilo. Více viz příběh Cesta do Dharamsaly.
Naposledy se musím zmínit o tom, jak se člověk cítí jako chodec. To byl pro mě jeden z největších problémů v Indii. Člověk musel být pořád ve střehu. Lidé se vám nevyhnou. Zjistila jsem, že jsou Češi v tomhle vlastně hrozně ohleduplní. Prostě tak nějak automaticky očekáváte, že když jde někdo proti vám a vidí vás, že se vám vyhne. Stálo mě to několik tvrdých srážek, než mi to došlo :). Zároveň člověk musí dávat pozor na všudypřítomné rikši, kola nebo motorky s velkými náklady nebo celými rodinami a na KRÁVY. Chodec je nejslabší, takže má nejmenší práva. Ještě teď se divím, že jsme to přežili. Ale nadruhou stranu zbavila jsem se panického strachu z přecházení - v Čechách už se nebojím.
Strach čtvrtý - ŽEBRÁCI aneb Indové jsou děsně mílí a přátelští lidé jen kdyby jich nebyla miliarda