Po semifinále na šampionátu v Itálii se nad jeho výkonem všichni přítomní odborníci rozplývali, nejvíc pak němečtí, neboť do značné míry jeho zásluhou Československo nad Němci zvítězilo 3:1. Prsty v tom měl pochopitelně i Oldřich Nejedlý, autor všech tří vstřelených branek. Také proti Itálii ve finále zachytal Plánička skvěle, dvěma míčům v síti přesto nezabánil, a tak jako kapitán mužstva přebíral pohár ,,jen“ za druhé místo na světě.
Pocházel z Prahy, kde prošel několika kluby, zakotvil ale až ve Slávii, což se podepsalo pod celý jeho život. Zájem o něho měla i Sparta, ale jen krátce. ,,Byl jsem pro ni malý,“ říkával Plánička s oblibou a úsměvem. Stal se slávistou na celý život, mnoho let po skončení ligové a reprezentační kariéry chytával za starou gardu.
Nenáviděl cigarety, nikdy nepil alkohol. Proto si udržel vysokou formu tak dlouho. A nebýt smůly, jeho kariéra by byla mnohem delší. Ve čtvrtfinálovém duelu s Brazílii na mistrovství světa 1938 ve Francii byl zraněn. Později se ukázalo, že celé prodloužení odchytal se zlomenou rukou po nešťastné srážce s kopačkou Brazilce Peracia. Zápas skončil 1:1, za 48 hodin se opakoval, ale už bez něho. Brazilci vyhráli 2:1, čtyřiatřicetiletý Plánička tomu nečinně přihlížel s rukou v sádře. To ještě netušil, že nadchází konec jeho kariéry. Mrzelo ho, že nemohl být při tom, když Slavia krátce nato poprvé v historii vyhrála Středoevropský pohár.
Nejhorším zážitkem v Pláničkově brankářské kariéře bylo osm inkasovaných gólů v mezistátním utkání s Maďarskem (3:8) v roce 1937, přičemž šest z nich mu vstřelil Sárosi. Mnohonásobně víc ale odehrál zápasů, v nichž si uchoval čisté konto.