Omyly o keltech
18. 11. 2006
Od dob, kdy obývali naše a většinu evropského území Keltové již uplynulo přes 2000 let. Mnoho jejich stop již nevratně odnesl nelítostný čas. Keltové z předkřesťanské éry sami o sobě nazanechali písemné památky. Historické zprávy jejich současníků jsou evidentně plné omylů a nejistot, navíc dosti často ovlivněné nepřátelským postojem pisatelů. Nastupující křesťanství pak dělalo všechno možné proto, aby se na pohanskou minulost keltských národů zapomnělo.
Archeologie je sice velmi precizní a důmyslná věda, ale co naplat - archeologové mají většinu informací jen o mrtvých Keltech, z nich pak pracně sestavují naše představy o tehdejším životě. Keltové jsou prvním národem v Evropě, který se dokázal identifikovat a pojmenovat. Ostatní kultury před nimi známe jen podle archeologických nálezů a pojmenováváme je tak: kultura šňůrové keramiky, lid zvoncových pohárů apod.
Keltové jsou díky našim mlhavým znalostem o nich opředeni rouškou tajemství a záhadností. Díky tomu vznikají velmi snadno omyly v interpretaci jednotlivých historických výroků a zpráv. Ty se pak opisují tak dlouho, až z nich vzniká všeobecně přijímaný "fakt". Několik takových hrubě zkreslujících faktů bych zde proto rád uvedl na pravou míru - zejména proto, že pověsti Keltům vesměs dosti ubližují a oni se tomu již nemohou bránit. Považujeme-li se za jejich potomky měli bychom tedy vědět, že se za ně v mnoha ohledech opravdu nemusíme stydět.
1.
Druidové vykonávali hrůzné lidské oběti
Jistě jste již někde zahlédli obrázek středověké rytiny, ukazující jak Keltové pod vedením svých kněží, druidů, podpalují obrovské proutěné figuríny naplněné živými lidmi. O tuhle představu se postaral především římský císař Julius Caesar, který tento "ohavný zvyk barbarů" popsal ve svých Zápiscích z války galské. Také někteří další autoři (Lucanos, Diodoros) se zmiňují o lidských obětech druidů. Jak to bylo doopravdy?
Pokud se někdo podrobněji zabýval filozofií, kterou zastávali druidé (či alespoň střípky toho, co o ní dnes víme) všimne si, že si tito starověcí kněží nesmírně vážili lidského života a v tomto smyslu vehementně působili na ostatní společnost. Plýtvání životy vlastních lidí bylo i nelogické, na keltských polích, řemeslných dílnách i bojištích bylo třeba každé ruky. Spíše se zdá, že právě tyto historické výroky byly ryze účelové a měly např. povzbudit římský senát k podpoře dalších výbojů proti Gálii.
O lidských obětech vykonaných v rámci keltských náboženských rituálů není mnoho informací. Kdysi byl za rituální oběť bohům považován nález člověka z Lindow Mossu v Cheshire pocházející z 1.stol př. n. l. Jde o nález muže, jenž byl usmrcen současně několika těžkými údery do hlavy, bylo mu podříznuto hrdlo a poté vhozen do vody. O podobných obřadech "trojí smrti" se dochovaly zmínky i ve staroirských bájích - v nich však nešlo o pouhé obětování bohům - byl to pouze rituální trest pro zločince, kteří se dopustili obzvlášť těžkých zločinů.
A jak to bylo s těmi proutěnými panáky naplněnými lidmi? Je to zvláštní, Římané jako jednoduše a prakticky uvažující lidé často nedokázali pochopit některé abstraktní výroky Keltů, zejména pokud se jednalo o jejich báje a pověsti. A právě tady může být původ jednoho tak dlouho tradovaného omylu. V irských bájích často vystupuje neohrožený hrdina Cuchulainn, ne nepodobný řeckému Odysseovi. V jedné z popisovaných příhod je Cuchulainn se svými přáteli obklíčen v domě z "železných prutů", který je uzavřen a rozžhaven. Hrdinům se však podaří svojí silnou vůlí celý dům nadzvednout a unikají i s ním. Nechci zde rozvíjet "Dänikenovské variace", které se tu vnucují. Avšak právě tato epizoda se snadno mohla stát vzorem pro představu obětí upalovaných v proutěných figurách. Mimochodem napadlo vůbec někoho, že představa, kterou vykreslil Caesar není ani fyzikálně možná?
O Keltech se tvrdí, jací byli krvelační bojovníci. No prostě barbaři, co by se od nich dalo čekat, že? Pravda je však poněkud jiná…
Keltové byli jistě vynikající válečníci. V době plného rozkvětu keltské civilizace v Evropě měli pověst značně odvážných a vynalézavých bojovníků. Byli to však zcela bezohlední barbaři a vykořisťovatelé? Pravda - byla jiná doba a jiné pohledy na morálku, zejména ve vojenských střetnutích. Avšak ne vždy byli Keltové bezohlední útočníci a rabovatelé. Jen málokdy válčili pouze kvůli rozšíření svého území. Všimněme si historických faktů - Keltové fakticky dobyli velkou část řeckého poloostrova (včetně Delfské svatyně) a dosáhli i poražení Říma. Přesto se zde nikdy neusadili a odtáhli zpět.
Keltové byli především národ zemědělců a řemeslníků - v tom byla i jejich síla. Však také přinesli světu (Evropě) spoustu nových praktických vynálezů a znalostí. Šíření jejich vlivu tak obíhalo mnohem více asimilací nežli vojenským obsazováním. Keltové sami měli zájem o život v klidu, velmi dobře si uvědomovali, že v takových podmínkách jejich životní úroveň rychle vzrůstá. Nebylo jim to však přáno především díky agresívní politice jejich sousedů - především Říma a také Germánů a Dáků.
Válečné umění a chrabrost keltských bojovníků byla známá v celém antickém světě. Keltové totiž využívali velmi účinně svých znalostí a dovedností i ve válečnictví. Například využívání vozů jako válečného prostředku není vynálezem středověku a husitských vojevůdců. Stejně je tomu i v užití válečného zpěvu jako psychologického prostředku k podlomení morálky protivníka. V antických pramenech je často citována "šílená" odvaha keltských válečníků, dávajících okázale najevo, že se nebojí smrti. Často jsou popisovány situace před velkými bitvami, kdy mezi seřazenými keltskými válečníky chodili "dlouhovlasí starci a jakési podivné ženštiny". Zcela zřejmě zde keltští druidové a jejich ženské protějšky konali něco jako psychologickou přípravu a je dost možné, že dovedli své válečníky přivést i do změněných stavů vědomí - tedy do stavu, kdy necítili bolest a byli schopni špičkových fyzických výkonů. Keltští válečníci bojovali někdy téměř nazí a pomalovaní modrou barvou - i to mělo ryze praktický význam. Do případných zranění se nedostávaly zbytky špinavých propocených oděvů a kůži chránil výtažek z "posvátné byliny" borytu barvířského, který má vynikající dezinfekční účinky.
Byli však díky tomu Keltové krvelační bojovníci? Když Caesar dobyl keltské oppidum Avaricum a posléze Alésii, byly v těchto oppidech soustředěny tisíce civilistů - starců, žen a dětí. Vůdce protiřímského odboje Vercingetorix se marně pokoušel dojednat jejich odchod z obklíčených měst - v obou případech je Římané zahnali zpět a po dobytí oppida vyvraždili nebo zotročili (v případě Avarica šlo 4000 zabitých obyvatel a 800 lidí vzatých do otroctví). V zápiscích římských historiků se dochovaly zprávy o tom, že před válečnými střety často Keltové navrhovali, aby se souboj uskutečnil pouze mezi vojevůdci - a nedocházelo tak ke zbytečnému krveprolití. Byl to římský senát který roku 340 př. n. l. zakázal svým velitelům na tuto podmínku přistupovat. Inu, asi to Římané často prohrávali.
Pro Římany a ostatní "civilizované" národy evropského starověku byli Keltové pouhými barbary. Jenže skutečnost je poněkud jiná…
Myslím, že je dnes celkem jasné, že mnoho zpráv římských autorů o Keltech je třeba brát s velkou rezervou. Římané s Kelty téměř nepřetržitě válčili a protože šlo o války dobyvačné, snažili se právo na své mocenské výboje zdůvodnit "zcivilizováním barbarských národů". Měli také přirozenou snahu vykreslit sami sebe jako výkvět tehdejší civilizace a díky písemným pramenům jsou za ně mnohdy považováni. Mnoho vynálezů a civilizačních výtvorů je jim však připisováno neprávem. Například římské právo je považováno za jeden z nejvýznamnějších římských přínosů pro západní civilizaci. Málo se však ví o tzv. Brehonském zákoníku. Vznikl v Irsku za vlády velekrále Ollamha Fodhla, který nastoupil na trůn pravděpodobně roku 714 př. n. l. (!). Odborníci dnes tvrdí, že už v této době musel mít tento zákoník za sebou dlouhý vývoj a je zcela zřejmě nejstarší známou dochovanou právní soustavou v Evropě. Od počátku křesťanské éry se tento zákoník dostal do písemné formy a v některých částech Irska byl používán až do 17. století, než jej Angličané zcela zakázali. Kromě složitých a propracovaných majetkových zákonů obsahuje Brehonský zákoník velmi obsáhlé pasáže o lékařské péči a dokonce o nemocnicích! V Irsku tedy existovaly nemocnice již dávno před 4. stoletím, kdy sv. Fabiola založil prý první nemocnici v Římě. V keltských nemocnicích směl pracovat pouze kvalifikovaný personál, musely být zásobené čerstvou vodou, nesměly být zadlužené a musely poskytovat péči všem - i sirotkům a přestárlým lidem. Mimochodem je známo, že i v rané keltské společnosti existovala zavedená péče o vdovy, sirotky a lidi bez majetku. Keltové neznali a neuznávali pojem otroctví. Byli to tedy barbaři v tom smyslu jak si tento pojem vysvětlujeme?
Občas narazíme na tvrzení nebo utkvělou představu, že Keltové pocházejí z britských ostrovů a severozápadu Evropy. Není to pravda.
V těchto místech se pouze dochovala keltská kultura a částečně i jazyky. Obyvatelé těchto zemí měli to štěstí, že se o nich jako o Keltech dá mluvit v podstatě dodnes, zatímco my své keltství v sobě musíme teprve složitě objevovat. Za země s nepřetržitou či téměř nepřetržitou keltskou tradicí můžeme považovat Irsko, Skotsko, Walles, Bretaň a ostrov Man.
Keltové však mají původ jinde. Keltologové se přesně neshodují v tom, kdy přesně vlastně Keltové vznikli. Všeobecně se klade jejich vznik do období 10. až 8. století před Kristem. Keltové vznikli pravděpodobně splynutím několika předchozích kultur a postupně vykrystalizovali ve společnost s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím. Jedna z prvních kultur, jak jí znají archeologové - halštatská kultura, která dala pojmenování i celému období starší doby železné, je již většinou odborníků považována za keltskou. Její výskyt lze na mapě Evropy ohraničit na jihu řekou Seinou ve Francii, Alpami na jihu a Karpaty na východě. Nejstarší Keltové se tedy pohybovali na území středu Evropy a tedy i Čech. Odtud se postupně začali šířit po celé Evropě a tedy i do zemí, které dodnes za keltské považujeme. Tady v Čechách jsou ale původem "doma". Jenom jsme neměli to štěstí a historické souvislosti naší země nás přivedly k zapomenutí či zavržení naší keltské minulosti.
Jeden z dalších omylů by se dal shrnout do následujícího tvrzení: Po našich keltských předcích již nic nezůstalo. Pravda to však samozřejmě není…
Keltové po sobě opravdu nezanechali příliš mnoho památek, které jsou patrné na první pohled. Nemáme po nich příliš mnoho psaných záznamů, nestavěli žádné monumentální stavby a tak se zdá, že zmizeli ve víru dějin skoro beze stop.
Když se dnes snažíme utvořit si nějakou ucelenou představu o starých Keltech, musíme postupovat způsobem podobným pečlivému skládání malých střípků mozaiky. Nejjistějším a nejexaktnějším zdrojem informací o dávných Keltech je bezesporu archeologie. Ta zkoumá hmotné pozůstatky a proto může s určitou jistotou podávat svědectví z dávných dob. Ale archeologie má své slabiny a nepřekonatelné hranice. Nebudu teď mluvit o minimu finančních prostředků, které se archeologům dostává a jsou tak odkázáni prakticky jen na tzv. záchranný výzkum. Ale archeologické nálezy nehovoří úplně jednoznačnou řečí - například typicky keltský výrobek nemusí pocházet z rukou keltského řemeslníka, mohl být uloupen nebo odkoupen a nalezen na jiné lokalitě, nebo se keltský řemeslník mohl odstěhovat k jinému etniku anebo mohl mít třeba germánského učně, který se naučil vytvářet "keltské" výrobky. Archeologie má v tomhle vlastně smůlu, neboť vlastně zkoumá jen "mrtvé" věci a tak hledá informace o životě tehdejších lidí podle nálezů v hrobech.
Dalším zdrojem je literatura. Dochovaná literatura však prakticky bez výjimky pochází z pera antických autorů, příslušníků národů, které s Kelty válčily. Je proto nutné informace z těchto zdrojů brát s určitou rezervou a předpokládat mnohdy i zaujatý postoj autorů. Bohatým zdrojem informací o životě Keltů je raně středověká literatura pocházející ze zemí s nepřerušenou keltskou tradicí. S příchodem křesťanství totiž přestává platit zákaz druidů o nezapisování vědomostí a tak zápisky prvních mnichů např. z Irska či Skotska nám poskytují neocenitelné a ještě příliš nezkreslené informace o tehdejší pohansko-keltské společnosti.
Nejméně exaktní a často i zatracovaný zdroj informací nacházíme v lidovém podání - nejrůznějších pověstech, bájích i lidových zvycích. Přesto se ukazuje, že právě zde někdy lze nalézt nečekaně bohaté informace - a to právě v naší zemi. Je pravda, že pokud chceme kamínky mozaiky správně sestavit, je ideální mít informace z různých zdrojů, které se nezávisle potvrzují.
Například: koho by napadlo srovnávat nastolovací rituál českých králů se stejným obřadem ve Skotsku? A přece - nastupující skotský král stejně jako český obouvá střevíce z lýka, je vyjmenováván jeho rodokmen a usazuje se na symbolický kamenný trůn. Náhoda?
Možná, že největší a nejdůležitější stopu však dávní Keltové zanechali tam, kde ji navenek příliš nehledáme - a to v nás samotných. Nemyslím teď jen na genetickou stopu - ta již byla v naší populaci nalezena a dokázána týmem genetiků pod vedením doc. Macka. Pokud máme keltské geny ve své krvi, je nesporné, že se v nás projevují více či méně i jejich povahové vlastnosti a já jsem přesvědčen, že "to" v nás je. Můžeme hledat původ našich charakteristických vlastností - ať již příslovečné šikovnosti a schopnosti improvizace (zlaté české ručičky), schopnosti ironie či nadsázky, ale třeba i tradiční nesvornosti. Dost možná, že právě toto sebepoznání je hlavním smyslem oné tolik zatracované "keltománie".
Mezi další tradované omyly patří následující: Keltové po sobě nezanechali písemné památky a neznali tedy písmo. Není to pravda…
Druidský zákaz zapisování se totiž týkal výhradně náboženských záležitostí. Keltové písmo velmi dobře znali a používali. Měli přeci svůj jazyk a k zápisu používali nejprve řeckého písma, později latinky. Doklady o tom, že písmo dobře znali i Keltové na našem území máme: jsou to například mince s názvy keltských panovníků, ale také rámečky voskových tabulek nalezené ve stradonickém oppidu. Na voskové tabulky se především zapisovalo při obchodování, vždyť už tehdy byly známy pojmy jako úrok, daň či zisk. Je však velmi pravděpodobné, že existovaly i psané záznamy pocházející z doby předkřesťanské. Přesto, že v zemích jako bylo Irsko či Skotsko proběhl přechod ke křesťanství zdánlivě klidně a nekrvavě, víme že první křesťané zde zničili velké množství psaných památek - například i oblíbený irský světec sv. Patrik se chlubil tím, že spálil na 400 "pohanských knih"! Psané záznamy s pohanskou tématikou byly s nesmírnou důkladností likvidovány církví až do pozdního středověku. Je proto smutné slyšet dnes slova o primitivních pohanech z úst těch, jejichž předchůdci se postarali o zničení všech psaných památek.
"Bojíme se jen toho aby nám nebe nespadlo na hlavu", tvrdili prý Keltové. Co tím mysleli?
O Keltech se leckde v literatuře hovoří jako o nesmírně odvážných, vynalézavých a bystrých lidech, kteří však byli někdy až dětinsky naivní. Jako příklad bývá uváděn zachovaný záznam, který zanechal Arriános z Bithýnie o jednání Alexandra Velikého. V něm se Alexandr ptal vyslance Keltů, čeho se prý nejvíce bojí, očekávaje přiznání, že jeho. Avšak keltští vyslanci prý pravili, že se bojí pouze toho, aby jim nespadlo nebe na hlavu. Jde však zřejmě jen o nepochopení souvislostí a útržek vyňatý ze souvislosti. Keltové totiž s Alexandrem uzavřeli spojenectví a toto bylo první setkání Makedonců a Keltů jako rovných s rovnými. Z keltské mytologie dobře známe rituální přísahu, kterou skládali Keltové při vážných příležitostech. V této přísaze vzývají tři přírodní živly jako svědky toho, že svůj slib splní. "Budeme držet slovo, dokud nebe nepadne a nerozdrtí nás, nebo dokud se zem neotevře a nepohltí nás, nebo dokud se moře nevzedme a nezaplaví nás", tak zněla přísaha, kterou tehdy Keltové skutečně dodrželi až do Alexandrovy smrti. Bohužel tohle je také možná jedna z příčin zániku keltské moci - Keltové totiž dohody považovali za posvátné a dodržovali je za každou cenu. Jejich protivníci, zejména Římané, si s tím už takovou hlavu nedělali…