Druidi-magie
Keltští druidové byli obdařeni neobyčejnými znalostmi a dovednostmi, které jim v tehdejší společnosti zaručovaly jistou výjimečnost a nedotknutelnost. Své učení předávali žákům výhradně ústní cestou a je jasné, že bylo obestřeno tajemstvím již v době své existence.
Dnes už můžeme jen velmi těžko odhadovat v čem spočívaly ony tajemné znalosti a umění starých druidů. Moudří druidové svým uměním nijak neplýtvali a nechlubili se jím, takže dnes o jeho podstatě víme opravdu mizivě málo. Přesto se dají z některých pramenů dovodit alespoň střípky tohoto dávného vědění a z těchto střípků lze skládat alespoň části mozaiky. Bohužel v tomto případě nám v hledání stop druidského umění příliš nepomohou archeologické nálezy, obrátit se musíme na dobové kroniky, které mnohdy zachycují dobovou ústní tradici z předkřesťanských dob, nebo na autentická svědectví zachycená současníky Keltů, Římany.
V obou případech opravdu nacházíme zmínky a tajemných schopnostech druidů. Dozvídáme se, že se druidové například dokázali proměňovat v různá zvířata, dovedli velmi dobře věštit budoucnost a snad i ovládat budoucí děje. Uměli prý ovlivňovat průběh válečných bitev a to jak ovlivňováním vlastních bojovníků (uměli prý potlačit bolest, zcela odstranit strach ze smrti i zvýšit fyzickou sílu), tak i nepřátel (vyvolání strachu a zmatku v nepřátelských řadách).
Jednou z nejznámějších a nejcitovanějších dovedností druidů byla jejich schopnost předvídat budoucnost, čili věštění. Znalost budoucích dějů byla v každé společnosti nesmírně důležitá. Věštby prováděli v keltské společnosti především druidové a fili (básníci-věštci), avšak mezi běžným lidem byla velmi rozšířená i lidová magie, jejíž metody byly dostupné každému. Metody lidové magie se dochovaly ve velmi bohaté lidové tradici i v našich zemích a praktikují se dodnes. Patří sem například známé házení pantofle přes strom, pouštění květinových věnců po řece, krájení jablek a celá řada dalších "pohanských zvyklostí".
Metody věštění druidů a fili však byly propracovanější. Nezřídka při nich využívali stavů změněného vědomí, do nichž se uměli dostávat nejenom pomocí bylinných směsí či různých vývarů z tolik známého "kouzelného" kotlíku. Umění rychle se dostat do jiného stavu vědomí a zpět byla pravděpodobně jedna z prvních věcí, kterou se museli druidští adepti naučit. Pomáhali si i různými pomůckami, např. rytmickým odříkáváním či zpěvem určitého textu (dnes bychom v tom hledali mantry), nebo sledováním oblohy přes vodní hladinu. Mimochodem zde opět narážíme na jeden z oblíbených omylů o krvelačných obřadech našich předků. I v naší zemi se nachází mnoho velkých kamenů s vyhloubenými jamkami na povrchu. Většinou se o nich soudí, že tyto jamky sloužily při pohanských obřadech jako sběrné misky na krev obětovaných zvířat nebo... no raději ani nemyslet. Jestlipak někoho napadlo, že tyto obrovské kameny nelze obrátit a obsah jamek vylít? Krev by se tam musela kazit a za chvíli by posvátné místo asi pěkně zapáchalo. Pokud se však podíváte na tyto jamky dnes, uvidíte v nich nejčastěji dešťovou vodu. Není mnohem logičtější představa druida, sedícího na posvátném, energií nabitém kameni a sledujícího oblohu odrazem na vodní hladině misky, tedy jakémsi přírodním magickém zrcadle? Tím spíše, že známe z irské mytologie obdobný obřad nazývaný neladoracht, při němž druidové věštili budoucnost "z oblaků pozorovaných odrazem ve vodní hladině".
Někdy druidové používali k věštění budoucnosti zvláštní metodu, které se říkalo tarbhfeis, čili býčí sen. Spočívala v tom, že si druid oblékl kůži staženou z posvátného bílého býka a ulehl na lože z jeřabinových větví. Obvykle ihned upadl do zvláštního spánku, trochu podobnému transu, v němž prožil velmi živý sen vypovídající o budoucím ději.
Jiná metoda vypovídá o znalosti meditace a meditačních stavů. Zejména keltské kněžky prý věštily v posvátných hájích, nemethonech, kde naslouchaly šumění listů. Osamění ve společnosti posvátných stromů a meditační stav zcela přirozeně vyvolávaly sluchové halucinace (či hlasy duchů?).
Další věšteckou metodou bylo kouzlo Dichetal do Chennaib. Překlad tohoto staroirského výrazu je nejednotný, někdy se překládá jako "louskání ořechů moudrosti" (což je snad narážka na lísku s devíti ořechy obsahujícími moudrost světa, která roste kdesi v "jiném světě") nebo také "zaříkávání na kostech prstů", což by mohlo nějak souviset s oghamovými znaky, jakýmsi druidským runovým písmem. Avšak o kouzlu Dichetal do Chennaib se můžeme dočíst ve staroirském právnickém spise Senchus Mor, kde je tato metoda popsána. Když se chtěl některý z mudrců (druidů) o někom něco dozvědět, položil "kouzelnou hůlku" na jeho tělo či hlavu a "...zvěděl jméno jeho, i otce a matky a také odhalil každou neznámou věc, kterou chtěl..." Dnešní psychotronici by tuto metodu jistě nazvali psychometrií. Čím byla ona kouzelná hůlka? Je to opět jedna z věcí, která ukazuje, jak byli druidové postupně přejmenováni na čaroděje a kouzelníky - ano, to byla ona známá kouzelnická hůlka, nezbytný atribut pozdějších čarodějů. Dříve to byla druidská hůl. Druidové jich měli vždy několik, které používali k různým účelům. Prý nebylo jednoduché takovou hůl získat, druidové dlouho hledali vhodný strom k jejímu získání; ani vyřezání a opatření magickými znaky nebylo jednoduché a neobešlo se bez složitých obřadů...