Úsměv
Běží deštěm, nohy těžknou,
koruny stromů ve větru se lesknou.
Mysl tíží, srdce klíží,
z výšin slétává šedavé a mokré listí.
Šaty rudé, télo chladné,
nikdo neví proč tak chřadne.
Dopadá k zemi, kmene se chytá,
cítí jen tíhu co k zemi tahá.
Nemluví, nevidí, slzy jí padají,
slábne a sténa co děje se nevnímá,
to země se otřášá.
Čistá jak panna, bílá jak lilie,
nikomu nevěří,
pro nikoho nežije.
Vítr kvílí, slunce mrazí,
je slyšet jen ozvěna co rozžehla svůj chtíč,
když zvolala, že nechce žít.
Vody ve studánce ubývá,
kapradina v mechu usychá,
tam na zemi leží, mlha se zvedá,
už ani nesténá, pomalu umrzá.
Vše trýzní láska,
kopyta koní roznáší v prach,
to co pouhým snem se nemělo nikdy stát.
A kacíř své hrozby dostál,
když kříž v ruce drží a
jméno její se doprostřed snaží vyrýt.
K lesu kacíř míří,
na cestu si svítí, mrtvé tělo leží,
nad hlavou orel krouží.
Na mechu se válí jak stěna bílá,
srdce jí nebije, on nad ní kříž přibyje.
V náručí k sobě jí tiskne,
mlha své čáry ukrývá,
však pozdě je litovat,
vždyť ona se usmívá....