jsou jen dva lidi za který bych dala život
jeden z nich mi, když jsem byla v nemocnici na konci svých sil a opět sem svou léčbu chtěla vzdát řekl citát od J.Wericha : "štěstí je taková dlouhá šňůrka a čím je ta šňůrka delší a silnější, tím je štěstí i radost ětší a silnější". Před pár lety jsem pochopila, že tenhle citát má hlubší smysl, co hlubší, neuvěřitelně hlubokej. Alespoň pro mě spočívá v tom, že jedině s člověkem, kterej je vám blízký a ještě zachrání život, můžete bejt šťastní, protože pochopíte co všechno pro vás znamená... já se do něj zamilovala, měli sme společnej osud, společnou bolest žití a zvedali sme si náladu a chuť tu zůstat. od první chvíle co jsem ho uviděla jsem věděla že navždy zůstane v mým srdci... nechápala jsem proč, nechápala jsem jak, jen jsem věděla že to tak je... dnes jsem se zas viděli,nechápu jak čas s někým kdo je vám tahle blízký může utíkat rychle... bylo to jak pár minut, přesto že to bylo několik hodin. strávili jsem je povídáním o tom co jsme dělali když sme se neviděli a co bude dál... plánování budoucnosti, jak malí naivní děti, jak feťáci co chtěj odvykat a začít znovu jak blázni co doufaj ve štěstí. přesto, že nemůžu plánovali sme si život, společnej život. že se vezmem a budem pracovat v dole v dole v příbrami... on a já... vzpomínali sme na to, jak se za mě rozešel s přítelem, když mu hlaveň devítky přiložil k hlavě, jak mě bránil před osudem, jak sme zhulený prolítávali celý noci po městě, scháněli hulo pro ostatní, kalili na koncíkách a pak se zběsile dostávali domů, jak sme jeli za kámoškou do jinýho pasťáku než v kterým byla, jak sme šokovávali starý lidi prvně zjevem, pak řevem a pak ochotou jim pomoct... sme jiný, sme oba jak malý děti co si přejou jen šťastně žít.
pamatoval jsi jak mě ranilo když začal mít problémy s opiátama, jak jsem se nemohla dívat na to jak na něm není nic jinýho než kost a kůže, jak mi bylo líto, když ho matka vyhodila z bytu, jakou měl radost když zdědil barák po dědovi a babičce kousek od prahy.jindy oba převážně tišší, spolu spustíme vodopád otázek a řečí... proč jen není všechno tak snadný?