Baroko
Výraz portugalského původu – nepravidelný, křivý.Tak se kdysi pozorovateli jevilo umění, které přišlo po harmonické, jasné a formově přehledné renesanci.
Od poloviny 19. století se výrazu baroko začalo používat k označení umělecké epochy přibližně mezi léty 1600 – 1750.
V češtině slovo baroko použito poprvé v r. 1916, potom se stalo běžně užívaným.
Kolébka baroka – Itálie.
První velký barokní mistr – Claudio Monteverdi – 1567 – 1643. Dovršitel a poslední velký barokní mistr – J.S.Bach – 1685 - 1750.
Monteverdi zdokonalil monodii a operu.
A. Corelli, A.Vivaldi a další vytvořili nové instrumentální formy – SUITA, CONCERTO GROSSO, SONÁTA, SINFONIE, KONCERT.
Giacommo Carissimi vytvořil oratorium.
Z počátku se zdálo. Že monodie vytlačí kontrapunkt mistrů renesanční vokální polyfonie. Kontrapunkt se však postupně stal znamením této umělecké epochy – kánon a FUGA.
Došlo ke zrovnoprávnění vokální a instrumentální hudby, vznikají závažná díla vokálně-instrumentální, jako jsou oratoria, mše aj.
Baroko bývá označováno jako epocha GENERÁLBASU. Generálbas je nositelem harmonie, která nabývá na významu.
Barokní hudba působí pateticky, citově.
Často užívá různých druhů napodobování.
Zánik baroka neznamená popření jeho významu, norem a forem.
FUGA SE STALA PRESTIŽNÍM ÚTVAREM PRO DALŠÍ GENERACE SKLADATELŮ.
Pro mnoho skladatelů bylo a je baroko nevyčerpatelným
zdrojem poznání.