O sonátě a sonátové formě
Sonáta je skladba pro sólový nástroj, nebo pro
sólový nástroj s doprovodem.
Toto
označení se objevuje již v 16. století, kdy byla takto pojmenována jakákoli
skladba pro hudební nástroj – sonore = znít. Výjimkou byly skladby
pro nástroje klávesové. Těm se říkalo toccaty – tocare = ťukat.Pro úplnost
dodejme, že skladbám vokálním se říkalo cantaty – cantare = zpívat.
V baroku byly sonáty o
třech, častěji ale o čtyřech částech - větách. Střídalo se v nich
tempo, takt, výraz.
Na
rozdíl od koncertu v sonátě hrál pouze sólista.
U
jednohlasých nástrojů mýval zpravidla doprovod.
V
18.století sonáta dostala tu podobu, v jaké ji slýcháme nejčastěji i dnes.
Má
3 – 4 věty:
1.věta
bývá v rychlém tempu, komponovaná v tzv.sonátové formě.
2.věta
mývá písňovou formu A B A.
Může
následovat 3., taneční, nebo žertovná věta – menuet, nebo scherzo.
Sonátu
uzavírá 4.věta – rondo (= kruh. Základní schéma ronda:A B A C A D A. Toto
schéma je pouze orientační, existuje bezpočet různých variant).
V
případě, že není zařazena 3.věta, závěrečné rondo bývá na jejím místě.
Sonátě komponované pro celý
symfonický orchestr se říká symfonie.
Sonátová forma
Je způsob kompozice jedné
uzavřené části – věty.
Je založena na protikladu
hlavního a vedlejšího tématu. Uvedením dvou kontrastních témat vzniká napětí,
které se stupňuje až k vrcholu. Pak nastává uklidnění.
Sonátová forma sestává ze tří
částí:
Expozice – představuje tématický materiál.
Provedení – zpracovává tématický materiál, jako by si s
tématy skladatel pohrával.
Repríza – ne doslovné opakování expozice. Posluchač by
měl rozpoznat blížící se konec.
Krátkému, závěrečnému oddílu se říká CODA.