Kestrel a Sirius - VI.
Zákeřná vzpomínka
Učebna
obrany byla v prvním patře. Neměli to daleko, přesto když dorazili do
učebny, byli všichni již na svých místech. May rychle vklouzla do nejbližší
prázdné lavice a Lupin se zamyšleně postavil před katedru. Parvati se na May
zamračila – profesor Lupin v záplatovaném hábitu sice rozhodně nebyl její
typ, ale na druhou stranu byl u všech svých žáků velice oblíbený, takže na ni
chtě nechtě žárlila. Hodinu obrany proti černé magii měli Nebelvírští
samostatně – bylo to jen dobře, protože takto se učitel mohl věnovat každému
žáku samostatně, což by při spojených třídách moc dobře nešlo, a při tomto
vpravdě náročném předmětu by lehce mohlo dojít k různým zraněním – tedy
pokud ovšem chtěl učitel žákům učivo osvětlovat i v praxi – a přiznejme
si, ne všichni učitelé na toto měli žaludek; profesor Lupin však naštěstí
patřil mezi ty světlé výjimky, které své žáky opravdu něco naučit hodlaly.
Po
chvíli ticha přeletěl profesor své žáky vážným pohledem. „Jak jistě všichni
víte, na konci loňského školního roku lord Voldemort znovu povstal,“ započal
svoji výuku. Při jeho slovech sebou téměř všichni leknutím trhli. Ve třídě
zavládlo ticho jako v kostele – žáci jen po sobě poděšeně pokukovali – ne
všichni tuto nanejvýš nepříjemnou a hrozivou skutečnost chtěli brát na vědomí.
Ostatně i mnoho dospělých kouzelníků raději strkalo své hlavy do písku a
v klamném pocitu bezpečí předstíralo, že se nic takového nikdy nestalo a
že to všechno jsou jen povídačky vystrašených ženských. Profesor Lupin však
hned pokračoval: „Čekají nás velmi zlé časy, a proto je nutné se na ně náležitě
připravit – jen tak máme šanci, že se nám podaří zvrátit sled posledních
neblahých událostí … Mnozí by mohli namítnout,“ podíval se na May, „že je to
zbytečné. Že nemá cenu postavit se Voldemortovi tváří v tvář. Lord
Voldemort je přece velmi mocný kouzelník, ovládající nejvyšší stupeň magie –
jak by tedy bylo možné nad ním zvítězit? Jak by bylo možné byť i jen přežít
setkání s ním?“ profesor se odmlčel. Všichni napjatě poslouchali. „A přece
je to možné,“ podíval se profesor každému pevně do očí. „Mezi námi je živý
důkaz toho, že je možné ze střetu s Voldemortem vyjít živý.“ Profesorův
pohled teď spočinul na Harrym. „Harry byl nucen dokonce několikrát se
Voldemortovi postavit a vždy se mu přitom podařilo vyváznout, navzdory
přítomnosti jeho věrných Smrtijedů. A jak je to možné?“ položil Lupin řečnickou
otázku. „Harry to totiž nevzdal. Neřekl si, že je zbytečné se bránit. Že je už
mrtvý. Ne. Stačilo duchapřítomně vzít rozum do hrsti a s trochou štěstí a
za použití několika užitečných kouzel se mu vždy podařilo uniknout.“ Harry se
začervenal tak, že teď připomínal zralou višeň, když si ho jeho spolužáci
obdivně prohlíželi. Profesor se na něj usmál, ale hned zase zvážněl. „Bohužel
nemohu nikomu z vás zaručit, že se nedostane do stejné situace. Každému
z vás se může stát, že jednoho dne bude muset když už ne stanout přímo
proti samotnému Voldemortovi, tedy alespoň bude muset čelit útoku jeho Smrtijedů.“
Jakmile to profesor dořekl, žáci z učebny jako mávnutím kouzelného proutku
zmizeli. V lavicích zůstaly sedět jen černé hábity, když studenti náhle
jako chameleóni splynuli s okolními stěnami. „Ano, jeden ze způsobů, jak
se střetu vyhnout, je zmizet,“ usmál se na ně profesor, „ale utíkat nelze
donekonečna. A proto je mou smutnou povinností vás na tento den připravit.“
Žákům se pomalu začala vracet do obličejů barva. Ne však všem – Levandule
připomínala nepopsaný list papíru a Parvati vyhlížela asi tak, jako zombie.
„Jak jsem byl informován,“ začal znovu profesor, „v minulém školním roce jste
mimo jiné probírali kletby, které se nepromíjejí. Můžete mi je někdo
vyjmenovat?“ otázal se. May sebou neklidně zavrtěla, když viděla les zdvižených
rukou. Lupin se na ni zadíval: „May?“ řekl měkce. „Já znám ty kletby,“
odpověděla trochu roztřeseně. Zvednout ruku se ale neobtěžovala. „A povíš nám
je?“ zeptal se Lupin opatrně. „Ne,“ zněla odpověď strnulé dívky. Profesor
pokrčil rameny. „Tedy odpoví někdo jiný. Neville?“ vyvolal Longbottoma. „Avada
kedavra, Imperius a Cruciatus,“ vyhrkl. „Výborně, Neville,“ pochválil ho
profesor. „Uděluji Nebelvíru pět bodů za správnou odpověď.“ Neville se potěšeně
zapýřil. Nebylo to tak často, aby Nebelvíru nějaké body připočítal. „A teď bude
následovat praktická ukázka,“ řekl profesor s naprostým klidem. Třída
sebou škubla, jakoby už jednu z nich použil. „Ale pane profesore,“
zaprotestovala chabě Hermiona. „Já vím, Hermiono, užívání těchto kleteb je
přísně zakázáno a za jiných okolností bych vás je nikdy neučil, ale
v důsledku již zmiňovaných neblahých událostí jsem nucen změnit svůj názor
– ostatně budeme procvičovat pouze obranu proti kletbě Imperius a jak jsem byl
zpraven, tu jste prakticky probírali už loni,“ vysvětloval. „Ale to nás učil Bárty
Skrk, jeden ze Smrtijedů,“ namítala dál Hermiona. „Ano. A to je právě na tom to
nejpikantnější – nejvěrnější ze Smrtijedů naučil Harryho obranu proti kletbě
Imperius, což mu pak při střetu s jeho pánem zachránilo život. Jsou to ale
paradoxy, že?“ usmál se Lupin spokojeně. „Tak a teď se podíváme, jak dobře jste
se to loni naučili,“ zakončil diskusi. Pak začal vyvolávat jednotlivé žáky. May
byla čím dál tím nervóznější, jak se blížil k jejímu jménu. Věděla, že by
jí nikdy neublížil – omámeným studentům ukládal pouze, aby dělali dřepy a
trocha cvičení nikomu neuškodí; přesto se jí začala zmocňovat panika. Při
každém dalším jménu ucukla, jakoby do ní vráželi nože. Konečně došel až
k jejímu jménu. „Parkerová, May,“ vyvolal a chystal se na ni ukázat hůlkou.
May se prudce vztyčila a vztáhla proti profesorovi pravou ruku ve snaze ho
zadržet. „Ne, pane profesore, to … nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla
vystrašeně. Profesor se na ni zaraženě podíval. „May, já ti přece neublížím –
neudělal jsem to jiným, proč bych měl tobě?“ namítl. „Já … vím, pane profesore,
jen … jenže mám strach, hrozný strach, já … nevím proč, jen – prostě vím, že to
není dobrý nápad,“ vyhrkla. Její bledé líce by se nyní daly přirovnat
k měsíci v úplňku. „May,“ oslovil ji profesor jemně, „právě o tomhle
jsme přece spolu mluvili, ty víš, proč to dělám …“ May stále záporně vrtěla
hlavou. „Ne, prosím, já nechci, mám strach …“ Všichni se na ni nechápavě
dívali. Levandule s Parvati se ušklíbly. „Ta toho nadělá,“ zaslechla. „I
Neville to zvládnul,“ povzbuzoval ji Ron. May si ale spolužáků nevšímala –
hleděla svému profesorovi do očí a sváděla urputný vnitřní boj.
V očích ji jako už tolikrát pálily slzy; celá se chvěla, aniž by sama
tušila, proč má z tohoto experimentu takovou hrůzu. „May,“ přesvědčoval ji
dál profesor, „prosila jsi mě o pomoc, říkala jsi, že to sama nezvládneš,
vzpomínáš?“ zeptal se. Bylo mu jasné, že když nedokáže sebrat odvahu hned teď,
příště to bude pro ni ještě horší. May neochotně přikývla. „Právě schopnost
postavit se kletbě Imperius Harrymu zachránila život,“ pokračoval Lupin. Opět
přikývla. Dvě horké slzy jí pomalu sklouzly po tvářích. Posmrkla. „Měla jsi
strach z Voldemorta,“ zaslechla Lupinův hlas. „Tohle je příležitost, jak
se to naučit nanečisto, aniž by ses musela bát, že ti někdo ublíží – až mu
budeš stát tváří v tvář, nebudeš mít na procvičování čas.“ May se na
profesor zničeně podívala. Přikývla. „Takže souhlasíš?“ zeptal se jí Lupin.
„Ano,“ zamumlala bezbarvě. „Připravená?“ zněla další profesorova otázka. Znovu přikývla.
Sklopila hlavu. Přímo cítila, jak na ni Lupin míří hůlkou. „Imperio!“ zaslechla
ještě jeho hlas. Vzhlédla.Vnímala šumění v uších, rej barev před sebou,
vůni trávy, vzdálený křik krkavců … po chvíli se obraz ustálil a ona
s těžkou bichlí v ruce zamířila k Zapovězenému lesu. Na chvíli
se zastavila a zmateně rozhlédla kolem sebe – měla nejasný pocit, jakoby tam
být neměla a další, jakoby už tudy jednou šla … potřásla hlavou a zabrala se do
studia.
Profesor
Lupin May pozorně sledoval. Nečekal, že by byla na tom lépe než ostatní –
zvláště když tu minulý školní rok ještě nestudovala, takže neměla možnost si
kletbu Imperius vyzkoušet. Její reakce ho však mátla – myslel si, že se jí
uleví a zatím … Mrzelo ho, že mu stále nedůvěřuje. Přece po tom, co se stalo v knihovně,
by už mohla vědět, že jí neublíží, i když je vlkodlak. Povzdechl si, namířil na
ni hůlkou a vyslovil kletbu. Dívka strnula. V očích se jí usadil
nepřítomný výraz. Vyzval ji, tak jako všechny, aby udělala deset dřepů.
Neuposlechla. Zdálo se, že ho vůbec neslyší. Příkaz proto zopakoval. May se
zmateně podívala kolem sebe, jakoby přemýšlela, zda rozkaz platí jí. Pak
potřásla hlavou a zahleděla se do svých prázdných dlaní, jakoby z nich
chtěla něco vyčíst. Lupin zbystřil. Zdálo se, že dívka kletbě vzdoruje, ale
podle prázdného výrazu jejích očí poznal, že tomu tak není. Byla stále pod
kletbou Imperius. Jenže všechno nebylo tak, jak má být.
May
se zachumlala do svého pláště – tohle ráno bylo překvapivě sychravo. „Jeden by
neřek, takhle před začátkem prázdnin,“ pomyslela si. Všude kolem ní visely cáry
mlhy a chlad zalézal pod kůži. Slunce ještě ani zdaleka nevyšlo. Přesto tuhle
denní dobu milovala – chodívala před rozbřeskem po bradavických pozemcích
s knihou v ruce a měla přitom jistotu, že bude mít při studiu
naprostý klid. Nikoho by takhle brzo ani nenapadlo vylézt z vyhřáté
postele, takže jedinými ranními hosty byli ona a – někdy Tom. Obvykle se však
navzájem nerušili – každý měl svých myšlenek dost. May dospěla právě ke
kapitole líčící co se stane, zaměníme-li Glaucium flavum za Artemisia
absinthium, když cosi zaslechla. Zaposlouchala se. Znělo to jako smích nějakého
šílence protkaný uši drásajícím nelidským nářkem. Tahleta kombinace se jí vůbec
nelíbila. Po krátkém zaváhání se vydala po hlase, když skrze mlhu bylo vidět
sotva na pár metrů. Za chvíli se však zastavila – neboť to, co uviděla, jí
vyrazilo dech.
Tom
Raddle si vychutnával okamžik svého triumfu. „Nebyl vůbec problém sem toho
mrzimorského hlupáka vylákat. A pod tak průhlednou záminkou! Neuvěřitelné, že
mi na tohle skočil. Stačilo mu říct, že na něj čeká. Že se jí líbí. Ph, takovej
blbec! Taková nula! Zrovna jí!“ Tom Raddle si odfrkl a pohrdavě si změřil
uzlíček cukajících se nervů, na který právě mířil hůlkou. „Tak co, Ziku, jak se
ti to líbí?“ zasyčel na něj a zasmál se odporným ledovým smíchem. „Na tohle
rande nezapomeneš do konce svého života, to mi věř!“ pokračoval vztekle. „Jak
si ten ignorant jenom mohl myslet, že by ONA …“ pomyslel si vzteky rozžhavený
do běla. „A jak si vůbec mohl myslet, že bych já, zmijozelský primus, dolézal
za kýmkoliv, abych mu oznámil takovou pitomost! A ještě k tomu za někým
z Mrzimoru! Fuj! Takovej tupec! To by snad nenapadlo ani tady ty dva
hlupáky,“ střelil pohledem na Crabbla a Goyla, chechtající se po jeho boku.
„Ano, v jediné věci jsem mu řekl pravdu, a to že ji může nalézt tady. Ale
to ví každý. Každý z Bradavic ví, že jen dvě osoby vstávají dlouho před
rozbřeskem, aby se mohly nerušeně procházet po bradavických pozemcích. Já a
ona. Nikdo jiný. Snad proto mi ten blázen uvěřil,“ dokončil své myšlenky a
sklonil hůlku, jen aby ji za chvíli znovu pozvedl a vyslal jí k ubohému
mrzimorskému studentovi nový příval bolesti. Na rtech mu hrál zlý úsměv. Náhle
se však zarazil. Jakoby mu někdo vrazil nůž přímo do srdce. Všechna krev se mu
vytratila z tváří – cítil ji, cítil její přítomnost. Věděl, že se
k nim blíží. „Ne, Bože, ne!“ vykřikl v duchu. „Ne ona. Ne teď,
PROSÍM!!!“ zalapal po dechu, když se mu krev nahrnula do hlavy. Srdce mu
poplašeně bilo. „Držte huby! Ať nás neuslyší!“ vykřiknul v duchu na své
druhy, zatímco mu na čele vyrazily kapky potu. „Jdi pryč, jdi dál,“ zaprosil
zoufale, ačkoliv věděl, že už je pozdě. Jakoby ji svými myšlenkami přivolal,
stála sotva dvacet metrů před ním. Ani se tím směrem nemusel podívat. Věděl, že
tam je – tak jako břehy Avalonu ukrytá za závojem mlhy. Pohádková pevnina,
záhadná, tajemná, vzdálená a přece tak blízká … „Co udělá?“ zavřel oči a
sklopil hlavu. „Nevšímej si nás, otoč se, běž pryč, vrať se, nech to být,
prosím …“ Každá z těch myšlenek ho bolela. Bylo mu, jako by strkal ruku
mezi plameny ohně. Tohle se nemělo stát. Ve chvíli, kdy se dívka prudce
nadechla, věděl už, jak to celé skončí.
May
úlekem vypadla objemná kniha z rukou. Lektvary nejmocnější ještě jako
raněná vlaštovka naposledy zatřepetaly svými listy, než dopadly na tvrdou zem.
„Co to tam děláte?!“ vykřikla. „To nesmíte! Hned toho nechte! Za tohle půjdete
do Azkabanu! Na doživotí! Všichni!“ vřískala na Zmijozelské, když se
vzpamatovala z prvního šoku. Crabble s Goylem vyděšeně ucukli. Ta
slova jim naháněla hrůzu. Azkaban. Mozkomorové. Doživotí. Nevěděli, co mají
dělat. Rozpačitě pohlédli na svého vůdce.
Tom
Raddle pomalu zvedl hlavu. „Ne, když tu nebude nikdo, kdo by o tom pověděl,“
skoro zašeptal, zatímco zaujatě pozoroval její dmoucí se ňadra. May se nadechla
k rychlé odpovědi – „Zika by musel být blázen, aby tohle na ně
neprásknul,“ pomyslela si, když tu jí došel pravý význam Tomových slov. „Ty,“
vykoktala pak, „ty mu chceš vymazat paměť?“ dostala ze sebe. Tom Raddle se jí
podíval do očí a potom záporně zavrtěl hlavou. „To nemůžu riskovat,“ odpověděl.
„Vždycky by tu byla možnost, že se to jednou provalí,“ odmlčel se. May ztuhla.
„Takže jsem pochopila správně,“ blesklo jí hlavou. Svýma zelenýma očima
propalovala tmavovlasého chlapce. „Ty,“ začala roztřeseně, „ho vážně chceš
zabít?“ zeptala se. Crabble s Goylem zbledli a roztřásla se jim kolena. Do
této chvíle to považovali pouze za hru. Jen takový žertík, nic víc. Ale teď šlo
do tuhého. Hubený chlapec s nablýskaným odznakem pomalu zavrtěl hlavou.
May se však neodvažovala si ulehčeně vydechnout. V Tomově pohledu uviděla
cosi zlověstného. „Ne,“ řekl rázně, „uděláš to ty,“ sklonil hůlku, kterou stále
ještě mířil na mrzimorského studenta, aby jí ji podal. May stočila svůj pohled
k Zikovi. Jeho údy se i nadále třásly – chlapec nebyl schopen jediného
koordinovaného pohybu. Jenom vyčerpaně ležel v trávě a lapal po dechu.
„Vánoční kapr,“ pomyslila si. „Ne!“ vykřikla a pevně se podívala do Tomových
tmavých očí. Současně o krok ucouvla, když k ní Raddle vykročil a podával
jí hůlku. Pak záporně zavrtěla hlavou a o další krok ustoupila. Dál už se
nedostala. Tom Raddle vytáhl zpod hábitu druhou hůlku, tentokrát vlastní, a
zamířil jí na dívku. „Imperio!“ zaslechla ještě, než se její mysl vyprázdnila.
Zmijozelskému
primusovi se ani nezachvěl hlas, když pronášel zaklínadlo. Přál si, aby vše
bylo jinak, hrozně moc by si přál, aby s ním souhlasila, aby … byla přece
ze stejné koleje a nadto si byli svým zvláštním způsobem přece tak blízcí –
aniž by ovšem o tom kdy spolu promluvili. Věděl, že ho miluje, i když to nikdy
nevyslovila a ani jinak nic takového nedala najevo. Byla stále tak chladná a
krásná, jako vody Severního moře; důstojná jak elfí královna a vábivá jak
samotná Siréna. Přesto teď zapřel veškeré své city a chladnokrevně proti ní
namířil svoji hůlku. Nechtěl to udělat, ale neměl na výběr. Nedala mu jinou
možnost. Tak rád, aby kvůli ní chcípnul v Azkabanu, ji zase neměl. Ještě
by však mohl situaci zachránit, pokud by se mu podařilo ji alespoň donutit, aby
zabila Zika Makliho, když už to nechce udělat dobrovolně. Nemohl sice očekávat,
že by mu pak kdy odpustila, ale nemusel by alespoň … a navíc by ji tím jednou
provždy k sobě připoutal.
May
se v obličeji usadil prázdný výraz. Jako automat uchopila Zikovu hůlku a
namířila ji na zmučeného chlapce. Nepřemýšlela o tom, co dělá, vlastně
v té chvíli nepřemýšlela vůbec. Bylo jí tak lehko, nic ji netížilo, její
hlava byla jako pouťový balónek stoupající k bílým beránkům na jarní
obloze … „No tak, zabij ho, řekni už ta slova, znáš je přece dobře, stejně jako
já,“ ozýval se jí v hlavě naléhavý, jinak ale sametově hebký a mazlivý
Tomův hlas. Přišlo to náhle a bylo to jako ledová sprcha. Poznání, o co tady
vlastně jde. Minulost, přítomnost i budoucnost smrštěná v jediném
okamžiku. Dva projevy vůle do sebe narazily jako křesací kameny. Jiskry
zasršely. A May, která se již nadechla, aby vyslovila smrtící kletbu, jen
vykřikla: „Nééééééééé!“ Jakoby se roztrhla opona v její mysli, která jí
zastírala její vlastní myšlení a přijatá rozhodnutí. Pouta, kterými ji Tom
svázal, byla přetržena. Už navždy. „To neudělám! Nikdy, rozumíš?“ křičela na
něj a odhodila hůlku. Nebyl to ten nejlepší nápad s ohledem na to, že na
ni Tom Raddle vzápětí užil kletbu „Cruciatus.“
Profesor
Lupin May znepokojeně pozoroval. Kdyby bylo vše v pořádku, měla buďto jeho
příkaz vykonat, nebo mu více či méně úspěšně vzdorovat. V každém případě
se však měla brzy z otupění probrat. To se však nestalo. Místo toho
nejprve zamyšleně hleděla do svých dlaní, jakoby z nich hodlala vyčíst
svoji budoucnost, pak však imaginární knihu upustila a zděšeně se zahleděla do
místa vedle něj. Profesor se podvědomě zadíval tím směrem – nikdo a nic tam
však nebylo. Dívka ale evidentně viděla něco jiného – cosi křičela na
neviditelnou postavu po jeho levici, aniž by však vydala jedinou hlásku, jen
neslyšně pohybovala svými rty. Měla přitom v obličeji výraz hrůzy a
rozhořčení. O krok ucouvla. Pak ještě o jeden, až se opřela o další lavici.
Pravděpodobně se s někým hádala – vrtěla polekaně hlavou a svůj pohled
přitom zabořila do podlahy dva metry od něj. Potom strnula. Natáhla ruku před
sebe a něco do ní uchopila. Profesor z jejích gest pochopil, že to měla
být hůlka. Namířila na podlahu a – něco vykřikla a „hůlku“ odhodila stranou.
Vzápětí však porazila lavice za sebou a začala sebou zmítat na podlaze učebny.
Účinky zakázaných kleteb znal Lupin velmi dobře. Okamžitě pochopil a snažil se
spojení přerušit. Marně. Bylo by možné, aby May ovládal někdo další? Kdo? Ale
nikdo takový zde nebyl. A na dálku by zakázané kletby neměly účinnost. „Finite
incantatem!“ vyslovil. Nepomohlo to. „Děj“ se odehrával dál, přestože profesor
svou hůlku sklonil. Studenti se na sebe nechápavě dívali a zírali na svíjející
se May. Někteří na ni civěli s otevřenou pusou, další se tiše
pochechtávali a jiní si ťukali prstem na čelo. Harry byl bledý jako stěna a
přidržoval se lavice. Tohle už poznal na vlastní kůži – a nebylo to tak dávno.
Nevillovi vyply nervy úplně a v mrákotách se sesunul na podlahu. I on
bezpečně poznal, o co jde, a toto poznání bylo pro něj neméně bolestné. „Co …co
to?“ vykoktal Ron a ukázal prstem na May.
Příval
bolesti srazil May k zemi. Nečekala to. Nečekala, že by to udělal. Že by
se odvážil. A právě on … Ale nad tím neměla čas přemýšlet. Vlastně ani
nedokázala přemýšlet. Ta bolest byla tak úporná, že jí nedovolovala myslit na
nic jiného. Škubala sebou v trávě a v křečích vytrhávala celé drny.
Za chvíli místo okolo sebe dokonale odtravnila a okolo ní už létaly jen hrsti
hlíny. Po počátečním šoku se snažila s bolestí bojovat, ovládnout ji, ale
zatím se jí to nedařilo. Právě naopak. Cítila se jako žížala napíchlá na
rybářském háčku. Bezmocně sebou zmítala k potěšení přihlížejících
Zmijozelských, kteří zatím zase nabyli ztracené sebejistoty. Konečně to
přestalo. Dál se však chvěla a roztřeseně drkotala zuby. Spočinul na ní stín
zmijozelského primuse. „Změnila jsi názor?“ zeptal se jemně. Donutila se
otevřít oči a podívat se na něj. Nebylo to pro ni snadné. Nejraději by mu
plivla do očí, kdyby toho ovšem byla ještě schopna. Nakonec jen zavrtěla
hlavou. Následovala očekávaná odplata. „Crucio,“ zaslechla, než začala řvát
bolestí.
Tom
Raddle teď začínal být opravdu zoufalý. Přece se mu musí podařit ji zlomit!
Zaútočil znovu. Hlas ani hůlka se mu přitom ani nezachvěly – navenek byl kvůli
obecenstvu ledově chladný a rozhodný, uvnitř však zuřila bouře. Nesměl však
povolit. Jinak ztratí všechno. Když se mu zdálo, že to dívka již nevydrží,
sklonil hůlku a tázavě se na ni zadíval.
Bylo
to horší než poprvé. Nervy reagovaly na bolest daleko citlivěji. Cítila každý
sval svého těla, každičký milimetr od konečků prstů u nohou až ke kořínkům
vlasů. Na pohled jí nikdo neubližoval, ale ona cítila, jak jí praskají natažené
šlachy, z těla se jí odlupují cáry kůže a holé maso jí rozdírají
rozžhavené hřebíky. Nepochybovala o tom, že již nevlastní ani jeden
z nehtů. Snažila se od toho oprostit, nemyslet na bolest, ale nešlo to.
Nikdy v životě neprožila nic takového. A že měla na co vzpomínat. Vtiskla
své tělo do zorané země v naději, že chladivá hlína zklidní její horké
tělo. Už nemohla ani křičet. V uších se jí začínalo ozývat šumění, když
Raddle sklonil svoji hůlku.
Profesor
Lupin teď vypadal stejně zničeně jako těsně po úplňku. Věděl jistě, že to na ni
nepůsobí on. Ať už to přicházelo odkudkoliv, to spojení se mu nepodařilo ani
najít, natož pak nějak přerušit. Na chvíli se dívka přestala třást, ale to
nebyl důvod k radosti. Hned to začalo nanovo. Ron s Hermionou už také
pochopili, že se jedná o kletbu „Cruciatus.“ Stačilo se podívat na třesoucího
se Harryho. Stejně tak i ostatním studentům zmizel z tváře úsměv – ta
legrace trvala nějak moc dlouho. Při pohledu na vytřeštěné oči profesora Lupina
jim bylo jasné, že to není v pořádku. „Jak dlouho to ještě může vydržet?“
pomyslel si Lupin a zkoušel použít další zaklínadla. Nepomohlo to.
May
po druhé kletbě trvalo mnohem déle, než se vzpamatovala. Bolest odmítala
odeznít ještě dlouho poté, co Tom milosrdně sklonil svoji hůlku. Ještě víc ji
však tížilo něco jiného. Tom Raddle neublížil jen jejímu tělu, ale i duši.
Vedle Geralta byl Tom jediným mužem, kterého milovala. Geralt se však nemůže
počítat – byl to vlastně její „náhradní“ otec, když vlastního nikdy nepoznala.
Tom byl tedy její skutečnou první láskou. To, co jí provedl, ji proto hluboce
ranilo. A nebyla to jen uražená pýcha, co cítila. Snad by se i bývala bránila
lépe, kdyby byl útočníkem kdokoliv jiný. Geralt ji učil být vždy ve střehu a
počítat i s nemožným. Jenže proti Tomovi byla bezbranná. Jeho zrada ji
zasáhla natolik, že ani netoužila po tom, aby z tohoto souboje vyšla
vítězně. Nedovedla si představit, jak by mohla s tím vědomím žít dál. Rozhodla
se však zemřít důstojně a s čistým svědomím, jak se na dívku jejího
postavení sluší.
Tom
Raddle se k ní sklonil. Oči se mu divoce leskly. Uchopil ji za paže a
otočil k sobě. Jejich pohledy se střetly a chvíli spolu rozmlouvali řečí beze
slov. V očích obou se zračila bezbřehá bolest. Nakonec se však chlapec
ovládl: „Ptám se tě naposled,“ zašeptal, „zabiješ Zika Makliho?“ Znělo to skoro
jako prosba. Namáhavě zavrtěla hlavou. Raddle ji upustil, jako by se o ni
popálil. V té chvíli z něho vyprchala veškerá jeho lidskost.
V očích se mu usadil šílený výraz, když potřetí vyslovil: „Crucio!“
May
ale už téměř nic necítila. Jako by ji její rozhodnutí od vší té hrůzy
osvobodilo. Pochopila najednou ty úsměvy mučednic na středověkých obrazech.
Pomalu se vyškrábala na kolena a namáhavě vstala. Nechtěla pojít na zemi jako
nějaké dobytče. Tom spustil hůlku a druhou hůlkou namířil na mrzimorského
chlapce. Vyslovil smrtící kletbu. „Nééééééééé!“vykřikla. Chlapec byl však již
mrtev. Jeho duch právě opouštěl zmučené tělo a odebíral se na jiné, lepší
místo. S May se naposled rozloučil pohledem. „Bylo to pro něj vysvobození,“
uvědomila si. Stočila svůj pohled k zmijozelskému primusovi. Teď byla řada
na ní. Nehodlala však prosit o milost. „Tu radost mu neudělám,“ pomyslela si.
Nesnažila se bránit. Ani utéct. Zhluboka se nadechla a hrdě se vzpřímila.
Všechno jí bylo jedno. Na ničem už nezáleželo. Jen po tvářích se jí skoulely
dvě slzy, když nepohnutě sledovala Raddla, jak na ni míří Zikovou hůlkou.
Tom
Raddle tomu stále nemohl uvěřit. Bylo to jako ve snu, zlém snu. „Jak mi tohle
mohla udělat?“ ptal se lítostivě sám sebe. Spálil však za sebou již všechny
mosty. Neměl kam ustoupit. Nebylo kam se vrátit. Naopak teď na sobě nesměl dát
znát ani jedinou známku lítosti. Musí to vypadat tak, že to všechno předem
naplánoval. „Všechno,“ pomyslel si trpce. V opačném případě by se ti dva
tupci snad šli sami přihlásit. Naopak když vytrvá, navždy si je k sobě
připoutá. A po nich další. Budou ho nenávidět a budou se ho obávat. Ale budou
jeho. Jeho nástroji. Nástroji jeho pomsty. Záleží jen na něm, zda cesta, kterou
nastoupil, povede k vítězství nebo k zatracení. „O nic nejde,“
přesvědčoval sám sebe. „Jsou to jen slova, nic víc. Dvě mizerná slova.“ Namířil
na May hůlku a vykřikl: „Avada kedavra!“
May
jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak ze Zikovy hůlky vytryskl proud
zeleného světla a blíží se k ní. Tak tohle je tedy konec. Konec všemu.
Všem nadějím a touhám, všem ambicím. Jejím i jiných. Takto končí naděje i
prokletí elfů. Hloupá smrt. Zbytečná. Jen kvůli jednomu hloupému, vřelému citu.
Citu věnovanému nesprávnému člověku. Nehodnému její lásky. Před očima jí ve
zkratce prolétl její život. Viděla přísnou babičku, ledovou Yennefer, Geralta –
„tolik jsi se snažil a zbytečně,“ – Ciri, její jedinou přítelkyni, … obrazy
byly stále rychlejší a nezřetelnější, jak se proud zeleného světla blížil
k ní. Najednou, tváří v tvář smrti, pocítila strašnou touhu žít.
Zpanikařila. „Nééééééééééééééééééééé!“ vykřikla a zakryla si oči rukama.
Z jejích dlaní vytryskly proudy světla. Ještě skrze prsty zahlédla, jak se
zelené paprsky snoubí s těmi zlatými; ucítila bolest větší, než sto kleteb
„Cruciatus“ dohromady. Pak se svět okolo ní změnil. Projasnil se. Viděla
nejprve tmu, potom víření barev neznámých odstínů, jaké na zemi nespatřila,
slyšela šum lastur, cinkání zvonečků a zpěv elfských písní. Byla mrtvá. Vyděšeně
se rozběhla a zamířila k Zapovězenému lesu. Chtěla pryč odtud, pryč
z tohoto prokletého místa. Na pokraji lesa se naposledy ohlédla, aby se
rozloučila – v Bradavicích strávila téměř sedm let svého života. Viděla
zděšeného Crabba a Goyla, vítězoslavně se tvářícího Toma Raddla a u jejich
nohou spatřila ležet tělo Zika Makliho. Své tělo tam však ležet nespatřila.
Profesor
Lupin už byl zoufalý. „Proč jen jsem ji neposlouchat?!!!“ vyčítal si. „Věděla
to. Měla strach. Tolik se bála!“ Dívka teď vyčerpaně oddechovala na podlaze. Po
chvíli se nadzdvihla a zavrtěla hlavou. Vzápětí sebou zase začala tlouct o
podlahu učebny. Pak se však namáhavě zvedla. Podívala se na zem vedle
profesora. Ztichlou učebnu proťal její výkřik: „Néééééééééé!“ Lupin se díval do
jejích hrůzou doširoka rozevřených očí. Už nevěděl, co by pro ni mohl udělat.
Dívka se podívala přímo na něj a po tvářích jí stékaly slzy. Najednou si
zakryla oči rukama a znovu vykřikla: „Néééééééééééééééééééééééééé!!!!“ Pod
silou toho zvuku se rozsypaly okenní tabulky a veškeré sklo v učebně. To
však nebylo všechno. Z dívčiných dlaní vystřelily proudy oslnivého světla.
Lupin pohotově padl k zemi a dobře udělal. Na stěně za ním došlo
k výbuchu a stěna se začala sypat. Žáci zděšeně vykřikli a cpali se ven
z učebny. Zůstali jen Harry, Ron a Hermiona, kteří se odtud snažili
odtáhnout zemdlelého Nevilla. Lupin uskočil stranou před padajícími kameny. May
nadále útočila na stěnu učebny a rozemílala obrovské kameny na prach. Nezdálo
se, že by hodlala přestat. Byla stále ještě bez sebe. „May!“ volal na ni
profesor. „May!“ přiblížil se k ní a zatřásl s ní, aby se probrala.
Bezvýsledně. Na chvíli zaváhal a pak se vrhl přímo do proudu zlatého světla.
„May!“ vykřikl ještě, než byl odhozen ke katedře.
May
slyšela vzdálené výkřiky hrůzy, ozvěny detonací a svůj vlastní křik. Byla
oslněna prudkým světlem. Zaslechla profesora Lupina, jak slabě volá její jméno.
Nechápala, co se děje. Byla tak otupělá … Najednou svými smysly pocítila ozvěnu
bolesti, zaslechla něčí smrtelný výkřik a tři vyděšené dětské hlasy. Probrala
se a užasle se dívala okolo sebe na zdemolovanou učebnu. Zaregistrovala tři
nenávistné a zděšené pohledy – Harryho, Rona a Hermiony – patřily jí. „Co se
stalo?“ zeptala se zbytečně. „Proč se na mě tak dívají?“ bodlo ji u srdce. „Co
je mohlo tak vyděsit?“ přemítala. Podívala se na své pálící dlaně. Ještě
zářily. „Panebože,“ zašeptala a rozhlížela se kolem, aby zjistila škody, které
napáchala. U katedry nehybně ležel profesor Lupin. „To nééééééé!!!!“ rozeběhla
se k němu. Zkusila nehmatat puls. Nic necítila. Zděšeně se podívala do
svých dlaní. „Já jsem ho … zabila!“ Jako by do ní udeřil blesk. Opatrně
z profesora setřepávala kousky suti, jakoby mu tím mohla vrátit život.
Z očí jí vyhrkly slzy. „Co jsem to udělala !!!“ rozkývala se v šoku
dopředu a dozadu. Hned se však vzpamatovala. „Ne, nedovolím mu odejít. Ne teď.
Ne takhle. Nesmí zemřít!“ řekla si odhodlaně. V této chvíli již byli
v rozbořené učebně sami. Pravou dlaň přiložila na profesorovo srdce a
levou na jeho čelo. Zavřela oči a z jejích dlaní se modře zablesklo.
Opakovala to tak dlouho, dokud srdce nenaskočilo a nezačalo znovu bít. Profesor
se rozkašlal. May se roztřásla. „Co jsem to udělala, málem jsem ho zabila,“
naříkala, zatímco se dívala do svých zářících dlaní. Teď už chápala, proč měly
ty průzračné bytosti z šagaraly takový strach. Začala se zase kývat
dopředu a dozadu: „Málem jsem je zabila, málem jsem je všechny zabila!“
opakovala stále dokola. „To se už nikdy nesmí stát! Nikdy!“ rozhodla se a
přiložila si dlaně ke spánkům. Z dlaní zazářilo prudké světlo.
Profesor
Lupin se vzpamatoval rychle. Otevřel oči a viděl May s dlaněmi
přitisknutými na svých spáncích. „Chce se zabít,“ došlo mu hned. „Ne! Přestaň!
May!“ snažil se jí od hlavy odtrhnout smrtící dlaně. Bránila se, dokud měla
ještě nějakou sílu. Pak se mu podařilo jednu ruku od spánku odtrhnout. Znovu ho
přitom zasáhl paprsek světla. May vykřikla a vzápětí oba omdleli. Po chvíli se
profesor probral. Vedle něj ležela nehybná dívka. „To snad ne!“ vrhl se k ní.
Nahmatal slabý puls. Opatrně dívku uchopil do náruče. „Panebože; tady to teda
vypadá,“ zhodnotil stav učebny. Měl však na práci něco důležitějšího, než
obnovu a úklid poničené místnosti. Rychle přenesl dívku do své pracovny –
věděl, že v následujících hodinách bude potřebovat především jeho.
*
* * * *
Profesor
Lupin probděl nad May celou noc. Zpočátku vyčerpaná dívka jen nepohnutě ležela
v bezvědomí, pak ale přišla horečka. Problouznila celou noc. Horečka se
střídala se zimnicí se stejnou samozřejmostí, s jakou po létu přichází
podzim a po podzimku zima. Házela a škubala sebou na lůžku, jakoby byla dosud
pod kletbou cruciatus. Sténala jako raněné zvíře a v horečce neustále cosi
drmolila, přičemž k tomu užívala hned několika různých jazyků. Převážnou
většinu z nich však tvořily různé nuance elfštiny, tedy aspoň si to
profesor myslel. Až do kuropění jí stíral pot z čela a když sebou příliš
zmítala, vtlačoval ji zpět do podušek. Ráno byli oba vyčerpaní. Lupin se však
neodvažoval vzdálit od ní ani na krok, aby se neopakovalo to, co se dělo včera
v učebně obrany. Cítil, že ji jeho dotek uklidňuje, proto jí neustále
tiskl ruku, pokud právě neměla některý ze svých záchvatů. Nakonec se zklidnila
natolik, že mohl dojít ke krbu, aby zavolal profesora Snapea.
Zanedlouho
se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte,“ vyzval příchozího Lupin. Ve dveřích se
objevil zvídavý Snapeův obličej. Jediným pohledem přelétl celou místnost. „Ani
nevíš, jak jsem rád, že tě zase vidím, Lupine,“ začal místo pozdravu. „Po škole
letí zvěsti, že už nejsi mezi živými,“ zašklebil se a v oku mu blýsklo. „S
Potterem si to ještě vyřídím,“ pomyslel si. „Děkuji ti za tvou starost,
Severe,“ usmál se na něj Lupin mile, „ale jak vidíš, jsem v naprostém
pořádku. Jedna ze studentek je na tom však podstatně hůř. Potřebuji tvou
pomoc.“ „Ani se neptám kdo,“ zkřivil svou tvář do odpudivého úšklebku Snape a
s odporem se zadíval na ležící dívku, jako by na lůžku ležela hromádka
ptačího trusu. „Už jsem se byl podívat v učebně obrany. Ta holka musí odtud.
Čím dřív, tím líp,“ pokračoval. „O tom se teď nebudeme bavit,“ řekl na to Lupin
a kývl hlavou směrem k dívce. Snape ohrnul ret. Vůbec mu nevadilo, že ho
dívka pravděpodobně slyší. Podíval se na Lupina. „Něco jí připravím,“ řekl. „A
tobě taky. Nevypadáš dobře. Měl by ses prospat.“ „Děkuji, jsi laskavý. Ale
s tím spaním to nepůjde. Nemůžu ji tu nechat samotnou,“ zadíval se
unavenýma očima na Snapea. Snape se pohrdlivě zasmál: „Bojíš se o svůj kabinet?
Ale ovšem, máš tu tolik drahocenností – to by byla nesmírná škoda, kdyby ti je
zničila,“ řekl ironicky. „Nebojím se o kabinet, bojím se o ni,“ odpověděl
Lupin. „Už včera se chtěla zabít, jakmile pochopila, co se stalo. A jestli to
udělá ještě jednou, myslím, že to už nepřežije.“ Snape k ní střelil
pohledem. „Udělám toho radši víc,“ řekl bezbarvě. „Hned jsem zpátky,“ opustil
Lupinův kabinet. Netrvalo dlouho a objevil se znovu ve dveřích s dvěma
kouřícími poháry. „Tenhle je pro ni a tady ten pro tebe,“ položil poháry na
stolek. „Zkus to prosím tě nepoplést,“ ušklíbl se ještě. „Děkuji za
upozornění,“ odvětil Lupin zdvořile. U dveří se Snape ohlédl: „opravdu nechceš
vystřídat?“ zeptal se. „Raději ne,“ zadíval se Lupin na chvějící se dívku.
„Myslel jsem si to,“ vrátil se Snape zpět, aby podal Lupinovi listy koky. „Na,
vem si to. Když to rozžvýkáš, udrží tě to vzhůru klidně i pár dní.“ Lupin se na
něj překvapeně podíval. To nečekal. Snape se však už zase škodolibě zašklebil:
„Jestli má horečku, měl bys jí udělat zábal.“ Sotva to dořekl, bleskurychle se
otočil a zmizel za dveřmi. Lupin zmateně těkal pohledem ze dveří na lůžko. Sáhl
dívce na horké čelo. „Ne, ta horečka jistě není až tak vysoká,“ uzarděl se.
Nedovedl si představit, že by měl tu mladou, avšak již téměř dospělou dívku
svléknout a zamotat do mokrého prostěradla a suchých dek. Rozpačitě se podrbal
na hlavě. „Ten Snape je ale škodolibej parchant,“ pomyslel si. „Ne, musí to
stačit tak, jak to je,“ zadoufal pak a nervózně rozžvýkal list koky.
May
se zklidnila až k ránu. Celou noc sebou zmítala v poduškách. Palčivé
saharské slunce střídal pálivý chlad ledu a v mysli jí vířily zmatené
obrazy. Netušila, zda všechno, co viděla, byla či nebyla skutečnost, zda se to
opravdu stalo, někde děje či teprve má se stát, ale zcela určitě jí to nahánělo
hrůzu. Snažila se tomu uniknout, vyprostit se z tenkých látek, které ji
svazovaly, ale vždy ji nějaký pár rukou zatlačil zpět do pokrývek. Připadalo
jí, že visí na okraji propasti a dívá se do pekla pod sebou. Jen jediná věc ji
držela při životě a zabraňovala, aby propadla šílenství – jakási příjemně
chladivá, pevná ruka držela její dlaň a nedovolila jí do otevřené
propasti se zřítit. Čí je to ruka, si uvědomovala jen matně. Ale dodávala jí
pocit jistoty a bezpečí. Občas jí kdosi setřel krůpěje potu z čela a když jí
bylo nejhůř, slyšela povědomý hlas vyslovit své jméno. Nakonec přece jen upadla
do bezesného spánku.
Bylo
již odpoledne, když se jí začalo vracet povědomí o okolním prostoru. Nejdříve
si uvědomila svůj dosud mělký dech; pocítila chlad a v hlavě jí bzučelo
jako v úle. Nepatrně pohnula prsty a stiskla tak ruku, která ji držela.
Lupin zbystřil. May se mezitím snažila procitnout. Šlo to pomalu. Rozhodně
pomaleji, než by si přála. Víčka byla těžká a oči se jen neochotně rozlepovaly.
Viděla rozostřeně a hlava ji příšerně bolela, asi jako po nepříliš vydařeném
mejdanu. Tohle rande s vlastní minulostí nebylo opravdu zrovna příjemné.
Jak si všimla, ležela na prostém lůžku v rohu místnosti. Očima přeletěla
předměty ve svém okolí. Poznávala je. Tady už přece byla. „Kabinet profesora
Lupina,“ došlo jí, kde je. Pozvedla oči k postavě sedící u ní na lůžku.
Ucukla, když se zadívala do těch nádherných lískooříškových očí. Mužská dlaň
stiskla tu její. „Jsem rád, že už jsi vzhůru,“ řekl profesor. „Za chvíli by se
ze mě stal narkoman,“ kývl s úsměvem ke stolku, na kterém ležely zbylé
listy koky. May se neusmála. Zděšeně hleděla na profesora Lupina. Zorničky se
jí rozšířily. „Vy …“ „Jsem v pořádku,“ zarazil ji profesor. Pohledem
sklouzla ke své levé ruce. Vypadala normálně. Prozatím. „Ale kdy to začne
znovu?“ ptala se sama sebe. „Já … já vás …,“ zajíkla se. „Nic mi není,“
reagoval Lupin rychle. May se na něj podívala. „Já vás zabila! Co na tom, že
jsem potom … nemuselo se to povést!“ vyhrkla. „Ale povedlo,“ odvětil. „Nemusel
jste to být vy. Mohli to být jiní. Myslíte, že bych dokázala oživit i je?“
zeptala se. Ještě nikdy se necítila tak provinile. „To nevím,“ odpověděl Lupin
po pravdě. „Mohla jsem je zabít! Všechny!“ obviňovala se. „Profesor Snape má
pravdu. Jsem nebezpečná. Musím odtud. Hned!“ pokusila se zvednout
z postele. Profesor ji strhl zpět. „O tom, jestli tu zůstaneš nebo ne,
nerozhoduje profesor Snape,“ řekl přísně. „Snad tě uklidní vědomí, že o všem
zpravím ředitele školy. On bude mít poslední slovo. Do té doby zůstaneš tady,
jasné?“ Jen neochotně přikývla. Nechtěla být nevděčná. „Ostatně nepochybuji o
tom, že profesor Brumbál už ví, co se stalo,“ dodal Lupin a zhnuseně se
ušklíbl. Snape byl pěkný „bonzák“ už za doby, kdy spolu studovali. „Nepochybně
však nepřijme žádné rozhodnutí, dokud si nepromluví se mnou a – dost možná i
s tebou,“ pokračoval. May ucukla. Mrzelo ji, že takhle zradila Brumbálovu
důvěru. Nevěděla, co odpoví, až se jí ředitel zeptá, co se vlastně stalo. „Než
však k profesoru Brumbálovi odejdu, budu chtít od tebe i já nějaké vysvětlení,“
zadíval se na ni Lupin pozorně. „Myslím, že na to mám právo,“ řekl tiše. Cítil,
jak se dívka chvěje strachem a vyčerpáním. „Nemusíš mi odpovídat hned,“ řekl,
„nejprve si odpočiň. Profesor Snape tu pro tebe nechal nějaký lektvar. Určitě
tě brzy postaví na nohy. Stačí, když si promluvíme pak,“ podal jí pohár
s již vychladlým lektvarem. May usrkla. Za chvíli pocítila silnou
malátnost. Zavřela oči. Tolik se jí chtělo spát …
Probudila
se až další den. Snapeův lektvar opravdu dělal divy – fyzicky se už cítila líp;
nikoliv však psychicky. Byla stále ještě velmi slabá a tělem jí prostupoval
chlad. „Je mi taková zima,“ řekla tiše. Profesor Lupin vstal od svého
pracovního stolu, kde si právě něco zapisoval, a usedl k ní, aby ji
pořádně zabalil do přikrývky. May se na něj vyčítavě dívala. „Proč jste to
udělal?“ zeptala se trpce. „Říkala jsi, že je ti zima,“ odpověděl nevinně.
„Víte dobře, o čem mluvím,“ nedala se odbýt. „Proč jste mi nedovolil odejít?!“
Profesor zvážněl. „Už zase začínáš?“ řekl přísně. May uhnula pohledem. „Bylo by
to tak lepší,“ trvala na svém. „Aha, rozumím,“ řekl Lupin chladně. „Takže
všechno to, co jsi mi tu vykládala, byla jen silná slova, nic víc. Když začne
jít do tuhého, jen zbaběle utečeš.“ May sebou trhla: „Ne, tak to není,“ podívala
se na něj poplašeně. „A jak tedy, povíš mi to?“ zeptal se profesor. Dívala se
na něj s obavami. „Slíbila jsi mi odpověď na mé otázky,“ pokračoval. „Já
jsem nic …“chtěla mu odporovat, ale zmlkla a schoulila se více pod peřinu.
Cítila se jako malé zvířátko chycené do pasti. „Nemusíš nic říkat,“ řekl
Lupin mírněji, „stačí když mi kývnutím potvrdíš, jestli uvažuji správně,“
dokončil. May se zachvěla, ale pak pomalu přikývla. „Na tebe už někdo zakázané
kletby použil, viď?“ May přikývla. Takže když jsem užil kletby imperius, tak
sis na to vzpomněla?“ zeptal se. „Znovu jsem to prožívala,“ upřesnila. Lupin ji
chytil za ruku. „Odpusť, je mi líto, co se stalo. Je to všechno moje vina.
Neměl jsem tě k tomu nutit. Měl jsem tě víc poslouchat. Říkala jsi, že to není
dobrý nápad, ale já na to nedbal,“ kál se profesor. May se neklidně zavrtěla.
Nechtěla, aby se jí omlouval. Snažil se jí jen pomoct. Nemohl tušit, co se
stane. Ostatně to předem nevěděla ani ona sama. „Vy za to nemůžete,“ řekla.
„Měla jsem to vědět. Už jednou se mi to stalo – při zařazování, víte? Moudrý
klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu, ale po tom, co jsem viděla … jsem tam
nechtěla. Jenže tenkrát to bylo jiné – jen jsem se dívala, byla jsem jen
pozorovatel, nic víc, nebyla jsem to já, byla to ta druhá … Teda – věděla jsem,
že se pravděpodobně jedná o mě, ale nebyla jsem si jistá. Neměla jsem s ní
nic společného. Byla někým jiným, rozumíte?“ podívala se na Lupina. „Asi ne,“
vydechla zklamaně, otočila hlavu ke krbu a zaposlouchala se do praskotu hořících
borovicových polen. Profesor jí stiskl ruku. „Tentokrát to bylo jiné, že?“ řekl
tiše, jako by ji nechtěl v jejím rozjímání rušit. May přikývla a mírně se
zachvěla. „Bylo to, jako bych se znovu přenesla do toho okamžiku, do okamžiku
své smrti,“ zašeptala. Profesor zvedl překvapeně obočí, ale raději ji
nepřerušoval. „Nejen že jsem všechno viděla, ale i cítila. Znovu. Stejně jako
tenkrát … bylo to … hrozné,“ pokusila se přetáhnout si volnou rukou peřinu přes
hlavu, ale nepodařilo se jí to. „Pšššš,“ profesor dívku pohladil po levé paži.
„Co se vlastně tenkrát stalo?“ zeptal se. Zděšeně na něj pohlédla. Roztřásla
se. Profesor ji k sobě přitáhl a začal ji vískat ve vlasech. „Řekneš mi
to?“ zašeptal. May se k němu přitiskla. Svýma rukama objala jeho boky a
stulila se mu do klína. Ten dotyk jí dodával jistoty. Zavřela oči a začala
vyprávět:
Bylo
to v sedmém ročníku. Studovala jsem ve Zmijozelu. Společně s Tomem.
Chodívala jsem každé ráno do parku studovat. Velmi časně, aby mě nikdo nerušil.
Myslím, že to, co se toho dne událo, se nikdy stát nemělo. Byla to jen –
nešťastná náhoda,“ ušklíbla se trpce. „Ocitla jsem se v nesprávný čas na
nesprávném místě, to je vše. Nedaleko Zapovězeného lesa jsem tenkrát narazila
na Toma a jeho dva poskoky, jak mučí Zika Makliho. Tom použil kletbu cruciatus.
Pohádala jsem se s ním. Myslím, myslím, že chtěl, abych se přidala
k němu. Měl strach, že bych šla a všechno řekla …“ „A řekla bys?“ přerušil
ji profesor. „Já nevím. Tohle už se nikdy nedozvím,“ odpověděla upřímně. „Chtěl,
abych to byla já, kdo Zika zabije. Odmítla jsem.“ „Tak užil kletbu imperius,“
dokončil Lupin. May přikývla. „Už jsem se to chystala vyslovit, když mi došlo,
že nic takového udělat nechci – že mě jen sprostě zneužil, vůbec mu na mně ve
skutečnosti nezáleželo …“ vzlykla, „nikdo mě nikdy takhle neponížil …“ odmlčela
se. „Takže tě zkusil přesvědčit pomocí kletby cruciatus,“ pokračoval místo ní
Lupin. May přikývla. „Bylo to strašné,“ řekla. „Viděl jsem,“ odtušil profesor.
„A když pochopil, že to ani tak neudělám,“ pokračovala zase, „zabil Zika sám. A
já se na to dívala,“ roztřásla se. Profesor ji k sobě přitiskl. Pomohlo
to. Za chvíli se ovládla a již klidně dokončila svůj příběh. „Byla jsem jediný
svědek, který by mu mohl ublížit. Přísně vzato – z jeho úhlu pohledu jsem mu
opravdu nedala jinou možnost, než aby mě zabil. Takže …“ May se profesora
pustila a obrátila se naznak. „Takže?“ zeptal se profesor. May se neklidně
zavrtěla. „Poslední, co si pamatuji, byl proud zeleného světla a potom přišla
moc, moc veliká bolest,“ otřásla se May. „Zikovu hůlku potom spálil na prach a
ten odvál vítr. Jeho tělo – nemohl riskovat, že ho někdo uvidí, jak je bude
odnášet nebo spalovat – proměnil v nevelký obelisk, který zakryl zeminou a
trávou. Ještě dnes je v tom místě vidět malý pahorek,“ zakončila. „A tvoje
tělo? Co se stalo s ním?“ zeptal se profesor. „Žádné tam nebylo,“
zavrčela. „Nebylo?“ tohle mu nesedělo. „Říkala jsi přece, že tě taky zabil –
muselo tam tedy zůstat tělo,“ namítl profesor a zadíval se jí pozorně do očí.
„To vy jste tvrdili, že není možné přežít kletbu avada kedavra, ne já,“
odsekla. „Ale Tom mě opravdu zabil – ze dvou třetin. Jednu třetinu mého já však
zabít nedokázal, i když, kdyby bylo po mém, než to, volila bych raději, aby mě
zabil úplně. Ne, fyzické tělo mi nezůstalo. Trvalo mi dlouho, velmi dlouho, než
jsem je zase získala. O tom však nechci mluvit,“ zamračila se. „Prostě jsem
odtud pak zmizela. Už jsem tu nemohla zůstat. A nikdy jsem se už nechtěla
vrátit. Nikdy – a vidíte,“ dokončila. „A co je tohle?“ profesor rozevřel
dívčinu dlaň a přejel po ní palcem. May vyjekla. „To je šagarala,“ osvětlila
mu. „Děkuji za vysvětlení,“ řekl profesor ironicky. May sebou škubla a snažila
se zvednout, ale Lupin ji zadržel. „Já nevím, nevím, co to je,“ řekla, zatímco
sebou přestala házet. „Hm, a jak víš, jak se to jmenuje?“ podivil se profesor.
„Prostě to vím,“ řekla naštvaně. „Nevím odkud. Děsí mě to, stejně jako vás,
možná víc. Vy se nemusíte bát, že můžete každou chvíli někoho zabít nebo aspoň
něco zničit,“ řekla vyčítavě. „Já …“ zmlkla. Zatvářila se velmi nešťastně.
Zrychlený dech se jí pomalu uklidňoval. „Už se ti to někdy stalo?“ zeptal se
profesor. „Ne v tomto světě,“ odpověděla. V profesorových očích
zahlédla otázku, proto hned pokračovala: „Bylo to jen jednou – v Tor Lara
– když chtěl Vilgefortz zabít Geralta. Tehdy se šagarala probudila poprvé –
zaútočila jsem na něj ve stejné chvíli, když před ním vybuchl ten portál.
Dostal to z obou stran. Pěkně se přismahnul. Ale přežil to. Bohužel,“
zamračila se. „Já se o něj ale nezajímala. Byla jsem vyděšená – nevěděla jsem,
co je s Ciri, jestli je ještě naživu nebo už ne a Geralt umíral. Popadla
jsem ho a přeskočila jsem s ním sem. Babička už na mě čekala. Dala Geralta
jakž takž dohromady a ještě než se probudil, vrátila se s ním do jejich
světa. Já zůstala. Bylo to těsně předtím, než jsem poprvé nastoupila do
Bradavic. Od té doby jsem ani jednoho z nich nespatřila. A už nikdy jsem
se ani nepokusila procházet mezi světy – není to bezpečné – nikdy nevíte,
jestli se strefíte do správného času a prostoru — a co tam najdete.“
Profesor
na ni nevěřícně zíral – „prošla jsi mezi světy?“ podivil se. May si povzdechla.
Nevěděla, jestli udělala dobře, že to řekla. Ale už to bylo venku. Lupin jí
znovu zamyšleně přejel palcem po dlani. „Můžeš to ovládat?“ zajímal se. Unaveně
zavrtěla hlavou. „Ne,“ hlesla. „Je to – příliš silné. Tam v učebně – úplně
mě to ovládlo.Vůbec jsem nevěděla, co dělám. Pořád jsem měla před očima to
zelené světlo a slyšela jsem Tomův smích,“ zachvěla se. „Myslím ale, že se šagarala
probudí vždy když se ocitnu ve smrtelném nebezpečí nebo když mám velký strach,“
řekla po chvíli. „Víc toho nevím,“ smutně se usmála. Nemusela toho říct tolik,
ale chtěla, aby Lupin znal pravdu. „To mi stačí, odpověděl profesor. „Pane
profesore?“ zeptala se. „Ano?“ „Co se mnou bude?“ Lupin se na ni teple usmál.
„To ještě nevím,“ řekl. „Ale nemusíš mít strach, nikdo ti neublíží, věř mi,“
řekl a díval se přitom do jejích kočičích očí. „A teď si dopij ten lektvar,“
zvedl ji, aby se mohla napít. May dopila poloprázdný pohár. Profesor si ji
najednou otočil k sobě a naléhavým hlasem žádal: „May, chci, abys mi
slíbila, že už nikdy nebudeš provádět žádné sebezničující kousky. Slib mi, že
si už nikdy nebudeš chtít ublížit,“ zatřásl s ní jemně. May mírně zavrtěla
hlavou. „To nemůžu,“ řekla smutně. „May, slib mi to,“ stiskl pevněji její paže.
Uhnula pohledem. „Slib mi to,“ nedal se odradit. Zmučeně se na něj podívala.
„Slibuju,“ přikývla. Lupin se ulehčeně usmál. Vypadal, jako by právě vyhrál
dvacet tisíc galeonů. „Fajn, to jsem rád. Ještě si trochu odpočiň,“ vydal se ke
dveřím. „Pane profesore?“ zavolala na něj. Lupin se otočil. „Děkuji vám,“
věnovala mu svůj úsměv. Potom vážně dodala: „Jsem vám zavázána. Jednoho
dne — vám svůj dluh splatím, slibuji.“ Profesor se rozpačitě usmál a
otevřel dveře. Zamířil k ředitelně.
*
* * * *
Lupin
ve stručnosti shrnul řediteli události z jeho poslední vyučovací hodiny. O
tom, co se přihodilo v knihovně, taktně pomlčel. Profesor Brumbál si
zavolal Siria, Snapea a profesorku Mc Gonagallovou. „Posaďte se, prosím,“
pokynul jim. „Někteří z vás asi již tuší, proč jsem si vás zavolal,“ začal
profesor Brumbál a pohlédl na Snapea. „Jde o slečnu Parkerovou,“ pokračoval.
„Co je s ní? Stalo se jí něco?“ zeptala se profesorka Mc Gonagallová
starostlivě. „Už je v pořádku, Minervo,“ uklidnil ji Brumbál. „Měla jen
malou nehodu při hodině obrany.“ Profesor Snape si odfrkl. „Nehodu! Nehodu měla
spíš ta učebna,“ neodpustil si poznamenat. Brumbál si povzdychl. „Chci od vás
toto: May bude teď potřebovat vaši pomoc. Vás všech, Severe. Prochází právě
nelehkým obdobím a v její minulosti se udály jisté děsivé věci, které ji
mohou poznamenat na celý život. Naším úkolem je udělat všechno proto, aby se
s nimi vyrovnala. Je to velmi důležité, a nejen pro ni. May je vyděšená a
zmatená a nezvládá proto ani ty věci, jež jsou pro ostatní studenty zcela
běžné. Nemyslím, že by to byla její chyba. A je naší povinností podat jí
pomocnou ruku. Ona sama cítí, že ji potřebuje, i když to snad nedává příliš
najevo a její jednání se může snad někdy zdát přehnané. Věřím však, že pro
všechno, co dělá, má své důvody. To je vše. Děkuji vám,“ zakončil Brumbál svůj
proslov. „Ke všemu, co dělá, má své důvody? To samé se dá říct i o masových
vrazích,“ utrousil Snape jedovatě. „To jen my, bezcitní, jim chudáčkům
nerozumíme,“ ušklíbl se. „Jsi proti ní zaujatý, Severe,“ opáčil Lupin. „Jasně.
Vadí ti, že si nenechá nic líbit. A taky že ti dala na začátku roku pěkně na
frak,“ přidal se Sirius. Snape si ho nenávistně změřil. „Těch věcí, co mi na ní
vadí, je mnohem víc,“ zasyčel. „Brzy to pochopíte sami. Ale to už bude asi
pozdě.“ „Co tím myslíš?“ zeptal se Sirius. „Zeptej se tady Lupina, už se
s ní důvěrně seznámil,“ odpověděl Snape pohotově. „Pokud si dobře
vzpomínám,“ vstoupil do toho Brumbál, „domluvili jsme se na tom, že spolu
budete všichni spolupracovat. Obávám se, že na vzájemné pošťuchování není právě
vhodná doba. Ta dívka nás prosí o pomoc. Pokud jí ji z jakýchkoli
malicherných důvodů odmítneme poskytnout, může se stát, že v zoufalství
udělá nějakou hloupost. Opravdu si ji chcete vzít na svědomí?“ zeptal se jich,
dívaje se na ně zpoza svých půlměsícových brýlí. Potom dodal: „Jestliže se ale
nerozhodneme včas a v mezidobí jí nabídne pomoc někdo jiný … co myslíte,
že se stane? Pokud ji zklameme i my, může jí přestat záležet úplně na všem.“
Profesor Snape sebou při těch slovech škubl. O tom, co by mohlo začít, už věděl
své. V ředitelně se rozhostilo tíživé ticho. „Pane řediteli, vy si
myslíte, že by ta dívka mohla být nebezpečná?“ zeptala se úzkostně profesorka
Mc Gonagallová. „Mohla by být?! Ona je nebezpečná,“ vyštěkl Snape. „Je jako
nevybuchlá mina. Stačí jí šlápnout na kuří oko a …“ „Ona si nemyslí, že by se
ji Voldemort snažil dostat na svoji stranu,“ řekl Lupin. „Naopak. Má strach. Je
si jistá, že jakmile se dozví, že je tady, bude ji chtít zabít. Nic ho
nezastaví, aby dokončil to, co před lety započal – jsou její slova. Kromě toho
– se bojí o Harryho,“ pokračoval. „Myslí si, že ho musí chránit. Že je
v nebezpečí. Nemyslím proto, že by se dala dohromady právě
s Voldemortem,“ dokončil. Sirius zbystřil. Každá zmínka o Harrym se ho
osobně dotýkala. „Zdá se, že toho o ní víš víc, než já,“ pronesl Snape ledově.
„Pane profesore, můžete mi prosím konečně říct, o co tu vlastně jde? Jak po mně
můžete chtít, abych jí pomáhal, když vůbec nevím, co je zač??!!!“ snažil se
ovládnout svůj vztek. Nesnesl pomyšlení, že Brumbál důvěřuje více Lupinovi, než
jemu samotnému. „Uklidni se prosím, Severe, jak už jsem ti řekl, ani já toho o
ní mnoho nevím. To, co May řekla Remusovi, mi ovšem některé věci osvětlilo,“
řekl Brumbál. „Dobrá,“ mírnil se Snape, „tak mi tedy laskavě řekněte, proč by
proboha mělo zrovna Voldemortovi tak strašně záležet na smrti nějaké malé
patnáctileté holky?!“ procedil skrze zuby. „To by mě taky zajímalo, pane
profesore,“ ozval se zezadu Sirius. „Proč by ji měl chtít zabít?“ „Protože se o
to už jednou pokusil,“ odpověděl místo něj Lupin. „Jak vidíte, ne příliš
úspěšně,“ dodal, když se k němu obrátily zraky všech přítomných.
„Řeknu
vám to otevřeně,“ pronesl Brumbál, „May Parkerová již v Bradavicích
studovala. Tehdy to bylo pochopitelně pod jiným jménem,“ zarazil profesorku Mc
Gonagallovou, která se chystala protestovat. „A nevypadala ani tak úplně jako
vypadá dnes. Ano, je jí hodně podobná, ale – sám jsem si nebyl jistý, jestli je
to ona – dokud jsem nespatřil její medailón. Možná jste si ho už všimli.
Medailón s letící poštolkou.“ Lupin a Snape přikývli. „A co je
s ním?“ zeptal se Sirius. „Takových je určitě spousta,“ namítl. „Ne, takových
ne,“ usmál se Brumbál při vzpomínce na den, kdy jej spatřil poprvé. „Je to
zaklínačský medailón,“ upřesnil. „Po ukončení výcviku, jak mi řekla, každý
zaklínač obdrží svůj vlastní medailón. Každý medailón je jedinečný –
v celém vesmíru prý neexistuje druhý takový. Stejně tak jako neexistují
dva naprosto stejní lidé…“ „To je blbost. Promiňte. Nesmysl,“ vyhrkl Sirius.
„Já nikdy nic takového nedostal. Zaklínači přece nic takového nedostávají.“ „Ne
v našem světe,“ nenechal se Brumbál vyvést z míry. „Chcete tím snad
říct …?“ zalapal po dechu Snape. „Chci tím jen říct, že předtím, než Moudrý
klobouk vybral její jméno, nikdo o ní nikdy neslyšel. A ani o nikom z její
rodiny. Nikdo ji neznal. Nikdo nevěděl, kdo je a odkud přišla. A stejně záhadně
potom také zmizela. Víte, nebyl jsem tu, když se to stalo. Byl jsem zrovna
pracovně mimo Bradavice. A když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se jen, že tu
došlo k vraždě.“ Všichni kromě Lupina se po něm překvapeně podívali. „Ano,
je to tak, byl zabit jeden student z Mrzimoru. Jak se zdá, historie se
opravdu opakuje,“ zatvářil se nevesele. „Jmenoval se Zika Makli. Zvláštní je,
že se nikdy nenašlo jeho tělo. Jen kus zkrvaveného hábitu poblíž Zapovězeného
lesa. Našel ho jeden ze zmijozelských primusů. Vyděšeně prý vběhl do ředitelny
s krví zbroceným kusem látky v ruce a křičel, že se stalo neštěstí.
Byl tak vyděšený … dokonce i omdlel…“ Brumbál se odmlčel a přistoupil
k oknu. Rozhrnul saténové závěsy, které se vždy ráno kouzlem sladily
s barvou jeho hábitu, a zadíval se ven. „Urychleně se sestavila
vyšetřovací komise. Ale pro komisaře nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady.
V ten samý den totiž beze stopy zmizela ona,“ otočil se do místnosti.
„Vůbec nic si s sebou nevzala. Ani hůlku. Takže bylo vše jasné. Bylo
vydáno prohlášení, že to byla Kestrel, kdo zabil Zika Makliho, a vyhlásilo se
po ní pátrání.“ „Kestrel? Tak se jmenuje?“ zeptal se Sirius. „Ne, ale tak si
říkala. Podle toho medailónu,“ usmál se profesor Brumbál. „Bylo marné namítat,
že dokud se dívka nevyslechne, nelze vyvozovat žádné závěry. Ani je nenapadlo,
že by mohla být druhou obětí. Potřebovali jen objasnit případ, udělat čárku do
výkazu. Označit vraha. A to se jim podařilo. Bylo to snadné, zvláště když tu
nebyl nikdo, kdo by ji bránil. Od té doby ji nikdo nespatřil. Ale já věděl, že
se jednou vrátí, bude-li moci,“ zakončil své vyprávění Brumbál. „Ale pane
profesore, jestliže je May hledaná pro vraždu, tak nám nezbývá, než …“ začala
profesorka Mc Gonagallová. „Neuděláte nic. Vůbec nic, rozumíte?“ blýsklo se
Brumbálovi rozhněvaně v očích. „Teď už víme, jak všechno bylo. Ale ani
předtím jsem nikdy nepochyboval o tom, že je nevinná. Když jsem se pak totiž
podíval do očí Toma Raddla, byly úplně mrtvé. Nikoho kromě mě však ani ve
snu nenapadlo podezřívat toho zdvořilého, uctivého, horlivého studenta,
studenta s nejlepšími výsledky v celých Bradavicích,“ povzdechl si
těžce. „Toma Raddla?!“ vykřikli. „Ano, tím zmijozelským primusem nebyl nikdo
jiný, než lord Voldemort osobně,“ přikývl Brumbál.
Ještě
než mohli začít klást další otázky, vyzval Lupina, aby jim její příběh
dopověděl. „Ale to všechno se stalo před padesáti lety,“ nechápal Snape, „a ona
nemá víc než patnáct …,“ zakroutil odmítavě hlavou. „Říkala, že ji zabil a
přitom své fyzické tělo ztratila. Trvalo jí prý dlouhou dobu, než hmotné tělo
zase nabyla – je tedy možné, že se tak stalo teprve před patnácti lety,“
vysvětlil Lupin. „Brrrr,“ otřásla se profesorka Mc Gonagallová. „Chceš mi snad
říct, že ho získala stejným způsobem, jako Voldemort?“ zahřměl Snape. „O způsobu,
jak se to stalo, se mnou nemluvila. Nechtěla mluvit o tom, co se dělo po její
smrti – a já se jí nevyptával. I tak toho řekla dost. Litovala však, že
nezemřela úplně,“ odpověděl Lupin. „Nemyslím, že by postupovala stejným
způsobem,“ popřel jeho teorii Brumbál. „To by nikdy neudělala. Nikomu by
neublížila, což ostatně i dokázala,“ řekl přesvědčivě. „Víme jen to, co nám
tvrdí ona,“ ušklíbl se Snape. „Kdo zaručí, že mluvila pravdu?“ „Účinky kletby
cruciatus se hrát nedají. Ty jsi ji neviděl. Já ano. A věřím každému jejímu
slovu,“ zastal se jí Lupin. Snape jen pokrčil rameny. „May má i moji důvěru,“
zakončil spor Brumbál. „Teď tedy již víte, proč je tak důležité, aby se dala do
pořádku a aby se nikdo nedozvěděl, že tu je,“ uzavřel. „Ale kdybychom …“ začala
zase profesorka. „Ne, Minervo,“ řekl Brumbál pevně. Pravda zajímá ministerstvo
v této chvíli asi právě tak, jako tenkrát. Víme to všichni, jak tu
sedíme,“ sklouzl pohledem k Siriovi, který si znechuceně odfrkl. Brumbál
se nakonec každému zadíval do očí: „nikdy bych si neodpustil,“ řekl, „kdybychom
dopustili, aby se jí v Bradavicích znovu něco stalo.“ Všichni více či méně
ochotně přikývli. Pak se rozešli.