Kestrel a Sirius - XII.
Kestrel
a Sirius
Když
si May odpočinula, dala se do úklidu. Toto byl její nový domov a nehodlala si
tu pěstovat svinčík. Do večera by to tam nikdo nepoznal – stěny čerstvě
vybílené, trámy — osmirkované do hladka — byly potřeny včelím voskem,
stejně tak prkenná podlaha, na policích stály tajemně vyhlížející flakónky
s tekutinami ještě z Kaer Morhen a všude vůkol se sušily byliny ze
Zapovězeného lesa a jeho okolí. Mezi dva vodorovně tažené trámy vypletla
větvemi své lůžko. Na ně položila slamník naplněný voňavým senem a bylinami
(madame Pomfreyová se toho dne na ošetřovně marně sháněla po jednom ze
sněhobílých závěsů). Samozřejmě nezapomněla ani na krb – s ohništěm ve stylu
kmene Apačů by se ani náhodou nespokojila.
To,
že při úklidu a zařizování Hnízda užívala přinejmenším z jedné poloviny
kouzel, si vůbec neuvědomovala. Vše dělala podvědomě. Stále ještě měla před
očima obraz Harryho Pottera, jak ji vykazuje z nebelvírské společenské
místnosti. Bolelo to zrovna tak, jako před lety zrada od Toma. „Bolest. Stále
jen bolest, výčitky. Copak jsem se nezrodila pro nic jiného?“ ptala se se
slzami v očích. Těžce usedla na čerstvě zhotovené lůžko. Už se
z vykonané práce netěšila. Právě si uvědomila, že je devětadvacátého října
– den jejích narozenin. „Nádherné narozeniny,“ pomyslela si trpce, dívaje se do
holých stěn. „Happy birthday, Marika,“ zazpívala a pak se rozplakala. Schoulila
se na slamník a přehodila přes sebe kus deky. Ne, nečekala žádné dárky … Žádný
smích, vtípky přátel, žádná pusa od kluka, žádné překvapení, žádní spolužáci,
rodiče, příbuzní, žádní lidé. Nebyl tu nikdo. Byla sama. Jako tolikrát. Co
vlastně její život znamenal? Nikdo o ni nestál. Nikdy. Ani Parkerovi. Byli
hodní, to ano. Ale nemilovali ji, milovali svoji Auroru, svoji holčičku, své
jediné dítě – ne tu kukačku, co se usídlila v jejich rodinném hnízdě.
A
babička? V každém jejím pohledu spatřila jen výčitku: „Proč? Proč jsi se
musela narodit? Proč jsi se tak drala na svět?!“ „Ale já přece za to nemůžu!“
vykřikla v duchu. „Nezabila jsem maminku schválně. Tohle se přece stává,
stává se to …“ Ne, nebylo pro ni lehké žít s vědomím, že nebýt jí, byla by
její maminka ještě naživu. Ani její babička se s tím nevyrovnala – „Kam se
poděla ta veselá, rozpustilá Ciri, která se nikdy ničeho nezalekla? Kde zmizel
její smích, lesk v zelených očích?“ Postarala se o ni, to ano. Koneckonců
May byla přece jen krev její krve. Ale jakmile se o sebe uměla postarat sama,
opustila ji. Zřekla se jí. „Jak jsou prázdná ta slova na rozloučenou … jak
falešná!“ štkala. Přehodila si deku až přes hlavu, jakoby ji tu někdo mohl
vidět plakat. Zanedlouho přišla únava. A tak se jako malé dítě proplakala až ke
spánku.
*
* * * *
Sirius
zabořil čenich do dívčiny postele. Žádné věci k očichání nezůstaly, ale
tady její vůně stále byla. Hermiona ohrnula nos. Zdálo se jí morbidní, že
zrovna Sirius čenichá v intimních částech dívčí ložnice. Černý pes ale jen
potěšeně zamával ohonem – očividně byl ve svém živlu. Evidentně to nebylo
poprvé, co se rochnil v dívčí posteli. Nakonec i Lupin obrátil oči ke
stropu: „Čmuchale dělej! Ty jak uvidíš postel, taky nevíš, kdy přestat,“
zabručel na to tupé zvíře. Černý pes cosi vyštěkl v odpověď, pak ale
konečně seskočil a nakvašeně opustil dívčí ložnici. Před portrétem Buclaté dámy
se zastavil – jednak aby se s Lupinem rozloučil (dál už musel hledat sám,
Lupin by mu jen překážel), jednak aby si rozmyslel, kam dál. Filch mu už
naštěstí dal pokoj, když Brumbál oficiálně vyhlásil, že se pohřešuje jedna ze
studentek a z tohoto důvodu byl Bradavicím zapůjčen až z Baskervillu
specielně cvičený vyhledávací pes. Pokusil se sice ještě za Siriem poslat tu
šmíračku paní Norissovou, ale stačilo naježit srst, ohrnout pysky a vycenit
tesáky – to temné zavrčení už ani nebylo třeba, kočka i tak vzala roha. „Bestie
jedna slídivá! Kdybych jí jen mohl trochu pocuchat ten její věčně ulízaný
kožich, hned by se mi ulevilo,“ pomyslel si hafan. Ale teď měl docela jiné
úkoly. A tak se musel ve své psí přirozenosti poněkud krotit. „Kam jen mohla
jít?“ uvažoval, když se trochu uklidnil. „Měla zatraceně málo času a – Mc
Gonagallová ji cestou do věže nepotkala. Pokud se neumí v Bradavicích
přemisťovat (což nepředpokládal, vždyť to nedokáže snad nikdo a podle toho, co
mu řekli o jejích čarodějných schopnostech …), zbyla jí jediná cesta – po
schodech nahoru. Jistě, mohla pak zase sejít dolů, ale to by si jí snad někdo
všiml? Na cestě nahoru ji přece potkala spousta lidí …“ To, že ji na půdě
neviděli, taky ještě neznamenalo, že tam nebyla – on sám se přece mnohokrát
díval svým pronásledovatelům na záda. Sehnul čenich k podlaze. „Fuj! Nový
druh Sava nebo co?“ otřepal se otřesen. „Ten Filch mi to snad dělá naschvál! No
nic, spolehnu se na instinkt,“ uzavřel a rozběhl se do schodů.
*
* * * *
V příštích
dnech se dívčina nálada nezměnila. Přestala jen vnímat čas. Tato veličina sice
i předtím pro ni neměla nijak velký význam, avšak teď už na ní nezáleželo
vůbec. „Minuty, hodiny, dny, týdny, roky – co na tom záleží? Změní se snad
něco? K čemu je počítat?“ pomyslela si, zírajíc znovu nepohnutě do zdi.
Vlastně tolik prostoru, kolik ho tu měla, ani nepotřebovala – mohli ji rovnou
zazdít v horách jako nějakého tibetského mnicha. Vyšlo by to nastejno.
Stále ji trápily myšlenky na maminku. „Ne já, já za to nemohla – to ty‘s ji
zabil!“ obviňovala nepřítomného otce. „Ty jsi to věděl, věděl jsi, že … byla
tak křehká … věděl jsi, že ji tím zabiješ, že to její tělo nemůže snést …patřil
jsi mezi Moudré, musel jsi vědět a přesto jsi ji donutil, dopustil jsi, aby …
proč? PROČ?!!!“ vykřikla teď s pohledem upřeným do plamenů krbu. Také její
oči divoce plály, jakoby byly stvořeny z téže materie. Odedávna bylo
známo, že oheň stejně tak jako i voda očišťuje. Avšak meditace před hořícími
poleny dívce nepřinášela žádoucí úlevu. „Jak jsi jen mohl!“ pokračovala zas,
když toho byla schopna. Konečně oděla svou bolest slovy a vyslovila to, co ji
od dětství ničilo a působilo nesnesitelná muka. Toto bylo její tajemství.
Tajemství, které by z ní nevytáhl nikdo — žádným lektvarem. „Nikdy ti
to neodpustím, slyšíš? Nikdy! Co na tom, že šlo o zachování druhu? K čertu
s tím! Zabil jsi mi maminku, ty vrahu! Nenávidím tě, tolik tě nenávidím!“
Předloktími se musela opřít o postel, kterou skrápěla svými slzami, jež již
nemohla zadržet. „Nenávidíš toho, jež ti dal život?“ ozval se hlas
v dívčině hlavě. „Nikdo se ho neprosil!“ vzdorovala. „Ne za takovou cenu,“
řekla už mírněji. Ano, kdyby si mohla vybrat, opravdu by se raději nikdy
nenarodila, než aby byla příčinou matčiny smrti. Ale to jí nebylo dáno. „Nebýt
jeho, nikdy by ses nezrodila,“ pokračoval hlas. „Tak ať! Bylo by to lepší –
není o co stát,“ zaťala zuby. „…A třeba narodila – jen bych vypadala trochu
jinak,“ osušila si slzy a zase se napřímila. Pak se podívala do svých dlaní.
„Mají pravdu – jsem zrůda. Netvor – horší, než byly kdy ony…“ vzpomněla na
všechny ty dívky – nevydařené genetické experimenty. Geny elfů a lidí,
rozdělené a zmutované kouzly v neuspořádaný celek, jež dal život zrůdám –
alespoň je tak nazývali. Měli z nich strach; z toho, co by mohly, co
dovedou – snad. Týrali je, mučili, zabíjeli a experimentovali na nich a
s nimi. V lepším případě je jen izolovali – do osamělých věží
v pustinách. Odsouzeny na doživotí – mnohdy velmi krátké, když se dívkám
podařilo tak či onak vzít si život. Dědičky Lary Dorren a jí podobných.
Nositelky Starší krve. Uvězněné, uzamčené v holých štíhlých věžích. Ve
věžích tak podobných téhle. „Nakonec jsem svému osudu neunikla – patřím sem, do
tohoto vězení, vězení bez žalářníka – jen s jedním rozdílem – byla jsem to
já, kdo rozhodl. To já se odsoudila a uvrhla do této cely. To já jsem pohřbila
svůj život v těchto zdech – dobrovolně …“ prudce vstala a klaustrofobně se
dívala okolo, jakoby ji stěny měly vzápětí rozdrtit. Drobounké kapičky potu se
usadily na její jemné pokožce. „To já tak zvolila – bude to tak lepší,“ zašeptala.
„lepší pro ně – lepší pro mě,“ nechala skanout slzu po své tvářil. Ani si ve
svém pohnutí nepovšimla tichého zakňučení a měkkého ťapkání psích tlapek po
dřevěné podlaze. Když její mozek začal registrovat jakýsi podezřelý hluk, bylo
pozdě – vetřelec již dávno vstoupil.
V jednom
okamžiku měla před sebou velikého černého psa a ve druhém se dívala do tváře
uprchlého Siria Blacka. Ještě před chvílí by přísahala, že už ji nemůže nic
překvapit, ale z tohoto pohledu se jí dělaly mžitky před očima. Úplně na něj
zapomněla. A to se jí krutě vymstilo. „Jak…?“ pípla. „Co tu chcete? Nechte mě
být!“ zavřeštěla. Ale křikem ho na útěk nezahnala. Sirius se drobounce usmál.
„Bylo otevřeno,“ kývl hlavou k pootevřeným dveřím. Jistě – proti
obyvatelům Bradavic byly dveře zabezpečeny, ale na „náhodné“ návštěvníky
nemyslela. Neklidně těkala očima po místnosti, jakoby hledala místo, kudy
uniknout. Dveře tu však byly jen jedny. A před nimi stál Black. Zděšeně se po
něm podívala – věděla přesně, že to, co drží ve svém hábitu, je kouzelná hůlka.
A kde je ta její?! Polekaně přelétla pohledem od truhlice k poličce.
Sirius pochopil. Ve chvíli, kdy se k ní vrhla, už vzduchem zaznělo: „Accio
hůlka!“ a ta mu poslušně přistála v dosud volné ruce. „Krávo! Blbá! Seš
tupá jak poleno!“ nadávala sama sobě, zatímco ji zachvacovala panika. Zase to
byla ta ustrašená malá holčička ve velikém nepřátelském světě. Velice
nepřátelském, vzala-li v úvahu před ní stojícího několikanásobného vraha
s dvěma hůlkami v ruce, z toho jednou její. Na to, že by taky
mohla kouzlit bez hůlky, přitom vůbec nepřišla. Jakoby tím šokem přišla o
veškerý mozek. Jediné, co si uvědomovala, bylo, že chce ven. Chce odtud, utéct
pryč, daleko, někam do bezpečí, případně nějak Blacka donutit, aby zmizel on.
Druhá varianta ale bez hůlky nepřipadala v úvahu. A co se týkalo té první
– stál jí v cestě.
Sirius
soucitně pozoroval vyplašenou dívku. Tu hrůzu v jejích očích už jednou
spatřil. „Já ti neublížím,“ pokusil se ji uklidnit. Nebyl ale blázen, aby
čekal, že mu hned skočí okolo krku. Tedy skočit by mohla – na to už ho Lupin
upozorňoval. Ale rozhodně by to pro něj nebylo nic příjemného. Díkybohu ho
profesor vybavil mnohými cennými radami, takže měl dost jasnou představu, co od
dívenky může očekávat. Kromě toho se docela dobře uměl vžít do její situace.
„Kdyby na mě někdo takhle vybafnul …“ pomyslel si. „No jistě, vy jste Smolíček
Pacholíček, to vám tak uvěřím,“ sykla. „Nechte mě na pokoji, běžte pryč!“
skočila za nejbližší trám a jen opatrně vykukovala, aby viděla, co udělá.
Nedělal nic. Nehodlal riskovat, že z něj udělá smaženku. „Nechte mě být,
nic jsem vám neudělala!“ zavřískla za trámem. „Ani jsem nikomu neřekla, že jste
tady …“ zkusila. Nevěděla, jestli to nebyla chyba. „Možná kdybych mu řekla, že
Brumbál už o něm ví … zastrašila bych ho tím?“ horečně přemýšlela. „To jsem
rád,“ odpověděl. „Sakra!“ vystřelila doprava a střetla se s trestancovým
pobaveným pohledem. „Zdá se mi to, nebo se mi opravdu směje?“ pomyslila si a
stiskla zuby, které jevily tendenci o sebe navzájem drkotat. Zimou to rozhodně
nebylo, když tu bylo teplo jak na sklonku léta. „Stihnu to proletět kolem něj?“
měřila vzdálenost ke dveřím. Vypadalo to, že ne. „Neubližujte mi,“ hrála o čas.
… „Proto jsem nepřišel,“ odpověděl Black. „A proč tedy?“ předstírala zájem.
„Chci, aby ses vrátila,“ zněla odpověď. „Vrátila?“ nerozuměla. „Vrátila – zpět
do školy,“ potvrdil Black. May se dutě rozesmála. Dlouho se přetvařovat
nedokázala. „To snad nemyslí vážně! Opravdu má za to, že jsem tak blbá? Snad
nečeká, že se ho chytnu za ručičku a s úsměvem na rtech s ním
odkráčím pěkně k Voldemortovi!“ Sirius věděl i bez toho smíchu, že
přestřelil. Bylo jasné, že mu dívka nevěří. A jak by taky mohla? „Blbče,“
nadával si. „Taky sis nemohl předem připravit, co jí řekneš?!“ May znovu zmizela
za trámem. „Ale copak, to vás v Azkabanu přeučili na hledače záškoláků? A
co vás tam ještě naučili? Neměl jste i kurs pletení?“ vykoukla na něj
z druhé strany. Sirius se zamračil. Neměl rád, když před ním někdo mluvil
o Azkabanu. A už vůbec ne tímhle tónem. „Je moudré takhle ho provokovat?“
nebyla si jistá May. I u profesora Snapea se ukázalo, že nemá žádné skrupule. A
o tomto muži to platilo dvojnásob. „Sirius Black – pravá ruka Lorda Voldemorta
– tak to psali v Denním věštci … ále co, buď se mi podaří utéct, nebo mě
zabije – tady a hned. Nic lepšího si ani nemůžu přát,“ pomyslela si. „Neměla
bys věřit všemu, co se píše v novinách … ostatně o tom přece už něco víš
sama, ne?“ podotkl Black, jakoby jí četl myšlenky. May sebou trhla. „Všemu
nevěřím,“ odsekla uraženě. „Nic z toho, co mi přisoudili, jsem neudělal,“
pokračoval. „Nic? Tak to jste teda ani neutekl z Azkabanu, že? Asi
jste celou tu dobu seděl doma za pecí a tloukl špačky. A teď jste se probudil
z letního spánku a dete si sehnat něco na zub,“ posmívala se. „Nikoho jsem
nezabil,“ postoupil o krok k ní. „Je mi jedno, co jste kdy udělal – chci
jen, abyste mě nechal být!“ sykla, když se objevila znovu po jeho levé straně.
Věděl,
že nesmí dopustit, aby se mu dostala za záda. „Neublížím ti. Musíš se vrátit,“
řekl naléhavě. „Nevěřím vám,“ zaprskala. „Vím,“ povzdychl si. „Takhle to
nepůjde,“ došlo mu. Nepřesvědčím ji. Když nemůže věřit tomu, kdo má být pro ni
vzorem ctností, jak by mohla věřit mně, o kterém si všichni myslí jen to
nejhorší? Musím na to jinak,“ uvažoval. „A to už tě nezajímá, co se stane
s Harrym?“ řekl nahlas. May sebou trhla. „A tohle má od koho?“ blesklo jí
hlavou. „No jasně, Lupin! Takže i on …!“ „Ne! Je mi to fuk! Jen ať milostpán
pozná, jaké to je, když mu nikdo nestojí za zadkem, aby ho pořád hlídal!“
zatvářila se, jakoby jí osud toho chlapce byl zcela ukradený, ale
z prudkosti její odpovědi přece poznal, že tomu tak není. Bylo to pro ni
jen bolestivé téma – ještě nestrávila způsob, jakým ji Harry odvrhl a vyhnal
z koleje. „Takže ti nebude vadit, když ho zabiju a – no, možná s ním
vezmu i pár dalších,“ zatvářil se sadisticky. May sebou nechtěně znovu trhla.
„Vybral si sám,“ řekla váhavě. „Fajn, nejsem proti, já jen že by ses na to
mohla koukat … moc zábavy tady nemáš,“ pronesl, jakoby jí právě uděloval
Nobelovu cenu za mír, zatímco se rozhlížel okolo. Udělalo se jí poněkud
nevolno. S nelibostí sledovala, jak se Black stále nepatrně přibližuje.
„Je mi z vás zle,“ řekla s odporem. „Hůř by se nedívala ani na
hovado,“ pomyslel si. „Já mám důvod ho nenávidět – konečně jsem zjistila, jaké
to je, mít rodinu, našla jsem si přítelkyni, chodila jsem do školy, konečně
jsem cítila, že mě lidi mají rádi, že mi něco jde, že jsem potřebná, že něco
dokážu … konečně jsem byla na chvíli aspoň trochu šťastná … a toho všeho
jsem se vzdala – jen kvůli němu - abych ho ochránila, abych pro něj
v pravé chvíli udělala to, co už jednou učinila jeho matka, abych tak
světu zachovala naději … a on? Co udělal? Myslíte, že mi za to byl vděčný? Ne.
Jaké si myslíte, že to pro mě bylo – dívat se pořád na ten jeho ustrašenej
ksicht, vědět, že se mě bojí, že jsem mu odporná, že mi nevěří … dvakrát jsem
mu zachránila život a udělala bych to zas, kdyby jen …“ zkřivila svou tvář.
„Nenávidím ho!“ vybuchla. „Ať si zdechne! Nemá žádnou šanci – nikdy neměl – ale
vždycky tu byl někdo, kdo ho chránil, a on za to neprojevil ani kapku vděčnosti
… Usmrkanej, rozmazlenej fracek, kterej nemá na práci nic jinýho, než vymýšlet
blbosti a hlavně se litovat, jak je k němu osud krutý. Ubožáček! Siroteček!
Nafoukanej parchant je to!“ celá se roztřásla. „Kvůli němu jsem se všeho
zřekla. Celou dobu jsem přitom žila ve strachu, že někdo … Co jsem za to měla?
Nejdřív mě ten hajzl Snape zmutoval, pak se mě všichni kolektivně pokusili
odkrouhnout a když sem jim zdrhla a dostala se z toho, označili mě za
netvora, kreaturu, vraždící bestii a vyhodili mě ven – myslíte si, že někoho
zajímalo, jak mi je zle, že je mi zima a jsem zesláblá? Dělal si snad někdo o
mě starost? Věděli, že nemám kam jít a přesto mě vyrazili, vyhnali mě jako tu
nejposlednější děvku, jako bych měla lepru, div mě neukamenovali… Myslíte, že
se mě pan Potter zastal? Ne, ani v nejmenším – „Táhni! Vypadni! A už se
nevracej!“ – jsou jeho slova,“ dívala se nepřítomně před sebe, jak znovu
prožívala tu potupnou chvíli. Sirius rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.
Nebylo mu zrovna příjemné slyšet, že Harry … „Ne, nezaslouží si, abych mu dál
pomáhala. Nezaslouží si …“ už jen šeptala. „Je to jen chlapec,“ odpověděl tiše.
„Ještě spoustě věcí nerozumí, ale …“ Teprve teď si všimla, že je Black už skoro
u ní. Vystřelila dopředu, aby vyběhla ven. Sirius s tím však naštěstí
počítal a vrhl se stejně rychle zpět, takže jí nedaleko dveří znovu zatarasil
cestu.
May
se již zcela probrala. „A vy? Co se mi tu snažíte navykládat? Jedním dechem ho
tu omlouváte a druhým mi s naprostým klidem sdělíte, že jste ho přišel
zabít a jestli se nechci taky přidat? Co jste to za člověka! Je to přece Váš
kmotřenec! Jak můžete …“ měřila si ho nenávistně.
Sirius
na ni vážně pohlédl: „Nepřišel jsem zabít ani tebe, ani Harryho.“ Chtěla něco
namítnout, ale gestem ruky ji umlčel. „Přišel jsem, abych tě odtud odvedl –
tohle není místo pro tebe,“ řekl. May chtěla podotknout něco v tom smyslu,
že jí toto místo naopak naprosto vyhovuje, ale zase ji nenechal promluvit.
„Nebudu se s tebou hádat. Musíš se vrátit tam, kam patříš – do nebelvírské
koleje. Nikdo tě nemá právo odtud vyhazovat — ani Harry Potter,“ dodal.
Nedůvěřivě se po něm dívala. Tón jeho hlasu byl tak upřímný … proč z něj
pak má ale takový strach? Proč ji její vnitřní hlas před tímto člověkem varuje,
je-li opravdu nevinný, jak tvrdí? „Jestli ne teď, určitě mi někdy
v budoucnu ublíží, to je jisté,“ uzavřela. „Nikam s vámi nepůjdu,“
řekla rázně. „Nechci ti přece ublížit,“ skoro zaprosil a začal pomalu
postupovat kupředu. „Nechte mě být! Nic od vás nechci – žádné milosti. Je mi tu
dobře,“ vykřikla na ústupu. Neomylně si to namířila rovnou k trámu, za
kterým se prve schovávala, a třískla se do zad. „Stůjte!“ zaúpěla. Sirius
schoval obě hůlky do svého hábitu, aby je nevnímala jako hrozbu; zastavit se
však odmítal. Zdálo se, že v jejím těle nekoluje ani jedna kapka krve. Tak
byla bílá. Po pravdě řečeno byla před zhroucením. Aniž by věděla proč, tohoto
muže se bála ještě víc, než profesora Snapea s Voldemortem dohromady, a to
bylo co říct.
Zoufale
natáhla ruku před sebe, jakoby jej tak mohla zadržet, když tu jí konečně došlo,
že není zas tak bezbranná. Sirius zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Už je to
tady,“ pomyslel si. „Doufám, že mi aspoň Remus udělá pěknej hrobeček,“
povzdychl si. Dívčiny dlaně začaly měnit barvu do jasně oranžova. „Zabij mě,
jestli opravdu věříš, že jsem vrah – ale nechat tě tu nemůžu,“ zašeptal. May
nevěděla. Nebyla si jistá. Už jen to, že se šagarala znovu ozvala, ji děsilo. A
vědomí, že by mohla zabít nevinného člověka … zmateně přelétala pohledem od
Siria ke svým dlaním. Díval se jí zpříma do očí – na rozdíl od většiny
ostatních před ní neuhýbal pohledem – takže se nakonec rozhodla
neriskovat. Pozvedla ruce dlaněmi k sobě. „Nééééééééé!“ zakřičel a
přiskočil k ní. Násilím jí rozpažil ruce, což mělo za důsledek to, že
proud světla zasáhl stěnu za nimi. Ve zdi se objevily dvě díry. „Mariko!!!“
zvolal vyděšeně. „A odkud ví tohle?“ nechápala. Ani Voldemort neznal její pravé
jméno – při zápisu se přepsali a zapsali ji jako Marii. Dostala tak omylem
jméno jakési šlechtičny s mnoha dětmi a už jí to zůstalo. Vlastně
v tom byl jen nepatrný rozdíl, ale přece … jediný, kdo dnes znal její
skutečné jméno, byl Brumbál. „Ale Brumbál a Black … to přece nejde dohromady,“
blesklo jí hlavou, zatímco zápasila s černovlasým mužem, který se snažil
zpacifikovat její sebevražedné sklony. Pár jich při tom schytal, ale projevil
buldočí houževnatost, a tak se mu nakonec podařilo k sobě dívku pevně přitisknout.
„Nééé!!!“ vykřikla zoufale a pokoušela se z posledních sil bránit. Jakoby
ji však ale jejich vzájemný dotyk oslaboval. Své ruce tedy položila na Siriova
ramena a zkoušela se ho od sebe odstrčit, zatímco mladý muž jevil snahy
naprosto opačné – pravou rukou ji k sobě tisknul v úrovni pasu a
levou ji hladil po hlavě. „Neboj se, neublížím ti,“ šeptal jí do ucha. Chvění
svého těla potlačit nedokázala. „Nechte mě být, prosím … Dost, už dost!“,
vzlykla, když viděla, že se věci ubírají nežádoucím směrem – z jeho objetí
se rozhodně nevykroutí a navíc …
„Neublížím
ti, já ti neublížím,“ nepřestával ji hladit. Když neúmyslně stiskl jisté místo
na krční páteři, zaúpěla a svými prsty se zoufale zachytila vetřelcova hábitu.
Jakoby před jejíma očima došlo k explozi, načež ji zasáhla smršť čehosi,
co nedokázala pojmenovat. Pak ztratila vědomí. Kdyby ji nezachytil, sklouzla by
mu v bezvědomí k nohám. Sirius se vylekal: „Něco jsem jí udělal nebo
za tu slabost může jen nervové vypětí?“ přemýšlel horečně.
Opatrně
ji přenesl blíže ke krbu. Dech i tep měla v pořádku. Zničeně si sedl na
zem a zády se opřel o nejbližší trám. May si položil do klína – naštěstí tu
byla dokonce vyhřívaná podlaha, takže neprochladnou. Pro jistotu ji však ještě
přikryl dekou. Chtěl, aby ho uviděla hned, jak se probere, protože podruhé se
s ní rvát už nehodlal. Teprve teď si uvědomil, jak je celý otlučený – než
že se tu trápil s drobnou patnáctkou, připadal si, jakoby ho převálcoval
zápasník sumó. Hořce si povzdychl. „Co bych neudělal pro kamaráda, že?“ Lupin
měl ale pravdu. Stálo to za to. Když se teď díval na pokojně oddychující dívku,
bylo mu, jakoby právě našel zakletou Šípkovou Růženku. Jen políbit se ji
neodvážil. Chvíli ji pozoroval a pak zvedl hlavu. Konečně měl dost času
rozhlédnout se kolem. „Pěkně si to tu zařídila – ani se nedivím, že se jí odtud
nechce,“ pomyslil si, zatímco vdechoval opojnou vůni schnoucích bylin. „Ještě
ať mi někdo řekne, že jí nejdou kouzla,“ zabručel nakonec.
Netušil,
jakou dobu v Kestrelině Hnízdě skutečně strávil. Zdálo se mu, jakoby tu
čas ani neběžel. Jisté bylo, že mu poskytla hodně prostoru k přemýšlení.
Za jiných okolností by ji hned odnesl na ošetřovnu – to však nyní učinit nemohl
– už s ohledem na svoji bezpečnost. Kdyby se takto procházel po bradavických
chodbách, byl by v Azkabanu coby dup a i kdyby si snad nikdo nevšiml, jak
se tu producíruje, promluvila by May, sotva by otevřela oči. Ne, to nemohl
dovolit. Nejdříve si to s ní musí vyříkat. Doufal, že nakonec přece jen
pochopí, jak to s ním ve skutečnosti je. O tom, že už nějaké pochybnosti
měla, svědčil i fakt, že šagaralu použila proti sobě a ne proti němu. A co se
týkalo jejího zdravotního stavu, správně tušil, že ze všeho nejvíce jí teď
pomůže klid a odpočinek. S něžností na ni shlížel. Připomínala cizokrajnou
orchidej – křehký, drobný kvítek, který aby se rozvinul cele do krásy,
potřebuje dostatek tepla a péče. Dobře si však uvědomoval, že ve vší té
jemnosti je stejně tak zastoupena také tvrdost diamantu – muselo tomu tak být,
aby přežila. „Jakoby sem ani nepatřila,“ pomyslel si, starostlivě upravujíc
přes ni přehozenou přikrývku.
Za
nějakou dobu si povšiml, že její dech postupně pozbývá své pravidelnosti. May
se pomalu probouzela. Prodírala se temnými zákoutími své mysli stále více
k jasnému světlu bdění. Ještě v polospánku zasténala, jak se jí znovu
promítala jedna z nepříjemných vzpomínek. Zalapala po dechu a
s námahou rozlepila oči. Moc si nepolepšila – přímo nad jejím obličejem se
skláněla hlava Siria Blacka. Pokusila se hned o dvě věci – vykřiknout a
vyskočit. Ani jedna se jí nezdařila. V útěku jí bránila jednak její
slabost, jednak jeho ruka, obtočená kolem jejího pasu jako hladová krajta; ve
výkřiku jí pak zabránilo samotné zděšení – nakonec jen slabě pohnula rty a na
čele jí vyrazily krůpěje potu. „Pššt,“ stočil Sirius její obličej k sobě.
Zachvěla se a jak jen to bylo možné, ještě více se schoulila. „Pššt, už je to
pryč, už je to v pořádku,“ šeptal. Bleskla okem okolo – stále byla „doma“.
Jak si všimla, spočívala v Blackově náručí a přes sebe měla přehozenou
přikrývku – tohle neděláme někomu, koho chceme zabít. „Už je to v pořádku?
To znamená, že to v pořádku nebylo …“ snažila se rozjasnit si
v hlavě. Moc jí to nešlo – pro to šumění v uších a bolest v hlavě. Už
se však nebránila. „Co? …Jak?“ zeptala se. Nic nechápala. Poslední, na co si
vzpomínala, bylo oslňující světlo před očima a pak pocit, jakoby po silném
nárazu celá tála a rozpouštěla se, až zmizela docela. „Nemusíš se bát –
neublížím ti,“ hladil ji po tváři. Nechala ho, aby ji k sobě více přitáhl.
Stočila se na bok a unaveně si opřela hlavu o jeho hruď. Pomalu se rozpomínala
na to, co se vlastně stalo. Zvedla hlavu a zadívala se mu zpříma do očí.
„Proč?“ zeptala se. Mohl ji zabít už dávno – měl k tomu spoustu času. On
jí však naopak zabránil, aby to učinila za něj. A nebylo to proto, že by to
chtěl udělat sám. Ani proto, aby ji předal Voldemortovi na důkaz své věrnosti.
Věděla proč. „Vy jste ty lidi nezabil,“ řekla prostě. Sirius se smutně usmál.
„Nezabil,“ přisvědčil. Soucitně se na něj podívala. Teprve teď si ho pořádně
prohlédla: vedle úst spatřila dvě vrásky – kdysi se ta ústa byla zvyklá
usmívat, ale to bylo už dávno. Natáhla levou ruku a zvědavě se dotkla těch
míst, zatímco se sama pokusila o chabý úsměv. Ruku opatrně stáhla zpět a
očima uhnula k jeho tmavým vlasům – měl je skoro stejně tak dlouhé a
černé, jako profesor Snape, jen s nepatrným hnědavým odstínem. A když její
oči zalétly do míst, která ji nejvíce zajímala, všimla si, že i jeho oči jsou
si s těma profesorovýma náramně podobné – až se toho polekala. Stejná
kaštanová hněď, jen ty Siriovy postrádaly ten ledový břit, kterým profesor
krájel své studenty na kousky. Ne, nemohla říct, že by se jí tyhle snad líbily
víc – oboje byly stejně krásné, jen tyto byly jaksi měkčí, jejich pohled
teplejší a snad i hlubší prožitým utrpením – nebo snad jen pro ni přístupnější?
Jaký byl rozdíl mezi těmi muži! Oheň a voda. Jeden byl protipól druhého.
Rozšířenými zorničkami se vpila do dvou tmavých studní slibujících znavenému
poutníkovi prameny živé vody. Nevěděla, co říct. Tak oči zase zavřela a oběma
rukama toho zvláštního muže objala. Chvilku jí trvalo, než se na něm uhnízdila;
když pak spokojeně uložila svoji hlavu na jeho poklidně se zvedající a
klesající hrudník a zaposlouchala se do rytmu jeho srdce, zpečetila tak svoje
spojenectví. Sirius se uličnicky usmál. Takovýto projev důvěry od ní nečekal.
Opatrně dívku objal. May jen zavrněla a ještě víc se k němu přitiskla.
Kdyby takhle spolu leželi na lesní mýtině, přísahal by, že je to mladá dryáda.
Ale na dryády je lepší dát si pozor. Není vůbec snadné jim porozumět, zatímco
je naopak velmi snadné je svým chováním urazit a vysloužit si tak šíp
v hrudi či prořízlou tepnu. Proto radši všechny ryze mužské myšlenky
rychle zaplašil v naději, že May teď snad právě „neposlouchá.“
„Proč
jsi to udělala?“ zeptal se. May sebou trhla. Tušila, že dělat, že nerozumí, jí
moc nepomůže. „Proč jsi se chtěla zabít?“ zeptal se znovu — přísně.
Najednou nevěděla, kam s očima. Nechtělo se jí o tom mluvit. „May?“ nenechal
ji však na pokoji Sirius. Stiskla rty k sobě. Pak se ale přece jen
rozhovořila. Měl právo to vědět. „Já … už — jsem nemohla dál … zažil jste
někdy … cítil jste někdy tak velkou beznaděj, až smrt pro vás nebyla než
vysvobozením?“ odpověděla otázkou. Sirius se zachmuřil. „Ano,“ odpověděl a jeho
oči dostaly nepřítomný skelný výraz. „ …když mě odsoudili a odvezli do Azkabanu
… bylo to hrozné …“ šeptal s hrůzou v hlase. „Často jsem si přál, aby
se něco stalo – cokoliv, jen aby …“ „… to už skončilo,“ dokončila za něj,
stejně bledá jako on sám. Sirius nepřítomně přikývl. „Bušil jsem hlavou do zdi,
abych to … ukončil, ale nikdy jsem neměl dost síly …“ pokračoval vyhaslým
hlasem. Vtom se probral. „Co jí to tady povídám?!“ zděsil se. I když byla teď
asi tři stopy od něj, cítil, jak se třese. Dívala se na něj s hrůzou a
soucitem. Z toho pohledu cítil tolik porozumění, až mu z toho
naskakovala husí kůže. Jakoby věděla, jakoby sama zažila … „May!“ zavolal na ni
a instinktivně ji uchopil za paže. Kdo ví, zda by to udělal, kdyby věděl … Ve
chvíli, kdy se dívčiny dlaně opřely o jeho hruď, jakoby dostal ránu elektrickým
proudem – před očima se mu zjevily obrazy a on byl společně s ní
v centru dění. Ne, on a May byli teď jedna a tatáž osoba. Viděl a cítil
její vzpomínky. Prožil s ní poslední den jejího života coby studentky
Zmijozelu, viděl její smrt, spatřil, jak kletbou vyzářilo její hmotné tělo do
prostoru a zůstala jen jedna nehmotná část – Predecesor. Viděl, jak v šoku
prchá do Zapovězeného lesa, jak před ní utíká vše živé, cítil tu hrůzu, tu
beznaděj pětatřiceti prázdných, promarněných let, vyplněných putováním bez
útěchy, byl při vzkříšení zemřelé Aurory i při tom, jak sledovala Harryho
Pottera při Turnaji tří škol, viděl její zběsilý úprk, když se snažila vrátit
zpět, zoufalé hledání cesty do světa kouzel, kdy pěšky bez zastávky doběhla
z Londýna až do Bradavic, nedbaje na únavu a překážky; byl při dívčině
prvním souboji s profesorem Snapem, znovu se setkal sám se sebou ve
Vstupní síni a pak s Lupinem v knihovně, rozmetal zeď učebny obrany
proti černé magii a umíral na rozbombardovaném schodišti, shazoval Malfoye
z jeho Nimbusu 2000 a drhnul černá dna kotlíků, dnes a denně se hádal se
Snapem a … „Panebože!!!!“ vykřikl a přerušil to spojení. Teď věděl zcela
přesně, co se stalo při poslední dívčině hodině lektvarů. May se ho křečovitě
chytila okolo krku, jakoby byl její jedinou záchranou, jedinou brzdou před
pádem do propasti. Opatrně ji vzal do náruče. „May! May! Slyšíš? Už je to
dobrý, je to pryč, všechno je to pryč, pšššt, pšššt, maličká,“ pevně ji
k sobě přitiskl. „Neboj se, už ti nikdo neublíží, nedovolím to …“ šeptal
bezvládné dívce. May ho vnímala jen zpola. Byla tak vyčerpaná … v ústech
ucítila pachuť teplé krve. Začala se dusit. Rozkašlala se a nebýt rukou, které
ji držely, zhroutila by se mrtvá. Neměla by už sílu bojovat. Dotek těch rukou
ji ale zachránil. A Siriův konejšivý hlas ji postupně uklidňoval, až opět
začala vnímat realitu. Přitiskla se k němu jako klíště. Vycítila, že ať se
stane cokoliv, může se na něj spolehnout. A to bylo to jediné, co po tom všem
potřebovala – bezpečí. Sirius jí ochotně dopřával azyl ve svém náručí. Konejšil
ji jako dítě, dokud se zcela neuklidnila a vyčerpaně neusnula. Pak ji přenesl
na postel a pečlivě zakryl. „Povzbuzující lektvar bude za chvíli,“ zašeptal a
políbil ji do vlasů. Sám teď jednu várku potřeboval. A profesor Snape měl
veliké štěstí, že se zrovna nacházel v protilehlé části hradu – tedy ve
sklepení. Jinak by to s ním nehledě na Siriovu únavu dopadlo opravdu zle.
Zhluboka se nadechl, zatímco pohledem vyhledal vysílenou dívku. „Nedopustím,
aby ti ještě někdo ublížil. Slibuji. Už nikdy se ti nesmí nic stát,“ umínil si.
Kdyby se o to někdo v té chvíli jen pokusil, bez váhání by ho zabil –
Azkaban neAzkaban. Sám si vyčítal, že po ní tak vyzvídal. Mohl ji i zabít. Ale
díkybohu se už po prvním lektvaru zdálo, že se z toho nakonec přece jen
vykřeše. „Ještěže na tom s lektvary nejsem jako Remus,“ pomyslel si,
zatímco připravoval novou várku. Lupinovi toto umění prostě nebylo dáno. A když
si představil, že by měl žádat Severa, aby … vzteky zaskřípěl zuby. „No, však
ten si to ještě vypije. Teď je nejdůležitější, aby se dala do pořádku ona,“
zamíchal lektvarem, aby se v něm nevytvořily hrudky. „Jaké štěstí, že se
tak zásobila – je to tu vybavené stejně důkladně, jako u Madame Pomfreyové,
možná dokonce lépe,“ pomyslel si, zamyšleně sledujíc bylinky, jež neznal. „Co
tu s tím vším vlastně chtěla dělat?“ nechápal. Něžně se usmál na poraněné
ptáčátko. „Neboj, však zase budeš lítat,“ zašeptal.
*
* * * *
Když
se probudila, do nosu ji zašimrala vůně skořice a hřebíčku. Sirius Black se
houpal na židli před krbem a notně nasával z kouřícího poháru. „A co je
zase tohle?!“ nevěřila svým očím. Jakmile Sirius ucítil na zátylku její pohled,
leknutím sebou trhl a ztratil tak veškerou stabilitu. Evidentně neměl čisté
svědomí, když sebou plesknul o zem a málem tak zničil jedinou židli, kterou tu
May měla. Víc jich tu nebylo – nepočítala s návštěvami. Rozbitý skleněný
pohár hned zase kouzlem vyspravil, rudě zbarvená tekutina se však už začala
bystře vsakovat do podlahy. „Já to uklidím,“ sledoval její nevraživý pohled a
zmateně se začal shánět po nějakém kusu hadru. Chňapnul první věc, co mu přišla
pod ruku a horlivě tím začal roztírat rudou skvrnu. May jen obrátila oči
v sloup. „Ach ti muži!“ vybavil se jí povzdech jedné z hrdinek dávno
zapomenutého romantického filmu. V jejím slovníku by to však znělo zcela
jinak. Pomalu se vyhrabávala z postele – byla ještě slabá a měla hroznou
žízeň. Vtom zaregistrovala, že zvuk provázející šoulání jejího spodního prádla
o špinavou podlahu ustal. „Zřejmě konečně pochopil, že přebral,“ usoudila,
sledujíc rozcuchaného muže vytřeštěně zírajícího na to, co vlastně drží
v ruce. Smíchy vyprskla. Sirius ještě chvíli provinile civěl na zničené
dámské kalhotky a pak se začal smát taky. Nakonec vzhlédl k dívce:
„Promiň,“ zadíval se na ni psíma očima. Kdyby teď měl svoji psí podobu,
vysloužil by si jistě pusinku na čumáček.
„Dáš
si taky?“ zeptal se pak, když kývl hlavou ke kouřícímu kotlíku. May
pomalu přikývla. „Co je na tom vlastně špatného, nalévat se s trestancem
na útěku, odsouzeným za několikanásobnou vraždu, s kterým jsem se den
předtím sama pobila?“ zasmála se, usrkujíc horký svařák. K tomuhle to víno
rozhodně neměla, ale vlastně proč ne? Kreativitě se meze nekladou. Doufala jen,
že se jí tu Black nenasomroval už napořád – přece jen už byla velká holka, a
tak potřebovala nějaké to soukromí. „Jen ať si najde svoje místečko,“ zamračila
se. Když však došla až ke dnu poháru, už jí v Hnízdě nevadil. Spíš naopak
– posloužil jí za nadýchaný polštářek. Vlastně nebylo divu, že zatoužila po
vlídné náruči – moc lidského tepla dosud nepoznala a víno, na které nebyla
zvyklá, spolehlivě odbourávalo její zábrany. Kdyby býval Sirius chtěl, možná by
ji přemluvil i na něco jiného; ten ale naštěstí na nic takového nemyslel. Jeho
city k dívce se pohybovaly na rovině přísně kolegiálně-otcovské, takže
k žádným nepřístojnostem nedošlo. Jediným výsledkem prázdného kotlíku bylo
tedy pouze to, že dva společensky unavení utečenci skončili spolu
v opileckém objetí na rohožce u krbu.
První
se vzpamatoval Sirius – koneckonců už nějaký ten mejdan zažil, takže byl
v pohodě docela rychle. „Tak, seznámení máme za sebou, tak teď bysme se
mohli věnovat vážnějším věcem,“ pomyslel si, vdechujíc vůni dívčina těla.
Trochu se zastyděl: „učím ji tady pěkný věci … ále co, de facto je přece dávno
plnoletá, ne?“ omlouval se sám před sebou. Zaplašit hryzající svědomí se mu ale
nepodařilo – stočená do klubíčka tu o něj opřená ležela stále jen drobná
patnáctka. Sirius si povzdychl a přikryl ji aspoň svým pláštěm.
Za
chvíli se probudila i May. S hlasitým zívnutím se protáhla jako kočka. Pak
se zarazila – nebylo jí zcela jasné, proč leží právě na zemi; když však za
sebou ucítila cosi měkkého a teplého, došlo jí, že to nebude jen tak.
Bleskurychle se otočila a vzápětí se chytila za bolavou hlavu. „Pššt, to jsem
jen já,“ řekl Sirius. „Co děláme spolu na zemi?“ nechápala. „Asi jsme to krapet
přehnali, ukázal na opodál se válící dočista vylízaný kotlík. „Chceš pomoct na
nohy?“ zeptal se galantně. „Ne, dík,“ odmítla a nechala klesnout svoji hlavu na
Siriův žaludek. Vlastně se jí vůbec vstávat nechtělo. Chtěla jen spát a spát …
„Za chvíli budeme muset jít,“ přerušil její snění drsně. May sebou trhla. Jeho
slovy okamžitě vystřízlivěla. „Jít? Kam?“ zavrčela nevraživě. „On ať si jde,
kam chce. Mě odtud nikdo nedostane,“ umínila si. Sirius si všiml zápalných
jisker v jejích očích. „Už jsem to říkal,“ pronesl měkce. „Musíš se vrátit
– do školy, do své koleje, ke svým kamarádům …“ přesvědčoval ji neohrabaně. May
se vyvlékala z jeho objetí. „Já nikam nepůjdu!“ vyvřískla. „Kašlu na tu
vaši úžasnou školu, na tu zasranou kolej … a nemám žádný kamarády, jasný?!“
řekla výhrůžně. „Nechte mě na pokoji!“ zaječela, když ji strhnul zpět
k sobě, aby mu neutekla. Sotva by ji pak zase našel. May naopak věděla, že
se od něj musí dostat co nejdál – moc dobře si pamatovala, jak to s ní
dopadlo, když se s ním prala naposled. Nějakou dobu se přetahovali, až zadýchaná
a vyčerpaná klesla zpět na jeho hruď. Tam se rozvzlykala. Tohle nebylo fér.
„Proč mě moje síly opustí vždy, když to nejmíň potřebuju?“ pomyslela si
nevesele. „Pššt,“ hladil ji po hlavě a šíji. „Takhle to přece nemůže zůstat,“
šeptal vemlouvavým hlasem. „Vím, jak moc ti ublížili,“ nesl se Hnízdem jeho
chlácholivý hlas. Neodporovala. Věděla, že nahlédl do jejích vzpomínek, i když
dost dobře netušila, proč se tomu tak vlastně stalo. Profesor Snape byl
scanner, ale Sirius takový nebyl – proč tedy nahlédl tam, kam jinému byl
přístup odepřen? Byla si jistá, že podobnost mezi jejich osudy a z ní
pramenící porozumění jeden pro druhého tím pravým důvodem není. Bylo v tom
něco víc.
„May,“
přerušil znovu její myšlenkový tok, „myslíš, že bys … že bys jim všem mohla
odpustit? Myslíš, že bys mohla odpustit Harrymu?“ zeptal se. May sebou trhla.
„Odpustit?“ opakovala v duchu. „Ne. Ne, nikam nepůjdu. Nikam nechci.
Nechci odtud. Tady je mi dobře. Tady mám svůj svět, svět, který …“ „…který tak
jako tak brzy zanikne,“ dopověděl za ni. Obrátil její obličej k sobě a
pokračoval: „Když jsem tě našel já – najdou tě i jiní,“ řekl vážně. „Ne ti, co
mi ublížili,“ odpověděla. „Ti už tu byli. Procházeli touto místností a přesto
nic neviděli …,“ řekla uspokojeně. „Prostorová kapsa?“ zeptal se se zájmem.
„Tak něco,“ přisvědčila. „Přesto – ve chvíli, kdy dojde ke zničení Bradavic,
přestane i toto místo existovat,“ namítl zase. „Nemůžeš dál strkat hlavu do
písku.“ May se zachmuřila. „Nestrkala jsem!“ odsekla. „A hnedka jsem po ní dostala.“
„May, ti lidé, co ti ublížili, ti zase můžou pomoct – neudělali to schválně –
tedy většina z nich,“ dodal, když si všiml jejího vražedného pohledu.
„Říkala jsi, že nám chceš pomoct, že nám můžeš pomoct,“ lákal ji dál. „Nevím
jak – jsem tak unavená,“ odpověděla smutně. Sirius ji k sobě něžně
přivinul. „Nedopusť, aby tě to zničilo. Nenech se zlomit, nevšímej si toho –
oni tomu nerozumí, nic nechápu, ty ale přece …“ šeptal jí. „Já jsem někdo
jiný,“ přikývla slabě. Pak se k němu přitiskla. „Nechte mě tady, prosím …
nechci zpátky …“ vzlykala. „To by nebylo správné. Víš to sama. Neboj se – ty to
zvládneš,“ dal jí pusu do vlasů. „Brumbál, profesorka Mc Gonagallová, Lupin …
mají o tebe velkou starost … a myslím, že i Hermiona si vyčítá, že …“
„Hermiona?“ vzhlédla k němu překvapeně. Sirius se na ni usmál. „Mám ti
pomoct s balením?“ zeptal se.
*
* * * *
Do
společenské místnosti vběhli Ron s Harrym mezi prvními. Konečně bylo po
škole a páteční odpoledne slibovalo nádherné počasí – jako stvořené pro famfrpál.
Vlastně chtěli jen třísknout učebnicemi do kouta a vzít si košťata, ale
podezřelý klid ve „společence“ je zarazil. Zdálo se, že tu nikdo není …
„ale ne, někdo tu přece jen je,“ uvědomil si Harry, když spatřil čísi kozačky,
jež se ležérně opíraly o jeden ze stolků. Jejich majitele vidět nebylo – seděl
k nim zády v hlubokém křesle. Harry ani nevěděl, proč se vlastně šel
podívat – běžně takhle nikoho neokukoval – ale v tomto případě —
jakoby jej tam něco táhlo. Když však došel až ke křeslu, ztuhla mu krev
v žilách – byla to ona. „Co tady děláš?!“ zařval na May, jakoby mu vybrala
všechny úspory a přišla si pro přídavek. Ospale otevřela oči. Znuděně zívla.
„Řekla bych, že sedím,“ ušklíbla se a vypadalo to, že si dá dalších dvacet.
„Vypadni odtud! Už jednou jsem ti řekl …“ May se z křesla vymrštila
rychlostí kulového blesku. Ospalost byla ta tam. „Tak teď ti zase něco řeknu
já, chlapečku,“ zasyčela mu u ucha. „Jsem zpátky. A sotva s tím něco
uděláš. Je mi srdečně jedno, co si o tom myslíš ty, nebo ti ostatní. Jsem tu,
protože sem patřím. Je to má kolej a mám plné právo tu být. A jestli se ti to
natolik nelíbí, že bys to tu se mnou nemohl snést – zkus si zajít za Brumbálem,
ať tě přeřadí do jiné koleje. Třeba do Zmijozelu, tam tě jistě uvítají
s otevřenou náručí. A když budeš mít hodně štěstí, možná, že tě Draco
nechá spát ve své posteli … ale ty jsi přece tak sladký … možná, že si tě
k sobě vezme nějaký jiný úchyl, snad dokonce slovutný profesor Snape …“ To
už Harry nevydržel a vytasil hůlku. Zaječel nějaké kouzlo, načež z konce
jeho hůlky vylétl světelný paprsek. May ale nezasáhl. Přímo před ní se zalomil
o neviditelnou stěnu a následně zasáhl jeho samého do břicha. Chlapec odletěl
dva metry daleko a zhroutil se na podlahu. „Harry! May!“ vykřikla zoufale Hermiona,
která právě přišla. May se na ni pozorně zadívala. „May, já …“ těkala Hermiona
neklidně z jednoho na druhého. Harry se svíjel na zemi a držel se za
jakýsi kovový předmět, jež se mu zarazil do žaludku. „Kdo jinému jámu kopá, sám
do ní sám, Harry,“ ušklíbla se May. Pak se podívala na zděšenou Hermionu. „To
je v pořádku, Hermiono, byla to jen iluze – počítala jsem s tím, že
něco takového udělá,“ řekla a mávla rukou. Železný předmět zmizel. „Nic se
nestalo, jen pan Potter právě dostal malou lekci. Už myslím pochopil, že
dokonce ani on si tu nemůže dovolit úplně všecko,“ řekla zcela jiným tónem,
který se dal přirovnat snad leda ke Snapeovu sarkasmu. Pohrdlivě se na něho
ušklíbla a šla si vybalit. Nebylo to takové, jak si představovala, ale už se od
nich týrat nenechá. „Jak se do lesa volá …“ pomyslela si.
Od
té doby ji všichni nechali na pokoji. Profesoři ji sice chtěli vyzpovídat, jak
se vlastně dokázala zpětně přeměnit, ale kromě vyčítavého pohledu z ní nic
nedostali. Nevěděli ani, co je na May šokovalo víc – to, že požití Snapeova
elixíru přežila, to, že se dokázala vrátit do své původní podoby anebo ten její
ledový klid, s jakým to vše zvládala. Tvářila se, jakoby se nic nestalo –
nebo jakoby se jednalo o někoho jiného a ona vůbec neměla ponětí, co po ní chtějí.
Brumbálovi právě tohle dělalo starosti – viděl, že se dívka změnila. To bylo
jen přirozené po tom všem, čemu byla v posledních hodinách, dnech, týdnech
a konečně i měsících vystavena. Nicméně ten její nic neříkající obličej cizince
se mu vůbec nelíbil.
Když
vešla do jeho pracovny, tvářila se jako agent Cooper – byla zdvořilá, chápavá,
uhlazená, nicméně jaksi prkenná a ten chlad v jejích před nedávnem ještě
dětských očích … Jedinou známkou, že se její organismus ještě vyrovnává
s drastickou přeměnou, byla její bledost. Nechybělo mnoho a mohla by se
v bílém oblečku prohánět v noci po chodbách s místními duchy.
Profesor Brumbál May pokynul, aby se posadila. Prozatím byli sami, když Lupin
s Mc Gonagallovou doposud nedorazili. Profesor Snape u prvního setkání
nebyl – ředitel nepovažoval za vhodné pouštět ty dva k sobě, než-li se
přesvědčí, že je to pro obě strany naprosto bezpečné. Ze stejného důvodu byla
také May v příštím týdnu omluvena z hodin lektvarů. Myslil-li si
však, že jí tím udělá radost, tak se přepočítal. May pouze přikývla, že rozumí.
Žádné emoce nedala najevo – jakoby jí oznámil, že západ slunce bude
v osmnáct nula nula hodin. „May,“ začal Brumbál, „je mi nesmírně líto, co
se stalo. Nám všem je to líto,“ dodal. Pozvedla k němu své temně zelené
oči. O jejich „lítosti“ věděla své. Nebylo to poprvé, co se jí (a nejen jí)
v Bradavicích stala „nehoda“ a nikdo jí nepomohl, nikdo tomu nezabránil, i
když mohl a i když právě toto bylo přece jejich povinností – zaručit všem žákům
bezpečí a kvalifikovanou výuku. Profesor si povzdychl. „Vím. Máš plné právo se
na nás zlobit,“ řekl, jakoby jí četl myšlenky. „To, co se ti přihodilo, muselo
zákonitě otřást tvou důvěrou ve školský systém a já se ti teď za celý
profesorský sbor hluboce omlouvám. Přesto mám však naději, že nám odpustíš a že
se nám tvou důvěru zase podaří získat,“ pokračoval ve svém pokusu obměkčit před
ním sedící „sochu z křišťálu“. May se ani nepohnula. Dál klidně zírala
skrz ředitelovu postavu kamsi do nekonečných hloubek vesmíru. Profesor Brumbál
však věděl, že pozorně vyslechla každé jeho slovo, přestože dávala najevo svůj
totální nezájem.
Dveře
ředitelny se rozletěly a do místnosti vpadli Remus Lupin s profesorkou Mc
Gonagallovou. „May!“ vykřikl radostně profesor a hrnul se k ní jako velká
voda. „To jsem rád, že jsi zpátky. Ani nevíš, jak jsme se o tebe všichni báli
…“ spustil, zatímco ji nadšeně k sobě otočil. Hned však zase její paže
pustil, když ho probodla svým ledovým pohledem. „Promiň – odpusť mi to, prosím.
Já …“ zarazil se na chvíli. Pak ale zase ztracenou řeč našel. „Odpust nám to,
prosím, May, … všichni jsme se tě snažili najít, dokonce i Severus …“ Profesor
Brumbál jen zavřel oči. Nejradši by totéž udělal i s ušima. Nebo ještě
lépe – s Lupinovými ústy. „ …tedy Severus pracoval na lektvaru, který by
tě … ale ty už jsi to zvládla sama … tedy … jak jsi to vlastně dokázala?“ May
jen přivřela oči. Vevnitř to v ní klokotalo jako ve vroucím kotli. „Jak si
to tak představují? Nechají mě proměnit, klidně i ubít, a když se to zvrtne a postarám
se o sebe sama, zajímá je leda jak jsem to provedla a jestli jim pak náhodou
neukousnu hlavu! Teď už by jen scházelo, aby mě zavlekli do nějaké laboratoře
na „pozorování“! Tak to teda ne. Máte smůlu, holenkové, na tohle si budete
muset přijít sami. S tímhle vám rozhodně pomáhat nebudu. Ostatně odpověď
je tak jednoduchá, že by na ni mohlo přijít i dítě, natož pak učení páni
profesoři,“ pomyslela si pobouřeně.
Profesor
Lupin si ji starostlivě prohlížel. „Jsi v pořádku, May?“ zeptal se. „Možná
bys měla nejprve zajít na ošetřovnu …“ o krok ucouvl před jejím „vlídným“
pohledem. „Reme, sedni si tady, prosím a hlavně se uklidni,“ nevydržel to už
Brumbál. May se na něj téměř vděčně podívala. Ještě chvíli a prošla by se
Lupinovi po páteři. „Nemusíte mít strach. Doma mě naučili, jak se chovat. Nic
se tu nestane … nikomu … K tomu, co se stalo, se již nehodlám vracet. Teď
ani v budoucnu. A nyní mě prosím omluvte. Jsem v pořádku. Nicméně –
hodinová procházka na čerstvém vzduchu mi udělá jistě lépe, než-li doživotí
v diagnostickém ústavu. Pane řediteli,“ uklonila se mu a vstala.
„Profesorko, profesore,“ uklonila se i v jejich směru a bez ptaní opustila
ředitelnu. Profesor Lupin zničeně klesl do uvolněného křesla. „Jsem pitomec,
jsem pitomec, jsem pitomec,“ opakoval si rudý jako záře nad Kladnem. Dívčin
pohled „tak s tebou sem už skončila“ ho pálil jako kříž čerta. „Nic si
z toho nedělej, Reme,“ chlácholil ho Brumbál chápavě, „tohle se občas
stává i v nejlepších rodinách.“ Nezdálo se však, že by jeho slova měla na
sklíčeného profesora ten pravý efekt.
Také
Harrymu bylo pod psa. Ten večer si lízal rány u svého kmotra, ale tentokrát
nepochodil. „Cože jsi jí udělal?“ nevěřil svým uším Sirius. „Harry, teď ti něco
řeknu – ani nevíš, jak moc jsi May ublížil a – neškleb se tak, já na rozdíl od
tebe vím, co mluvím – strašně jsi ji zklamal – vlastně se divím, že ti
neudělala něco pořádného, pěkně bys zasloužil.“ Harry se nafoukl, ale ani
nedutal. „Poslyš, May nastavuje lidem zrcadlo,“ pokračoval Sirius. „ – buď na
ni laskavý a ona bude laskavá na tebe. Podle toho, jak se k tobě chová,
poznáš, jaký ve skutečnosti jsi ty sám a … dáš si čokoládu?“ zakončil toto
téma. Harry zase splaskl – když se nad tím zamyslel …
*
* * * *
Sobotu
May strávila naprosto v poklidu – většinu dne se vyhřívala na sluníčku,
které odmítalo s ohledem na blížící se zimu odejmout svým paprskům
hřejivou moc. Neděle pak byla stejně slibná – rozhodla se ji tedy strávit
obdobným způsobem. Mířila právě ven z hradu, když tu se jí v jedné
z chodeb naskytl nečekaný pohled: spatřila Lucia Malfoye se svým synem
pohrdavě shlížejícího na plačící Ginny a rozčílenou Hermionu, která se střídavě
snažila utěšit Ginny a hádat se s Malfoyovými. Vypadalo to, že ani v
jednom případě nebude slavit úspěch. May jedním okem omrkla situaci a pak
automaticky zamířila vstříc novým problémům – zaslechla přitom jen poslední
Dracovu větu, než se s otcem obrátili ve směru nedaleké Brumbálovy pracovny:
„Pojďme, otče, přece se tu nebudeme zahazovat s obyčejnou mudlovskou
šmejdkou,“ zasyčel, zatímco se důležitě obrátil k dívkám zády. „Je
zvláštní slyšet o čistotě krve právě od tebe, Draco,“ ozval se za ním vzápětí
mrazivý hlas. Otec i syn se překvapeně otočili. Než však stačili cokoliv říct,
plavovlasá dívka pokračovala: „Překvapuje mě, pane Malfoyi, že jste připustil,
aby se vašemu jedinému synovi nedostalo řádného vychování, jak se přísluší
dědici jednoho z nejstarších rodů v Británii.“ Draco se chystal
odpovědět něco hodně neslušného, ale otec ho zarazil: „Mlč!“ poručil. Draco zase
poslušně zavřel ústa, i když se v něm všechna jeho modrá krev jen vařila a
obličej měl pokryt rudými skvrnami vzteku. Jeho otec se ovládal dokonale,
přesto se ale jeho prsty na vycházkové holi pevně sevřely. Na dívčině tváři se
objevil velmi nehezký vítězný škleb. Hermiona se vzlykající Ginny na ni
ohromeně zíraly. Nic podobného se jistě nikdo Malfoyovi říct neodvážil. Čekaly,
že ji Lucius Malfoy okamžitě za její drzost ztrestá, ale ten se ani nepohnul.
Naopak – May směle přistoupila na dosah jeho hole a sjela ho vyzývavým pohledem
od hlavy až k patě. Pak své jedovatě zelené oči zabodla do těch
Malfoyových a když mu věnovala další ze svých ošklivých úsměvů, laškovně
pokračovala: „Musím uznat, Lucie, že i ve dne vypadáte v černém skvěle.
Nedivím se, že tu barvu tak rád nosíte …“ To už ale pan Malfoy nevydržel.
Rychlostí divoké šelmy lapající svoji kořist se po ní ohnal holí. Nebelvírské
studentky zděšeně vykřikly. Kde však už byl konec May! Se smíchem proklouzla
těsně kolem Malfoye a zastavila se až v bezpečné vzdálenosti. Tam se
obrátila a na útočníka zakřičela: „Zkuste chytit vítr, svázat světlo, zabít
mrtvého!“ Zachechtala se děsivým smíchem ducha tančícího na vlastním hrobě a
jako smyslů zbavená se rozeběhla a proskočila zavřeným oknem ven z hradu.
Dívky znovu vykřikly a spěchaly k rozbitému oknu podívat se na to,
co z ní dole zbylo. Žádné tělo tam však neleželo. Jen vysoko nad jejich
hlavami se ozýval posměšný křik drobného dravého ptáka.
„Strhávám
Nebelvíru deset bodů za ničení školního majetku a dalších dvacet bodů za
obtěžování hostů školy,“ pronesl ledově profesor Snape, než svojí hůlkou ukázal
na rozbité okno a zašeptal: „Reparo!“ Pak zamířil k Malfoyovým. Hermiona
se chystala něco říct – profesor tu nebyl od začátku, takže nemohl vědět, jak
to celé bylo … „Pokud chcete připravit Nebelvír o další body, slečno
Grangerová, prosím …“ zmrazil ji dotyčný dřív, než vydala jedinou hlásku.
„Viděl a slyšel jsem dost na to, abych byl schopen utvořit si svůj vlastní
úsudek, nemusíte mi pomáhat,“ řekl ironicky. Hermiona pusu zase zavřela. Nemělo
to smysl, hádat se se Snapem. Stejně ji už naprosto ignoroval – právě se
zdravil s Luciem.
„Co
to mělo znamenat, Severe?“ zeptal se Malfoy starší nakvašeně dívaje se na
čerstvě zasklené okno. „Neber si to osobně, Lucie, tohle ta holka dělá každému,
na koho narazí. Je to místní cvok,“ utrousil profesor ledabyle. Doufal, že
věrohodnost jeho slov podpoří také jeho přezíravý postoj k naslouchajícím
dívkám. Malfoy k Nebelvírkám střelil nervózně pohledem; když však viděl,
že Snapea jejich přítomnost nikterak neznepokojuje, jen tiše syknul: „Ani se mi
nezdálo. Co je zač?“ zeptal se. „Je to nula,“ ušklíbl se profesor. „Přestoupila
letos do pátého ročníku – ale nemusíš mít obavy, dlouho už tu otravovat vzduch
nebude – patnáctého prosince má skládat rozdílové zkoušky a přitom, jak jsem
slyšel, není schopna ani jediného kouzla hůlkou. A i kdyby ty zkoušky nějakým
zázrakem udělala, což nepředpokládám, vyletí do konce školního roku pro své
chování, o to už se postarám – pochybuji, že poté, co napadla dva učitele, se
jí ještě někdo bude zastávat,“ uklidnil ho profesor. O tom, že sám byl jedním
z nich, se pochopitelně nezmínil. Draco mlčel taky – kdyby promluvil,
musel by vysypat mimo jiné i to, jak ho May ztrapnila před celou školou při
posledním famfrpálovém zápase, a to rozhodně nehodlal riskovat. Nechat se
zaskočit a znemožnit od někoho, koho profesor Snape označil nulou, to by mu
otec neodpustil. Dracův otec byl totiž alergický na jakýkoliv náznak
neschopnosti, a jeho syna se to týkalo dvojnásob. Stále mu musel dokazovat, že
je hoden skvělého jména, jehož je nositelem, což bylo pro hocha nesmírně
unavující, neboť přestože by mnozí přísahali, že Draco je Luciovou věrnou
kopií, chlapec byl svým otcem neustále peskován za každičkou chybičku. Uvnitř tedy
rozhodně tak jistý sám sebou nebyl, jak dával znát všem okolo.
„Ale
co ty tady? Mohl jsi dát vědět předem – zrovna jsem se domluvil s Madame
Pomfreyovou, že jí ukážu výrobu jednoho léčivého lektvaru, ale to snad chvíli
počká …“ vyčetl mu jemně, jakoby nestál o nic jiného, než se bratříčkovat
s tímhle slizkým hadem. „Není třeba – jde jen o nudnou oficiální návštěvu,
znáš to, správní rada mě pověřila, abych jí podal zprávu o dění
v Bradavicích …“ pokrčil rameny Malfoy starší. Z jeho hlasu
neupřímnost přímo čišela. Profesor Snape mu nevěřil ani slovo. „Co tu dělá?“
pomyslel si. Vůbec se mu to nelíbilo. To, že ho žádná správní rada neposlala,
bylo očividné. Jediná správní rada, od které Lucius přijímal nějaké příkazy, se
nazývala Lord Voldemort. „Poslal ho snad, aby mě hlídal? Nebo se doslechl …:“
přemítal znepokojeně, zatímco se se svým Smrtijedským „kolegou“ přiměřeně
srdečně rozloučil. „Něco mi tají … a já bych měl hodně rychle zjistit, o co se
jedná,“ umínil si odcházející profesor. Malého čumáčku vykukujícího za jedním
z brnění si ve svém zamyšlení nepovšiml.
„To
je zase den,“ pomyslel si Lucius. „Prvně ty dvě šmejdky, pak ta střelená holka
a nakonec Severus. Teď abych si vážně šel potřást ploutví s tím prašivým
dědkem,“ zatvářil se znechuceně. „Ach jo, asi mu budu muset slíbit nějakou
dotaci. Ještěže jsem stihnul nepozorovaně vypustit Pettigrewa. Ta jejich nová
bezpečnostní opatření jsou opravdu hrozná. Kdo to kdy slyšel, detekovat
vstupující krysy?! … Temný pán bude spokojen,“ objevil se konečně úsměv na jeho
sličné tváři. Nechtěně vykouzlený záblesk radosti hned ale zase z Luciova
obličeje zmizel, když se zadíval na svého potomka. „Co se dá dělat, synu, jak
se jedná s lůzou, ti ukážu někdy příště – věř mi však, že už to nebude
dlouho trvat,“ přislíbil mu, načež Draca zanechal jeho osudu. Sám se odebral do
ředitelny. Draco si povzdychnul. „Jak jsem mohl být tak naivní – myslet si, že
je tu kvůli mně?! Jsem pro něj míň, než páté kolo u vozu,“ pomyslel si
truchlivě a odebral se zpět do své společenské místnosti, pevně rozhodnut, že
jeho trápení někdo pěkně odnese.
Druhý
den kráčela May nic zlého netuše chodbou na hodinu historie kouzel, když tu ji
zničehonic draply dvě silné paže a kdosi ji vhodil do nejbližší prázdné učebny.
Leknutím vyjekla – v příští minutě sice již věděla, o koho se jedná; to ji
však neuklidnilo. Spíše naopak – profesor Snape byl totiž rozzloben. Přímo
nevýslovně rozzloben. Násilně ji uchopil a aniž by se rozhlížel okolo, třískl
s ní o jedno z volných míst na zdi, jako by nebyla než věchýtek
slámy. Ani ji nenapadlo nějak se bránit – věděla, že ve stavu, v jakém
byl, by ji bez mrknutí oka zabil, takže se stěží odvažovala i dýchat. Byla
příšerně vyděšená, když se do ní zabodly dvě oči celé černé špatně potlačovanou
nenávistí. Tohle určitě nebyla zrovna scéna z argentinské telenovely, i
když by to tak s trochou fantazie mohlo i vypadat. May stojící/ležící u/na
stěně, prohnutá jako v poslední fázi tetanu, tmavý stín tyčící se těsně
před ní, tak blízko, až slyšela tlukot jeho srdce – jeho, i toho svého…
Profesor se opřel z obou stran jejího obličeje o stěnu učebny. May byla
úplně paralyzována – „zalykala se“ nedostatkem vzduchu a hrůzou. Učinila jediný
pohyb, kterého nyní byla schopna – mírně zvedla paže, lokty zabodla do stěny za
sebou a předloktími se opřela o zeď – svým tělem tak vytvořila „svícen“ opřený
o stěnu učebny. Na profesora však její gesto naprosté odevzdanosti neudělalo
žádný dojem – dál se kochal pohledem na hrůzou ochrnulou dívku a svým vzezřením
připomínal supa, jež se chystá servat maso z kostí raněné gazely. Nebylo
však pravdou, že by v té chvíli nic necítil, jak by se snad mohlo
pozorovateli zdát při prvním pohledu – na to byli u sebe příliš blízko, takže
uzounký prostor mezi vyplašenou dívkou a rozzuřeným profesorem byl přímo nabit
energií. May se mezi profesorovýma rukama cítila sevřena jako v kleštích.
Oči měla zavřené a hlavu pro jistotu nakloněnou na stranu, aby se tak vyhnula
profesorovu pohledu.
„Vy
se vážně nemáte moc ráda,“ sykl Snape nenávistně. „Dívejte se na mě, když
s vámi mluvím!“ zařval na ni, až sebou leknutím škubla. Spokojeně zpod
přivřených víček sledoval její reakci – celá se roztřásla a hlavu stočila ještě
více vlevo, kam až to jenom šlo. Jeho ucho zcela zřetelně zaslechlo, jak o sebe
přitom cvakly její bělostné zuby. Byl navýsost spokojen, když viděl, jak
zoufale lapá po dechu. „Tak co jsem vám řekl?!!!“ zařval znova a složil svá
ústa do samolibého šklebu. Nemělo cenu se tomu bránit. Neochotně, centimetr po
centimetru, stáčela svou hlavu k němu. Věděla, co bude následovat.
Nemýlila se. „Co to včera mělo sakra znamenat?!!! Další z vašich pokusů o
sebevraždu?!!“ odsekával Snape jednotlivá slova vztekle. Prostor před ní se
zamlžil. Zaslechla známý hukot v uších a cítila, jak jí z nosní dírky
pomalu stéká pramínek teplé krve. „Už mě nebaví vás pořád tahat
z průserů!“ fandil si profesor. Tu se něco změnilo. Snape byl stále
v její hlavě, ale současně cítila, jak se v ní zvedá vlna odporu.
Odporu, který donutil její babičku vzdorovat dokonce i vůli elfů. „Nikdo se vás
neprosil,“ sykla na oplátku. Profesor zrudl jako krocan. Sjel rukama
k jejím pažím a bolestivě jí je stiskl, aniž by s ní přerušil oční
kontakt. Vyjekla. Ale o to mu právě šlo. Měl neodolatelnou chuť jí nějak
ublížit. Za to, jak s ním pokaždé zamává. Nejraději by jí tu její
ušlechtilou lebku otloukl o stěnu, až by se rozpukla jak vlašský ořech. „Jaké
by to asi bylo, vidět stékat krev po těch jejích dlouhých, zářivě plavých
vlasech?“ pomyslel si a spolkl sliny, jež se mu při té představě nahromadily v ústech.
May byla přišpendlena ke stěně, jakoby přináležela ke sbírce exotických mušek.
Teď už by se nemohla pohnout, i kdyby chtěla. Na čele jí vyrazily krůpěje potu
a pod profesorovými drsnými prsty se chvěla jako osikový list. Snape se však
naštěstí již ovládl. Pustil její paže a teď ji uchopil už pouze za bradu, kdyby
mu snad chtěla vyklouznout. „To bylo naposled, co jsem se nechal díky vám do
něčeho zatáhnout. Příště již ode mne pomoc nečekejte,“ oznámil. May se odvážila
promluvit. „Nejsem to já, kdo je v nebezpečí, ale vy,“ řekla. „Ano? A co
mi ještě povíte, kromě toho, že je to právě kvůli vám?“ řekl s ironií
v hlase. Když už jednou začala, nenechala se však již jen tak zastrašit.
„Oni vám nevěří. Sledují vás. Jestli si nedáte pozor, už brzy …“ přerývaně
oddechovala. Nevěřila by, co může těch pár slov stát námahy. „Vážně?“ opáčil
profesor. „A co vy o tom víte?“ spodní ret se mu nepatrně zachvěl. „Jak by
mohla vědět, co dělám? A odkud by zase věděla, co dělají oni?“ přemýšlel.
„Říkám vám pravdu, cítím to. Nevím, jak to vím, prostě vím, věřte mi,“ zaúpěla.
Profesor ji pustil, zatímco se mu tvář zkřivila odporem. „To vy si dejte pozor
– na mě! …Že s vámi vůbec ztrácím čas!“ vyštěkl a opustil místnost, prásknouc
dveřmi. Ani se neohlédl. Proto také nepostřehl, jak po chvíli za jednou
z lavic opatrně vykoukly tři hlavy.
May
se svezla k zemi. Už to vypětí nezvládla. Slzy se jí na obličeji smísily
s ještě nezaschlou krví a vytvořily nevábnou směs. „Ty bláho,“ ulevil si
Ron, když zjistil, že Snape je opravdu už pryč. Hermiona došla k May a
sestersky se nad ní sklonila. Pokusila se ji zvednout, ale zhroucená dívka byla
jako balvan. Nakonec ji tedy alespoň vysíleně opřela o zeď a pak ji objala. „To
bude dobrý,“ utěšovala ji. May jen zakroutila hlavou. „On – jen jsi ho včera
pěkně vylekala – ostatně nás taky,“ zkusila Hermiona znovu. May se na ni
zmučeně zadívala: „Jo? Tak to sme si kvit,“ řekla nešťastně. Harry se jen
podrbal na hlavě. Z toho, co viděl, nebyl vůbec moudrý. Upřímně řečeno,
dost by ho udivilo, kdyby z toho moudrý byl, protože byl toho názoru, že
vše, co se týkalo May, bylo „vzhůru nohama“ a nedávalo žádný smysl.
Protože
se stále nemohla uklidnit, nakonec se rozhodli zatáhnout May na ošetřovnu.
Objevily se totiž i další vedlejší příznaky proniknutí do dívčina mozku, jako
prudká nevolnost, zvracení, třes … „Proč jsi mu vlastně dovolila zajít tak
daleko?“ ptal se May hlas v její hlavě. „Nic z toho se nemuselo stát.
Tohle všechno sis mohla odpustit. To ti tolik stojí za to?“ Musela tomu hlasu
dát za pravdu. Nemuselo to dojít tak daleko – neměla ho pouštět dovnitř, ne,
když jí chtěl ublížit. Teď za to pyká – navzdory všem lékům jí bylo vážně
hrozně zle … O půlnoci se probudila. Ucítila chladivou ruku na své tváři. Tohle
ale Lupin nebyl, toho by poznala hned. A Severus? Ta myšlenka byla přímo
šílená. Když se ruka přesunula na rozpálené čelo, namáhavě otevřela oči –
trochu se ulekla, když nad sebou uviděla sklánět se rozmazanou tvář Siria
Blacka. Nějak v té chvíli zapomněla, že Sirius „není ten špatný.“ Vzápětí
ji však přemohla horečka a propadla se do neznáma, takže už ani trestancovo
„podivné počínání“ nijak vyhodnotit nemohla.