Kestrel a Sirius - XV.
Následky
Profesor
prudce rozrazil dveře svého kabinetu a surově jí smýkl dovnitř. Chybu jako
minule už neudělal – dnes rozhodně nepotřeboval mít žádné svědky. May se
zastavila až tři metry ode dveří – o kus nábytku stojící u stěny. Vše, co stálo
na sekretáři, se převrhlo a pod silou nárazu také z polic lemujících stěny
kabinetu vypadaly sklenice s lektvary a naloženými tvory – při dopadu sklenice
vybuchovaly a různobarevné tekutiny se na podlaze mísily s rozmačkanými
lebkami a končetinami. Zděšeně vykřikla – některé orgány se až příliš podobaly
lidským. Severus Snape stiskl zuby: „Ta káča mi tu všechno zničí!“ pomyslel si
a rozzuřeně se k ní vrhl. Právě se k němu namáhavě obracela čelem,
když ji uchopily silné ruce. „Je stejný jako on, je stejný jako ON!“ vykřikla
v duchu, před očima stále obraz černokněžníka Vilgefortze, jak se blíží
s kovovými nástroji k připoutané nahé dívce. „Mohl by i profesor
Snape? Mohl by i on?“ proletělo jí hlavou, zatímco ji strhával k sobě.
Věděla, že každý, kdo by se rozhlédl po Snapeově pracovně, by odpověděl: „ANO.“
„Nééééé!“ zaslechl dívčin hlas ve své hlavě. „PROSÍM,“ vykřikla znovu; profesor
si však dobře všiml, že ve skutečnosti sotva pohnula rty. „Telepatie?“ podivil
se. Ale teď nebyl čas o tom přemýšlet. Omezil se tedy pouze na to, aby myšlenku
nesmazatelně zapsal do své paměti. Rozebere to později – stejně jako to
ostatní.
Doslova
cítil, jak je vyděšená. Měla z něj panickou hrůzu, jen nevěděl proč.
Neřekl přece nic, co by od něj nemohla očekávat. Snažila se mu uniknout, ale
byla příliš slabá. V polovině cesty své úsilí vzdala. Dopadla prudce na
jeho hruď. Profesor něco takového původně vůbec nezamýšlel – jednal
instinktivně; ve snaze zachránit své drahocenné lektvary ji strhl k sobě.
Jejich tolik rozdílné energie se spolu střetly a až v důsledku tohoto nárazu
k sobě plavovlásku pevně přitiskl. Neodvažoval se dlouho ani pohnout; ne
kvůli sobě, kvůli ní, protože z nějakého neznámého důvodu věděl, že ji by
to mohlo zabít. Ne že by k ní hodlal být nějak zvlášť ohleduplný – měl až
po krk všech těch zháklivělých „princezen a princátek“, jež tvořily převážnou
část jeho studentů. Navíc – jen se tu otočila, zlikvidovala mnoho hodin jeho
trpělivé práce, a to nepotěší. On sám však ucítil silný náraz a mimoto – byl
zvyklý přijímat věci takové, jaké jsou – obvykle nejprve s rozmyslem
zhodnotil situaci a nikdy neriskoval víc, než bylo nutné. V tom se lišil
například od Siria Blacka – ten ve věcech, na nichž mu záleželo, neznal pravou
míru, což mu pravidelně přinášelo kupu problémů. Zaklínaččina divoká reakce na
náhodný dotyk jejich těl ho však znepokojila – May se úplně zhroutila. Její
vědomí jakoby vybuchlo a řítilo se všemi směry do neznáma. Bylo jí hrozně zle –
potřebovala se profesora zachytit, opřít se dlaní o jeho hruď a nabýt tak
ztracenou vnitřní rovnováhu, ale nemohla, nešlo to. Jakoby k ní její tělo
už ani nepatřilo, byla jako hadrová panenka – ruce svěšené a bez života,
s hlavou zabořenou do profesorova hábitu, nemohla se ani pohnout, když
hrůzou zcela ochrnula, vydána do rukou svého kata. Záplava stříbřitě plavých
vlasů ji dusila, ale to snad ani nevnímala. Svoji existenci si uvědomovala pouze
matně — díky silné nevolnosti a pevnému stisku Snapeových paží. Chtělo se
jí zvracet, ale i k této činnosti by bylo nutno energie, kterou tolik
postrádala – jakoby z ní všechny její síly vysál nějaký mozkomor, právě
tak si připadala (a Severova upíří krev jí v tomto směru také na náladě
nepřidala). To všechno však neznamenalo nic oproti gejzíru pocitů, které jí
přitom zmítaly. Nikdy by neuvěřila, že by mohla v jediné chvíli cítit
k jedinému člověku zároveň tolik naprosto protichůdných pocitů. Cítila
nenávist, soucit, hrůzu, palčivou touhu, smutek, porozumění i lítost, pocit
sjednocení, úzkost, bolest, sympatie, bázeň, odevzdanost … Profesoru Snapeovi
se úžasem rozšířily zorničky – protože on cítil, co cítila ona, jak to cítila
ona – nechápal sice, jak je to možné, ale bylo to tak – pocítil její nesmírnou
křehkost a věděl, že jeho jediná chybička by ji teď mohla stát život. Ničemu
nerozuměl, ale byl si současně jist, že May je na tom stejně. Posunul se příliš
daleko – překročil hranici možností, porušil pravidla, což mohlo být
přinejmenším pro ni osudné – ale měl snad na výběr? Svědomí mu však říkalo
jasně, že nepostupoval správně – hryzalo v něm jako obrovský červ. „Ne
nadarmo se říká, že svědomí je čeledi hlodavců,“ uvědomil si. Jednou rukou
bezvládnou dívku objímal u pasu, druhou měl položenu téměř ve výši ramen. Tu
teď pozvedl a velice, velice pomaloučku ji posunul výš, až k její hlavě.
Uvědomoval si, že v poloze, ve které ji držel, nemůže May téměř dýchat.
Proto jí nejprve odhrnul její dlouhé plavé vlasy na stranu, a potom jí pootočil
hlavu tak, aby spočívala na jeho hrudi pravou tváří. May se zhluboka nadechla a
prudce vydechla. Pud sebezáchovy jí následně velel zoufale lapat po každičké
molekule vzduchu, jehož měla doposud tak poskrovnu. Profesor opatrně položil
volnou ruku na její spánek a potom ji zvolna posunul směrem k dívčinu
temeni. Jemně ji k sobě přitiskl. May její emoce mátly – jakoby si stále
nemohla vybrat, co ke Snapeovi vlastně cítí, tak cítila vše najednou. Jisté
však bylo, že pro ni byl v této chvíli jediným pevným bodem ve vesmíru.
…
Ani jeden z nich netušil, jak dlouho tam tak bez pohnutí stáli. Sekundu?
Věčnost? Jako odpověď před sebou May spatřila obraz velkého hada, zakousnutého
do vlastního ocasu. Profesor jej ve stejném okamžiku ve své mysli zahlédl také.
Ani jednomu z nich to však v ten moment příliš srozumitelné
nepřipadalo. Pomalu, pomaličku se May uklidňovala a její dech se stával hlubší.
Nakonec se její tělo zcela uvolnilo. Profesor usoudil, že by to už stačilo. „Už
se ovládáte?“ zeptal se a odstrčil ji náhle od sebe. Lekla se a podlomily se jí
kolena. Už tu nebyl nikdo, kdo by ji podpíral. Jediný jistý bod ve vesmíru
zmizel. Nemohla zvládnout smršť svých emocí a zhroutila se k zemi.
„Zjevně
ne,“ uslyšela nad sebou kovový hlas, zatímco se její mysl postupně potápěla do
tmy. Ještě v polovědomí ucítila, jak ji znovu uchopily profesorovy paže;
opatrně ji vzal do náručí a položil na postel. Každý Snapeův dotyk byl pro ni
jako rána elektrickým proudem – zasténala a křečovitě sebou zazmítala. Severus
ji přitiskl na lůžko svým tělem. „Klid, klid,“ šeptal a obrátil její obličej ke
svému. Z mužských dlaní ucítila vůni moře. Přestala se bránit. Jeho
přítomnost mohla spíš jen tušit, když její oči neviděly nic než mlhu. „Pšššt,“
tišil ji něžně a puntičkářsky srovnal její tělo do přímky. Pak ji pečlivě
zabalil do přikrývky. To bylo poslední, co si uvědomovala, než se mlžný opar
stal černou tmou.
Profesor
Snape ji soucitně hladil po tváři a svými prsty jí zajížděl i do vlasů,
rozprostřených okolo ní jako svatozář. Navlhčeným hadříkem omyl zpocenou tvář a
odstranil stružku krve vytékající z levé nosní dírky. Pak si těžce
povzdychl a šel uklidit střepy a rozlité lektvary. Nakonec se obrátil
k ohništi.
*
* * * *
Profesorka
Mc Gonagallová si připadala příšerně. Už jen ten chirurgický zákrok jí dal
pěkně zabrat; jistě – oproti „mudlovským“ mužům v zelených pláštích
pracovali kouzelničtí chirurgové mnohem šetrněji, jelikož brali v úvahu i
jiné věci, než které lze vidět pod zvětšovacím sklem mikroskopu;
u profesorky však nešlo jen o tělo – měla bolavou i duši a v těchto
případech, byť sebelepší, bývá lékařská věda mnohdy v koncích. Hodnoceno
ale čistě technicky – v nemocnici U sv. Münga se sotva mohlo stát, že by
při operaci tohoto typu mohlo dojít k poškození organismu operované ženy,
takže kdyby byla mladší, nemusela by se do budoucna obávat žádných komplikací
při početí a porodu dítěte. Profesorka se však cítila už příliš stará na to,
aby pod srdcem nosila malého tvorečka. Ne, ona nebude tou, okolo níž se bude
batolit malý Fabio či Octavia. „A všechno přitom začalo tak slibně,“
zavzpomínala a hrdlo se jí bolestně sevřelo. Ne, nebylo jí dobře po tom všem;
cítila se tak vyhaslá – jakoby byla malou jiskřičkou, jež se odvážila vyletět
vysoko nad plameny krbu – myslila si, že má ještě dost sil na to, aby odevzdala
lidem své světlo a teplo; když tu ji někdo srazil v jejím letu, zhasil ji
a zadupal do studené podlahy. Připadala si najednou tak stará, slabá a bezmocná
v tomto zlém světě; a samotná, jak nikdy v životě. V poslední
době jí stálo velké úsilí, aby nedala na sobě znát, co se v ní děje; teď
ale, jak tu stála, dosud celá rozbolavělá a s nahlodanou psychikou,
promáčená od hlavy až k patě jako nějaká zmoklá slepice, se pomalu
přestávala ovládat. Roztřesenou rukou si setřela dvě slzy, jež neposlušně
opustily oční koutek, sebrala ze země kabelku, kterou prve leknutím upustila
(byla celá od bláta, jak jinak), a schlíple se vydala na cestu ke svému
kabinetu. „Dám si pěkně horkou koupel,“ snažila se v mysli upnout
k posledním zbytkům dobré nálady. „Se spoustou pěny,“ snila dále, přestože
jí zdravý rozum napovídal, že zrovna horká koupel by nemusela být v jejím
stavu to pravé ořechové. „A konečně načnu tu skotskou od Charlieho,“ řekla
natruc veškeré logice, když se shrbeně prodírala davy studentů, kteří vyjeveně
civěli na zmoklou, uplakanou profesorku.
Konečně
za sebou zabouchla dveře svého příbytku. Bylo to jako vysvobození, když cesta
od té prokleté kašny se pro ni stala přímo cestou křížovou. Chvíli se ještě
tiskla ke dveřím ve strachu, že by ji nějaké slídivé oči mohly pronásledovat až
sem, pak od nich přece jen svá záda odlepila. Věděla, že se chová jako malá
ustrašená holka, ale dnes s ní život pořádně zatočil. „Dnes?“ zastavila na
okamžik svůj myšlenkový chod. „Vlastně to bylo už dávno,“ bloudila pohledem po
střízlivém vybavení svého pokoje. Nebylo tu nic navíc – žádné kudrlinky, žádné
serepetičky, jež by zútulňovaly studené zdi jejího v pořadí již třetího
domova. „Podívej se, jak jsi dopadla,“ zaslechla ironický hlas, když si
prohlížela rozpadající se šatní skříň a vedle ní stojící další starou almaru,
plnou jakéhosi haraburdí, kterou od svého příjezdu do Bradavic ještě
nevyklidila. „A je to už pěkných pár let, co tu strašíš,“ pokračoval výsměšný
hlas. Profesorka škubla hlavou doleva, odkud předpokládala, že hlas zazněl; do
jejího zorného pole se tak dostal poškrábaný psací stůl, rozvrzaná postel
s moly proděravělými nebesy, plesnivé křeslo v hlavě postele a
vysoko, až skoro u stropu, pak zamřížované okénko. Nikdo tu pochopitelně nebyl
– ten hlas slyšela jen ve své hlavě a patřil tomu největšímu padouchovi,
kterého ve svém už dosti dlouhém životě potkala. „Je to tu jako ve vězení,“
ušklíbla se znechuceně, „ …anebo – stačí přidat pár naložených potvor — jako
u Severa,“ zhodnotila závěrem. Tu jí oči padly na nevelikou skříňku připevněnou
nad psacím stolem – zdálo se, že jako jediná tu pamatuje lepší časy – byla
z třešňového dřeva a zdobily ji vyřezávané ornamenty. Kdysi ji pro ni
vyrobil jeden zamilovaný mladík, jehož jméno už dávno zapomněla. Skříňka však
zůstala – a zářila novotou, jakoby ji ten dotyčný zhotovil včera. Snad jako
jedinou věc si ji přivezla z domova a pečlivě v ní uzamkla všechny
své vzpomínky, včetně té dvacetileté lahve skotské věnované od starého přítele.
Poprvé za dnešní den se usmála. „Ach Charlie, kdybys tu tak mohl být se mnou,“
povzdechla si. Shodila ze sebe tmavý plášť a nechala jej dopadnout jen tak na
podlahu; stejně tak se „postarala“ o šaty a o svou zablácenou kabelku – „vyčistím
ji někdy jindy,“ utrousila jen. Z krku si sundala stříbrný klíček na
jemném řetízku, jenž nosila stále u sebe, odemkla třešňovou skříňku a vyndala
z ní drahocennou láhev a svazeček dopisů převázaný tenkou stužkou. Ze
zbývajícího – mokrého – oděvu se nepřevlékla, jakoby jí tento úkon měl stát
příliš mnoho energie; místo toho se vyčerpaně svalila se do křesla. Hledat
nějakou skleničku ji ani nenapadlo – zuby vytáhla zátku a napila se přímo
z láhve. Bylo to pravda trochu silné, zvlášť, když alkohol téměř nepila,
ale dnešní den nepochybně potřebovala spláchnout něčím ostřejším. První pocit
poleptání útrob kyselinou sírovou vystřídalo po chvíli příjemné teplo
rozlévající se do všech pórů vyschlé kůže. Na chvíli láhev odložila a začala se
přebírat letitou poštou.
Byly
to až půl století staré dopisy a pohlednice – listy od přátel a příbuzných,
pozdravy z dovolených, jež s manželem trávívali většinou
v cizině, novoročenky, oznámení o svatbách a úmrtích … Některé dopisy – ty
zažloutlejší – plné vášně a sladkých slov, jí psal Frank ještě za svobodna.
Věděla, že kdyby k některému přivoněla, i po těch letech by ucítila vůni
jeho kolínské. Neodolala, neboť zrovna dnes tolik potřebovala cítit přítomnost
muže, jehož tak milovala; před očima jí proletělo čtyřicet společně strávených
let; let plných lásky, klidu, bezpečí a jistoty, let, které se tak nečekaně
obrátily v prach a odlétly do nenávratna, a to doslovně, když ostatky
jejího manžela byly na jeho výslovné přání rozptýleny na pozemcích Mc
Gonagallova panství. „Na koštěti mi to nikdy nešlo,“ se smíchem říkával, „tedy
se proletím alespoň po smrti,“ vybavila si jeho slova a nechala skanout své
slzy na zažloutlé stránky popsaného papíru. Chřípí se jí zachvělo, když
vdechovala známou vůni. „Jeho vůni,“ zavřela oči a zadoufala, že ucítí stisk
mužova objetí. Nepřišlo nic — Frank byl již více než čtrnáct let mrtev.
Ne, nebyl to žádný Voldemort. Žádný z jeho Smrtijedů. Dokonce ani nehoda
nezavinila jeho smrt – skolila ho prachobyčejná cukrovka. Současně
s manželem, jakoby i v ní cosi zemřelo – úplně ztratila smysl života
a už tehdy byla seschlou stařenou. Chodila jak tělo bez duše a dlouho ji nic a
nikdo nemohl utěšit. A i potom rozdávala úsměvy jen zřídka. Když jí Brumbál
nabídl členství v Řádu, s vděčností přijala – měla alespoň proč žít a
zase se cítila alespoň trochu užitečná. „…Tolik se toho stalo, co jsi odešel,“
rozmlouvala s mrtvým manželem. Náhle pocítila hroznou touhu jít a skutečně
si dát onu horkou koupel, na kterou se tak těšila; jen do vany by vklouzla
s malým, ostrým nožíkem …
Nakonec
slabou chvilku překonala a raději se znovu napila. Pomohlo to. Jen ta malátnost
a podezřelé pohupování místnosti ji mátlo. Na písmo už neviděla, tak jediným
máchnutím ruky vyhodila listy do výšky a s lesknoucíma očima pozorovala,
jak se vlivem gravitace snáší na podlahu. Víc si jich už nevšímala – pevně
stiskla láhev – jedinou přítelkyni, kterou tu měla – a zunkala whisky jako
sodovku. Pojem „otrava alkoholem“ ji vůbec netrápil. „Charlie, Charlie,“
mumlala nezřetelně, když se jí vybavil obraz rodinného přítele. Charlie byl
vždycky veselá kopa; proto všechny tolik překvapilo jeho rozhodnutí, že odejde
do semináře. Byl to takový dareba; a tak s napětím očekávali, zda ho přece
pro jeho veselé kousky nevyloučí, ale „bratr převor“ měl pro Charlieho žertíky
pochopení – sám byl podobného ražení -, takže se z Charlieho stal
františkán a v klášteře bylo od té chvíle pěkně veselo. Sem tam se ještě
viděli – ale život v klauzuře obnáší mnoho povinností – mnich se sotva
může jen tak zvednout a zajít si na pivko či za bývalými kamarády, i když
Charlie si s přísnými předpisy a nařízeními nikdy příliš těžkou hlavu
nedělal. Po Frankově smrti si však vyžádal povolení, aby ji směl navštívit.
Celé dva měsíce strávil v jejich rodinném sídle a byl jí jedinou oporou.
Nebýt Charlieho pomoci, jistě by to byla vzdala; a až tehdy pochopila, že
Charlie je člověk na pravém místě a že se svým povoláním neminul. Aby ji
rozptýlil a znovu uvedl do života, zařídil jí učitelské místo tady
v Bradavicích. Minerva Mc Gonagallová po určitém váhání přijala – doma už
stejně nemohla vydržet, když jí tam všechno Franka připomínalo. Vzala si tedy
pár nejnutnějších věcí a odstěhovala se do Bradavic; a od té doby se už
v sídle Mc Gonagallů neukázala. Tedy ukázala – ale to bylo až …
Profesorka
se dobrala až na dno lahve. Lítostivě vysrkla poslední kapku a láhev odhodila
kamsi do kouta. Dala by si i další, ale už tu nic neměla. Vždycky byla proti
alkoholu, když tvrdila, že jen zatemňuje mozek a od problémů nepomůže; teď by
si ale na svá slova stěží vzpomněla. Co se týče toho vzpomínání a myšlení
vůbec, zaznamenala ve své mysli zvláštní trhliny. Myšlenky se rozběhly samy
svým vlastním směrem, aniž by dokázala i jen držet s nimi krok, natož je
nějak koordinovat. A tak se pomalu dostávala do míst, kam za střízliva rozhodně
zabrousit nechtěla…
Stalo
se to na dobročinném večírku pořádaném Ministerstvem kouzel. Vstupné bylo
dobrovolné a následně mělo být věnováno vdovám a sirotkům z rodin
postižených útoky Voldemortových stoupenců (ne že by jich bylo mnoho –
Smrtijedi obvykle vyvražďovali celé rodiny včetně nemluvňat.) Pochopitelně se
to takto neprezentovalo – Ministerstvo návrat Temného pána doposud okázale
ignorovalo a skutečně vynalézavě vysvětlovalo ta neustále se množící záhadná
úmrtí v převážně nečistokrevných kouzelnických rodinách. Ani „mudlovští“
politici by nedokázali vymyslet „ptákoviny“ typu „…černý mor vybíjející rody
s počátečními písmeny B až E, dámy a pánové, račte se přejmenovat“ nebo
„vilka rodiny Erwengů srovnána se zemí ničivým krupobitím; domy v jejím
okolí díkybohu bez zásahu“…
Profesorka
Mc Gonagallová určitě nebyla ten typ, co „vymete kdejakou zábavu“, nicméně jako
zástupkyně ředitele Bradavické školy čar a kouzel se večírku zúčastnit musela –
tím spíš, že Ministerstvo se ukázalo naprosto neschopné i v tomto směru, a
proto byla pro své „charisma a vynikající organizační schopnosti“ doporučena
osobně ministrem kouzel přípravnému výboru akce jako „civilní výpomocná
asistentka číslo dvacet sedm“ – jinými slovy jí to celé „hodili na krk“.
Profesorka se cítila právem dotčena a přestože měla chuť proměnit se projednou
v něco většího, než je kočka, a Popletalovi za toto „čestné jmenování“
láskyplně ukousnout hlavu, byla nucena se krotit, když vztahy mezi Bradavicemi
a Ministerstvem magie byly od Poháru tří kouzelníků více než napjaté. Proto se
jen „polichoceně zapýřila“ a opravdu svědomitě se zhostila svého úkolu, aniž by
za svoje úsilí čekala jediného slůvka uznání. Když tenkrát souhlasila se svou
účastí, neměla ani ponětí o tom, jak moc právě tato „slavnost“ ovlivní její
další život.
…
Potkali
se na cestě mezi sálem a kuchyní. Ona měla líčka zrůžovělá od neustálého
pobíhání sem a tam, jak dohlížela na to, aby všichni hosté byli spokojeni, on
vypadal jako mladý bůh, jenž z Olympu zabloudil mezi obyčejné smrtelníky.
Profesorka dodnes nechápala, jak ho v té chodbě mohla přehlédnout. Snad
byla až příliš zaměstnána svým povinnostmi neoficiální hostitelky, když
zjistila, že v růžovém salonku došly jednohubky, zatímco salonek modrý
naopak postrádá číše sektu. Dozajista však byla velmi překvapena, když místo
aby se zabrzdila o rám kuchyňských dveří, vletěla rychlostí F14 do čehosi
měkkého, pružného a omamně vonícího … Tonula pak ve velikých rozpacích, když
zjistila, že to „něco“ je sice snad o polovinu mladší, zato ale o půl hlavy
vyšší rozesmátý Ital s fešáckým knírkem. Vykoktala ze sebe jakousi
stupidní omluvu, jakože moc dobře ví, že v jejím věku by tu neměla pobíhat
jak neřízená střela, ale že toho musí ještě mnoho zařídit, zatímco on si ji
prohlédl od hlavy až k patě (v okamžení zrudla jako jahodový sirup) a
svůdným hlasem k tomu dodal, že „vědět, že tak krásná dáma tudy cestuje
pravidelně, stoupl by si sem již dávno.“
Profesorce
samozřejmě bylo jasné, že jeho slova nepochybně patří do kategorie „nevinných
lží“, ale bylo to už drahně let, co slyšela poslední lichotku; zapomněla tedy
na své povinnosti a místo toho, aby řešila zákusky a jednohubky, nechala se
pozvat na skleničku koňaku. Dávno se tak nepobavila, jako ten večer — a
v jejích očích vzplál znovu někdejší žár a rty si rozpomněly, jaké to je,
zase se smát.
…
Nejprve
vcelku úspěšně odolávala jeho lichotkám – byl tak mladý a ona již vdova;
tmavovlasý horkokrevný Ital ji však od té doby nespustil z očí – neustále
na něho „narážela“, ať se hnula, kam hnula; a když už se s ním přímo
nestřetla, zahrnoval ji alespoň obrovitými kyticemi, drobnými dárky či dopisy
s horoucími vyznáními. Zpočátku ho podezřívala, že si z ní dělá
legraci nebo že snad jde o nějakou sázku; čas však běžel a pozornosti ze strany
Fabrizzia del Donga neustávaly.
Přes
varování přátel nakonec uvěřila, že ji mladý muž opravdu miluje. Černý, prostý
šat vystřídaly zářivé barvy a francouzský střih dle poslední módy a milá
profesorka, sama užaslá z té proměny, rozkvetla jak včerejší poupě. Nikdo
by se jí teď neodvážil připomenout blížící se pětasedmdesátiny. Nechápavě se
ptala sama sebe, jak mohla prožít tolik pustých let prostých konejšivé mužské
náruče. Netrvalo dlouho a byla bláznivě zamilována do o téměř čtyřicet let
mladšího muže; a ve své lásce by snesla svému milému snad i modré s nebe;
on však ničehož nepožadoval – neměla tedy žádný důvod pochybovat o upřímnosti
jeho citů. Co na tom, že mohla být jeho matkou, ne-li babičkou? „Moudří přece
vědí, že věk sám o sobě nic neznamená,“ říkala si, když míjela pohoršené
pohledy svých vrstevnic. „Jen je nechej, Míno, ať ti závidí,“ přitakával se
smíchem Fabrizzio. „Puknou vzteky, báby,“ dodával, než okázale přikryl její rty
těmi svými. Ach, byl tak skvělý, tak zářivý – jako veliký tropický motýl, jež
dosud poletoval od kytky ke kytce jen proto, aby se zastavil u té nejvyšší ze
slunečnic. Absolutně Fabrizziovi věřila – věděla, že jakmile si tu jen vyřídí
nějaké obchodní záležitosti, odjede na rodnou Sicílii, aby si vyprosil svolení
rodičů; a pak se vezmou. Chvilku ještě potrvá, než objede všechny příbuzné a
sdělí jim tu novinu … usmála se, když si vzpomněla na hrdý výraz ve Fabrizziově
obličeji, když se jí snažil vysvětlit genealogii jejich rodu. Och, jak byl
dětinsky pyšný na spřízněnost s rodem Borgiů! … Ani to profesorku
nevarovalo.
Pravda
však nakonec vždycky vyjde najevo. Zvlášť, když Fabrizzio del Dongo byl příliš
mladý na to, aby své intriky dokázal beze stopy zahladit. Měl totiž jednu
slabost – kromě prázdné kapsy a nenasytné lačnosti klínů krásných žen všeho
věku i postavení (tyto detaily objevila zhrzená profesorka až mnohem později) –
se totiž rád i napil – a pil opravdu cokoliv (pochopitelně pouze těch
nejlepších značek), co obsahovalo alespoň špetku alkoholu. Jednoho zářijového
dne profesorka konečně pochopila pravou příčinu svých ranních nevolností – byla
v očekávání. Považovala to za uhrazenou splátku, jež jí byl život dlouhá
léta povinován. Štěstím jen zářila – ve svém věku nedbala na možná rizika
těhotenství (koneckonců její prateta Sára na tom byla podobně) a rozhodla se
porodit Fabrizziovi zdravého syna.
Oznámit
mu to hodlala večer – a náležitě se na to také připravila; vytvořila nádhernou
atmosféru, jak jen to žena dbalá všech detailů dokázala – po lehké večeři při
víně a při svíčkách, mu v krajkovém spodním prádle sdělila, že budou mít
děťátko. Byla připravena na ledacos – Fabrizziova reakce ji však polekala – jen
ošklivě zaklel a s halasným prásknutím dveřmi opustil jejich domov
(myšleno Mc Gonagallovo šlechtické sídlo – do chladných zdí Bradavic by svého
miláčka pochopitelně netahala). Nechal ji celou zkoprnělou čekat skoro až do
rána – nebohá netušila, co se stalo – nechápala tu náhlou proměnu věčně se
usmívajícího poloboha. Z jeho vztekem blýskajících očí jí až mrazilo.
Připadala si, jakoby něco provedla; jen nevěděla co. Nerozuměla, proč se
Fabrizzio tolik zlobí. A měla o něj strach – tím větší, kolikrát velká ručička
na starobylých hodinách překročila dvanáctku.
Nakonec
se přece dočkala – ale snad by bývala dala přednost tomu, aby se tak nestalo.
Po hodně veselém večírku, kde se náležitě zřídil, se Fabrizzio nechal odvézt
„domů“ – tedy k Minervě. Tentokrát to opravdu přehnal – a profesorka se
toho večera konečně dozvěděla krutou pravdu. Podnapilý del Dongo se totiž
neovládl a pustil si před ní pusu na špacír – s hrůzou zjistila, že pro
něj má cenu snad leda tak její pojistka a Mc Gonagallovo panství; čekal jen na
změnu profesorčiny závěti, aby jí začal do pití přikapávat trošku jedu … do půl
roku by bylo po ní. A jemu by tu všechno říkalo pane. Ale s dítětem se
všechno měnilo – nemohl připustit, aby přišel na svět přímý dědic, a tak se
pokusil vzít to jedním vrzem a šokovanou profesorku uškrtit. Naštěstí nebyl ve
stavu, kdy by jí mohl vážně ublížit – tedy fyzicky. Duševně na tom byla nebohá
profesorka ještě hůř, než po Frankově smrti. A nebylo divu – tomu mladíkovi by
obětovala cokoliv – a on za to … Ještě nikdy se necítila tak ponížená,
zesměšněná … a její těhotenství se pro ni stalo noční můrou. Už netoužila mít
s Fabrizziem dítě. Nechtěla s ním mít nic společného – nic. A děsila
se chvíle, kdy by z jejího lůna mohl vyjít stejný had, jakým byl jeho
otec. Nakonec se tedy rozhodla pro potrat. Ale toto „řešení“ bylo vskutku
Sisyfovské. Netušila, že to bude tak těžké – srovnat se s tím vším, co se
jí stalo.
Až
do samotného zákroku si neuvědomovala, co s ní smrt toho maličkého
tvorečka udělá. Zabila své dítě. Své vlastní dítě. Prvorozené. Vlastně ne – ani
mu nedala šanci se narodit. Výčitky svědomí byly nesnesitelné. To dítě přece
nemohlo za to, jakého mělo otce. Bylo naprosto čisté, nevinné … to ona zhřešila
– svou pýchou, marnivostí, bláznovstvím, slepou důvěřivostí, čímkoliv … a teď i
vraždou. Nebyla si jistá, zda si to dokáže kdy odpustit. Ale již bylo pozdě. A
nyní jen zoufale tiskla svou dlaň do míst, kde se ještě před hodinou ozýval
tlukot malého srdce … Bylo jí hrozně – slovy by ani nedokázala vypovědět, jak.
S Frankem dítě neměli – oba si je hrozně přáli, ale … všechno bylo tak
komplikované – její otec s jejich svatbou nesouhlasil. Frank pocházel jen
z chudé kouzelnické rodiny a neslušelo se, aby si dědička Mc
Gonagallova majetku vzala takového křupana z Nicnemělova. Ale budoucí
profesorka se zlomit nenechala. Jeden ústupek však přece jen udělala – ponechala
si své jméno za svobodna – jinak by ji otec jistojistě vydědil – a ona přece
musela myslet na to, jak v budoucnu zajistí své potomky. Z domu tedy
po svatbě odešla – a protloukali se s Frankem všelijak; nikdy si však
nestěžovala, neboť Frank byl úžasný manžel – byl tak jemný a pozorný … nic ho
nerozházelo, nic mu nedokázalo zkazit náladu … kdyby měl křídla, řekla by, že
je to anděl slétlý s nebe. Vlastně jim nechybělo nic – oba byli skromní,
takže ani žádný majetek ke svému štěstí nepotřebovali. Ale přece se dočkali –
po otcově smrti se Minerva stala univerzální dědičkou a veškeré Mc Gonagallovy
statky připadly do jejího výhradního vlastnictví. „Prokletý majetek!“ ulevila
si. Jen díky statusu bohaté vdovy si ji Fabrizzio „namluvil“. Dětí se ale s manželem
nedočkali – zpočátku tomu byli rádi, rodičovství odkládali, neboť vychovávat
dítě v tak chudých poměrech, v jakých žili, nechtěli. A když se
trochu vzmohli – najednou dítě nepřicházelo. Zkoušeli to znovu a znovu,
podstoupili mnohá vyšetření a terapie, aby závěrem zjistili, že je Frank
neplodný. Jistě, byla tu i možnost umělého těhotenství, ale – s nikým
jiným, než se svým manželem, mít dítě nechtěla. Tak to nakonec nechali být – a
o to víc přispívali na dobročinné účely. A teď, když se její štěstí mělo
naplnit – „Co jsem to jen provedla?!“ vykřikla zničená profesorka. Ano, již
bylo pozdě – na cokoliv.
*
* * * *
Profesor
Lupin dorazil na místo střetu jako vždy pozdě – chodba již byla prázdná, takže
mu ani nikdo nemohl osvětlit, co způsobilo, že se z hradu stal na malou
chvíli obrovitý „shaker“. Nepochyboval sice o tom, že v tom má prsty malá
blonďatá zaklínačka; po May tu však nebylo ani stopy. Usoudil tedy, že nejlepší
bude vyhledat Harryho s Ronem, když tito hoši obvykle byli vždy
v centru všech nepokojů. Ale i po nich jakoby se slehla zem, a to ho
znepokojovalo tím víc, že s May ztratil zcela spojení. Něco se s ní
stalo, tím si byl jistý – ale co? Bylo to tak zvláštní, necítit její přítomnost
– až teď si uvědomil existenci onoho nenápadného, nevtíravého „informačního
kanálu“, který mezi nimi byl od … no ano, od té příhody v knihovně, kdy se
tak netradičně seznámili. Ne, nesledovali jeden druhého – prostě jen o sobě
věděli. Profesor udiveně potřásl hlavou. Nerozuměl tomu, přestože věděl, že May
je svým způsobem k němu upjatá, i když v poslední době se mu záměrně
vyhýbala – asi mu stále nemohla odpustit, že ji neochránil před Severem a jeho
šílenými nápady. Při té vzpomínce sebou neklidně ošil. Tehdy taky cítil, že se
s ní něco děje – takové nepříjemné vibrování v okolí žaludku —
ale tenkrát ji neztratil. Teď se však pouto mezi nimi nějak přetrhlo a jemu
bylo, jakoby mu scházelo kus jeho samého. „Musím ji najít. Ať je kdekoliv. Ať
se stalo cokoliv – a dřív, než bude pozdě,“ běželo mu hlavou, když sem tam
pobíhal po hradě ve snaze blonďatou zaklínačku najít.
Jeho
snaha zatím vycházela naprázdno. A mladý muž, ač jindy klidný, začal propadat
panice. „Musím informovat Brumbála. A taky – ředitelku její koleje“, zastavil
se před dveřmi vedoucími do bytu profesorky Mc Gonagallové.
*
* * * *
Profesorka
právě řešila problém, zda se vyškrábe až k vysoko posazenému okénku, či
zda snad má zvolit pohodlnější způsob sebevraždy. „Neměla bych si třeba
vyčarovat plynovou troubu? … Sakra! Kam jsem zase strčila tu hůlku!“mumlala
vztekle. Dnes se jí vážně nic nedařilo. Vtom se ozvalo energické bouchání na
dveře. Ztuhla. „Ne, asi se mi něco zdálo. Nebo za to může ta Charlieho whisky?“
uvažovala. Bouchání se však ozývalo dál. „Asi budu muset jít otevřít,“ došlo
jí, když s tím randálem nezvaný návštěvník nepřestával. Namáhavě se zvedla
z křesla a s podivem sledovala bouřlivě se vzdouvající podlahu.
Podařilo se jí udělat pár nejistých kroků, když se zamotala do odhozeného
oblečení a vzala to střemhlav k zemi. „Jau!“ vyjekla a otráveně se zase
sbírala. Dojít až ke dveřím byl nadlidský výkon. Ale ona se nevzdávala –
objevila v sobě sportovního ducha a za chvíli už odsouvala zástrčku u
dveří.
Před
dveřmi spatřila nervózně přešlapujícího Lupina. Jindy by laskavého a zdvořilého
vlkodlaka srdečně uvítala; dnes ale neměla náladu na nikoho. Nebýt toho
bouchání, při kterém se její hlava cítila jako horká podkova na kovadlině, ani
by se neobtěžovala otevřít. Chtěla ho tedy nějak odbýt, aby měla pokoj a mohla
se věnovat – no ano, přece té sebevraždě. „Přejete si?“ zachytila se rychle
rámu dveří, když se stěny okolo povážlivě rozkývaly a podlaha pod nohama jí
znovu začala ujíždět. Profesor Lupin však nereagoval – stál tu jako opařený,
neboť to, co viděl, mu doslova vzalo dech z plic. Nebylo divu – v takovém
stavu zástupkyni ředitele doposud nikdo nespatřil – vlhké vlasy rozcuchané, oči
napuchlé pláčem, černá řasenka rozmazaná po celém obličeji, jak se snažila
hřbetem ruky setřít proudy slz (kapesník snad ani neznala), podivný, nepřítomný
pohled a … z pusy jí pěkně táhlo – Lupinův jemný vlkodlačí čich zmrazil
pronikavý zápach dobře uležené whisky. Co se týkalo oblečení … hrůza – jakoby
se přihlásila do soutěže Miss mokré tričko – stála tu před ním jen tak
v promočeném kombiné, které odhalovalo úplně vše a – přiznejme si,
profesorka opravdu už nebyla nejmladší …
„Co
tu na mě zíráte jak kdybyste vyšel z hořící Sodomy?!“ obořila se na něj,
když se k ničemu neměl. „Škyt!“ ulevila si a omluvně se pousmála opileckým
úsměvem. „Já … tedy … echm …“ nevěděl, jak začít Lupin. Tohle opravdu nečekal.
„Tak co je?!“ zavrčela netrpělivě. „ … vlastně jsem se přišel zeptat … nevíte
náhodou, kde je May?“ sebral nakonec odvahu, i když věděl předem, jak pochodí.
„Tady ne,“ zestručnila to a řádně si odříhla. „Já jen … přišel jsem vám říct,
že se asi ztratila jedna studentka z vaší koleje …“ vykoktal omluvně.
„Tedy – ještě to nevím jistě; myslel jsem … že byste to měla vědět,“ snažil se
vycouvat. „Jak asi, jak nevím jistě — tak ztratila se nebo ne?!“ zahřměla,
tedy alespoň se o to snažila. „ …Jste v pořádku, profesorko?“ zeptal se
Lupin nejistě. „Co se staráš, nevotravuj,“ nahodila zhnusený obličej a obrátila
se k odchodu, ale to dělat neměla – prudké pohyby, zvláště krouživé, jí
teď opravdu nedělaly dobře. Rozplácla se o podlahu, načež začala zvracet.
Profesor Lupin se zachoval jako gentleman – profesorku zvedl, odvedl do
koupelny, kde se ji pokusil dát jakžtakž do pořádku, pak z ní
s notnými rozpaky stáhl poslední kusy oděvu, jež stejně nic nezakrývaly,
natáhl na ni flanelovou noční košili a uložil ji do postele – pro jistotu ve
stabilizované poloze. S povzdechem se rozhlédl po pokoji plném rozházených
milostných dopisů a tiše odešel s nadějí, že až se Minerva vzbudí, nebude
si na nic pamatovat.
*
* * * *
Než
profesor Lupin ty dva (tedy tři – Hermiona hochům jako obvykle dělala
společnost) našel, uplynula už spousta drahocenného času. „Harry, Rone, můžete
prosím na okamžik sem dolů?“ křikl na hochy bezstarostně se procvičující ve
famfrpálu. Chlapci mu zamávali a slétli na pevnou zem. „Neviděli jste někde
May?“ zeptal se jich. Ron s Harrym se na sebe zaraženě podívali: „Ona není
v ředitelně? Mysleli jsme, že ji chce Snape vyloučit,“ nechápal Harry.
„Ne, tam není,“ odtušil Lupin temně. „V ředitelně? Jak by asi mohla být
v ředitelně, ty trdlo,“ kroutila hlavou Hermiona; „vždyť ji táhl na
opačnou stranu – vidíte, já vám říkala, že to máme někomu hlásit, ale to vy ne,
na to ste měli plný kaťata,“ rozčilovala se. „Blázníš?! Prásknout Snapea? Víš,
co by s náma pak udělal?!“ začal se s ní hádat Ron. „Rozkrájel by nás
na malé kousíčky a zítra by naše zbytky našli v polévce … a kdoví, jestli
by si někdo vůbec všiml,“ zaštkal procítěně. „Co se tam dole stalo?“ přerušil
Lupin nával Ronovy sebelítosti. „No, ne že bych něčemu z toho rozuměl,“
nenechal se prosit Harry, krčíce rozpačitě rameny. „ … vlastně vůbec nevím, o
čem byla řeč,“ potvrdil nepsané pravidlo, že nejvíc žvaní ti, co nemají co
říci. „Tam na chodbě?“ zeptal se Ron. Profesor jen přikývl. „Chvíli ji tam ztrapňoval
– jakože je úplně pitomá, že odtud poletí a tak, potom se začal navážet do její
rodiny – teda chvilku jsem myslel, že mu May jednu střihne,“ pokračoval,
rozkošnicky si užívaje chvíle, kdy je v kladném slova smyslu středem
pozornosti. „ … ale pak začalo to zemětřesení … a bylo po legraci,“ posmutněl.
Profesor se jen ušklíbl – o zmiňovaných zemských aktivitách si myslel své. „Co
jste ale vůbec na té chodbě dělali – neměli jste mít vyučování?“ ujasňoval si.
„Taky že jsme měli – lektvary; jenže potom, co mu zdrhla z hodiny, ji
letěl Snape hledat a my sme šli samozřejmě s sebou, protože takovou … echm
… sme šli za ním,“ opravil se Harry. Lupin si unaveně promnul obličej: „Tak
pěkně po pořádku – co se tam tedy dělo?“ zeptal se znovu. „Vlastně to začalo už
Nevillem,“ vložila se do toho konečně Hermiona. „Profesor Snape – no, nebyl na
něho zrovna moc příjemný, když zkazil ten zmenšovací lektvar – popletl si …
tedy na konec z hodiny utekl,“ všimla si Lupinova netrpělivého výrazu.
„Profesor Snape pak obviňoval May, že mu něco udělala, ale to není pravda,“
dodala rychle, „jen se ho snažila utěšit, já to viděla … a … tomu, o čem pak
spolu mluvili, jsem nerozuměla – profesor Snape chtěl něco ukázat, ale May
nechtěla – nevím, co to bylo,“ předešla Lupinovu otázku. „… a potom taky
utekla. Profesor Snape vyběhl za ní a my taky – měli jsme strach, aby jí něco
neudělal,“ mluvila za sebe. „Na té chodbě jí pak hrozně nadával – a May zase
křičela na něj; ani se jí nedivím, po tom, co od něj slyšela … pak se
s námi začalo všechno třást – už jsem moc nedávala pozor; vím jen, že May
bylo asi zle – byla tak bílá … potom vše skončilo a profesor ji odtáhl někam do
sklepení,“ sklopila hlavu. Styděla se za to, že dala na kluky a kamarádce
nepomohla. „A kvůli čemu se vlastně hádali?“ chtěl ještě vědět Lupin. „Už jsem
to říkala – bylo to kvůli Nevillovi – profesor Snape chtěl něco vidět – vlastně
i pak na té chodbě to znovu opakoval, jen v jiné souvislosti,“ snažila se
Hermiona. „Ale co – co přesně?“ naléhal. „To nevím,“ zatvářila se bezradně.
„May jen říkala, že to nebylo určeno pro jeho oči a potom na chodbě dodala, že
toho není hoden …“ zavrtěla znovu nechápavě hlavou. Toto nebylo jako odříkávat
litanie z učebnice. „Co ještě říkali?“ prověřoval dále její paměť. „To …
nebylo nic hezkého,“ uhýbala pohledem. „Tak co to bylo?!“ reagoval už
podrážděně profesor. Hermiona se na něj provinile podívala, jako by ta slova
nevyslovil někdo jiný, ale ona sama. „Profesor zadoufal, že už neexistuje nikdo
z Mayiny rodiny – kdyby prý měl učit ještě někoho … echm … takového, tak
by vzal … spáchal by sebevraždu …“ „Vyptával se na její rodinu?“ zachmuřil se
Lupin. „Co tím Severus sleduje?“ pomyslel si. „May je sirotek, řekla mi to –
jistě pro ni tedy bylo bolestivé poslouchat narážky na svoji rodinu; ale aby se
kvůli tomu zhroutila … co ještě profesor Snape říkal?“ zahleděl se pátravě na
střapatou knihomolku. „Zhroutila?“ opakovala po něm v zamyšlení Hermiona.
Pak se vzpamatovala: „vlastně už nic – jen samé urážky,“ ujelo jí. „Něco ještě
říkal o jejích orgánech a ona pak …“ „O čem?“ vytřeštil oči šokovaný profesor.
Na nic už nečekal a vzal to trapem to Severovy pracovny. „Ale pane profesore,“
křičela za ním zmatená Hermiona. Marně – už ji neslyšel. Ron si tiše hvízdl.
„Teda Hermiono, to bude zase průser …“
*
* * * *
Když
se May vzbudila, měl profesor už lektvar hotov. Zaslechl slabé zasténání a
posadil se k ní na lůžko. Probouzela se jako z těžkého sna. Snažila
se zvednout hlavu, ale k tomuto úkonu byla příliš slabá. Podařilo se jí
hlavou pouze trochu pootočit a pomalu zaostřovala. Vylekala se, když zjistila,
že je v neznámém prostředí a – není tu sama. Zuby se jí rozezpívaly
v rytmu šicího stroje, když ucítila dotek čísi ruky. „Pusťte … ne, já
nechci,“ zasténala zas, tentokrát srozumitelně.
Profesor
Snape se k ní sklonil a otočil její tvář ke své. „Ššš,“ konejšil ji. „Jsem
tady …“ Konečně rozeznala jeho tvář. Ulehčeně vydechla. Skoro už myslela, že …
Profesor ji stále ještě přidržoval. Pocítila neznámý tetelivý pocit
v žaludku a jeho okolí, když jí přitom několikrát palcem jemně obkroužil
levou tvář. Z nočního stolku vzal pohár naplněný neznámou tekutinou a
přidržel jí ho u rtů. Zvedl jí hlavu, aby se mohla napít. Opatrně usrkla.
Chutnalo to odporně. Skoro jako Geraltovy zaklínačské elixíry. Ty však měly dost
drastické účinky a kdo nebyl připraven, po pozření jediného doušku zemřel. „Co
to …?“ zeptala se unaveně. „Vypijte to, pomůže vám to,“ odpověděl bez bližšího
vysvětlení. Poslušně začala pít. „Stačí,“ řekl a pohár zase odložil. Hlavu jí
pomalu položil zpět na polštář a na tvář si rychle nasadil zase svou obvyklou
neproniknutelnou masku. „Nebezpečí zažehnáno,“ došlo jí. Profesor ji sjel
očima. Zvedl jí hlavu tak, aby se mu dívala do očí a hrubě pronesl: „Lektvar
bude účinkovat nejpozději do dvou hodin; do té doby budete tady ležet na zadku,
ani se nehnete, rozumíte?! Nemám čas na to, abych vám tu dělal chůvu a nehodlám
pak prohledávat celý hrad, abych našel místo, kde jste se zase zhroutila. Je
vám to jasné?“ řekl výhrůžným tónem, ale přesto v něm nebylo ani stopy po
obvyklé nenávisti a bodavém chladu. May se usmála a zavrtěla se v jeho
ruce na znamení souhlasu. „Děkuji,“ zavrněla, převrátila se na bok v jeho
směru a uvelebila se tváří v jeho dlani. Byla příšerně unavená, tolik se
jí chtělo spát; vyzařovala z jí však spokojenost. Byla v bezpečí.
Nemusí se ničeho bát. Usmívala se, zatímco upadala do spánku. Profesora její
reakce mátla. Neuplynuly ještě ani dvě hodiny od chvíle, kdy mu na chodbě přede
všemi nadávala do arogantních parchantů a teď se tu k němu tulí, usmívá se
ze sna … Nevěřícně potřásl hlavou. Chvíli tak ještě setrval a potom vytáhl
svoji ruku zpod její tváře, aby ji nevzbudil. Pohladil ji, urovnal jí
přikrývky, aby na ni ve studeném sklepení netáhlo. Pak spěšně odešel. Z
kabinetu vycházel už zase ten profesor Snape, jak ho všichni znali.
*
* * * *
Ještě
ani nedovřel dveře a už tu byl Lupin. „Co jsi jí udělal, ty hajzle?“ zařval na
něj a hrnul se dovnitř. Profesor Snape si povzdychl – „alespoň si mohl vymyslet
něco lepšího, ne pořád tu samou obehranou písničku,“ pomyslel si. „Ticho! Chceš
ji vzbudit?“ uzemnil ho. „Takže nezapíráš, že je tady?!“ šel na něj ještě
zhurta Lupin. „Jistě, že je tady – kdo by ji asi tak dal dohromady?“ zašklebil
se Snape na vlkodlaka, který právě řešil dilema, jestli má jít Severovi po krku
rovnou, nebo až zjistí, co všechno na dívce napáchal. Nakonec se omezil jen na
to, aby s hlasitým bouchnutím rozrazil zavřené dveře. „Chceš spíš
říct — kdo by ji asi tak odkrouhnul?“ procedil přitom mezi zuby. „Je mrtvá?“
zastavil se mezi dveřmi při pohledu na nehybnou dívku. „Necítím ji …“ osvětlil
podvědomě, když zahlédl Severův zkoumavý pohled. „Cože necítíš? … Ne, jistěže
není mrtvá,“ dodal, když se na něj vlkodlak pátravě zahleděl. „Uspal jsem ji –
byla úplně vysílená – co se divíš, snad sis všiml, co udělala s hradem?“
zasyčel. „Jak dlouho …?“ zeptal se Lupin. „Asi týden – ale co já vím – u ní nic
není, jak by mělo být,“ odpověděl Severus. „Co jsi s ní udělal?“ zeptal se
znovu Lupin. „Harry …“ „O něm mi radši ani nemluv,“ stáhl nenávistně rty Snape.
„ …Chtěl jsem jen zjistit, co je zač …“ pokrčil rameny. „Proč ji nenecháš
proboha být?!“ zasténal Lupin. „Už jí dej pokoj! Co od ní pořád vlastně chceš?“
zaúpěl. „Pravdu. Chci znát pravdu – ne ty kecy, kterými vás masíruje,“ řekl na
to s kamenným výrazem Snape. Lupin neklidně bloudil pohledem mezi May a
Severem. „Nemusíš mít strach, bude v pořádku,“ ušklíbl se Severus. Lupinův
dvojaký přístup k May ho popuzoval. Kdyby on byl jejím ochráncem … tím ale
není.
*
* * * *
May
po nějakou dobu omývala své vědomí sametově hebkou tmou. Ne, nebylo jí to
nepříjemné – bylo to jako vzpomínka – vzpomínka na něco, co už kdysi dávno
v minulosti … Cítila se naprosto bezpečná v té zdánlivé nicotě;
nechávala se jí kolébat a ochotně vypustila ze své mysli všechny starosti a
bolesti, jež ji tolik tížily. Bylo jí tam opravdu dobře, v té samotě,
libovala si v ní a rochnila se v ní jako mladá sviňka v mazlavém
blátě. Nikdo ji nedoprovázel; přesto by přísahala, že v dálce slyší tóny
mohutného chóru, andělský zpěv, budící pocit důvěry a souznění s veškerým
bytím; jindy by ji ty zvuky vylekaly; dnes se jimi však ani v nejmenším
neznepokojovala. V konci přece jen se ta tma prosvětlila – jakoby
z ní snímali tmavé hedvábné závoje – jeden po druhém, až spatřila znovu
světlo; i toto světlo mělo příjemnou domáckou příchuť; byť tolik jasné,
nikterak neoslňovalo a May se v jeho záři koupala jako pampeliška ve
slunečním jasu. Po chvíli se spektrum světla poněkud pozměnilo – a May si
začala uvědomovat své hmotné já. Jak odporný budíček – přímo z ráje
spadnout na tvrdou zem! Byla celá rozbolavělá – každičký sval v jejím těle
se hlásil o slovo. A ta příšerná únava! Chtělo se jí tolik spát … ale to
zvláštní světlo jí nedopřávalo oddechu – nutilo ji, aby je následovala, a tak
chtě – nechtě, se pokusila zamrkat a pomalu otočit hlavu do místa, kde asi
vyvěralo. Pochopitelně se jí to nezdařilo, když jí k tomuto úkonu scházela
energie – jen sebou křečovitě zaškubala, než jí hlava klesla zase zpět do míst,
kde ležela předtím.
Profesor
Snape uslyšel tlumený vzdech, jak se pokoušela probudit a vstát. Přestal leštit
své zazátkované skleněné poklady a posadil se k ní na lůžko. May cítila,
jak její nohy a paže podivně ztěžkly; nemohla s nimi vůbec hýbat. Nemohla sebou
hýbat. A co bylo ještě horší – nebyla v téhle vlhké, chladné místnosti
sama. To všechno dohromady ji pěkně vylekalo – tím spíš, že začala pomalu
chápat, kde se nachází, s kým a – taky proč.
Profesor
vnímal velmi dobře dívčin strach – když byla takhle slabá, nebyla schopna před
ním své myšlenky utajit; znal je, aniž by se nějak musel snažit je číst.
Dokonce oční kontakt teď nebyl nutný – vše měl jako na dlani. Napadlo ho, zda
by tomu tak bylo i u někoho jiného. „To už asi sotva prověřím,“ pomyslel si.
Dívčina
tvář byla otočena ke stěně; profesor se zhluboka nadechl a vztáhl ruku, aby
obličej sochy z mramoru otočil k sobě. Až přitom zatajil dech – měl
obavy z její reakce. Byl už zvyklý na to, že se k němu May chová
každou chvíli jinak, takže se v duchu připravil raději i na horší
varianty. Ač byla vysílená, přece vycítila profesorovu nervozitu, a znovu sebou
zacukala ve snaze jeho dlaním uniknout. V této situaci to bylo nepochybně
dětinské, ale znovu z něj dostala strach. Když se štíhlé, dlouhé prsty dotkly
její pokožky, bylo to pro ni jako rána elektrickým proudem – vyjekla a prudce
nadskočila. Pak už jen tlumeně sténala, jak ji hladil po hořících tvářích a
čele až k temeni. Když se časem uklidnila, obrátil konečně její obličej
k sobě; namáhavě otevřela oči – zprvu nic neviděla; to zvláštní světlo tu
ale stále ještě bylo – jak podivné, když kabinet profesora lektvarů byl přece
temný a vlhký, připomínající vězeňskou kobku zkříženou s laboratoří
šíleného vědce … jediným osvětlením tu byl pouze krb a pár skleněných, či snad
krystalických koulí vydávajících matné světlo – toho si stačila povšimnout
hned, jak ji vhodil dovnitř … „Ne, žádné další osvětlení tu nepřibylo,“
zhodnotila. „To by ale znamenalo, že zdroj světla mám přímo před sebou …“ došlo
jí. Profesor Snape se jen pousmál. „Zdá se, že to přece jen nebude tak zlé,“
pomyslel si spokojeně, zatímco jemně masíroval její obličej. May jen slastně
vrněla. Nikdy by do Snapea neřekla, že by dovedl být i takový … Ochotně se
poddávala až příliš příjemným pocitům; nakonec však přece začala znovu uvažovat
– to, jak bolesti její hlavy, očí a kloubů ustupovaly a do těla se postupně
rozlévalo hřejivé teplo, přece nebylo normální. „Magie,“ napadlo ji. „Ale …“
stočila svůj pohled k profesorovi. „Tedy ne že bych si kdy myslela, že kouzlit
bez hůlky tu umím jen já (ostatně i to je po pravdě řečeno dost diskutabilní),
ale ve Snapeově případě to je … prostě neuvěřitelné, s jeho přístupem ke
kouzlení vůbec … no jistě, všichni vědí, že zahrávat si s ním rovná se
spolehlivé sebevraždě (a já jsem první v pořadí, co má plné právo toto
tvrdit), zvlášť, když se zaobírá, jak říkají, „černou magií“ a jako Smrtijed
taky jistě leccos pochytil, ale … to, jak se denně brouzdá tím svým skladištěm
s lektvary a evidentně nevnímá nic kolem, tomu říkám opravdu účinné
krytí,“ uznale se na profesora zadívala. Ten se podle všeho výborně bavil,
soudě podle veselých plamínků v jeho očích a cukajících se koutků jindy
přísných úst. „Páni, on se směje!“ civěla na něj jak na nějaký přízrak. A vtom
jí to konečně došlo: „Panebože – on … celou tu dobu …!“ hrůzou se jí rozšířily
zorničky, když si uvědomila, co všechno to tu „plácala“. Studem celá zrudla a
uhnula pohledem až se otřela o polštář. Zabořila se do něj, jak jen mohla –
najednou si před profesorem připadala tak malá, hloupá a bezmocná …
„Pšt,
to nic,“ tišil Severus zmatenou chvějící se dívku, jež rozpaky nabyla barvy
růže, již měla ve svém jménu. Pomalu otočil její obličej zpět k tomu
svému. May se na profesora s bázní podívala – nedovedla si vysvětlit, co
se to s ní děje – ten zvláštní pocit rozlévající se v okolí jejího
žaludku … už někdy zažila … „Ano, bylo to po té nezdařené sebevraždě, když jsem
se sbírala na ošetřovně,“ osvěžila své vzpomínky. Znovu pocítila to známé
šimrání a svíravý pocit putující po všech částech jejího těla, když si
povšimla, jak to profesorovi sluší, jakmile na chvíli shodí tu svou ledovou
masku a nechá svoji tvář prozářit jemným, milým úsměvem … Provinile se
zahleděla do neobvykle jasných kaštanově hnědých očí a svět se s ní zatočil;
pokusila se mu v panice vytrhnout a utéci odtud, ale k tomu neměla
dost sil. Ničemu nerozuměla; chtěla jen pryč, ale to nešlo; cítila se tak
pokořená před tím, jenž jí byl ve zdech Bradavic největším protivníkem. Jako
malé dítě se křečovitě rozeštkala – s pohledem upřeným na stranu;
s námahou se přetočila na bok a stočila se do klubíčka; a nebyl to jen
chlad, jímž se roztřásla.
Profesor
si dával moc velký pozor, aby její hlava stále alespoň částečně spočívala
v jeho dlaních. Nepřestával ji hladit a konejšit. „Pšt, jen klid,“ šeptal.
May ho poočku vyděšeně pozorovala. Nevěděla, co profesor v příští chvíli
udělá. Co se týkalo jí, pro ni byla celá ta situace více než neúnosná, ale
nedokázala si s tím poradit. Potřebovala … potřebovala … horečně přemýšlela,
ve snaze si vzpomenout. Profesor však věděl. Přitáhl si ji blíž k sobě a
nechal ji vyplakat se mu do klína. Křečovitě se zachytila látky jeho hábitu a
všechen svůj strach nechala vyplavit průzračnými slzami doprovázenými
srdceryvným vzlykotem. Plakala až do naprostého vyčerpání – pak její ruka
pustila sežmoulaný hábit a May jen popadala dech. Byla mu vděčná, že s ní
zůstal. Teď nezáleželo na ničem – minulost či budoucnost – jako by ani nebyly.
Byla jen přítomnost – a oni dva. Profesor svými prsty jemně prohrabával dlouhé
blonďaté prameny vlasů, rozprostřené před ním jako stříbřité jezero. Když
viděl, že záchvat přešel, zvedl ji a uložil na lůžko. Soucitně se na ni usmál a
v jeho očích spatřila stopy smutku. „Takhle to bude pořád,“ řekl jeden
z nich. Bylo jedno který; slyšeli se oba. Profesor k sobě kouzlem
přivolal sklenici plnou červené šťávy. „Určitě máte žízeň,“ řekl prostě.
Pokusila se o úsměv. „Děkuji,“ zašeptala a nemyslela jen ten nápoj. Hltavě jej
vypila až do dna. Na rtech ucítila osvěžující chuť mrkve a jablek. Ještě slízla
poslední kapku ze svých rtů, vděčně se na Severa usmála a pak už se propadla do
prázdnoty.
Profesor
Snape si povzdychl; rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Byl přesvědčen, že kdyby
se spolu více sblížili, v konečném důsledku by bylo vše ještě mnohem
horší. Tlumeně zaklel a opustil svůj kabinet.
*
* * * *
Jak
se probouzela, May vycítila, že se něco změnilo. Co to bylo, poznala hned, jak
otevřela oči – „Je tu tma,“ řekla si. To zvláštní světlo, jež prve prosvěcovalo
kabinet profesora lektvarů a činilo ho i pro ni útulným, zmizelo. Nebylo divu,
když ani jeho zdroj tu již nebyl. Protřela si oči; nebylo to až tak zlé —
červená kontrolka jejího zdravotního stavu již pohasla. Nicméně přesto si
připadala jak po pořádné kocovině. Jen tak se rozhlédla okolo: „To mi snad dělá
naschvál – asi má strach, abych se tu nezabydlela,“ pomyslela si,
s odporem sledujíc řadu naložených živočichů ve svém nejbližším okolí. A
opravdu – profesor již dal kabinet do pořádku a vypadalo to, že do jejího zorného
pole umístil ty „nejlepší kousky.“ „Na těch sklenicích určitě nenajdu ani zrnko
prachu,“ ušklíbla se. „Jistě je prvně pěkně vycítil, abych měla ten nejlepší
výhled,“ škrábala se z postele. „Jau!“ chytila se za hlavu. „No jo, já
vím, mami, malé hříchy trestá pánbůh okamžitě,“ neodpustila si poznámku.
Z nedalekého křesla stáhla deku a hned se do ní zabalila – už tu byla
pořádná zima, když v krbu dohasínaly i poslední řeřavé uhlíky. Vlhkost se
tu dal přímo dýchat. „Vsadím se, že kdyby nevěděl, že vidím potmě, nechat
vyhasnout by si nedovolil – abych mu nerozbila další lektvary,“ pokračovala
v jízlivé samomluvě, když tu jí zrak padl na profesorův stůl. Nechal tu
pro ni vzkaz: „Myslím, že už jste v dostatečném pořádku na to, abyste
opustila můj kabinet. Pro klid Madame Pomfreyové se ale ještě odeberte do své
ložnice a odpočívejte. Ze zmeškaných vyučovacích hodin jste omluvena …Profesor
Severus Snape.“ May si neodpustila tichou nadávku; „Co si o sobě myslí?“
zavrčela. Pak si všimla, že je na lístku ještě něco připsáno: P.S.: Najíst se
můžete tady,“ skoro slyšela jeho ledový hlas. Jak dočetla, objevil se na stole
talíř a na něm chléb s máslem, plátek sýra, plátek šunky a jablko. „Se
nepředal,“ zabručela a mlsně chňapla po kousku šunky. „Zato tohle si mohl
odpustit,“ ohrnula nos, když na stole přistál i pohár s povzbuzujícím
lektvarem. „Dyť už jsem v pořádku,“ přesvědčovala nepřítomného profesora.
Na papíře se objevila nová písmena: „Neremcejte a ať už je to ve vás,“ dopsal
Snape. „No jo, už mlčím,“ zasyčela zlobně. Tahle hra na schovávanou ji poněkud
urážela. Za chvíli v poháru nezbyla ani kapka. Jejím tělem se rozlilo
příjemné teplo. „Je čas jít – nebo usnu někde cestou,“ uvědomila si a vykročila
z kabinetu. Ve dveřích se ještě otočila – smutně studenou místnost přejížděla
očima, jakoby si chtěla zapamatovat postavení každičké lahvičky. Na malý
okamžik ji přepadl tísnivý pocit, jakoby tuhle místnost viděla naposledy.