Kestrel a Sirius - XIX.
Třináctá
komnata
Kestrelin
čas se neúprosně krátil – myslela na to čím dál častěji; přesto však nemohla
najít způsob, jak zařídit, aby zase běžným, předepsaným způsobem kouzlila.
Chodila do knihovny den co den, ale jen sem tam otevřela nějakou knihu – věděla
přece předem, že jí to nepomůže. Nic se nezmění, i kdyby přečetla celou
bradavickou knihovnu. Byla z toho už opravdu celá špatná – zkoušky přede
dveřmi a pak – „Snapeův sen se naplní. Propadnu u zkoušek. Zesměšním se přede
všemi. A z Brumbála udělám hlupáka. Jen blázen by přece mohl vpustit mezi
studenty takovou … vyhodí mě, určitě mě vyhodí, ale — co bude potom?“
Zběžně prolistovala pár stránek, načež od sebe knihu kouzel znechuceně
odstrčila a podívala se na ni s takovým odporem, jakoby se ten neškodný
předmět měl v nejbližší chvíli proměnit v třaskavého skvorejše a
vybuchnout. Věděla, že by se měla připravovat, ale nemohla – „Co mi bude
platné, když se nazpaměť naučím třeba všechna zaklínadla, když v praxi
z jejich znalostí neupotřebím zhola nic? A že by po mně chtěli jen teorii?
To je k smíchu. Přinejmenším Snape se už postará, aby zatloukl hřebíček do
mé čarodějnické rakvičky“, pomyslela si. Co se týkalo profesora lektvarů – ten
člověk byl neméně nevyzpytatelný, jako ona sama. Jednu chvíli by ji zabil, ponižuje
ji a zesměšňuje; když se však ocitne (dle jeho mínění) v nebezpečí, chrání
ji a když je s ní vážně zle, i opatruje … teď se však rozhodl opět jí
znepříjemňovat život, a dělal to opravdu důsledně – ostatně jako vše, do čeho
se pustil. Neměla od něho na chvíli pokoj – zvláštní po tom, co o ni měl
takovou starost … „Jistě, tím úplňkem se leccos změnilo, ale …“ kdyby jí to
nepřišlo tak směšné, řekla by, že žárlí. „U kohokoliv jiného by snad i tato
eventualita připadala v úvahu, ale u Snapea? Nemožné,“ potřásla
nesouhlasně hlavou v údivu nad tím, co ji to zase napadlo. „Kdepak, pravda
bude někde jinde,“ usoudila. „Skoro jakoby se bál, že bych snad tu zkoušku
mohla udělat a pak … co pak?“ pohodila znovu hlavou, aby ty hloupé myšlenky ze
sebe setřásla. Ale ať chtěla či nechtěla, ubíraly se stále stejným směrem.
Úkosem pohlédla na tlustou učebnici, odstrčenou na samý okraj stolu. Měla by se
učit, to bylo jisté, ale – čím víc se blížil termín zkoušky, tím větší
z ní měla strach. A čím větší měla ze zkoušky strach, tím méně se dokázala
soustředit na přípravu – skoro jakoby si myslela, že když z jejího dosahu
zmizí všechny učebnice, zmizí i samotná zkouška. Věděla, že chovat se takto je
velmi pošetilé, ale – nemohla se přemoci. Měla strach. Velký strach.
„Bojíš
se zkoušky?“ zaslechla vedle sebe ledový hlas. „Ty víš, že ano,“ odpověděla
v neznámém jazyce. „Hm … a možná, že se nebojíš té zkoušky,“ ozval se
znovu neviditelný společník. „A čeho asi?“ opáčila podrážděně – cítila dobře
ironii v jeho hlase. „Možná, že se nebojíš toho, že zkoušku neuděláš,“
opakoval znovu Neznámý. May jen cosi zavrčela – neměla ráda, když si s ní
hrál jako kočka s myší. „ … Možná se bojíš, že ji uděláš,“ zasmál se ten
hlas zle. „Co prosím?“ nevěřila svému sluchu. Úspěch v té prokleté zkoušce
by byl jako výhra v loterii – mohla by tu zůstat, mohla by dál chránit
Harryho, mohla by … „ … možná se ve skutečnosti bojíš, že by jsi mohla znovu
kouzlit … že by sis mohla vzpomenout … že bys mohla o sobě zjistit – pravdu,“
zasmál se tak ledově, až se jí zježily všechny chloupky na rukou. „Co bych asi
tak o sobě ještě mohla zjistit?“ zasmála se ale stejně ledově. „Co by mohlo být
tak hrozného, že bych se toho musela tolik obávat? Vím toho už dost – vím, co
mě čeká – mám chránit Harryho – tak dlouho, jak jen to půjde … až – do
okamžiku, kdy mě Tom … znovu zabije. A i kdybych snad nad Voldemortem, jak si
nyní říká, zvítězila; i kdybych nakonec přežila … pak přijdou Oni – elfové, aby
mi vzali mé dědictví. Přijdou si pro to, co zbylo z jejich Larry Dorren a
– rozkrájí mě na kousíčky – stejně tak, jak by to učinil Vilgefortz,“ zachvěla
se. „Jistě najdou nějakou cestu, nějaký způsob, jak zdolat hráze prostoru a
času a potom … Pak tedy bude lepší, když v souboji s Raddlem zemřu,“
konstatovala nepříliš optimisticky. „Řekni, co by ještě mohlo být horší, než-li
toto? Co by mě mohlo děsit víc? Jsem dívka bez budoucnosti, předem odsouzená
k smrti – co může být horší, mluv? Tak mluv!“ křičela do prázdna. Odpověď
nepřicházela. Hlas mlčel. Uplakaná vyběhla z knihovny dřív, než ji mohla
Madame Pinceová vykázat za rušení návštěvního řádu knihovny.
*
* * * *
Ne,
ne, toto opravdu nebylo nejšťastnější období v jejím životě.
Přestože se vrátila ve vlastních stopách do míst svého mládí, nijak nadšená
z toho nebyla. Když tu byla poprvé – nikdy by si nepomyslela, kolik toho
na ni ještě čeká. Kolik problémů bude muset řešit, problémů, z nichž
neviděla jediného východiska. A nikdo jí v tom nemohl pomoci – a ani
nechtěl. Právě naopak. Její spolužáci se s ní nebavili. Nerozuměli jí.
Byla jiná, než-li oni. Snad to souviselo s jejím skutečným věkem nebo
příšernými zkušenostmi, jimiž prošla. Snad s tím, že občas zahlédla záblesky
budoucnosti nebo s tím, jak monitorovala pohyb Smrtijedů (není divu, že po
těchto „chuťovkách“ nejevila snahu se smát a dovádět s ostatními.) Anebo
to bylo spojeno s něčím úplně jiným – ale to bylo koneckonců jedno. Nebelvírští
ji prostě nebrali. A ostatní koleje si z ní střídavě utahovaly a střídavě
se jí obávaly. Byla prostě „divná.“ Učitelé se vesměs snažili být vůči ní
nestranní – objektivní ve svém úsudku (vyjma Snapea, samozřejmě, to byl případ
sám o sobě nadmíru zajímavý), spravedlivě rozdělujíce odměny a tresty.
Jediný,
s kým se více sblížila, byl profesor Lupin. Ten se jí opravdu snažil
porozumět, ale jejich způsob myšlení byl přes veškerou dobrou vůli prostě –
odlišný. Jedinou ústřední myšlenkou, ke které se upínala, bylo, že je jejím
úkolem ochránit Harryho. Ostatní věci pro ni neměly žádný význam. Aby svého
cíle dosáhla, byla ochotna vzdát se čehokoliv a profesor Lupin se jí marně
snažil vysvětlit, že ať již pod pojmem Bůh chápeme cokoliv, jistě ji nestvořil
jen proto, aby ji vzápětí zabil v nerovném boji s Voldemortem. Snažil
se ji přimět k tomu, aby své poslání na Zemi pojala poněkud šířeji, ale May mu
stále nechtěla rozumět. Kdyby se špačkovi pokoušel vysvětlit Einsteinovu teorii
relativity, zřejmě by dosáhl lepších výsledků než-li se zarputile se tvářící
Kestrel, která vytrvale odmítala jeho logické závěry.
May
mu skutečně nechtěla rozumět a nehodlala se s ním dělit o své vlastní
postřehy — nepotřebovala, aby někdo věděl, co chystá, když její způsob
řešení vznikajících situací byl sice dost pružný, leč současně také značně
netradiční, až přímo extravagantní, a to přesto, že se snažila ze všech sil
mlžit a co nejlépe zakrývat „prvotního hýbatele.“ Ve Snapeově případě měla
v tomto směru smůlu, ale podtrženo sečteno, i tak jí toho už dost prošlo.
Nicméně
úplně sama v Bradavicích přece nebyla, jak jí bylo i jemně připomenuto.
Byl tu někdo, kdo jí skutečně rozuměl, i když sem snad tak docela nepatřil.
Někdo, před kým nemusela mít strach mluvit o čemkoliv. Někdo, kdo jí nic
nevyčítal, nesnažil se ji násilně formovat a potlačovat její osobnost. Někdo,
kdo toho měl sám dost za sebou a přestože k tomu již nebylo daleko, otřesné
zážitky ho přece jen nezlomily. Někdo se štíhlou, pružnou kočičí postavou,
tmavohnědými, až téměř černými vlasy volně spadajícími na ramena a smutnýma,
kaštanově hnědýma uhrančivýma očima. Někdo, kdo způsoboval, že při vyslovení
jeho jména muži bezděčně tiskli své hůlky a ženy (jež ho osobně neznaly) svá
nezletilá dítka na prsa. Někdo, v jehož rodném listě stálo: Sirius Black.
*
* * * *
Zatímco
se šla najíst, promítala si znova svůj poslední rozhovor s tajemným
obyvatelem Bradavic:
„Zajímá
tě má rodina?“ zeptal se překvapeně Sirius. May dychtivě přikývla.
V momentě byla zpět u něj. Sedla si obkročmo na trám, ruce položila před
sebe a jako hladové štěně čekala, až začne vyprávět. Musel se usmát. Ať už byla
na světě, jakkoli dlouho, byla to ještě holčička.
„Má
matka se jmenovala Andromeda,“ začal. Bylo ale vidět, jak z něj dobrá
nálada rychle vyprchává, když má mluvit o svých nejbližších. „Pročpak asi?“
nechápala v duchu. „Jenže žádný Perseus nepřišel,“ usmál se trpce. „Ta smrtijedská
obluda ji roztrhala na kousíčky a postupně sežrala. Ne hned, trvalo to celé
roky, než z ní nezůstalo vůbec nic,“ řekl drsným, přeskakujícím hlasem.
„Ať už je to cokoliv, stále ho to ještě bolí,“ uvědomila si.
Sirius
zvedl hlavu a trochu zmateně se na ni zadíval. Mlžný opar z jeho očí
zmizel. „Zvláštní, takhle mluvit o svém otci, co?“ potřásl omluvně hlavou. Asi
se na to dlouho snažil zapomenout a teď všechny vzpomínky najednou vypluly na
povrch. „Myslím,“ řekla tiše, „že jsem něco podobného už slyšela – od Toma,“
pípla. Znovu se na ni zadíval. „To teda sedí – zdá se, že ti venku,“ mávl
rukou, „mají pravdu, když říkají, že my dva máme mnoho společného,“ ohrnul
zhnuseně ret.
Pak
se ale na ni usmál, když viděl, jak provinile na něj kouká. „Ty bys ale spíš
chtěla slyšet něco o mé babičce, viď?“ zeptal se. Horlivě přikývla. Nenechal se
tedy dále pobízet: „Byla nádherná – vlasy měla jemné a husté jako srst irbise a
její oči byly jako s nebe spadlé hvězdy. Nestárla – ještě v patnácti
si ji pamatuji stále takovou, jakou jsem ji viděl poprvé,“ zasnil se. „To jsem
ji viděl naposled,“ dodal o krapet smutněji. „Hm, asi tomu trochu pomohla,“
odváděla řeč raději jinam. Věděla, že to nebyl jen kámen mudrců, co čarodějky
užívaly k „zakonzervování“ svých půvabů. Alespoň ty, jež znala. Každá měla svůj
způsob, jak se co nejlépe předvést – byť by to měla být jen iluze. Sirius se
srdečně zasmál: „Ale ovšem – nejsem tak hloupý, abych to nepochopil,“ odvětil.
Potom
zas pokračoval: „Ještě ve svých stoosmdesáti pobláznila desítky chlapů –
vlastně téměř každého, kterého potkala … a teď nechci od tebe slyšet, že tomu
taky pomohla,“ zakýval varovně prstem, když viděl její skeptický výraz.
V očích mu ale vesele hrálo. „Babičku a matku lidé považovali za sestry.
Matka byla stejně krásná, možná ještě hezčí, ale takový úspěch u mužů přece
neměla. Snad to bylo tím, že byla tak jiná, než Rebeca …“ zamyslil se. „Matka
byla útlejší a křehčí; poddajnější a zranitelnější – udělala by všechno pro
svou rodinu, vše pro to, abychom byli všichni šťastní … to však bylo nemožné.
Byli jsme tolik rozdílní … a pak, když se otec upsal tomu ďáblu … utýral ji
k smrti,“ dostal se zase ke své bolesti.
Když
si to uvědomil, vrátil se rychle na pevnější půdu: „Rebeca, tedy má babička,
byla hodně výstřední – v oblékání, účesech, v tom, jak se chovala –
měla stále mladistvého ducha, i když už jí bylo tolik let … no dobře,“
připustil, když si všiml, jak se na něj May dívá. „Asi jsem po ní – i otec to
říkal. Otec – neměl ji rád. A myslím, že ani mě ne. Bylo to proto, jaký jsem
byl – nesplňoval jsem jeho představy o tom, jak má kouzelník z vážené
rodiny vypadat. Dával to za vinu Rebece – prý na mě měla špatný vliv … prý mě
zkazila … Byla to rebelka. Víš, i to jméno – tak nějak k ní patřilo. Jeho snad
nejznámější nositelka se vzbouřila proti svému údělu, proti zažitým konvencím,
vzbouřila se dokonce i proti vlastnímu muži – sebrala mu to, co bylo pro něj
nejdražší – neváhala a lstí odňala požehnání jeho oblíbenému synu, aby
zabezpečila toho, kterého sama více milovala. Hodně riskovala, aby prosadila
svou vůli, ne vůli svého pána, za něhož byl její manžel považován. Možná to
bylo proto, aby se mu pomstila – za to, jak s ní nakládal – nechtěla být
jen drahým zbožím, jež lze výhodně prodat či koupit; uráželo ji, že ji její muž
nazýval svou sestrou — ze strachu, aby jej snad kvůli jejím vnadám ostatní
muži nezabili – nesnášela zbabělost, a tak si dokázala oproti zvyklostem
prosadit své – inteligencí, chytrostí a krásou…“ odmlčel se. Tohle May chápala
– ostatně její rodina měla podobné zkušenosti. Kvůli Ciri, cintránské princezně
a dítěti Starší krve se dokonce rozpoutala válka. I když v jejím případě
to, pravda, nebylo kvůli jejím půvabům, ale proto, kým byla. Což ovšem
neznamenalo, že by nebyla krásná (tedy alespoň do doby, než ji Skellen
označkoval svým mečem); jen to nebylo podstatné. „Já vím. Znám ten příběh,“
řekla. V Bibli se díky paní Parkerové orientovala vcelku obstojně. „… A
zrovna taková byla i má babička. Dodržovala tradice, jen pokud sloužily jejím
záměrům. Pokud ne, obešla je nebo je rovnou veřejně zavrhla. Byla nezkrotná,
tvrdohlavá, prchlivá, neodolatelná, s neobyčejným smyslem pro humor … Její
vtípky doháněly otce k šílenství. Nenáviděl ji, protože neustále zraňovala
jeho ego, s oblibou ho před jeho přáteli zesměšňovala, ovšem zásadně
s holubičím výrazem ve tváři, takže proti tomu nemohl nic udělat – bylo
jeho povinností postarat se o ovdovělou tchyni bez vlastních prostředků, které
záhy po smrti manžela utratila, jak si užívala života … i mého otce pomalu, ale
jistě ruinovala svými výstřelky … Nemohl se jí ale nijak zbavit … přinejmenším
dokud byla má matka naživu … potom Rebeca odešla „pumpnout o nějaký ten galeon“
zase někoho jiného – ale stále ještě zůstávala nablízku, dokud si nebyla jistá,
že se nepostarám sám o sebe. Pak odešla nadobro,“ dokončil.
„Kam
odešla?“ zajímala se May. „To nikdo neví – stejně tak, jako odkud vlastně
přišla. Objevila se kdoví odkud bez jediného svrčku v kapse a stejně
záhadně zase zmizela. „Já – když jsem se na ni ptala, měla jsem jistou teorii,
ale – myslím, že to byla hloupost,“ řekla. „Jakou teorii?“ „No, myslela jsem,
že — je to Yennefer, Yennefer z Vengerbergu – víte, v jedné chvíli
jste vypadal jako ona, ale – byla to blbost. Nikdo kromě Ciri nedokázal cestovat
světy a kromě toho – Yennefer ani nemohla mít děti, takže …“ povzdechla si.
„Ale stejně mně to nejde do hlavy – ta, slova, co jste říkal …“ „Jaká slova?“
„To o ubrečených čarodějkách – tohle úsloví bylo oblíbené mezi čarodějkami
z Arethusy, tady jsem se s ním nikdy nesetkala …“ „Arethusa? Takže to
místo skutečně existuje? — Myslím, že se babička jednou zmiňovala, že
vystudovala tuto školu, ale všichni jsme si mysleli, že si to jen vymyslela –
stejně tak jako i spoustu dalších fantastických historek … takže to byla pravda
… to ale znamená …“ došlo mu. „Ano. Právě to jsem měla na mysli. Vaše babička
pochází z – řekněme trochu odlišného světa,“ potvrdila May. „To by tedy
vysvětlovalo i ta kouzla – otec se Rebecy, tedy jestli se vůbec Rebeca
jmenovala – vždycky jsem ji podezříval, že si to jméno dala sama – bál, pro ty
její podivná kouzla – pár mě jich naučila, takže jsem otci trochu znepříjemnil
život, než jsem se z domu zdekoval … nevěděl, jak se proti nim bránit,“
ušklíbl se škodolibě. „Škoda, že mě jich nenaučila víc – to by mě do Azkabanu
nedostali,“ povzdechl si. „Ano. Na Severu se užívají úplně jiná kouzla, než
znám z místních učebnic,“ kývla poněkud nepřítomně May. „Jen mi stále
nejde do hlavy, jak se dostala sem … bylo tomu hrozně dávno, kdy byli kouzelníci
schopni cestovat mezi světy a jestli jí bylo skutečně jen stoosmdesát … pořád
to nesedí,“ mnula si zamyšleně čelo. „Možná … tedy já nevím, když jsem se
babičky naposled ptal, odkud přišla, řekla mi jen se záhadným úsměvem: Nikdy
nevěř jednorožcům, mladý muži, jsou to nestálá stvoření … to ti ale asi moc
nepomůže, co?“ „Ale ano!“ vyskočila May. „To je ono! Jednorožci dokáží i dnes
bez problémů cestovat prostorem a časem – je to jejich přirozenost, je jen
hrozně těžké získat si jejich důvěru … Ciri zmizela z elflandu právě jen
díky svému příteli jednorožci, když své schopnosti ještě neuměla ovládat …
musím ale přiznat, že mě docela udivuje, že tohle o jednorožcích nevíte …,“
potřásla nespokojeně hlavou. Sirius si na ta slova významně odkašlal. „Ne
vždycky jsem dával při vyučování pozor,“ přiznal. „Docela mi stačilo, jak o
všech těch potvorách básnil Hagrid,“ pokrčil na svou obhajobu rameny. May se na
něj škaredě podívala: „Jednorožci nejsou žádné potvory,“ sykla ve stylu
Hermiony. „Vždyť sem toho zas tak neřek,“ omlouval se Sirius. May se ještě
jednou zašklebila, ale pak navázala na přetrhnutou nit: „… tedy vaše babička
se, zdá se, také přátelila s jednorožci, ale pak se zřejmě nějak nepohodli
a — oni ji tu nechali …“ rozluštila rébus. „A pak si na ni zas najednou vzpomněli,“
ušklíbl se pro změnu Sirius. May se na něj podívala: „Není problém přivolat
jednorožce, když víte, jak na to,“ řekla. „Vaší babičce se tu asi zalíbilo a
chtěla zde zůstat déle, než byli ochotni její přátelé. Takže se spolu
rozloučili… a až se rozhodla vrátit domů – zase ji přenesli …“ „Domů,“ zašeptal
Sirius. „Taky bych se tam někdy rád podíval — nemohla bys …“ „Raději ne,“
zamítla okamžitě. „Tedy ne že byste se tam úspěšně neztratil, když tady máte
horkou půdu pod nohama, ale – bylo by to z bláta do louže, věřte mi,“
řekla zcela vážně. „Jistě. Promiň. Ty máš problémy zase tam, viď?“ zeptal se.
„Já mám problémy všude, zamračila se.
„Jo,
přesně tak – já mám problémy všude,“ řekla k obrazu skřeta Hagera, vůdce
jedné z velkých skřetích válek. Jaký div, že byl obraz umístěn poblíž
kabinetu profesora Binnse … Vtom se zarazila. Zaslechla zvuky prudké hádky.
Její účastníci byli sice dost daleko, ale to byla pro její zaklínačské uši
vyslovená maličkost. A stejně tak i problém, jak se rychle dostat na inkriminované
místo, nebyl pro ni žádným problémem.
„Myslíte,
že když jste větší a je vás víc, budu se vás bát?“ zavrčel Neville na kohosi
před sebou. „Správně, přesně tak,“ usmál se samolibě Draco následován dvěma
Měsíčky. Své převahy si byl plně vědom. „Tak tohle by mohlo být zajímavé,“
zpomalila na minimum. Neville si vzal evidentně její slova k srdci. Brzy
to pochopili i ti ostatní, když množstevní výhodu srovnal tasenou hůlkou
v jedné a „vypůjčeným“ mečem v druhé ruce. „Ty brnění v každé
chodbě byl vskutku prozíravý architektonický počin,“ bavila se v duchu
May. Protentokrát se rozhodla být pouhým divákem. „Ať už to dopadne jakkoli,
dnes už to Neville zvládne,“ usoudila. A zřejmě by tomu tak i bylo, kdyby …
„Já
ti ukážu, obtěžovat pana Malfoye, ty odporný šmejde!“ zařval téměř po mudlovsku
Filch s napřaženou holí. „Blbý nápad, bít se zrovna na křižovatce chodeb,“
ušklíbla se May, jež se odlípla od stěny, s níž prve nepozorovaně
splynula, když se chlapcům nechtěla motat do jejich zábavy. Ale to, že Filch
hodlá zezadu sejmout Nevilla jednou ze svých oblíbených „vycházkových“ holí,
změnilo její původní záměry. Jako dnes cítila, jaké to bylo, když jí na začátku
školního roku provedl totéž. Kdepak, ona nezapomínala – a už vůbec ne takovéhle
sprostoty. Hůl tedy již nedopadla. Nemohla – při pohybu školníkova zápěstí se
mu doslova vypařila v ruce. Ale ještě předtím následoval výboj oslnivého
světla z jejích dlaní a „roztavení“ hole přímo ve Filchových rukou. „Tak
vy nedáte pokoj,“ vystoupila ze stínu, nevšímajíc si bolestivého vřískotu
popáleného školníka. Jako mávnutím kouzelného proutku bylo mužské osazenstvo
mladší osmnácti let z místa střetu fuč. Pravda, v Nevillově případě
to bylo s jistým zaváháním, což mu bylo jistě ke cti, ale May mu pohledem
naznačila, ať raději zmizí, že tohle se týká pouze jí a „ctihodného kmeta.“
„Ty?!
Tak tohle jsi už přehnala, děvenko!“ zařval rozzuřený Filch. Po právě
osvěžených zkušenostech věděl, že v přímém střetu se zaklínačkou nemá
šanci, nicméně být „úřední osobou“ taky občas nebylo k zahození. Toto
musela respektovat pro změnu ona. „Budu informovat ředitele školy – a taky
ředitelku koleje,“ sliboval. „A – uděluji ti školní trest,“ zašklebil se už
vesele. May mu úšklebek vrátila – poněkud méně příjemnou verzi. Nic však nenamítala
– jeden trest sem, jeden trest tam … takových už tu bylo a ještě asi bude …
Školník se na ni ještě jednou zlomyslně zašklebil – skoro si zamnul popálené
ruce. „Tohle tady pěkně vyčistíš,“ zatáhl ji kamsi do sklepení. „Do té doby –
zůstaneš tady,“ oznámil.
Ta
místnost byla pěkně zatuchlá. Plná plísně a – podivného šumu. Nežli se stačila
rozkoukat, železné dveře se za Filchem zabouchly a v zámku bylo se
skřípotem otočeno klíčem. Nepochybovala, že další zvuk znamenal zajištění dveří
petlicí. „Pročpak asi?“ otočila se do tmy. Žádné osvětlení zde nebylo a
vzhledem k tomu, že se nacházela zřejmě pod úrovní země, ani okno.
Nedostatek světla ji však netrápil – koneckonců byla zaklínačka, takže za
chvíli byla v bité tmě jako doma. Ale ty zvuky jí dělaly trochu starosti …
Sklepení bylo evidentně obydleno. Jen ještě netušila, kým. Místnost se táhla
kamsi dozadu, snad to ani nebyla místnost, spíš jakási chodba vyhloubená ve
skále. Chodba, vedoucí někam do ztracena. Začínala mít nepříjemné tušení, že
Filchovo „vyčistit“ se netýkalo pouze úklidu. „Ten hajzl přece moc dobře ví, že
neumím kouzlit — to znamená, že mě schválně dovedl někam, kde by mě mohlo
cosi sežrat — beze zbraně, zmetek,“ sykla vztekle. „Ty sama jsi zbraň,“
připomenul jí někdo. Ano, to byla pravda. S hůlkou si mohla leda tak
kreslit v písku u vody, zato na kimerské dlaně bylo vcelku spolehnutí.
Kurážně zvedla hlavu a zadívala se vstříc tomu, co se k ní postupně
„drápalo.“
K ušním bubínkům se jí nesl přibližující se cvrkot, pištění a
šustění křídel. Ne – křidélek. Ve tmě před sebou zahlédla roj jakýchsi drobných
potvůrek, šikujících se do sevřené formace. Identifikovat je nedokázala –
vypadalo to ale jako cosi mezi motýlem, žábou a netopýrem. Za tlustým sklem
snad roztomilé; tady však drobná zvířátka působila spíš jako hejno hladových
piraní. „Tohle ještě neznám,“ pomyslela si. „U nás určitě nic takovýho nebylo,“
odůvodňovala své vědomostní mezery. „Zřejmě nějaká mutace upírků – jestli se tu
vylévají splašky z kuchyně a nedodělky z učebny lektvarů, nebylo by se co
divit,“ napadlo ji. Čekala, až se ten hmyz někde usadí. Neusadil. Roj počkal na
všechny opozdilce, a potom s překvapivou rychlostí zaútočil. Po bzučení a
jemném šustotu nebylo ani památky. Vskutku jako inkriminované dravé rybky. May
však nečekala, až ji ty mrchy sežerou. Vztáhla své ruce do výše a sklepení
vzápětí zalilo oslnivé světlo. Dle Filchova rozkazu „vyčistila sklepení“
jediným zábleskem svých dlaní. „Zase má smůlu,“ vzpomněla na školníka za zvuku
padající omítky. „Bude asi hodně zklamaný,“ usoudila, zatímco kolem ní padala
odpudivě zelená břečka — zbytky těl oněch podivných tvorů. Zvědavě zvedla
ze země jedno odtržené křidélko. „Jau!“ sykla, jak se píchla do prstu. „Co to
je?“ podivila se. „Doufám, že to nebylo jedovatý,“ prohlížela úlovek. Malý
kousek si položila na dlaň a tu si pak strčila přímo před oči. „Radši se
podívám zblízka,“ zamumlala. Trochu se soustředila a kousíček hmoty
„naskenovala“ do své mysli. Tam jej pak mnohonásobně zvětšila, až spatřila
buněčnou strukturu té píchající bestie. „Panebože!“ vykřikla zděšeně a rychle
to ze sebe setřepala. To, co před chvílí držela mezi prsty, nebylo totiž
ani náhodou organického původu. „Co to má být?! … Odkud to? …“ zadívala se
rychle směrem, ze kterého hejno přiletělo. Možná tam bude ještě něco. Uvědomila
si, že bylo velkou chybou užívat právě šagaralu na tato miniaturní zařízení
sloužící k bůhvíjakému účelu. Jenže neměla na výběr. Přestože se nejednalo
o živou hmotu, ale o stroj, chtělo ji to nepochybně usmrtit. „Ale proč?“ nechápala.
Rozhodla se, že prozkoumá konec „chodby.“ Jistě se tam něco
skrývá. Něco, co by mohlo vysvětlit ony bzučící aparáty, které ji tak
organizovaně napadly. Nedávalo to žádný smysl. „Ví o tomhle vůbec Brumbál?“
dumala, opatrně se pohybujíc vpřed. Docela o tom pochybovala. „Brumbál by přece
nepřipustil, aby tu bylo něco, co by mohlo ohrozit život studentů,“ zamítla
tuto možnost. Sem tam jí ještě na hlavu spadl kus omítky či zbytky umělých
„brouků“ skapávající se stropu. Evidentně při obraně užila více energie, než-li
bylo zapotřebí, a „mírně“ tak narušila statiku místnosti. To nebylo dobré, a už
vůbec ne v situaci, kdy tu byla zamčená a nemohla ven. Přesto postupovala
dál, jakoby ji něco táhlo. Když si to uvědomila, zvýšila ostražitost. Ale nic
podezřelého neviděla. Netrvalo dlouho a byla na konci místnosti. Nečekalo tu na
ni nic. Žádné vybavení, žádní tvorové, žádné další stroje … přesto ji něco
zneklidňovalo. Cítila, že něco tu není jako v jiných částech hradu. „Něco
sem nepatří … ale co?“ snažila se přijít věci na kloub. Asi by na to ani
nepřišla, kdyby ji to samo přímo nenavedlo na cíl – pod uvolněnou omítkou na
jedné ze stěn se rýsoval falešný výklenek. Odstranila kousky suti a místo
dlaní oprášila. Nezdálo se jí na tom nic tak zvláštního – falešné okno … „nebo
taky zazděné dveře do tajné místnosti,“ napověděl jí známý hlas. Už to, že
promluvil, nesvědčilo o příjemném rozuzlení jejího dobrodružství. Byla však
jako omámená a tak se bříšky prstů rozechvěle dotkla „výklenku.“ Pod svrchní
vrstvou omítky byla ještě další, ne-li hned několik; někdo si v tom místě
dal očividně hodně záležet na úpravě, ač ostatní stěny tak pečlivě ošetřeny
nebyly. „Zvláštní,“ pomyslela si. V Bradavicích byla spousta tajných
chodeb a místností; všechny však byly nějakým způsobem maskovány. Rozhodně do
nich nikdy nebyl vchod namalován na zdi. A už vůbec ne zazděn. Nedávalo to
smysl. Nicméně k něčemu místnost, ve které stála, sloužit musela. A
vzhledem k tomu, že byla dokonale „vymetena“ a nebyl zde patrný ani jediný
náznak jejího účelu, musela být pouze místností průchozí. „Proč by se ale někdo
v hradě plném kouzel obtěžoval tajnou místnost zazdít?“ nechápala. Za tou
zdí však určitě něco bylo. Cítila to. Jemné vibrace, stopy statické elektřiny,
asi jako když si přes hlavu vysvlékáme vlněný svetr. Ať už tam ale bylo
cokoliv, mělo to jistě obrovitou radost, že „už to někdo konečně našel“. May
však byla neklidná – vzrušovalo a svádělo ji tajemství zazděné místnosti, ale
současně … tam kdesi uvnitř ní sílil pocit, že by odtud měla ihned vypadnout.
Chtěla ale nejprve zjistit, o co tu jde. Přejela po středu „výklenku“ zlehka
prsty a okamžitě polekaně ucukla – omítkou začaly prosvítat jakési ornamenty.
Úplně naspod byla zřejmě nějaká malba. „Dost zvláštní malba, co při poklepu
fosforeskuje,“ zamumlala si zaraženě. Pak ale znovu vztáhla ruce, aby pohladila
zbývající část vyznačeného zdiva. Jakoby čekalo až na její pokyn, začalo se
v zazděném výklenku objevovat skryté písmo. Neznámé, podivné písmo,
tvořené malebnými znaky. Být tu Harry, řekl by, že se jedná o starodávné runy,
ale runy to nebyly. Doposud nic takového zcela určitě nespatřila; přesto jí to
písmo bylo povědomé. Až příliš povědomé – dost se totiž podobalo jejímu druhému
„mateřskému“ jazyku, kimerštině. Žaludek jí začal nepříjemně vibrovat – už
rozuměla, proč se jí zdálo, že tu „něco do hradu nepatří.“ Ještě hůř se jí však
udělalo, když si nápis přečetla; byla to vlastně výstraha. Výstraha vcelku
zbytečná, protože kromě ní tu nebylo celé věky živé duše, jež by ono sdělení
dokázala přeložit. „Ledaže by už jenom to písmo nahánělo lidem strach natolik,
že se dali na úprk,“ došlo jí, když dočetla. Sama měla srdce až v krku a
pomalu couvala pryč. Stálo tam totiž: „Za těmito dveřmi sídlí Smrt. Nevstupuj,
nechceš-li, aby bylo lidstvo vyhlazeno.“ O tohle věru neměla zájem, přestože
ona sama byla z jedné poloviny příbuznou národu, jehož příslušník tu kdysi
tyto věty psal.
„Prokletí
elfi! Prokletí Dh’oine!“ zavrhla tyto rasy před pár měsíci při jedné
z „nervyzničujících“ hodin lektvarů. „Prokletí? Možná bys tedy dala
přednost něčemu jinému …“ ozval se jí tehdy v hlavě dnes již tolik známý
výsměšný hlas. „Myslel tyhle,“ uvědomila si. Příliš je neznala; přesto jí ale
něco říkalo, že se ve valné většině jedná o tvory bez citu, snažící se o jediné
– ovládnout co největší kus vesmíru. Netušila, co tak hrozného se skrývá za
zdí. Ale něco tam jistě bylo. „Něco, co dokáže vyplnit hrozbu na stěně – jinak
bych se tak nebála,“ pochopila. S vytřeštěnýma očima docouvala asi
doprostřed místnosti; pak se obrátila a vzala nohy na ramena. Takřka
k smrti vyděšená to vzala sprintem až ke dveřím a napřáhla se, aby na
železná vrata zatloukla o pomoc. „Klidně je celé vyrazím, když budu muset,“
vykřikla vztekle. Ale ještě předtím si uvědomila, že něco takového by nepochybně
bylo její záhubou. Jakýkoliv silný zvuk teď mohl být spouštěcím mechanismem
k tomu, aby se narušené zdivo sesunulo a odkrylo onu slibovanou „smrt
lidského pokolení.“ Zděšeně se připleskla zády ke dveřím. „To ale znamená … že už se na nikoho nedotluču,“ splynulo jí ze rtů
šeptem. „Filch mi nikdy neotevře! Zůstanu tady! Klidně si tu chcípnu!!!“
bičovala svůj mozek fatálními myšlenkami. Ke klidu teď měla opravdu daleko.
Správné označení pro její duševní stav bylo nejspíš – panika. Mozek jí ale
naštěstí „šrotoval“ dál – snad díky všepronikajícímu chladu si vzpomněla, že se
nachází ve sklepení – a jak je všeobecně známo, bradavická sklepení jsou již od
dob zakladatelů školy přímo prošpikována kanály a tunely. „To cinknutí, jak
jsem prchala od výklenku … musela jsem skočit na víko jednoho z kanálů…“
nakrčila čelo. Vrhla se tedy po své vlastní stopě. Měla štěstí. Ve svém úsudku
se nezmýlila. Zvednout zrezavělé víko kanálu už pro ni byla hračka. Dlouho se
nerozpakovala a – skočila dolů.
Nevěděla, jestli to nebylo to poslední, co ve svém životě udělala
– neměla ani ponětí, kde ji to vyplivne a v jakém stavu. Snažila se proto
ze všech sil svůj pád zbrzdit, ale marně – bylo to jak na skluzavce. Poněkud
zasmrádlé skluzavce, jelikož kanálem se opravdu odváděly splašky. To se však
spravilo hned při dopadu – měla štěstí, jelikož kanál ústil přímo do jezera.
Vlivem toho sešupu a gravitační síly zahučela pěkně až ke dnu. Chvíli zápasila
se spodními proudy a jakýmisi rostlinami; nakonec se jí ale přece podařilo ze
zelených chapadel vyprostit a s posledními zbytky vzduchu v plicích
zamířila k vodní hladině. Jezero bylo ten den zakalené; nebo byla opravdu
hluboko – viděla jen tenké proužky lámajícího se světla v dálce nad sebou;
a ať se snažila sebevíc, nemohla vyplout na povrch. Připadala si jako malá
rybka chycená v síti. Zmáhala ji obrovská únava. Věděla, že již dávno
spotřebovala zásobu kyslíku a za chvíli … Ještě sebou párkrát zacukala a
omdlela.
Když otevřela oči, zjistila, že leží v rákosí lemujícím okraj
jezera. Byla ještě ve vodě, ale díkybohu to už bylo na mělčině. Několikrát se
prudce nadechla a pak se vysoukala na břeh. Okamžitě se roztřásla zimou –
foukal totiž studený vítr a zřejmě ve vodě ležela dost dlouho. Byla celá ztuhlá
a zmrzlá – vše svědčilo o tom, že ji ošetřovna nemine. Vůbec netušila, jak se
dostala z toho jezera. Ale ani nešlo moc přemýšlet – v hlavě jí
šumělo moře a zuby drkotaly tak usilovně, až si prokousla spodní ret. „Za tohle
mi zaplatí,“ přísahala pomstu nebohému školníkovi. Pak se ale v mysli
vrátila k tomu, co ji tak vystrašilo. „Možná, že Zkázu zazdili ještě
v době, kdy tu žádní kouzelníci nebyli,“ zkusila rozběhnout své mozkové
závity. „Kdyby mágové věděli, co jim hrozí, jistě by sklepení proti vniknutí
řádně svými kouzly zabezpečili … anebo snad ten, kdo řádky psal, věděl, jak
pohrdají mudlovskými výtvory? Věděl, že řádný kouzelník se ze všeho nejvíc
štítí jakékoli manuální práce, zatímco kouzla jej přirozeně přitahují, takže
usoudil, že nejlepší ochranou bude nechat místo bez ochrany?“ ptala se sama
sebe. Byla krůček od toho, zjistit, co Bradavice ve svých útrobách skrývají za
strašlivé tajemství; mohla to zjistit – stačilo jen uvolnit další dávku energie
ze svých dlaní nebo prostě jen „dveře“ vykopnout. Ale ona to vědět nechtěla. To
místo ji naplňovalo hrůzou. Kdyby se soustředila, zřejmě by ale i odtud ve své
mysli uviděla … ale to ji ani nenapadlo. Nenapadlo ji prostor mimosmyslově
prozkoumat. Dokonce ji ani nenapadlo někomu o tom říct, někoho varovat … chtěla
jen zapomenout. Nevědět o ničem. Protože kdyby se více soustředila, zjistila
by, že s onou „hrobkou“ má mnoho společného. A to by nesnesla. Proto se
raději dovlekla do hradu a pak, za posměšných poznámek svých kolegů, převážně
z jiných kolejí, po schodech až nahoru, do nebelvírské dívčí ložnice pro
pátý ročník. Zkřehlými prsty ze sebe svlékla promočený oděv a svalila se do
postele, kde okamžitě usnula. Mohla si to dovolit – vyučování nebylo; vždyť
byla neděle. Když se za pár hodin probrala, zazděná místnost jí již
v hlavě „nestrašila.“
* * * * *
Ano, tajemnou místnost již opravdu v hlavě nenosila –
dokonale si vzpomínku na ni vymazala z paměti. V jejím vědomí zůstaly
jen malé útržky celého dobrodružství – konflikt s Filchem, školní trest,
nejasný pocit, že tam s čímsi odporně slizkým bojovala a její útěk
kanálem. Měla zato však něco jiného – obrovský hlad. A není divu – po takovém
výdaji energie … a protože zmeškala večeři, rozhodla se pro malou výpravu do
kuchyně. Večerka ještě nebyla – „a za tu hodinu, co mi zbývá, to zvládnu klidně
i třikrát,“ pomyslela si sebevědomě. Netušila, chudák, že toho dne je jí
souzeno zůstat bez večeře.
Hlad jí velel vzít to zkratkou jednou z tajných chodeb; ještě
se však nedostala z nebelvírské části hradu, když ji zmrazil jakýsi
výkřik. Nemusila být zaklínačkou, aby pochopila, že se jedná o výkřik tvora
ocitajícího se ve smrtelném nebezpečí. Ne, nebyl to lidský výkřik – bylo to
zoufalé kočičí zavřísknutí – takové to těsně před tím, než se dobře stavěný
pitbull zahryzne do hebkého chlupatého tělíčka … „Paní Norissová,“ zašeptala.
Nejprve jí napadlo, že to není její problém. A – že si to ta „mrcha slídivá“
vlastně zaslouží. Jenže ten její výkřik hrůzy nebyl jen tak sám sebou.
„Tentokrát zřejmě narazila na něco, co …“ pomyslela si. Musela zjistit, co se to
tam děje. Žádný ze studentů by si zabít Práskačku nedovolil. Učitelé pak už
vůbec ne. Ale jestli se po Bradavicích pohybuje nějaké vražedné monstrum,
nejsou ohroženi jen zvířecí obyvatelé hradu, ale také, respektive především, i
lidé. Jako zaklínačka zodpovídala přinejmenším za životy studentů, když o
učitelích se dalo předpokládat, že se dokáží ochránit sami. Jistě, nikdo jí
tuto povinnost neuložil, ale – k čemu by potom byl celý její výcvik?
K čemu by byly ty roky dřiny v temných zákoutích Kaer Morhen – studium
netvorů, prohlubování smyslů, ovládnutí ducha i těla a přeměna křehké dívenky
na vražednou zbraň? „Zjistím alespoň, co to tam je,“ umínila si jako by nic. Ač
si to jen nerada přiznávala, nedělala to ale jen kvůli studentům – bylo jí líto
čtyřnohé přítelkyně Arguse Filche — jediné, kterou kdy nerudný školník
měl. Nemohla ji nechat napospas lovícímu dravci. Jistě, paní Norissová byla
děsně otravná, ale bylo to přece jen zvíře. Nemohla za svého pána. Ani za to,
co z ní Filch udělal. „Nezaslouží si zemřít,“ pronesla tiše, ale rozhodně,
načež z tajné chodby ve směru onoho zvuku doslova vyzářila.
Přišla právě včas – zježená, prskající kočka couvala pryč od
robustního, leč při váze zhruba pěti set kilogramů přesto relativně štíhle
vyhlížejícího, asi pětimetrového tvora s protáhlým tělem a dlouhým ocasem,
usazeného na krátkých, masitých nohou. Tvor byl pokryt kůží ne nepodobné dračí
– zřejmě by byl docela problém „dostat se mu na tělo“ běžnými kouzly.
Jednotlivé šupinky se leskly jako z oceli. Vypadal jako bájný rytíř ve
skvělém brnění. Poznala ho hned. Na Severu se tito krasavci s dračí
hlavou, rozeklaným jazykem a pařáty s ostrými drápy vyskytovali
v bažinách a místech s horkými prameny. I v tomto světě ale žili
jejich méně vyvinutí příbuzní – jenže daleko, daleko odtud. Konkrétně na
ostrovech Komodo, Rinca, Padar a ještě jednom, jehož jméno již zapomněla. Podle
prvního z ostrovů se jim dokonce říkalo komodští draci. Domorodci ovšem
užívali spíše výrazů ora nebo boeaja darat, zatímco latiníci užívali pro tyto
potomky dinosaurů názvu varanus comodensis. Zahnuté drápy ale nebyly jediné,
čeho se bylo obávat – útočil také svalnatým ocasem a — v ještěří
tlamě bylo bezpečně uloženo šedesát obrovitých zubů, jimiž saurus trhal svou
kořist na kusy; a protože, jak známo, nemohl tyto kusy žvýkat, nadhazoval si je
do vzduchu a celé polykal. A jakoby to ještě nestačilo, sliny tohoto cvalíka
obsahovaly smrtící bakterie, jež se po pokousání dostávaly oběti do krevního
oběhu a zasahovaly životně důležité orgány. Takže když kořist nepodlehla
počátečnímu útoku, zahynula v důsledku infekce. Zvířeti pak stačilo
zdechlou kořist jednoduše dohledat. Nebyl to problém, když pach krve spolehlivě
ucítilo do vzdálenosti až pěti kilometrů. „Prima,“ řekla si, dívaje se pozorně
na wyvernu. „Když potvora, tak pořádná,“ ohodnotila kapitální kousek. Stála
nehybně jako socha kousek za „chrbtem“ zvířete a velice dobře si uvědomovala,
jak musí být opatrná. Byla hodně blízko a rozhodně nebyl čas vracet se pro
stříbřitý meč. Musela si poradit bez něj. Stačilo přitom jediné dobře mířené
máchnutí ještěřího ocasu a … A i kdyby se vyhnula této zbrani, byla tu ještě
rychlost dravce. Už od svých jedenácti ale věděla, že wyverní neohrabanost je
jen skvělá kamufláž. Ta potvora byla ve skutečnosti pěkně rychlá, skoro jako
ona sama. Nepozorovaně ji přeskočit, popadnout kočku a zmizet bylo tedy prostě
nemožné. Ale netrápilo ji jenom tohle: „Copak tady děláš, maličká?“ přemýšlela.
Bylo jasné, že se sem tato „překrmená ještěrka“ sama nedostala. A to, že se tu
objevila (jak překvapivé, že právě v Nebelvíru), dalo někomu dost práce,
když tvor obýval zcela jiné zeměpisné šířky a jeho dovoz do Británie byl pro
jeho dravost (tito ještěři se dokonce napadali i navzájem) přísně zakázán. O
tom, že tenhle „mazlíček“ byl schopen a hlavně ochoten spořádat dospělého
člověka na posezení, nebylo tedy žádných pochyb. Predátor ovšem nebyl nijak
vybíravý, o čemž svědčil i fakt, že se nyní hodlal spokojit s malou
chlupatou koulí – přesněji řečeno — prozatím. Možná to ale bylo tím, že o
May ještě nevěděl. Nebo se mu snad zdála méně nebezpečná? Kdopak ví, snad jen
dodržoval správné pořadí – předkrm, polévka, hlavní chod … Vše se mělo ale
rychle změnit. May byla dost tvrdohlavá na to, aby plány nejen vymyslila, ale
následně i dokonala. A když si jednou umínila, že mu tu prašivou kočku prostě
sežrat nedá, tak …
Z postavení „dráčka“ bylo zřejmé, že se už vynadíval dost a
že se právě chystá vyzkoušet v praxi, jestli ten odporně vyhlížející
kousek masa před ním stejně tak hnusně chutná, jak vypadá. Rozeklaný hadí
jazýček přitom rozkošně vystrkoval z tlamičky, aby zachytil smrtelný pot
oběti. Přesto se ještě na okamžik zarazil – zazdálo se mu, že ve vzduchu cítí
ještě jiný odér. Nemýlil se. Vzápětí se za ním ozvalo výstražné zasyčení. Na
chudou potravu si evidentně činil nárok ještě někdo jiný.
Ještěr odpověděl vzteklým zasyčením – kdyby ho chtěl o jídlo
připravit alespoň jemu rovný soupeř, ale tohle holátko?! Neuvěřitelná drzost.
Bleskurychle se otočil a skočil po krku tomu háděti. May však na zahryznutí
nečekala – nenamáhala se ani se znamením Aard, které jinak v podobných
situacích běžně užívala, zato na netvora užila hned svoji nejúčinnější zbraň –
šagaralu. Nebelvírskou chodbou se krátce zablýsklo. Paní Norissová jen ještě
jednou zděšeně vyvřískla a schovala se v nejbližším výklenku, když
z pětisetkilové hmoty se k zemi snášelo jen něco popela. May se
ušklíbla: „Hloupá wyverna,“ pokárala její zbytky. Spokojeně ze sebe setřásla
usazené kousíčky popela.
Školníkovo srdce se sevřelo úzkostí, když zaslechl úpěnlivé volání
o pomoc pocházející nepochybně od jeho přítulné spolunocležnice. „Že on ji
někdo …!“ zatrnulo mu. „Paní Norissová, paní Norissová, už jdu, už jdu!“ volal,
belhaje se k ní, co mu jeho revma dovolilo. Když takto „doběhl“ na místo,
sevřel ruce v pěsti: „Zase ona!“ polila ho horkost. „…A to už jsem si
myslel, že je dokonáno,“ zabručel si pod vousy zklamaně.
May se ani nemusela otáčet. Školníkovy myšlenky k ní letěly
jako vystřelené šípy. Zlostně přivřela oči při vzpomínce na to, za co všechno
už mu vděčila. Pak se ale na její tváři mihl vítězoslavný škleb – „Netušila
jsem, že odplata bude tak rychlá,“ pomyslela si. „Jen do toho, příteli,“
povzbuzovala ho v duchu. Ani nebylo třeba. „Kde je paní Norissová, co jsi
s ní udělala?!“ osopil se na ni. „Nespravedlnost světem vládne,“
povzdychla si v duchu, ovšem protentokrát za dobrého rozmaru. Navenek
sebou jen polekaně trhla, stočila oči nejprve k brunátnému školníkovi, aby
vzápětí střelila pohledem k hromádce popela. O Filche se pokoušel infarkt.
„Co? … To … to snad … ne, to není možné, kočičko moje, co ti to jenom udělali?“
poklekl k hromádce, kterou zoufale prohraboval prsty, jakoby jeho
přítelkyně měla jako fénix z čerstvého popela vyskočit. Rýpajícího kolena
a odporného smradu seškvařeného masa si vůbec nevšímal. Tím, co viděl, byl
naprosto zdrcen. Po tvářích se mu koulely v proudech slzy, kopírující
neuměle Niagarské vodopády. „Bože nééé! Tohle né! Tohle mi nedělej, prosím,“
skučel. May ho beze slova škodolibě pozorovala. „Vskutku, pomsta může být
sladká,“ zavrněla v duchu.
Filch se ještě chvíli prohraboval v chladnoucím popelu, ve
snaze najít v něm alespoň jiskřičku života; nakonec ale přece pochopil, že
je to marné. Shrbeným starcem zacloumala vlna vzteku – ztěžka se vyškrábal na nohy,
přiskočil k May a hrubě s ní zatřásl: „Tomu nevěřím! Kde je paní
Norissová? Co jsi s ní udělala?!“ zařval na ni. May se na rtech mihl krutý
úsměv. „Vždyť už to víte,“ jakoby říkala. Facka, kterou hned nato zinkasovala,
stála za tu legraci. „Ty zrůdo! Bestie! Co jsi to udělala?“ ječel jak na lesy,
chystaje se k dalšímu úderu. Zjevně už zapomněl, že bude-li chtít, rozmetá
May i jeho na kusy. K ničemu takovému však (ke smutku valné většiny
bradavických studentů) nedošlo. „Co se to tu děje?!“ ozval se ledový hlas za
Filchovými zády. „Do háje, mám po zábavě,“ blesklo jí hlavou. „Sakra! Proč
zrovna on?!“ zanaříkala v duchu, zatímco jen nechápavě pokrčila rameny a
pozvedla obočí, jakože vůbec nechápe, co to tu ten starý osel blábolí …
„Zavraždila moji kočku! Spálila ji na prach, vidíte, pane profesore?“
rozhraboval Filch hromádku popela. „Nic takového jsem neudělala,“ řekla
nevinně. Profesorově bystrému zraku se už ale nevyhnula. „Ááááááááááá! Já ji
zabiju! Jak může tohle tvrdit?! Viděl jsem ji! Tady jsou důkazy!“ rozkopnul
školník vztekle údajné pozůstatky. „Má kočka je mrtvá! Paní Norissová, paní
Norissová …“ zlomil se mu hlas. „Já ji prostě nenávidím! Zničila mě, přivedla
mě na pokraj deprese … jestli se šedesátky nedožiju, bude to jen díky ní, jen
jí! Má ve mně nepřítele na život a na smrt! Paní Norissová, paní Norissová …“
zalkal. „Mňau!“ otřelo se mu v té chvíli cosi hebkého o nohu. Vystrašená
šelmička konečně uposlechla volání svého pána. Školník na chvíli oněměl. „Pa –
paní Norissová!“ zvolal nevěřícně. Chytil žalostně mňoukající kočku do náruče a
přitiskl ji na svá prsa. May ohrnula odporem ret — laskal se s ní
jako s novou milenkou. Oči profesora Snapea se zabodly do jejích.
„Průser,“ došlo jí. Přečetl si všechno dřív, než stačila svou mysl neprodyšně uzavřít.
„Nic jsem neudělala, vidíte,“ pípla přesto. „Strhávám Nebelvíru dvacet bodů –
za znečištění chodby a za to, že jste pana Filche úmyslně zanechala jeho
omylu,“ procedil skrze zuby. Dotyčný se na něj vděčně podíval. „Děkuji, pane
profesore, děkuji,“ podlézal. „ … sem věděl, že máte uznání …“ poklonkoval. Se
zářivým úsměvem pak popadl znovunalezenou kočku, které se mezitím za pomoci
ostrých drápků podařilo z jeho nevítaného sevření vyprostit, a šoural se
pryč.
Profesor Snape s May osaměli. Po předchozích zkušenostech
s ředitelem zmijozelské koleje se zaklínačka připravovala na nejhorší.
V černých očích se krátce zablýsklo. „Uděluji Nebelvíru třicet bodů za
zneškodnění wyverny,“ skoro zašeptal. Kdyby měla umělý chrup, jistě by jí teď
vypadl, jak s otevřenou pusou zírala za odcházejícím profesorem – aby
Snape přidal body Nebelvíru, no to byl tedy zážitek. Na Severově tváři se
nakrátko objevil pobavený úsměv – ne, nevadilo mu, že trochu skřípla toho
„hajzlíka“. „Vlastně to nebyl zas tak špatný nápad…“ kývl hlavou uznale.
May se musela opřít o stěnu. Ne, tohle vážně nečekala, i když
věděla, že s profesorem sdílí stejný druh šibeničního humoru. … Kdyby
býval ještě dodal, že to pro ni mohlo být nebezpečné, byla by jistě
v sedmém nebi. „Tentokrát ne,“ odpověděla by s úsměvem. „-nebyla jsem
ozbrojená.“ „Takže vy jste nebezpečná, jen jste-li beze zbraní?“ zeptal by se.
„Když jsem beze zbraní,“ přikývla by. „A hlavně – když mám dobrou náladu.“ …
Ale profesor s ní žádný hovor nezapředl. Mrzelo ji to – jakoby to celé
dělala jen kvůli němu. „Vzpamatuj se, holka,“ napomenula se a zamířila
zpět do své ložnice. Na hlad už dávno zapomněla. „O co ti vlastně jde?
V historii této školy se ještě nestalo, aby Snape přidělil body někomu
mimo Zmijozel. Měla by sis gratulovat – děcka se dost podiví, odkud se těch
deset bodů vzalo,“ snažila se zvednout si náladu. „Kdyby zjistili, že jsou od
Snapea, nechali by to otisknout v Denním Věštci,“ usmála se konečně.
„Jenže to se nikdy nedozví – zůstane to naším tajemstvím,“ zašeptala. Nikdy by
nepřipustila, aby obávaný profesor ztratil svoji reputaci.