Kestrel a Sirius - XI.
12. 2. 2006
Poštolčí
hnízdo
May se na skalisku docela potloukla, ale byla to jediná cesta, chtěla-li přežít. Chvíli odpočívala, vystavujíc rozbité tělo prvním paprskům slunce. Instinkt jí však velel příliš se tu nezdržovat. Bylo jí jasné, že za chvíli tu bude Snape se svými zmijozelskými (jen zmijozelskými?) nohsledy, aby ji dorazil. Musí se ukrýt, vyléčit si rány a znovu nabrat sil. A pak – co bude pak? To nevěděla. Namáhavě se zvedla a přikrčená utíkala pod ochrannou klenbu Zapovězeného lesa. Tam bude v bezpečí. Tento les měl velice špatnou pověst a i mnozí dospělí kouzelníci měli obavy do něj vstoupit. Lepší úkryt tedy nenajde. Pochopitelně to s nebezpečností lesa nebylo tak zlé – byl to prostě jen prastarý les a jako takový měl svá skrytá tajemství. Jistěže v něm žily lidmi obávané bestie, ale nejinak tomu bylo i v lesích kolem Kaer Morhen. A z nich neměla strach ani jako děvčátko. Natožpak teď – věděla, že ani jeden z netvorů se jí neodváží zkřížit cestu. Ona sama teď byla tím nejnebezpečnějším predátorem Zapovězeného lesa. Dravci nebyli hloupí – na rozdíl od lidí dovedli přesně odhadnout svoje síly. Nechají ji na pokoji v obavě, že oni sami by mohli být lehce usmrceni. May však nehodlala nikoho zabíjet – byli to psanci stejně jako teď ona sama. A když se nad tím zamyslela, nevzpomněla na případ, kdy by opravdu ve svém životě někoho chtěla zabít. Jistě, tenkrát, když Vilgefortz vraždil Geralta – udělala by cokoli, ale chtěla Geralta jen zachránit, nedomýšlela v té chvíli, že nejlepší by bylo zabít toho, kdo zaklínače na životě ohrožoval. Spokojila se s tím, že Geralta dostala do bezpečí … a když ji Tom tenkrát hodlal zabít, ani ji nenapadlo se bránit. „Ty prokleté city! K čertu s nimi!“ zaklela. Ale měla pravdu – vždycky jí jen zatemnily mysl. Mozek pak nepracoval, jak měl – nebyl schopen racionálně vyhodnotit situaci a i kdyby toho snad schopen byl, nedokázala by z toho vyvodit patřičné důsledky – nedokázala ublížit tomu, jehož měla ráda – i za cenu obětování vlastního života. Stejně tak tomu bylo i ve Snapeově případě. Ten měl ale namále, když díky mutaci kromě své lidské podoby ztratila také vědomí vlastní osobnosti – nebýt Harryho, který mezi ně odvážně skočil, by bylo už po něm. Ale ty smaragdově zelené oči, ty obrazy, jež probleskly vědomím dravce až k jejímu vyššímu já, ji přivedly zpět. Nevěděla, jestli to bylo dobře. Bylo by pro ni snazší stát se Predecesorem se vším všudy – vědět, co se s ní a hlavně co se z ní stalo, bylo nesnesitelné. Jako člověk byla zděšena; elfí část jejího já však byla zcela konsternována. Jestli tohle nebylo na sebevraždu, tak už nic. Okolí nevnímala – prostě jen běžela, jakoby chtěla utéct svému osudu. Běžela, skákala přes kořeny, balvany, proběhla jakýmsi potokem a namáhavě se vydrápala na jeho druhý břeh, utíkala jako o život, aniž by tušila, kam vlastně běží, stále dál a hlouběji do prastarého lesa, až do míst, kam lidská noha doposud nevkročila. Netušila, jak dlouho běžela, zda je den či zda již nastala noc – v srdci pralesa panovala temnota neustála. Nakonec se zhroutila do pažitu. Všechny své zbývající síly již vyčerpala. Její hrudník se ještě chvíli divoce dmul, než v tichu lesa ztratila vědomí. * * * * * Profesor Lupin právě vysvětloval studentům šestého ročníku, jak co nejúčinněji zlikvidovat baziliška, když zaslechl zoufalý dívčí výkřik. Její výkřik. „Něco se stalo. Ale co?“ zneklidněl. Nebyl si jistý, jestli si jen něco nenamýšlí. „Ale proč jsem najednou tak vyděšený?“ ptal se sám sebe. Srdce mu tlouklo o poznání rychleji, než před chvílí. Ani na okamžik si nemyslil, že by ho tak vzrušil jeho vlastní výklad. „Měl bych se přesvědčit,“ napadlo ho. „Musím ji najít – ale kde?“ zaváhal. Nakonec přece jen ukončil hodinu a šel se do sborovny podívat, jaký má May dnes rozvrh. Když uviděl nápis lektvary, poněkud znervózněl. Tu se ze sklepení ozval jakýsi řev a hradem proběhlo zachvění jako při zemětřesení. „Výbuch?“ pomyslel si. Vzápětí bral schody po dvou, když si připomenul svou někdejší hodinu obrany proti černé magii. Když doběhl ke sklepení, uslyšel z učebny lektvarů zoufalé volání o pomoc. Studenti se snažili dostat ven, ale z nějakého nepochopitelného důvodu nemohli otevřít dveře. Vtom se dveře rozletěly. Nejprve z nich vypadl hlouček vřískajících studentů, pak z nich vystřelil na smrt bledý Snape. Lupin jej chtěl zadržet, v ruce mu ale zůstal jen kus černé látky z profesorova hábitu. Vešel proto dovnitř. To, co uviděl, ho víc, než jen „překvapilo“. Profesor lektvarů si očividně svoji učebnu zařídil ve slohovém stylu „po nás ať přijde potopa“ – všude ležely úlomky skla a kovu, ohořelé zbytky skříní a stěna vzadu chyběla docela. O smradu a dýmu nebylo třeba hovořit. Kdyby se učebnou přehnal tajfun, nezvládl by to lépe, než-li slečna Parkerová. „Severus opravdu umí překvapit,“ pomyslel si. Vzadu uviděl Harryho držícího se za hlavu. Nad pravým okem se mu dělala slušivá modřina. „Co se tady stalo?“ zeptal se Hermiony. Hermiona se na něj vyděšeně podívala. „May …“ ukázala rukou do místa, kde ještě před chvílí dotyčná stála. Profesor s ní jemně zatřásl. „Co se s ní stalo?“ zeptal se znovu. Zamrkala a nešťastně se na něj podívala. Podle všeho se už ale vzpamatovala. „Profesor Snape jí dal něčeho napít – říkal, že je to veritasérum, ale nebyla to pravda, to já poznám – veritasérum je rubínově červené, zatímco tohle mělo barvu černou …“ „A pak?“ přerušil ji. O správné barvě lektvarů se s ní bavit nehodlal. „May to vypít nechtěla, jenže profesor Snape,“ vzlykla. Lupin se zachmuřil. „ … a pak se začala měnit – stalo se z ní něco hrozného, taková příšera … profesor ji chtěl omráčit, jenže to nešlo – jen ji rozzuřil a potom …“ odmlčela se. „Potom z toho tady udělala kůlničku na dříví, rozumím,“ rozhlížel se okolo. „Stalo se někomu něco?“ zeptal se. Hermiona pomalu zavrtěla hlavou. „Harry má natržené obočí a modřinu na měsíc, Neville si vyrazil přední zub — jak se snažil uhnout před letící židlí, padl na desku laboratorního stolu – jinak ostatní jenom omdleli, myslím, že už se všichni probrali,“ řekla, dívaje se do prázdné učebny. Kromě těch tří a profesora tu už nikdo nebyl. „Nejhůř ale mohl dopadnout profesor Snape,“ práskla po krátkém zaváhání. Tohle si odpustit nemohla. „Kdyby mezi ně Harry neskočil, May – nebo co to bylo – by ho zabila.“ „Za tu proměnu? To by nebyl dobrý tah – kdo by ji pak dal do pořádku?“ kroutil hlavou. „Za to ne,“ pípla Hermiona. „A za co?“ nechápal – „co by jí Severus ještě …“ „Avada kedavra,“ skoro zašeptala Hermiona v odpověď. Lupin nebyl schopen slova. Vyděšeně se podíval na Harryho. Ten však přikývl. „Prvně ji zkusil omráčit, jenže to nevyšlo – když to zkusil asi potřetí, tak se naštvala a migla s ním támhle,“ ukázal ochotně na jednu z rozpadajících se skříní. „Pak se pustila do Levandule a když odrážela všechna ta kouzla …“ zavrtěl se neklidně, „vypadalo to, že nás všechny zabije … Snape se ji teda pokusil zabít první, ale nějak to vrátila zpátky k němu. To už ostatní leželi v bezvědomí. Snape upadl a … nevím, co mě to popadlo. Skočil jsem mezi ně a … dostal sem ránu. Víc si nepamatuju,“ třel si pravý spánek. „Když se ostatní probrali, začalo to znova a vypadalo to, že … nakonec ale vyskočila tamtím oknem,“ skončila Hermiona. Profesor byl v šoku. Severus Snape měl velké štěstí, že už tu nebyl, protože by ho v té chvíli vlastnoručně uškrtil. Takto se jen zdrceně otočil a šel informovat Brumbála. * * * * * Když se May zase probrala, celá se roztřásla – a nebylo to ani tak chladem, jako spíše otřesenou nervovou soustavou. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila děsivou skutečnost a pochopila, proč leží na zemi a tupě zírá na zkroucený kořen, jemuž lesní půda očividně nestačila. Zvednout se na předloktí a otočit naznak dalo neuvěřitelně práce. Odpočívala a přitom zaujatě poslouchala šumy pralesa. Nevypadalo to, že by v její blízkosti někdo byl. „Něco bylo,“ opravila se. Neslyšela dokonce ani ptačí křik. Příliš se nedivila. Poté, co ji Raddle zabil, to bylo stejné. Potloukala se nějakou dobu po lese, než ji její emoce vybičovaly k další cestě. Putovala z místa na místo a celou tu dobu – celých pětatřicet let – strávila v mrtvolném tichu. Lidé ji neviděli (ti citliví snad slabě vnímali); zvěř však ano – a houfně prchala odevšad, kde se jen objevila. Vysoká zvěř, zajíci, koroptve i jiní ptáci, drobné i větší šelmy, pavouci, hadi, štíři a další havěť, všichni na chvíli zapomněli na své rozepře a svorně prchali z jejího dosahu, aby se náhodou nestali její večeří. Ona však tenkrát netušila, proč se tomu tak děje, netušila, k čemu přesně slouží její dlaně (nehledě na to, že v nehmotné formě jí to beztak bylo nanic), takže mohli být klidní. Nebyli. May frustrovalo, když viděla, jak se jí všechna ta ohavná havěť bojí a snaží se před ní utéci. Pochopila z toho, že ji považují za mnohem větší kreaturu, než jsou oni sami, a to ji deptalo. Putovala tehdy proto z místa na místo v naději, že jednou … všude to bylo stejné. Když před patnácti lety zaslechla to volání, byli zoologové šokováni a památkáři si mnuli ruce, když nečekaně a „bez příčiny“ z Londýna zmizeli všichni holubi. Ne však nadlouho. Jen do té doby, než se May podařilo najít tu, jež ji k sobě volala. „Ne, dvakrát nevstoupíš do jedné řeky,“ pomyslela si nešťastně. Tentokrát pro ni není vysvobození. Tehdy ztratila své hmotné tělo; chtěla-li se vrátit zpět, musela ho zase získat. Teď jí však tělo zůstalo. „Pouze“ zmutovalo. Proto se nemůže historie opakovat – a kde by taky našla druhou bytost, která by s ní byla svými vibracemi kompatibilní a navíc by byla ochotná dobrovolně se zříci svého těla, zříci se svého života v její prospěch, jako tomu bylo v případě toho umírajícího novorozeněte? To děvčátko se narodilo s vrozenou srdeční vadou a lékaři mu dávali jen pár dní života. Rodiče dítěte byli doposud bezdětní a další dítě už paní Parkerová mít nemohla – i při tomto porodu málem sama zemřela a další by už její tělo nevydrželo. Tolik na děvčátku lpěli … stále doufali, že se stane zázrak a – zázrak se skutečně stal. Velmi zjednodušeně řečeno – dívky se spolu domluvily. Děvčátko, ač sotva přišlo na svět, své rodiče velmi milovalo a bylo mu jich líto. Vědělo však, že jejich a tedy i jeho osudem je, aby zemřelo. Proti tomu se nedalo nic dělat – tak to bylo zapsáno v Knize života. Ledaže by život dítěte byl natolik závažný, že by bylo menším zlem porušit běžné principy a zákonitosti vesmíru, než-li dopustit jeho smrt a tím i zkázu mnohých. Aurora se však necítila na to, aby zachraňovala lidstvo před nějakým dosud ani netušeným zlem; prostě si jen uvědomovala, že by její rodiče smrt jejich jediného dítěte zdrtila natolik, že by se z toho už nikdy nevzpamatovali. Dítě bylo jejich velkou touhou, a proto i přes všechna rizika, jež souvisela se zdravotním stavem paní Parkerové, počali své první dítě. První a taky poslední. Zemřelo-li by, alespoň paní Parkerová by to jistě neunesla a odešla by za ním. A pan Parker? Svoji ženu miloval natolik, že ani on by tu bez ní dlouho nepobyl. To ale Aurora nechtěla připustit … Naproti tomu May chtěla zpět svůj život. Nebyla ani mrtvá, ani živá a po pětatřiceti letech tohoto strádání už nemohla dál. Toužila po tom, aby mohla všechno vrátit zpět a slibovala nebi i peklu napravit všechny chyby, jichž se kdy dopustila, přičemž tehdy vůbec nedomýšlela jak a že za to bude muset nutně zaplatit. (Když nad tím teď přemýšlela, obě mocnosti jí tenkrát vyhověly — neboť není lepšího způsobu, jak vytrestat člověka, než-li splnit mu jeho tajná přání.) A tak se stalo, že touhy obou dívek se setkaly a spojily se v touhu jedinou ... Když primář porodního oddělení paní Parkerové sdělil zdrcující zvěst, že jejich malá Aurora zemřela, byla zoufalá. Po chvíli, jež se zdála věčností, však přiběhl mladý doktor, jakýsi holobrádek, na jehož diplomu teprve zasychala barva, s tím, že přístroje opět zaznamenaly v drobounkém tělíčku děvčátka život. Už to samo o sobě byl zázrak. Ještě více se však učení páni podivili, když po podrobném vyšetření zjistili, že srdeční nedostatečnost zcela zmizela. Dítě bylo v naprostém pořádku. O „zázračném uzdravení“ tehdy psaly všechny noviny a z paní Parkerové a jejího manžela se stal velmi zbožný pár. Z Mayina těla unikl chrčivý povzdech. Teskně pozorovala stříbřité měsíční paprsky houževnatě se prodírající listovím statného dubu, pod kterým ležela. Opatrně se zvedla na všechny čtyři a vyhaslýma očima rentgenovala okolí. Nacházela se na břehu lesního jezírka, na jehož lesklé hladině se zrcadlily hvězdy. Hladinu jezírka nezčeřila jediná vlnka – byli-li v něm jací obyvatelé, byli teď pečlivě zavrtáni v bahnitém dně. Tíživé ticho, jež tu vládlo, ji deptalo. Kdysi milovala spánek pod hvězdnou oblohou. Tenkrát ji však uspával cvrkot cikád a houkání lovících sov. Tady však kromě ní nebylo ani živáčka. Unaveně si opřela čelo o trs trávy. „Tohle se nemělo stát. Nikdy se to nemělo stát. A nikdy by se to ani nestalo, nebýt … jeho.“ To zabolelo. Profesor Snape ji bezohledně uvrhl o mnoho set tisíc let zpět. Tvor, kterým se stala, žil ve vzdálené galaxii v dobách, kdy tato sluneční soustava ještě neexistovala. Prakticky nebylo možné vrátit se na nižší vývojový stupeň, stát se „evolučním embryem“ tří tak vyspělých a tak rozdílných civilizací, jakými bezpochyby Kimerové, Dareové a Hyksósové byli – i když v posledním případě by se dalo říct, že jde o vyspělost převážně technického rázu. V případě Dareů se stalo něco podobného za celou dobu jejich existence pouze jednou, a to když se jistý geniální idiot pod vidinou nevšedního zážitku nesexuální povahy, jež přesto však slibovala nezměrnou rozkoš, „naboural“ do „sítě“, kterou Dareové vytvořili mezi vědomím jednotlivých příslušníků této rasy. Bez tohoto vzájemného napojení nebyli Dareové schopni samostatně existovat – po tisících letech tomu odvykli a slovo šagarala, které se tímto způsobem jako jednotlivci zbavili, jim nahánělo hrůzu větší, nežli zbožnému člověku představa těch nejhorších pekelných muk. Tomu šílenci se podařilo přerušit spojení jednoho z Dareů s ostatními – a výsledek byl stejný jako teď u May. To, že ho pak proměněný Predecesor „sežral“, tedy vycucnul, si ten blázen naprosto zasloužil. Nicméně to nezměnilo nic na tom, že sám musel být nakonec ostatními Darey odchycen a následně utracen, když neznali způsob, jak spojení obnovit. To Hyksósové mezi sebou žádné takové spojení neměli, takže je nikdo ani poškodit nemohl. Jejich rasa si však ponechala mnoho z původních predátorových instinktů. Ne nadarmo znamenalo slovo „Hyksósos“ v jejich řeči „vládce cizích zemí“. Srdcem to byli válečníci a podrobovali si jeden národ za druhým, jakoby právě toto byl jediný smysl jejich existence. Jinak to byli nesmírní požitkáři a milovníci života. U Kimerů pak něco takového vůbec nepřipadalo v úvahu. Jakoby tyto „světelné“ bytosti neměly se svým předkem vůbec nic společného. Tedy kromě šagaraly, ovšem. Tu si stejně tak jako i Hyksósové ponechali. Kimerové se však na rozdíl od svých „příbuzných“ za svého předka nestyděli. Jako jediní dokázali sublimovat divokou přirozenost Predecesora, aniž by tím ztratili cokoli ze své osobní jedinečnosti. A kdyby se jich na to někdo někdy ptal, nečinilo by jim problém na toto téma hovořit. Jako jediní z těchto tří příbuzných ras totiž věděli … May se pomalu doplazila až k vodní hladině. Krev ve spáncích jí divoce tepala. „Ne, nemá smysl to prodlužovat,“ řekla si, když se zadívala na obrovskou ohyzdnou hlavu, která spočívala na jejích kostnatých ramenou. Nechtěla se už dál týrat. „Nejlepší bude, když to skončím. Voda je zde hluboká a takhle vysílená padnu ke dnu raz dva. Za chvíli bude po všem,“ usoudila. Nechtěla nikoho zabíjet, aby se udržela při životě – a jinak, než pomocí šagaraly, v tomto stavu přijímat potravu neuměla. Ostatně co by to byl za život? Jednou si to už zkusila. „Díky, nechci,“ ujistila se o správnosti svého rozhodnutí. Naposled se zadívala na obraz na hladině, zatímco sklouzávala pomalu do chladivých vod lesního jezírka. „To nejsem já!“ křičel zoufale její vnitřní hlas. „Jsem někdo jiný, nejsem to, co vidíš na té hladině. To je jen iluze, je to jen zdání, ve skutečnosti jsem přece někdo jiný, úplně jiný, víš to!“ nepřestával ji volat. „Ano, tohle nejsem já, já jsem někdo jiný,“ uvědomila si, než ztratila vědomí. Byla tolik unavená životem a voda tak příjemně chladila její rozpálené tělo … * * * * * V ředitelně panovala dusná atmosféra. „Již dříve mi některé tvé metody nepřipadaly na učitelé této školy právě adekvátní,“ zadíval se Brumbál nesouhlasně profesorovi Snapeovi do očí, „… ale nechal jsem to být. Tohle ale přesahuje všechno!“ řekl tvrdě. „Chtěl jsem jen zjistit, co je zač – zdála se mi pro školu nebezpečná. A – měl jsem pravdu!“ ohradil se Snape. „Je to zrůda!“ „Jenže tu zrůdu jsi z ní udělal ty!“ přitočil se k němu Lupin. „A teď ji koukej rychle najít a dát do pořádku, jinak se vážně neznám,“ zasyčel. Profesor Snape sebou škubl. „To neudělám,“ řekl váhavě. „Ale to si piš, že uděláš, protože jinak ani nechtěj vědět, co udělám já tobě!“ vyhrožoval Lupin. Profesor Brumbál zavrtěl hlavou. „Nehodlám to rozebírat, Severe, na to teď není čas, ale Remus má pravdu – musíš nachystat protijed. Hledat ji budeme raději my – bude lepší, když ty se do toho už míchat nebudeš – ale protijed musíme mít k dispozici hned, jak ji objevíme … Jestli už není pozdě,“vzdychl ustaraně. „A to jsem si myslel, že už to tu do důchodu nějak doklepu. Nikdy bych si nepomyslel, že ty největší starosti mi nebudou dělat studenti, ale profesoři,“ táhlo mu hlavou. Profesor Snape před jeho pomněnkovýma očima uhnul pohledem. „Nerozumíte mi, profesore,“ zašeptal. „To nejde, totiž – na tohle není protijed,“ odevzdaně zavřel oči. „Cože?!“ zařval Lupin, chytaje ho hrubě za límec nažehlené košile. „Ty jsi jí dal vypít něco, co ji zmutovalo, i když jsi dopředu věděl, že už nikdy …“ třásl s ním jak s kusem hadru ... „Byli jste z ní pořád tak nadšení, nechtěli jste vidět, jaká ve skutečnosti je – musel jsem s tím přece něco udělat …“ sípal dusící se Snape. Lupin ho s odporem pustil. S tou špínou se už nebude zahazovat. „Za tohle tě Azkaban nemine,“ syknul jen tónem, který u něj nikdo neznal. „Za co? Za to, že jsem odhalil vraždící bestii? Ministerstvo mi jen poděkuje – a až zjistí, kdo to …“ Lupin k němu přiskočil s napřaženou hůlkou. „Myslím, že na verdikt soudu čekat nebudu …“ změnil svůj názor. „Tak dost! Nechte toho – oba!“ zahřměl Brumbál. Teď už to nebyl ten dobrotivý pohádkový dědeček. A nebyla to žádná prosba, ale rozkaz. Lupin neochotně sklonil hůlku. Ruka se mu třásla jako po dvou litrech Bloody Mary. Věděl však, že kdyby ředitele neuposlechl, Brumbál by je srovnal oba. „Takže – já, Remus a Minerva prohledáme hrad a jeho okolí. A ty, Severe, zatím připravíš ten lektvar,“ oznámil Brumbál. „Ale vždyť už jsem …“ namítl Snape chabě. „To mě nezajímá. Zařiď si to, jak chceš. Ale ten lektvar tu bude dřív, než ji najdeme,“ dostalo se mu energické odpovědi. Snape unaveně přikývl. Takhle si svůj triumf nepředstavoval. „Tohle bude dlouhá noc,“ řekl si pro sebe. * * * * * Nad Zapovězeným lesem visel kulatý měsíc. Zvědavě pokukoval pod listy stromů, které v jeho světle vypadaly, jakoby byly ze stříbra. Nad lesním jezírkem poletovaly vážky. Žáby kuňkaly. Evidentně zatím odmítaly vzít na vědomí, že už brzy přijde zima. Ozval se tlumený dupot kopýtek – to laně přišly pít. Na okraji jezírka se zastavily a zavětřily – ucítily lidský pach. A opravdu – u paty obrovitého dubu zpola zakrytá listy kapradin, ležela nahá dívka. Ne, ta jim neublíží. Uklidněné laně sklonily své štíhlé šíje, aby se napily. Pak odběhly do stínu lesa. May tiše zasténala. „Proč mám v poslední době pořád pocit, že mě někdo vytrvale tříská do hlavy, až v ní nic nezůstane?“ pomyslela si, když se rukou dotkla svého spánku. Nahmatala mokré vlasy. „Asi jsem si je zapomněla řádně vysušit, než jsem šla spát,“ řekla si a otevřela oči – bylo jí chladno – zřejmě si odkopala peřinu. „A co je zase tohle?“ zamumlala, když se snažila zvednout. Nešlo to. Svaly ji neposlouchaly. Byla strašně unavená. „Kde to jsem?“ vyděsila se, zmateně se rozhlížejíc. Nočním chladem se celá roztřásla. „Co tady dělám? A takhle?!“ konečně si všimla, že jí něco chybí. Náměsíčná nebyla a na zlou macechu, co vodí cizí spratky do lesa, to taky nevypadalo. „Jak sem se sem proboha dostala?“ nevycházela z údivu. Oči se jí už ale zase zavíraly. Zachumlala se proto do kapradin a prvního spadaného listí a už nic neřešila. Byl jasný den, když se rozhrnula kupka listí a přímo ze země vyšla lesní panna. May spánek posílil. Už se cítila dobře. Sehnula se k jezírku, aby se opláchla, když tu zbledla. Tady už jednou takto klečela – jen obraz na vodní hladině byl jiný. Zděšeně vykřikla a vyplašila tak párek honících se čmeláků. Opatrně si ohmatávala obličej. Dívala se na sebe, jakoby se viděla poprvé. Paměť se jí vrátila. Zničeně si „čupla“ na břehu. Najednou nevěděla, co dál. Tady zůstat nemůže … ale vrátit se zpět … „Možná mě stále chtějí zabít… A i kdyby ne – vezmou mě zpátky mezi sebe?“ uvažovala. „Nemůžu za to, nikdy by se to nestalo, kdyby ke mně necítil tolik nenávisti – ale pochopí to vůbec?“ Dostala strach. Cítila se nahá nejen na těle. „Musím se vrátit,“ rozhodla se nakonec. „Nemůžu pořád jen utíkat. Musí se to vysvětlit. Oni to pochopí … musí to pochopit. Každý, kdo má všech pět pohromadě …“ snažila se přesvědčit samu sebe. Moc jí to nešlo – a čím víc se blížila k Bradavicím, tím větší děs ji popadal. Bylo už odpoledne, když se objevila na okraji Zapovězeného lesa. Jako lasička se protáhla kolem Hagridovy boudy a „vypůjčila si“ jeden z jeho maxi-hábitů sušících se na slunci. Pravda, i když si ho náležitě „upravila“, vypadala v něm hrozně, ale aspoň něco. Nepůjde přece do hradu nahá – pozornost bude budit i bez toho. Sotva vstoupila do Vstupní síně, začali před ní všichni prchat. „A jejej,“ pomyslela si. „Zkusí mi ublížit?“ přemýšlela. Dělala, že nic nevidí a klidně stoupala do nebelvírské věže. Někdo ji však předešel. Když totiž vstoupila do společenské místnosti, už ji tam čekal zástup „rozhněvaných mužů“. Bylo už po vyučování, takže tu byly asi dvě třetiny osazenstva. Jakmile ji studenti uviděli, hned vyskočili s hůlkami v bezpečnostní poloze. May se na ně podívala – stáli jí v cestě do dívčí ložnice a nevypadalo to, že by ji chtěli pustit dál. „Je mi líto, co se stalo,“ řekla pomalu. „To jistě,“ ozvalo se odněkud zezadu. Polekaně skákala pohledem z jednoho na druhého. Nebylo to pro ni vůbec lehké. Už jen to, že se proměnila zase zpět v člověka, jí připadalo jako zázrak. Sama nevěřila, že by něco takového bylo možné a vůbec netušila, kdy a jak k tomu došlo – poslední, co si pamatovala, byla červená, zelená, modrá a žlutá kola před očima, když sklouzla do vody a začala se topit … Jak se dostala na břeh, už nevěděla. Popadla ji jen bláznivá radost, že je zase člověkem, že všechno bude zase dobré — takové, jako před tím; teď však viděla, že tomu tak asi nebude. Už ji tu nechtějí, to je jasné. „Myslím to vážně. Nemohla jsem za to, co se stalo. Kdybych to nevypila, nikdy bych …“pokoušela se to vysvětlit. „Nelži!“ vykřikl Seamus, který měl na ni dlouho pifku. „Bylo to sérum pravdy – měla jsi se stát tím, čím skutečně jsi, co před ostatními schováváš!“ zaječel. „Ale já nejsem tím, co jste viděli – to nejsem já, to, co jste viděli, byl pouze …“ bránila se. „Pouze co? Pouze netvor, který srovnal se zemí celou učebnu lektvarů (tedy ne že by mně zrovna tohle vadilo). Pouze netvor, který nás všechny málem zabil! (tak tohle mně už vážně vadí)“ vystoupil Harry dopředu a ukazoval přitom na obrovskou modřinu u pravého oka. Dopad do té skříně se opravdu nedal označit jako „měkký dolet“. „Jen jsem se bránila, to vy jste se mě snažili zabít!“ vykřikla zoufale. „To my jsme se tě snažili zabít …“ řekl Ron ironicky. „A co Levandule, to bylo co?!“ zeptal se. May mlčela. Levanduli chtěla „sežrat“. „Hm, čekám,“ protahoval teď velice odvážný Ron. „Měli jste mě nechat na pokoji – nikomu by se nic nestalo – kdybyste mě nechali být a já si mohla v klidu uvědomit, co se se mnou stalo … kdyby se stalo něco takového vám, jak byste se asi cítili?“ namítla. „Nechte mě být,“ zaprosila pak. „Jsem … jsem strašně unavená, chci se převléknout a jít si lehnout.“ Ne, v tom roztrhaném Hagridově hábitu se před nenávistnými zraky svých spolužáků opravdu necítila právě nejlépe. O špíně za nehty a o tom, že jí ve vlasech ještě šustí listí, netřeba hovořit. „Ty už nikam nepůjdeš, nechceme tě tu!“ vykřikl Ron. „Cože?“ nechápala. „Jasně. Vypadni! A už se nevracej!“ zasyčel Harry. „Táhni! A tohle si vem s sebou – ať se nemusíš vracet,“ naznačil George ostentativně kopanec do její dřevěné truhly. Dal do toho asi více energie, než původně zamýšlel, protože se vzápětí s vyjeknutím chytil za palec. Zdálo se, že se na ni všichni předem domluvili. Teprve teď si všimla, že její věci už kdosi sbalil a přenesl do společenky. Stále však nevěřila svým uším. V hlavě jí zněl znovu a znovu Harryho hlas – ty ostatní ji nezajímaly. „Ale Harry, to přece nejde … kam bych šla … já přece už nemám kam jít …“ pípla zděšeně. „To je tvůj problém,“ odpověděl tvrdě, zvedaje hůlku. „Je tak blbá, nebo sem to neřek jasně?“ pomyslel si. May sebou trhla. „A radši si pohni,“ pokračoval Harry nenávistným tónem. „…jinak … za sebe neručím,“ namířil na ni ten hrdina hůlku. Ostatní udělali totéž. Kdosi kouzlem vyzvedl dívčina zavazadla a vyhodil je otvorem v Buclaté dámě. May se roztřásla. Zoufale hledala kolem alespoň jiskřičku porozumění. „Už jsem se omluvila a – slibuju, že už se to víckrát nestane,“ ujišťovala je. „Nežvaň a padej, obludo!“ přisadil si Ron. Ale May se stále neměla k odchodu. Otřeseně přejížděla pohledem z jednoho na druhého, až se setkala s hnědýma očima Hermiony. „Myslím, že to tak bude lepší – pro nás pro všechny. Měla bys odejít – v klidu,“ řekla tiše. May se rozšířily oči zděšením – od ní tohle nečekala. Stiskla rty a vzdorně pohodila hlavou. V zeleném oku se zablýsklo. „Dobře. Půjdu, když to všichni chcete. Ale ještě si na mě vzpomenete,“ zasyčela. „Hlavně vy tři,“ kývla hlavou k Harrymu, Ronovi a Hermioně, kteří se k sobě hned vyděšeně přitiskli. Vypadali jak tři zmoklí vrabci. „Vyhrožuješ nám?!“ pokusil se Harry zachovat si tvář divokého pistolníka, přestože měl srdce v kalhotách. Ale ona už sama pokračovala: „Zanedlouho se dostanete do situace, kdy vy sami budete prosit o slitování … A za to, že jste ho neměli se mnou, nedostane se ho ani vám. Říkám vám: budete prosit, budete žebrat o pomoc, ale nikdo vám ji neposkytne ... Až ta chvíle nadejde, budete vděční za pomoc od kohokoliv, dokonce i od takového netvora, jako jsem já – ale já už tu nebudu,“ řekla hlasem profesorky Trelawneyové. Ron zbledl, jako by vzápětí měla přijít jeho poslední hodinka. Dívka už ale skončila. S hrdě vztyčenou hlavou se od nich odvrátila a opustila nebelvírskou společenskou místnost. Slzy stékající po jejích tvářích nikdo neviděl. „Ještě že neřekla: do roka a do dne, co?“ pokusil se odlehčit situaci dosud vyděšený Ron. V té chvíli se otvor v obraze Buclaté dámy znovu otevřel. „Ne, Rone, bude to dřív, mnohem dřív,“ oznámila jim záhrobním hlasem. V té chvíli to chlapec už nevydržel a seknul sebou o zem – Harry s Hermionou ho museli odtáhnout do křesla. „Padavky,“ ušklíbla se May, než se za ní obraz zase uzavřel. Byla si jistá, že kdyby to bývala zkusila se Zmijozelem, tohle by se jí nestalo. „Snad by mě nepřivítali s nadšením, ale rozhodně by mě nevyhodili, podělaní strachy,“ pomyslela si. Ztěžka dosedla na dřevěnou truhlici. Dvě mutace za sebou byly i na její organismus trochu moc. Potřebovala si odpočinout. „Musím se někam uklidit, než se po mně zase začnou shánět. Dřív, než nějakýho idiota napadne, že dobrá May je jedině mrtvá May. Třeba Snapea.“ Bolestně si povzdychla. „Hajzl jeden! Nesnáším ho, nesnáším ho, nesnáším ho!“ rozvzlykala se. Hned si však slzy zase otřela. „Za chvíli tu bude někdo z učitelů – určitě už pro někoho běželi.“ Polekaně se rozhlédla kolem. „Nemůžu jim jít přece naproti,“ řekla si a začala rychle stoupat vzhůru, strkaje před sebou svá zavazadla. Když se před obrazem Buclaté dámy ozvaly spěšné kroky, už dávno tam nebyla. * * * * * „Kde je?!“ zeptala se přísně profesorka Mc Gonagallová. „Hnala jsem se sem tolik schodů jen proto, abych zjistila, že si ze mě někdo vystřelil?!“ pomyslela si. Nic naplat, profesorka si musela přiznat, že už není nejmladší a všechny ty schody ji přece jen zmáhají. „Sklepení si však už zabral pro sebe ten lišák Snape. A toho z té jeho díry nevytáhnu, ani kdyby čert na koze jezdil … Ach jo,“ povzdychla si, „takže žádné stěhování nebude. A mé ubohé klouby … ten Geladrink je úplně k ničemu,“ svraštila čelo do strohých vrásek. I ta myšlenka ji bolela. „Ale ona tu vážně byla,“ pípl Colin ustrašeně. Když se ředitelka nebelvírské koleje rozzuřila, vypadala jak bohyně pomsty. „Ano, to je pravda, paní profesorko,“ potvrdila Hermiona. „Přišla sem.“ „Tak kde je?!“ udeřila na rozpačité studenty profesorka. „No … ona totiž … ona totiž … už odešla,“ vysoukal ze sebe Harry. „Vyděsila mě k smrti,“ kýval horlivě Ron – žalobníček. Profesorka ho zpražila pohledem. Tenhle kluk od přírody moc odvahy nepobral. Někdy pochybovala, jestli vůbec patří do Nebelvíru. „Tak odpoví mi někdo?!“ zeptala se varovně. „Chci vědět, kde je May Parkerová. Nemyslím, že by to byla tak složitá otázka. Před chvílí tu ještě byla – tak kde je? Kam šla?“ bombardovala je svými dotazy. „Prosím, to my nevíme,“ pípla nerozvážně Hermiona. Obrátit na sebe pozornost rozzlobené učitelky přeměňování, to určitě nebyl zrovna nejlepší tah. „Jak to, že nevíte? Snad se nevypařila – přece jste si museli něco říct, po tom, co …“ zadrhla se profesorka. „Když my ji tu už nechtěli,“ trochu se přikrčila Hermiona. „Nechtěli? Co to je za hloupost? Okamžitě mi to vysvětlete, slečno Grangerová!“ vyštěkla profesorka. Hermiona zrudla. „May přišla asi před čtvrt hodinou. Chtěla si jít lehnout, říkala, že je unavená, jenže … my ji tu už nechtěli, víte? Řekli jsme jí, ať jde pryč, tak šla …“ dokončila se slzami v očích. Bylo to nespravedlivé. Ona byla ta poslední, kdo chtěl May ublížit a teď to všichni hodí na ni. Profesorka zalapala po dechu. „Cože jste udělali? Tak ona díky …echm… nerozvážnosti profesora Snapea prodělá mutaci, mimochodem – nemusím snad zdůrazňovat, jak je tato proměna bolestivá, že? … Vy ji necháte bez pomoci, naopak se ji pokusíte zabít, a když vám přesto nakonec uteče … celý týden jsme ji bezúspěšně hledali!“ vybuchla profesorka. „Musíme najít způsob, jak ji přeměnit zpátky a vy …!“ „Ale paní profesorko, May byla v pořádku,“ namítla nesměle Hermiona. „V pořádku? Jak v pořádku?“ nechápala profesorka. „No – vypadala už zase normálně …“ „Ona se přeměnila zpět? To … jak?“ vydechla nadšeně profesorka. „To nevíme, už tak přišla,“ vysvětlovala Hermiona trpělivě jasnou věc. „Říkala jen, že je hrozně unavená,“ dodala, aby profesorku uspokojila. To byla chyba. „…a vy jste ji vyhnali ven! Po dvou komplexních proměnách … víte vy vůbec, co se jí může stát? Musí okamžitě na ošetřovnu – její organismus je destabilizovaný – nemusí to vydržet a … kam šla?“ zařvala profesorka jak raněná tygřice. Hermiona ucouvla. „To my nevíme, prostě odešla …“ Profesorka se musela posadit. Tohle byl vskutku zlý sen. „Vidím, že jste si slova Moudrého klobouku vzali opravdu k srdci. Dokonce ani v rámci jedné koleje nejste schopni špetky solidarity – stydím se za vás!“ vyštěkla a zdrceně odešla ze společenské místnosti. Všichni stáli jako spaření. Hermiona se rozbrečela. „Tak si to tak neber …“ snažil se ji utěšit Ron. „Hele, víš co? Dej mně pokoj!“ vykřikla a utekla do dívčí ložnice. * * * * * May vystoupila až na samý vrchol Nebelvírské věže. Ocitla se na půdě plné prachu a pavučin. „To je ono,“ usoudila spokojeně. „Toto bude můj nový domov – a nikdo z nich sem nevkročí!“ Dveře nechala pootevřené; aniž by si toho nějak zvlášť povšimla, zabezpečila však místnost magickou ochranou – každému studentu Bradavic byla teď cesta uzavřena. A stejně tak i všem členům profesorského sboru, včetně ředitele. Byla přesvědčena, že to stačí – vždyť nikdo jiný ji tu hledat nebude. Z truhlice vytáhla svůj vlněný zaklínačský plášť a zachumlala se do něj. Za chvíli už pravidelně oddychovala na prkenné podlaze. * * * * * Remus vypadal úplně zničeně. „Chápeš to?“ obrátil se k tmavovlasé postavě. „Týden ji hledáme po celých Bradavicích, Zapovězený les jsme prošli křížem krážem a není po ní ani vidu, ani slechu. Pak z ničeho nic si přijde sama zpět, jakoby se vrátila z nějaké procházky a ti idioti! … místo co by zavolali někoho z učitelů, tak ji uraženě vyženou pryč. To se snad může stát jen tady,“ zaúpěl. „Takže jste ji nenašli,“ konstatoval Sirius. „Nenašli,“ usedl Lupin ztěžka na Siriovu postel. Dlouho ale sedět nevydržel. Za chvíli začal znovu rázovat po místnosti. „A hledali jste opravdu všude?“ zeptal se Sirius. „Ne, koukli jsme k ní do postele a když jsme ji tam neviděli, tak jsme toho nechali,“ zavrčel Lupin. „Promiň,“ omluvil se Sirius. „Jistěže jsme hledali všude. První, co mě napadlo, bylo, že utekla na půdu – Mc Gonagallová tam byla hned a cestou na ni nenarazila. Ale asi jen počkala, až přejde a potom seběhla dolů – když sem přišel, na půdě jsem našel jen děravou střechu, kterou fičel ledový vítr, a pár pavučin. …V prostorách Zmijozelu taky není – dovedeš si představit, jakou měl Severus radost, když jsem mu tam šmejdil – jinak mě už nic nenapadá. Ledaže bys ji schovával někde tady,“ povzdychl si. Chvíli mlčeli. Když Sirius spočítal všechny vrásky v Remově obličeji, ticho přerušil: „Možná, že tam pořád někde je …“ „Jsme snad slepí?!“ vyjel na něj Lupin. „To ne, jen myslím, že to, že ji nevidíte, ještě nutně nemusí znamenat, že tam není. Snad ji nemůžete vidět proto, že si nepřeje, abyste ji viděli,“ ujasnil mu. „Třeba vám už nevěří,“ dodal. „Ani se jí nedivím, po tom, co jí Severus udělal …“ pokrčil rameny Lupin. „Ani mi ho nepřipomínej – že je debil, vím už dávno, ale že je takovej debil, to sem teda netušil,“ řekl Sirius s nelíčeným odporem. Lupin si jen povzdechl. Tento fakt ani nemělo cenu komentovat. „… Já ti ji najdu,“ snažil se utěšit zničeného profesora Sirius. Bylo mu přítele líto. „Zařiď jen, ať mi Filch neleze do cesty, nebo ho vážně zakousnu. Minulej měsíc nastražil po hradě pasti a myslím, že tam někde ještě nějaké zbyly. Lupin přikývl. „Zařídím to u Brumbála,“ souhlasil. Před čtrnácti dny do jedné z nalíčených pastí na medvědy šlápl kdosi ze Zmijozelu; Filch z toho měl pak dost nepříjemností a Brumbál mu osobně nařídil, ať je okamžitě všechny odstraní, ale i Lupin pochyboval, že to bradavický školník beze zbytku splnil. „Určitě ten starej prevít někde nějakou „zapomněl“ – a když se něco stane, bude se vymlouvat na sklerózu.“ Sirius si povzdychl. „Ne, nemůžu v tom tu malou holku nechat, kdoví, co s ní teď je …“ pomyslel si. Nicméně při představě, k čemu všemu by mohlo dojít, kdyby ji skutečně našel, se bezděčně otřásl. „Sirie, Sirie, do čeho ses to zase namočil?“ říkal si už však pevně rozhodnut. Ten svíravý pocit okolo žaludku se mu vůbec nelíbil. Ale kdo má lepší předpoklady najít ji, ne-li on?