Kestrel a Sirius - IX.
Bílá
růže z Shaerrawedd
Celá
škola žila sobotním zápasem ve famfrpále. Nebelvír versus Zmijozel – panečku,
to bude podívaná! Nikdo by si ten zápas nenechal dobrovolně ujít ani za nic –
nikdo kromě May. Tu nějaké „honění na košťatech“ vůbec nezajímalo, tedy alespoň
to tak prezentovala, čímž opět vzbudila vlnu nevole proti své osobě. Zdálo se,
že se do role černé ovce koleje formuje zcela programově. Faktem však bylo, že
May opravdu nebyla zvyklá na kolektivní spolupráci – ať se to týkalo čehokoliv
– na Kaer Morhen ji učili, že se za všech okolností musí být schopna postarat o
sebe sama a nemůže přitom nikdy očekávat pomoc ostatních. Vlastně to nebyl až
tak špatný přístup k drsné realitě života, ale život v Bradavicích jí
rozhodně neulehčoval. Spíš naopak. Proto jí ani nevadilo, že tu bude za chvíli
o samotě a bude mít tak alespoň klid.
Profesor
Snape již spěchal na famfrpálové hřiště. Zápas měl začít za půl hodiny a on
ještě chtěl prohodit pár slov se svými „šampióny.“ Neměl vůbec dobrou náladu –
tyhle zápasy se můžou docela protáhnout a sedět dvě hodiny vedle Mc Gonagallové
– to je skoro na mašli. Už týden se profesorka vždy hbitě proměnila
v krvežíznivou strigu, kdykoli jej jen zahlédla. A to se potkávali
minimálně tři krát denně! „Zatracená Parkerová,“ pomyslel si otráveně, „…
ale — mohlo být i hůř,“ naznal nakonec.
May
na utkání opravdu jít nechtěla. Přesto byla už od rána z nepochopitelného
důvodu příšerně nervózní, jako by ji čekala zkouška z algebry. Všichni
Nebelvírští byli dávno v tahu, aby zabrali ta nejlepší místa, když stále
ještě neklidně přecházela po společenské místnosti. Pronásledovaly ji hloupé
představy, které jí však „nedaly spát“. Viděla Harryho Pottera, padajícího ze
svého vylepšeného superkoštěte, jak si rozbíjí lebku o náhodně pohozený kámen a
Draca Malfoye, vítězně ukazujícího chycenou zlatonku. „Co to plácáš?“ mluvila
sama k sobě, „Harry je přece v létání nejlepší z celé školy, tak
co blbneš? Jak by mohl tak hloupě sletět?“ kárala se. Nakonec jí to však přece
jen nedalo. Změnila své plány a rozhodla se „pro jistotu“ na vše osobně
dohlédnout. Utkání ale mělo co nevidět začít, proto bude muset využít svých
znalostí místních tajných chodeb. Vyrazila jako střela.
Právě
se chystala „projít zdí“ a vklouznout tak do chodby ustící nedaleko Hagridovy
boudy, když se za jejími zády ozval jakýsi naštvaný hlas: „Co tady děláš?!!“
May se otočila a v očích se jí zablýsklo. Jednou z věcí, které
bytostně nesnášela, bylo, když ji někdo zdržoval nebo jinak okrádal o čas,
protože – „můj čas je drahý, zatraceně drahý, příteli,“ pomyslela si. Nicméně
musela uznat, že otázka Deana Thomase byla trefná. V chodbě, ve které se
právě nacházela, nebylo totiž vůbec nic – kromě pánských záchodků. Vchod do
této tajné chodby nebyl dokonce skryt ani žádným gobelínem a nacházel se hned
vedle dveří do inkriminované místnosti. May však nebyla žádné béčko, takže
odpověď měla hned po ruce – tedy spíš na jazyku. Nevinně se na Deana usmála a
bez váhání řekla: „Nebylo mi dobře, tak jsem si sem zašla spravit náladu.“
„Coo? Sem?“ Ten ubožák vypadal, jakoby spadl ne z višně, ale přinejmenším
z jírovce. May nechápavému spolužákovi věnovala další z palety svých
odzbrojujících úsměvů. „Ale jistě, nic přece po ránu ženskou nepobaví víc, než
pět minut strávených na pánských záchodcích,“ zamrkala šibalsky. Chlapec teď na
ni jen zíral s otevřenou pusou. Na víc se nezmohl. Další úsměv. May jednou
nohou rozkopla dveře záchodků, zatímco sladce pokračovala: „Jdeš taky? … Neboj,
nebudu rušit, jsem jako myšička,“ pokynula rukou dovnitř. Dean jen zalapal po
dechu. Násilím potlačil chuť přesvědčit se, jestli je frantík ještě
v pořádku a na svém místě. S překvapením zároveň zjistil, že ho
nutkání zcela přešlo – ostatně než by tam teď vešel, to by si raději nechal
močový měchýř prasknout. Červený jako Karkulka tedy jen zaúpěl a dal se na
úprk. May zklamaně pokrčila rameny a s nedbalou elegancí vešla na toaletu.
Stejnou nohou, jakou dveře prve „otevřela“, je nyní za sebou zase zabouchla.
Pak ulehčeně vyfoukla z plic zbytky vzduchu. Díkybohu zrovna na záchodcích
nikdo nebyl. Všichni už byli na hřišti. „To bude zase ostuda,“ pomyslela si
nevesele. „Ále co, přece mu tu nebudu před nosem odkrývat tajný chodby! Má si
je najít sám, pan Chytrej!“ zavrčela pak. Ještě mu neodpustila tu poznámku při
hodině historie kouzel. Jednou z jejích horších stránek bylo, že nesnášela
odpor – nevěděla, zda je to její výchovou, či to snad zdědila po předcích – obě
varianty byly dost pravděpodobné s ohledem na to, že už královna Calanthé
hnedle zatočila s každým, kdo jí nebyl po vůli – i Geralt měl co dělat,
aby vyšel z jejích drápů ve zdraví. Ale teď nebyla vhodná doba na snění.
Vyrazila proto ze dveří a tentokrát se pečlivě rozhlédla okolo, než se pustila
svou cestou.
„Očekávám
od vás, že ze sebe vydáte všechno,“ procedil profesor Snape skrze zuby, než
zmijozelský mančaft odešel ze šaten. „Pro případ, že by se však nedostavil
žádoucí výsledek, poskytnu vám dostatek času vylepšit techniku hry – místo
výletů do Prasinek budete pilně trénovat. Jen pro informaci — připomínám,
že pokud zápas prohrajete, zákaz Prasinek se týká celého školního roku,“ řekl
mrazivě. „Tomu říkám motivace,“ pomyslel si Draco mrzutě. Snape na něho chladně
pohlédl: „Věřím, že nezklamete moji důvěru, pane Malfoyi,“ dodal. „Natrhneme
jim prdel!“ ozval se z vedlejší šatny rozjařený hlas Freda Weasleyho.
Zřejmě si na posilněnou předem něčeho loknul. „Strhávám Nebelvíru dvacet bodů
za nesportovní vyjadřování,“ zvýšil hlas profesor, aby ho vedle slyšeli. „Trhni
si nohou, debile,“ řekl nato George – pro jistotu šeptem. „Uvidíme, jak bude
silnej v kramflecích po zápase,“ dodal pak, než vyšli na hřiště.
Když
May dorazila na hřiště, byl již zápas v plném proudu. Stav byl devadesát
ku sedmdesáti pro Nebelvír. Obě mužstva byla dobrá, avšak zdálo se, že
Nebelvírští byli sebevědomí oprávněně. Přece jen byli o trošičku napřed. Ale to
ji vůbec nezajímalo. Nepřišla sem proto, aby se kochala pohledem na honící se
blázny. Nenamáhala se šplhat na tribunu – zůstala stát zády opřená o břevno
hned u vstupu na stadion. Přímo naproti ní bylo vyvýšené „čestné místo“
vyhrazené učitelům a komentátorovi zápasu, který svým slovem zaníceně
vysvětloval taktiku hry jednotlivých hráčů. May se jen ušklíbla – ona sama na
famfrpálu neviděla nic světaborného – kdyby si myslela, že to má nějaký smysl,
zvládla by to, co oni, levou zadní. Ale dělat ze sebe blbce pro pobavení
ostatních … k tomu měla daleko. Proto jen znuděně postávala u zábradlí a
s otráveným výrazem „koukala do blba“ — tak aspoň soudili ti, co
seděli poblíž. Ale v tom se mýlili. Ve skutečnosti nikdo nesledoval hru
pozorněji, než právě ona.
Zatím
se však nepřihodilo nic mimořádného. Zápas probíhal normálně dle pravidel (tedy
bez pravidel), a to po celou dobu, co se skóre obou mužstev od sebe příliš
nelišilo. Postupem času však získávali Nebelvírští převahu a hra se na obou
stranách hřiště stávala čím dál tím útočnější. Teď už to bylo dvě stě osmdesát
ku sto čtyřiceti pro Nebelvír. Davy šílely. Všichni měli nervy vybičované
k prasknutí – bylo jasné, že jestli Zmijozel nechytí rychle zlatonku, je
v koncích. A vtom se to stalo – zničehonic sebou Harry na koštěti škubnul,
ztratil rovnováhu a letěl dolů. May se v očích zablýsklo. Moc dobře
věděla, kdo ho shodil dolů. Ten ptáček jarabáček už v tom měl praxi.
Ozvaly
se zděšené výkřiky, když se Harry stal (prozatím) živým důkazem toho, že
Newtonovy gravitační zákony stále ještě platí. May se odlepila od zábradlí, o
které byla doposud nedbale opřená, a postoupila o krok dopředu. Pak učinila
rukou gesto, které se dalo vyložit asi tak, jakoby právě sela na poli obilí.
V tom okamžení se pod celým hřištěm rozprostřela záchranná síť. Harry
dopadl jako do peřin. Tribunami se ozvaly nadšené výkřiky. Hlavně Nebelvírští
byli vděčni přihlížejícím učitelům, že tak pohotově zasáhli. May se odporně
zašklebila a pohrdlivě ohrnula svoje rtíky. Věděla své.
Najednou
se ozvaly nové výkřiky – „Draco Malfoy uviděl zlatonku!“ ukazovali studenti
kamsi vzhůru. Také May stočila svůj pohled nahoru – ani Medúza by se však
přitom netvářila hrozivěji. Draco letěl jako střela ke zlaté tečce tetelící se
ve výšce zhruba dvou seti stop nad středem hřiště. Už byl skoro u ní, když tu
jakoby narazil do plexiskla. Musela to být pěkná pecka, když udělal ve vzduchu
kotrmelec zpět a teprve potom sletěl dolů, jakoby sjel po banánové slupce. May
se znovu v očích zablesklo. Znovu „nakrmila drůbež“ a záchranná síť se
rozprostřela. Všichni vydechli úlevou, ale jen nakrátko – když se totiž Draco
přiblížil k síti již na dosah, udělala prudký pohyb rukou k sobě a
síť tak zase stáhla. Následovaly zděšené výkřiky; May se však jen spokojeně
usmívala, když sklopila svůj zrak do místa, kam měl Malfoy v příští sekundě
dopadnout.
Draco
byl v pohodě – sice mu „neviditelná ruka trhu“ zkřížila jeho plány na
chycení zlatonky, ale nic ještě nebylo ztraceno – „za chvíli už budu sedět zase
na koštěti a pak mu ukážu,“ běželo mu hlavou, zatímco se blížil
k záchranné síti. To, co se stalo pak, mu však doslova vyrazilo dech. Když
už měl do ní dopadnout, záchranná síť záhadně zmizela a on se řítil
k tvrdé zemi. Byl to pro něj obrovský šok – přesto se však zachoval velmi
statečně – jen zavřel oči a snažil se připravit na smrt. V příští vteřině
pak dopadl. „Žbluňk,“ ozvalo se, když zahučel do jakési zelené páchnoucí
břečky. Pečlivě sestřižený trávník podivuhodně pod jeho nohama změnil svoji
konzistenci a proměnil se ve smradlavý močál. I kdyby si strachy nadělal do
kalhot, sotva by to teď kdo poznal. Tak zle však na tom přece jen zmijozelský
chytač nebyl.
Na
tváři plavovlasé dívky se objevil samolibý škleb. Ten však hned zase zmizel,
když se její oči střetly s černými uhlíky profesora Snapea. Kohokoliv
mohla oklamat; jeho však ne. Bylo by zbytečné utíkat. On už to ví — stejně
tak jistě, jako každý žáček ví, že Země obíhá okolo Slunce a ne naopak.
V příští sekundě bylo místo na tribuně prázdné. Kousek od profesorova
sedadla zavlál cíp černého pláště. Jakoby na tváři ucítila vánek, jak jeho šat
rozechvěl vzduch. V této chvíli by klidně mohla imitovat Lotovu ženu.
Jistě by sklidila úspěch.
Vzápětí
stál Snape už u ní. May pootevřela rty. „Neudělala jsem nic špatného,“ řekla
bezbarvě, ještě než profesor stačil cokoli vyslovit. „Nic špatného? Mohla jste
ho zabít!!!“ Jeho slova vyslovená hadím šepotem se do ní zařezávala jako pila
do štíhlého těla mladé břízky. „Ne,“ zašeptala též, „to bych neudělala. Nikdy
bych mu skutečně neublížila,“ zavrtěla hlavou a zadívala se na přicházejícího Malfoye
pokrytého zeleným slizem. Vypadal otřeseně, ale jinak byl v pořádku.
Navzdory smradu, který kolem sebe šířil, působil nyní mnohem sympatičtějším
dojmem než kdykoli předtím. Profesorovi však stačilo jediné mávnutí hůlkou, aby
ho uvedl do původního stavu.
„Vážně?“
sykl znovu Snape. „A jste si tím tak jistá? Nezdá se mi, že byste se právě vy
mohla na své schopnosti stoprocentně spolehnout. Co kdyby to nevyšlo? Pan
Malfoy by teď nestál vedle mne, ale ležel by tam v krvi rozmačkaný na
kaši!“ vztekal se profesor. „Ne, to ne, nikdy bych mu neublížila, nedopustila
bych, aby se mu něco stalo, myslím skutečně stalo; nikdy bych mu skutečně
neublížila,“ zvolala May na svoji obhajobu. „Aha. Takže tohle,“ ukázal profesor
za sebe, „vlastně nebylo skutečné – to byl jen sen. Něco se nám zdálo. Nám
všem. Fata morgána. Všichni, co jsme tady, jsme měli vidiny. Tohle mi chcete
namluvit?!!!“ zvýšil hlas Snape. „Ne. Viděli jste dobře,“ odpověděla May, teď
už taky rozzlobená. „Chci tím jen říct, že to, co se stalo, jsem nemohla nijak
ovlivnit.“
Profesor
Snape jen zalapal po dechu. Tohle už byla nehoráznost. Brumbál by mu měl přidat
na platě, tady zcela jistě přijde o nervy. Hned v pondělí za ním zajde.
„To snad nemyslí vážně?“ pomyslel si. Avšak May ho nenechala na
pochybách — hned zas pokračovala: „Ano, je to tak. Neměla jsem jinou
volbu. Draco se musí naučit, že nelze beztrestně páchat zlo. Že každý špatný
skutek se mu vrátí – dříve nebo později – ve stejném, či větším rozsahu. A
nejste-li ho to schopni naučit vy, musí to za vás udělat někdo jiný. A to velmi
rychle – než bude pozdě.“ V profesorových očích se zablýsklo. May si
z toho však nic nedělala a hnedle zase spustila: „Za to všechno si tedy
mohl sám – on sám si určil svůj osud, nikdo jiný. Kdyby neshodil Pottera, nic
by se mu nestalo. Nikdo by mu nezkřivil ani vlásek. Vybral si sám. Já neměla na
výběr, on ano. Kdysi jsem mu slíbila, že jestli ještě jednou něco takového
udělá, tak za to zaplatí. A já své sliby plním!“ pronesla stejně výhrůžně jako
prve Snape. „Takže vy si teď pro změnu hrajete na Boha, Parkerová?“ řekl jí
nato výsměšně Snape. „Nepokoušejte mou trpělivost,“ zavrčel pak. „Ať už se mi
tu snažíte navykládat cokoliv, málem jste zabila jednoho z mých studentů,
velmi nadějných studentů,“ dodal, přičemž se Draco zapýřil. „A vy si snad ještě
myslíte, že vás za to pochválím?! Tak na to hodně rychle zapomeňte!!! Tohle
rozhodně není drobný kázeňský přestupek – ostatně vy přece nikdy neděláte
drobné kázeňské přestupky. Když už, tak něco pořádného, ať to stojí za to, baví
vás takhle se předvádět, hrát divadlo, že? Ale o tohle přece jde – ukázat se,
zaujmout, vzbudit pozornost, ohromit… a všechna ta morálka – to jsou jen
žvásty,“ vmetl jí do tváře.
May
teď připomínala pěkně zralou červenou papriku. „To nejsou žádné žvásty – jediné
žvásty, co tu slyším, jsou ty vaše – Malfoy měl dostat lekci, za to, co udělal
– byl by ji i dostal – je totiž dostatečně inteligentní na to, aby to pochopil,
aniž by mu to někdo musel vysvětlovat – a vůbec by se při tom nedověděl, kdo za
tím vším stál – o to mi nešlo. Ale vy jste zase všechno zkazil! Stůj co stůj
jste mu prostě musel dokázat opak! A proč? Jen proto, abyste měl navrch. Jen
proto, abyste nemusel uznat, že se mýlíte, že něco děláte špatně nebo že jste
něco opomněl! Jen proto, abyste mi ukázal, jakej ste silák, jakej ste machr, že
já se můžu jít zahrabat a úplně nejlíp udělám, když odtud urychleně vypadnu!!!
Co si vlastně myslíte, že děláte? Jakou má mít teď mé slovo váhu, jakou teď
můžu mít asi autoritu, když tu po mně tak ječíte?!!!“ vřískala na Snapea.
V tomhle ale pravdu neměla. Profesor Snape vůbec neječel. Jeho slova
slyšela jen ona, Malfoy a snad pár nejbližších studentů v okolí – a kdo
ví, jestli. Takže jediný, kdo tu opravdu ječel, byla právě May.
Snape
se na ni upřeně zadíval. „A co tu teď děláte vy?“ zeptal se ledově. Sotva
přitom pohnul rty, takže jeho slova slyšela jen ona. Prudce se nadechla
k rychlé odpovědi, když tu jí to došlo. Co vlastně dělá ona v téhle
chvíli? Dělá to samé, jen ve větším měřítku — aby profesor sjel svého
žáka, i když snad ne zcela po právu, na tom nebylo nic až tak divného. Ale aby
student nepříčetně vřískal na svého profesora, navíc ředitele jedné
z kolejí? Jakou on měl mít potom u ostatních studentů autoritu? V „zápalu
boje“ si totiž jaksi nepovšimla, že tu nestojí s profesorem sama, ale ve
stále se zvětšujícím kruhu bradavických studentů. Teď se proto kolem sebe
zmateně rozhlížela. „Co jsem to zase udělala?!“ běželo jí hlavou. „Tohle Snape
nemůže nechat být – i kdyby si to snad sebevíc přál.“ O krok ustoupila a
zavřela oči. Šum vzrušených hlasů už nevnímala. Stála rovná jako svíce a její
oči dostaly zvláštní svit, když je znovu otevřela, aby se zděšeně zadívala na
svého profesora. „Ne, možná to není ani v těch očích,“ pomyslel si
profesor pozorně sledující zprvu vylekanou, teď však již klidnou dívku. Měl
pravdu – May pro ten okamžik poněkud pozměnila svoji podobu – celá se prozářila
jemným světlem, takže její vlasy již neměly svůj obvyklý nádech popela, ale
připomínaly živé stříbro. Její oči se zbarvily do modrozelena a byly tak
hluboké a smutné jako opuštěné lesní tůně. „Oči plaché jako oči laně,“ pomyslel
si – četl v nich prosbu o pomoc a současně něco, co bylo mimo dosah jeho
chápání. Bylo neskutečně těžké se od nich odtrhnout.
May
se vyděsila. Elfská část jejího já věděla, že se právě dopustila něčeho, pro co
není žádná omluva, ani polehčující okolnost, dokonce co ani nelze odčinit.
Zákony Sličného lidu byly přísné a nesmlouvavé – a zrada se trestala smrtí.
Žádný z elfů by se neodvážil vznést hlas proti svému králi, i kdyby
s jeho jednáním či rozhodnutím nesouhlasil. Mohl by si sice zvolit
dobrovolné vyhnanství a odloučení od celého společenství, nedovolilo-li by mu
snad jeho svědomí vykonat daný rozkaz, ale vystoupit otevřeně proti nejvyšší
autoritě? May nepamatovala, že by se někdy stalo něco takového. Jistě, Lid Olší
byl v tomto směru jistou výjimkou, avšak oni přece již ztratili svou
pravou elfskou podstatu a byli proto již více lidmi, nežli elfy – stali se
bytostmi, kterými tolik opovrhovali a jež tak pronásledovali.
Profesor
Snape ovšem nebyl elfským králem, kterému by byla podřízena – nicméně byl jejím
představeným, a proto mu po právu náležela její úcta. To, že veřejně snížila
jeho autoritu, bylo tedy neomluvitelné. Zděšeně zavrtěla hlavou: „Tohle jsem
nechtěla,“ zadívala se poplašeně do profesorových tmavých očí. Pak se
zklidnila. Už se stalo. Skutek byl vykonán. Zbývá jen trest. Přesto …
Sepjala
ruce a uctivě, avšak ne poníženě, se profesorovi uklonila. „Pane, odpusťte,
prosím, neboť jsem se proti vám provinila, a to způsobem, pro který není
omluvy. Stanovte proto přiměřený trest – já jej přijímám,“ řekla tiše, ale
přesto tak, aby jí všichni okolo rozuměli. Pak sklopila své oči. Čekala.
Profesor
Snape byl zaskočen nenadálou dívčinou povolností. Takto ji neznal. Uvědomoval
si velice dobře, co její slova znamenala. Vložila svůj osud do jeho rukou. A je
jen na něm, jak s ním naloží. Věděl, že May svá slova myslí vážně a je
připravena přijmout cokoli, úplně cokoli. Na kratičký okamžik se v jeho
očích objevil záblesk vítězství. Ani v nejmenším si nepomyslil, že to
půjde tak snadno. Tohle je ta dlouho očekávaná příležitost, která se již nikdy
nemusí opakovat. Dostane ji odtud. A ona ani nehlesne. Ani slovíčkem nebude
protestovat. Odejde dobrovolně. Sama. Naplnilo ho obrovské uspokojení, když ji
sledoval, jak před ním pokorně stojí.
Její
nečekaná reakce jej však mátla. Nerozuměl tomu. Cítil, že mu něco uniká. A
profesor Snape nesnášel nevyřešené hádanky. Díval se na ni, jak tu před ním
stála – hrdě vzpřímená, přesto však s hlavou uctivě skloněnou, celá
prozářená tím zvláštním světlem … „Tak toto je tedy pravá tvář slečny
z Rosendorfu?“ pomyslel si. A najednou si uvědomil, že to nemůže udělat.
Ne teď. Ne dokud … dokud nezjistí, co je doopravdy zač. Musí to vědět. Musí na
to přijít. Nemůže ji nechat jen tak odejít, aniž by zjistil, aniž by pochopil …
Chřípí se mu zachvělo. Prudce se nadechl a vyslovil svůj ortel: „Uděluji vám
týdenní školní trest. Každý večer v osm hodin se budete hlásit u mě v kabinetě,“
řekl. „Teď můžete odejít,“ sledoval ji jako ostříž zpod přivřených víček.
May
k němu pozdvihla své oči. „Děkuji,“ zašeptala s mírnou úklonou. Pak
se otočila a pomalu odcházela do hradu. Nedivila se. Neprovokovala jej.
Neučinila ani jedno jediné zbytečné gesto navíc. Jen jako přelud, jako třpytivý
sen mizela v dálce. Profesor Snape se za ní fascinovaně díval. Jeho
vnitřní hlas mu napovídal, že právě udělal největší chybu svého života.
Draco
Malfoy se zatvářil zklamaně – nejenže projel zápas (Harry nelenil a hned po
svém „pádu“ se zase vydrápal na koště a za chvíli drapnul zlatonku) a má tak do
konce roku po Prasinkách (och, jak se tam krásně randilo!), ale navíc mu ještě
zůstala na krku Parkerová. Bylo mu jasné, že tohle mu udělal profesor Snape naschvál
– za to, jak ho zklamal.
V tu
samou chvíli se k nim konečně prodral profesor Brumbál s profesorkou
Mc Gonagallovou. „Co se to tu děje?“ zajímal se ředitel, když viděl srocení
davu. „Vcelku nic zvláštního – jen vaše chráněnka,“ zadíval se s odporem
na profesorku Mc Gonagallovou, „slečna Parkerová, málem zabila tady pana
Malfoye,“ odvětil Snape s ledovým klidem. Profesorka zaúpěla. Ředitel se
zachmuřil. To bylo vážné. „Proč ji ale potom nechal odejít?“ proletělo mu
hlavou. „Už dostala školní trest,“ obrátil k němu své černé oči Snape.
Profesor Brumbál na něj konsternovaně zíral. „Školní trest? Toto byl přece
důvod pro vyloučení – dokonce ani on sám by nebyl proti a Severus se přece od
samého začátku zasazoval právě o toto, tak proč teď … za jedno provinění nelze
uložit tresty dva, ví to moc dobře, tak proč tedy?“ objevila se v jeho
očích otázka. Profesor Snape se však zatvářil, že nerozumí, a klidně odkráčel
do hradu. „Ještě přece není nic ztraceno,“ snažil se uchlácholit hlas rozumu,
„přece ještě můžu … můžu jí zadat takový úkol, který nesplní a pak …“ Věděl
však velmi dobře, že si jen něco nalhává. Svoji příležitost propásl. Ta už se
nikdy nevrátí. Doufal tedy alespoň, že to, co o plavovlásce zjistí, bude stát
za to.
*
* * * *
Do
učebny lektvarů dorazila přesně v osm. Profesor ji už čekal. „Vaším prvním
úkolem bude vydrhnout tady ty kotlíky. Už to potřebují. Do rána budou všechny
zářit čistotou,“ ukázal ke dveřím skladu pomůcek. Kotlíky vypadaly opravdu
příšerně – byly celé začouzené a plné seškvařených zbytků lektvarů. Zdálo se,
že se jich lidská ruka nedotkla celé věky. Ostatně nebylo divu – žáci měli
předepsané kotlíky vlastní a ty erární sloužily pouze pro případ, když si
některý neopatrný student svůj kotlík zničil, což se např. Nevillovi stávalo pravidelně.
Neville byl ovšem výjimkou. Prostě smolař. Erární kotlíky pak ale podle toho
taky vypadaly – nikdo se neobtěžoval s jejich čištěním. May však ani
nezamrkala. „Ano, pane,“ odpověděla. Profesor Snape si ji změřil pohledem:
„Pochopitelně se to obejde bez pomoci hůlky. I když ve vašem případě …“ ušklíbl
se. „Jistě, pane,“ přikývla a nabrala si hrst čistícího prášku. Práce se
nelekala – na Kaer Morhen byly s Ciri pracovat zvyklé – ne snad proto, že
byly jedinými ženami na hradišti, ale proto, že každý zaklínač se musel umět
sám o sebe postarat – se vším všudy. Profesor se zvedl ze židle. „Ještě si vás
přijdu zkontrolovat,“ utrousil a odešel do svého kabinetu. May se pustila do
práce. Po chvíli začala ztrácet pojem o čase. Zato nablýskaných kotlíků valem
přibývalo. Dívčiny oči zprůzračněly a učebnou lektvarů se nesly čarokrásné
tóny. Ona však nic neslyšela. Oči měla upřené do dna kotlíku a její ruce jen
kmitaly.
Za
dívčinými zády vrzly dveře kabinetu. Profesor Snape vešel do učebny a
zaposlouchal se do té zvláštní melodie. Hudbu nebylo jen slyšet – bylo ji přímo
cítit. Profesor se užasle rozhlížel po učebně – kromě plavovlasé dívky tam však
už nikdo další nebyl. Profesor k ní přistoupil; dívka si ho však nevšímala
– dál zhypnotizovaně hleděla do dna kotlíku, zatímco se učebnou šířil zpěv
v neznámém jazyce. „Hotovo?“ prolomil to „ticho.“ Bylo krátce po jedné.
Dívka k němu vzhlédla a odložila poslední vycíděný kotlík. Zpěv ustal.
„Ano, pane,“ usmála se na Snapea. „Co to bylo?“ zeptal se jí zamračený profesor.
„Odpusťte, nechtěla jsem vás svým zpěvem rušit. Probudil jste se?“ otázala se
starostlivě. „Nespal jsem,“ opáčil Snape chladně. „…Ale to jste přece nezpívala
vy,“ pokračoval. Udiveně na něj pohlédla. „Jak to myslíte, pane?“ zeptala se
nechápavě. „Stojím tu už hodnou chvíli a pozoruji vás. Za celou dobu jste ani
jednou nepohnula rty,“ objasnil. Dívce se překvapením rozšířily oči. „Ale …
tomu nerozumím,“ vykoktala pak. „Na mě se tak nedívejte, vy jste ta, kdo by to
měl nějak vysvětlit,“ utrhl se na ni profesor. May jen zaskočeně pokrčila
rameny. „Jestli jste už skončila, tak se běžte vyspat,“ propustil ji tedy.
„Děkuji, pane,“ usmála se na něj mile. Snape v tu chvíli připomínal sochu
z kamene. „A nezapomeňte — zítra v osm,“ připomněl jí
ledově. „Jistě, pane,“ odpověděla May s úsměvem. Ta její zdvořilost mu už
lezla krkem. A její úsměvy ho pálily jak oheň. Profesor zkřivil tvář odporem,
když dívku vyprovázel pohledem.
*
* * * *
Hermiona
počkala, až May odejde za Snapem, aby vykonala svůj školní trest. Pak došla
k Harrymu a Ronovi, kteří právě hráli své oblíbené tchoříčky. „Harry,
nepřijde ti ani trochu blbé, že jsi jí doteď ani nepoděkoval, za to, že tě při
zápase nenechala spadnout?“ založila si ruce v bok. „Echm, Hermiono …
probereme to později, jo?“ zrozpačitěl Harry. Správně tušil, že se Hermiona
nenechá jen tak odbýt. Ta když se něčeho chytila – sotvakdo ji dokázal od
dotyčné věci odtrhnout. „A kdy? Napřesrok?“ zlobila se. Ron se jen uculoval –
líbilo se mu vidět ji takhle rozdurděnou. „To platí i pro tebe,“ ukázala na
něj. „Pro mě? Jak to? Já odnikud nepadal,“ bránil se, očividně zaskočen
nenadálým útokem na svoji osobu. „Za tu skříň, pamatuješ?“ zašermovala mu
ukazováčkem před nosem. „A jó, ta skříň …,“ vysoukal ze sebe. Naštěstí se však
jeho kamarádka soustředila zase na Harryho. „To bylo už podruhé, co ti
zachránila život, a ty neřekneš ani bé,“ rozčilovala se. „No, víš, Hermi, když
já … já se stydím,“ řekl rychle první věc, co ho napadla. Ron vyprskl smíchy.
„Tak pán se stydí,“ sjela Hermiona Harryho zlobným pohledem. „Hele, tohle si
nech pro ty mrňavý prvačky, co za tebou pořád lezou, aby ses jim podepsal do
památníčku, ano? Na mě tohle neplatí. A jestli mě chceš urazit, buď tak hodný a
udělej to alespoň trošičku inteligentním způsobem, jó?“ odpálila ho. „A já si
myslela, že jediný hulvát je tu tady pan Weasley,“ obrátila oči v sloup.
„Co? Já? No dovol?!“ ohradil se Ron. „Gatě si povol,“ ušklíbla se na něj
Hermiona a otočila se k odchodu.
„Počkej,
Hermiono,“ zavolal na ni Harry, když viděl, že s nimi už skončila. „Ano?“
zeptala se. „No dobře, já vím, že je to divný, jenže když já – já jí prostě
nevěřím. Ona je …ona je taková – divoká,“ snažil se najít vhodný výraz. „Není
jako ty. Nikdy dopředu nevím, co zrovna udělá; je prostě – divná. Chvilku je
normální a pak – stačí jedno slovo a vybouchne jak zapomenutá mina,“dokončil
svoji briskní úvahu. „Dík za poklonu,“ řekla ledově Hermiona. Harry se chytil
za pusu: „Co jsem zase řekl?“ nechápal. „…a co se týče May – nemyslíš, že si
možná právě takhle připadá? Zapomenutá, odstrčená, osamělá … všichni jí jen
dávají najevo, jak je k ničemu, nikomu nestojí za jediné vlídné slovo –
jak by vám asi bylo, co? Jak po ní pak můžete vůbec chtít, aby k vám byla
milá a přátelská, když pořád děláte, jako by ani neexistovala, co?“ Hoši byli
zticha jako pěna. „Vám taky co jeden neřekne, na to sami nepřijdete,“
povzdychla si Hermiona. Pak třískla o stůl velkou bichlí. „Něco jsem našla,“
řekla vítězoslavně. Chlapci se jen ušklíbli – nechtělo se jim přerušovat hru,
ale protestovat se neodvážili. Stačilo se na Hermionu podívat a bylo jasné, že
by jim to náležitě osladila.
„Tak
ukaž,“ řekl otráveně Harry. „ale – nechceš snad po nás, abychom to přečetli
celé, že ne?“ vyděsil se při té představě. „No jistě, líní jako vši,“ bručela
si Hermiona „pod vousy“, zatímco listovala v knize. „Tajné dějiny Bradavic
aneb co se v kronice nedozvíte,“ zaťukala na ni. „Víte, na rozdíl od vás,“
významně se na ně podívala, „jsem trochu přemýšlela – o tom, co se stalo a co
tuhle May říkala, když … prostě mi to nedalo a – našla jsem tohle,“ ukázala
pyšně na článek na straně tři sta čtyřicet sedm.
„Všechno
to sedí, všechno to dává smysl,“ pokračovala s úsměvem, zatímco ti dva na
ni jen nechápavě hleděli. „A co jako?“ odvážil se Ron projevit zájem, aby si to
u ní vyžehlil. „Pamatujete si, jak Protiva křičel cosi o vraždě a že May
s tím má něco společného?“ zeptala se. „Jasně, chtěl ji poslat do
Azkabanu,“ přikývl Harry, „ale …“ „Prověřila jsem, jestli v Bradavicích
někdy došlo k nějaké vraždě,“ přerušila ho Hermiona. „A?“ zeptal se Ron.
„Kromě Ufňukané Uršuly tu opravdu byl zabit ještě jeden student,“ odpověděla.
„Stalo se to před padesáti lety. Jmenoval se…“ zabrousila do článku, „á, tady
to je – Zika Makli – příhodné jméno, že?“ Kluci zase nezabrali. „Vy jste ale
zabednění,“ neudržela se. „Zkuste si to přesmýknout. Zika Makli rovná se Kamil
Izák; kdo je Izák, ví snad každej,“ výhrůžně se na ně podívala; chlapci
podvědomě začali horlivě pokyvovat hlavami, až se jim neupravené kštice třásly.
„… a Kamil znamená obětní služebník, takže význam těch jmen je —
v podstatě stejný,“ objasnila jim. „Aha,“ zmohl se na slovo Harry, „a co
to má společného …“ „Nepřerušuj mě, hned k tomu dojdu,“ nenechala ho ani
domluvit. „Tedy před padesáti lety byl tenhle – jen pro zajímavost – mrzimorský
– student zabit. Nenašlo se nikdy ani jeho tělo, ani hůlka, jen zakrvácený
hábit poblíž Zapovězeného lesa.“ „Poblíž Zapovězeného lesa? Ty myslíš …“ začal
se chytat Harry. „Ano, přesně tak – bylo to asi někde v těch místech, co měla
May ten záchvat,“ usmála se na něj Hermiona. „Ze zločinu pak byla obviněna
zmijozelská studentka jménem – Marie. Marie z Rosendorfu. Nebyl pro to
sice žádný přímý důkaz, ani svědek, ale – zdá se, že o tom nikdo nepochyboval –
v ten samý den totiž zmizela z hradu a už ji tu nikdo nikdy neviděl. A –
tohle jsem k tomu našla,“ ukázala znovu na článek a začala číst:
„Pátrání po vražedkyni pokračuje
Hlasy
ze záhrobí – to budou asi nějaké tehdejší noviny – mají tu čest zveřejnit
exklusivní rozhovor s posledním žijícím členem vyšetřovací komise vraždy
bradavického studenta židovského původu Zika Makliho … Po obžalované bylo ihned
vyhlášeno pátrání, avšak nepodařilo se zjistit místo jejího pobytu, když se
ukázalo, že místo zvané Rosendorf prostě neexistuje. Nebylo zaneseno na žádné
mapě, ani mudlovské, a přestože jsme směřovali výzvy k široké kouzelnické
i mudlovské veřejnosti, nenašel se nikdo, kdo by ji od té neblahé události
spatřil. Nejsem si jist, odkud vzešel nápad spojit jméno Rosendorf s legendárním
elfským sídlem Shaerrawedd – snad to bylo na základě anonymního oznámení, už si
to přesně nepamatuji. Avšak ani to nám příliš nepomohlo. Panovala všeobecná
domněnka, že ani zámek Shaerrawedd není místo skutečné, nýbrž jen legenda, a
existuje-li, pak bude velmi těžké ho objevit, a to právě s ohledem na to,
že se jedná o sídlo elfů.
Byli
proto přizváni nejrůznější odborníci a byla prováděna mnohá kouzla, než se
podařilo určit hypotetické místo, kde by měl zámek ležet. Vyšetřovací komise se
tam ihned vypravila – samozřejmě jsme postupovali s nejvyšší opatrností,
neboť jsme byli jistým zmijozelským primusem upozorněni na fakt, že obžalovaná
sice svoji hůlku na útěku zanechala v Bradavicích, avšak přesto je vysoce
společensky nebezpečná, neboť je schopna provádět kouzla i bez její pomoci.
Z tohoto důvodu jsme také obdrželi výjimku ze zákona, na základě které
jsme byli oprávněni obžalovanou při nejmenším náznaku odporu bez prodlení
usmrtit…bla bla bla … tady to začíná být zajímavé: …když jsme po všech těch
útrapách dorazili na určené místo, byli jsme velmi zklamáni, neboť jsme nalezli
pouze ruinu jakéhosi dávného sídla, zřejmě opravdu elfského původu. To místo se
nacházelo hluboko na severu, skryté v lesích a zdálo se, že v okolí
sta mil nenajdeme ani živáčka – na první pohled bylo jasné, že Shaerrawedd je
opuštěn po mnoho set let – nebylo tam jediné známky po tom, že by zámek kdy kdo
obýval. Prostě – hnali jsme se takovou dálku jen proto, abychom se pokochali
pohledem na rozbité žulové a mramorové bloky, zpřerážené sloupy ovinuté
břečťanem a pečlivě ukryté v trní. Namáhali jsme se zbytečně. Přesto jsme
se rozhodli místo řádně prozkoumat. Bylo to špatné rozhodnutí, ale to ani jeden
z nás netušil. V samém srdci paláce jsme totiž nalezli svoji smrt.
Vypadala
ovšem nádherně. Vzala na sebe podobu růžového keře obsypaného divukrásnými
květy liliově bílé barvy. Na plátcích každého květu se jako stříbro leskly
krůpěje rosy. Za keřem stála deska z bílého kamene. Z desky na nás
shlížela krásná smutná tvář; nositelku s tak jemnými a ušlechtilými rysy
dnes už nepotkáte. Její nádhera nám vzala dech. Nevím, kdo udělal tu osudnou
chybu. Asi si chtěl uchovat tu krásu, chtěl si odtud odnést víc, než jen
vzpomínku uchovanou v paměti – kdosi prostě utrhl jeden květ z růžového
keře, a tím na nás všechny seslal prokletí elfů. Ta bílá růže se zbarvila krví;
nastala tma a bouře – snažili jsme se odtud utéct, uniknout svému osudu, ale
marně. Někteří z nás zemřeli hned na místě. Jiní až doma – vždy však za
záhadných okolností. Lidé se ta úmrtí pokoušeli vysvětlit různě – jen já
však vím, že to bylo kvůli té jedné jediné růži – Bílé Růži z Shaerrawedd
… tady citace končí. Je tu však připojen dodatek, že po Marii z Rosendorfu
se nadále pátrá a potom, že do týdne od poskytnutého interwiev poslední člen
vyšetřovací komise za blíže neobjasněných příčin zemřel a – také autor článku
do roka záhadně zahynul. Samotné noviny pak zanikly spolu s ním. Dnes už
ani nikdo neví, že někdy něco takového vycházelo,“ zakončila.
„Tě
pic, doufám, že se kletba nepřenáší i tím, že se ten článek přečte,“ vylekal se
Ron. „To abych si už začal skládat nekrolog – na našem společném náhrobním
kameni by mohlo třeba stát: Strkali nos do čeho neměli,“ pokusil se o vtip. Na
popelavé barvě jeho kůže však bylo znát, že mu do smíchu moc není. „Neboj,
nemyslím, že by se to týkalo i nás – nic špatného jsme přece neprovedli,“ měla
pro strach uděláno Hermiona. „A co teda provedl ten reportér?“ zeptal se Harry.
„Mohlo jít o náhodu, ale stejně si myslím, že se jen honil za senzací – nešlo
mu o pravdivý příběh,“ usoudila. „No dobře, a jak tohle všechno souvisí
s May?“ nechápal Harry. „To je snad jasné – May se rovná Marie. To ona
byla tenkrát svědkem vraždy Zika Makliho,“ odpověděla. „Svědkem? Tady píší …“
namítl Ron. „Ale to je přece blbost, jak vysvětlíš, že jí je nejmíň
sedmašedesát a přitom vypadá na patnáct, hm? To udělala jak?“ „To ještě nevím,
ale … zjistím to,“ řekla odhodlaně. „Jo, mimochodem – ten zmijozelský primus –
byl mladý Voldemort,“ usmála se samolibě, když hoši nadskočili. „Myslím, že by
na tom něco být mohlo,“ přidal se teď i Harry. „Tenkrát při té hodině obrany …
May asi nebude takový blázen, jak jsme si mysleli,“ zakončil. „Dobře, tak je to
ona – ale co s tím? Neměli bysme to někomu říct?“ zeptal se Ron. „Blázníš?“
vyděsila se Hermiona. „Víš, co by ji čekalo? Hned by ji šoupli do Azkabanu,“
zaťukala si prstem na čelo. „Tak proč se teda vracela?“ kroutil hlavou. „Vždyť
to říkala – chce nám pomoct,“ odpověděla. „No, jestli si myslí, že nám pomůže
tím, že nás k smrti vyděsí, tak se jí to daří celkem dobře,“ poznamenal.
„Ale Rone, ona přece nemůže za to, že jste takové měkoty,“ řekla Hermiona
jemně. Hoši si jen významně odkašlali. Dál to raději už nekomentovali. Bůhví,
co by se o sobě ještě dozvěděli.
*
* * * *
Mayiným
druhým úkolem bylo dát do pořádku učebnu lektvarů. Při úklidu jí Snape
nepřekážel, ale jakmile se dostala k třídění a popisování přísad, chtěl
být raději při tom – i když víc legrace by si užil, kdyby ji nechal rostliny
popsat špatně a pak … slastně přivřel oči. Sotva vešel do učebny, ta krásná,
zvláštní melodie ustala. „Škoda,“ pomyslel si – rád poslouchal ty jemné tóny,
melodii tak známou a přece tak podivuhodnou, vůbec se nehodící do tohoto světa
… Slovům písně profesor nerozuměl – jakoby to byla elfština a přece ne – i když
se všemožně snažil, nenašel správný kód, který by mu dovolil písni porozumět. A
přece rozuměl. Nechápal to. Bylo to stejné, jako na tom schodišti … „Dnes už
nebudete zpívat?“ zeptal se jakoby nic. „Zpívat? Já?“ nechápala. „Promiňte,
pane, ale raději ne. Víte, zpívání mi nikdy nešlo a mé kvílení by jistě
podráždilo vaše citlivé uši,“ odpověděla, tváříc se jak nevinnost sama. „To
jistě,“ zavrčel nespokojeně a donesl jí další náruč pomíchaných rostlin. „Tohle
roztřídíte,“ řekl úsečně a začal si listovat ve své oblíbené knize. May si
připadala jako Popelka. „Udělali v přísadách takový binec studenti, nebo
mi to dělá Snape naschvál?“ pomyslela si, když začala rostliny přebírat.
Profesor čekal na nějakou chybu, ale měl smůlu. Vše bylo v pořádku.
Zamračeně se na ni podíval, něž ji ve tři hodiny ráno propustil. „To sem si
dal, teď se kvůli ní ani nevyspím,“ pomyslel si naštvaně, když k ránu
zalézal do peřin.
Navzdory
tomu, že nic nepopletla, profesor Snape však přece o svoji „zábavu“ nepřišel.
Přestože měla May přísady vzorově popsány, Neville to při hodině lektvarů zase
spletl. „Vy snad spíte před otevřeným oknem, Longbottome!“ zahřměl na něj
profesor. „Je sice teprve polovina října; vidím ale, že přízemní mrazíky už
uhodily,“ pokračoval jízlivě za řehotu zmijozelských. „Jak je možné, že jste
přísady popletl, i když vám je slečna Parkerová včera tak důkladně popsala?!!“
Na chvíli se zarazil, a střelil pohledem k May, když si uvědomil, že ji
vlastně pochválil. Ta se však tvářila, že nic neslyšela. Rozhodně ho nemínila
dráždit a dělat si tak další problémy. „Něco vám poradím, Longbottome,“ obrátil
se zpět k tomu nebožákovi, „zkuste před spaním užívat skleničku fridexu,
snad vám to pomůže,“ odlepil se od něj, odcházeje spokojeně k učitelskému
stolu.
Radost
mu však nevydržela dlouho. „Já to vzdávám,“ řekl si další den, když jeho
oblíbené prostory zářily jako sklo. „Dřepím tu s ní do rána a k čemu
vlastně? Kloudného slova z ní nevyjde. Pořád jen to její: Ano, pane,
jistě, pane – už s ní není žádná …“ „Co se na mě tak culíte, Parkerová?!!“
zařval na ni. Mažte drhnout Vstupní síň! A Velká síň potřebuje taky uklidit – a
jestli tam ráno najdu jedinou šmouhu …!!!“ vyhrožoval. „Jak si přejete, pane
profesore,“ odpověděla a obrátila se k odchodu. Snape jen zavřel oči. „Zlý
sen. Je to jen zlý sen,“ běželo mu hlavou. Jeho posedlost vypátrat, kým dívka
skutečně je, dospěla tak daleko, že se dokonce vypravil do světa mudlů a
navštívil její poslední školu. Neměl problémy s tím, že by mu nebyli
ochotni cokoli sdělit – považovali ho za detektiva vyšetřujícího její záhadné
zmizení; stačilo se jen podívat na jeho vražedný výraz a všem bylo hned jasné,
že se jedná o přinejmenším o agenta CI5, aniž by se musel jakkoli legitimovat –
nicméně i tak se nedozvěděl nic, co by mu pomohlo. Spolužáci mu moc neřekli –
May byla tichá dívka a jen občas se objevila na některém večírku se svou
přítelkyní Lucy – přesto byl nemile překvapen, jak byla všeobecně oblíbena.
Dokonce u profesorského sboru, a to už bylo co říct – prý se jednalo o nejlepší
studentku za posledních x let; všichni byli jejím zmizením, a tedy
pravděpodobnou smrtí, zdrceni. Zvláště jeden mladý egyptolog v roztrhaném
riflovém „oblečku“ lezl profesorovi neuvěřitelně na nervy … Vůbec jejich
přístup k věci nechápal. On sám by výskal radostí, kdyby se jí nějak zbavil.
Nakonec byl rád, že odtud „po anglicku“ zmizel, když se mu nepodařilo
vyzpovídat ani tu její přítelkyni – zrovna „jak na potvoru“ byla s rodiči
kdesi v Alpách na lyžovačce. Možná se tam ještě vrátí. Ale rozhodně si
s sebou vezme posilující lektvar, byl to pro něj šok za šokem.
May
uložená práce nevadila. Stráví tam sice asi celou noc, než vyleští všechna ta
brnění a tak, ale ani to nebyl problém. S překvapením si uvědomovala, že
jí nedostatek spánku nevadí. Vlastně – jakoby napůl spala. Spala a přitom drhla
podlahu, spala a poslouchala tiché elfí písně, které zněly všude, kam přišla,
tiché a přesto naléhavé, jakoby jí elfi chtěli svým zpěvem sdělit něco
důležitého, na co již zapomněla, něco, co by měla znát a co by jí pomohlo …
„Proč jen si nemůžu vzpomenout …“ zaúpěla. „Jau!“ ozvalo se z místa, kam
právě zajela koštětem. May sebou trhla. „Jé, ahoj, Harry,“ zadívala se do
prázdna. „A-ahoj,“ vykoukla z pod neviditelného pláště tmavá hlava. „Promiň,
já si tě nevšimla,“ omlouvala se. „Ještě aby,“ pomyslel si on. May se usmála.
Harry si rozpačitě odkašlal. „Víš, já … přišel jsem, protože … jsem chtěl …“
soukal ze sebe pomalu. „Nemáš zač,“ řekla prostě a ukončila tak jeho trápení.
„Ty víš, co …?“ zajíkl se. „Slyším myšlenky – někdy,“ přikývla. Chvíli bylo
ticho. „A to – jsi uměla vždycky?“ zajímal se. Nechápal, jak se v tom
případě mohla tenkrát nechat tak Voldemortem zaskočit. „Ne, vždycky ne,“
odpověděla. „Vlastně – začalo to až letos – s příchodem do Bradavic. A –
nefunguje to vždy – jen – když si nedám pozor. Víš, nikomu by nebylo příjemné
znát, že mu koukám do hlavy a na druhou stranu – ani pro mne není zrovna
příjemné vědět, co si druhý myslí, protože – no, když s někým mluvíme,
můžeme si předem rozmyslet, co říct a co ne, ale – málokdo dovede ovládat své
myšlenky a ty – bývají mnohdy přímo brutálně upřímné,“ vysvětlila. „Kromě toho
– je nepřípustné lézt někomu do soukromí, pokud k tomu sám nedá souhlas –
a já to respektuji. Jenže – některé myšlenky jsou prostě hlasitější než ty
druhé, jakoby přímo křičely, jakoby bylo jejich přáním být vyslechnuty … a
někdy se zase může stát, že člověk by si hrozně přál někomu něco říct a prostě
nemůže nalézt vhodná slova,“ zakončila. „Hm, tak třeba jako já před chvílí,“
kývl hlavou. „Musí to být vážně hrůza, číst některé myšlenky,“ uvažoval nahlas.
„Kdybych já třeba slyšel, co si myslí holky – stačí poslouchat to jejich
neustálé hihňání, hlavně Padmy s Parvati,“ otřásl se. May se usmála. O
tomto věděla své.
„May?“
zeptal se po chvíli. „Ano?“ „Řekni mi – kdyby ses hrozně moc potřebovala něco
dozvědět, kdyby to bylo moc důležité – podívala by ses kvůli tomu někomu do
hlavy?“ zeptal se opatrně na věc, jež ho tížila. „Myslíš – kdyby na tom opravdu
moc záleželo, Harry?“ vrátila míček na jeho stranu hřiště. „Hm,“ zabručel on.
„Poslyš, Harry, nemusela bych, ale odpovím ti zcela upřímně – kdyby na tom
závisel něčí život, zvlášť kdyby to byl život někoho, koho mám ráda, pak bych
nehleděla na žádná pravidla. Udělala bych cokoliv, cokoliv, abych ho
zachránila,“ řekla tiše. „Ostatně – mám to v genech – v mém rodě bylo
zvykem ode dávna porušovat pravidla. Jakákoli pravidla,“ usmála se zase.
Harrymu spadl kámen ze srdce. Alespoň v tomhle spolu byli zajedno. „Ona by
May mohla být i docela fajn holka – teda když zrovna není poblíž Malfoy. Nebo
Snape – to se pak chová hrozně,“ řekl si. „Nechceš s tím pomoct?“ nabídl
se. Samotného ho udivilo, jak je najednou galantní. „Ne, raději ne – kdyby
přišel Snape … ale i tak dík,“odmítla. „Ale … to přece nemůžeš stihnout – teda
chci říct, že tu strávíš celou noc, než to uděláš. A zítra je škola,“ řekl
soucitně. „Neboj, do rána je času dost a zítra budu v pohodě, uvidíš. Ale
ty bys měl už radši jít, myslím, že sem někdo jde,“ dala se zase rychle do práce,
zatímco Harry zmizel pod svým pláštěm. A opravdu – za chvíli tu byl Filch se
svou kočkou. Harry proto odtud raději zmizel docela, aby taky nějaký ten trest
nechytil.
Ráno
se všichni podivili, jak obě síně září čistotou. Ani domácí skřítci by to
nesvedli lépe. May však bylo jasné, že to tak nezůstane nadlouho. „Studenti se
o to už postarají,“ pomyslela si, když vedle ní přistála chlebová kulička.
„Alespoň nebude mít profesor Snape problém s vymýšlením dalších trestů,“
řekla si pro sebe, zatímco se střetla s jeho tmavýma očima. A opravdu –
výsledkem jejího školního trestu bylo, že dvě přístupné třetiny bradavického
hradu jen jen zářily. To však udělalo čáru přes rozpočet Fredovi a Georgovi,
kteří na svou sázku vybrali již nemalou částku a teď po nich sázkaři požadovali
vrátit peníze, když není možno určit, kolik oken opravdu umyl Filch a kolik
jich za něj vyčistila May. Hoši to však vyřešili vpravdě šalamounsky – okna
znovu upatlali a sázku obnovili.
Hermiona
s Harrym May každé ráno starostlivě pozorovali, protože věděli, že aby to
všechno zvládla, vůbec se do nebelvírské věže nevracela. Zdálo se však, že jí
týdenní abstinence spánku nijak neublížila – byla sice pobledlá, avšak navzdory
všem biologickým potřebám i nadále bez problémů chodila na vyučování, aniž by
přitom jedinkrát usnula. Přesto se nějak změnila. Nevěděli, v čem přesně
ta změna spočívala, avšak byli si naprosto jisti, že se s ní něco stalo.
Působila teď velmi křehkým, až náměsíčným dojmem, celá jakoby zprůsvitněla a
v očích se jí usadil vážný, přesto však jaksi nepřítomný výraz, jakoby tu
byla jen napůl. A vlastně i byla. May se opět pohybovala mezi světy, i když pro
tentokrát ne přímo fyzicky – nebyla tam ani tady, a přesto byla v obou
světech najednou. Slyšela šeptat stovky hlasů, vnímala obrazy následující
v rychlém sledu, tak rychlém, až se jí točila hlava. A elfí písně
v ní probouzely nové pocity; jejím tělem procházely vlny energie, jež
způsobovaly jemné mravenčení v konečcích prstů. Také ona sama cítila, že
se s ní něco děje. Moc, jež ji ve skutečnosti nikdy neopustila, se líně
protáhla a pomalu prostupovala dívčiným tělem. Cítila, jak je každá její buňka
zaplavována ohnivou mízou, jak se doposud spící vulkán probouzí, klokotá a vře,
vibrujíc jednotlivými molekulami jejího já. Věděla, že déle Moc nesmí
zadržovat, jinak by ji sežehla na popel. Vzplála by jako pochodeň a stala by se
tak mementem síly, jež nebyla zkrocena.
„Dračí
lidé,“ tak jim kdysi říkali — v jistých koutech země. Usmála se nad
tím pojmem, neboť dračí lidé nebyli vůbec lidmi, ač jimi vlastně mohli být. Šlo
vlastně o transformaci kosmické energie a tuto zvládali v různém měřítku i
lidští mágové, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o vysoce nebezpečný a
vpravdě výbušný proces, vyžadovalo to zpravidla nejprve mnoho let teoretického
studia, než-li si adept mohl přeměnu vyzkoušet v praxi. Pro náročnost celé
operace a časté „nehody“, kdy docházelo k jistým neblahým jevům,
nezasvěcenci nesprávně označovaným jako „samovznícení“, byla transformace
kosmické energie povolována pouze při zvláštních příležitostech, jakými byly
bezpochyby některé tajné magické obřady (zasvěcovací rituály, dočasné změny
podnebí v nehostinných oblastech, stavy ohrožení, kdy byla vesmírná
energie aplikována plošně proti nepříteli – ať už formou změny mysli nebo formou
přímého zničení.) Současně bylo přitom vždy nutno získat souhlas Rady, což
nebylo vůbec jednoduché. V průběhu staletí však znalosti dávných mágů
upadaly v zapomnění a vzhledem k tomu, že lidské tělo nepatřilo
zrovna k „nejvhodnějším materiálům“, dalo se pochybovat o tom, že by tyto
kdysi vcelku běžné dovednosti byly ještě někdy oprášeny.
Pravými
„dračími lidmi“ však byli nazýváni ti, jejichž těla měla úplně jinou strukturu
a byla tak daleko vhodnější pro práci s energií. Málokdo z lidí však
kdy tušil, že se jednalo hned o tři rasy, i když se společným základem.
Přestože však tyto rasy pocházely ze stejného kořene, neměly se příliš
v lásce a dvě z nich mezi sebou dokonce otevřeně bojovaly ve snaze
zabrat pro sebe co nejvíce kosmického prostoru. Třetí rasa stála mimo to
všechno – nezajímala se o dobývání vesmíru, tedy ne v tom smyslu, jako dvě
předchozí. Jmenovali se Kimerové a nazývali se „hvězdnými antropology.“
Cestovali mezi světy a mapovali historii, fyziologii, kulturu, náboženství a
celkovou vyspělost všech ras, se kterými se při svém putování setkali;
vytvořili tak databanku nesmírné hodnoty. Soustřeďovali v ní vědění všech
světů a své poznatky pak žárlivě střežili, aby nepadly do nepovolaných rukou.
Přístup ke znalostem měli pouze vyvolení, a to po úspěšném absolvování mnohých
zkoušek. Přestože činnost Kimerů byla velmi cenná, měla svoji stinnou stránku –
Kimerové byli roztroušeni ve vesmíru a přestože žili velice dlouho, pomalu
vymírali, když nikdy nevytvořili svoji vlastní trvalou kulturu. Když pak
hrozilo, že dojde k úplnému „vyhynutí druhu“, řešili to někteří
z nich tím, že si volili partnery jiné rasy. Byl to vlastně vcelku běžný
postup, o němž je zmínka mimo jiné i v Bibli, Knize knih (I.kniha
Mojžíšova, kapitola 6, verš 1-4), při kterém vznikaly vskutku zajímavé
kombinace. Prorok to vyjádřil takto: „Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli
k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i
potom.“
May
však o těchto historických „detailech“ nevěděla. Tedy ne v souvislosti se
svou osobou. Věděla sice, že její otec byl „nějaký jiný“, ale babička o něm
nikdy nemluvila. Bylo to tabu, stejně tak jako ptát se na maminku. Teprve letos
v Bradavicích si díky šagarale začala uvědomovat, že i ona sama je „jiná.“
Nebylo však nikoho, kdo by jí to osvětlil. A pochybovala, že se tak někdy
stane. Ale ty změny v jejím těle ji začaly vážně znepokojovat – nevěděla
totiž, jak si vysvětlit, co se s ní děje, natož pak aby dokázala rozlišit,
co je dědictví po matce, co po otci (s výjimkou šagaraly ovšem, ta byla jasná –
nikdy neviděla žádného elfa, který by disponoval tímto energetickým zdrojem – i
když – May vlastně nikdy zblízka neviděla elfa). „Díkybohu,“ pomyslela si,
zamyšleně přitom hledíc do svých dlaní. Ne, nevěděla, jak všechnu tu energii zvládnout
– tak, aby přitom neublížila sobě, ani ostatním. Připadala si, jakoby byla
silným vodičem – „a může snad za bouřky bleskosvod ovlivnit množství jím
projité energie?“ napadlo ji.
„Možná,
že Ciri své magické schopnosti neztratila, jen neměla nikoho, kdo by ji vedl a
pomohl jí je usměrnit,“ zaslechla znovu hlas profesora Lupina. „Usměrnit? Ale
jak?“ ptala se sama sebe. To, co se nyní dralo na povrch, bylo příliš silné na
to, aby to mohla beze zbytku ovládnout. May své oči zabodla do nejbližšího obrazu
– znázorňoval boj Godrica Nebelvíra s jakousi pokřivenou postavou
v kápi. Ne, s tím vším rozhodně nedokázala pracovat – a tato
její „puberta“ jí naháněla opravdovou hrůzu. „A co se šagaraly týče, Dareové se
přece dokonce vzdali vlastní identity ve prospěch celého společenství, aby nad
ní dokázali zvítězit a dostali ji pod kontrolu,“ dumala dál nevesele. Elfí
písně kolem stále ještě zněly. Jakoby se ji snažili elfi uklidnit; cítila, že
jí svým zpěvem chtějí něco říct, avšak ne přímo, musí na to přijít sama.
Snažili se jí dodat odvahy, již právě postrádala. May měla strach. Měla strach,
jak tohle všechno skončí. Měla chránit Harryho. Byla tu, aby pomohla
v boji s Voldemortem – a zatím si tu (a vcelku neúspěšně) řeší svoje
osobní problémy.
Při
poslechu elfských písní se jí však osoba Voldemorta zdála zcela nepodstatná,
jakoby jí chtěli říct, že řešení je tak jednoduché, že snad ani nestojí za řeč.
Téměř zaskřípěla zuby. „No jistě, pro ně jeden lidský věk nic neznamená,“
vztekala se. „Už dost!“ řekla si pak. „Nemůžu se dál utápět v sebelítosti.
Musím se soustředit jen na to, co se děje v tomto světě,“ zamnula si
bezděčně své čelo. Jako na povel hudba a hlasy ustaly. Už ani necítila to
brnění a mravenčení. Rozhodla se proto na své předky (alespoň dočasně) zapomenout.
Ignorovat svou minulost, než definitivně vyřeší problém zvaný Tom Raddle a
ukončí tak jednu neslavnou kapitolu svého života. Věděla, že se nebudou
vnucovat – dokud je znovu nezavolá. A to učinit rozhodně nehodlala. Kdo by taky
stál o to ještě ke všemu, co se tu děje, prchat před hordou rozvášněných elfů,
kdyby se náhodou něco nepovedlo a ona jim nechtěně otevřela bránu. Uvnitř však
cítila, že udělala chybu. Že měla řešení na dosah, jen víc poslouchat,
porozumět šeptaným slovům. Něco jí uniklo. Něco důležitého. Klíč ke všemu již
měla na dohled, stačilo jej jen uchopit a mít pak vše pěvně ve svých rukou. To
však neudělala. Proto to nebude ona, kdo bude tahat za nitky. Ona bude napříště
jen vláčena událostmi, o kterých rozhodl někdo jiný.