37.Kapitola-Hraniční jeskyně
„Bohužel jsi dorazil poněkud…dříve, než bylo v plánu. Moji věrní služebníci dorazí o něco později, ale věřím, že si na ně rád počkáš,“ Voldemortův úsměv Harrymu připadal jako příšerný úšklebek.
„Nepřišel jsem za Smrtijedy, ale za tebou,“ sykl zlostně Harry.
„Ale no tak Harry, co bys mi chtěl?“ podíval se na Harryho tím nejtvrdším pohledem. „Přece vidíš, kolik tu mám práce.“
Teprve nyní se Harry odvážil odtrhnout na okamžik oči od Voldemorta a jeho společníka, aby si pořádně prohlédnul okolí. Všechno tu vypadalo naprosto stejně, jako v Harryho snu, jen u skály s otvorem Harry spatřil na zemi něco bílého. Nebylo rozpoznat, jestli to byl nějaký tvor nebo prostě kámen, Harry jen věděl, že to tu předtím nebylo.
„Ano,“ sykl spokojeně Voldemort, „za chvíli se budu muset jít věnovat Jemu,“ kývl hlavou směrem k bílému kameni a Harry si okamžitě uvědomil, co to je. Král jednorožců očividně zatím dýchal, ale Harrymu bylo jasné, že umírá. Nevěděl proč, ale cítil to, jako by s ním byl propojen nějakou mocí, jako by sám Král jednorožců chtěl, aby spolu byli propojeni.
Harry se pokusil ke Králi jednorožců rozběhnout, najednou ale pocítil obrovskou bolest, která ho srazila na kolena. „No Harry,“ slyšel jen Voldemortův smích, „Brumbál tě měl naučit, že otáčet se ke svému protivníkovi zády není dobré, to je přeci základ, Harry.“
Harry cítil, že toto sevření je silnější a bolestivější, přesto se pokusil kletbě Crucio vzepřít. Voldemort očividně věděl, co Harry zamýšlí a proto ještě zesílil. Harry si okamžitě uvědomil, že jeho mysl je momentálně otevřená téměř jako kniha, Voldemort přeci ovládá velmi dobře nitrozpyt. Bylo velmi těžké přenést se přes obrovskou bolest a uzavřít svoji mysl před Voldemortovým vpádem. Harrymu připadalo, jako by se o to pokoušel celé hodiny. Nakonec bylo pro něj snad největší pochvalou Voldemortův rozzuřený výkřik. Bylo to, jako by řvalo nějaké zvíře - nepodařilo se mu najít ani jedinou známku lidské podoby, když pohlédl do Voldemortova rozběsněného obličeje a pomalu, silně se napřímil.
„Co je to v tobě za sílu,“ začal pomalu Voldemort, ale už z jeho krví podlitých očí bylo jasné, že je zlostí bez sebe, „která mi tak odporuje? Ano, je to tak, Harry,“ probodával ho zlostně, „opravdu jsem měl za to, že jsi přežil jen náhodou, je ale pravdou, že si uvědomuji, jak moc jsem tě podcenil.“ V Harrym poskočilo. Teď právě, když se Voldemort chystá Harrymu dát svoji zpověď před tím, než se spolu utkají, není to pro Harryho loučení, ale naopak nová síla. Voldemort uznává, že v něm něco je, uznává, že udělal lidskou chybu, jako smrtelník, když Harryho tak hloupě podcenil. Udělal to kdysi, když Harrymu změnil život, a udělal to i teď. Harry se tuto myšlenku znovu pokusil co nejlépe ukrýt. „Je to moje síla, kterou jsem ti předal, ale přesto už je v tobě zakořeněná a pozměněná, Harry Pottere.“ Stále jej probodával zlostným pohledem, jako by se ještě stále neodvažoval Harryho napadnout.
Harry ale věděl, že ve skutečnosti čeká na svoje Smrtijedy, kteří se postarají o Rona a Hermionu. Ti zatím upjatě sledovali každý Bartyho pohyb a mířili na něj hůlkami stejně jako on na ně. Voldemort očividně nechtěl nic ponechat náhodě. Tentokrát se mínil pojistit. „Ale jinak, co ty máš, Harry Pottere, co já nemám?“ zeptal se studeným hlasem.
„Lásku, přátele,…“ řekl pevně Harry, „a znám i tajemství, které si nezískal, vím, co říká věštba,“ dodal ještě, když si všiml Voldemortova posměšného odfrknutí, když se mu Harry snažil naznačit, že láska je silnější než nenávist.
Voldemortovi oči okamžitě ztvrdly. Harrymu bylo jasné, že v tento moment je veškerá Voldemortova opatrnost pryč. Jemně natočil hlavu do strany, jako nějaké zvíře, které ještě nikdy nevidělo člověka a teď si jej se zájmem prohlíží, a postoupil k Harrymu, který tento jeho pohyb využil k útěku.
„Hermiono! Rone! Utíkejte!“ stihl ještě křiknout Harry, než jej o malý kousek minul proud zeleného světla.
„Jednu kletbu přežil a dvěma se dokáže vzepřít,“ slyšel Harry téměř pobavený i znechucený Voldemortův hlas, „přesto utíká.“ Harrymu se podařilo doběhnout k umírajícímu Králi jednorožců, ten dýchal opravdu jen neznatelně. Harry ani nevěděl, jak se mu podařilo doběhnout, když se neměl za co krýt. Voldemort se teď k Harrymu pomalu blížil, krvavé oči jej probodávali. Ron s Hermionou stále ještě drželi své hůlky směrem k Bartymu a ani jeden z nich nehnul ani brvou.
„Ano, Harry, přiznávám,“ ozval se za ním znovu ten známý chladný hlas, „že jsem se právě tebou měl zaobírat ze všeho nejvíce, abych tak předešel těm mnoha nepříjemnostem, které se ti podařilo způsobit. Stačilo jen vybavit si tvé rodiče a okamžitě by mi došla ta slabost, kterou jsi po nich zdědil. Vyhnul bych se tak tomu, jak jsi mi náhodou uprchl na hřbitově a jak jsi mi překazil mé plány na Ministerstvu kouzel. Přitom by si člověk řekl, že se z jejich chyb poučíš, Harry. Vždyť právě stejná dobrosrdečnost a naivita je dovedla ke zkáze…“
Harry si prohlížel Krále jednorožců, nemohl si nevšimnout, že mu chybí jeho roh, kterým se jednorožci vyznačují. Pohladil jej po čele a okamžitě nahmatal malý výklenek, na jehož místě se očividně ještě nedávno třpytila jednorožcova pýcha.
„Tak proč se mi před svojí smrtí nesvěříš, Harry?“ Harry cítil z Voldemortova hlasu opět onu tvrdost a nelítostnost. „Pověz mi, Harry, co obsahovala ta věštba?“
„Myslím, že sám víš, co obsahovala,“ odsekl Harry co nejlhostejněji a snažil se na Voldemorta nepohlédnout, přestože cítil, že zlost, která se teď Harryho vzpurností ve Voldemortovi probrala, jej přímo provrtává. Harry měl dokonce pocit, jakoby jej pálilo v zátylku, kam se Pán zla zavrtával pohledem.
„Je načase uvědomit si,“ Harry cítil jeho nenávist a tušil, že právě překročil onu neviditelnou hranici. Bylo mu jasné, že si právě nemůže být ničím jistý. Voldemort mohl udělat cokoliv – klidně ho mohl i zabít. Proto se Harry pootočil a podíval se mu přímo do jeho krví podlitých nenávistných očí. Na chvíli měl dokonce dojem, jakoby mu v očích zaplál opravdový plamínek ohně. „Že když už jsi tady, znamenalo by to, že tě musím zabít, protože jsi dal na tu věštbu a ne na své přátele, kteří by tě raději viděli zalezlého v nějaké díře, kterou jsi zdědil po Síriusovi…“
„Neopovažuj se o něm mluvit!“ vykřikl Harry, jako kdyby si ani neuvědomoval, že není nikoho, kdo by si dovolil na Voldemorta takhle vykřiknout, a byl přitom ještě stále mezi živými. Harrymu to bylo ale jedno. Věděl, že tak nebo tak, bude se muset s Voldemortem utkat – přesně, jak hlásala věštba. Nemůžou žít oba. Harry byl pevně rozhodnutý, že ať se stane cokoliv, nebude prosit ani naříkat a rozhodně nedopustí, aby Voldemort urážel Síriuse. Byl to přeci právě on, který Harryho nalákal na Odbor záhad. Díky jeho zasloužení Sírius není mezi živými. Harrym projel obrovský proud nenávisti. Byl připraven na cokoliv.
„Kolikrát jsi mi uprchl vlastním přičiněním a uměním, Pottere?“ Harry cítil, že Voldemort se drží jen tak tak, aby na něj nezaútočil. Nechápal proč, ale tak nějak tušil, že to má určitě své důvody, když se tak mocný černokněžník zdráhá vyslat na něj kletbu, kterou vyslal už mnohokrát. Harry měl takové tušení, jako kdyby na někoho čekal a jako kdyby chtěl, aby to Harry sledoval. „Jsi tu jen proto, že jsem tě nechal žít,“ Voldemort vyslovil onu nepříjemnou pravdu, které se Harry dříve děsil. To bylo ale dávno předtím, než slyšel tu věštbu. Bylo mu jasné, že v tom je jeho síla a dokud nebude Voldemort znát všechny podrobnosti, je to jeho šance a mohl by tak uspět. Navíc, pomyslel si, mám přátele, kteří mě podpoří, přesně takové jakými byl mému otci Sírius a Lupin. To dodávalo Harrymu snad ještě větší sílu.
Harry pohlédl směrem k jeho kamarádům a zarazilo jej, když si všiml obličeje Bartyho Skrka. Chvíli nevěřil vlastním očím, ale určitě nebylo pochyb, že Voldemortův společník je nervózní. Pán zla si toho okamžitě všiml.
„Budeš tam stát jako solný sloup, nebo máš problém zvládnout dvě děcka?“ sykl výhružně. Barty, jakoby se probral z nějakého transu, okamžitě mávl rukou, ve které třímal svoji hůlku. Hermiona byla ale o mnoho rychlejší.
„Petrificus Totalus!“ zaburácela, jako by měla strach, že kouzlo nebude dost silné. Smrtijed se však okamžitě oněměle zřítil k zemi. Jediné, co nyní zlostně pohlíželo na své dva protivníky, byli jeho nenávistné oči.
„Crucio!“ vyštěkl okamžitě Voldemort a Hermiona se zřítila k zemi. Na rozdíl od Bartyho však vřeštěla bolestí. Ron vyjekl, úplně zapomněl, že v ruce drží hůlku a přiskočil k Hermioně, jako kdyby jí mohl z této bolesti nějak ulevit.
„Mdloby na tebe!“ zachrčel Harry, ale přestože byl k němu Voldemort zády, bleskurychle uskočil a s výrazem, kterým by mohl zabíjet, zařval: „CRUCIO!“
Harrymu se samou bolestí podlomily nohy a padl na kolena. Bolest mu projížděla celým tělem a teprve nyní, když se Harry pokoušel vzepřít, si uvědomoval, jak moc těžké to je. Voldemort se očividně soustředil, aby se Harrymu tentokrát nepodařilo vymanit z tohoto bolestného sevření. Harrymu bylo jasné, že ho ještě více podráždil a rozezlil svojí mlčenlivostí. Přestože trpěl obrovskou bolestí, nevydal ze sebe prozatím ani hlásek.
Pomalu začínal cítit, že se dokáže z Voldemortova zajetí vyprostit. Pevně zavřel oči a soustředil se, aby bolest vytlačil postupně z hlavy a celého těla. S radostí zjišťoval, že se mu to daří, a i přes Voldemortovo zlostné zavytí vytlačil poslední zbytky bolesti postupně přes konečky prstů na nohách pryč z těla. Okamžitě se postavil na nohy, aby vypadal, jako kdyby to pro něj nic nebylo. Ve skutečnosti mu v hlavě ještě doznívaly bolestné následky té strašné kletby.
„Expelliarmus!“ vykřikl Harry pohotově, ale Voldemort jen pouhým mávnutím hůlkou odvrátil paprsek vyslaný Harryho hůlkou jiným směrem.
„Mdloby na tebe!“ pokračoval okamžitě Harry. Bylo mu jasné, že napoprvé nemohl obstát, přestože ke svému překvapení zahlédl ve Voldemortově obličeji něco jako jakési pnutí, jak se soustředil. Voldemort však opakoval své gesto a při pohybu rukou zpět vyšlehlo z jeho hůlky stříbrné světlo.
„Protego!“ reagoval okamžitě Harry.
„Vidím, že jsi se polepšil, Harry,“ spustil Voldemort zase tím svým pobaveným, přesto chladným a tvrdým hlasem. „Nejspíš pro tebe ta věštba musela znamenat něco velkého a důležitého, když, i přestože si s tebou dnes míním jen trošičku pohrát, jsi začal tolik bojovat. To je ovšem správně,“ podotkl ještě, „měl bys jít svému osudu vstříc a nebát se smrti, Harry.“
„Tak proč mě tedy hned nezabiješ?“vyhrkl Harry aniž by si pořádně uvědomil, co říká. Ve skutečnosti byl totiž rád, že má více času šetřit sil. Cítil tu obrovskou Voldemortovu sílu. Nevěděl, jak je to možné, ale cítil to. Přesto ale doufal, že ti, co najdou znak BA, se jim vydají po stopách a najdou je. Harry horlivě přemýšlel a napadlo ho, že když se tu dostal Skrk, který určitě není zvěromág, je tu jistá možnost, že by se to povedlo i ostatním. Harryho napadlo, že první, kdo sem vstoupil, musel být přeměněný ve zvíře, ale třeba se mu pak podařilo nějakým způsobem otevřít kamenný vstup i pro ostatní. To by znamenalo, že je tu jistá naděje.
Lord Voldemort jako kdyby cítil, co si Harry myslí, zkřivil svoji tvář do podivného úšklebku. „Lidé z dávných časů, kteří nás dnes poctí svojí návštěvou, mi pomůžou naplno tě využít. Mohl jsem to vyřešit jinak, ale proč to dělat složitě, když to jde lépe, a když už jsi nás dnes poctil svojí přítomností?“
„Můj pane,“ zasípal Barty Skrk, který se pomalu začal vymaňovat, to byl podmět pro Rona, který na něj okamžitě zlostně a pevně namířil hůlkou. Mladý Skrk však raději dělal, jako kdyby ho neviděl. „Nemyslíte, že je to moc nebezpečné nechat ho žít, když…“
„Pochybuješ snad o mé síle?“ vyštěkl Voldemort zlostně a Harry sledoval, jak Bartyho obličej okamžitě tuhne a smrtelně bledne, jako kdyby mu docházel kyslík. „Pochybuješ o moci Pána zla?“
Barty Skrk okamžitě sklonil hlavu k zemi a jediné na co se přes svůj obrovský strach zmohl, bylo jemné zatřepání hlavou.
„Jak už jsem říkal, před dvěma lety pro mě Harry Potter nebyl žádnou hrozbou. Nemá žádné schopnosti, které by mě mohly zastavit. Má jen spoustu štěstí a chytré mocné přátele,“ pohlédl při tom nenávistně na Hermionu, která očividně pobledla, přestože po kletbě Crucius, kterou na ni Voldemort použil, ležela ještě stále na zemi a vypadala mdle, „a je na čase, aby celý kouzelnický svět pochopil,“ pohledem sjel zpátky na Harryho, „že důvodem, proč se nyní dokáže bránit těm nejhorším kletbám není jeho síla, ale moje, kterou jsem mu nechtěně předal.“
„A žádná věštba to samozřejmě nezmění,“ ozval se chladný ženský hlásek kus od Harryho. Belatrix Lestragenová spolu se skupinou Smrtijedů postoupila několik kroků a poklonila se Voldemortovi, „můj pane,“ hlesla. Harry v této malé skupince spatřil Crabbeho, který dnes bojoval na výstavě Mogus Plasma a srdce mu poskočilo radostí. Znamenalo to tedy, že pokud členové Fénixova řádu nebyli přemoženi, mohli už být na cestě sem.
„Co vám tak trvalo,“ sykl Barty Skrk zlostně na Belatrix, ta ale očividně nemínila být terčem Skrkovi špatné nálady.
„Plnila jsem úkol, který nemohl být uložen někomu, jako jsi ty,“ sjela ho nenávistným pohledem, Skrk chtěl očividně okamžitě reagovat, ale zarazil ho jakýsi křik a sten, který se ozýval ze směru, kterým dnes Harry se svými kamarády rozhodně nepřišel. Harrym okamžitě projel úzkostlivý chladný pocit bezmoci a obrovské lítosti, když viděl, jak na malý palouk přichází skupinka mladých zbědovaných kouzelníků. Nemohli být jen o několik let starší než on, vypadali, jako kdyby je někdo celou cestu sem strašlivě bil a hnal jako nějaké stádo zvířat. Harryho napadlo, že do malé loďky se rozhodně nemohli dostat tak rychle a proto museli najít jinou cestu, možná rychlejší.
„Chvíli nám trvalo, než jsme nalezli díru ve skále, která měla toto místo chránit, a kterou jste pro nás vytvořil, můj Pane,“ hlesla pokorně Belatrix a hluboce se uklonila. „Ale svůj úkol jsem splnila,“ hlesla ještě.
„To posoudím sám,“ štěkl Voldemort a se zájmem si prohlížel půltucet vyděšených a zlomených tváří.
„Ještě byste měl vědět, Můj Pane,“ zahuhlala Belatrix, „že jsme po cestě narazili na nějaký znak nebo co…“ Harrymu poskočilo srdce až do krku. Zrovna se totiž pokoušel využít toho, jak od něj nově příchozí odpoutali pozornost, a vyběhnout přímo ke vchodu do Hraniční jeskyně, kam jej jakoby naváděl Král jednorožců, „…pod ním ležel ten krvezrádce, Lucius Malfoy…“.
„Ještě je na živu?“ zeptal se skoro výhružně Voldemort, ale jeho služebnice rychle zavrtěla hlavou jako pes, který právě vylezl z vody, „okamžitě jsem to vyřídila, ale hned v patách nám byl i jeho syn,“ Harry úplně zkoprněl, cítil, jak ho mrazí v zádech. Ne, Draca ne, byl sice proti němu, ale teď byli na společné lodi, „…a i když je to přeci jen můj příbuzný, slovo Pána zla je pro mě samozřejmě slovo posvátné…“
„Urychli to, Belatrix,“ sykl znuděně Skrk a Belatrix po něm okamžitě šlehla nenávistným pohledem, okamžitě však pokračovala. „…dorazili však ostatní z Fénixova řádu, které ostatní Smrtijedi nedokázali vyřídit.“
„To snad NE!“ vykřikl zlostně Voldemort a Harrymu bylo jasné, že teď se situace změnila. Voldemortovi právě začalo jít o čas a záchrana byla na cestě. V tom Harry vedle sebe zaslechl něco, jako bolestný sten. V mžiku si uvědomil, že Král jednorožců vedle něj právě naposledy vydechl. Bylo to jako velký hlasitý sten a Harryho zalila obrovská vlna stesku a pocitu bezmoci, někde hluboko v nitru cítil, že to vůbec neznamená nic dobrého. Při výdechu se mu z úst vydralo něco mlhavého, jako kdyby poslední vydechnutí velkého Krále jednorožců bylo viditelné. Voldemort k němu okamžitě přikročil a pomalu se k němu přiklonil. Harry zpozoroval, že nad ním mává něčím, co vypadalo jako hůlka, přesto to však hůlka nebyla – byl to vlastní roh toho nebohého mrtvého zvířete. Voldemort nyní brblal nějaké zdlouhavé zaříkadlo v cizím jazyce a kolem jednorožcova dechu se mu podařilo vytvořit neviditelnou clonu, která se nyní držela a vznášla nad mrtvým tvorem. Harry přemýšlel,jestli by mu mohl jeho plán, ať už byl jakýkoliv, překazit. Nejprve ho napadlo, že by do Voldemorta mohl prostě strčit, aby jej alespoň na okamžik mohl zastavit, pak si ale uvědomil, že je to zcela zbytečné. Všechna ta mlha se nyní natlačila přímo do rohu, který k ní Voldemort přiložil. To už ale Harry téměř nevnímal. Ron s Hermionou se totiž pustili z nějakého, jemu zatím neznámého důvodu, do obrovské přesily, kterou vedla Belatrix, z jejichž očích nyní čišela čistá nenávist.
„CRUCIO!“ zařvala a trhla sebou vpřed tak prudce, až se Harry divil, že se při tom udržela na nohou. Kletba byla očividně vyslána na Hermionu, která nyní pevně svírala rty, až téměř připomínala profesorku McGonagalovou, a svoji protivnici nespouštěla z očí.
„PROTEGO!“ vykřikla nahlas. Po odražení kletby se trochu zapotácela, ale okamžitě se zase postavila do bojové pozice, připravena zasáhnout. Harry si uvědomil, že ho spolu s Ronem tak dlouho a řádně připravovali na dnešní den, že sami oba jeho kamarádi musí být dnes připraveni tak moc, jak jen to jde. Trošičku se mu při této myšlence ulevilo, ale přeci jen měl stále na paměti Belatrixinu zákeřnost a to, že ona zabila jeho kmotra. Stále ale ještě mu to připadalo jaksi podivné, že je ještě stále naživu. Pohlédl na Voldemorta, který nyní napjatě pozoroval ústa Krále jednorožců. Harry polkl na prázdno. Z jednorožcových úst nyní pomalinku vystupovala hustá stříbrná pára, kterou černokněžník velmi obezřetně pochytil do připraveného rohu zvířete. Pak se postavil a napřímil. V jeho obličeji Harrymu nemohl ujít ten pocit spokojenosti – to jej naprosto zděsilo. To, že se Pán zla tvářil, jako kdyby už dosáhl všeho, co chtěl, a nebral při tom Harryho přítomnost ani v nejmenším vážně, nevěstilo nic dobrého.
„Mrtvá těla nesmí vychladnout, aby je mohl ovládnout nový majitel,“ podotkl chladně a jako by nic Voldemort, „to je důvod, proč jsi byl dnes přes tu svoji strašlivou drzost, naživu,“ vyložil Harrymu. Tvé tělo bude odměnou jinému černokněžníkovi z dřívějších časů a tím i kouzelnický svět, který o tom nebude mít tušení, bude naprosto zlomen. Všichni, kdo věřili v Harryho Pottera jako v někoho, kdo je možná jednou zachrání, zjistí, že je to jen můj služebník, mocný v zabíjení a černé magii, ale ne silnější než já sám,“ zakončil.
Harry si okamžitě uvědomil, že právě všechny svoje šance zaútočit nebo cokoliv podniknout, promarnil. Neměl nejmenší tušení, o čem to tady Voldemort mluví a jak by mohl dát jeho tělo někomu jinému, ten pocit ho ale nevýslovně děsil a rozhodl se uvažovat bude později a v bezpečí. Ihned vyběhl na pomoc Hermioně a Ronovi, kteří zatím jako zázrakem unikly obrovskému množství nejrůznějších paprsků a sami ještě několik dokázali odeslat. Věděl, že Voldemort mu prozatím neuteče a nechtěl se pustit do boje s ním, dokud sem nedorazí posily, které by pomohly jeho dvěma kamarádům.
„Incarcerous!“ vykřikl ještě za běhu a zamířil na jednoho plavovlasého velice pohublého Smrtijeda, který byl hned u kraje a očividně se snažil co nejlépe zaměřit Rona, který neustále poskakoval zleva doprava. Naštěstí cíl trefil dřív, než cíl stihl zasáhnout Rona, který mezitím poslal jednu kletbu velmi dobře na zavalitého tmavého kouzelníka, jehož knírem nápadně připomínal mrože. Smrtijedovi okamžitě po Ronově útoku vyrazily z obličeje jakási nechutná nazelenalá chapadélka a poté ho plavovlasí muž srazil zemi, jak padal spoután Harryho kletbou.
„Furnunculus!“ zařvala odněkud Hermiona a padlého Smrtijeda okamžitě vystřídal další.
V tom Ronovi do prsou prudce narazil něčí paprsek a odhodil ho daleko za Harrho. Ten se chtěl podívat, zda je Ron v pořádku, to už mu ale kolem levého ucha prosvištělo fialové světlo.
„Mdloby na tebe!“ reagoval rychle Harry a mířil co nejhlouběji do houfu v naději, že někoho zasáhne, jako zázrakem se však všichni úspěšně vyhnuli. Harryho to rozmrzelo.
„Bombarda!“ zařval, přestože tušil, že takové kouzlo by neměl používat na někoho živého. Netušil, co to může způsobit, ale očividně se rozhodl správně. Od středu houfu se ozval obrovský výbuch a hned na to se všichni Smrtijedi rozhodili do stran, jako kdyby je nějaká síla vyhodila z kruhu ven. Harry teď poslouchal bolestný ryk Smrtijedů, kteří byli středu nejblíže. Nikdo očividně neutrpěl větší zranění, několika Smrtijedům očividně způsobilo kouzlo zlomeniny nohou a rukou, jeden blondýn si dokonce držel hlavu a Harry zahlédl, jak mu skrze prsty srší malé proudy krve.
„Everte Stati!“ to Ron srazil kletbou prvního Smrtijeda, který se postavil na nohy. Harry marně v ležícím houfu hledal Belatrix. Teprve když slyšel bolestný výkřik, spatřil ji ležet o dost dál na zemi a svíjet se, jako kdyby na ni někdo použil kletbu Crucius. A opravdu. Jen malý kousíček od ní klečela Hermiona – kadeře světlých vlasů ji padaly do zakrvaveného a poškrábaného obličeje. Tvářila se divoce, až skoro šíleně. Hůlku pevně sevřenou v levé ruce – pravou měla nejspíš podle toho jak ji držela pokroucenou u těla, poraněnou, a oči nespouštěla z Belatrix, která nyní přímo pištěla bolestí a kroutila se na zemi jako nějaký had. Harry nevěděl, jestli má Hermionu zastavit nebo dělat, že to nevidí. Nikomu jinému kromě Voldemorta nepřál, aby zažil toto utrpení na vlastní kůži právě tak, jako Belatrix. Věděl ale, že tato černá magie by se používat neměla. Neměl čas ani zasáhnout. Do zad jej udeřil prudký paprsek a Harry se s obrovskou bolestí opět skácel k zemi. Tentokrát na něj však zaútočil Crabbe, obličej celý pokřivený bolestí, se snažil stát více na méně zkrvavené a rozdrásané levé noze.
„Expelliarmus!“ Crabbe vztekle mávl rukou a Harryho kouzlo zablokoval, okamžitě se snažil o protiútok, v prudkých zuřivých pohybech ale ztratil rovnováhu, bolestně zavyl jak se ještě pokusil ustát svůj pád a došlápl na poraněnou nohu, a upadl dunivě na zem.
„Pouta na tebe,“ zamumlal Harry a Smrtijeda, beztak neschopného jakkoli dál útočit. Chtěl mít však jistotu, že se mu už nepřiplete pod nohy.
Na malý palouk mezitím vtrhla další skupina kouzelníků. Harrymu poskočilo srdce samou radostí, když uviděl Hagrida, který se podle krvavých šrámů na obličeji snažil nejspíš zlikvidovat a zabavit co nejvíce Smrtijedů, a za ním v zástupu členy Fénixovy armády následovanou několika bystrozory z Ministerstva. Harry nepřemýšlel, odkud se tu ministerští vzali, přesto byl velmi rád, že je vidí, i když něco takového by ho v životě nenapadlo. Teď už se mohl věnovat tomu, co mu bylo předpovězeno. Srdce mu bušilo jako o závod, když se otočil, aby našel Voldemorta. Nijak ho nepřekvapilo, když si všiml, že stojí u samého kraje vchodu do Hraniční jeskyně a za ním dva neznámí Smrtijedi (velmi mladí na to, aby mohli být podle Harryho opravdu Smrtijedy – rozhodně je na to netipoval a tak trochu si vybavil Síriusova bratra Reguluse, kterého sice doopravdy neznal, ale dobře věděl, že se k Voldemortovi připojil také velice mladý a to jej stálo život, když nedokázal páchat takové zlo). K Harrymu zděšení Voldemort ukázal na jednoho z mladých vyděšených kouzelníků hůlkou. Čaroděj mohl mít sotva dvacet let, na jeho krásně tmavě opáleném obličeji nebyla tolik vidět hlína a škrábance od větví stromů, jako na ostatních, vlasy měl dlouhé a stáhnuté – teď už ne pevně – do copu; byly právě tak kakaově tmavé, jako jeho oči. Než se mladík pokusil o pohyb vpřed, vyšlehlo z Voldemortovy hůlky zelené světlo a mladík padl na zem mrtvý. Jeho oči, jako by zatím o něco málo vybledly. Jeden ze Smrtijedů se spokojeně uchechtl, jako by ho to náramně těšilo, zatímco druhý mladík uhnul pohledem.
Harry vyrazil vpřed, jako střela. Oba Smrtijedi zaslechli dusot jeho nohou, jak se přibližoval, ale pouze ten, co měl takové potěšení z Voldemortovi vraždy, se vzmohl na to, aby proti Harrymu švihl kletbu. Harry však namodralý záblesk odklonil vzkřiknutím: „Protego,“ a dál běžel kupředu.
„Expelliarmus!“ mávl hůlkou znovu a okamžitě odhodil mladého útočníka vzad, kde se zarazil až o tvrdou stěnu skály a po dopadu zůstal jen nehybně ležet. Jeho společník očividně polkl a nevěděl, jestli má útočit nebo se vzdát.
„Potter je můj,“ vyhrkl rychle Voldemort aniž by si všiml, že jeho sluha očividně nemá ani snahu Harrymu jakkoliv bránit. Pomalu tedy začal couvat zpět. Harry už jej spustil z očí a sledoval teď pevně Voldemorta, který pravou rukou mířil na Harryho a v levé ještě stále třímal jednorožcův rok, ve kterém bylo uvězněno jeho poslední vydechnutí. Protože Harry neměl nejmenší tušení, k čemu to Voldemort potřebuje, dával si obrovský pozor.
„Černá magie, lekce první,“ zamumlal Pán zla a mávl hůlkou, Harry však hbitě uskočil. Věděl, že v odkryté bitvě proti němu nemá nejmenší šanci. Rychle se otočil, aby zjistil, že je blízko několika málo stromů a jedné skalky vyčnívající ze země. Harry se rychle rozeběhl k tomu místu naděje a těsně u hlavy mu prosvištělo kouzlo, které rozlomilo jeden z mála stromů, který tu stál. U malé skalky se otočil, než ale stihl pořádně zamířit hůlkou, skalka vedle něj se rozprskla a odhodila ho prudce bokem. Harry rychle vyskočil na nohy, ale další paprsek stříbrného světla ho zasáhl přímo do prsou a odmrštil ho obloukem vzad, dokud se Harry nezastavil o velký silný strom. Cítil, jak mu z nosních dírek začala sršet krev a stékala mu v malých proudech do pusy. Přesto však vstal, utřel si namáhavě rukávem ústa a zamžikal směrem ke svému nepříteli. Ten si jej prohlížel se vší vážností a hůlku držel stále ve stejné pozici.
„Expelliarmus!“ vyhrkl nešťastně Harry, protože mu bylo jasné, že pokud Voldemorta nezasáhl až doposud, nemá šanci ani nyní, dokud je Pán zla natolik ve střehu. Ten opětovným ledabylým mávnutím útok odrazil a hned nato vyšlehl další kletbu, které Harry raději uskočil, než aby se odvážil ji vykrýt. Voldemort se usmál, ale Harryho při tom zamrazilo, jako kdyby místo tohoto hrozného nelidského úšklebku vyšlehl další kletbu.
„Dokud budeš jen utíkat a uhýbat, nejsi vůbec hoden být zabyt mnou,“ zasykl. „Nebojuješ ani zdaleka tak, jak bys dle tvého slavného jména měl.“ Harry nevěděl, jestli to má považovat za pouhou provokaci a Voldemort tudíž začíná ztrácet trpělivost, anebo to myslí vážně. Přece musel alespoň tušit, že se musí utkat jen oni dva. Musel ale uznat, že měl částečně pravdu. Tolik se přece učil a snažil se dokonce tak moc, že objevil a naučil se i kouzlo, které by při velké moci jeho uživatele, mohlo vykrýt i tu nejhorší kletbu, která se nepromíjí – Avada kedavra. Všechno to uměl, ale měl strach takto riskovat. Nebál se, že ho Voldemort zabije, ale měl strach o své dva kamarády. Jsou přeci v bezpečí jak nejvíc to jde, domlouval si, je tu Fénixův řád i bystrozorové. Musí to zvládnout sami, vybrali si. Letmo pohlédl směrem ke svým dvěma kamarádům, aby zjistil, jak na tom jsou. Hermiona se očividně držela velice dobře. Momentálně vyslala jednu omračovací kletbu na Belatrix a dokonce ji zasáhla. Belatrix okamžitě vyjekla, zakolísala a zřítila se k zemi. Než však Hermiona stihla udělat cokoliv dalšího, jen těsně uhnula temně fialovému paprsku zavalitého téměř plešatého Smrtijeda. Toho ale okamžitě ztrestal Ron, který ho svojí hůlkou odmrštil k jednomu stromu a z paprsku vznikl velký pevný provaz, který jej okamžitě svázal. Harry si uvědomil, že jeho kamarádi mají obrovskou sílu a perou se jako lvi. A to možná právě proto, že Harrymu tak moc věří. Nemohl je přeci zklamat.
„Mdloby na tebe!“ zařval a znovu pozvedl svoji hůlku. Voldemort kletbu rychle odrazil, ale to už Harry metal další kouzla. „Everte Stati,“ zaburácel, „Impedimenta,“ vyhrkl hned další, které se však, k Harrymu velkému údivu, Voldemortovi nepodařilo odvrátit, jako předchozí dvě a Pán zla odletěl prudkým obloukem dobrých pár stop od Hraniční jeskyně. Harry nejprve stál jako přimražený a hned nato jej zalila obrovská vlna radosti. Dokázal to. Dokázal položit do kolen velkého černokněžníka. Neměl však čas přemýšlet. Tento úspěch Harrymu natolik zvedl sebevědomí, že se okamžitě rozběhl zpátky, aby měl Voldemorta na hůlce.
Ten se již postavil na nohy a z očí mu čišela obrovská mrazivá nenávist, která už ale Harryho neděsila tak moc, jako dřív. Už chápal Brumbálův klid a nebojácnost, když se loni s Voldemortem utkal. Za to všechno mohl ten pocit, že jeho nepřítel je smrtelný a jeho moc a zdánlivou neporazitelnost tvoří ty strašlivé věci, které udělal. Na malou chvíli měl Harry dojem jako by jeho nepříteli vytryskla s úzkých nosních štěrbinek trocha páry. Přestože byl pevně rozhodnutý nespouštět Voldemorta z očí, na chvilku kmitl pohledem na Lupina, který právě srazil k zemi jednoho obzvlášť vysokého a ramenatého blonďáka, který k němu stál zády. Očividně spolu s ostatními právě na okamžik z hrůzou sledoval svého pána válejícího se na zemi.
„Crucio!“ křikl Voldemort na Harryho, ten však neuhnul ani o krok. Věděl, co musí udělat. Soustředil se co nejvíce na to, aby v sobě pocítil tu obrovskou sílu. K jeho překvapení to nebylo ani moc těžké. Ta síla tentokrát nešla přímo z něj, ale jako kdyby ji chytal přímo ze vzduchu. Pevně se postavil nohama na zem, aby náraz ustál a vykřikl: „Scutum!“ .
Vytvořil dost velký štít, aby kletbu bez problému odvrátil. A podařilo se. Voldemort nyní téměř řval vztekem. Okamžitě vyslal ještě jednu kletbu, avšak beze slov. Harry počítal s tím, že to bude nějaké silné zaklínadlo, a proto si štít ještě chvíli podržel a pevně se soustředil, aby v něm nevznikla nějaká skulina. Kouzlo však odstranil a okamžitě zaútočil.
„Delarda!“ vykřikl a z jeho hůlky vyšlehl bílý plamen, který Voldemorta obtočil a vyzvedl jej do výše. Harry prudce mávl rukou a plamen švihl se svojí obětí prudce na zem, až to zadunělo.
„Avada …!“ vykřikl ještě ležící Voldemort, ale Harry byl rychlejší. Byl sice čas používat ona výborná kouzla, která Hermiona vybírala a která se poctivě a dlouho s velkou námahou učili. Teď jej ale obklopila zlost. Čím víc pociťoval onu sílu, která k němu zvenčí prostupovala, tím víc cítil zlost vůči tomuto vrahovi jeho rodičů a kmotra. Cítil, že má tu moc to udělat. Přesto si nebyl jistý, jestli to zvládne psychicky. Ještě nikdy nikomu nezpůsoboval vědomě bolest. Trochu se obával, aby ho to nevtrhlo na onu temnou stranu, ale ujistil se, že Voldemort už se ani zdaleka nepodobá člověku a zaslouží si trpět.
„Crucio!“ zvolal rozhodně Harry. V uších mu šumělo a srdce mu bilo jako o závod. Přesto cítil to odhodlání a dokonce i pociťoval tu sílu udělat to. Už se nedivil, když se Voldemort s bolestným výrazem přikrčil více k zemi. Harry pokračoval jen proto, že se v duchu ujišťoval, že dělá dobrou věc. Věděl určitě, že nikomu jinému by to ani nedokázal způsobit. Ani červíčkovi, který zradil jeho rodiče, ale jen Voldemortovi, který mohl za to, že tu dnes Harry stojí, uprostřed té vřavy, která tu nemusela být. Voldemortovo utrpení však ani zdaleka netrvalo tak dlouho. Něčí kletba jej zasáhla do týla a Harry tvrdě, byl zcela nepřipraven, dopadl na zem a do bolavého nosu vtáhl nepříjemný prach z hlíny.
To se probral mladý Smrtijed, kterého předtím Harry zneškodnil. Mířil teď napůl nenávistně a napůl vítězoslavně na Harryho, jako kdyby tímto činem dokázal něco velikého. Podařilo se mu právě položit k zemi slavného kouzelníka, který dnes dostal jeho pána do kolen. Jeho naivita, díky které se domníval, že když dokázal Harryho napadnout zezadu, nikdo jiný se tedy o to samé nepokusí na něm, jej ale takto spokojeného dlouho nenechala. Zanedlouho ztuhl jako kámen, ani jeho úsměv se nestačil vytratit. A s velkým zaduněním, které zvedlo prach, dopadl na zem. Za ním stál rozezlený Ron, kterému z velké tržné rány nad levým okem sršela krev a téměř nešlo poznat, jestli je oko tolik nateklé nebo mu tam roste druhá hlava.
Harry se pokusil postavit rychle na nohy, ale nemohl si nevšimnout Voldemorta, který stál v zaprášeném plášti přímo před ním a už na něj vysílal další paprsek zeleného světla. Harry rychle zpátky k zemi. V takové rychlosti nemohl kletbu zablokovat. Rona však kletba zasáhla naplno a jeho kamarád padl k zemi.
„Nééé,“ vykřikl Harry a vyběhl ke svému kamarádovi, který s otevřenýma očima zíral na oblohu nad nimi. „NE, NE, NE!“ křičel Harry, jako kdyby tím křikem měl všechno vrátit zpátky. Byl úplně bez sebe. Ani nevěděl, co dělá, netušil, co se děje kolem něj a ani ho to nezajímalo, když bral do svých rukou kamarádovu skleslou hlavu a pomalu jí cloumal. „Cokoli, jenom Rona ne,“ hlesl Harry a cítil, jak mu po jeho rozehřátém obličeji stékají malé slzy. Třásl se po celém těle a okolní vřava, jako by ani nebyla. Jedna jeho část nyní chtěla držet kamarádovo tělo a druhá se pomstít. V Harrym se teď během malé chvilky míchali pocity bezmoci a nenávisti. Stalo se to, čeho se Harry obával ze všeho nejvíc.
žádný
(žádné, 23. 1. 2008 14:03)