Stojím kde se dá (i kde se nedá).
Tak asi před týdnem mamka vyndala z kočárku fusak, to je ten pytel, který jsem měla v kočárku aby mi v zimě bylo teploučku, ale prý je jaro a tak ho už nepotřebuji. A mně nastal v kočárku opravdový ráj. Bez fusaku se totiž dá stát i v kočárku! A jak krásně! Akorát mě trošku naštvala mamka, protože mi koupila takové řemínky, kterýma mě vždycky do toho kočárku přiváže. Což o to stát se s nimi dá, ale když se nahnu a chci si sáhnout na kolečku kočárku, tak mě ty protivné řemínky nechtějí pustit a tak chvílemi stojím, chvílemi klečím a chvílemi visím z kočárku za kšíry. Mamka říká, že mám jízdu v kočárku jako rozvičku. Občas dokonce zkouším stát v kočárku bez držení, ale to mi zatím moc nejde. V kočárku se mi teď moc líbí, jenom mě občas mamka rozčílí, když mě chce posadit, chvilku spolu bojujeme, ale většinou to ustojím. Včera se mi to ale nevyplatilo. Mamka mě zase chtěla posadit, prý jenom na chvilku, že to bude víc drncat, ale nedala jsem se a vítězoslavně jsem si v kočárku dál stála. Dokonce jsem se držela jenom jednou rukou, ale ouha. Najednou se mi nějak smekla ručička kterou jsem se držela a já jsem spadla tvářičkou na hranu kočárku. Au au au, to to bolí, plakala jsem, co mi síly stačily. Maminka mě hladila a říkala vidíš to Nelinko, aspoň si vezmeš ponaučení. Nevím co tím mamka myslela, ale asi abych si zase stoupla. Tak jsem přestala plakat a vyštrachala jsem se zase na nožičky.
Večer, když jsem seděla na nočníčku, se na mě taťka podíval a říkal, Nelinko ty máš na tvářičce modřinu. Mamka mu řekla, že jsem na tu tvářičku upadla v kočárku a taťka mi to pofoukal. Jak to vidí mami, kde jsem se bouchla? Divila jsem se.
Dneska mě mamka dopoledne chtěla dát spinkat do malé postýlky, jinak totiž spinkám takhle přes den u nich ve velké. A asi proto, že je den tak mi nedala můj spací noční pytel. Sláva! Měla jsem takovou radost, že se můžu lépe hýbat, že jsem se hned musela postavit, to mi totiž v tom pytli moc nejde. Stojím v postýlce a řehtám se na maminku. Mamka vzala foťák, že si mě vyfotí. Mne ale už nebavilo stát, tak jsem začala skákat a asi jsem se nějak víc odrazila, protože najednou jsem byla ve vzduchu. Mamka zahodila foťák a v tom letu mě zachytila. Bééé, proč mi to děláš, vždyť si mi zkazila salto, zaplakala jsem. Pak jsem ale viděla, že je mamka nějaká vylekaná, tiskla mě k sobě a říkala, už je to dobrý Nelinko. No mamko, dobrý to teda není, to si příště nezvykej, takhle mi kazit let, ale aby věděla že už se na ní nezlobím přestala jsem plakat a usmála jsem se na ni. Mamka ještě zavolala taťkovi, aby hned jak přijde z práce přendal postýlku dolu a uložila mě do velké postele. A já, protože jsem přeci jenom byla docela zmožená, okamžitě usnula.