Tak už je mi měsíc.
Od 1.7.2006 jsem byla týden na badmintonovém soustředění v Sedlici. Teda byl tam tatínek a my s maminkou jsme tam vždy ráno přijely, celý den jsem si užívala sluníčka a čerstvého vzdoušku a večer mě maminka zase odvezla domů, kde jsme se ale jenom vyspinkaly a ráno zase frčely za tatínkem na soustředění. V Sedlici jsem také oslavila jeden měsíc. Pane jo, to už mi je měsíc, jak strašně to uteklo, vždyť nedávno jsme byly s maminkou ještě v porodnici.
A co už umím? Ve třech týdnech zvedám opravdu hodně hlavičku a to i přes to, že mám zlomenou tu klíční kost a paní doktorka říkala mamince, aby mě dávala na bříško až po prvním měsíci. Maminka mě opravdu na bříško nedávala, ale když mi byly přesně tři týdny, potřebovala mi zapnout na zádech obleček a tak mě na chvilku položila na bříško. Já jsem toho hned využila a ukázala mamince, že mi nějaká zlomená klíční kost naprosto nevadí a hlavičku umím zvedat jako profík.
Také se usmívám, zatím jak říká maminka prý nevědomky, většinou ze spaní, ale všem kdo se na mne dívají se to moc líbí. Když jsem vzhůru a nemám hlad, tak vyplazuji jazýček a krásně reaguji na hlas, za kterým vždy otáčím hlavičku. Moc mě také baví prohlížet si maminku, když se mnou skáče na míči, nebo když si se mnou povídá. Já bych si většinou chtěla povídat v noci, ale to zase nemá náladu maminka. Sice si se mnou v noci nepovídá, ale aspoň se mnou skáče na míči. O to se vždycky pláčem přihlásím, teda spíš řevem, jak říkají. Ale posuďte sami, komu by se líbilo ležet po tmě v postýlce, když se mu nechce spát? A tak se mnou maminka a někdy i tatínek hopsají na míči a já si je vydržím třeba i tři hodinky prohlížet. Někdy mě teda k jejich velké radosti přemůže spánek i dřív, ale většinou se probudím, když mě chtějí strčit do postýlky a to si pak zase hopsáme.
Moje delfíní pískání pomalu ustoupilo a začala jsem vrčet. Vrčím vždy, když nevím jestli mám, nebo nemám plakat. Takže když se mi něco nelíbí, tak si zavrčím a mezitím si rozmyslím, jestli začnu plakat, nebo se spokojím jenom s tím zavrčením. Také se mi už líbí koupání, vůbec nechápu jak se mi mohlo nelíbit. Teď si ve vodičce pěkně užívám a pláčem naopak protestuji když mě vyndají ven.
Stále mě také trápí prdíky a nepomáhají mi ani kapičky, které mi maminka koupila v lékárně. Kapičky sice nepomáhají, zato mi velice chutnají. Vždy když mi je maminka na lžičce dá, velice si pomlaskávám abych si je pěkně vychutnala. I škytavka mě stále zlobí, zrovna jako u maminky v bříšku. A na obličejíčku se mi udělali takové maličké pupínky, prý jsou to potničky, strašně mě svědí a proto také někdy pláču. Maminka mi je začala potírat černým čajem a i když se mi to potírání vůbec nelíbí, vypadá to, že se to nelíbí ani těm potničkám a začínají mi mizet.