Jdi na obsah Jdi na menu

 

 

Vítám  Vás na stránkách Gerryho

 

Gerry je německý pinč, jak jste jistě poznali. Někteří lidé ho omylem považují za malého dobrmánka. Německý pinč není totiž moc rozšířené plemeno, ani v Německu, kde byl vyšlechtěn, není moc rozšířen, před několika lety byl dokonce vyhlášen v Německu na vyhynutí. Je to škoda, protože je to plemeno, které může být uplatněno jako společenský, hlídací, eventuelně i malý služební pes. Pro mě byl ideální svojí velikostí, (měla jsem i dobrmany i srnčí pinčici), ale hlavně tím, že je to pes neštěkavý, ale přesto hlídací. Co se týká našich známých, je pes vítací, později chovací (se).Svojí milou a já říkám úžasnou povahou si získá každého, kdo s ním má možnost chvíli pobýt.

Gerry měl čip a byl zapsán v Národním registru. Bohužel momentálně se nachází už za duhovým mostem. Ale jeho stránky jsou pořád aktuální a budu na něj navždy vzpomínat. 

 

Ale - mám nového psa - opět pinče, tentokrát mohelnického!!!

Konečně po roce a půl hledání smyslu života. Je to mohelnický pinč Bára. Osiřela někde na Moravě, byli jsme pro ni u kamarádky u Mohelnice, kde měsíc pobývala. Líbila se mi už na fotce, vypadala chytře a sympaticky. To se taky potvrdilo, když jsme ji uviděli. Je nepoznamenaná výcvikem ani výchovou a tak má svoji dobrou povahu od přírody nenarušenou. Je jí cca 6 let, má moji oblíbenou srnčí barvu, jedno ucho nahoru a jedno dolů (pokud je bezvětří). U nás si okamžitě zvykla, za 3 měsíce dostala sportovní postavu, zhubla o 2 kg a vypadá perfektně. Obzvlášť si oblíbila páníčka, se kterým byla zpočátku 3 týdny sama doma, když jsem byla v nemocnici. Teď bez sebe nedají ani ránu. Ale jinak nás má nejradši pořád oba pohromadě, což neustále kontroluje. Je úžasná, je to náš miláček a čůza a koza skákavá a nevím, co ještě. 

 

 

Gerry: Můj původ

 

Narodil jsem se v květnu 2004 ve Finsku v chovné stanici Ceriinan. Své jméno mám po válečném šamanovi a legendárním náčelníkovi Apačů Geronimovi. Můžete na mě mluvit česky - rozumím, finsky jsem dávno zapomněl.

Do mojí nové rodiny jsem přišel v červnu 2005 po ročním pobytu v Čechách, v kotci, s různými kamarády stejného druhu. Proběhnout jsem se mohl jen ráno a večer, což bylo fajn, ale jnak nic moc.  U nových páníků jsem si rychle zvykl, zvládl jsem přivolání a poslušnost v rámci společenského chování.

Jsem společenský typ a rád se účastním všech návštěv a akcí, kde mě všichni obdivují, jak se umím chovat. Problém trošku nastane, když někoho napadne, že by mě mohl pochovat, což mám hrozně rád. Pokud to panička dovolí, usadím se návštěvníkovi na klíně, ale jsem trochu neskladný, vážím 19 kg. Panička o mě říká, že mám velmi vyrovnanou a přátelskou povahu, což nevím, jak může posoudit, když měla přede mnou z mých vzdálených příbuzných jen jednu střední kníračku, trpasličí pinčici a dva dobrmany a všichni prý měli povahu také přátelskou. Jestli to nebude tím, že jsme si vybrali vždycky stejnou paničku.

První 4 roky jsem strávil s paničkou v domě se zahradou, kde jsem perfektně hlídal, ale jsem soudný a některé děti mě chodili hladit skrz plot. Někdy jsem hlídal tak dokonale, že podezřelí dotěrové měli dojem, že bych je sežral, kdyby třeba přelezli plot. Z České pošty v bývalém bydlišti se k nám chystala dokonce delegace, že prý máme moc nízko schránku a že jsem to bojové plemeno, cha, cha. Jsem neštěkavý typ, většinou si neštěknu celý měsíc, když nemám příležitost například, když zazvoní návštěva a já ještě nevím, kdo to je.

V domě se zahradou, kde už nebydlím a v době, kdy moji páníci chodili ještě do práce, měl jsem pro pobyt na zahradě zateplenou a v zimě zrcátkem z náklaďáku temperovanou boudu. Teď jsem už s paničkou doma v bytě. Chovám se slušně jak doma, tak i na návštěvách. Nikdy by mě ani nenapadlo něco zničit nebo sežrat.

Bydlíme teď ve větším městě s paničkou a novým páníčkem, se kterým se máme velmi rádi a dobře si rozumíme. Já jsem černý pes a páníčkovi všichni říkají Źlutý pes - jistě si domyslíte proč, když se mrknete na společné fotky. Bydlíme všichni ve větším bytě, kde mě občas musí hledat, protože jsem vždycky všude a nikde. Občas se nechám omylem i zavřít na balkoně nebo v dětském pokoji a jelikož jsem neštěkavý, musím si sám otevřít a pokud to nejde, tak čekat, až mě začnou hledat. Jednou jsem byl v pokojíku do 2 hod. v noci, až jsem si začal sám otevírat a páníci mysleli, že za kliku berou zloději.  Bydlíme hned vedle Vltavy, na navigaci to máme tak 100 m. Tam je krásné venčení. Také jezdíme skoro každý den  na chalupu, tam se mi obzvlášť líbí na zahradě, kde hlídám, aby tam nechodily kočky.

Rád jezdím na psí srazy, to aspoň přijdu do větší psí společnosti - a jaké. Jsou z celé republiky i ze zahraničí, mám mezi nimi hodně dobrých přátel.

Od září 2017 už běhám za duhovým mostem se všemi ostatními psy mojí paničky a sleduji shora moji následovnici Báru.