Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

4.

Kdo je můj pán?

„Dhare odkud pocházíš?“ optá se u jídelního stolu Kariel.

„Z provincie Kaston.“

„Panečku to je daleko. Potom už začínají neproniknutelné hory a lesy. Lovil jsi bhary a tirty s kožešinou hebčí než okvětní plátek?“

„Ty ses stal básníkem, Karieli?“ zasměje se Lyss. Kariel se na něho ošklivě podívá.

„Nejsou až zas tak neproniknutelné a ano. Než jsem sem přišel, byl to jeden z úkolů poslední zkoušky.“

„Vyznáš se.“

„Tak co si dáte a máte sebou pěkného nováčka. Tak čtyřikrát?“ Promluví k nim hostinská.

„Samozřejmě, že čtyřikrát!“ opáčí Zayets a hledí za jejími bokami v dlouhé sukni a bílé halence. Zachmuří se, když si vzpomene na sebe.

„Tak si ji neber.“

„Tobě se to řekne, Dhare, ale když si ženská něco usmyslí, máš to marné. Jako by ses snažil vychýlit řeku holýma rukama.“

Všichni se u stolu rozesmějí, když před ně přistanou příbory. „Něco k pití?“ Ozve se kouzelný hlas a oni vzhlédnou.

„Jakpak se jmenuješ maličká?“

„Syberie, můj pane a nejsem maličká. Tak co to bude?“

„Víno.“

„Víno nepodáváme strážným!“ zašklebí se a Lyss si povzdechne. „Marně hoši, už to zjistila. Tak nám přines vodu.“

„Má to tu jediný kaz, a to že se k jídlu podává voda. Ale jenom k obědu. Co je ti?“ optá se Dhara, který se ještě vzpamatovává ze zážitku. „Vypadáš, jako by ti po hrobě přešla Paní smrt.“

„Něco podobného,“ zamumlá. V ten moment se otevřou dveře a v nich stojí vysoký udýchaný muž v uniformě poslů.

„Chlapi, Ayets je mrtvý!“ Hospoda ztichne a objeví se znamení ochrany.

„Kdo je Ayets?“ optá se Dhar i když to tuší. Zabil ho? Prosím, Matko ne. Nechtěl jsem, ale tam ty hlasy, ty hlasy svůdné, žadonící, byly tak silné.

„Ayets je strážným v třetím patře. Dva za týden. Víš, dává se jim ta služba za odměnu, ale já bych spíš řekl, že za trest. Jednou jsem stál u těch dveří a ještě dodnes mám z toho noční můry.“ Kariel se otřese.

„A to si říkáš voják a chlap? Baba jsi!“

„Zayetsi sklapni tu nevymáchanou držku a nepleť se do toho. Klidně budu baba, ale nikdy tam nepůjdu. Slyšel jsem, že se strážnými dělají různé pokusy, aby to vydrželi… tam dole být.“ Dokončí a upije vodu. „Kruci chtělo by to něco silnějšího. Bojím se. Mám doopravdy strach.“

„Proč? Přece jsi tady.“

„Někdy vybírají strážné z druhého patra. Já tam nechci jít. Nechci.“ Mezi tím hovor v hospodě se opět rozproudí, ale je tišší a zasmušilý.

„Tak pánové. Čtyřikrát Nebeský pták se zeleninou a přílohou. Dobré chutnání a co je ti Karieli? Vypadáš špatně.“ Přitiskne se k němu a Zayets závistivě přimhouří oči. Kruci ten se má.

„Ale nic, Babie.“

„To bude v pořádku, uvidíš.“ Trochu se zamračí a odejde.

„Vidíš, nic to nebude,“ ozve se Lyss a pustí se do jídla. „Tak co tomu říkáš, Dhare?“

„Nechápu, že jsem ji neobjevil už dávno. Asi se tu stanu pečeným vařeným!“ řekne se smíchem. Takže to byl Ayets. Zabil ho? Jídlo mu hořkne.  

„Hele a kdo ho zabil?“ Kariel z ničeho nic chytne ruku procházejícího posla.

„Jeho kolega. Stál nad tělem a svoji dýku měl v srdci Ayetse. Myslím, že se zbláznil. Prý krev byla všude a nejvíc měl toho na sobě a blekotal, že mu to zbraně přikázaly. Dovedete si představit větší pitomost?“ poklepe se na hlavu. „Přikazující zbraně. To je přece nesmysl.“

Dhar si všimne, že on a Kariel mlčí. Ostatní se usmívají a vrtí hlavou. „Nic, já jdu to dát dál.“ Vstane a vypadne z hospody.

„Nestarejme se a jezme, nebo zmeškáme nástup do práce!“ Zayets se zašklebí.

„Máš pravdu. Dejme se do toho.“ Dharovi se ulehčilo, že to nebyl on. Za chvilku mají vymetené talíře do posledního drobečku. Zaplatí a vyjdou ven.

„Nechci nic říkat, ale menší odpočinek by bodl.“ Zasní se Lyss a protáhne se. „Hele kdo to tam je?“ Přiblíží se a zasténají nechutí. „Už zas. Jak já ho nesnáším. Co asi nám tentokrát chce? Je to opravdový pedant a ty nesnášíme. Stačí nečitelný zápis nebo špatný…“

Dhar se nestačí optat a jsou u nich. Vpředu stojí muž, u kterého se hlásil, za ním dva svalovci a černovlasý muž s modrýma ledovýma očima, z kterého nemá dobrý pocit a potom si vzpomene. Tetovač. Má sice jméno, ale všichni mu jinak neřeknou a snad už ani nikdo nepamatuje jeho jméno. Chce se dotknout svého tetování na hrudi a otřese se, když si vzpomene na bolest.

„Karieli a Lyssi, dostalo se vám té pocty a budete strážit nejspodnější patro zbrojnice, kde jsou uloženy ty nejvzácnější zbraně. Dostalo se vám cti sloužit Králi. Važte si toho.“

Kariel stojí jako solný sloup. Rozhlédne se kolem sebe, bledý jako stěna.

Dhar se Zayetsem stojí a mlčí. Měl předtuchu?

„A já se smál. Promiň,“ řekne tiše Zayets. Zakleje a znovu. Dhar mu položí ruku na rameno. „Byli jsme spolu dva kola. Znali jsme se a teď je přemění.“ Nadechne se a zahledí na klíč, který mu dal při rozlučce Lyss. „Vždy zbrojnici otevíral Kariel nebo Lyss a teď to budu já. Vezmu si ji, Dhare.“

Dhar mlčí a vzpomene si na bezvýrazný pohled strážného, kterého skoro umlátil. Je rád, že on není vrahem. Celé odpoledne vykonávají službu a vydávají zbraně. Bez smíchu, bez řeči, bez vtípků. Temně a smutně.

„Konec.“

„Přece je můžeš vidět ne.“ Tiše řekne Dhar a zastaví se před vchodem. Slunce zapadá a svými paprsky pozlacuje střechy budov, vytváří temné stíny. Na druhé straně už vychází zelenkavý měsíc s temnějšími skvrnami. Kolem nich jemně šumí život a oni přemýšlí o tom, co se stalo. Kolem projdou smějící se strážní. Jak nepatřičné, pomyslí si oba.

Zayets zavrtí hlavou. „Už je nejspíš nikdy neuvidím. Moc se nepřátelíme s těmi dole a nahoře.“ Smutně se usměje. „Zajdu k Léte pomodlit se za ně. To přece mohu, ne?“

„Můžeš. Bohyně je milosrdná.“ Udělá krok a Zayets za ním.

„Jsem zvědavý, koho ke mně dají,“ z ničeho nic prohodí. Dhar se usměje.

„Ano.“ Zastaví se a otočí se k Zayetsovi. „Musím jít za svým kapitánem. Pozdravuj nováčky a uvidíš, nebude ti s ní zle. Jak se vlastně jmenuje?“

„Kailee a je zlatovlasá, drobná a pusu má prořízlou. Prodává na trhu hračky.“ Mimoděk se při popisu začne usmívat.

Dhar se usměje a zamává mu. Rozeběhne se a po pár krocích si uvědomí krabičku. Vytáhne ji a otevře. Prohlíží si ve světle klíček a potom zbledne. Ne to nemůže být ono. Raději ho okamžitě schová. Pokud má pravdu, pak se stala velká křivda a jeho povinnosti je jí napravit.

Obrátí kroky ke knihovně. Už z dálky zaslechne gong.

„Prosím chvilku!“ zakřičí na strážného a běží mezi regály k truhle. Otevře ji a vydechne úlevou. Je tu. Vezme do náručí knihu a zaklapne víko. Má pocit, že se rána knihovnou rozlehla jako úder kladiva o kovadlinu.

Rychle se rozeběhne ke dveřím.

„Díky moc.“

„Není za co!“ Dveře se s rachotem zavřou a on vzhlédne k obloze. Tma s posledními červenými paprsky, které kouzlí v mracích vzdušné zámky. Sleduje paprsek, který zmizí za horizontem a postupné rozsvícení lamp, které zalijí budovy, sochy i fontány teplým žlutým světlem.

Prochází stíny, které vytváří světla lamp a dívá se dolu na město. Tisíce malých planoucích oken a za nimi lidé se svými sny i osudy. A on je tady. Na chvilku zastaví, vnímá vůní z nedaleké zahrady, naslouchá šumění vody ve fontáně a touží seběhnout do chrámové čtvrti, vyběhnou schody k Matce a vejít do její zahrady. Spočinout v její laskavé náruči. Přivře oči a na rtech se objeví nesmělý úsměv.

Dotkne se rány na tváři. Ještě tam stále je, i když pomalu mizí.

Obrátí se a jde směrem ke kapitánovi. Musí se dozvědět, kam zítra půjde. Usmívá se, když se zarazí a rychle schová za sloup. Vykoukne a zvědavě hledí na dvojici, která stojí a ničeho si nevšímá. Zajímalo by ho, jestli se hádá nebo, co vlastně provádí.  

Nikdy by neřekl, že kapitán Flavian a Angela se tak dobře znají. Ale přiznat se musí jedno. Sluší jim to i přes ten rozdílný věk.

Angela si dá ruce v bok a dupne kapitánovi na nohu. Dhar zaúpí. To musí bolet, podle toho, jak se kapitán zamračí a zkřiví se mu tvář a potom Angelin úprk. Schová se za sloup a prohlíží si létající drobné motýlky kolem lampy. Usmívá se a potom vyjde.

„Oh kapitáne!“ dostane ze sebe, když do něho vrazí.

„Dhare, ty mizero!“

„Kapitáne?“ udiveně se optá.

Kapitán se zarazí a potom mávne. U Kyrrovy hlavy, kašle na to. „Jdeš si pro rozkazy?“

Dhar se vypne. „Ano, kapitáne Flaviane.“

„Co mám s tebou dělat?“ Nevyzná se v něm. Myslel, že ví všechno a z ničeho nic zjišťuje, že vlastně ví velké prd. Je naštvaný a nemůže to nijak ventilovat a k tomu Angela, ta malá čarodějnice. „Budeš ve zbrojnici. Mají málo lidí a než se vyberou náhradnicí, budeš tam dole.“

„Rozkaz, kapitáne.“

„Skoro to vypadá, že jsi nadšený.“

Dhar pokrčí rameny. Co na to říct. Těší se i netěší. Vědomí co prožil, co ztratil, co si uvědomil. Nechce se mu, stejně jako po tom touží. Chtěl by se opět dotýkat chladu zbraní, vidět jejich dokonalost a zároveň nevědět, co se dole skrývá.

„Běž raději a o tom, co jsi viděl, budeš mlčet, jinak budeš hlídat kanály.“

Dhar se otřese. Každý tam jednou hlídá a jemu to jednou úplně stačilo. Usměje se a přikývne. „Kapitáne, nic jsem neviděl. Jen jsem pozoroval noční motýlky hrající si ve světle lamp.“

Kapitán si povzdechne. Co na to říct.

„Mohu odejít?“

„Ano.“ Ještě se za ním dívá, jak mizí v kasárnách. Protře si oči a zívne. Měl by jít spát, ale ještě vykoná obchůzku. Nemá rád, když se flakájí na hlídkách a k tomu je tam pár nováčků. Vždy se mezi nimi najdou tací, kteří si myslí, že mohou lenošit a nic nedělat a potom se diví, když týden hlídají vchody ke kanálům. Usměje se a zamne rukama. Z ničeho nic má pocit, že jich bude hodně. Vykročí k první hlídce u brány. Tam je většinou vše v pořádku, ale kdo ví.

Dhar zatím vstoupí do svého pokoje a vyndá krabičku i knihu. Smutně pohladí klíček a potom knihu. Pokusí se ji otevřít, ale ta mlčí. Lehne si na postel. Nemá hlad. Po tom co zažil dole ve zbrojnici má pořád před očima šepot, zimu… otřese se. Proč ho mistři na tohle nepřipravili? Jenže viděli vůbec něco takového? Nechce myslet na to, že tam bude stát světlovlasý Lyss a málomluvný Kariel s očima bez života. Semkne víčka a snaží si vybavit jemný dotek větru, krásu květin a stromu. Něžný hlas Matky, tvář Swaii s jejím úsměvem. Měsíční paprsky, které zalévají palouky a dodávají jim trochu strašidelný ráz. Vůní Laskavců, které utišují duši.

„Dhare!“ šepot anděla. Prudce vstane. Kolik je, napadne ho mimoděk a pak klesne na kolena. Král a on myslí na čas.

„Králi.“ Dostane ze sebe. Uvědomuje si třes rukou, sucho v puse a zrychlený tep srdce. Bije poplašeně, nadějí i touhou. Nevyzná se sám v sobě a potom vůně. Slasti přivře oči. Je opět u něho, mluví s ním. Zvedne hlavu. Je to on a sklopí zrak k podlaze. Neměl by tu stát na zemi bez koberce.

„Dhare, uděláš pro mě něco?“

„Vše, můj králi. Poroučej.“

„Pak pojď za mnou. Vezmi sebou knihu i ten klíček.“

„Ano.“ Zvedne se a vyndá krabičku s klíčkem a knihu. „Co mám s nimi udělat?“

„Dozvíš se. Buď jako stín, aby tě nikdo nespatřil!“

„Budu jako stín!“ šeptá po něm ozvěna a kráčí za svým králem a pánem. Blaženě sní o něžných slovech, které mu šeptá ve snech.

Kdesi dole v paláci, kde vládne tma, hnilobný pach a zvířata, co se krmí lidmi, postava se třese nedočkavostí. „Jsem u cíle. Konečně!“ zašeptá a horečnatě pátrá po své cele. Za chvilku bude konec a já se pomstím, tak jak o tom sním celé věky.

„Pomstím!“ vykřikne slabě, že je slyšet jen šepot. Zavře oči a soustředí se.

„Jdi dál.“

„Nemohu. Tam nemohu vstoupit. Nemám tam přístup.“

„Můžeš. Otevři knihu.“

Dhar otevře knihu a vnímá černou postavu vedle sebe se zeleným pláštěm a zeleně světélkujícími ozdoby ve vlasech. Otevře knihu a přiloží ruku ke stránce. Má pocit mravenčení a třasu. Po listech proběhnou slabé světélka.

„Dhare, zavři ji a otevři dveře. Neboj se.“ Dhar zavře dveře a dotkne se dveří. Veřeje slabě zaskřípou a dveře povolí. Dhar zvedne hlavu ke králi jako dítě, co čeká na pamlsek a pochvalu.

„Správně!“ a jeho srdce radostí poskočí. Byl by tak rád se ho dotkl, ale neodvažuje se. Vstoupí dovnitř a vezme pochodeň.

„Co když někoho potkám?“

„Zabiješ ho.“

„To nemohu! Nejsou to nepřát…“ Hlas mu mrzne a slova zadrhávají, když cítí vlny vzteku. „Proč se zlobíš, můj pane?“ A vzápětí se vyleká. Jak se odvážil na ně optat? Čeká trest.

„Nezlobím se, ale musíš se dostat, tam kam tě povedu. Dělej si, co chceš!“ vyjede nedočkavě i vztekle.

Postava v kobce bez světla se roztřese vzteky. Proč lidé musí lpět na takových banalitách, jako je něčí život? Vysiluješ se Taire. Klid, přikazuje sám sobě. Věří ti, miluje tě, vládneš jim. Poslechne tě, když mu to řekneš.

„Nechtěl jsem tě, pane, rozzlobit. Já… Splním, oč mně požádáš. Prosím, nezlob se.“

„To je v pořádku a teď běž.“

Dhar ostražitě kráčí chodbou a občas se vyhne lepkavé pavučině. Neodvažuje je strhnout, nevěda jaký jed v nich se může skrývat. Pochodeň osvětluje kameny, dlažbu a stále jdou vpřed. Má pocit, že jde už strašně dlouho, když narazí na dveře. Zarazí se. Ty vedou dolu do kobek, v kterých dnem i nocí je slyšet křik provinilých. Aspoň si to mezi sebou šeptem vykládají ostatní. Strážní v rudých uniformách mají svého kapitána a jsou přímo podřízení Králi. Proč ho sem Král zavedl? Co tu chce? Slyšet křik? Ne takový není, ale dobře ví, že Král může vše. Jsou jen jeho sloužící.

„Otevři je.“

Dhar se bojácně dotkne kruhu s červenou pečeti. Jak to, že ji dokáže otevřít? „Proč ji dokážu otevřít?“ nevědomky zašeptá a natáhne ruku.

Královou tváří přelétne úsměšek. „Protože jsi se mnou spal a rád bych to zopakoval.“ Nechce spát s tím, co už jeho bratříček měl. Nikdy. 

Dhar si vzpomene na bolest a potom na doteky, na slova útěchy Lista. Proč je víc vděčný za bolest než za laskavost? Je zvrácený? Proč?

„Neptej se proč! Odpovědi málokdy najdeš. Jsi rád, že jsem vedle tebe. Když miluješ, je ti vše jedno. Díky tomu přijmeš od člověka, kterého miluješ radši bolest, než laskavost a něžnost od někoho, koho nemiluješ.“

„To je nesprávné.“

„Ale je to tak. Otevři je a vejdi. Se mnou se nemusíš ničeho bát.“

„Bojím se.“ Bojí se, že najde to samo, co ve zbrojnici. Hlad, touhu po krvi. Otevře dveře a vstoupí. Nic, dokonce ani strážný tu není. S němou otázkou se optá krále, proč tu nikdo není a přece by měl být. Jde dál snažíc se prozkoumávat každou uličku vedoucí hloub a hloub do kobek. Kráčí za králem a ještě několikrát otevře dveře s červeným provazem stočeným do kruhu. Po prvních výkřikách bolestí uvězněných za dveřmi, zvykl si na ty projevy. Nejdřív se díval po dveřích, ale potom je už bral jako samozřejmost. Sta dveří v kamenných stěnách kobek.

„Jsou to hříšníci, kteří si nezaslouží žít. Zde jsou ti, kteří se provinili proti mně.“

„Zaslouží si smrt. Proč tu jsou?“

„Aby si uvědomili, co spáchali. Jsme tu.“

Dhar sebejistě natáhne ruku a dotkne se dveří pobitých železem s červeným kruhem uprostřed. Matně si uvědomí, že znak je trochu jiný. Něco ho uhodí a on odletí od dveří. Výkřik bolestí se ztratí v nelidských skřecích z mnoha dalších kobek.

Král zakleje. „Vstávej!“ zařve. Hoří netrpělivosti. Poslední překážka a on bude konečně volný. Chce se pomstít, chce zabrat to, co mu vzali a stát se tím čím se s bratrem dohodli. Nechce už déle snášet jízlivé nenávistné pohledy bratra, lačné Ayaté. Nenávidí je a kdysi je miloval. Udělal by pro své dvojče cokoliv a on ho uvrhl do žaláře krutějšího než smrt jen proto, že se nechtěl dělit.

„Vstávej!“ zařve. „Dhare!“

„Ano!“ zašeptá Dhar a snaží se vstát, ale má pocit, že tělo má roztrhané na kousky. Klečí na čtyřech a zhluboka dýchá. Před ním leží kniha a krabička, tak jak mu vypadly z rukou. Snaží se vstát a nakonec se mu to podaří. Vrávoravě se opře o chladnou zeď. Kupodivu ona mu dodá jistotu. Chvějící rukou se natáhne pro knihu.

„Odhodí mně to.“

„Zkus to znovu. Zkus. Musí to jít. Musíš to prorazit!“

Dhar natáhne třesoucí ruku ke kruhu a v posledním okamžiku ji stáhne.

„Co to děláš? Dělej, dotkni se jich!“

Dhar skoro náměsíčně před sebe natáhne knihu a přiloží ji na kruh. Nerozumí tomu, co provádí, ale pod knihou se něco vzbouří, pohlcuje a on sleduje, jak kruh oživne, proplétá se a syčí. Má pocit, že to čeho se dotkl je živé a potom prázdno. Vše ztraceno a před ním jsou obyčejné dveře. Kruh pohlcený knihou a kniha pohlcena kruhem. Dhar drží ruce na dveřích a strčí do nich. Bezhlesně se otevřou.

„Ty jsi zničil knihu kouzel, kterou tvořilo pět mistrů celý svůj život! Úžasné!“ Rozesměje se, až se smíchem skoro dusí. Dhar si ho nevšímá. Má pocit, že najednou vidí. Ten muž za ním není Král. Neptá se, jak ví, kdo je to. Dokončí to pro co tu je. Vstoupí dovnitř.

Otázka od žalářníka, řinčení koule, zanikne, protože Dhar není Král.

Vetřelec! Uvědomí si žalářník překvapně. Vyšle informaci do prostoru a čeká na odpověď, ale ta nepřichází. Zmateně se rozhlíží prázdnými důlky po místnosti.

„Klíč, Dhare. Vezmi mu klíč.“

Dhar se otočí k žalářníku. Děsí ho pochmurnost místa, prázdné oční důlky i zápach těla.

Pohlédne na skříňku, která leží před žalářníkem. Zaváhá před světélkujícími záblesky, které ji objímají.

Otočí se dozadu. „Musíš ty. Musíš ho přesvědčit, že jsi Král.“

„Já jsem král!“ odsekne. Nechápe, jak na to mohl přijít. Ještě před dveřmi si byl jistý, že ho vnímá jako svého krále a pána a z ničeho nic, mu říká, aby přesvědčil, že je Král. „Dívej se, Dhare, synu Ailinů!“ Dhar překvapením zamrká. On ví, kdo je! Neříká mu Dlouhověký.

Muž podobný králi přistoupí a vyšle rozkaz.

V kobce postava přikovaná řetězy zvedne hlavu a s posledním zbytkem sil rozkáže žalářníkovi, aby vydal klíč průvodci.

„Pane, králi, proč ses neozval? Prosím tvůj klíč.“ Natáhne ruku a Dhar smutně pozoruje němý bolestivý výkřik těla při otevření víka.

Vezme klíč a pocítí brnění v prstech. Zasune ho do dveří a otevře. Ohlédne se, ale kromě žalářníka tam nikdo není. Vstoupí dovnitř a zkamení. Kdo je to? Někoho mu připomíná a ten pach. Pochodeň se rozsvítí, aby přinesla zajatci chvilkovou potěchu a jemu pohled na člověka, pokud ta bytost je člověk.

„Otevři… kon… konečně.“ Pohne rukama, až řetězy zachřestí.

„Proč?“

„Protože jsem tvůj Král.“ Proč se ptá? V duchu zakleje. S čarodějnou mocí je na dně. Celou spotřeboval na žalářníka.

„Nejsi můj král.“ Vytáhne krabičku a přistoupí k postavě. Otevře ji a odhodí na zem. Přiblíží klíče k poutům. Ano. Kruhy jsou vyrobeny ze stejného dřeva, jako klíček. Stačí se dotknout kruhu a ty spadnou. Postava se shoulí do klubíčka blaženě vrníc.

„Vezmi mně odtud.“

„Pokud to král zjistí, zabije mně. Proč bych to měl udělat?“ chladně odpoví. Jeho věrnost ke králi se sváří se soucitem a touhou pomocí bezbrannému. Má to udělat nebo nemá a potom se shýbne pro kruhy a s klíčkem je schová do kapsy. Vezme zajatce do náruče a vynese z kobky. Je lehounký. Položí ho na zem. Zamkne dveře a podá klíček žalářníkovi. Vezme opět do náruče postavu a zamkne stejně dveře.

„Konečně na svobodě!“ zaskřehotá postava.

„Jak dlouho jsi tam byl?“

„I den je tam věčnosti,“ zamumlá blaženě přivírajíc oči z jiné polohy, než do které byl uvrhnutý.

Dhar si postavy ve své náručí nevšímá a jde stejnou cestou nazpět. „A tvoje jméno?“

„Kr… Ne. Tair. Víš, nezapomněl jsem své jméno.“

„Tair?“ zašeptá Dhar a pohlédne na postavu v náručí. „Nechci nic říkat, Taire, ale jsi kostra potažená kůži.“

„Po těch kolech zde v kobce, bys byl taky,“ zasyčí. Žádná úcta, žádná bázeň. Kdysi se před ním lidé třásli a teď tenhle drzoun klidně řekne, že je kostrou. Dřív by ho za to zabil, dnes je rád, že dýchá a mluví. Sice mizerně, ale mluví.

„Ano a teď ticho. Bylo velmi snadné se sem dostat.“

„Bratr…“ Dhar překvapeně zapátrá v rysech, ale nevidí krásu ani vznešenost svého pána a Krále. Tahle troska a jeho bratr? Žertuje? A potom si vzpomene na příběhy o Velké bitvě, které mu vyprávěli kněží v chrámu. Dva čarodějové… „… dnes byl u mě a potom většinou jde si hrát. Rozpaluje ho pohled na mne a utrpení, které prožívám. Raduje se z toho a jen je mu líto, že mně nemůže zabít.“

„Hraje…“ nechá znít v chodbě kobek. Míjí dveře, za kterými se ozývají skřeky nebo mumlání vězňů toužících znovu vidět svit slunce.

„S vězni. No já bych taky to dělal. Nemyslí si, že bych je trpěl a zřejmě se nudí.“

Dhar na to nic neřekne a jde dál. Otevírá dveře, zavírá je. Takže Král je v kobkách a baví se a proto nejsou tu strážní. Chyba, jsou tu. Posadí Taira na zem a vytasí meč. Otevře dveře a vstoupí.

„Zabij je…“ zaslechne mumlání.

„Li máme vetřelce.“

„Brácho, pravdu díš!“ zašklebí se. „Zabijeme ho, ne. Je tu svinská nuda a Král nás od svých hrátek vyhodil.“

„Co ho nechat Králi na pobavení? Dnes se mu žádný nezamlouval a čerstvou krev uvítá rád.“ Vstanou a ze stolu seberou meče. Postaví se s krutým radostným úsměvem.

Dhar se zářivě usměje. Miluje boj a byl k němu vycvičen. Neptá se, nevaruje a zaútočí. Oči se mu rozzáří, když zjistí, že jsou zdatnými protivníky. Vykrýt, zaútočit, kryt a další, odskok a zaútočit. Když zaslechne zaskučení, pochopí, že zasáhl. Zaútočí na druhého, který se ohlédne po bratrovi a zasáhne ho do boku.

Řev a mohutný sek strážného. Uhne se, ucítí závan štiplavého potu, mine překvapené oči, otočí se a bodne strážného do zad. Okamžitě vytáhne z těla meč. Mávne a okolí zaplaví krůpěje krve druhého strážného. Očistí meč o svršky strážného a zasune ho kam patří.

„To bylo rychlé, synu Ailinů. Byli jste nejlepšími bojovníky, na jaké jsem kdy narazil. Málem jste nás oba porazili. Nikdy jsem nepochopil…“

Dhar schová zbraň a nevšímá si suché přerývané řeči Taira. Natáhne se pro džbán a přiloží ho k popraskaným rtům. „Pij!“

Tair dychtivě pije a ignoruje stružku vína po bradě a na hrudi. Zamotá se mu hlava. Dhar vezme džbán a svlékne jednoho ze strážných. Obleče tuniku a kalhoty Tairovi.

„Proč to děláš?“

Dhar se zarazí. „Nevím. Možná jednou dostanu odpověď, Taire, ale v nás není vůči vám nenávist.“

„Vy nás máte rádi? Nedej se vysmát. Musíte nenávidět, stejně jako milovat!“

Dhar stáhne kalhoty a vezme ho do náruče. „Proč? Protože jste vyhráli a my prohráli? Ne, kvůli tomu ne a mlč. Zvuky jsou slyšet daleko.“ Přemýšlí, co s ním má udělat. Do ubytovny ho nemůže vzít. Je temná noc a potom si vzpomene. Bude mít radost i vztek.

Tairův hlas zní silněji a je mu lépe. Nechápe pohnutky toho Ailina. Proč to dělá? Ví, že není jeho láskou a přesto mu pomáhá. Nepříteli Krále. „Zrazuješ ho, uvědomuješ si to?“

Dhar ignoruje jeho slova. Sám nechápe, co ho nutí pomáhat nepříteli Krále, protože Tair je jeho nepřítel, ale nemůže si pomoci. Něco ho ponouká k tomu, aby ho chránil. Sevře ho pevněji v náručí a stíny spěchá k cíli.

„Koho to neseš, Dhare?!“ ozve se Raywen na hlídce u brány hradeb.

„Přítele, kterého sklátilo přílišné pití.“

„Tak hodně štěstí!“ zvolá za ním, mine ho a nakrčí nos. „U Kyrrovy bradky, co ten chlap pil? Smrdí hůř, než kanály!“ zaslechne svým jemným sluchem Dhar.

„Nech tě…“

„Myslím, že sílu budeš potřebovat.“ Tiše mu řekne. Tair zavře ústa. Má pravdu.

„Kam mně neseš?“ po chvilce se otáže. Musí si přiznat, že svůj útěk plánoval jen do chvíle otevření dveří. Potom už neměl žádný plán. Zasměje se. Chraptivě s kašlem. Na rtech se ukáže krev.

„K Saionovi, největší drbně tohohle města. Má na okraji palácového komplexu dům. Dělá ze sebe chudáka a při tom je bohatší než mnozí z paláce.“

Tair mlčí. Není zvyklý se na někoho spoléhat, ale je tak vysílený, že je rád, že nic nemusí dělat. Přitiskne se k teplému tělu a vzpomene si na svého bratra a toho muže. Líbí se mu jeho vůně. Je svěží, jako luka, stromy. Nastavuje tvář teplému nočnímu vzduchu. Cítí vůně a světlo lamp. Na noční obloze známé hvězdy. Zelenkavý měsíc. Popotáhne. On brečí. Nevzpomíná, kdy plakal. Snad na začátku vzteky, kdy se chtěl dostat z okovů a potom zrezignoval i na to. Už nechtěl nic a najednou cítí to, o čem dlouho snil, co si už jen matně vybavoval ve vzpomínkách. Zdálo se mu to jako sen, který nikdy neexistoval a najednou se sen zhmotnil.

Dhar ho nechá být a rychlým krokem projde další bránou, posílenou v noci o více vojáků. Strážní zaregistruji palácové uniformy, zahalekají pozdravy a pustí je bez ptaní dál. Někteří se postaví opět do pozoru a ostražitě hlídají. Povídá se, že kapitán, osobně, chodí po nocích jako temný stín a ráno někteří končí v kanálech.

Dhar dojde k Saionovu domu a s rozmyslem do nich kopne.

Tair, který mezitím podřimoval, zvedne hlavu a zadívá se na dům. Vše se změnilo. I architektura staveb. Jak dlouho tam byl? Jak dlouho ho bratr věznil bez možností ho zabít. Krátce se zasměje ironii osudu, která mu znemožnila udělat to jediné, co si zřejmě přál. Měl všechno kromě jednoho. Jeho smrti.

Dhar opět kopne. Dveře nepovolí a zevnitř se ozvou ostré nadávky. Dhar kopne potřetí a dveře protestem zapraskají.

„Koho…“ Saion v nočním úboru nestačí nic říct a Dhar se vecpe dovnitř.

„U Kyrrovy hlavy, Dhare to jsi ty? Pro všechny bohy, co to tu smrdí?“

„Kde máš koupelnu?“

„A zlato bys nechtěl?“

„Později!“ Dhar se ušklíbne. Je to snad poprvé a naposled, co Saion ztratil řeč. Saion zvedne ruku a ukáže směrem k domácím lázním. Dhar ho ignoruje a v náručí s Tairem jde hloub do domu.

„Hele počkej!“

„Později!“

Saion si uvědomí otevřené dveře. Práskne jimi a zadrží služebnictvo, které se probudilo. Důkladně je seřve za liknavost a pošle zpět do postele. Vyrazí k lázním.

„Hele…“ zarazí se, když spatří kostru. „Počkám v knihovně. V hale třetí dveře napravo.“ Zavře dveře a otřese se. Připomíná vězně… Nic nepřipomíná. Odejde do knihovny, nalije si štědrou dávku alkoholu, o kterém obchodník tvrdil, že je z Xaverských ostrovů a vypije. Otřese se po druhé. Tak neví, co je horší. Jestli ten alkohol nebo pohled na toho… Pátrá po vhodném přirovnání. Na toho ubožáka. Mlaskne. Přesně tak. Nějaký potřebný z chudinské čtvrti. Dhar má prostě měkké srdce a on taky, protože mu dovolil použít lázně.

Dhar zatím stáhne z Taira oblečení a ponoří ho do mělkého bazénku. „Houba. Mýdlo.“ Klekne si na kolena vedle něho.

Tair neváhá a pomalu je vezme. Dřív pro něho samozřejmostí, teď, polkne slzy a začne se mýt. Dhar pozoruje, jak čistá voda se mění v našedlou a potom černou. Natáhne ruku ke dnu a vytáhne špunt. Počká, až voda zmizí a napustí novou. Pozoruje Taira. Nechápe své pohnutky starat se o něho. Neví, proč to dělá, ale ví, že je spokojen. Jako by našel něco, co už dávno postrádal a netušil o tom.

„To v mé době nebylo.“

„Vím. Umyji ti vlasy.“ Tair přikývne a Dhar vezme do ruky pramen vlasů. Otřese se. Jestli Tairovi něco zůstane na hlavě, bude rád. „Chtělo by to odmašťovadlo. Jsou hrozné.“

„Po těch kolech bys taky tak vypadal!“ vyštěkne. „Jednou za nějakou dobu přišli a trochu mně umyli, aby mně bratr s Ayaté poznali.“

„Ayaté, králova konkubína?“

„Jo a moje milenka. Zradila mně.“

Dhar neví, co na to říct.

„Kvůli nesmrtelnosti, kterou jsem jí odmítl dát.“

„Nic není nesmrtelné.“

„Ale je!“ Odporuje mu Tair. „Já, můj bratr, Ayaté. Platí se za to, ale proč ne. Cena je přiměřená za věčný život.“

Dhar poslouchá a myje mu vlasy. Jednou, podruhé, potřetí. Probírá se jimi, češe a hraje si s nimi. Protahuje to. Nakonec je nerad opláchne a zabalí do ručníku s bylinami. Prstem něžně laská křivku krku. Tair zatím si umyje tvář a otočí se k Dharovi. Dhar zamrká. Je to Král, ale oči jsou jiné. Nejsou tak chladné a víc planou nenávistí a vztekem. Posmutní a neví proč.

„Vypadáš stejně.“ Pohladí ho po tváři, dotkne se koutku rtů.

„Ano. Jsme dvojčata. Můj bratr je o několik minut starší než já. Protože jsme dvojčata naše moc je propojená a jestliže zemře jeden, zemře i druhý, ale já jsem přišel na to jak nezemřít.“ Spokojeně foukne do mýdlové bubliny.

„Jak?“ Ruce se mu zastaví na kostnatých ramenou.

„Kruhy, které jsi sebral, mi k tomu pomohou.“ Dhar vstane a vyndá je. Položí je vedle sebe. Kruhy i klíček.

„Tyto?“

„Ano.“

Dhar váhá. „Taire, víš, z jakého stromu jsou tyhle věcí?“

„Nezajímá mně to. Hlavně, že mi pomohou v mé pomstě, proto jsou důležité. Jsem rád, že jsi je vzal sebou.“

„Co uděláš, když ti tu pomstu seberu?“ Pouta s klíčkem nesmí být ještě víc pošpiněny.

„Cože?“ Tair k němu otočí hlavu. „O čem přemýšlíš? Musíš mně poslouchat. Budu tvým králem, chápeš a mohu tě vynést do výšin, stejně jako smést do hlubin, z kterých jsem vyšel! Byl bych raději, kdybys mi neodporoval.“

Dhar přikývne a dokončí umývání. Vedle sebe cítí pouta a klíček. Obleče ho do uniformy. Cítí, že bude ještě chtít jedno. Přesto neodpustí si věnovat dar. Skloní se a opatrně se dotkne rtů. Líbá je, laská je a cítí odezvu. Odtrhne se od lákavých křivek, do kterých se zamiloval.

Koho miluji? Kdo je můj pán? Vyvstane mu v hlavě. Vezme ho do náruče a nese do knihovny.

„Saione, děkuji ti.“

„Za nic.“ Dva kroky a pozorně si je oba prohlíží. „Víš, z ničeho nic nemám zájem, vědět něco víc. Příteli, tohle je nebezpečné.“

„Saione, co je bezpečné?“

Ten se křivě usměje. „Jedině smrt.“

„Ano,“ přikývne Dhar. „Někdy snad se ti budu moci odvděčit.“ Otočí se a vyjde ven z domu. Saion klesne na křeslo. „Podoba. Kdo je to?“ Povzdechne si a vzpomene si na jiné černé oči. Nebýt té vychrtlosti… ale už dávno se naučil, že jsou lepší drby, než pravda. Při pravdě se umírá, při drbech se člověk baví a on chce ještě dlouho žít.

„Kam chceš jít teď, Taire?“

„Proč se ptáš?“

„Protože mám takový pocit.“

„Do chrámu. Je tu čtvrť.“

„Čteš v myšlenkách.“

„Ano.“

Dhar neodpoví a vykročí k bělostným chrámům. Má pocit, že všechno směřovalo k této jediné chvíli. „Všechny chrámy jsou zavřené kromě jednoho jediného. Je to chrám bohyně Léte.“ Namíří k jejím schodům a pohlédne na vrcholek.

„Ano běž tam!“ zašeptá vzrušeně Tair. Tolik moci necítil už dávno. Tam získá vše, co ztratil. „Rychleji!“ Sebere kousíčky moci a vyšle ji k chrámu.

Dhar váhá a potom udělá krok, další. Stoupá k chrámu. Jsi tu, Matko? Ale nikdo mu neodpovídá. Mlčí. Vstoupí k otevřené bráně a podívá se na chrámové stráže. Spí. Vejde dovnitř.

„Pusť mně!“ Dhar ho postaví na zem a nesnaží se ho zachytit, když upadne. Pokročí ke stromu.

„Kam jdeš?“ Dhar se obrátí. Je mu smutno z toho, co musí udělat. Musí sebrat tomu muži to jediné, co ho drželo při životě.

„Ke stromu. Před tebou.“ Udělá krok a pohlédne ke stromu. „Strom uzdravení.“

Tairovi to rychle dojde. „Neeee!“ vykřikne, ale Dhar volání ignoruje. „Nemůžeš!“ posadí se a napřáhne k němu prsty zkřivené úsilím. Sbírá moc ze všeho živého, co kolem roste. Laskavce potemní a přestanou vydávat vůní. Lidé uvnitř chrámu ztrácejí červeň v tváři, zahrada šedne, ale Dhar jde kupředu. Nevnímá, co se kolem něho děje, zúžující se kruh, stojícího Taira, který chystá kouzlo.

Vánek utichne a zahradu přiklopí dusná pokrývka stínu s vůní pomsty.

„Matko, zde ti navracím, co ti patří. Prosím, očistí to a přijmi.“

Strom se zachvěje a vedle něho se objeví žena celá v zeleném. Rozhlédne se kolem a potom na Taira, který nehybně stojí a zírá na ženu v zeleném. Zapomněl na kouzlo, zapomněl na pomstu. Myslel, že zná vše…

Matka si Dhara nevšímá a tiše kráčí šedou zemí k Tairovi. Přijde k němu, dotkne se ho a potom se vrátí. Nakloní se ke klečícímu Dharovi a vezme mu klíček a kruhy. Položí je ke stromu, který se rozepne a přijme to, co mu kdysi dávno bylo vzato. Matka zmizí. Uprostřed šedého kruhu stojí jen strom a Dhar.

Ucítí kolem krku ruce. Vytočí hlavu, ale Tair stojí na okrají šedého kruhu. Uvědomí si zlobu, vztek  a potom už nevnímá nic. Tair se vztekle obrátí ke stromu a napřáhne proti němu ruce. Vztekle zavyje, když je odražen a pochopí. Nikdy se ho nedotkne žádná moc. 

„Zemřu, ale pomstím se! Co jiného mám? Pomsta bratříčku…“ Napřáhne ruce a všechnu moc, kterou získal v zahradě, soustřeďuje do jedné jediné myšleny. Zabít.

V přepychových královských komnatách, strážených vojáky v černých uniformách spí Král vládce země. Obrátí se na druhý bok v bělostných pokrývkách a jen koutkem spící mysli vnímá moc, která se vymyká všemu, co dosud zažil.

 5 dil Kdo je můj pán