Shounen - ai povídky

Výlet

„Tak co to bude drahouškové?“ Zastaví se u nich servírka Markéta.

 „Už jsem řekl svíčkovou.“ Zoufale na ni vyjede Ondra. Zrovna když se mohl dozvědět, tak ona přijde pro objednávku.

  „Prosil bych hovězí polévku a špagety s kuřecím masem, děkuji moc. Jo a pito prosím.“ Tomáš se usměje na servírku a ta vzápětí odejde.

  „No, měl jsem naplánováno, že se zajdu podívat na Obří důl a jeho okolí, chci si to tu co nejvíc projít. Takže, pokud chceš jít se mnou. Stejně jsem ti pořádně nepoděkoval za ten odvoz a ošetření. Ruka už je skoro v pořádku.“ Tomáš poděkuje servírce za pito a trochu upije. Chladné, hořké, už dlouho to nepil. Ale rozhodně osvěží.

  „Tak to je super. Tak co kdybychom si vyrazili spolu? Pokud tedy nemáš nic proti tomu. Znám to tam docela slušně, ale stejně si nic neplánuju a jít ve společnosti je vždy příjemnější.“  Plácá jedno přes druhé. „Něco vezmu sebou. Jídlo nech na mně. Rozhodně,“ usmívá se a je mu dobře. Celý den na horách a k tomu s Tomášem to je jako splněný jeden z jeho snů, z kterých se poslední dobou budí celý rozpálený. Neví, jak to přežije, ale za ten víkend by upsal klidně duši ďáblu.

  „Radši si vezmi spacák, chci tam přespat.“ Zasměje se Tomáš a pak poděkuje za polévku. Pozoruje Ondrův vytřeštěný pohled.

 „Máš nějaký, ne? A neboj se, stan mám. Sice klasický horský, ale bez bagáže se tam vlezeme.“

  S ním ve stanu, omdlím. To je na mně moc. Ježíš nejen duši, ale i vše a ne sen, ale sny se právě plní. Poděkuje všem svatým. Zázraky se ještě ději. Při představě stanu a jeho… Pořád se mu to točí v hlavě.

  „Jistě… Jistě to víš, že mám!" nakonec vyhrkne rozradostněně.

  „Tak chlapci tady to je. Dobrou chuť, milánkové." Markéta postaví před ně jídlo a odpluje pryč. S ním ve stanu. Vezme do ruky vidličku a pak se otočí k Tomášovi. „Díky moc." Snad jen nezjistí co je zač.

  „Dobrou chuť, Andy a s tím jídlem si nedělej starosti, moc toho nesním. A jím skoro všechno, tedy kromě vajíček a hub,“ zasměje se Tomáš a pustí se do jídla. Je mu tu dobře.
  Oběd uplyne v příjemném rozhovoru o podrobnostech výletu a z oběda odchází Tomáš s tím, že musí vyhrabat svůj stan z té kupy věcí, co má v pokoji. Jo a taky vařič.

  Služba je skoro rutinní. Nic se neděje. Ale víkend snad bude taky v klidu. I když má být pěkně, tak bude zima. Ráno srovná věci poslední věci do krosny a hodí si ji přes rameno. Pak vyjde na domluvenou autobusovou zastávku. Doufá, že tam Ondřej bude v čas.

  „Mama mija, co ještě? " poletuje polonahý Ondra v chatě ráno. Celou noc nemohl spát a jen se převaloval horečnatě sem a tam. Víkend stráví se svým do písmene idolem. Splněný sen. „Takže spacák mám. Jídlo mám, náhradní věci mám, lékárničku mám, stan bude mít…“ snaží se chladně uvažovat a nezapomenout na nic. Navrch věci dá piksli s bábovkou. Možná je to hloupé se s tím táhnout, ale takový detail… zasní se. „Ježíši Maria svatý Jozefe, stůj při mně," vydechne, když jeho zrak padne na hodiny. Rychle na sebe nasouká oblečení a popadne krosnu. Do ruky si vezme lyžařskou hůlku. Rád se o ni opírá. Běží, seč může na autobusovou zastávku. Z dálky už vidí Tomáše a autobus. Jestli řidič nezastaví tak ať nepočítá s tím, že mu někdy něco donese. Stihl jsem  to, pyšně si řekne a mohutně dýchá.

  "Ahoj Tomáši!" usměje se na něho. Vypadá no… špičkově.

  „Ahoj Ondro,“ usmívá se záchranář a pokyne mu, aby nastoupil před ním. Jsou tam volná místa akorát vedle sebe a on si shodí ze zad krosnu a posadí se vedle již sedícího Ondry.

  „Doufám, že se ti to bude líbit. Víš, nevím co počasí. Možná bude i sněžit,“ usmívá se Tomáš.  „Jestli ti to nebude vadit, zdřímnu si. Je to přeci jen hodinka cesty.“ Tomáš nečeká na odpověď a už spí

  „Aaa..." Ondra zmlkne a dívá se po spícím Tomášovi. Autobus kodrcá a ukolébává ho. Jenže někdo vzhůru být musí. A tím někým bude zřejmě ON. Zrovna takové si to nepředstavoval, ale možná je to tak lepší. Klidně se může na něho dívat a to jak se ho dotkne v každé zatáčce, stojí za to. Nejraději by spal. Položil si hlavu na jeho mužné rameno. Ježíš ten víkend bude dlouhý.

  Tomáš se probudí, tři zastávky předtím, než mají vystupovat a zívne. Už se nemůže dočkat, až budou venku. Konečně vystoupí a nadhodí si batoh na záda.  Vytáhne z kapsy žvýkačky, jednu si vezme, pak nabídne Ondrovi.

  „Dáš si?“

  „Díky. Rád." Jednu si vezme. Prsty se dotkne jeho. Je to tak vzrušující. Celá ta situace. Už se nemůže dočkat, až vystoupí a budou spolu oni sami dva. „Máš něco naplánovaného? Nebo ne. Já se přiznám, že nemám," trochu zahanbeně řekne Ondra. „A to tady žiji celý život a bude mně provázet cizinec. Mamka by mi to otřískala o hlavu." Obrátí a rozesměje se.

  „Moc ne, jen půjdu volným terénem a budu si dělat poznámky.“ Tomáš si přejede obličej dlaní, jak se mu ještě chce trochu spát, ale ví, že se to během dne ztratí.

  „Povídej, jak dlouho děláš na poště?“ vybídne Ondru

  „Jak dlouho?" zamyslí se. „Snad odjakživa. Ne to ne, ale začal jsem brigádničit místo v restauraci na poště. Původně jsem se měl stát kuchařem, ale pak shoda okolností… No skončil jsem na poště. Byl jsem bez práce, když si na mně vzpomněla vedoucí a jestli bych nechtěl zaskočit. Jeden měsíc, dva měsíce a už je to přes pět let, co jsem zkysl u pošty. Doručuji, ale někdy zastupuji i u přepážky. To jsi mně tam zrovna potkal. Mám docela rád divou… Chci říct lidi. Jsou různí. Není to tak zlé, ale no jsou věci, které nemám rád. A co ty?"

  „Já? No... To je těžké. Před deseti lety jsem odešel z republiky, původně na půl roku, prodloužilo se to na deset let a já pracoval v USA i Kanadě. Jezdil po světě, lezl po skalách, po horách. Dokonce i v Himalájích jsem byl. Je tam moc pěkně. A milí lidé. No a nakonec jsem skončil v Kanadě a z ní jsem tady. Táta říkal, že hory budou mým osudem a měl pravdu.“ Tomáš se záměrně vyhýbá tomu, proč zůstal tak dlouho a proč se vrátil. Mrtvé by měl nechat spát.

  „Cizí země. Hory, cizí řeč. Víš, nikdy jsem nebyl dál než za humny. Tím chci říct, nikdy jsem nebyl v cizině. Jistě jedině v Polsku, když jsem párkrát překročil hranice. Ale rád se dívám na dokumenty, rejdím prstem po mapách a někdy přemýšlím, že se někam vydám a nakonec skončím vždy tady." Odmlčí se a pak s úsměvem řekne: „A mám rád pohledy z ciziny. Sem jich moc nechodí, ale jsou takové krásné barevné zářivé a vždy zkoumám, odkud jsou. Voní dálkami a různými vůněmi. Nádhera!" Sedí vedle Tomáše, opírá se o hůlku, a když se nedívá po Tomášovi tak se dívá po krajině. „Ale i tady je krásně, že."

  „Je a moc,“ Tomáš se usměje a je svým způsobem rád, když autobus zastaví a oni dva vystoupí. Rozčiloval ho ten pohled, jakým se na něho dívala ta žena naproti.

  Tak hladově…skrytě. Něco jak tě dostat do postele.

  Otřepe se. Tenhle typ nesnáší.

  Když vystoupí, jdou chvilku po cestě a pak zabočí po značce do kopců. Tomáš čeká na Ondru, aby on určoval tempo, a mezitím si přehodí batoh dopředu a vytáhne za chůze foťák. Rád fotí a dnešní snímky budou i pracovní.

  Zhluboka se nadechne. Ano, ten vzduch mu dělá dobře. Popravdě nesnáší pach desinfekce, kterou někdy používají i u nich a v stanici na podlahu. Příliš mu připomíná nemocnice. Ale tady… Tady je příroda…a klid.

  „To byla Voralová. Vlastní tady malý útulný hotel a její muž často bývá pryč. Jezdí autobusem naschvál…“ nakloní se ještě víc. Všiml si, jak Tomášovi byl nepříjemný pohled. „Shání pořád chlapy. Nechápu to, jak ji to může procházet a nikdo ještě nic neřekl." Ondra zrudne, když mu dojde, co řekl a pak se zazubí.

  „Promiň, ale co jsem přišel na poštu, tak vidím všem až do hrnců. Někdy to v sobě neudržím a musím to říct. Neměl bych, ale tohle tady vědí všichni. Jak najde vhodný objekt, letí po  něm jak hladová stíhačka po benzínu. Budeš fotit?" Moc mluvím. Zasmuší se. Možná to bylo to, co vadilo Michalovi a možná právě proto ho opustil. Kéž by vlastně věděl, co se tehdy stalo, ale teď se tím trápit nebude. Jde vedle krásného a zajímavého muže a nádhernou krajinou a co by chtěl víc? Někdy je prostě vůl.

  „Některé už jsou takové. A klidně povídej. Jsem na to zvyklý. Brett je taky strašně upovídaný. Jo a budu fotit.“ Tomáš se usměje a mrkne na něho. „Chtěl bys nějaké fotky. Myslím ty a příroda?“

  Příležitost s velkým P. „Jedině pokud dostanu taky jednu tvoji fotku. A rád. Většinou se nerad fotím, ale tyhle snad nikomu neukážeš viď," dodá úzkostně. Vypadá na fotkách opravdu divně. Ale když se to tak vezme… On před ním, on za hledáčkem a bude sice fotit krajinu, ale taky jeho. Bude to stát za to. Takže ano. „A kdo je Brett? Vidíš další příklad toho, jak mně pošta zkazila. Jsem zvědavý a dřív jsem takový nebyl." Postaví se a ukáže dozadu. „Co tohle?" Vzadu je nádherný výhled do údolí a v dálce vrchol hory.

 „Dobře, tohle by šlo.“ Tomáš odkládá batoh a hledá nejlepší pozici pro sebe i slunce. Nechce mít přesvětlenou fotku a nerad vše upravuje. Konečně najde správný úhel a klekne si na jedno koleno, aby víc vynikl Ondra a za ním to údolí. „Perfektní, usměj se.“ Fotoaparát cvakne a on se přesune. „Ještě jednou,“ řekne a tentokrát nastaví jinak filtr a slunce nechá prosvítat za Ondrou jako svatozář.

„A Brett je syn mého kolegy z Kanady. Trochu jsem se o něj staral, když Marty zahynul.“

  „Aha," okouzleně pozoruje, jak ho fotí. Cítí se jako král. Proč to nemohlo být stejné s Míšou? Kruci, kruci, ale usmívá se dál. Proč zrovna teď mu opět leze do zelí.

   „A jak je starý ten Brett?" Doufám, že nějakých sedm let, jestli víc. „To je mi líto s tím Martym. Byli jste dobří přátelé?  Promiň, jestli se hodně vyptávám, ale zajímá mně to a pokud nechceš nic říkat, tak neříkej." Ztichne. Zajímá? Spíš ho všechno kolem něho fascinuje.

  „Nejlepší,“ Tomáš dofotí a vypne foťák. „Brettovi je dvanáct, jeho matka byla zrovna v zahraničí a tak jsem se o něj staral, než přijela a pak jim pomáhal. Bylo to pro ně těžké.“ Tomáš si klekne k batohu a vyndává stativ.

  Matka. Tupě si zopakuje Ondra a on jí pomáhal. Tak to je konec. Může si hodit špagát přes veverku, hodit kámen kolem krku a jít se utopit nebo spolykat prášky své sestřičky na hubnutí. Vleče se za ním a krajina je z ničeho nic šedá. Počkej a co tedy dělá tady? Ozve se jeho rozum. Pookřeje a přidá do kroku. Chvilku jde vedle něho. „Proč ses vlastně vracel? Nebylo tam lépe?"

  „Už mě nepotřebovali. Alespoň tak mi to jednou naznačila, Jane i Thomas, který za ni začal chodit. A mě končil závazek. Tak jsem se sbalil a jel domů. Řekl jsem si, že je čas se vrátit a taky se někde usadit.“

   „Takže tu zůstaneš. To je pro Krkonoše skvělá zpráva." Rozjasní se mu obličej a hned je mu lépe. Sluníčko už docela vyšplhalo nahoru a on si uvědomí, že v krosně má tu bábovku a k tomu horký čaj. „Nechceš kus bábovky a čaj?" Uličnicky se usměje. „Když už se s tím tak dlouho vláčím"

  „To jsi hodný. Docela jo. Zastavíme tamhle,“ řekne a ukáže na jednu lavičku akorát tak dobrou k výhledu do krajiny. Jenže než tam dojdou, už tam sedí párek německých turistů. A roztahuje se tam. Tomáš pokrčí rameny a jdou ještě kousek dál. Najde příhodné místo. Shodí krosnu na zem a roztáhne karimatku.

  „Tak si sedni.“

  Ondra shodí i svoji a zakrouží rameny. „Nádherný výhled," řekne a dívá se na Tomáše. Zamiloval jsem se, s úšklebkem si tiše přizná a je to beznadějné. Rozepne krosnu a vytáhne bábovku v piksle. Je tak akorát pro ně dva. No možná ještě pro jednu zrzavou přerostlou veverku, ale ne taková dobrota je pro ni škoda. Pak vytáhne čaj. Položí na karimatku a sedne si taky. „Vezmi si, kolik chceš."

  „Díky.“ Tomáš si vezme a pak si nalije trochu čaje. „Máš to moc dobré,“ zamumlá s plnými ústy a pak znova upije.

„Tady si tak lehnout, dívat se na mraky. Jako kluk jsem sledováním oblohy vydržel celý den,“ usměje se a natáhne se pro další kousek.
Pozoruje Ondru, který mu chvílemi připadá trochu nesmělý.

   „Máš na bradě drobky,“ zasměje se po chvilce.

   „Kde?“

   „Tady,“ ukáže Tomáš, a když je Ondra nesundá ani na druhý pokus natáhne se a jemně je setře.

   „Už je to dobrý.“

  Ondra jen sleduje tu velkou štíhlou ruku, jak se blíží k jeho tváři. Nemůže uvěřit, že se ho dotkne. Cítí, jak rudne a doufá, že je to jen v jeho představách. Nejraději by se mu vrhl kolem krku a pořádně objal. Jenže ne to nejde. Vždyť a raději jen řekne.

  „Díky moc a vlastně ukaž,“ a setře mu drobeček z pravého koutku rtů.  Ruka se mu třese. Musí se uklidnit. Jen malý nevinný dotek a hned je z něho troska. Jenže není ani Panna ani Bába. „Je nádherné počasí, nemám pravdu? I zítra by mohlo být krásně,“a pak si sedne zpět. Plácá nesmysly.

  „Jo bude hezky, alespoň pokud jsem se v odhadu nezmýlil. Jen v noci možná bude sněžit, tak doufám, že máš pořádný spacák. Když ne tak ne…můžeš si na sebe ještě hodit svoje věci a když tak ti dám svoji bundu.“

  „No spacák mám solidní ne jako tvůj, ale myslím, že celkem vystačí. Víš…“ odhodlá se  nakonec. „Je mi s tebou fajn a hezky se mi s tebou povídá.“  Má pocit, že je rudější než pionýrský šátek, který ho nutili nosit. Nesnášel ho, jak se v něm škrtil a teď má stejný pocit. Nohy rozteklé v rosolu a krk napnutý víc než babiččina šňůra. Jedno nebo druhé by šlo, ale obojí? To je pohroma pro jeho konstituci.

  „Mě taky,“ řekne Tomáš a zívne. „Tedy, příjemně najedený, skvělý čaj, bezva společnost, co víc si můžu přát,“ mrkne na Ondru.

  „Nevyrazíme? Máme toho ještě dost co projít. Ale jestli se necítíš dobře, klidně tu můžeme ještě chvíli zůstat.“ Tomáš se přitom podívá na hodinky a vzápětí zašmátrá v batohu. Znova vytáhne stejné plato jako tenkrát u jejich prvního setkání a vezme si jeden z prášků. Zapije ho vodou a pak se podívá po Ondrovi.

  „O tomhle prosím tě radši s nikým nemluv, ano.“

  „Ooo jasně jak jen chceš.“ Teď zrovna je mu všechno putna. Přemýšlí o podivném chování Tomáše. Klidně se ho dotkne jako by se znali hodně dlouho nebo byli milenci. Někdy má dojem, jako by mu to nevadilo a někdy je divný. Možná je to tím, že pobýval v cizině, ale to jak se bezprostředně vyjadřuje, je tak neobvyklé. Když si vzpomene na Michala, byl vlastně dost rezervovaný oproti Tomášovi. Tohle by nikdy neudělal, jako smetl drobky z tváře a klidně řekne, že je mu s ním dobře. Mechanicky zabalí dózu i termosku do krosny. Vlastně se s ním nikdy necítil, tak dobře jako s Tomášem.

  „Můžeme jít!" odpoví a dál studuje Tomáše. Neví, jak dál. Jak se má chovat. Má mu dát najevo, že se mu líbí nebo nemá a co pak? Vstane a dá si na záda krosnu.

  Tomáš smotá karimatku a připraví si zase foťák. Pak jen chvilku sedí a pozoruje, jak se nad údolím vznáší větroň. O tom, že nesleduje větroň, ale snaží se uklidnit vlastní srdce, které mu v té chvíli trochu blbne vlivem léků, ví jen on sám. A také to, že za nejvíc pět minut bude v pořádku. O tomhle mu říkal doktor.
  Příznaky jsou jako byste dostával infarkt. Dostaví se slabost, bušení ve spáncích. Nic si z toho nedělejte. Nijak vás to nemůže ohrozit. Ty léky, co musíte používat, dostávají z vašeho těla magnesium, proto ho musíte užívat zvlášť. A když je ho nedostatek, stane se tohle.

   „Tomáši není ti něco?" zeptá se Ondra. „Vypadáš trochu jinak. Tak…“ nenalézá slovo. Zrychleně ho napadne. „Klidně si odpočineme,“ a nesměle i toužebně se dotkne jeho ramene.

  „Chvilku,“zašeptá Tomáš. V duchu zuří. Tohle se mu už dlouho nestalo. Naposledy předtím než zemřel Marty. Ten se o něj taky bál. Proto mu nedovolil letět. Proto dělal druhého pilota ten nováček od zálivu… Proto…

   Tomáš zavře oči. Zase to vidí před očima. Možná se neměl dávat zase ke službě, ale jinak žít neumí. Klečí tak ještě chvilku a pak pomalu vstane. Nadhodí si krosnu na rameni a trochu se usměje na Ondru. „Nic mi není, neboj.“

  „Dobře, ale kdyby něco, řekneš mi to, ano." Dostihne ho a vyrazí vpřed hezkým svižným tempem. Po chvilce Ondra zpomalí a zezadu pozoruje Tomáše. Jde skvělé a ty jeho dlouhé nohy a zadek. Polkne a vzpomene si, že podobně se seznámil s Michalem. Taky běžel před ním a on obdivoval jeho nohy a jeho pěknou postavu, když zakopl a zranil se. Vykřikl a bylo to. Michal mu jako záchranář pomohl. Je jiný než Tomáš. Úplně jiný a to, že byl taky záchranářem, s tím nemá nic společného. Čirá náhoda nic víc se urputně přesvědčuje a dál hladově kouká po Tomášovi.

  Jdou celý den a Tomáš si dělá poznámky. Zastavují jen krátce, když něco fotí, nebo si píše poznámky do mapy. K večeru najde příhodné místo pro stan a ten taky za chvíli stojí. Pak vytáhne polní lopatku, vyrýpne kus drnu a díru obestaví kameny. Potom je jen otázkou okamžiku, a za chvíli už tam plápolá do rostoucího soumraku malý ohníček.
Tomáš vedle něj roztáhne karimatku a před tím než začnou jíst, si vezme další dávku léků. Když vidí Ondrův pohled, povzdechne si.

  „Jsem po transplantaci jater, Ondro, nejsem nemocný. Jen tohle musím brát do konce života. Nic víc a nechci, aby se to vědělo. Lidé se pak na mě dívají jako bych měl snad vyměněný mozek a ne játra.“

  „Panebože a jsi v pořádku? Opravdu? A nevadí ti to v práci? Netušil jsem… Promiň, asi se teď chovám jako ten zbytek. Je mi to líto." Musím dávat na to pozor. „Tak co chceš k jídlu? Myslím, že jsem něco zbytečného vyhodil, jen abych mohl vzít vše. Klobásky, kousek kuřete ehm studeného, chleba, guláš na ohřátí, nebo mám i kousek něco sladkého, dvě jablka…“ vypočítává rozpačitě a jeho hlas slábne, když se dívá na to vyložené jídlo. Je toho tam jak pro dvě skupiny skautů i s vědoucí a hladovou veverkou navíc.

„Omlouvám se za to jídlo, a kde jsi všude byl?“

„Nic se neděje. Je toho opravdu hodně,“ pousměje se. „Všude možné, ale nejvíc mně dostaly Himálaje.“ Nejkrásnější i nejhorší zážitek jeho života.

  „Ty vado!" vydechne obdivně Ondra a oči mu září. Pak trochu posmutní. Takový někdo není pro něho. Pro obyčejného kluka z maloměsta. Ten získá úplně jiného vonačejšího, ale vzpamatuje se. „To je skvělé. Budeš mi to vyprávět? Rád poslouchám vyprávění." Vezme si jablko, kus chleba a namaže si na něj paštikou. Škoda toho guláše, ale možná zítra. I studený je dobrý a otevře sklenici. Trochu si vezme. Dívá se jak jí a je mu střídavě smutno i horko a střídá všechny možné nálady.

  Pomalu se stmívá a krvavý západ se vznáší nad klidnou a tichou krajinou. Tomáš odněkud vytáhne foukací harmoniku a začne hrát dlouhou táhlou melodii. Smutnou a přece plnou životní síly. Ta píseň beze slov, jako by vyjadřovala celý jeho osud. Celý pohnutý život. Všechny jeho vítězství i prohry, vše co je on sám. Dohraje a slunce poslední paprsky sklouznou po úbočích. Nastane noc.

  Ondra pololeží polosedě, dívá se do ohníčku a jen vnímá melodii. Je tak krásně smutná. Vezme klacík a občas mu to nedá a prohrábne oheň. Do výšky se vznesou ohnivé jiskřičky, které ihned zaniknou. Stejně jako u všech jeho vztahů. Jiskřivé na začátku a konec prázdný smutný nic. Dívá se přes oheň na Tomáše. Na jeho rysy osvětlené plameny ohně. Míhají se po něm a vytvářejí groteskní stíny tančící po všem okolo nich i po nich samotných. Okolo je tma a nahoře září z tmavého nebe s občasným zábleskem hvězdy. Je docela chladno, ale v tu chvílí je Ondrovi nádherně. Jen poslouchá svého společníka, který mu tolik učaroval.

  Tomáš na chvíli přestane hrát, ale pak opět začne. Všechny melodie v sobě mají něco smutného a zároveň nádherného. Některé Ondra už slyšel, jiné jsou pro něj nové. Ale všechny zní tak zvláštně, tady na horách.

  „Dnes je to přesně rok, co Marty zemřel. V tom chvatu tady jsem skoro zapomněl,“ zašeptá nakonec Tomáš neslyšně.

  Ondra zvedne hlavu, ale neptá se. Jestli bude to chtít říct, řekne a pokud ne… Zamyslí se nad tím, co vlastně chce. Obdivuje ho, ale je v tom trochu víc. Rád by s ním si dal schůzku, poznával ho. Rád by s ním dělal spoustu věci a rád by se s ním miloval. Možná trochu unáhlené, ale nikdy nad tím neuvažoval. Možná by bylo lépe s tím vším přestat, než zas skončí s bolavým srdcem. Po tom kolapsu s Míšou mu trvalo hodně dlouhou, než se z toho dostal a vědoucí a uštěpačné pohledy a řeči všech z městečka mu moc nepřidávaly. Kdyby  nebylo práce, kdo ví, jak by dopadl. Proto je i částečně poště vděčný.

  „Marty," nakonec řekne jako ozvěna. Přítel nebo víc? Ale neptá se. Tentokrát má pocit, že to není jeho věc. Myšlenky mu utíkají jedna přes druhou a žádnou nedokáže zachytit a podržet v rukou. Jak s ním je zmatený a je mu divně. Pohlédne na Tomáše. Vypadá smutně. Tak moc smutně. Zvedne se a přijde k němu. Možná to, co udělá je šílené, ale tady ho nikdo neuvidí a Tomáš není řečnivá stará pavlač. Obejme ho kolem ramen a drží.

  Tomáš se o něj opře a zavře oči. Po chvilce zašeptá: „Děkuji.“ Stočí k němu hlavu a za víčky se mu usadí neprolité slzy. Je tiše, jen poslouchá Ondřejův dech.

  Ondra očarovaně hledí do jeho šedých očích a objímá ho. Je mu tam, jak spolu sedí, tak příjemně a když ho drží, jako by se splnil jeho další sen.

  Ne nemohu odolat tomu a čert to všechno vem a skloní se k němu ještě víc. Zavře oči a nesměle se dotkne jeho rtů. Neví, co měl čekat, ale to zrovna ne. Malý dotek a touha jím projedou  tak silně, že málem vybuchne. Trochu víc a políbí ho na rty znovu.

  Otevřené oči a rychlý výdech. Tohle nečekal ani v nejmenším. Jenže taky jsi nečekal, že se tě někdo dotkne. Jízlivě poznamená jeho svědomí. A ani ty nejsi z ocele. I když si to rád namlouváš.

  Zavře oči a vypustí ty myšlenky z hlavy. Nechce nic slyšet vidět. Teď je teď a zítra.? Pořád zůstává v jeho náručí, tma už dávno všechno skryla a jemu je v tu chvíli podivně dobře.

  Nic nenamítá a jemu je tak dobře, když ho může držet.  Pomalu sklouzne ze rtů na tváře a nesměle je líbá. Nepamatuje si, že by chtěl někdy někoho tak rozmazlovat, jako Tomáše. Hladit a být něžný. Jen se dotýkat a víc teď ani nechce. Políbí zavřené oči. Jsou tak krásné, když se do nich dívá. V mysli mu splývají s bouřkou.

  Možná je to tmou, že se osmělil, možná je to tím, že Tomáš nic nedělá a jen mu spočívá v objetí. Odtrhne se od jeho rtů a obejme ještě víc. Přitiskne se k němu a dívá se do ohně. Chtěl by, ani neví co. Možná držet ho tak celou věčnost, a aby nic nevyrušilo tu chvilku. Ruce se mu chvěji, když ho pohladí.  Proč nic nenamítá, proč nic neudělá? Znejistí a přestane úplně. Jen stále ho drží a dotýká se rty jeho hebkých vlasů. Voní něčím krásným. Nic neříká. Nechce přerušit tu jemnou chvilkou, kdy jsou jen oni dva obklopeni tmou jako sametovou přikrývkou.

  Tomášovi ztěžknou víčka únavou a pomalu mu usíná v náručí. Kdy se mu tohle stalo naposled? Nepamatuje si, byl tehdy příliš mladý. Malý kluk v náruči své matky. Od té doby vždy on někoho držel. Někoho chlácholil. Bral na sebe břímě jiných, aby se jim lépe dýchalo. Lépe žilo. Držel zraněné i umírající. Byl to on, kdo zatlačil oči svým přátelům. Chránil každého. Vždy v červené bundě záchranářů, vždy on ten silný. Teď to bylo naopak. Někdo ho držel. Hýčkal. Tiše vydechl.

  Ondra slyší jeho výdech. Tichý skoro neslyšitelný. Je mu tak dobře. Uvelebí se do lepší polohy a opatrně, aby neztratil tu kouzelnou chvilku, přitáhne si Tomáše do náruče. Tiše brouká a sotva si to uvědomuje. Má pocit, že ho musí chránit a neví proč. Ale je to, jako by to bylo odjakživa. Sedí a dívá se, jak plamínky ohně umírají, a nastává věčná tma. Za chvilku bude zima, a když stan stojí. Vezme ho do náruče a odhrne šikovně vchod. Pokusí se ho tam nasoukat, ale nakonec to vzdá a tiše se rozesměje. Bude ho muset vzbudit, ať chce nebo ne.

  „Tome!" zašeptá. „Probuď se!“ Nerad to dělá. Spí tak krásně. Tvář uvolněná a pohladí ji a vtiskne na ni polibek. Dokud to jde, dokud může. „Vstávej!“ zašeptá o něco hlasitěji.

  „Promiň mi to," zahučí Ondra celý rozpačitý. Proč nic neřekne? Proč proboha? Kdyby mu vynadal, ale takhle… Sundá si jen bundu a vleze dovnitř i se spacákem. Po celém dnu je docela unavený, ale víc ho unavilo to, jak ho držel v náručí. Ta nejistota i blaženost, strach i touha. Není na to vše zvyklý. Je to být jak na kolotoči a z ničeho nic zůstane viset v prázdnu. Zachumlá se do spacáku a stiskne pevně víčka, aby mu z toho všeho nezačaly téci slzy. Otočí se na druhou stranu od Tomáše, i když ví, že až usne, otočí se a bude se dívat na něho stejně, jako teď loví každý zvuk, který vydává.

 „Nic se nestalo,“ řekne tiše Tomáš. Pak vyklouzne z kalhot, a jen v tričku a trenýrkách vleze do stanu.

Opatrně se dotkne Ondrova ramene.

„Děkuji,“zašeptá.

 „Není za co," zachuchlá a poslouchá šustění spacáku. „Proč jsi něco neudělal?“ z ničeho nic se obrátí k Tomášovi.  „Už víš, že nejsem úplně normální a stejně jsi mě nechal. Měl jsi mně zastavit. Sakra!" Otočí se k plachtě stanu. „Dobrou noc,“ a předstírá, že jde spát. Sám v sobě se začíná nevyznávat. Někdy má toho plné zuby pořád se skrývat a tolik let skrýval a pak vše prasklo a teď ještě k tomu Tomáš. Možná by se mohl odstěhovat do Prahy, do anonymity nějakého velkého města. Jenže co s jeho milovanými horami? Nedokázal by žít ve velkoměstě.

  „Spousta věcí je nenormální, tohle ne Ondro. To že je to jiné, neznamená nenormální.“ Tomáš zavře oči a chce usnout. Ale spánek se nedostavuje.

  „Nezastavil jsem tě, protože…jsem nechtěl,“ dodá na hranici slyšitelnosti.

  Nechtěl jsem, víří v Ondrovi a neví, jak má reagovat. Ne teď by řekl něco špatně. Možná zítra nebo někdy jindy. Možná řekne mu, jak se mu moc líbí. Nic neříká a dál předstírá spánek, ale už se usmívá.

  Tomáš brzy usne a zdá se mu o prosluněných horách, Vysočině, kde prožil dětství i o krásných scenériích, které fotil. Jeho přátelé ho znovu vítají v chatě a on se směje spolu s nimi.
  „Na vem si, to je pro tebe,“ říká mu Marty a on si bere od něj nové mačky. Usmívá se a dívá se při tom na Krkonoše.
  „Máš tu dobrou práci, jsem rád, že jsem za tebou přijel.
  „Ne,“ uvědomí si s hrůzou. „Tys nemohl, zemřel jsi v tom sedle.“
  „Ale Thomy,…“
  „Ne nedotýkej se mě…“obrátí se a utíká pryč.
  „Thomy!“

  „Měl jsem letět já,“ zamumlá ze snu Tomáš a pak se mu schoulí v náručí. Je v bezpečí. Už bude dobře. Je doma. Otevře oči a pak je zase zavře. Je tma a on si může dovolit být chvilku zase malým chlapcem, který se bojí.

  „Měl jsem to být já…“ zašeptá, než usne.

   „To bude v pořádku.“ Ondra si lehne si a pořád ho drží ve svých pažích. Usmívá se, jak je mu dobře.   „To bude dobrý!" Zmlkne a drží ho v náručí. Rty se občas dotkne jeho vlasů.

  Ondra zavře spokojeně oči jako by  konečně našel, co mu celou dobu chybělo. „Krásné sny“ zamumlá ještě a přitiskne se k Tomášovu teplu. Spí a klidně oddychuje.

  Tomáš spí a ve snech mu zase vládne klid a mír. Je mu dobře a tak, když ráno prší a on jedním okem vyhlédne ze stanu, ani se mu příliš nechce vstávat. Jen si vezme prášky a znova se zavrtá do spacáku a pak opatrně sklouzne blíž k Ondrovi.
Jsi debil, říká si v duchu. Ale když se kolem něj sevřou ty paže na vše kašle.

  Ne vstávat se mu nechce. V náručí s Tomášem, který příjemně hřeje, se mu vůbec nechce vystrčit nohu ven do té zimy, která tam určitě vládne. Chtěl by se tak  probouzet každé ráno nebo nemusí, ale chtěl by, aby s ním byl takhle. Je záchranář a už ví předem, kolik by měl noční a spoustu služby.

  Jenže i on má různorodou službu. Moc by se neviděli, ale ty okamžiky kdy by spolu byli, stály by  za to. Poslouchá jeho dech a ví, že je vzhůru. Otevře oči a zkoumá ho. Musí se ho zeptat. Vždyť… bojí se.   „Dobré ráno," řekne tiše a políbí ho do vlasů. Dech se v něm zastaví a hlava se z polibku zatočí. Má na něho tak mocný vliv.

  „Dobré,“ Tomáš zívne a podívá se na něj. Prosím neptej se mě. Neptej se na nic, co ti nemůžu, nebo nechci dát. Neptej se. Zaklíná ho v duchu, ale ví, že marně. Nechce se na nikoho vázat. Chce si jen vychutnat okamžik a pak zavřít oči, uschovat ho ve vzpomínkách a jít dál.

  Dívá se do jeho očí a má pocit, že se nemá ptát, ale touha je větší než slabé varování, které mu říká. Neříkej! Odkašle si a opatrně se zeptá.

  "Víš, asi jsi poznal, že se mi moc líbíš a chtěl bych já…“ neví jak pokračovat, ale „ Jestli… Nechtěl by ses mnou vídat?" zrozpačití a napjatě se dívá do jeho očí. Tak krásné a neví proč, ale předem tuší odpověď. Nechce to slyšet, nechce, ale ví, že odpověď uslyší a bude NE.

  „Nejde to, Ondro,“ Tomáš sklopí oči. „Já… Nedokázal bych ti dát, to co ty chceš. Co si zasloužíš. A kdybych ti řekl, že můžeme chodit spolu po horách, třeba…třeba bys zmeškal šanci jinde v očekávání něčeho ode mě. Je mi to líto. Tohle…všechno.“ Zmlkne a odvrátí hlavu. Stydí se sám za sebe.

 „Promiň mi to.“

  Ondra sklopí oči a pak stáhne paže. Chvilku zírá do stropu stanu a poslouchá zvuky z lesa. Nejde to. Nejde to,  opakuje si v duchu. Bude lepší odejít.

  „Promiň mi to," řekne hluše. „Myslím, že něco připravím k jídlu.“  Překulí se přes Tomáše a vyjde ven. Potřeboval by pořádnou ledovou sprchu, jak se důkladně ztrapnil. Nasbírá dříví a rozdělá malý ohníček. Nevšímá si lezavé zimy, která je venku. Je mu dobře v té zimě a jen chce na to vše zapomenout.

  „Víš myslím, že půjdu domu," po chvilce zvážení řekne někam dozadu Ondra. Nemůže se mu teď podívat do tváře. Rychle vše zabalí a nechá jídlo u ohně. Vyrazí s ledabyle zavázanou krosnou. Když ujde podle něho dost velkou vzdálenost, shodí ji na zem a posadí se.

„Idiote, co jsi chtěl? Takový jako on není pro tebe." Tupě se dívá na jehličí a přemýšlí co dál. Dojde domu a vyspí se. Zvládl rozchod s Michalem tak snad zvládne i tohle. Přece ještě má práci a koníček no ne. Ale je mu hnusně.  Zabalí důkladně krosnu a hodí si ji na ramena. Vyrazí rychlým krokem a nejbližší stezkou domu.

  „Idiote!“ řekne si pro sebe tiše Tomáš a pak vyleze do deštivého dne.

 „Humus, skládat stan za deště,“ nadává o něco později, když balí věci. Bude promočený, ale to mu nevadí. Musí dokončit práci a pak domů.

  „Možná bych mu měl zavolat,“ řekne si tiše, pozdě odpoledne, když už celý zmoklý schází z hor.

  „Jo a co bych mu řekl? Promiň, nejsem na chlapy, ale jinak můžeme být přátelé? Promiň, líbí se mi, když mě taky někdo obejme, protože už jsem pár let neměl nikoho než na pár nocí? Ale sex fakt ne…No skvělý…“ vztekle šlape z kopce a pak ujde i kus pěšky po silnici domů, než mu zastaví auto z KRNAPu a lesník v jeho letech ho mávnutím ruky pozve dál.

  Cesta domů pak plyne v příjemném rozhovoru o starostech v parku a lesník mu slíbí i své poznámky o terénu.

Vyloží ho před domem, zatroubí na pozdrav a zmizí

 3.Všední_dny