Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

3.

Píp! Pííp! Píp! Píííp! Zpod pokrývek se natáhne ruka a hmátne do prostoru. Chvilku šátrá, aby vzápětí nalezla, co našla. Ruka něco zmačkne.

Klid. Ruka s mobilem se spustí na postel. Hlava tiše odpočívá na podušce plně při vědomí. Dobře ví, že za deset minut nastane opětovné otravné zvonění. Chtěl by se zachumlat a spát. Nikam nechodit a hlavně ne do žádné otravné práce. V klidu si uvědomuje, že bude muset se zvednout, udělat očistu a obléknout se. Otravné stejně jako práce. Zívne, natáhne opět ruku, ale tentokrát pro brýle. Zamžourá na displej, na kterém namačká tlačítka. Mobil pohodí na stolek vedle sebe a spustí nohy na světlý koberec. Šouravým krokem jde na záchod. Netečně se dívá, jak mu stojí. Stiskne rty. To na něj musí myslet i ve spánku? Není toho dost, že ho otravuje i ve dne? Uleví si a potom jde pod sprchu, která ho teprve důkladně probere.

Přemýšlí, co je dnes za den. A zda má nějaké jednání. Když si vzpomene na toho posledního mizeru, znechuceně mávne rukou a jde raději do kuchyně. Prohlédne pod světlem chleba, zda neplesnivý. Vypadá to, že má štěstí v neštěstí, proto si udělá chleba ve vajíčku, protože paštika na rozdíl od chleba to nevydržela. Okamžitě letí do koše, zatímco na pánvi bublají chleby, který vylepšil na pořádnou kalorickou bombu.

Jednou doma se nudil s obrovským hladem. Do restaurace se mu nechtělo jít. Vytáhl z lednice vše, co měl doma. Byl to chléb, pomazánkové máslo, vajíčka a salám. Nejdřív namazal pomazánkové máslo, ukousl, ale když viděl smutně se tvářící salám, dal ho tam taky. Nakonec to obalil ve vajíčku, protože měl pocit, že jestli ty vajíčka nechá v lednici déle, nejspíš bude mít lednici zamořenou kuřaty.

Tak přišel na velmi dobrou pochoutku, kterou si dělá, když se všechny potraviny doma sejdou. Není to, až zas tak často. Vidličkou je obrátí. Nechápe, že po ránu má takový hlad. Když nadzvedne chleba, spokojeně se usměje. Perfektní. Položí je na talíř, zalije vodou čaj s chutí pomeranče a jde to sníst. Mrkne na hodinky. Akorát, aby se najedl, oblékl a dojel si na kávu. Vzpomene si na svoji fantazii. Kdyby to bylo ve skutečnosti, pak by to bylo terno! Bohužel fantazie se neuskutečňují.

V ložnici vytáhne z celofánu košili označenou jako středu. V pátek nesmí zapomenout je dát do čistírny. Zapne si knoflíčky, vytáhne čisté boxerky, když se znechuceně zadívá na trochu vystouplé břicho. Zmáčkne fald.

„Tak tohle půjde dolu!“ Pustí ho, protože se nemůže na to dál dívat. Vzpomene si, že býval hubený jako lunt. Babička i rodiče ho vykrmovali, ale on stejně zůstal hubený. No teď na to může zapomenout. Hned po práci najde nějaké fitcentra, do kterého se přihlásí. Bude se mořit, dokud nebude mít krásně svalnaté a ploché břicho. To, že je mu přes třicet, neznamená, že ze sebe udělá tlustého chlapa. Před stejným zrcadlem si upraví kravatu. Prstem si zajede pod límeček. Málem se otočí jako baletka. Pochvalně přikývne na svůj obraz. Vypadá dobře. Kdyby v práci věděli kým je – uřekli by se smíchy, že ten studenokrevný plaz je gay. Na chvilku se zamračí, když si vzpomene na svůj společenský život, který je prakticky nulový. Občas nějaká večeře, párkrát si vyjde s kolegyněmi, párkrát do roka vyjel do Prahy pobavit se, ale poslední dobou vzdal i to. Připadá si tam jako dědeček mezi tou mládeži a to jejich nevázané chování!

Píp!

„No jo,“ zamumlá. „Nevidíš, že už jdu!“ promluví k mobilu, který strčí do tašky a vyrazí. Auto tiše zapřede, ochotno dovézt svého majitele kamkoliv. Otevře garážové vrata, s kterým vyjede do deště. Zakleje. Uvědomí si, že zapomněl vytáhnout rolety. Kytky to bez světla jeden den přežiji, usoudí. Natáhne se dozadu, kde z úkrytu vytáhne deštník. Položí, ho vedle sebe.

Klidně jede, aby přesně za dvacet minut zaparkoval na obvyklém místě. Vezme deštník a za chvilku jde mezi loužemi ke kavárně.

Zarazí se, když známý obrázek kavárny je nějaký jiný. Potom si uvědomí, že před kavárnou nejsou žádné stolky se židličkami. Chybí mi posezení na čerstvém vzduchu, posteskne si. Zaváhá, zda má vejít dovnitř. Ještě nikdy tam nebyl. Vždy seděl venku. Stoupne si pod stříšku, zavře deštník, z kterého sklepne vodu. Zatáhne za kliku a nad jeho hlavou se rozezní cinknutí.

Daniel se s úsměvem otočí od kávovaru. Překvapeně zírá na svého Tajemného cizince. Chvilku stojí a dívají se na sebe. Kavárna je prázdná. Sára se rozhodla trucovat nahoru a vyležet z kocoviny. Šéf nepropustil Magdu, proto je naštvaná, mírně řečeno. Rozhodla se, že bude stávkovat.

Když to Daniel slyšel, málem se rozesmál, ale udržel vážnou tvář. Mávl nad tím rukou. Ono ji to vydrží jen krátce.

Alexandr se usadí k malému stolku v rohu, kde je velká květina. Dychtivě čeká. Má pocit, že srdce z jeho hrudi vyskočí, jestliže by mu nabídl speciální nabídku. Udělá to? Matně si uvědomuje, že to není možné.

„Přejete si?“ Vezme mokrý deštník, který donese do koše, v kterém už trůní dva jiné velké deštníky. Černý a modrý.

Uvědomí si, že je to jeho fantazie, nic víc. Tohle se nikdy nestane. „Kávu s mlékem,“ zachraptí a překvapeně si promne krk. Že by na něj něco lezlo?

„Bolí v krku?“

„Zdá se,“ řekne překvapeně Alexandr nejen tím, že se ozval, ale i tím, že ho něco bolí. Nevzpomíná si, kdy byl nemocný.

Daniel odskočí k své tašce, aby vylovil tubu s pilulkami.  Za chvilku mu nese sklenici s čistou vodou, na jejímž dně je tableta, která pouští bubliny.

„Mělo by vám potom ulevit. Aspoň mně to pomáhá.“

„To nemohu…,“ namítne.

„A být nemocný? Jen to vypijte, udělám vám kávu.“ Neví, co by dělal, kdyby se tu neobjevil a nedal si kávu. Jak by mohl být bez jeho šedého pohledu, v kterém se odráží déšť?

Rychle to vypije. Nesnáší léky už do malička a bránil se jim zuby nehty. Většinou ho násilím drželi a kapali, nebo nutili ho polykat různé prášky. Nesnášel jejich chuť, ale tahle není až zas tak špatná.

Hledí raději ven nebo by se neudržel a navrhl Danielovi něco neslušného.

„Káva. Hnusné počasí, že.“

„Ano. Nemám rád déšť,“ řekne tichým chraplavým hlasem. K nosu mu pronikne báječná vůně kávy. Vezme ji do ruky, aby neuniklo teplo. S přivřenýma očima upije. Bez čeho nemůže být? Bez Daniela nebo kávy? Otočí hlavu, otevře ústa a chce říct. Chtěl bych speciální službu. Co by udělal?

Cink. Otočí se ke dveřím.

„Tomu se říká liják. Prosím horký grog!“

Daniel odejde. Alexandr klidně sedí, ale je mu mizerně. Neřekne mu to, protože nechce vidět v jeho tváři výraz odporu. Dopije kávu, chvilku hledí na vodu, která umývá špínu města. V té obnově je něco zázračného, co mu připomíná, že ve skutečnosti má déšť rád. Proč na to zapomněl?

„Ještě něco?“

„Ne děkuji. Chtěl bych účet.“ Vrátil se do své role korektnosti. Nikdy mu nic neřekne. Lepší snít, než pocítit krutou pravdu.

„Děkuji,“ vzhlédne k němu. Oříškový pohled se setká se šedým.

Cink.

Stokoruna je vložena do krabičky, deštník rozevřen a postava zmizí v pošmourném dni.

Daniel si povzdechne. Zas je sám. Ráno se probudil do tmy a ihned si uvědomil bušení. Déšť, byla jeho první myšlenka, potom znechucený výraz nad tím i pochopení, proč se mu tak dobře spalo. Nebylo to jen kvůli divoké fantazii, v níž hlavní roli hrál tajemný cizinec, ale i bušení deště na parapet. Musel si vzít deštník a než došel na zástavku, měl nohavice promočené až ke kolenům. Nesnáší podzim s deštěm.

Celou dobu vyhlížel svoji fantazii, ale nikde. Málem to vzdal, říkaje si, že v tomto počasí by ani psa nevyhnal. Na denním lístku promoklých a promrzlých návštěvníků začal dominovat čaj, grog a svařák. Jako by zapomněli na kávičku. Je pravda, že nejlépe člověka zahřeje grog.

„Danieli!“

„Co je?“ nebude kvůli ní běhat nahoru.

„Dones mi čajík!“

„Dones si ho sama!“ zařve, až se žena u okna lekne. Udiveně pohlédne na číšníka. Zavrtí hlavou, ignoruje, že před chvílí křičela na celou kavárnu, že chce grog.

„Jsi hnusnej!“ ozve se ze schodu.

„A ty líná. Kdyby šéf propustil Magdu, kdo by asi pracoval? No?!“ řekne trochu útočně.

„Co je ti?“ udiveně hlesne Sára.

Daniel dál vaří vodu.

„Já vím.“

„Ano?“

Sára se opře o pult s roztomilým úsměvem, nohy v černých punčochách vystaví na odiv přítomným, i když jsou to ženské a řekne. „Potřebuješ pořádně někoho ojet!“

Paní u stolku zrudne a nesouhlasně se zadívá na vysokou blondýnu.

„Chybí ti sex a pořádný.“

„Jsme v kavárně!“ zasípá nevěřícně Daniel. Pravda je tady jenom ta paní, co se div neudusí tím grogem, ale nemůže si říkat, co chce.

„A co? Mám pravdu, že!“ začne poskakovat jako malé dítě. „Hele, tak dnes jdeš na rande no ne, tak to tam proveď. V kině v zadu, klidně…“

„Chci účet!“

„Ano, paní.“

Daniel přispěchá s krabičkou. Sára na chvilku zmlkne, ale vyzývavě pohlédne na ženu staršího věku. Ta červená jako rak, popadne deštník a odchází.

„Vsadím, že jej starej ji to taky pořádně neudělá!“

„To si vyprošuji!“ zařve z ničeho nic.

„Udělá?“ otáže se s takovým nevinným pohledem, že Daniel neví, co má dělat. Smát se, brečet nebo volat sanitku, protože paní zrudla ještě víc a lapá po dechu. „A jak? Já mám ráda šedesát šestku, obrácenou! Nebo trojku. Švédská nic moc, ale… Zmizela bába jedna. Takže mám pravdu?!“

Daniel na mrtvici ji nechápavě sleduje. Předvedla už ledacos, ale tohle korunovalo její výstupy dokonale. Ještě dobře, že kavárna nebyla plná, ale na to ona nikdy nehledí. Jeden divák, nebo sto, vždy řekne, co má na jazyku.

„Jo máš a co?“

„Nic. Jen jsem ráda, že mám pravdu. Takže milej zlatej, hezky se upravíš a v kině do ní to pěkně strčíš.“

„Vždyť víš, že…“

„Ty vole, já na to zapomněla, že ho dáváš jinam! Nevadí, vrzneš si někdy jindy a hele, kdo jde!“ Popotáhne výstřih halenky a upraví účes.

Vrznout?

„Slečno Sáro, to je počasí co?“ obrátí se na prázdnou kavárnu, pan Novotný, úředník města.

„Hnusné,“ hlesne Daniel na pokraji sil.

„Potřebují čaj, slečno Sáro, ale něčím ho okořeňte. Nevěřili byste, co si vymyslel…,“ čeká na doplňující otázku.

„Kdo a co?“

„No přece ten podnikatelský parazit Grigel. Nikde neříkejte, ale jestli někde něco netuneluje, sním svůj klobouk!“

Žádný nemáte, ale nechá toho.

„Pane Novotný, nechcete mi to říct nahoře?“ usměrňuje ho Sára. Budete mít klid a já vám něco hezkého řeknu.“

„Slečno Sáro, můžete vše.“

Daniel si sedne, rozhlédne se, vezme láhev, nalije si panáka vodky a kopne to do sebe.

Vrznout? Rád by, ale nemá s kým! Nalije si druhou a hodí ji do sebe.

„Alkohol?“

„Pane šéf, někdy to potřebujete. Jedna byla do jedné nohy, druhé do druhé, aby jí nebylo smutno, že ta první má.“

„Pak je to v pořádku. Hnusný den.“

„To ano a nahoře je pan Novotný, který si stěžuje na pana Grigela. Prý je to podnikatelský parazit.“

„Nemá daleko od pravdy. Zajdu si poslechnout novinky. Příšerné počasí.“

„To ano.“

Šéf zmizí nahoře a Daniel uvažuje, že má ještě ruce.

„V pondělí nikam nepůjdete. Nic neřeknete!“ závan fialek. Zvedne rychle hlavu, ale jen zahledne kroutící zadek. Pěkný zadek, si uvědomí, když mu dojde, co říkala.

„Grigel!“ mimoděk zvolá.

Cink!

„Šáňo nahoru! Vytřel jsem tomu mizerovi, který jenom zná předpisy a omezuje rozvoj podnikání, zrak. Bude si muset pořídit silnější dioptrie!“

„Samozřejmě. Nechcete zůstat, tady dole?“

„Jistěže ne. Jdu na horu. Je tam?“

Daniel uondaný událostmi přikývne. Zasteskne se mu po dnech, kdy je hostí jako smetí, ale žádné citové výlevy. Objednat, donést, zaplatit a tak dokola.

Grigel na něj mrkne. „Pravé, ať valí bulvy, že já na to mám a on ne a koňak k tomu.“

„Ano.“ Šéf bude mít z útraty radost. Hlava se mu točí z toho, co se tu děje. Je pro něj úlevou, když dovnitř vejdou dvě důchodkyně. Ihned k nim přistoupí.

„Přejete si?“

Jedna se podívá po druhé. „Víte, my se tu jenom schovali,“ přizná rozpačitě menší s modrofialovým přelivem.

„Aha.“ Neví, co dál. Nikdo ho ještě na to nepřipravil, že hosté nic nechtějí. Má je snad vyhodit? Nechá je být a jde za pult. Podívá se na zákusky, které dnes zřejmě nikdo nekoupí, ale to není jeho záležitost. Zadívá se na lákavě vypadající větrník. Většinou nemá čas vůbec si nic dát, ale jednou by si mohl zahřešit. Podívá se ven do šedivého dne. Jako by stavidla nebes otevřela a chtěla vypustit veškerou vodu. Prší a prší.

Opřený o pult, rukou si podpírá bradu, civí z okna a přeje si být někde jinde.

Cink. Do dveří vejde jeho tajemný cizinec. Je promoklý až na kost. Odloží deštník a snaží se upravit vlasy, které se lehce kroutí. Usmívá se a on přesně ví, co chce. Jeho.

Přistoupí k němu a obejme. Nevadí, že je mokrý, hlavně, že ho může držet. Vdechuje jeho vůní. Ne, tu umělou, kterou smyl déšť, ale tu přirozenou, která ho vzrušuje a našeptává, že by mohl chtít vše. Je trochu nižší, proto zvedne hlavu, ale je mu to jedno. Dívá se do šedých očí, z kterých se snaží vyčíst každé přání, které říkají. Vidí jen jedno.

Chci tě.

Já taky.

Skloní k němu rty, dotknou se jemně, ale nakonec vyhraje vášeň. Pronikne do nich se vší touhou, kterou v sobě má. Miluje jeho chuť smíšenou s chutí kávy. Jeho pevné tělo, i šedý většinou nečitelný pohled. Jen, když se po něm podívá, vidí zastřenou touhu – po něm -obyčejném číšníkovi, který pobíhá mezi stolky. Nevadí mu kým je a on je rád. Svléká z něho oblečení. Opatrně jako by byl z porcelánu, ale přitom pevné jako skála. Ví, že není, ale rád prodlužuje svoji i jeho rozkoš.

„Rádi bychom čaj,“ zaslechne vzdáleně. S pitomým úsměvem se otočí k důchodkyni v modrém přelivu, která se ho opatrně dotýká.

„Ano?“

„Čaj.“

„Hned to bude,“ řekne ještě v zajetí své představy.

„Danieli! Probuď se!“ zařve mu do ucha Sára. Důchodkyně zírá na Sáru, jako by viděla ducha.

„Co koukáte. Trochu se zasnil. Chybí mu vrzání,“ ušklíbne se.

Důchodkyně zamrká, trochu zčervená, když ji dojde, co tím Sára myslela. „Nejste nějak sprostá?“

„Ani ne. Nebo se tomu říká nějak jinak?“ řekne s nevinným úsměvem.

„Milování?“ navrhne ji bez rozpaku důchodkyně. Daniel, který se vzpamatoval, se na ně nevěřícně dívá.

„Ehm, ale to by musel mít někoho rád ne, ale on potřebuje se jen uvolnit,“ řekne normálněji, jako by pochopila, že zřejmě nevyhraje.

„Aha pak stačí říct sex, ne vrzání. Zní to jako by mu vrzaly klouby a ne něco jiného. Můžeme konečně dostat ten čaj?“

„Omlouvám se.“

„To nic. Za to může déšť. Můj nebožtík manžel si rád vrznul, i mimo domov. Děkuji moc a vám slečno, bych radila, buďte trochu mírnější.“ Daniel i Sára rudí jako raci se dívají, jak paní odnáší šálky ke stolu.

„Dostala mě, ty vole! Stará bába mě převálcovala. Má grády, co myslíš?“

„Jo má,“ řekne Daniel, zahanbený, že byl mimo.

Sára ho plácne, nakloní se, až sukénka vyjede nahoru a skoro ukáže zadek. Vezme láhev šampaňského.

„Sáro, tomu tvému nevadí, jak mluvíš?“

„Cože? Já mluvím normálně,“ odpoví překvapeně. „Musím jít, za chvilku se tam ožerou jako prase a šéf se k nim přidal.“ Vyjde nahoru.

Daniel zaregistruje důchodkyně. Zřejmě dopili. Přijde k nim.

„Ještě něco?“

„Víte mladíku, nemůžeme se dohodnout, zda je to kavárna, cukrárna nebo bordel. Co z toho je pravdou?“

„Aha, vy myslíte soukromý klub pana majitele?“

„Soukromý klub?“

„Jistě. Je zařízený ve stylu anglického džentlmenského klubu. Bordel to bohužel není.“

„Škoda, Žofie vyhrála jsi. Zaplatíme. Přijdeme tu opět. Netušila jsem, že je tu tak veselo.“

To já taky ne. Pohlédne vzhůru, jako by měl rentgenové oči. Nic. Ticho. Zřejmě se už tam uklidnili, když v tom ze schodů seběhne pan Novotný.

„Práce!“ zavrčí, otevře dveře, zavře, vezme deštník a vypadne ven.

Daniel pokrčí rameny, když si vzpomene na šestou hodinu. Má rande s tou holkou. Ne, rande to není, jenom schůzka s vysvětlením, proč s ním nemůže chodit. Ne, chyby proč on s ní nemůže chodit. Usedne s kávou v rukou. Ten protivný déšť je k ničemu. Ani hosté nechodí. Dokonce i ti, co jsou tu velmi často, nepřicházejí. Nuda. Kouká na šeď dne, upijí kávu se smutkem na duši.

„Takhle to dál nejde!“

„To tedy ne!“ ozve se za ním. Daniel málem vylije kávu, když se zadívá do šéfova obličeje. Je nachmelený, ale ještě uvažuje.

„Měl bys mu to říct!“

„Co a komu?“

„Tomu Tajemnému. Koukáš na něj jak na svatý obrázek.“

Daniel mlčí. Mamka říkala s blázny a opilci se nehádej. Nemá to cenu…

 Cink. Záchrana.

Děvčata z místního gymnázia. Copak tu chtějí?

„Dostaneme pana Svařáčka?“ optají se šeptem.

Daniel s úsměvem a jiskřičkami v očích se k nim se šepotem nakloní. „A bylo vám už osmnáct?“

„Horkou hrušku všem s kapkou skořice!“ rezignuje nejvyšší z nich a zatřese bez důvodu vlasy.

„Mě čaj!“

„Mě ovocný.“

„Zelený.“

„Horké jablko!“

Černovláska zuřivě kroutí hlavou.

„Sedni si a nedělej ze sebe machra!“ doporučí ji jedna. „Bože, jsem grogy! Ta úča nás dodělala!“

„Jo a k tomu to hnusné počasí. Není hezkej?“ Hnědovláska s brýlemi na očích přikývne.

„Je,“ špitne.

Černovláska se rozesměje. „A to jsi ještě neviděla Petra. Je božskej, dokonalej, fantastickej. Já ho prostě žeru.“

„Ty žereš každého,“ poznamená holčina s kapesníkem u nosu. „Už se to nese?“

„Tady dámy.“

„Juj, my jsme dámy?!“

„Samozřejmě. Ještě nějaké přání? Máme výborné záviny, zákusky nebo čerstvě udělané borůvkové dortíky.“

„Dám si dortík.“

„Ty se máš!“ vyhrkne jedna.

„No jo, jenže nemusíš kupovat dětské velikostí!“ opáčí hubená holka. „Je to trapné.“

Všichni si povzdechnou a pustí se do přineseného pití. Se závistí sledují Blanku, která si dopřává dortík s neskrývanou škodolibostí.

V jednu hodinu Daniel ožije. Vyhlíží, zda jeho tajemný cizinec přijde. Chtěl by znát aspoň jeho jméno, aby mohl ho oslovovat, když spřádá fantazie. Jak se asi jmenuje? Tomáš nebo Martin? Ne, to jsou takové všední jména. Určitě má nějaké exotické jméno jako například - Daniel! Zasměje se.

Cink.

Alexandr zaslechne Danielův smích. Vzruší ho to. Je šťastný. Chtěl, aby se smál na něj, ale zatím se jen usmívá. Usadí se na stejné místo jako ráno. Je tu trochu skryt před hosty. Povšimne si změtí talířků a skleniček. Zřejmě po těch holkách, co tu byly.

Daniel si všimne jeho pohledu. Zakleje. Teď si bude myslet, že neumí svoji práci. Hbitě sebere talířky, skleničky a ubrus sváže. Za chvilku je stůl prostřený s kytičkou uprostřed.

„Přejete si?“ řekne rezervovaně.

„Kávu s mlékem, děkuji.“ Někdy se ptá, proč to vlastně říká. Nikdy nic si jiného nedává.

Naštvaný Daniel neví ani proč, jde dělat kávu. Místo s obvyklou elegancí ji jen položí, až lžička zachrastí. Strnule kouká do zdi.

Alexandr němě nadzdvihne obočí, ale mlčí. Vypije kávu, položí peníze, přesně třicet pět korun na stůl a odejde.

Daniel je sebere a vyplázne za ním jazyk, načež si vynadá od idiotů.

„Pěkná hádka!“ uznale pokývá pan Macháček, který celou dobu na to vejrá.

„Hádka? Nesmysl?“

„Ano?“ V hlase se ozve smích s pořádnou dávkou pochybností.

Daniel zaskřípe zuby. Už je opět střízlivý. Jak to dělá? Má toho dnes plné zuby. Petra sotva pozdraví, sbalí si věci a chce vypadnout.

„Danieli!“

„Ano pane šéf?“ Konečně přestalo pršet, pomyslí si.

„Klid.“

„Ano!“ polkne ostrá slova. Proč mu to říká? Je naprosto klidný.

„Užij si to, ale Sára má pravdu. Najdi si někoho!“ doporučí mu.

„Mám vždy pravdu. Vrz…,“ Sára vypískne nadšením, nečeká na odezvu a vyrazí k vysokému klukovi, kterému skočí kolem krku s mohutným polibkem.

Nejspíš bych ohluchl, pomyslí si Daniel, který rázuje k autobusu. V autobuse si vzpomene na rande ne rande. Bože, ještě ta! Má pocit, že se mu hlava rozskočí dnešními událostmi a k tomu se poštěkal se svou láskou. Zastaví se na schodech, když si to uvědomí. V ruce drží klíč a zírá před sebe. Láska? On se zamiloval do Tajemného cizince? Zatřepe hlavou.

„Nesmysl!“

„Prosím?“

„Nic!“ zařve na polohluchou babičku zezdola.

„Tak to jo! Jdu na nákup!“

A k čemu já to potřebují vědět, podiví se Daniel, který ještě v šoku ze zjištění, rychle vyběhne do svého bytu. Dveřmi třískne a tělem do peřin. Polštář přetáhne přes hlavu.

Převalí se a civí na strop. Jak mohl být tak pitomý a nepoznat to! Klid Danieli, poručí si, ale plave někde v pekle a v ráji současně. Při vzpomínce na oči, tvář, úsměv je v ráji, a jakmile si vzpomene na to, že je to marné, že nikdy jeho city neopětuje, všechno plave v černé barvě. Zasténá. Neví, co má dělat? Ptát se Sáry nechce, pan Macháček nevypadá na odborníka přes lásku, tak co?

„Jen si někde vrzni!“ slyší Sáru. Možná se plete. Není to láska, je to jen chtíč, protože dlouho nikoho neměl. Uleví se mu. Je to přesně ono. Rozzářeně se posadí, protože mu všechny dílky zapadly do skládačky. Přitahuje ho, nemá chlapa, chce si vrznout, jak říká Sára. Prostě je to ono. Uklidněn jde do kuchyně, kde si prohlíží lednici s myšlenkou, že v ní nic není. Vzpomene si na halušky. To by šlo, ale nakonec vytáhne předsmažené bramboráky. Usmaží je, aby za chvilku se jimi ládoval u televize. Dívá se spokojeně na film, koutkem mysli, přemítá kam se jít pobavit, když oči padnou na hodinky. Pět třicet. Zívne. Teprve?

Mobil. S údivem na jméno volajícího ho zvedne. Sára?

„Ahoj.“

„Už jsi u kina? Hele a nezapomeň si vrznout!“ Zasměje se a ticho.

Rande! No jo! Zapomněl na ně jak na smrt. Vyskočí, brambůrky nechá válet na zemi, přeběhne do ložnice, kde na sebe hodí oblíbené džíny a mikinu. Venku neprší, ale bere tašku přes rameno a skládací deštník. Autobus stihne jen tak tak. Sedí a přemýšlí, co bude dělat s tou ženskou. Jednoduše ji řekne, že má rád někoho jiného. Nejspíš ji sklátí infarkt.

Ne. Prostě, že ho ženy nepřitahují. Na hlavní třídě z autobusu vyjde a skoro během dorazí ke kinu. Stihl to, když ji vidí postávat před vchodem. Udýchaný k ní přijde.

„Slečno Michalo!“

Vřelý úsměv. „Vy jste přišel! Jsem tak ráda. Půjdeme koupit lístky. Mám je zamluvené, ale za chvilku je dají do prodeje!“ Chytne ho za ruku a vleče směrem k pokladnám. Daniel ji zadrží.

„Je mi líto, ale nejde to.“

„Proč?“ nechápavě řekne. „Nelíbím se vám?“

„Ne to ne, ale já… Nechcete zajít na kávu?“

Michala ho chvilku zkoumá. „Proč ne, ale film nám uteče.“

„Jsem si jistý, že lístky ještě budou mít.“ Zamíří k jezdícím schodům, kterými vyjedou do prvního podlaží. Sednou si ke stolku u zdi.

Neznámá číšnice s tužkou za uchem tvářící se jak kaktus. „Co si dáte?“

„Cappuccino.“

„Já také.“

„Tak proč?“ dožaduje se odpovědi, když odejde.

Daniel se na ni zadívá. Co teď? Odvaha ji říct, že je gay ho jaksi opouští. Vědí to opravdu jen blízcí a v práci… Jinak nikdo jiný. Nadechne se. „Mě se bohužel ženy nelíbí!“ napjatě čeká na její reakci. V Michalině tváří se objeví údiv, nevěřícnost a nakonec pobavení. Začne se smát.

„Dvakrát cappuccino.“

Daniel ztuhle sedí na židli a přemýšlí, co je tu k smíchu. Jemu rozhodně k smíchu nebylo, když zjistil, že se mu nelíbí dívky. Myslel, že si hodí provaz, ale neudělal to. Dlouho to taky tajil před rodiči.

„Nechcete hodit s mým bráchou?“

„Cože?“

„Jo on je taky. Mám v životě smůlu,“ povídá Michala, zatímco olizuje lžičku od bohaté pěny. „Kdykoliv narazím na pěknýho chlapa, je gay. Mám smůlu, ale víte co?“

„Ano?“ řekne se špatnou předtuchou.

„Mohl byste mi pomoci.“

„Jak?“ mimoděk z něj vypadne. Začíná se mu líbit.

„Mám otravného bratrance. Už do mala mě tahal za vlasy, koukal pod sukní a prostě mě nesnáší. Já jeho taky ne. Poslední dobou začal, že nikdy si nikoho nenajdu, protože jsem neschopna. Já takové věci obvykle nedělám, vlastně nikdy, ale zrovna hodinu před tím jsme se poštěkali. Proto ta kytka s pozváním.“

„Chtěla jste mu dokázat, že to zvládnete,“ pochopí Daniel.

„Přesně tak.“

„A já mám být důkaz, že jste to zvládla?“

„ANO.  Všechno platím. On v sobotu odjede, ale chci mu vytřít zrak, že nejsem až zas tak neschopna. K tomu vás nezná, takže bude to věrohodné. Prosím…“

Daniel se začne usmívat, když si vzpomene na Sáru a její příkaz vrznutí.

„A k tomu vás seznámím s mým bráchou. Je roztomilý fakt. Podívejte se.“ Vytáhne mobil, v kterém horlivě hledá fotku. Najednou ho má skoro v očích. Trochu se odtáhne.

„Je hezkej,“ řekne poctivě. Ale mladej bez tajemství. Co má dělat?

„Tak co?“

Nemám stejně co dělat. Byt prázdný, pan tajemný nedosažitelný a tenhle je hezkej, Kdo ví, možná si padnou do oka.

„Dobře.“

„Perfektně a teď dopijte to kafe a jdeme. Potom vám řeknu svůj nástin plánu.“

„Dobře.“ Začíná se bavit. Uvědomí si, že nemůže být pořád jen v práci a doma. Potřebuje trochu zábavy nebo najít si nějaký koníček. Neví sice jaký, protože do čeho se pustil, brzy ho omrzelo. Najednou se Michala otočí.

„Já jsem Michala a ty?“

„Daniel.“ Kupodivu ho to pobaví.

„Super.“ Dorazí k pokladně. „Dvakrát Avatar.“

„Bohužel už není. Na jindy?“

„Ne, děkujeme. Škoda, co teď?“ otočí se na Daniela. Ten skoro pokrčí rameny.

„Už vím!“ nadšeně zvolá. „Půjdeme do divadla!“

„Takhle?“ podívá se na džíny, svetr s bundou a taškou přes rameno.

„To nevadí,“ mávne rukou. „Je experimentální. Jen nevím, zda budou hrát.“

„Tak dobře,“ kapituluje před jejím nadšením. Jdou vedle sebe, když ho Michala najednou vezme za ruku a přitulí se k němu. Daniel má chuť odskočit, ale ovládne se.  Zírá před sebe a toužebně si přeje, aby nepotkal žádného známého. Hlavně ne Sáru.

„Michalo?“

„Denisi!“ přitulí se k němu ještě víc. Daniel se pohotově usměje. „To je Daniel, můj kluk,“ řekne triumfálním tónem.

Denis těká z Michaly na Daniela. Je hezkej napadne ho. Zamračí se.

„Jdeme do divadla, tak pa.“

„Jdu s vámi!“ vyhrkne. Tohle není jen tak.

„Cože? Zbláznil ses nebo co?“

„Nezbláznil. Buď půjdu s vámi, nebo bez vás. Měl jsem tam taky zamířeno.“

Daniel vidí, že to Michale nevyhovuje. „Klidně můžeš jít s námi, co ty na to?“ usměje se svým nejlepším úsměvem. Michala přikývne, ale na Denise se zamračí. „Ale půjdeš za námi!“

Celou cestu do divadla štěbetá a nadšeně se dívá na Daniela. Ten stačí jen přikyvovat s občasným prohozením dvou slov. Ano, Ne.

„Jak jste se seznámili?“ vrazí mezi ně dva zamračená hlava.

„V kavárně, že miláčku.“

Jako by ho drhla šutrem, když mu tak říká. Proč to vlastně dělá? Jo její bratr, s kterým by si mohl vrznout, pobaveně si vzpomene. „V kavárně,“ zabručí.

„Ale.“

„Daniel tam pracuje a já ho všem vyfoukla zpod nosu,“ informuje ho Michala, zatímco se Daniel snaží zaplatit lístky.

„Ty jsi ho uhnala? Cha to je lež jako věž. Nevěřím, že vy dva… Kde je?“

Oba se podívají kolem sebe, ale jen vidí další lidi, kteří se mezi sebou baví. Občas zazní smích. V rukou srolované programy, ale Daniel mezi nimi nikde není.

„Pěkně si ho hlídáš, hezounka!“ vyjede.

„Co to do tebe vjelo? Nejsem tak neschopná, za jakou mě máš,“ v hlase se ozve pečlivě utajovaná bolest.

„Nikdy jsem to neřekl!“ brání se.

„Ale řekl. Prej jsem neschopná frustrovaná stará panna, ale to není pravda!“ prohlásí na celé kolo, až se po nich lidi udiveně otočí. „Já si umím najít pořádného chlapa!“

„Hele, brzdi!“

„Nebudu. Jsi hnusnej, abys věděl. Běž si za tou nějakou tvoji… ochechuli!““

Denis se zarazí. Hnusnej? Někdo v davu se uchechtne. Oba proti sobě stojí jak naježení kohouti.

„Zdá se, že divadlo má předpremiéru,“ řekne někdo z davu. Oba zrudnou.

„Omlouvám se, ale…aaa,“ Daniel dokáže ze sebe pouze dostat, protože Michala k němu přistoupí, vytáhne se na špičky a začne ho líbat. Mimoděk ji obejme. Koutkem oka sleduje, jak Denis zuřivě zmizí.

„Je pryč,“ zachuchlá.“

„Do pekla s ním.“

„Ty ho máš ráda?“

„Jo.“

„Proč mu to neřekneš.“ Nevšimnou si, že kolem nich nápadně zhoustnul dav, který je velmi ticho. „Mně jsi vrazila kytku do ruky.“

„Jo jenže tebe ráda nemám!“ zamrká pod slzami. „Jeho jo.“ Popotáhne. „Řekl, že jsem stará frustrovaná nehezká stará panna.“

„To je ošklivé,“ účastně řekne. Někteří souhlasně přikývnou.

„Já vím a nikdy mě nepřestal trápit. Už od mala mi dělal naschvály. Proč to nevím. Nikdy mě neměl rád.“

„Co když má?“

„Nechápu.“

Aspoň, že přestala brečet. „No možná to jinak neumí dát najevo.“

„Blbost. Kdejaké huse řekne, že ji má rád a mě ne? Hloupost. Jdeme se podívat na představení. S tím idiotem nechci nic už mít. Nikdy!“ Někteří z davu souhlasně přikývnou, jiní zavrtí hlavou. Daniel si povzdechne, ale jde se usadit na židli. Mimoděk otočí hlavu a všechno v něm hrkne, když zahlédne známý profil, který upřeně hledí na jeviště. Co ten tu dělá?“ zmateně si pomyslí Daniel a okamžitě se sesune na židli, rozevře program a předstírá, že v něm čte.

Snad si toho polibku nevšiml?

Daniel? Co tu dělá? Dostal lístek od kolegyně, protože onemocněla a neměl co dělat. Hra je docela pěkná, ale Daniel je hezčí. Jen nechápe, proč se za tím programem tolik schovává. V duchu se usměje a pohodlněji se usadí. Rád by seděl vedle něj a dotýkal se ho. Oblečení by se o sebe jemně otíralo, a oni dva by byli nemilosrdně napjatí. Přáli by si, aby už představení skončilo a mohli jít doma. Ještě v předsíni by ze sebe všechno zuřivě stáhli. Tápali by po holé pokožce rukama, rty by hledali druhé rty a potom by vše vybuchlo v ohňostroji barev. Poposedne, když si uvědomí, že i jen vzdálená přítomnost Daniela a fantazie na něj působí zhoubně.

Upře celou svou pozornost na jeviště, aby unikl rozpoložení, do kterého se dostal. Proč na něj tolik působí. Je to proto, že ho miluje nebo chybí mu fyzická přítomnost druhé osoby?

Tlesk. Tlesk.

S potleskem vstane. Neví kdo, a co hráli, ale to není důležité. Je rád, že ho viděl, protože je tu možnost… Naděje přece umírá poslední. Pořád neřekl NE na návrh jeho speciální nabídky. Pořád ještě může sníst o slově ANO.

„Dobrý večer,“ tiše řekne s upřeným pohledem na štíhlou postavu. Dívku vedle něj ignoruje.

„Dobrý večer. Neprší,“ řekne s vřelým úsměvem. Vyletí do oblak s Alexandrovým jemným úsměvem. Usmívá se ještě venku. Nejkrásnější omluva, kterou zažil. Vyjde ven, kde roztáhne deštník. Prší, ale jemu to nevadí. Michalu nechá žvatlat a přemýšlí o tom, že je osel, když se zlobil. Otočí se, zda neuvidí svého tajemného cizince, ale nikde není.

„Zítra ti představím svého bratra. Vezmu ho do kavárny. Chceš?“

Co mám říct? Že chci jen jediného, ale nemohu ho mít?  „Chci.“

4_dil Tajemný cizinec