Malý poklad
66.
Honza: Já se změním!
Honza se probudí do pondělního slunečního dne. Protáhne se. Na tváři má úsměv. Včera se to vše urovnalo, ale on dokáže Petrovi, že není takový, jak si všichni myslí. Bude naprosto střízlivý. Přesně tak. Dokáže mu, že takový není. Svižně vstane. Ovšem nejdřív musí do práce, pak začne plánovat. Rychle se obleče. Za chvilku už si pohvizduje při přípravě na svou směnu. Holky jsou z toho úplně grogy, protože doteď to spíš vypadalo, že někdo ho pokousal.
„Co se to děje?“ prohodí Renata s vyčesanými růžovo černými vlasy. „Minule mě málem seřval za účes.“
„Copak já vím? Možná se jenom dobře vyspal,“ prohodí druhá. Dveře cinknou a dovnitř vejde první zákaznice. Jde ke Květušce.
„Jsem tu objednaná.“
„Paní Veselá, tady!“ zakřičí Renáta s úsměvem. Plnoštíhlá žena k ní zamíří. Salon Kassandra se ponoří do pracovní činnosti. Honza po jednom stříhání sedí u stolku se sešitkem před sebou. Dělá si rozvrh, co vše musí udělat. Vedle sešitku mobil, jako pomůcku nezbytnou pro splnění plánu.
Vaření!
S tím mu pomůže Jitka. Zazvoní.
„Halo?“ ozve se rozespalý hlas.
„Ahoj, Jiťu. Potřebuji intenzivní kurz vaření. A neříkej, že nemáš dost času, jsi na mateřské. Nutně to potřebuji.“
„Co potřebuješ?“ Jitka se povytáhne, protože posadit se ji nechce. „Ježíš, mluv lidsky. Je osm hodin ráno. Mám půlnoc, Bratříčku.“ Prohrábne si hnědé vlasy, zívne. Ví, moc dobře, že spát už nebude.
„Vařit. Naučíš mě vařit.“
„Proč?“ Na vaření je dřevo. Tele by se to spíš naučilo než její milovaný brácha. „Nepotřebuješ to. Máš Petra ne?“
„Právě kvůli Petrovi. Nechci, aby mi Juliana radila. Týden? Každý den.“
Jitka zaúpí, ale potom přemýšlí. „Hele, proč tak najednou?“
Honza se zarazí. „Chci, aby viděl, že se snažím.“
„On nemusí?“
Honza se zašklebí. „Mám víc chyb.“
„Blbost. Nepřežeň to, ale to je dobrá věc. Jestli chceš s ním být, měl bys umět aspoň uvařit vodu. Ve tři u mě a nech mě dospat. Půlku noci mě budila.“ Pohladí si břicho. Anička? Adélka? Uvidí, protože i Michálka je moc pěkné jméno. Rozhodně nic cizokrajného. Vypne telefon. Honza si zakroužkuje vaření. To má z krku. Zvonek. Odloží sešitek do šuplíku.
Pěkný kluk, pomyslí si s oceňujícím pohledem. Pak se zatvrdí. Nic takového. „Tak co to bude?“ Kluk se mrkne do zrcadla. „Trochu přistřihnout. Tak jeden centimetr.“
„Jasně.“ Posadí ho do křesla k umyvadlu. Nohu si přehodí přes nohu. Honza si vzdychne. Tohle bude nejtěžší na jeho plánech. Ten kluk jako by vytušil, že se na něj dívá, se mu podívá rovnou do očí. Má je pěkné. Takové hnědé se zelenými skvrnkami. Vysuší mu vlasy, posadí ho do židle. Vstoupí další člověk. Toho zná.
„Jsem tu trochu dřív, klidně si to dodělejte!“ volá rovnou. Posadí se ke stolku, vezme noviny, které si otevře. Honza si pomyslí, že vypadá s těmi novinami náramně spokojený. Je rád, když odejde.
„Tak už můžete jít, pane Horák. Jak zdravíčko? Lepší?“
„Hochu, to už lepší nebude. Tak se do toho pusťte, ale jste v lepším rozmaru než minule. Copak se stalo?“
Honza se usměje na staršího pána. „Ale, nic moc.“ Začervená se.
„Cha, tak je to jasné. Milostná avantýra na obzoru. Tak kdopak je ten šťastný?“ natočí hlavu, aby měl lepší přístup.
„Nový ne.“
Panu Horákovi se zajiskří v očích. „Aha, pak usmíření. Bývá sladké.“
„Je.“
Muž se usměje. „Tak se dejte do toho.“ Honza ho rychle ostříhá a oholí. „Jsem tu spokojený.“ Něco malého položí k zrcadlu. „Budu se líbit Květuš?“
„Určitě, pane Horák.“ Ten odhrne závěs, projde do druhé místnosti, kde na chvilku utichne hovor a potom se rozbzučí.
Chvilka klidu. Co teď? Vaření má.
Vzdělání!
To bude horší, protože on na to moc není. A to, že by byl geniální to zas ne. Tak asi průměr, což je dost hořká pilulka. Ale může víc číst. Dokonce i Juliana čte víc než on. Zatraceně, vůbec se mu do toho nechce, ale bude muset. Nechce jen mlčet, ale i občas něco říct. Předstírat, že tuší o čem je řeč, je už únavné.
Dvoření.
Jo to bude hračka. Jako první dostane květiny. Rozhodně. Potom večeře v pěkné restauraci, hlavně tiché. Maličkosti, které zvládne levou zadní. Dnes večer by k němu mohl zajít. Ví, že má rád zákusky a Juliana taky. Nakoupí někde dortíky, kytku a to pro začátek bude všechno. Přesně! Dobude jeho srdce nazpět. Spokojeně uklidí sešitek. Zadívá se přes ulici, kde otevřeli nové květinářství. Kdyby na skok zmizel…
Cink.
„Dobrý den, paní Nováková.“ Opět je tu s nemožným účesem. Někteří kadeřnicí jsou jak utržení ze řetězů. Copak nemají rozum?
„Tak co tomu říkáte?“ postaví se elegantní pózy z minulého století.
Co má říct? Že je to otřesné? „Krapet bych to pozměnil. Hlavně tu barvu. Myslím, že vám u ní tolik nevynikne barva oči a máte je krásné.“
„Myslíte?“ optá se váhavě. Podívá se do zrcadla.
„Naprosto,“ přisvědčí vehementně. Co naplat, že ji udělá super účes, když za týden u jiného kadeřníka si to dá předělat. Jenže to už neovlivní, ale aspoň udělá to, že odtud neodejde jako ze žumpy. Jenom si tím barvením ničí vlasy, když jí je myje. Po skončení účesu ji propustí, i když dobře ví, že práce je k ničemu. Vezme telefon. Málem zapomněl na to nejdůležitější. Na sms.
„Dobré dopoledne Slůňátko. Doufám, že se máš a Juli dobře. Mohl bych dneska přijít? Šíleně tě chci vidět.H.“
Spokojeně odešle zprávu. Změní se, dokáže to. Není takový, jako ho všichni vidí.
Petr uprostřed přednášky zaslechne slabé vibrování, ale pokračuje, jako by nic neslyšel. Po hodině se zadívá na Karola. Vypadá, že málem spí. Poslední dobou je vůbec takový divný. Už se chce optat na důvod, když si vzpomene na telefon. Vytáhne ho. Na tváři se mu rozlije úsměv. Je to jako poprvé a musí přiznat, že mu to zatraceně chybělo.
„Ani jsem si neuvědomil, že mi to chybělo,“ zamumlá. Ihned odešle nazpět vzkaz.
„Pozvání pro Honzu Strašného do doupěte všemocného pána zla. P.“
Rychle to odešle, než to vymaže. Je sice divná, ale co. V tom zazvoní telefon. Vrhne se k němu. Billy? Co ten po něm chce? Snad to nebude nic vážného.
„Billy, ahoj.“
„Ahoj, Petře. Jak se máš?“
„Jde to. Právě jsem se usmířil s Honzou, i když se mi něco nezdá.“
„Nezdá?“
„Jo. Najednou posílá sms s dotazem, zda může přijít. Je to divné.“ Sbírá věci na jednu hromádku. Usmívá se. Přehodí si mobil do druhé ruky.
„To je fajn, ale proč volám. Něco potřebuji.“
Petr se zarazí. Ještě nikdy nic po něm Billy nechtěl. „Jako by bylo splněno.“
Billy se zasměje. „Abys toho nelitoval. Potřebuji, abys doučil Karola, toho studenta, co byl s námi na Novém roce v klubu, fyziku.“
„Karola?“ podívá se ke dveřím, jako by tam stál. „Proč? Je dobrý. Nepotřebuje to.“ V hlavě mu zavíří, co ti dva mají společného. Docela by ho to zajímalo, kde se ti dva setkali. Prvotřídní právník a ne zrovna bohatý, i když chytrý student.
„Má to doma špatné, začínají mu jančit nervy. Potřebuji jenom, abys ho trochu uklidnil, že to bude v pořádku. Nemáš ho na zkoušky?“
„No, podle toho, co potřebuje, ale že jsi to ty, tak dobře. I když jsem ještě neslyšel, že by se nějaký vysokoškolák doučoval.“ Samozřejmě to udělá. Je mu do smrti zavázaný.
„Nedej se prosit. Nic ti to neudělá.“
„Ok. Řekneš mu to sám nebo mám mu to říct já?“ Billy se zarazí.
„Řeknu mu to já, protože od tebe by sotva to přijal.“
„Co, že se o něj tolik staráš?“
Billy přemýšlí, co říct co ne. „Obhajoval jsem ho. Nic víc.“
„Aha. Tak dobře. Měj se. Musím utíkat nebo nestihnu další přednášku.“
„Jasně a díky. Máš to u mě.“ Jako já bych u něj neměl nic, pomyslí si Petr. Vysekal ho z té patálie, byl u něj, když mu bylo nejhůř. Dluží mu toho víc než on jemu. Jde ke kumbálu a cestou zdraví studenty i kolegy. Od Karin má klid, ale člověk nikdy neví, kdy vystrčí růžky. Vytáhne mobil, podívá se opět na tu sms. Je prostě okouzlující.
Honza si přečte sms. Super. Takže to má zajištěno. „Květuš, já jen na chvilku zmizím do květinářství, ano,“ nakoukne k sousedkám.
„Jasně. Běž.“ Honza nalehko vyběhne ven. Uvnitř se otřese, jak ze zimy se dostal do tepla.
„Přejete si?“
„Kytku. Růže červené. Já vím je to ohrané, ale chci je.“
„Kolik?“
„Ehm deset a můžete mi je tu nechat? Já jsem odnaproti.“ Ukáže prstem na kadeřnictví. „Vyzvedl bych si je po práci. Utekl jsem odtamtud,“ vysvětluje s širokým úsměvem.
„Taky bych utekla, ale nemohu. V kolik?“
„Ve tři a děkuji.“ Pošle prodavačce pusu. Koutkem oka zahlédl dalšího zákazníka. Vyběhne ven, málem, že nespadne pod auto. „Blbec,“ zavrčí rozčileně, aniž si uvědomí, že je to jeho chyba.
Po stříhání, foukání, jedněch melírcich, čekání, plánování se dostaví k Jitce. Ta ho už čeká v těhotenských šatech u sporáku. Prohlédne si ho. Ihned zaregistruje kytku.
„Tedy brácha!“
„Co je? Kde máš vázu?“ Chytne zavařovací sklenici, do které natočí vodu. Strčí do ní růže. „Chtěla jsi něco říct?“ zavrčí rozpaky.
Jitka v sebeobraně zvedne ruce. „Ani náhodou. Teď mi řekni, co přesně chceš. Jo, tady máš dárek.“ Vloží mu do ruky těžkou knihu. Honza ji zvědavě rozbalí. Takhle svoje vzdělání si nepředstavoval, ale něčím začít se musí. Kuchařka až zas tak špatná není. Má pěkné obrázky, usoudí po krátkém listování. Ty Petrovy mají šeredné a málo.
„Kuchařka pro začátečníky?“
„Jo, najdeš tam návod jak zabít kuře nebo ho rozporcovat. To víš, ne všichni jsou mistři kuchaři. Tak co to bude?“
„Já nevím,“ řekne trochu nešťastně. „Jen se chci se naučit vařit.“
„To je na dlouho. Většinou na celý život. Myslím, že ti to klidě řekne i Petr. Víš co? Zjistila jsem, že se člověk nejvíce naučí, když se pozorně dívá, takže jdeme na to. Budeš pomáhat, budeš se dívat, a když něco nepochopíš, optáš se. Jasné?“
„Jo. Co bude na večeři?“
„Uděláme kuřecí řízky, k tomu bramborovou kaši, salát a něco sladkého. Připraven?“
„Ne, ale jdeme na to.“ Pozorně sleduje, jak vyndává maso. Vysvětluje rozdíl mezi stehenními řízky a prsními řízky. První naklepe sama, další dělá už on. Při prvním řízku zajásá.
„Nejdůležitější je jedná věc. Když začneš vařit, raději neodcházej z kuchyně. Nikdy nevíš, kdy se zapomeneš. Spálené jídlo nikdo neocení. Nedovařené taky ne. Ochutnej i syrové.“
„Ble.“
„Jo, těžký život kuchařek. Jako zákusek uděláme jen banán politý čokoládou. Vezmeš čokoládu, dáš do rendlíku, ten dáš do většího, kde je horká voda. Krásně se ti rozpustí. Aby byla tekutá, přidej trochu tuku, můžeš i mlék nebo smetany. Pak se ti nesrazí nazpátek. Chápeš?“
„Jasně. Myslím, že doma si to vyzkouším sám.“
„Bingo. To bude nejlepší. No a je to hotovo.“
„Díky, jsem grogy. Ou měl bych jít.“ Políbí ji na tvář, sebere kytku a je v trapu. Jitka zavrtí hlavou. Tak to její praštěný bratříček. Jen je zvědavá, co si z té dnešní lekce odnesl.
Petr se opírá o židli, dívá se ven. Svítí slunce, všechno najednou ožilo. I tváře studentů nejsou tak zakaboněné, ale usmívají se. Prostě slunce má blahodárný vliv na vše živé i neživé. Ale tak nějak se mu nechce nic dělat. Nejraději by se díval ven do přírody, i když vidí jen holé větve stromu. I tak může být rád za ten výhled.
„Někdo vám stojí za dveřmi, kolego,“ řekne docent Černý, který složí svoje kila do vrzajícího křesla.
Petr se udiveně podívá ke dveřím. Kdo to může být? Honza? Hbitě se zvedne, ale tam nikdo není. Zahlédne povědomá záda.
„Karole! Pane Levínský!“ ten se otočí, přešlápne z nohy na nohu.
„Ano?“
„Potřebujete něco?“
Karol uhne pohledem.
Petr si povzdechne. Bože, další nesmělý kluk. „Billy mi řekl, že byste něco potřeboval.“
„Ehm, spletl se.“
Petr si povzdechne. „Billy se nikdy neplete. Je to právník.“
„On je úžasný, že jo?“ vyhrkne a zrudne.
Petr se podiví. Jistě je skvělý, ale své mouchy má. Například workoholismus nebo to, že má neotřesitelnou pravdu a nikdo jiný. Problém je, že většinou má. Proto je právníkem. „To ano. Zachránil mě.“
„Mě taky. Nebýt jeho, nevím, co bych dělal. Jsem mu strašně zavázán.“
Petra by zajímalo, co se stalo, ale rozhodně se nebude ptát. „Za hodinu končím. Máte nějakou přednášku?“
„Ne.“
„Výborně. Počkejte na parkovišti.“
„Ano.“ Petr se usměje a vrátí se do kumbálu. Dneska na konzultace zřejmě nikdo nepřijde, protože venku je hezky, tak si to chce každý užít. Přemýšlí o Billovi a Karolovi. Bylo by možné, aby oni dva? Ne. Je to nesmysl. Billy vždy měl rád ženy. Karol možná, ale pokud ho má rád, zůstane to neopětované. Chudák. Billy je šarmantní, když chce. Umí stejně dobře pouštět hrůzu jako lichotit. Je přitažlivý, takže nemá problém si někoho najít. Leontýna říkala, že o něm uvažovala, ale nakonec toho nechala, protože by se doma zbláznili. Podle něj by byli skvělým párem.
„Padla. Jdu domu. Kdyby něco, ať přijdou jindy.“
„Vyřídím,“ řekne trochu nepřítomně docent Černý. Petr pokrčí rameny, vezme na sebe kabát, zabalí věci. Dneska nemusí jet do laboratoře za což je rád. Když se to tak vezme, už dlouho o Jindřichovi a Lukášovi neslyšel. V práci se sotva pozdraví a hned pracují. Měl by za Jindrou zajít, popovídat si s ním, co je nového, aniž by jim za zády stála Domina. Jde k parkovišti. Je tu trochu dřív, ale počká. Už z dálky vidí Karola, jak na místě přešlapuje. Přidá do kroku.
„Jak dlouho, už tu jsi?“ vyjede. Má podezření, že dost dlouho. Jestli se mu něco stane, Billy mu to omlátí o hlavu.
„Já…“
„Nasedni. Ještě mě Billy seřve za to, že jsi nemocný. Hned pustím topení.“ Za chvilku je v autě krásně teplíčko. „Proč jsi nepočkal uvnitř?“
„Nechtěl jsem vás zmečkat.“
Pitomec, pomyslí si.
„Kam jedeme?“
„Ke mně domu.“
„Cože?“ optá se udiveně. „Ale já…“
„Ve škole na to nemám čas,“ smete jeho námitky. Zatočí k Juliannině škole. Čeká před vraty, až se objeví. „Čekáme na mou dcerku. Ještě ji vozím, ale příští rok, už bude chodit ze školy sama.“ Otevře dvířka, zamává štíhlé postavě. Juliana se k němu rozeběhne. Potom si všimne Karola.
„Juli, to je Karol, jeden z mých studentů. Karole, to je Juliana. Pozdrav.“
„Tati, já to umím. Dobrý den.“ Posadí se na zadní sedadlo. Zvědavě pokukuje po vysokém mladíkovi. Způsobně sedí, i když Petr vidí, že má mnoho otázek na jazyku.
„Jak bylo ve škole?“ optá se.
„Dobře. Pozítří píšeme písemku z češtiny.“
„Pak se musíš důkladně připravit. Máš hlad?“
„Ne, prosím. Jedla jsem ve škole. Byl řízek s bramborami a jablko.“
„Tady bydlím. Potom se domluvíme co a jak.“
„Já jsem vděčný, ale…“
„Dobře. Tak vysedat.“
Karol si povzdechne. Je nervózní, protože neví, co má čekat. Nikdy by neřekl, že si Billy všimne jeho problémů a k tomu mu sjedná hodiny s tím nejlepším učitelem na škole. Je fantasticky a jeho přednášky jsou zajímavé.
„Posaď se v obýváku. Máš žízeň?“
„Nemám. Děkuji.“
„Čaj nebo kávu?“ optá se dál. Jeho slova ignoruje, protože jak zná studenty, dali by si, ale bojí se. Karol zrudne. Neví kudy kam.
„Čaj.“ Petr jde do kuchyně, zatímco Karol se kolem sebe rozhlíží. Je tu krásně. Petr zatím s úsměvem si vzpomíná na sebe, když byl poprvé na doučování češtiny u jedné starší učitelky. Málem že se bál pohnout, tak byl napružený. Stejně jak Karol. Ono se to poddá, ale až časem.
„Klidně se napij, já se převléknu. Nebude ti to vadit.“
„Ale ne!“ vyhrkne, vezme čaj a spálí si jazyk. Zamrká očima, ale udrží je. Petr se usměje. Dojde do ložnice, svleče si oblek a vezme hnědé tepláky s mikinou. Jde do obýváku. Vida, zřejmě se už naučil foukat.
„Tak co to bude?“ optá se.
„Fyzika. Billy… On, řekl něco?“ ptá se trochu trhavě.
Petr přikývne. „Tak jdeme na to. Které téma by to mělo být?“
„Měření radiálních rychlostí.“ Petr nadzdvihne obočí, potom se pousměje. „Nu což, tak jdeme. Máš to jen tenhle rok?“
„Ano. Není to můj obor. Nikdy jsem planety a podobné věci neučil. Plavu v tom,“ přizná se dost nešťastně. „Učil jsem se, ale je toho moc.“
Petr ho v pracovně posadí na židli, sám si vezme druhou. Zapne počítač, otočí židli a jedním hmatem vytáhne příslušnou knihu. Karol jenom zírá na knihy, které tu má. Kniha odpadne na stůl vedle počítače. Nalistuje oddíl exoplanety.
Juliana nakoukne, ale když vidí, jak jsou pohroužení do učiva, nechá je být. Rozloží si úkoly na stole, klesne na koberec a začne počítat.
„Tak co? Lepší?“
„Super.“
„Výborně. Dá nám to trochu práce. Takže příští hodinu si dáme myslím, že ve středu, potom v pátek, dobře?“
„Já… děkuji moc.“
„Není za co. Počkej, doprovodím tě dolů. Byla to zábava,“ přizná u výtahu. „už dlouho jsem exoplanety nevytáhnul. Měl bych se občas na to mrknout. Je to rozhodně zajímavý vědní obor. Co tvá práce? Jde to?“
„Pomalu, ale budu to mít. Problém bude s češtinou, ale jeden známý mi řekl o jedné holčině, která by mi to udělala.“
„Výborně. Když půjdeš tamtudy, zahneš, tak dojdeš na zastávku. Nemohu tě odvézt…“
„Ne. Moc děkuji. I tak jste pro mě udělal dost. Děkuji. Opravdu. Najdu to sám.“ Petr se za ním dívá. Vůbec si nevšimne stříbrného auta, v kterém sedí známá postava, která pro změnu nemůže uvěřit tomu, co vidí. Sleduje toho kluka. Je mu povědomý, ale neví odkud. Sevře rty. Co chtěl u Petra? Dívá se, jak jeho láska mizí ve vchodu. Zabubnuje na volant. Zatraceně, že by si někoho našel? Ne je to blbost. Petr takový není, ale co když někdo využil toho, že se rozešli? Počkat, jsou spolu. Včera si to řekli. Ne, je to jenom nějaký známý. Určitě. Podívá se s něhou v očích na patro, kde bydlí.
„Co tu ještě děláš, blbče?“ Sebere růže, zamkne auto. Dole má štěstí, protože zrovna jde jedna holka s košem. S tlukoucím srdcem vyjede nahoru. S knedlíkem v krku zazvoní na zvonek. Má pocit, že ještě nikdy se mu tak netřásly nohy jako nyní.
Petr udiveně se otočí k zvonku. Že by Karol tu něco nechal? Pak jde otevřít.
„Ahoj, slůně.“
„Honza! Honza!“ zavřeští nadšeně Juliana, prosmýkne se kolem tatínka a skočí na Honzu. Ten pustí kytku, chytí Juli. Potom pustí Juli, snaží se zachytit kytku.
„Mám ji.“
„Ahoj.“ Ucítí mlaskavou pusu od Juli. „Chyběl jsi mi,“ řekne bez rozpaku.
„Pojď dál. To jsi nemusel.“
„Ale jo. Omluva. Tak co cácorko, jak bylo ve škole?“
„Fajn! Byla jsem hodná!“ řekne hlasitě. „Dostala jsem samé jedničky.“
„A co ta dvojka?“ řekne s úsměvem Petr.
„Ta se nepočítá,“ odmítne ji. „Je z kreslení. Já prostě kreslit neumím,“ přizná těžce. „Ráda kreslím, ale prostě…“
„Není to ono. Zůstaneš na večeři?“
Honzovi se uleví. „Rád.“ Postaví Julianu na zem, hladově si prohlédne Petra. Je k nakousnutí i v té teplákovce. Líbí se mu. Jen by ho zajímalo, kdo byl ten kluk. Vyšel s Petrem, tak tu musel být. Odolá nutkání se podívat do ložnice. Vynadá si. Je tu Juliana, proboha. Za chvilku na to zapomene.
„Udělám jídlo.“
Honza se sebedůvěrou získanou naklepáním řízků vstane do stolu. „Pomohu ti.“
Nemusíš.“
„Já chci,“ řekne umanutě. Uvědomí si, že Petr vše dělal sám, když se to tak vezme. Uklízel, pral, vařil. Vlastně on si jen hrál s Juli.
Juliana se na oba podívá, ale mlčí. Rukama si podepírá bradu. Je zvědavá, co tatínek řekne. Většinou mu pomáhá ona, ale taky ji někdy vyžene z kuchyně. Obzvláště, když dělá něco poprvé nebo pracného. Je divné, že Honza chce vařit. Jsou to prostě dospělí. Nechce být velká. Mají to moc složité.
„Tak dobře.“
„Co bude?“
„Šišky s mákem? Máš rád sladké jídla?“
Honza se zaškaredí. „Moc ne, přizná. Raději maso. A ty?“
„Taky jsem je nemusel, ale Juliana je má ráda, takže je někdy udělám. Dneska to vyšlo na šišky s mákem. Moc toho dělat nemusíš. Šišky jsou udělané. Jen semeleme mák, přidáme cukr a ohřejme máslo.“
„Aha. Koupil jsi šišky?“
„Jo. Na večer nemá cenu vařit. Jak bylo v práci?“ optá se klidně, ale v nitru si říká: Co se to stalo? Žádné sexuální narážky, chce vařit, přinesl kytky. No ty růže by pochopil. Jsou jako omluva, ale ten zbytek?
„Perfektní. Zase jsem měl u sebe Novákovou.“
„Tím myslíš tu s těmi děsnými vlasy?“
Honza je překvapený. „Přesně tak. Ty si to pamatuješ?“
„Jistěže si pamatuji. Posledně měla zelený přeliv nebo melíry? Ehm nevím co je co,“ řekne s úsměvem, když hází do vody šišky.
„Oranžový drdol. Nekecám. Vypadala v tom děsně. Ode mě odcházela v slušivém přelivu, ale co je to platné, když někam půjde a ten kadeřník ji udělá, co ona si řekne? Práce na nic.“
„No jo, ale máš z toho peníze.“ Vezme sůl, osolí to.
„Tati, co budeme mít?“ ozve se Juliana.
„Šišky s mákem, bambulo.“
Ta se zaškaredí. „Nejsem bambula. Honzo, dal jsi taťkovi pusu?“
Petr se podívá na Honzu. Ten zrudne. Má pocit, že je to jako na začátku, kdy se styděl. Bože, vždyť už spali. Rychle ho políbí na tvář.
„Tedy s vámi je nuda.“
„Juliano!“ řekne přísně Petr. „Alou do pokoje. Úkoly máš?“
„Mám. Udělala jsem je, když jsi vysvětlovala tu fyziku. Tati, jak to, že to neumí?“ optá se. Honza se podívá na Petra. On, Snad ten mladík? Pak je to student. Další génius. Ještě jeden a nesnese to.
„Protože astrofyzika není jeho oborem, víš. Na vysoké škole, se člověk už specializuje, aby uměl dobře jednu věc, rozumíš? Bohužel má zrovna semestr s astrofyzikou. Jelikož se o planetách nemusel učit, nic o nich neví. Proto mě požádal o radu. Je velmi chytrý a umí moc dobře matematiku.“
Honza se scvrkává. Zdá se, že tomu lépe rozumí Juli než on. „Četl jsi Vojnu a mír?“ snaží se blýsknout.
„Kdysi jako povinnou četbu. Naprostá nuda. Vzpomínám si, že jsem přelouskal jen pasáže, kde se řezali.“
Honza zvadne. Tolik se snažil. Co má dělat, aby ho bral?
„Honzo, není ti nic? Jsi smutný,“ ozve se Juliana. Petr se na něj podívá. V jedné ruce síto, v druhé hrnek se šiškami. Nakloní hrnek a zaječí, protože si opaří ruku. Rychle ji dá po studenou vodu, ale tvář má staženou bolestí.
„Tati, není ti nic?“ Petr vytáhne ruku.
„Máš někde panthenol?“ optá se Honza.
„Co to je?“
„To je na spáleniny.“
Juli mu ukáže lékárničku. Honza najde panthenol, nastříká na ruku a jemně to rozetře. „Lepší?“ optá se zamračeně.
„Díky jo.“ Všichni se dívají na červenou ruku. „Snad puchýř nebudu mít.“
„Uvidíš.“
„Je po šiškách,“ řekne smutně Juliana.
„Neboj se. Vybereme je, opláchneme a bude to,“ řekne Honza. Opatrně vezmu jednu šišku, hodí ji do cedníku. Za chvilku si už na nich pochutnávají.
„Neřekl jsi, proč jsi smutný?“ pobídne ho Petr.
„To je pravda. Ty jsou dobré!“ nadšeně zvolá Juliana. „Tati, uděláš je zase?“
„Určitě.“ Ovšem bez Honzy v kuchyni. Honza se zamyslí. Má to říct? Ne, někdy jindy.
„Jindy ano.“
„Dobře. Zůstaneš tu?“
Honza zavrtí hlavou.
„Proč ne?“ dožaduje se odpovědí Juliana. „Přece jsi tu už spal.“ Oba dospělí zrudnou.
„Kvůli ruce.“
Juliana se zatváří zmateně. Nechápe, co to s tím má společného, ale podle výrazu se to nedozví. „Dospělácký věci, že jo?“
„Přesně tak. Půjdeme se podívat na animax?“
„Budeš mi číst titulky?“ optá se lstivě Honzy.
„Ještě to neumíš?“
„Ne, že neumím, nestihám to!“ řekne takovým tónem, že se oba rozesmějí. Juliana je šťastná, že je rozesmála. Všichni se posadí na pohovku před televizi. Za chvilku už dávají Bleach. Oba se usmívají. Honza drží Petra za zdravou ruku. Jemně ji svírá a připadá si klidně, úplný. Patří sem. Získá si ho. Ví to.
„Opravdu tu nechceš zůstat? Můžeš být na pohovce.“
„Ne děkuji. Ukaž.“ Vezme do ruky jeho zraněnou a prohlíží si. Puchýř nebude, ale ještě je červená. Otočí ji dlaní nahoru a vtiskne do ní polibek. „Miluji tě.“
Petr ohromeně se dívá, jak odjíždí. Zabouchne dveře. Jde do obýváku, kde trůní ve váze růže. Přivoní si k nim. Jsou nádherné. Jen mu nějak ten nový Honza nepasuje k tomu starému. Zamračí se nad tím.
„Zvládl jsi to!“ pobrukuje si cestou domu. „Jsi jednička. Dokonce ses udržel, abys ho nepovalil. A ten polibek na konci. Paráda. Ovšem totální krach na poli četby. Číst ty knihy co Petr, tak bych skončil v blázinci. Musím na tom zapracovat. Optat se, zda čte nějakou beletrii. Květiny měly úspěch. Horší to bylo v kuchyni,“ zabručí. „Ovšem to byla vina Juliany.“ Ale že ho přivítala. Byl úplně na měkko. Horší je to s tím novým géniem. Zatraceně, copak profesoři doučují vysokoškoláky? Taky je hezký, toho si všiml. Takový zajíček, kterého člověk má chuť zaučit do tajů lásky. Blbost. Petr by to nikdy neudělal. Za tři týdny bude Valentýn,“ skáčou mu myšlenky z jednoho tématu na druhý. Hodlá to pořádně oslavit, i kdyby na to měla jít celá výplata. Jen doufá, že nevyhodil ty rozkošné nicotnůstky, co mu kupuje. Nad oslavou se musí důkladně zamyslet. Taky mu nikdo nesmí na ní překážet. Tím méně nějaký zajíček z vysoké.
Mobil. Ségra. Zapne ho.
„Čau, co je?“
„Nemohu spát. Tak jak to dopadlo?“
„Co dobře, akorát si Petr opařil ruku, ale nevypadá to, že by měl puchýř. Juli byla ráda, že mě vidí. Ovšem Vojna a mír nezabraly.“
„Copak?“ Jitce něco nesedí. Možná málo nadšený tón.
„Měl tam nějakého zajíčka,“ řekne mrzutě.
„E…e...e…Cože?“ dostane ze sebe pracně, když si spojí zajíce s mladým klukem. Nemůže tomu uvěřit. Petr a zajíčka, „Nespletl ses?“
„Ne. Byl tam na doučování.“
Jitka vybuchne v smích. Honza se nasere, že ho nebere vážně a vztekle hovor zamáčkne. Nechápe co je tu k smíchu.
„Hej… On to zavěsil.“
„Tvůj bratr, miláčku? Nechceš si jít lehnout? Zlobí?“
„Trošku jo, ale Petr měl u sebe někoho na doučování a milý Honzík teď žárlí, že si přivedl mladšího zajíčka.“ Vybuchne opět v smích, až se celá natřásá. Slávek nechápe, proč se směje. Jemu to nepřipadá vůbec směšné. Jitka si otře slzy. „Má co chtěl.“
„To není vůbec legrační. Chudák.“
„Cože?“ Jitka zůstane na něj civět. „Chudák?“
„Jo. Teď se bude trápit a dohadovat, zda spolu něco mají nebo ne. Děsný je to, víš.“
„No možná, ale Petr takový není. Se studentem by se nezapletl,“ pokývá hlavou.
Slávek se na ni skepticky podívá. „Hele, je to chlap, i když gay. Jestli nemladý přitažlivý proč ne. K tomu si rozumí víc, než s Honzou. Promiň, ale mezi nimi je rozdíl asi jako mezi slonem a švábem.“
„Hele, nech si toho. To vezmeš nazpět!“ bouchne ho.
„Beru nazpět.“
„Ovšem něco na tom je.“
Slávek pokrčí rameny. „Lehni si.“ Jitka ho poslechne. „Myslíš, že spolu něco mají?“
„Spí,“ přikáže ji. Čte si z počítače poslední finanční prognózy a potřebuje se soustředit.
„S tebou je taky zábava,“ postěžuje si.
Slávek povytáhne obočí, odloží papíry. Přesně ví, co chce. „Skutečně?“ pošeptá ji do ucha a jemně do něj kousne.
„Blbá ségra!“ nadává Honza. „Blbá!“ třískne do volantu, až se ozve houkačka. To se mu musela smát? Dobře ví, že žárlí, ale Petr by to neudělal. Petr je na rozdíl od něj džentlmen. Zatraceně!
Mobil.
„Honzo, jsi už doma?“
„Petře? Ne. Já…,“ neví, co říct. Zaparkuje, nechá auto blikat. „Vadí ti, že jsem hloupej?“ vypadne z něj.
Petr se překvapeně posadí. Neví, co ho napadlo mu zavolat. „Cože? Samozřejmě že ne. Jak jsi na to přišel? Nejsi vůbec hloupý. Takové blbé řeči,“ rozzlobí se. Začíná tušit, kam to směřuje. Už se s tím setkal u žáků.
Honza dýchá. „Já jen, že se se mnou nemůžeš vůbec bavit. Nemám ani střední. Nečtu, nedívám se na dokumenty, nechodím do divadla.“
„Zato umíš krásně česat. To je taky umění a já to neumím. Každý umí něco. Jak tě to mohlo napadnout?“
Honzovi se trochu uleví. „Já jen, že všichni tví známí jsou tak chytří. Dokonce i Slávek.“
Petr se usměje. Blázínek. „Lukáš není. Olga není. Tomáš není. Spousta jich není. Kdybych chtěl chodit s někým chytrým, chodím s Jindrou ne s tebou, rozumíš?“
Honza sedí, pitomě se usmívá. „Já se budu snažit.“
„To je tvoje věc, Honzo, ale nechodím s tebou kvůli genům, nebo abych se bavil o matematice.“
„A chtěl bys?“
„Ani náhodou! Jsem rád, že se o ní nemusím bavit.“
Honza se usměje. „Určitě?“
„Na sto procent. Mám to v práci, v druhé práci, slyšet to doma - hodím si špagát. Kupodivu nežiju jen matikou a fyzikou, i když je mám rád.“
„Slůně…“
„Co je?“
„Miluji tě.“
„Já tebe taky. Dobrou noc a dojeď v pořádku.“
„Sladké sny,“ zavěsí. Tak nějak se mu ulevilo, i když trochu pochybností má, ale v jednom má pravdu. On se o střihání jako technikách taky nebaví mimo svůj okruh. Vyjede. „To se ti povedlo,“ pobrukuje si do bubnování prstů o volant.
Malý poklad - 67. Tati, Honza se divně chová.
