Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 část z cyklu Spirála života : Knihovníci

3. 4. 2008

                                                  3.

 

                                            Knihovníci

 

„Ravene vzbuď se,“ zatřese Kai Ravenem. Je už oblečený.

„Jsi na mně zlý.“

„Jak zlý?“

„Jsi oblečený dobře víš....“

„Jsou tady,“ přeruší ho Kai.

„Cože? Kde?“

„Trpělivě stojí před domem,“ povzdechne si a sedne na postel. Skloní se k Ravenovi a vtiskne mu na rozespalé rty něžný polibek. Raven přivře oči a obtočí mu ruce kolem krku. Kai si povzdechne a pohladí ho po tváři. Vnímá strukturu jeho pokožky a ranní strniště. Je nádherný, když se probudí.

„Necháme je čekat!“ prohlásí s ďábelskou jiskrou v oku Raven. Kai si podepře bradu a zvažuje. Pak se zasměje.

„Dobře. Běž se osprchovat, udělat jídlo a já zavolám doktorovi. To abys viděl, že taky pracuji,“ a hbitě uhne před polštářem, který přiletí od Ravena a jeho něžné ručky.

Něžné ručky, se ušklíbné. Co ho to napadá. S úsměvem sebere telefon, mrkne na čekajícího Daemona a vytočí číslo doktora Wilcoxe. Okrajově poslouchá jak Raven jde do koupelny. Zasteskne se mu, že není s nim v té sprše a lenivě se nemiluji.

„Halo?“

„Doktore Wilcoxi jak se daří? A co dělá  Nicole? Je v pořádku?“ povídá milým hlasem a v očích má krystalky ledu. Doktor, jeden z malá lidi, kteří vědí jak vypadají a čím se živí. Nezná jejich pravou identitu, ale i tak je na seznamu mrtvých lidi a doktor to dobře ví.

„Kdo volá?“

„Jak smutné, že jsi na nás zapomněl potom co jsme pro tebe udělali.“

„Nenechám se vydírat a neznám vás.“

„Jak drsné,“ ale usmívá se. Asi na ně už zapomněl. „Chase a Kenn, pamatuješ.“

Ticho a pak přiškrcené  „Ano.“

„Výborně. Takže amnézii máme za sebou. Jak se vám oběma daří?“

„Nemohli byste nás nechat... ne hádám.“

„Správně. Takže jak se má naše roztomila Nicolle.“

„Co potřebujete?“

„My nic doktore Danieli. Jen jsem dostal chuť ti zavolat. Neboj se přece.“

„U vás si člověk nikdy není jistý,“ a pak Kai slyší váhávé. „Neobjednal si u vás někdo ehm... moji eliminaci.“

„Doktore krásně řečeno. Ne neobjednal. Potřebuješ něco po nás?“ ví, že zřejmě ne, ale neodolá ho popíchnout.

„Proboha ne. Jsem doktor!“ zvolá. „Budu se ženit. Ne nemusíte jezdit na svatbu.“ Začne spěšně odmítat jejich příjezd na svatbu. Při té hrůzné představě jich dvou na tak důležité oslavě, mu vstávají vlasy. A pak jsou až moc přitažlivi, si neochotně přizna.

„To rád slyším. Takže Nicolle řekla ano.“

„Ano,“ ozve se šťastně v telefonu. „A čert to vem. Jestli chcete tak přijeďte. Nebýt vás tak tu nejsem a Nicolle má pro vás slabost. Nechápu proč, ale je anděl.“ Kai poslouchá chrastění nádobí v kuchyni a jeho oči prozáří štěstí a něha. 

„Pokud nám to dovolí práce přijedeme. A když už jsme u toho kdyby něco doufám, že nás budete dál ošetřovat.“ Sice budou mít zdroje těch neznámých, ale člověk nikdy neví kdy bude potřebovat operaci a Wilcox je prvotřídní chirurg s pozlacenýma rukama. Nebýt jeho tak už nikdy by Ravena nepolibil na ty jeho rozkošné... chce ho. „Pozdravujete Nicolle ano.“

Zaslechne vzdáleně Ano a pak ticho. Skoro náměsíčně jde do kuchyně a zastaví se ve dveřích. Je možné být ještě víc zamilovaný? Raven se k němu otočí s vlasy svazánými do modré gumičky.

„Mám rád rozpuštěné vlasy,“ zachraptí hlasem v kterém se ozývá touha. Raven se otočí, přijde k němu a políbí ho. Kai si ho přitáhne do náruče.

„Já vím, ale kuchyň to nemá v lásce. Pozvi ho dál. Udělám i pro něho snídaní.“

„Budu žárlit. Dělit se o tvoji snídaní s někým jiným.“

„Tak dobře nech ho čekat tam ještě déle.“ Kai si povzdechne.

„Tak dobře jdu pro něho. Začínám to nesnášet.“ Raven se s úsměvem dívá jak mizí a pak jeho úsměv se ztratí. Opře se o linku a zkoumá nakrájenou zeleninu. Proč se to muselo tak vyvrbit. Byli šťastni. Měl by odejít od Kaie. Jenže to nedokáže. Zvykl si na jeho úsměv, na polibky i na náruč. Na jeho humor i to, že s někým může sedět a mlčet. Neví jak by znovu zvládl být sám a přitom byl skoro celý život sám.

Vezme nůž a začne krájet sýr na tenké plátky. Oba se nemůžou vrátit zpět. Jsou k sobě připoutáni. Tak aspoň on to vidí a Kai zřejmě taky. Zvládnou to. Plátky umně stočí do kornoutu a dá na zdobený talíř. Z obývacího pokoje slyší hlasy. Tak ten vetřelec je tady.

„Máš skvěle zabezpečený dům,“ kýchne Daemon. Jeho žluté oči klidně hledí na Kaie.

„Nebudu se ptát jak víš, že tu bydlím.“

„Jednou se to dozvíš.“ Daemon přešlapné z nohu na nohu. Je znovu omráčený tím, že ho vidí. „Ani nevíš jak moc se podobáš otci,“ vyhrkne. Kai se zamračí. Zase otec.

„Asi nebudeme si povídat na prahu dveří. Pojď dál.“ Daemon vejde, sundá si boty, bundu a jde do obývacího pokoje.

„Panečku to je nádhera.“

„To ano.“ Ukáže rukou na pohovku. Daemon položí tašku na stůl. Odkašle si.

„Mám tady pro vás komunikační zařízení s náma. Je trošku novátorské pro vaši technickou úroveň, ale nic co by někoho cizího zas tolik znepokojilo.“ Kai ohromeně se dívá jak vytahuje něco podobného noteboku. Daemon to položí na stůl. Otevře a objeví se monitor.

„Tak dost. Schovej si to,“ řekne zuřivě Kai. Daemon ztuhne.

„Ale potřebuji s tebou nějak komunikovat.“ Je z toho tak nešťastný, pomyslí si Kai.

„Jídlo! Už jsi jedl Daemone?“ zvolá rozverně Raven. Kai s Daemonem se k němu otočí. Usmívá se a Kai zničeho nic zjišťuje, že i jeho vztek polevil.

„Ravene. Tvoji snídaní si dám vždy rád.“ Daemon odsune zařízení a Raven na stůl rozloží talířky.

„Kai pomoz mi nebo to bude strašně trvat.“ Kai si trpitelsky povzdechne. „A nic nerozbij,“ dodá klidně Raven. „Je nešika.“ Daemon je rád, že aspoň někdo ho tady přivítal.

Za chvilku všichi sedí za stolem a pochutnávájí si na Ravenově snídaní.

„Jak se jen můžeš s ním tak klidně bavit?“ otáže se s plnou pusou Kai Ravena.

„No protože je to host a víš měl bys být přestat tak naježený. Bodáš.“ Raven ho pohladí po tváři a Kai si povzdechne. Jeho dotek s nim, vždy dělá takové divy.

„Máš pravdu.“ Oba si nevšímají Daemona. Ten si odkašle. Má pocit, že tady nemá co dělat, ale musí vyřidit pár věcí. „Dobře pustíme se do toho. Ta snídaně aspoň to všechno jak bych řekl...“

„...zmírní...“ napovíd tiše Raven.

„Ano. Asi ano. Takže povídej.“ Daemon sáhne do tašky a vytáhne desky.

„Nemohli jsme s Beou, to je náš počítač, vám tady dát jiné věci jako virtuální fotografie, tak vytvořila z našich archívu  fotografie. Je to pro tebe Kai,“ podá mu desky a Kai si je položí před sebe. Raven s Daemonem se na něho dívají co on na to.

„Možná by bylo lepší nechat minulost spát,“ začne tiše.

„Blbost Kai. Otevři to. Jsem zvědavý jako kotě.“ Kai k němu vzhlédne a otevře album. Raven s Kaiem vytřeští oči a Raven zkoumavě přejede rukou Kaiovy rysy a pak ty na fotografii.

„Chápete proč jsem tak nadšený?“ Kai se dívá na svého dvojníka. Jen oči má jiné.

„Oči máš po matce Arianě. Patřila k výzkumu genetiky. Nepodařilo se nikoho z nich zachránit. Jen tebe.“

„Taky mi to nemusíš opakovat.“ Listuje albem. Raven se dívá jak přetáčí jednu stránku za druhou a před nimi defiluji vzpomínky. Prohliží si fotografie na kterých je muž tak podobný Kaiovi. Nakonec v tichu Kai album opatrně zaklapne. Odkašle si jak chce si pročistit krk. Neví proč, ale dojalo ho to.

„Děkuji ti a Beae taky.“

„Není zač. Jen jsme si říkali, že bys rád měl nějakou fotografii rodiny.“ Kai vnímá napnutou postavu vedle sebe. Položí mu ruku na paži. Raven se smutně pousměje a zvedne se. Jde do kuchyně. Kai vyrazí za ním, zezadu ho obejme a drží.

„Já jsem tvoje rodina Ravene a ty moje, rozumíš.“ Raven ztuhle přikývne. „Víš, můžou předložit fotografie, jenže jsem otce i matku nikdy  nepoznal. Nemám na ně žádné vzpomínky, ale s tebou mám tolik vzpomínek. Je sice krásné, je poznat aspoň takhle, jenže to je vše. Možná je to kruté, ale oni tu nejsou a ty ano a ty patříš ke mně. Nevím jak to říct lépe.“ Raven se k němu otočí a jemně ho políbí.

„Děkuji,“ zašeptá. Kai zrozpačiti.

„Jsi moje rodina. Nemám nikoho jiného,“ šeptá mu do světlých vlasů a objímá ho kolem štíhlého těla. „Kdyby se něco stalo, já nevím...“ ucítí na rtech prst.

„Budeme dál pokračovat jako by se nic nestalo.“ Oba se na sebe dívají. Mají pocit, že se něco změnilo a nevědí co. „Pomoz mi s kávou.“ Kai přikývne a pomáhá mu. Za pět minut je obývací pokoj provoněn kávou.

„Co vlastně chcete po mně a na rovinu.“ Hlas Kaie studí jako krystalky. Daemon překvapeně zamrká. Má pocit, že před nim sedí jiní lidé než přd chvilkou. V klidu piji kávu, ale jejich obezřetné vzezření, bezbarvý hlas s ledovýma očima vyprávějí, že tohle jsou opravdu oni. Kardinal s Mylady. Daemon se zachvěje. Dva nejlepší nájemni vrazi na americkém kontinetu a jsou spolu. Tvoří obrovskou moc, kterou by se nemělo jen tak přehlížet. Možná se dokonce i v Kaiovi spletli a on místo, aby je chránil je zničí.

Kai s Ravenem sedí vedle sebe klidně, jako by se nezeptali co chce. Musí vědět na čem jsou a to zvládnou jen jejich skutečná já a dovednosti, které tak dlouho pilovali.

„Takže,“ klidně řekne Kai.

„Dobře co chceme. Chceme abys nás chránil před barbary, zlouny, spalovači, těmi parazity co hnijí na naši hezké zemi!“ syčí nenávistně.

„Před čím?“ zdvořile se otáže Raven. Daemon se k němu obrátí.

„Ehm no... barbary my jim tak říkáme, protože zapálili Knihovnu.“

„Aha. Kai chápeš tomu?“

„Ne Ravene. Ani ň. Prosím vysvětlí.“

„Já nevím vzhledem k Ravenovi....“

„Vyjasníme si jednu věc. Raven je se mnou a bude se mnou. Takže pokud mně chcete a vidím, že chcete, tak ho budete brát jako bych to byl já. Takže...“ zopakuje. Daemon si uvolní knoflíček u košile. Nečekal nic takového. Co teď má dělat? V Nové Knihovně nestihl s ostatníma prodiskutovat tuhle fatální situaci. Jeho pohled sklouzne na přístroj, který byl kvůli snídani, odsunut až na kraj stolu.

Spojí se. Nic mu jiného nezbývá. „Mohu se spojit?“ a mávne rukou k přístroji.

„Dobře. Proč?“

„Nejsem sám v našem společenství a  nepřijímáme hned tak někoho. Většinou jsou léta prověřování. Musím se poradit s ostatníma.“

„Já jsem nebyl.“

„Ano nebyl, ale ty jsi synem Cola.“ Daemon se zarazí. Přece nezná skutečnou povahu Kaie. Co když nebude chtít dělat to co jeho rodiče? Co když je jiný než Cole  a Ariana? Ti dva je chránili po dlouhá léta, stejně jako před nim jejich otci a u nich se povolání dědí z generace na generaci. Děti jsou vychování v tradicích Knihovny, ale Kai nebyl u nich vyhován, ale světem, který oni i přes jeho chyby, chrání. Rozhodnout musí všichni.

„Máte mezery v tom systému, ale dobře.“ Daemon šťastný, že nemusí nést tíhu rozhodnutí vezme notebook a zapne ho. Kai s Ravenem ho zvědavě pozoruji co to kuchtí, ale snaží se nedat najevo, že je to vůbec zajímá.

„Hotovo!“ nadšeně zvolá Daemon. Zapne tlačítko. „Tohle je obousměrný přístroj a vysvětlím potom. Beo?“

„Daemone. Jak to jde?“ ozve se nádherný sytý ženský hlas.  Na obrazovce se objeví překrásná tvář ženy neurčitého věku. Usmívá se. Kratší černé vlasy a nádherné zelené oči jakoby kočiči, člověka by přivedly k šílenství a smyslné ústa zas by vzbuzovaly touhu po hříchů a dotknout se jich. „To je Bea,“ představí ji pyšně Daemon. Kai s Ravenem se zvednou a v klidu se posadí vedle Daemona.

„Ahoj Beo!“ klidně řekne Kai.

„Ahoj Beo. Není moc dokonalá?“ udiveně řekne Raven. Na obrazovce se tvář rozesměje.

„Děkuji jsem počítač a tohle je moje virtuální podoba. Dlouho jsem hledala tu vhodnou formu, která by se všem libila.“ Kai pohlédne na Ravena a ten na něj. Nějak to zvládnou.

„Beo můžeš nás propojit s ostatnima, ale prosím bez obrazu.“

„Jistě.“ Na obrazovce se objeví čtverce s různými motivy obrázků.

„Ahoj Daemone. To jsou oni?“

„Ano,“ odpoví Daemon.

„Oni nás vidí?“

„Jistě,“ řekne pyšně Daemon. „Trochu zastaralý přístroj pro nás, ale velmi vyhovující pro vás dva a nikoho nic nenapadne.“

„Co ještě umí?“

„Spoustu...“

„Daemone!“ ozve se hlas a pak smích. Daemon se přihrbí, ale usmívá se.

„Dobře, proč vás volám...“

„Byl jsem zrovna na snídaní,“ ozve se mrzutý hlas. „Můžeš trochu hýbnout kostrou. Jsi pomalý a Darius se uzdraví.“ Daemon přimhouří oči a tváří se mu rozlije vděčný úsměv.

„Děkuji Ritto.“

„Hmmm,“ ozve se zabručení. „Takže proč nás taháš tak brzy z posteli?“

„Já v ní ještě nebyla.“

„Copak ty a ticho.“

„Tady Kai, který by měl převzít roli Ochránce nechce opustit Ravena, který nepatří k našemu společenství. Musíme se rozhodnout jestli....“

„Buď oba dva nebo nikdo,“ vmisí se do toho tvrdě Kai.

„Kai,“ vydechne Raven. Obrazovka pomrkává, ale jinak není slyšet žádný zvuk. Daemon se opře a dívá se do stropu.

„Daemone, pokud se rozhodnete pro Ne copak bude?“ Daemon stočí hlavu ke Kaiovi.

„Nevím. Asi sbalím všechno, i album a odejdu. Neuvidíte nás.“

„Ale víme o vás.“

„Nenajdete nás a možná bychom mohli vám vymazat vzpomínky. Problém budou ti druzí. Ti po vás půjdou dál. A my vás chránit nebudeme.“ Kai přemýšlí o prékérní situaci do které se dostali.

„Oni nás najdou i kdybychom zemřeli.“

„Ano.“

„Jenže pokud zemřeme důkladně...“

„DNA testy. Kai nosíš v sobě stejnou genetickou informaci jako tvůj otec a matka. U tebe není rozvinutá. Podle ni bezpečně poznají pravdu.“ Kai zbledne.

„Proč mu to říkáš?“

„Omlouvám se,“ zašeptá Daemon. „Já jim věřím.“

„Oběma?“ otáže se přísný hlas a červená květina se rozsvítí. Daemon polkne.

„Ano. Oběma.“

Jednotlivé čtverečky se rozsvěcují. Jen jedna zůstává tmavá. Jsou na ni žluté kočiči oči.

„Daemone, přiveď je.“

„Ano pane.“ Obrazovka pohasne a objeví se tvář Bey.

„Konečně nové tváře. Jsem tak nadšena,“ a opravdu v tváří je vidět nadšeni. Kai s Ravenem pokrčí rameny.

„Co teď mimozemšťane?“

„Nejsem emzák!“ vyjede na ně Daemon. „Za svůj vzhled nemohu.“

„Klidek. To jen my se musíme s tím nějak vyrovnat. Lepší si představovat, že jste z jiné planety než to, že existujete,“ uklidňuje ho Kai.

„Aha. Dobře prostě pojedete k nám na centrálu a tam se uvidí.“ Spokojeně se napije studené kávy. Kai s Ravenem se rozesměji a Daemon zamrká co jim na tom připadá tak směšného. Naopak je moc rád, že to takhle nádherně dopadlo.

„Jak nás tam chceš dostat?“ Raven se snaží posbírat nádobí, ale po chvilce toho nechá a jen sedí a pochechtává se.

„No letadlem. Jak asi jinak. Je to odsud daleko.“ Znovu smích.

„Víš.. já my...myslel jak nás dostaneš do toho letadla,“ zeptá se Kai vážně.

„Ach,“ začervená se „ tohle.“ Rozpačitý Daemon se dívá na šálek v kterém na dně je  trochu kávy. Neuvažoval nad tím, že by s ním nechtěli odejet pryč a aby je paralyzoval s tím taky nepočítal. Je prostě na to nepřipravený. Kai s Ravenem bezvýrazně pozoruji jeho rekaci.

„Ravene pojedeme?“

„Mně se moc nechce? Co když nás tam sní anebo s námi něco provedou?“

„Máš pravdu. Nikam nepojedeme.“

„Počkejte ty testy musí proběhnout...“

„Tak testy. Pěkně se Knihovníci vybarvují. Zřejmě nebudou tak mírumilovní jak se tváří. Budou do nás píchat ohavné injekce a cpát prášky a...“

„... a taky nás cvičit jako panáky a píchat do nás trubičky a skenovat a možná ještě nám ubliží...“ Daemon s hrůzou poslouchá jak chladně si vypraví co budou jim provádět. Přece nejsou takoví to ne, ale pár testů musí provést. Musí!

„Ne prosím to nikdy!“ chraptí a střídavě se dívá z Kaie na Ravena.

„A možná ná nás začnou testovat nějaké zbraně,“ Kai s vážnou tváří dodá. Raven se otřese. „A pak bych se s tebou nemohl milovat. To nesnesu! Odmítám!“

„Zbraně ne to to bychom nemohli jsme Knihovníci. Proto vás potřebujeme!“ to už Daemon křičí a vztyčí se z pohovky. Oddechuje a v tom se Kai s Ravenem začnou smát.

„Jdeme balit Ravene. Chceš zabalit ...“

„Pssss to je tajemství. Mám tebe.“ Oba se zvednou a nechají Daemona s otevřenou pusou stát v obývacím pokoji. Směji se ještě ve dveřích do ložnice, když Daemon se usadí. Jsou to ale ďáblici. Ti dva. Rozhodně vnesou závan  čerstvého větru do Knihovny. Bohužel ty testy budou muset být. Pokud teď hned ne tak potom co dostanou úkol a buď ho splní nebo ne. Sevře šálek a chce se napít. Nic tam skoro není, všimne si dole škraloupu. Obrazovka se rozsvítí a na ni se objeví starší tvář muže.

„Tak jak Daemone? Víš, že je to naléháve.“

„Vím to a pojedou. Trochu si zažertovali, že ne, ale pojedou.“ Na tváři muže se objeví úleva. „Jen ty testy. Možná počkáme až splní úkol.“

„Bylo by lepší teď.“

„Budou po nich oslabení.“

„Bereš i Ravena Daemone? Co s ním? Nemá takové dispozice jako Kai.“

„Napadla mně jedna věc, ale to až později. Něco co možná zvýší později Kaiovy šance na přežití. Něco co možná by Colovi zachránilo život.“  Starší muž nadzvedne obočí. Něco nového? Co má na mysli?

„Dobře. Je to na tobě.“ Monitor pohasne a Daemon si povzdechne. Pokud jeho předpoklady se nepotvrdí, tak Knihovna i Knihovnící zaniknou a nepřítel získá veškerou moc. Nesmí k tomu dojít ani náhodou. Svět jaký je, by se dost změnil. Nemohou počítat, že lidé, kteří spálili Knihovnu budou tak tolerantní a věci, znalosti, které ukrývají po staletích  nepoužiji. Je to hrozné nést na ramenou tíhu světa. Zvedne se, když ty dva uvidí ve dveřích.

„Tak Daemone pojedeme. Mám pocit jako Robinson Crusoe. Nový svět a k tomu klidně člověk může zaklapat bačkorama.“

„Jednou umřít musíme,“ klidně pronese Raven. „Nepočítal jsem s procházkou, takže musíme ke mně a zabalit pár maličkosti. Ta kytice asi nepřežije Kai,“ smutně k němu pronese.

„Nevadí. Až s tím skončíme zasypu tě ...“ nakloní se k němu „...růžovými plátky v ložnici nahého a pak tě pomiluji, že zapomeneš na všechno kromě mně.“ Daemon by rád věděl co mu povídal, že se začervenal. Možná něco milostného? Nechápe jak mohou povídat o smrti a životě v stejnou dobu.

„Můžeme jít?“

„Jistě a tohle?!“ nedbale mávne k monitoru.

„Tohle?“ sakra musel si toho všimnout?

„To je, to je,... nevadí když to tu nechám na nějakou chvilku. Nechce se mi s tím tahat nazpátek.“

„Vadí a dost. Při vašem technickém pokroku by mi to bylo schopno vybílit dům.“ Raven se rozesměje.

„Chodici notebook a  vykrádá ti tvoji komoru se zbraněmi.“

„Mám tam pár pěkných kousků a ne zrovna levných,“ zavrčí Kai. „Ty bys z toho nebyl taky nadšený kdyby ti se někdo hrabal v tvých jedech.“

„Mám jeden i pro Ravena,“ pronese Daemon ignorující slova zbraně a jedy.

„Co?!“ vykřikne Raven. Kai se rozesměje a plácne ho po zádech. Raven zatřepe hlavou a Daemon se radostně usmívá.

„No abychom se mohli spojit s oběma.“ Raven se opře o Kaie a jeho ramena se začnou otřásat. Daemon pokrčí rozpačitě rameny. „Kaii není mu špatně, že ne.“

„Není. Jen neví jestli se smát nebo plakat.“

„Aha. Já ho tady nechám ano.“

„Dobře a nepotřebuje připojit do zásuvky?“

„Do zásuvky?“ Daemon přemýšlí o čem to povídá.

„Elektřina.“

„Aha ne nepotřebuje to nic takového. Půjdeme?“

„Jistě.“ Raven se mezitím uklidnil a všichni tři sejdou do garáže. Vedle maseratti parkuje Ravenovo porsche. Všichni se podívají na nádherná sportovní auta pro dva.

„Přijel jsem taxíkem,“ suše pronese Daemon. Kai vytáhne telefon a objednává taxíka. Všichni vyjdou ven z domu a Kai zmáčkne tlačítko.

„Od Harryho?“ prohodí Daemon.

„Ano,“ klidně odvětí jako by se nechumelilo. Při jejich možnostech by bylo divné kdyby nevěděli o něm nic. Vede je dál od domu. Obejdou dva bloky, když uvidí taxíka. Nasednou a Raven nadiktuje svoji adresu. Daemon se chce ozvat, když mu Kai zmačkne bolestivě ruku. Tiché zaúpění ignoruje. Všichni mlčí. Vystoupí u nějakého domu.

„Proč?“ zeptá se udiveně Daemon. Nejsou u domu Ravena. Ti nic neřeknou a v klidu jdou jako na procházce, ulicemi až k Ravenově domu. Za nim jde Daemon a nic nechápe. Kai přemýšlí, jak Daemon se diametrálně odlišuje od nich. Pro ně je už samozřejmosti, že nastupují, vystupují někde jinde a ne před svým domem, že pečlivě hlídají jestli za nimi někdo nejde nebo nejede. Teď už začíná docela chápat, že můžou být zoufalí. Kdyby Daemona někde zabili a pohodili do škarpy, možná ani by to nezjistili. Nechápe co vede Daemona k takové důvěře v něho. Nerozumí tomu. Vejdou do domu Ravena, pozdraví dole vrátného a vyjedou nahoru.

Raven odemkne byt a všichni přejdou do obývacího pokoje.

„Božínku to je výhled!“ zvolá nadšeně Daemon a hrne se k oknu. „Ten byt je nádherný stejně jako ten dům. Ne nebyl jsem tu. Jen viděli jsme plány. Nechceme abyste měli z nás špatný pocit,“ vzápětí z tašky vytáhne stejný přístroj jako u Kaie a položí ho na stolek hned vedle nádherné květiny. „To je nádherá. Kde takhle vážou květiny?“ obdivuje karmínovou barvu kaly a něžnou růžovou barvu růží. Odpoutá se od těch překrásných květin a začne vylaďovat přístroj.

„Daemone jsi u Ravena?“ ozve se Bein hlas. Daemon přikývne. „Tak natoč mi to ať se mohu rozhlédnout.“ Daemon to udělá. „Moc krásné. Perfektně sladěné. Dělal to bytový arch...“

„Neurážej. Moje dílo!“ vyhrkne Raven se založenýma rukama. „Jdu balit nebo ji zaškrtím počítač nepočítač.“

„Má ještě tělo,“ řekne Daemon, ale to už Raven neslyší. Kai se pohodlně usadí na pohovku a střídavě  pozoruje dveře za kterými zmizel Raven a Daemona, který něco dělá s tím přístrojem. Nakonec ho zavře a jas monitoru pohasne. Má pocit, že s jeho příchodem se dostal do Země Nezemě a Daemon je kapitán Hook. Nějak musí to ustát a to ještě vůbec netuší co ho čeká v té jejich Knihovně.

„Daemone co je to Knihovna?“ Daemon k němu zvedne žluté oči. Zvažuje.

„V letadle vám to řeknu. Bude to lepší a nebude to pro vás takový šok, až tam vejdete a setkáte se s lidmi i ostatními. Víte Knihovna je pro nás velmi důležitá a chrání tajemství stará tisíce let. Záleží na nich jestli svět bude takový jako doteď nebo ne.“

„A tohle záleží na nás.“

„Ano,“ řekne těžce.

„Nejsme hrdinové. Jen nájemní vrazi a ty mají do hrdinů daleko. Bereme peníze za to, že zabijeme člověka a ukončíme jeho existenci,“ ode dveří to pronáší Raven v klidu, jako by to byla maličkost.

„Daemone, Raven má pravdu. To jsme my,“ přisvědčí Kai.

„My si to uvědomujeme,“ tiše pronese Daemon. „Knihovníci chrání, jenže už jsem to říkal, potřebujeme vás dva, ale ne za každou cenou. Pokud by se něco zvrtlo, tak máme dost sil vás zastavit.“

„Výborně takže ujednáno.“ Kai vstane a Daemon nechápavě zvedne hlavu k nim dvou. Jsou jak den a noc a přece od sebe neoddělitelní. Nebo už si vymýšlím?

„Nerozumím.“

„Nemusíš. My víme co jsme potřebovali vědět.“ Daemon se zvedne od přístroje a nechá ho tam ležet. Nerozhlédnou se a jdou ke dvěřím. Daemon za nimi. Ve výtahu Raven zavolá taxíka. Oba na sebe dívají s úsměvem, v rukou po tašce. Daemon obdivuje jejich klid. Nemůže si pomoci, ale na jejich místě by nejspíš s jekotem utíkal, ale to, že zabijejí lidi ho docela probralo. Ví, čím se oba živí, ale takhle to slyšet od obou je něco jiného, než ze zpráv Bey. Polkne. Zabijejí lidi.

Oni Zemi mohou vyhladit mžiknutím oka. Jsou o to lepší? Protože hlídají poklady o kterých sní většina diktátorů, vědců a dalších lidi? Svoji roli zná už do narození a stejně je to i s jeho bratry, jenže ti dva do toho spadnou jak čerstvě narozená mimina. Nezaleknou se odpovědnosti? Nebudou chtít utéci? Neví. Nadiktuje taxíkařovi adresu menšího letiště. Jedou a on se dívá po New Yorku. Velké jablko. Měl by se zasmát, ale moc mu do smíchu není. Pokud oni dva zkrachuji.... ne nesmí takhle přemýšlet. Všechno dopadne vpořádku.

Po hodině velmi mlčenlivé jízdy je řidič vyhodí na malém letišti, které je spíš zřízeno pro soukromé účely než pro cokoliv jiného. Daemon zaplatí a vede je do vzdušné prosklené hlay. Kolem není moc lidi. Raven s Kaiem zvědavě se rozhlížejí.

„Byl jsi ti někdy?“ zašeptá Kai nenápadně Ravenovi. Daemon šel vyřizovat jejich odlet.

„Tohle je pro bohaté,“ a zvedne prst nahoru. „Horních desettisíc.“ Kai přikývne.

„Tak jdeme.“

„Další vrtulník?“

„Ne kdepak. Poletíme daleko. To by vrtulník nezvládl.“ Vede je k štíhlému stroji  podobající se posledním modelům luxusních plavidel pro bohaté.

„Nádhera Daemone. Mohu si jedno takové pořidít, když budu u vás? Chtěl bych se to naučit pilotovat.“

„Klidně,“ odpoví Daemon. Ravenovi se zalesknou oči a Kai se usmívá. Aspoň Raven má nějakou hračku. „Jenže většinou letadlo řídi Bea.“ Ravenovi úsměv na tváři zmizi.

„Dám přednost starým dobrým letadlům.“

„Nejraději jednoplošníku, co?“ Šťouchne do něho Kai.

„Jistě,“ řekne povzneseně Raven „ a s kulometem k tomu.“ Oba vyjdou po schůdkách nahoru a zmlknou nad přepychovým interiérem letadla. Daemon se spokojeně rozvalí na sedadle.

„Líbí se?“

„Mno doma se mi vždy líbilo bydlet.“ Usadí se na pohodlné sedadla a vzápětí uslyší Beiin hlas a konverzaci s věži. Raven se obrátí na Kaie.

„Víš co se nám nezdálo na tom vrtulníku?“ Ten zavrtí hlavou, že neví. „Neměl pilota.“

„To je pravda. Sice mám výcvik pro případ nouze, ale řídí Bea,“ broukne bez zájmu Daemon.

„Je velmi výkoná.“

„To ano. Dokonce se už sama učí a podobně. Je velmi přátelská.“ Všichni zaslechnou Beiny hlas z kabiny a její závěrečné pokyny pro věž.

„Nevím jak ty Kai, ale mně to docela znervózňuje.“ Kai na to nic neříká a obrátí se na Daemona.

„Jsme v letadle, myslím a můžeš nám říct, co je to Knihovna?“

„Pro nás existuje jen jedna Knihovna. Nejdůležitější knihovna ve starověku.“

„Alexandrijská knihovna?“ zeptá se nevěřícně Raven. „Nebyla vypálená roku...“

„Sakra, nech mně domluvit. Byla postavena Ptolemaiem Sóterém a její sbírky byly rozšířeny jeho synem Ptolemaiem Filadelfosem. Za římských císařů vlastnila až sedm set tisíc svitků. Byla nádherná. Obrovská zahrada, kde se četly spisy a přednášelo se. Vykládaly se knihy a řečnilo se. Studovala se tam matematika, přírodní vědy, astronomie, biologie, lékařství a další odvětví. Nejspanilejší místo tehdejší doby. Svatostánek umění a vědy.

Sofokles, Platon, Aischylos. Vědní svitky i hry, všechno, co se dalo sebrat. Každý den přijížděly do Alexandrie lodě se svitkami, aby obohatily knihovnu. Tak jsme získali Sofokla, Euripidia a další významná díla tehdejších umělců, vědců, básníků. Lidi, kteří tvořili dějiny. Jenže k nám nepřicházely jen tyty svitky.

Nad vším dohlížel úřad knihovníků a my. Uvnitř  nejváženějších členů Knihovny  bděli další lidi, tajný okruh , nad tím, aby se některé svitky nedostaly do rukou ostatních.“ Na chvilku se odmlčí a jeho oči bloudí někde v dálce.

„Staroegyptští kněží a jejich náboženství, jejichž vliv upadal, nám poslali svoje svitky, které nevyrobily lidské ruce. Další kněží, kteří doufali, že u nás jejich znalosti, kultura přežijí, poslali starobabylónské texty a artefakty.,  Starali jsme se o ně jako o vlastní. Zachránili v roce 18. př. n. l., kdy v knihovně vypukl požár, s nasazením vlastního života ty nejcennější věci. Tehdy byl rozšířen a ustanoven zvláštní výbor , nazvaný Knihovníci, kteří se zavázali chránit artefakty svým vlastním životem. Chápali jsme, že svět není jen kniha, ale i vojsko a lidi, kteří tuší, kteří prahnou po moci a neohlížejí se na to, co mohou způsobit. Vytvořili jsme nebo najali, získali i vydíráním, lidi kteří nás měli chránit. Dodnes nikdo z nich svůj slib neporušil.

Už nevíme, jak jsme vznikli my tři. Darius, já a Delio. Jestli za to může jeden z artefaktů nebo jak to vše začalo. Víme, že jsme vždy tři a naším znamením jsou oči. Chráníme Knihovnu, Knihovníky a  staráme se o to, jak se její osud bude dál  vyvíjet. Roku 389 n.l.  byla část Knihovny zničená. Něco se podařilo zachránit. Povídá se, že ji zničilo vojsko alexandrijského patriarchy Theofila. Tehdy jsme se rozhodli Knihovnu pomalu přemístit. Víte, v tehdejším světě to nebylo nic jednoduchého. Trvalo nám to dlouho, a knihovna i přesto vzkvétala. Někteří se chtěli vrátit mezi své na území, které znali, ale už tehdy jsme věděli že nový náboženský řád nás vyžene. Nebyl tak tolerantní jako řecké a římské náboženství, kde vědění se uctívalo. Korán. Roku 643 Knihovna byla zničena úplně.“

„Něco nám tajíte,“ s klidem pronese Raven, jako by slyšel každý den, že slavná Alexandrijská knihovna přežila.

„Ano. Ty bouře nebyly tak úplně nevinné a částečně za to můžeme sami. Jak víte, jde po vás druhá skupina, která lační po tom co přechováváme. Tehdy jsme bojovali s ní. Proto ten oheň, který toho tolik zničil. Hodně nás tehdy padlo, ze sta ochránců přežilo padesát. Padesát jich odešlo do dalšího místa, které jsme zvolili za ochranu posvátných předmětů.“

„Ta druhá skupna. Kdo je to?“

„Na jaké místo?“

„Nejdřív Knihovna. Řád templářů.“ Odmlčí se a vychutnává si jejich údiv. „No ano, bylo to logické. Naši Ochránci vstoupili do řádu templářů. Odkud myslíte, že toho templáři tolik znali? Proč myslíte, že byli tak vynikajícími mořeplavci? Jejich mapy byly mapami z Knihovny. Ve starověku byli  výbornými mořeplavci Féničané. Dopluli až k Antarktidě. Nedali jsme jim za ochranu našich pokladů a svitků všechno. To jsme ani nemohli, ale jejich bohatství, jejich moc znalosti pocházely od nás.“

„Pohádka“ zamumlá Kai.

„Ano. Vypadá to tak. Jenže nepřátele nás pronásledovali dál. Zjistili, kde jsme se ukryli a poštvali jak papeže Klementa V., který je exkomunikoval, tak především krále Filipa Sličného proti templářům. Naštěstí velmistr Jacquese de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay patřil k nám. Byli jedním z Ochránců a věděli, jaká je jejich povinnost i to, že to nepřežiji. Dali nám všechno, čím řád disponoval a nám se podařilo loďmi a povozy přestěhovat všechno pryč. Dlouho jsme se ukrývali, ale báchorky o pokladu templářů koluji dodnes.“ Tiché Ravenovo hvízdnutí  přeruší jeho povídání.

„A poklad?“

„Poklad? Znalosti, artefakty nesmírné moci. Zlato umíme vyrábět, to není důležité. Důležité je vědění.“

„To ano,“ souhlasí jak Kai, tak Raven. „A co dál?“ zeptají se dychtivě.

„Potom jsme založili Řád svobodných zednářů, ale věděli jsme, že to nebude na dlouho. Ještě předtím než řád se odtajnil, jsme všechno přestěhovali pryč a řád nám dál sloužil jako zástěna pro nás. .“

„Do Ameriky.“

„Ano, přesně tak. Ne nadarmo se mluví, že první Ameriku objevili Vikingové a pak templáři. Měli jsme jejich mapy, jejich vědění. Když byl čas, odjeli jsme a všechno bohatství s námi. Po čistce Filipa Sličného zbylo Ochránců dvacet. Časem zahynuli další a Kai je posledním potomkem původních Ochránců.“

„Nemůžete najmout další lidi?“

„Bojíme se, že mezi nás se dostanou lidi, kteří zenužiji to co jsm enashromáždili za staletí a dosud nám to tak vyhovovalo.“

„Co jsou ty artefakty zač?“

„To uvidíte. Myslím, že vidět je bude lepší než jen o nich mluvit. Mají úžasnou moc, kterou ani my nechápeme.“

„Ti druzí jsou kdo ?“

„Říkaji si Synové toho, který chodil s Bohem.“

„Kniha Enochova?“ podiví se Daemon.

„Znáš něco?“

„Jen to, že odešel k Bohu a měl napsat knihu, kde všechno vylíčil. Ale nikdo nikdy ji neviděl.“

„Existuje,“ řekne unaveně Daemon. „Možná jsou to všechno povídačky, ale ta kniha opravdu existuje. Mají ji ti Bořitele, Paliči, ne budeme je nazývat Synové, to bude lepší a jednodušší,“ rozhorlí se. „Oni chtějí poklady Knihovny. Chtějí je zneužít, proto jim musíme za každou cenu v tom zabránit. Vlastní Knihu Enochovou a s jídlem roste chuť. Chtějí být silnější, mocnější a chtějí to, co máme my. Jenže my jim to nedáme, i kdybychom měli zničit Zemi!“ vykřikne skoro zuřivě. „Musíme to vše ochránit. Omlouvám se.“

 „Kde jsou? Víte o nich něco?“

„Ano. Schovali se pod rouškou svátosti Vatikánu. No co hledíte? Nejsou bezvěrci. To spíš my, ale církev jim dala volné pole působnosti. Je jich víc než nás a jsou silnější. Bojíme se, že nás našli a my neumíme se jim bránit.“

„Proč nepoužijete jednu z těch věcí?“

„Použít ne to nemůžeme. Je to zakázáne,“ povzdechne si. „Nad tím bdíme my, aby artefakty zůstaly tak jak jsou.“ Nevesele se usměje. „Nikdy v celé historii společenstva nebyly použity. Mohli bychom si na to navyknout a pak jak jsem řekl, s jídlem roste chuť. I my jsme jen lidé a máme tendenci zneužívat co nám přijde pod ruku. Jen se podívejte na ně. Kniha Enochova jim popsala zázraky, které dělal Bůh a už jen číst v ni, v nich vzbudilo šílenství po moci, která jim nepatří.“

„Takže Vatikán, církev? Dost velké sousto Daemone.“ Ten se začervená.

„Víme co po vás chceme. Není to skoro v lidských silách, ale já vám věřím. Delio věřil a Darius taky.“

„A ostatní?“

„Popravdě jsou skeptičtí a navrhuji použít jednu z věcí, které chráníme.“

„Rozumné se mi zdá.“ Daemon chvilku váhá.

„Pokud to bude nutné tak vy dva to svolení od nás dostanete, ale nikdo jiný.“ Raven s Kaiem se neklidně zavrtí. Tak velká důvěra v ně je až zarážející.

„Proč? Nejsme od vás, zabijíme lidi, prostě jsme lidé, kteří za peníze udělají všechno.“

Daemon se na ně podívá. „Právě proto.“

„Tak to nechápu.“

„Já vaše rozhodnutí sem jet taky nechápu, ale výsledně my tři jsme se shodli, že Kai je v pořádku. Netušíme co s tebou Ravene, ale za tebe ručí Kai. Proto...“

„Přistáváme.“

„Hele ono to má kolmý start a přistání,“ nadšeně zareaguje Raven. Musí nějak zapomenout na to všechno co říkal nebo se z toho zblázní, ale úplně. Daemonovi se rozzáří tvář a nábožně sepne ruce.

„Doma. Konečně.“ Ucítí jak dosednou a otevřou se dveře. Kai s Ravenem vystoupí za Daemonem, který se s někým vítá. Postaví se ke schůdkum a snaží se necivět kolem sebe.

„Jsou to mimozemšťani,“ přesvědčivě pronese Raven.

„Jo,“ s klidem přitaká Kai. Do popředí vystoupí starší muž.

„Vítejte v Knihovně. Jsi podobný otci, Kai a tebe taky Ravene. Postupně se všemi seznámíte, ale to je Bea.“ Raven a Kai trochu ztuhnou, když k nim přijde ženská postava s tváři stejnou jako viděli na monitoru u sebe doma.

„Ahojkyyyyyyy. Vy jste pěkní.“ Obejde je dokola. „Panečku to je něco!“ Oba  mají pocit brouka pod lupou.

„Kai!“ odněkud slyší. Otočí se k hlasu a poznávají Dariuse. Je bledý, ale zřejmě v pořádku. Trochu se šourá a za ním letí nějaký muž.

„Darie nazpět!“ volá Ritto a za nim vlaje bílý plášť, ale to už je Darius u Kaie a obejme ho.

„Zdravím Kaie a Ravene. Darie, kolikrát ti mám říkat, že potřebuješ ještě ležet,“ dostává ze sebe Ritto habě, jak je udýchaný. „Jsem Ritto a Darie pokud nepůjdeš se mnou hned teď, tak za sebe a tebe neručím.“

„Tak dobře, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít.“ Kai trochu ztuhle vnímá jeho objetí a Raven skřípá zuby. Napřáhne ruku a pomalu, ale jemně páči Dariovy ruce z Kaiova těla. „Omlouvám se, ale nikdo mi nic nechtěl říct,“ vysvětluje Darius a pustí ho. Kai má pocit, že ho něco škrtí, když vidí jeho zamilovaný pohled. „Bratříčku není to skvěle?“

„Jistě Darie a teď mazej zpět na lůžko než se zapomenu. Ještě nejsi zdravý a já nechci zažít, že zůstanu sám.“ Darius se zachmuří.

„Tak jo a Kai, Ravene vítejte v Knihovně.“ Všichni zvednou oči ke stropu, ale sdílejí jeho nadšení, i když ostatní to maskují velmi dobře. Bea pořád prochází kolem nich a nenápadně je sonduje.

„Jsou zdraví Miriam.“

„Děkuji Beo. Pojďte se mnou.“ Oba se ohlédnou za ženou, kterou dosud neviděli, jak splývala svým oděvem s prostředím. „Jsem zde lékařka a Bea provedla skenování jestli jste zdraví.“

„Miriam to později. Víš co je nejdůležitější.“

„Vím Joshuo.“ Kai a Raven toho mají dost jak se o nich mluví skoro jako o věci.

„Můžete už konečně přestat!“ vyjede drsně Kai. Všichni zmlknou. „Mám hlavu jako střep. Tyhle věci a vy všichni jste jak z jiného světa. Jenže já s Ravenem jsme lidé,“ zasupí.

„Hele já jsem v pořádku,“ klidně řekne Raven.

„Protože se o tebe nejedná!“ už zařve Kai a vyrazí vpřed.  Raven chce za ním, ale Joshua ho zadrží. Raven jeho ruku od sebe odtrhne.

„Nikam nemůže jít. Všechno hlídá Bea. Potřebuje čas a Vy ne?“ Raven se zarazí a dívá se do laskavých hnědých očí Joshuy. Je starý, ale není to na něm vidět. Vlasy prokvetle stříbrem a ve tváří vrásky a přece v jeho přítomnosti má takový pocit jako dlouho už ne. Klid a mír z něho doslova vyzařuje a on to přijímá.

„Nevím. Kai je od té doby jiný. Jako .. nerozumím tomu,“ řekne trochu nešťastně. „Možná je to tím, že našel rodinu a možná tím, že jsme museli odtamtud odejít a zas do světa z kterého jsme odešli. Promiňte to je naše věc. Musím za ním,“ zamumlá a vyrazí.

„Beo!“ jen naznačí Joshua a ozve se hlas odnikud.

„Jistě.“

Kai zatím rázuje chodbami neohlížejíc se na nic a na nikoho. Po chvilce si uvědomí, že chodby jsou pusté a prázdné, jako by tady nikdo nežil. Zastaví se a opře se o stěnu z jedné chodeb, kterých je tu snad tisíce. Sedne si na podlahu a tupě zírá před sebe. Myslel si, že to zvládne, ale má pocit, že ne. Uslyší kroky, ale nezvedne hlavu, nepodívá se kdo to je.

„Jak jsi mně našel?“

„Bea mě navigovala.“ Kai se trpce usměje. Žádné soukromí, nic. Má pocit, že se udusí. Raven si sedne vedle něho a opře si o jeho rameno hlavu. Kai mu sevře ruku do své a klidně tam na zemi sedí a vnímají svoji přítomnost.

„Bojím se.“

„Čeho?“ zamumlá Raven.

„Že chtějí toho moc. Že to nezvládnu, že nebudu hoden té práce, rodičů.“

„Hloupost. Zvládneš to. Přece jsi Kardinal. Nikdo není lepší na světě než ty.“

„Hloupost,“ řekne to tentokrát Kai. „Jsi stejně dobrý a pár dalších taky. Co Black Angel?“

„Eh ten je ze starého kontinetu a patří do starého železa.“ Kai se začne smát, protože větší lež snad od Ravena neslyšel.

„Zemřeme.“

„Hmmm. Jednou každý zemře to víme oba dva.“

„Co tihle?“

„Možná konečně použiji to co mají někde schované a zjisi, že to zas tak hrozné nebylo.“

„Máš pravdu jako vždy. Víš nebýt tebe...“

„Tak co?“

„Ani nevím co. Pojď jdeme a uděláme co je potřeba.“ Raven se zvedne a natáhne ke Kaiovi ruku. Usmívá se a v jeho modrých očích září něha. Takový je Kai. Kai chytne jeho ruku a v jeho šedých očích je vidět odvaha i vděk. Vstane a přitáhne si Ravena k sobě. „Spolu nebo vůbec ne.“

„Tak to je výzva. Půjdeme a těm Barbarům nakopeme zadek.“

„Zvykl sis brzy. Jsou to Synové...“

„Dost je to tak dlouhé a pak nezapomeň zničili nám naše rozkošné prázdniny. To chce pomstu.“

„Chceš je vyhladit?“

„Pro začátek klidně. Nikdo mi tě nevezme a jsem fakt naštvaný. Zrovna jsem se ten den chtěl projet na Zephyrovi.“

„Já taky,“ vydechne Kai nad tou shodou jejich přání.

„Tak jste si to vyříkali?“ ozve se u nich a oni nadskočí.

„Beo!“ začertí se. Nevypadá tak podle vzhledu, ale zřejmě je to pěkná rošťanda.

„Tsss nudím se tu.“

„Tomu věříme.“ Procházejí chodbami a teprve teď oba vnímají jemné osvětlení, které je nebodá do oči, příjemné barvy stěn a dveře a dveře. Spoustu dveří.

„Jdeme do zasedačky. Nemohu vám říct, kde se nacházíme, ale je to v jeskyních pod horami. Jsou tu obrovské laboratoře a taky speciální místnosti s artefakty.“ Otevře dveře a oni vejdou dovnitř. V malé místnosti je jen podstavec a na něm jedna jediná věc.

„Tohle je jedna z těch věcí. Co si myslíte, že to je?“ Raven s Kaiem přistoupí k věci a podivují se jemné nitce slabě pableskujíc stříbrem. Je svinutá do malého klubíčka. Obdivuji nádheru té věci a z ničeho nic mají pocit, že jsou někde jinde. V temné jeskyni z které je slyšet boj...

„Kai, Ravene!“ pronikne jim do mozku. Oba se odtrhnout od té věci. Odkašlou si a otočí se k Beae.

„Tohle je klubko Ariadny. Získali jsme ho náhodou při vykopávkách. Pojďte.“ Jde ven a otevře dveře. Tváří se vážně. Oba jdou za ni, ale neodolají a ohlednou se zpět na to klubko, které je jen v pověstech. „Jak se říká na každém šprochu je něco pravdy.“

„Neměla být zlatá?“ nadhodí Raven.

„Říkám jen něco a v tomto komplexu jsou další tyhle věci.“ Otevře další dveře a oni vejdou dovnitř. Regály se svitkama.

„Můžeme tu?“

„Ano jsou chráněné. Tohle jsou svitky, které přinesl bůh Thowt egypťanům a věnoval jim písmo, matematiku, lékařství, astronomii. Texty Amon-nacht z niž později čerpali alchymisté. A víte, že opravdu lze vyrobit zlato? Jenže alchymisté neměli všechny svitky,“ samolibě pronese Bea.

„Blbost,“ neuctivě se vyjádří Raven, ale v hlase mu zní váhávost. Po dnešním dnu bude muset přehodnotit spoustu věcí.

„Ale ano. Jak myslíte, že tohle všechno jsme postavili? Pomoci artefaktů? Většina artefaktů si stejně dělá co chce a my jenom o ně pečujeme. Stále většinu z nich nemáme. Posledně jsem našla pár informací, které snad nás dovedou k Pandořině skříňce. Uniká nám už nějakou dobu a pořád bloudí ve světě. Některé věci opravdu nepatří do světa.“ Kai zatím přešel k svitkům a ucitvě se na ně dívá. „Pojďte dál. Ostatní vás čekají v zasedačce. Víte proč tu jste.“

„Jistě Beo, jen se bojím...“ zarazí se nad jejím mávnutím.

„Jste poslední, ale to neznamená, že se tím zboří svět pokud odmítnete. Já bych to udělala. Docela obdivuji, že jste sem šli.“ Zatočí se dokola. „Nemohu odtud víte. Nemohu tam ven narozdíl od ostatních a nudím se tu. Nesmírně. Kdyby našli tenhle komplex, zatraceně by se zapotili než bych jim ho vydala.“ Kai má pocit, že mu spadl ze srdce balvan. „Jenže tam venku probíhá boj na jiné úrovní. Boj o tyhle věcičky a ne všechny jsou nevinné a já tam nemohu. Sakra!“ a praští do zdi. Zakleje znovu, když se na zdi objeví propadlina. „Už zase“ zamumlá a rázuje dál.

Kai s Ravenem s úsměvem na tvářích, jdou za pochodující Beou. Opravdu nevědí co si myslet o tom androidovi. Je krásná a nevědět, že není ženou, nejspíš by oba dříve po ni vyjeli. Jenže teď jsou zadani.

„Kai vezmeš si mně?“ Kai vytřeští oči a Bea s nohou ve vzduchu se elegantně otočí. Raven zrudne.

„Vzít?“ neví jak reagovat a proč to říká zrovna teď?

„Zapomeň na to.“

„Otec Pedro vás může oddat,“ navrhne horlivě Bea. „Svatba tady v Knihovně to tady nebylo už dobrých třicet let možná víc. Ušila bych vám obleky a jasně květiny bych dodala taky...“

„Prrr Beo,“ zarazí ji v rozletu příprav svatby Kai.

„Nebude svatba?“ Kai i Raven mají pocit, že ubližili dítěti.

„No ne. Víš na to je ještě spousta času. Nejdřív musíme vyřidít tu záležitost.“ Vysvětluje nejen Beae, Ravenovi, ale i sobě.

„Omlouvám se.“

„Dámy a pánové Kai a Raven.“ Oba ani nevědí jak a ocitnou se uprostřed zasedací místnosti, ale mají pocit, že jsou spíš uprostřed zahrady. Polknou a dívají se na strop, kde je jako by slunce a dokonce cítí teplé hřejivé paprsky na pokožce Jako by nebyli pod zemi, ale na povrchu a konal se spíš zahradní dýchánek, než  porada nejvyšší záležitosti.

„Přestal jsem se divit,“ suše pronese Kai. Bea je vede ke stolu a ukáže jim dvě prázdné místa. Vzadu vidí mávajícího Dariuse a vedle něho Ritta jak na něho úzkostlivě dohliží. V čele stolu sedí Joshua a hned vedle něho Miriam, která opět nějakým záhadným způsobem splývá s prostředím. Podle černé řízy vzadu je to asi otec Pedro, ale takhle kněze si vůbec nepředstavuji.

„Kaie a Ravena znáte. Kai je synem Cola a Ariany. Raven je jeho partnerem. Víc je představovat  snad nemusím. Nás některé už znáte. Já jsem tady něco jako vedoucí. Miriam se stará o komplex a Ritto je vedoucím lékářské sekce. Otec Pedro...“ každý se zvedne a skloní hlavu „ je vedoucím astronomie a artefaktů souvisejících s křesťanstvím. Izabel je vedoucí historie a Kaarlo s Hiroshi jsou vedoucimí technického výzkumu. Oni mají tak trochu na svědomí Beu.“

„Jak trochu? My jsme ji stvořili,“ pyšně pronese švéd Kaarlo a japonec Hiroshi přizvukuje.

„To zrovna!“ oba se zapotácejí pod hlasem Bey. Raven s Kaiem se rozhlednou, ale nikde ji nevidí.

„Bea je všude,“ uslyší milý hlas a podívají se na malou starší osůbku. „Alaziel. Mám na starosti finance. Neboli jsem v Knihovně Alchymistou.“ Oba se podívají do hladké tváře bez vrásek, ale s očima, které viděli ledacos. Jemně se usmívá. „Pokud budete potřebovat peníze tak ke mně. Nejspíš se před cestou uvidíme.“

„Dobře později se seznámíte i s ostatnimi. Takže abychom začali. Synové toho, který chodil s Bohem, nám šlapou na paty a my je musíme už opravdu umlčet. Posledně nám málem vyfoukli Ariadnino klubko a zřejmě podle náznaků pátraji po Pandořině skříňce. Také našli Kaie a chtěli ho zabít. Kai je posledním z původních Ochránců.“ Joshua se otočí k nim.

„Já nevím jak naší žádost přednést, ale potřebujeme...“

„Abychom je zabili. Ano.“

„Ano,“ tiše řekne Joshua a v místnosti se rozhosti ticho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Opět dva vrazi...

(Mia, 20. 11. 2011 13:13)

:D Ani nevíš, jak jsem byla happy, když jsem zjistila, že spirály spolu souvisejí.. :) čtu čtu čtu a zjišťuju, že máš v malíčku celý dějepis a mytologii... waaaau! Dobře ty!

:-)

(Tigie, 13. 4. 2008 22:42)

Páni, tomu říkám pravý čas pro nabídku k sňatku! :-)
Skvělý díl, ještě se mi točí hlava ze všech těch informací a divů

sedí jak pěna

(E..., 13. 4. 2008 20:10)

tentokrát to ani nemůžu komentovat, protože ta část "Kai vezmeš si mě?" prostě ani okomentovat nejde. dostalo mě to jako nic v životě a ani nevim proč. tohle mi přišlo jako zlatej hřeb kapitoly...asi nejdokonaleší slova, co sem měla čest číst

...

(Lilithka, 8. 4. 2008 22:55)

Chtělo by to další kapitolu ;).

Mojeeeee

(Keiro, 8. 4. 2008 11:46)

Jééé, moji klucíííí. Teď jsem na řadě já s díky za večerníček, nebo spíš deníček. To je takový můj únikový cyklus, který mě prostě nikdy neomrzí a můžu ho číst znovu a znovu.
"Kai vezmeš si mě?" Za to ti dávám jedničku, protože jsem z toho málem spadla ze židle. Naprosto dokonalý. :) A navíc se mi hrozně líbí Bea, takže další poklona. :) Určitě mě zajímá, jak se to dál vyvine a co ještě skrývají Knihovníci. :)
Hrozně jsem si oblíbila Dariuse, takže doufám, že tam bude ještě dlouho a taky často. Nevím proč se mi tak líbí, ale je skvělej. :) Málem jsem dostala infarkt, když jsem si myslela, že umřel. :)
Takže nedočkavě očekávám další díl a zatím se měj a směj. :)

hehe

(Arashinka, 3. 4. 2008 22:43)

wowowow co dodat!To je uplně něco jinýho takový zvrat a přitom jako bych už kaiovi a ravenovi rozuměla XD jako kdybych se nad nimi vzášela a pozorovala :D XD muahaha no tenhle námet je uzasný a ti dva sem si jeste víc zamilovala!Bomba moc se tesim!!!

Tak to bylo...

(Fussi-chan, 3. 4. 2008 21:51)

ani nebudu riat jaky. stejne to vsichni vime a vychvalovat Ami do nebe je uz prece jenom trochu ohrany... XD
No, kazdopadne Kai a Raven se vraci a ja jsem z nich radne nadsena, stejne jako z novych postav a zejmena Bey... ta je proste kouzelna...

= O

(Neli, 3. 4. 2008 21:28)

Wau tomu řikám pořádná lekce historie! Ale navnadilo mě to, to bezpochyb. Sem zvědavá na další díl a vlastně mě napadá, že svatba vážně ještě žádná nebyla. To by byl hezký konec!

=0)

(teressa, 3. 4. 2008 21:12)

jeeeeeeeeee dalsi diel+svietia jej ocka+bolo to(ako vzdy) krasne...dufam ze coskoro dodas dalsi diel ... no ale zatial papa..a neze nas nechas dlho cakat...

A je to tu!

(Mononoke, 3. 4. 2008 21:02)

Začiatok odhalenia tajomstva bratov "D..."

Pri čítaní ma napadali nasledovné súvislosti -
Indiana Jones a Kráľovstvo krištáľovej lebky (blíži sa premiéra a predošlé časti sa mi páčili opisom a získavaním artefaktov), Lara Croft Tomb Raider: Kolíska života (s Pandorinou skrinkouˇ) a teraz aj Hviezdna brána (tam by mohli byť "Synové toho, který chodil s Bohem"). Takže rôzne verzie napojení na existujúce príbehy - kto by nechcel ságu o Kaiovi a Ravenovi? Hlavne ak by sa pridal aj Black Angel? Dúfam, že sa nejako pripoji so súhlasom jeho autora a bude spolupráca, nech dokáže, že napriek hláške: "... ten je ze starého kontinetu a patří do starého železa." na veku nezáleží.

Hm, Darius je primilý? Ešteže je vedľa neho Ritto...

Ďakujem

(Kitsune, 3. 4. 2008 21:02)

takže po určitom čase sme sa dočkali pokračovania. Ale musím pvedať, že na toto by som dokázala čakať aj 200 rokov a prečítať to aj 5x za sebou. Hlboká poklona pre Ami, lebo už neviem ako inak mám vyjadriť moj obdiv a slová ako nádhera, perfektné a podobne s mi zdajú nedostačujúce.