Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. 6. 2015

Grim Manor

 

Závod

    9.

Poprava, lynč, mučírna, to napadá Templeho v průvodu strašidel. Je mu nepříjemně. Jako by na zámek padl sníh a pohřbil ho. Trochu ho udiví, že ho zavedli do pracovny a ne rovnou do sklepa. Vsadí se, že nějaký skřipec by se tam našel.

„Posaďte se.“

„Ehm, děkuji.“ To je příznivé, nebýt těch nehybných tváří. „Moc by mě zajímalo…“

„Ticho!“

Temple zkrotne a už ani nedutá.

„Kdo to byl?“

„Ray Andersen“

„Co dělá?“

Výslech? Sakra, snad z toho vyvázne. „No ví…“

„Čím se zabývá?“

Temple se naštve. „Sakra, to neumíte vlézt do jeho hlavy? Moc dobře víte, čím se zabývá.“ Má toho výslechu dost. Klidně ať si ho umučí.

„Chceme to vědět od vás, pane.“

Temple pomyslí, že to pane, zní příšerně. Jako když kočka škrábe na dveře, nakonec majitel je otevře a ji pustí dovnitř. „OK, je to majitel cestovky.“

„Proč?“

Nadšeně se netváří. „Snad proto, že tohle je hotel?“

„Náš hotel,“ ozve se z davu přízraků.

„Můj hotel,“ naježí se Temple.

Po Templeho slovech nastane ticho. Temple mrzutě přemýšlí, jak se mohl dostat do téhle situace. Vždyť vycházeli naprosto perfektně. Teď se na něj dívají jak na nepřítele. Nějak to nechce. Slabě si povzdechne. Do ticha začne vysvětlovat.

„Jak víte, máme problém, dobrá, já mám problém. Hotel je zadlužený a nebýt hraběte, odklad nám nedají.“

„To není problém.“

„Opravdu?“ podiví se Temple.

„Ne, ovšem problém je ve vašem myšlení.“ Temple tomu nechápe. „Už jsme shromáždili věci, které se prodají.“

Temple přimhouří oči. „Z domu?“

„Ne, to vás nemusí zajímat.“

„Aha, tak nemusí? Ne. Odmítám prodávat vaše osobní věci. I tak by to nedalo a bylo by to východisko jen na krátkou dobu.“ Ozve se šum. „Přesně tak, prostě to nestačí a za druhé odmítám prodat Idrisovo brnění, kočku paní Aaminy a rakev hraběte Istvána. Jistě jsou to vzácné věci, ale taky je taháte už několik staletí, takže tady je můj plán.“

„Posloucháme.“

Výraz v jejich tvářích se moc nezměnil. „Dobrá, z tohohle hotelu se stane skutečný hotel.“ Šum. „Tím myslím se skutečnými lidmi, kteří budou platit.“

„Nechceme tu lidi.“

„Nebude jich celý zámek.“

„To raději prodáme své věci!“ Nastane ticho.

Hrabě zařve. „Ticho!“ otočí se k Templemu. „Takže to je ten nápad, z kterého nebudeme nadšení?“

„Jo, přesně.“

„To tedy nejsme, v tom jste měl pravdu,“ uzavře hrabě. „Neměl byste zapomínat, že tím, že tu bydlíme, nemusíte nic dělat.“Temple zkrotne. Dobře si to uvědomuje. „Máte zde vše, dokonce sluhu.“

„Dobrá, já nebudu prodávat vaše věci, vy odmítáte můj hotel. Patová situace.“

Najednou se ozve zvuk hole. Je to pořádné bouchnutí a všichni se zaměří na Aaminu. „Já bych chtěla slyšet, jak si to představujete. Ten hotel. Co vím, tak jste říkal strašidelný.“

Temple znejistí, když vidí pohledy. „Ano, měl jsem to na mysli. Najmu…“ Ozve se takový hluk a křik, že Temple se chytí za hlavu a drží ji v rukou.

„Dost!“

Temple se skelnýma očima leží na desce stolu. Malátně zvedne ruku. „Díky. Myslel jsem, že zemřu na bolest hlavy.“

„V žádném případě nedovolíme, abyste nám sem přivedl lidi.“

„Jo? A kdo mi jako bude platit ubytování? Ti lidé si zaplatí hezký pobyt a vypadnou, tedy pokud je neodstrašíte hned na začátku.“

Hrabě se pousměje. „Chápu, my myslím lidé z vesnice.“

Temple na hraběte zůstane připitoměle čumět. „A obsluhovat tu bude jako kdo?“

„My.“ Přízraky začnou přikyvovat.

Temple tomu nerozumí. „Ale vy lidi nenávidíte!“ vykřikne nevěřícně. „Přece, Ježíš, nechci po vás, abyste se s nimi stýkali, proto najmu lidí z okolí.“ Zatraceně, ta zmínka v nich vyvolala nevoli, pomyslí si při pohledu na ztuhle tváře. „Počkat, vy jste naštvaní kvůli tomu?“

„Temple, to není tak.“ Temple zvedne hlavu k Idrisovi. „To je náš domov. Nepustíme sem žádné cizáky.“

„Ale hosté… Já nevím, jak to splatit jinak. Je to dlouhodobý příjem a to ještě musím někde vyhrabat peníze na to, aby nás Ray dal do svého katalogu a nabízel naše služby,“ řekne zoufale. „A to jsem si myslel, že vodník bude největší problém.“ Přestává čemukoliv rozumět. Přece mu jasně řekli, že lidi nesnáší. Jenže hosty někdo bude muset obsluhovat. Doufal, že by se mohli pohybovat jen v určitých částech. Každopádně super plán, jak zaplatit dluh, ztroskotal. Bude muset něco prodat, ale co? Tedy kromě sama sebe a to pochybuje, že by dostal tak hodně.

„Mohl jsi nám hned na začátku říct svůj plán.“

„No jo, nebyl jsem si jistý. Prostě zapomeňte na to.“ Zvedne se. Má na zařizování ještě jednu věc. „Musím něco zařídit.“

„Pane McGregore, vy jste nám asi nerozuměl.“

„Chápu jedno a rozumím tomu. Nesnášíte lidi. Po tom co vám udělali, nesnášel bych je taky.“ Někdo popotáhne. „Vymyslíme něco jiného.“ Cítí se unavený. Byl si tím plánem jistý. Původně chtěl, aby všichni v jeho plánu fungovali, ale pak od toho začal upouštět.

„Nemusíte.“ Temple se tváří nechápavě. „My víme, jak funguje svět, pane Temple. Jestli někoho zaměstnáte, zisk nebude tak velký, mám pravdu. Bude dost velký jedině, kdybyste nemusel platit personál. Taky ty herce,“ řekne opovržlivě hrabě. Dosud nechápe, jak mohl Temple najmout za ně herce. Hrůza. Úplně ho to rozhodilo. „Urazil jste nás tím.“

„Nechápu.“ Temple se posadí.

„Tím, že jste nás ze svého plánu vynechal a taky tím, že jste chtěl místo nás najmout nějaké podřadné herce.“ Přízraky začnou kývat a souhlasně se vyjadřovat.

Temple je v šoku. „Vy jste byli naštvaní kvůli tomu?“

„Jistě. Měli jsme za to, že s námi počítáte.“

„Ale, já vážně byste to chtěli zkusit?“

Hrabě se ledově usměje, až Temple zapochybuje o pravých úmyslech svých hostů. „Jak jinak se máme lidem pomstit?“

„Já bych rád, kdyby odešli odsud živí. Žádné mrtvoly!“ zpanikaří. Stačil mu vodník. Netouží, aby Fleming měl Akta X ještě větší než dosud.

„Ale jistě. To by odradilo jiné hosty, že?“ Přízraky se zasmějí. Templeho napadne, že zní to škodolibě a děsivě. Vypadá to, že to nebyl až tak skvělý nápad. „Nebojte se. Jak jste si to představoval?“

„Vlastně stejně jako dosud. Moc by sem lidi nejezdilo, tak dvacet maximálně třicet. Nijak tu netoužím mít smečku, která by mi můj majetek ničila. O vše byste se starali jako dosud, až na pár výjimek, co by připravili menší program pro hosty.“

„To zní dobře. Dnes už necháme to být, ale zítra bychom to mohli probrat. Každý se za vámi staví.“

„Děkuji. Bude to úžasné, ale jedno chci vědět. Skutečně vás není vidět na fotografiích?“

„Ano, nejsme. Jsme všichni mrtví a proměnění zas si to nepřejí.“

Temple se zamyslí. „Nejspíš na střechu nainstalují pár antén.“

„Antén?“

„Ano. Budu tvrdit, že je to poslední vynález, který zabraňuje ve fotografování jistých věcí. Těmi budete vy. Že je to blbost, nikoho nenapadne. Jestli se někdo optá na něco, prostě budeme tvrdit, že jde o kostýmy.“

„To je škoda.“

„Nerad bych tu měl vlády světa a ještě něco, budeme muset upravit nějaký větší sál pro vás všechny. Byl bych rád, kdyby tu byl Octavius a jeho kamarádi nebo Sirény. Na suchu se cítí špatně.“

„Kruci,“ někdo hlesne.

„Já, děkuji všem. Tak nějak se mi ulevilo. Mám pár nápadů, ale budu rád, když přispějete vy svými, jak mé hosty vystrašit. Je mi fuk, jestli budou spát nebo ne.“

„Pane McGregore, nebojte se, na zdejší pobyt budou vzpomínat hodně dlouho,“ ozve se zvláštní hvízdavý hlas. „Jsem meluzína Agáta. Ráda se proháním komíny.“

„Těší mě. Jsem rád, že už vesničany necháváš na pokoji.“

„Pche.“

Temple si povzdechne. Chtít po nich, aby přestali být sami sebou, je nadlidské a on je jen člověk. „No já vím, jako divož… Což mi připomíná, že něco musím zařídit.“ Rychle vstane, seběhne o patro níž. Nikdo za ním nejde.

„Nijak netoužím mít tu hosty. Zatím jsme je vždy slušně rychle vypakovali.“

„A kdo říká, že nemůžeme dělat totéž?“

Aamina zaťuká holí. „Někteří mohou být odolní.“

„Pak ať si to užijí,“ zvolá písklavý hlas meluzíny. „Já se strašně ráda proháním komíny a ráda mám, když se lidé schovávají pod peřiny, vy ne?“

„Hm, rozhodně by to vyřešilo finanční problémy. Nečekal jsem to s tou halou, co vlastně šel dělat?“ Přízraky ztichnou a zaposlouchají se.

„Tak a je tu,“ řekne si pro sebe Temple. Je rád, že všichni zůstali nahoře. Nechce, aby zde byli, pokud to nevyjde. Rozhodně nenechá své lidi napospas Káznici, zvláště, že by chtěl Julii o něco požádat. Mohutně zazvoní.

„Zvonek! Opět?“ ozve se šepot, ale nikdo nemá odvahu jít dolů. Dokonce ani hrabě nesejde a jen poslouchá.

„Mohl by vydávat zvuk,“ řekne kysele Temple k němému zvonku.

„Baf!“

„Ježíš, to jste vy! Málem jsem dostal infarkt.“ Dohlížitel se rozesměje. Zámkem se nese bublavý strašidelný smích. „Vás bych potřeboval.“

„Opravdu? Nejsem vítaným hostem.“

„No, spíš přestanete mít rád mě. Chci vrátit divoženku Julii.“

Dohlížitel se přestane smát. „Je v Káznici.“

„Se smlouvou.“

Přízraky kdyby to šlo, skoro nedýchají. Udiveně se po sobě dívají. Člověk bojuje za návrat přízraku? Neuvěřitelné.

„No a?“

„V pravidlech o tom není ani slovo. Pokud vím, pokud má smlouvu, pak může přebývat na místě, které je svázané s majitelem. To místem je zde. Nehodlám bydlet někde jinde. To, že se náhodou ocitla mimo území panství, není důležité.“

„Zdá se, že jste si opravdu přečetl důkladně knihu.“

„Snažím se. Taky bych rád pronajal pár strašidel.“

„Cože?!“ vykřikne nevěřícně Dohlížitel. „Vy jste se zbláznil!“ Přízraky si myslí to stejné.

„Ale ne. Šlo by to? Pokud vím, nejsou tam k ničemu.“

Dohlížitel pozoruje toho podivného člověka. Vymyká se všemu, co ho kdy učili a co zná. Starat se o strašidla! Proboha, každý se jich zbavuje, ne najímá! „Co chcete dělat?“ optá se opatrně.

„Chci, aby mi strašili lidi.“

Dohlížitel je v šoku. „Co… Cože?“

„Strašili mé hosty. Dobrý nápad, ne?“

Dohlížitel i strašidla si myslí jedno. Choromyslný nápad. „No…“

„Prosím, mohl byste se tam dole na to optat? Pokud vím v paragrafu jedna je uvedeno přesně, že strašidla a podobná jím stvoření, vyjmenovat všechny by bylo nadlouho, mají za povinnost děsit a ubližovat lidem ať fyzicky nebo duševně.“

„To ano.“

„No a u mě by to dělali povinně.“

Dohlížitel zavrtí hlavou. Buď on je šílený nebo tenhle člověk. „Optám se.“

„Skvělé a Julie?“

„Ach ta. Pokud bude souhlasit, může se vrátit.“ V tu chvíli se lustr rozhoupe a zámek se otřese. „To máte za dobrotu.“

„Já vím, že dobré skutky vedou do pekla.“

„Omyl, na špalek a do Káznice,“ zabublá mrazivě Dohlížitel.

„Hej, ticho, nebo zboříte zámek!“ zařve směrem ke stropu. Sleduje, jak lustr se uklidňuje. Sakra, ten chlápek není špatný nebýt toho jeho Darth Vaderova hlasu. Nešel by najmout? Je to fakt přízrak. I když na druhou stranu, lidé by to možná nesnesli. Tak tohle je vyřízené. Něco mu říká, že Julie se vrátí a teď ten zbytek.

 S veselejší myslí jde nahoru. „Tak hotovo, ale mám ještě jeden problém.“ Udiví ho mlčení. „Opravdu je to tu malé. Nějaká stodola by vyhovovala lépe.“

„Ten problém?“

„Aha, provize pro Raye. I když je to můj přítel, nehrabe zadarmo, bohužel,“ řekne kysele. „Ale nedivím se. Jsem rád, že mě zařadí do svého katalogu a bude můj hotel nabízet. Je fakt dobrý. Problém je s tou provizi. Hádám, že bude chtít dvacet tisíc. Teď musíme vymyslet jak na to. Nanejvýš si půjčím u rodiny, ale byl bych nerad, kdyby věděli o hotelu. Měli bychom zde hodně neplatících hostů.“

„Chápu, má někdo nějaký nápad?“

„Já možná mám,“ ozve se Ervin.

„Jaký?“

„Závody, koňské. Pan McGregor, Samuel, má v nedaleké stáji jednoho koně. Zítra pojede závod pro amatéry.“

„Bože, ta herka by nevyhrála, ani kdyby ostatní stáli,“ vyjádří se o koni Danny.

„Ne, ale pokud pojede Octavius, pak ano,“ smete námitku Ervin. „Není rychlejšího koně v Británii.“ Všichni se zatváří zaraženě.

„To asi nepůjde. Idris mi řekl, že vedle pekelných koní nemůže být normální.“

„Jistěže, ale ne po mém lektvaru,“ vloží se do toho Aamina.

„A co fotografie?“

„To půjde.“

Temple přemýšlí. Povedlo by se to? „Dobrá. Zkusíme to. Jdeme se optat Octavia. Idris, Ervin a pár dalších, co vypadá normálně, si trochu vsadí na Octavia. Pokud nevyhraje, dám ho do salámu psům.“ Někdo se uchichtne.

 „Idris, Ervin, Danny,“ hned vyjmenuje členy skupiny sázek. „Octavius bude souhlasit.“

„Dobrá. Je to závodiště daleko?“

„Jedna a půl hodina jízdy. Zajdu za trenérem, Octavia nemůže nikdo jet kromě vás,“ upozorní na maličkost hrabě.

Temple zesiná. „Nejsem žokej!“

„Nebojte se, jen se musíte udržet v sedle.“

Temple polkne, pak se podívá na hosty. „Tak dobře,“ kapituluje pod jejich pohledy.

„Výborně a já jdu to oznámit trenérovi toho nemehla.“ Hrabě se protáhne, přistoupí k oknu a vyletí v podobě netopýra.

„Nechci nic říkat, ale chci to umět,“ povzdechne si Temple.

„Pane!“ Dovnitř vpadne divoženka Julie, skočí kolem krku šokovanému Templovi a začne ho objímat. Ten začne pod jejím objetím mávat rukama. Idris zaskřípe zuby, pak udělá krok, natáhne ruku, chytí divoženku a odtrhne ji od Templeho.

„Pusť mě, přerostlé hovado! Chci mu jen poděkovat! Bylo to šílené! Šílené! Děkuji ti, pane. Hned jsem souhlasila.“

„To jsem rád. Máš opravdu ráda tanec?“

„Pane?“ Idris, když pozná, že se uklidnila, ji opatrně pustí, ale stále dává pozor, aby mu na Templa neskočila. Horší než divoženka je už jenom sukuba.

„Já jen, že bys měla šanci s muži tančit do libosti.“

„Do libosti?“ optá se nedůvěřivě.

„Jo, do mrtě, na vycuc, aby se už nehnuli, ale přežili,“ zdůrazní.

Julie se ušklíbne. „No jasně, klidně. Jak budete chtít. Můžete ode mě požadovat naprosto všechno,“ prohlásí s nelibujícím úsměvem.

„Sotva, divá ženo, nech pana McGregora na pokoji.“

„Co by mu tak mohl dát takové ploché prkno,“ vyprskne. Temple se tím baví.

„Něco, co ty nemáš a plav,“ řekne rázně Idris.

Julie vyplázne jazyk a zmizí. Musí říct, že málem dostala infarkt, když se ocitla v káznici a když se objevil tam Dohlížitel, dostala málem druhý. Skoro ani nemohla říct ano. Pak šlo to raz dva. Než se naděla, byla u brány a fuč.

„Idrisi…“

„Ave, domine. Jsemm rád, že jste na nezapomněll.“ Temple se otočí ke koňské hlavě v okně. Ostatní udělají malou uličku. Temple přemýšlí, zda si fakt někdy zvykne na podobné nereálné úkazy. Netuší, jak by to vysvětloval hostům, že jim do pokoje ve třetím patře kouká koňská hlava. I když originální by to bylo. „Rád pojeduu závod.“

„Děkuji, ale víš, že Aamina tě krapet vylepší.“

„Anoo, domine. Už tam jduu.“ Koňská hlava zmizí.

Temple se protáhne. „Jdu spát. Jsem unavený.“ Na detaily co a jak se neptá. Vsadí se, že vše bude zorganizováno. Ovšem ta menší hádka mezi Idrisem a Julii, mohl by krapet žárlit? Rozhodně bylo to hezké. Vstane a zamíří si to do ložnice.

Idris za ním. Už si nějak nedokáže představit, že dřív byl sám. Být s někým bylo pro něj tak snadné. „Temple, souvisí ten šerm s tvým plánem záchrana hotelu?“

„Přiznám se, že ano, ale zítra to každému vysvětlím, vlastně až po dostizích. Možná budete mít nějaké dobré nápady a hlavně neznám vás ještě tak dobře.“ Zamračí se. „Rozhodně jsem vás nechtěl vynechávat, ale jak jste říkali, že lidi nesnášíte, tak jsem nějak opominul, že byste se chtěli pomstit.“

Idris se pousměje. „Ono to nebude tak horké. Většina lidi, co mohou za to, co se nám stalo, už práchniví. Nenávidět jejich potomky až k nějakému desátému kolenu?“

„Ale hrabě?“

Idris otevře dveře. „Hrabě byl naštvaný, my taky. Nejdřív cizák a potom to najmutí těch herců. Nasralo nás to.“ Pomůže mu z košile a políbí. Temple si vzpomene na své prohlášení, že sundat a natáhnout kalhoty si umí sám, ale popravdě, není lepší, když to udělá za něj nádherný chlap? K tomu to dělá rád. Když je svlečený, hodí se na postel s roztaženýma nohama a kouká, jak se Idris úspornýma pohybla svléká. Doslova si to vychutnává a samozřejmě ho to tak vzrušuje, že mu stojí jako stožár, což by dneska mohl vyzkoušet, jaké to je zezadu. Rychle sleze z postele, zaleze do koupelny.

Idris nic nechápe, ale když nic neřekl, tak si vleze do postele. Náročný den, pomyslí si. Musel být neviditelný a sledoval Templeho na každém kroku. Bylo jasné, že se s tím cizím chlapem intimně znají, cože mu na náladě moc nepřidalo. Neměl se ukazovat, ale měl toho dost. Není jen tak na ozdobu.

Hup.

„Vylekal jsi mě!“

„Skutečně?“ Vezme do ruky Idrisův úd. Je to tak příjemné ho držet. Pustí se do jeho hlazení a potom i líbání. Po chvilce přestane a obdivuje ho. „Tak a teď mi ho tam šoupneš,“ řekne nadšeně s chvějícím pocitem. Už se nemůže dočkat toho nového pocitu. Nikdy k tomu nijak netíhl, ale s Idrisem je to něco jiného.

„Ale, ty…“ zarazí se, protože dobře ví, že Temple je spíš dominantní a rád v posteli poroučí.

„Dělej!“ klekne si a vystrčí zadek. Skoro nedýchá, když ucítí na zadku ruce, které ho sevřou. Nemůže se dočkat, až přitlačí a zajede do něj celou délkou.

Idrisovy ruce ho hladí, sklouznou po rýze ke konečníku. Něčím se namazal, pomyslí si. Zřejmě, jak byl v koupelně. Pronikne jedním prstem dovnitř.

„Paráda!“ vydechne Temple. „Tedy pokračuj.“

Idrise to kupodivu potěší i uklidní. Začne do něj pronikat nejdřív jen jedním a potom přidá postupně, až má uvnitř něj tři prsty. Temple mimoděk se pohybuje proti ruce. Nemůže tomu odolat, ale je to tak jiné.  Líbí se mu to. Otočí hlavu. Konečně. Tělo se mu napne v očekávání průniku.

Idris zatlačí, ale Temple je připravený a tak docela snadno do něj zajede.

„Kurva, to je ono!“ nadšeně zařve Temple. Zavrtí se, aby ho cítil v sobě ještě víc. Je to zajímavé, usoudí zároveň. Nechá pocity stranou a chce se pohnout a sám opět se narazit, ale Idrisovy ruce ho drží pevně. Zakňučí. Chce víc. Idris se povytáhne a opět zajede do připraveného dychtivého těla.

„Víc, ještě víc!“ šeptá Temple do polštáře. Nikdy by neřekl, že se mu to tolik bude líbit. Idris přitvrdí a pravidelnými tahy do něj zajíždí. I jeho ovládne touha vyvrcholit. Cítí, že už to bude, zaboří se a ještě jednou. Výkřik se odrazí ode zdi. Zmoženě oddechuje po prožitém sexu. Tohle nečekal. Už chce vytáhnout úd, když Temple k němu přirazí.

„Ještě ne.“

„Dobře.“ Zůstane v něm, políbí ho na záda. Hladí ho, až Temple sám se od Idrise odtáhne. Převalí se na záda.

„Tohle je na mé stupnici deset, tak sto,“ řekne zničeně. „Úžasné. Líbilo se ti to?“

Idris se nakloní a políbí ho na rty. „Ano, ale ještě se musíme postarat o tvou potřebu.“

Temple se kritickým okem zadívá na úd. Stále trčí jako stožár, jen chybí vlaječka. Zasměje se a nechá Idrise, aby si ho vzal. Zavře oči. Je to taky skvělé, ale tamto bylo jiné, i když chvilku měl pocit, že zapomene dýchat, jak byl do postele vražen, ale potom se do něj udělal a slastně vykřikne. Všechno se mu vykouří z hlavy a jen prožívá orgasmus, který se mu přelévá tělem.

„Sto deset. Nevím, co bylo lepší.“

Idris se přitiskne k Templemu. „Co prostě jen říct: Vše bylo super.“

„No jo, tak to vynásob stovkou. Vůbec se mi nechce zítra jet ten závod. Kdybych nepotřeboval peníze, zvládne to Octavius?“

„Ten?“ Idris se rozesměje. „Pochybuješ o nás, krásný pane?“

„Ne, o sobě dost. Jdeme se osprchovat. Nějak jsem olepený.“ Políbí Idrise na pokožku, zvedne se. Otočí se k svému milenci. „Víš co, chci to opět.“

„Rád, ovšem když mi to oplatíš.“

Temple se usměje. Je rád, že má tak perfektního partnera, co se nebojí říct, co chce. Nakloní se k jeho uchu. „Vyjebám ti ji tak dokonale, že budeš křičet o milost.“

„Nebo prosit o přídavek,“ ušklíbne se pro změnu Idris. Temple polkne. Sakra, že by skutečně potřeboval pomoc čarodějnice Aaminy? Nechce Idrise zklamat. „Už se těším na zítra.“

 

Temple naprosto spokojený sejde dolu. Pojedou s Ervinem, Dannym a Idrisem na závodiště a popravdě po ranním rozkošném sexíku a kávě je tak spokojený, že má chuť zpívat. U auta ztuhne.

„Co má být tohle?!“ vyjekne.

„Dobrééé ráno, domine. Poletímm,“ vysvětlí mu Octavius.

Temple má chuť si protřít oči. Nikdy v životě nic tak příšerného neviděl. Místo nádherného černého koně, kdy temnota je slabým odvarkem jeho srsti, stojí zde ošklivý šedočerný kůň, z kterého málem létají cáry srsti. 

„To je ochrana kvůli koním, aby ho snesli,“ zaskřehotá Aamina. „Taky se dá pořídit fotografie, aniž by musel vyvolávat svou moc.“

„Promiň, Octavie, jsi momentálně nejšerednější kůň v historii.“

„Jáá vím, domine. Nevadííí, zvítězím v závoděě.“

„Máš pravdu, omlouvám se, skoro jsem tě nepoznal. Tak jedeme, tedy letíme, jedeme. Stihneme to?“

„Hrabě povídal, že ano. Je krapet vyčerpaný cestou, protože musel ovlivnit jezdce, trenéra a já nevím ještě koho. Poplatek prý je zaplacený, jen se tam máme dostavit včas.“

„Tak jedeme. Vítězství je naše!“

„Victory! Victory!“ ozve se zámkem a letí až k vesnici. Přítomní zvednou ustrašeně oči. Jasně cítí to slovo, i když netuší, k čemu se váže.

Idris se posadí vedle Templeho, dozadu Ervin s Danym. Skuhrají, že po svých by tam byli rychlejší, ale když Temple namítne, že potřebuje ochranu a jméno Kontrolora, zkrotnou. Nikdo z nich do Káznice netouží odejít, natož se tam podívat. Julie jim celou noc líčila Káznici jako sice přívětivě místo, ale ten zbytek, hlavně obyvatelé, se topí v depresích.

Temple se zastaví v městečku, protože uvidí starostu Burninga.

„Dobré ráno, časně na nohou.“

„No ano, zahrádka, pak povinnosti, znáte to.“ Neklidně se podívá po osazenstvu. Netuší, kdo jsou, ale nemá dobrý pocit.

„Moc ne, ale rád bych si promluvil s pár lidmi. Proběhnou tu změny a věřím, že se budou týkat i vás. Doufám, že je tu nějaký právník.“

„Nás, právník,“ neklidně zatěká po osazenstvu. Jsou tak vážní, ani sval se jim nehne na tvářích. Skoro jako by to byly sochy nebo mrtví. Pokřižuje se.

 Idris se usměje. „Bůh s vámi, dobrý člověče.“

„I s vámi,“ řekne přiškrceně. „Budeme čekat v hospodě U krále Jiřího, stačí to?“

„Naprosto, děkuji.“ Vyjede. Po chvilce pustí hudbu, načež musí čelit kritice a samozřejmě i tomu, co se hrálo a zpívalo dřív. Takhle dojedou k závodišti. Ervin ho vede k trenérovi. Potřesou si rukama. Vzápětí se ztratí mezi davem a prodírají se k bookmakerům. Vsadí si. Drží lístky s nepříliš výhodným kurzem, který spadl ještě víc po oznámení změny koně a jezdce. Popravdě by na něj si vsadil jen nějaký burzovní makléř s vidinou tisíciprocentního zúročení vkladu.

„No nevím, ten váš kůň nevypadá nic moc, ale chápu, že chcete jet svého vlastního. Zařídil jsem to u předsedy. Naštěstí tohle je malé závodiště a ochotně mi vyšli vstříc. Přece jenom jsem jedním z trenérů, který tu posílá nejvíc koní.“

„Děkuji moc, snad vás nezklamu.“

„Uvidíme a teď pojďte, za chvilku poběžíte. Závod je dobře dotován panem hrabětem z Derby.“

„Skvělé.“ Ve vážnici se převlékne. Dres není nic moc, ale stačí mu to. Jde se zvážit a za chvilku už sedí na Octaviovi. Nakloní se k jeho uším.

„Víš, co máš dělat?“

„Vyhrátt,“ odpoví.

„Pst,“ zavrčí, ale zřejmě si ho nikdo nevšiml. Pozoruje koně. Zdají se být v pohodě a Octavia přijali mezi sebe. Je rád, jelikož netouží po rvačce mezi koňmi. Sevře pevně otěže. V žaludku má velký šutr. Teď jde o to hlavní. Nespadnout.

„Koně na start! Koně na start! Čtvrtý závod amatérských jezdců.“

„Tak jdeme za ostatními. Rovina, to je fajn, že tu nejsou překážky,“ řekne nadšeně Temple. Octavius po něm loupne okem. Zařadí se na páté místo.

„Závod pro šestileté byl právě odstartován. Horkým favoritem je kůň Jampie ze stáje Nový dvůr. Naopak největší outsider je kůň jménem Octavius ze stáje Grim Manor. A teď už vbíhají na první rovinku. No né a jako první, daleko před ostatními je právě kůň jménem Octavius, kterého jede jezdec Temple McGregor.“

Temple se drží a snaží se to přežít. Nikdy by neřekl, že budou cválat takovou rychlostí. V krátkosti si uvědomí jedno. Jsou moc vepředu. „Uber, Octavie!“ V mžiku jsou v Zadním poli koní a on se dívá na koňské ocasy a záda žokejů. „Sakra, zas tolik ne! Jeď!“ zařve. Octavius si říká, že by si taky mohl ujednotit, co chce. Vyrazí.

„Úžasné. Tohle je rozhodně nezajímavější závod dnešního krásného dne. Nováčkem a nejzajímavějším koněm je zde rozhodně Octavius s jezdcem v sedle Templem McGregorem. Vystartoval na špici a vedl pole, které je teď roztažené, pak se propadl na desáté místo a myslel jsem si, že mu došla síla, ale už opět vede celé pole. Úžasný finiš a je v cíli před ostatními koňmi o dobré tři délky. Jistě můžeme od něho čekat v budoucnu i další zajímavé závody.“

Octavius pomalu přestane cválat. „Sotvaaa jsem se zahřál a je konecc,“ zabručí.

„Pst, jdeme převzít věnec.“ Temple se vozí po obláčku vítězství. Je nadšený, že nespadl a štědrou výhru má v kapse.

„Dobráá, domine.“ Temple se usmívá a sbírá blahopřání, když k němu přistoupí nějaký člověk. Přijme gratulace.

„Skvělý kůň, i když vzhled je strašný.“

„Dám přednost schopnostem.“ Koukne na Octavia, ale zdá se, že ho věnec nezajímá.

„To já taky, proto bych chtěl k němu připustit svou klisnu. Za poplatek.“ Octavius zvedne hlavu, kdežto Temple zpanikaří.

„Je impotentní,“ vyrazí ze sebe. Octavius ztuhne, udělá krok a celou váhu položí na lehkou holínku s Templovou nohou uvnitř. Templemu se protočí panenky a snaží se Octavia odstrčit, ale ten tvrdohlavě stojí. To tak! Říkat o římském vojákovi, že je impotentní. Naopak ještě víc přitlačí.

„Chápu, škoda.“

„Ááno, mě taky,“ protáhne a přemýšlí, jak Octavia vykuchat za tu bolest. Nejhorší je, že stále na ní stojí. „Uhni,“ zavrčí. „Omlouvám se, ale nic jiného mě nenapadlo,“ vysvětlí, když ho konečně napadne důvod té vzpoury. Okamžitě má nohu volnou. Slastně zaskučí.

„Pane McGregore, v pořádku?“ optají se ho na parkovišti vyhrazené pro jezdce, trenéry. Nechápou, proč kulhá.

„Ne, Octavia zastřelím. Máte?“ Všichni tři mu podají peníze.

„Perfektní. Zaplatíme a ještě zbude na stránky. Musím někoho na to najmout a ne nebudete to dělat, protože pochybují, že počítačové strašidlo existuje.“

 Podívají se po sobě rozpačitě. „Co je počítač?“

„To je dobrý,“ povzdechne se. Netuší, jak vysvětlit někomu, kdo se narodil ve středověku, jak vypadá počítač. Ovšem bude muset ho na zámek zavést. Jelikož nějaké strašidlo bude muset ho obsluhovat v recepci, pak se bude muset naučit aspoň základy. Zbledne. Začíná skutečný horor. 

Komentář

Cyklus Grim manor - 10. První host