Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 11.

 

Střípky hledání

 

„Domy bílých lampionů jsou tři druhy. Hudební, taneční a společenský. V prvních dvou společnice nemusí přijímat hosty. Ovšem společenský je specializovaný právě na sex. Všechny domy jsou značně vytíženy. Podle úrovně je řadíme do pěti tříd. Od jednoho květu bílé čekanky až po pět, a podle toho každý ví, jaké ceny i služby může čekat. Výjimku tvoří palácový Dům.“

 

Známé pravdy

 

Les skončí a Lovci zírají na hlavní město Alacaldského království. Procestovali snad celé království, ale ani jednou nebyli v hlavním městě.

„Víte, že jsem nikdy nebyla v Edanu? Co vy?“

„Já byl,“ ozve se Armilon. „Jednou a není oč stát. Koupil jsem si tam hodinkový strojek. Ten chlápek jim říkal kapesní hodiny. Měl pravdu.“

„A k čemu ti jsou? Nemáš hodiny v hlavě?“

„No, když je mlha nebo fujavice a pak je to hezký doplněk.“

„Taky si je koupíme. My tu taky byli. Jak říká Armilon, není o co stát. Breve, stále se na nás zlobíš?“

Brev se otočí k Dvojčatům. Usměje se. Snad jsou vytrestání dost. „Dobrý. Nina by ráda nám navrhla pár věcí. V noci se utáboříme. Žádný hostinec, krčma nebo cokoliv jiného. Hezky v lese.“

„Ale proč? Nemáme peníze?“

„Ne, potřebujeme probrat pár věcí a všude jsou ucha. Netoužím, aby o našem úkolu se kdokoliv dozvěděl. Takže první část našeho úkolů je jaká?“

„Mlčet jak leklá ryba?“

„Přesně, Armilone. To platí i pro tvého hafana.“

„A Oříšek má taky mlčet?“ Nina zahrne do výčtu i svého koně.

„Taky.“ Zadívá se na oblohu. Vypadá to na přeháňku. Neměli by se někam schovat? Ne, musí si připomenout, kým jsou. Lovci. Ještě dobrou hodinu jedou, až nakonec jedou jenom oni. Všichni zůstali po cestě v různých příbytcích. Nina se oddělí, potom na ně mávne. Míří si to k jednomu z lesíku, který tvoří přirozenou schovávačku divoké zvěři, jinak vůkol nich jsou samé louky a pole se staveními. Brzy se ponoří do stínů stromů.

„Vida, výborný úkryt,“ řekne spokojeně Brev. Seskočí z koně, rozhlédne se po malé pasece s kamenem, na kterém stojí pět sošek živlů.

„Děkuji. Měla jsem pocit, že je to ono. Mnoho venkovanů právě v takových lesících staví živly na ochranu. Jeden takový byl poblíž mého domova.“ Seskočí a odstrojí Oříška. Na jeden z kamenů posadí Posla. Stále neví, jaké mu dát jméno.

Za chvilku už na pasece plápolá oheň. Plameny tančí na kamenných tvářích živlů a vytvářejí groteskní grimasy. Když dojedí, Nina vezme Posla a začne ho hladit. Uklidňuje to jak ji, tak snad i ptáka.

„Takže, jaký je plán?“ optá se jedno z Dvojčat. Je rád, že Brev je stáhl z izolace. Celé dny nemít na nikoho promluvit, kromě svého dvojčete, bylo dost frustrující.

„Nino.“

„Dobrá. Krapet jsem o tom přemýšlela. Brev půjde vyzvídat mezi vojáky, žoldáky a strážné. Prostě ti, kteří dělají špinavou prací pro kohokoliv. Armilon půjde mezi žebráky a ty, co se starají o zvířata. Myslíme, že i takoví pánové na něčem jezdí. Dvojčata mezi služky, služebníky.“

„Dobrá, zvládneme to a co ty?“

„Já půjdu do Domu bílého lampiónů jako učednice. Jak jste se vzpamatovávali z Kobylího kopance, zašla jsem za Akronem.“ Nikdo si nevšimne, jak Armilonova tvář se potáhne smutkem. „Nebyl tam, ale byl tam Cicerio. Ti dva museli vedle sebe vypadat božsky.“ Teď se ošije Brev. Nevypadá tak úžasně jako ti dva. Možná by chtěla nějakého hezounka? „Zdá se, že Akron trochu povídal, nebo Cicerio umí moc dobře naslouchat, ale dal mi doporučující dopis do jednoho z domu. Jak řekl, není to pro nejvyšší kasty, ale je velmi dobrý. Jeho specializaci je hudba.“

„Budeš hrát na flétnu?“

„Ano. Naštěstí ji zvládám natolik, abych mohla předstírat učednici.“

„Nevidím to rád.“

Nina se k Brevovi obrátí. „Je to moje rozhodnutí, Breve. Nemáš mi co do toho mluvit.“

„Dobře, jenže co když…“

„Bude o mě usilovat nějaký chlap?“

Brev se zavrtí. U Oka, musí být tak prostořeká? Co má říct? Dvojčata se tím tiše baví. Brev v úzkých, to se jen tak nevidí. Brev se rozhodne pro pravdu. „Ano. Nechci, aby si na tebe někdo dovoloval, nebo abys musela někoho přijímat.“

„Neboj se, zvládnu je.“

Brev chvilku studuje její tvář. Prudce přikývne. „Dobrá.“ Nina se k němu nakloní a vlepí mu přede všemi pořádnou pusu. „Nějaké připomínky?“

„Ubytování.“

„Nějaký nápad?“

Dvojčata se na sebe podívají. „Rozhodně ne druhá řeka. V noci jsou mosty hlídané, řeka zase plná pasti. Nepotřebujeme, aby nás stráže kontrolovali. Loďky, kromě šlechty s povolením mají zákaz jezdit. Přeplavat by to šlo, ale co víme, tak jsou vespod taky sítě. Zamotat se do nějaké z nich by nebylo žádoucí. Nejlépe bude na levé straně. Někde u brány domek.“

„Dobrá. Schůzka bude každý večer…“

„Ne,“ odmítne Nina. „Pro mě je doba nevyhovující. Večer je společnice nejvíce žádaná. Nejvhodnější je ráno. Všichni už spí, mosty jsou otevřené pro služebné a ty, co poskytují městu své služby. I hospody se zavírají až k ránu. Budu u zadního vchodu vždy někoho čekat. Procházky po městě budu mít jako učednice omezené, aspoň si to myslím.“

„Má pravdu.“

„Dobrá, v tom případě ráno o druhé Hodině ohně. A teď jdeme spát.“ Zítra dorazí do města. Netěší ho, že Nina tolik bude riskovat, ale má největší šanci najít tu ženu Lapelis. Ucítí vedle sebe Ninu. Obejme ji rukou. Když to udělal poprvé, bylo to pro něj nezvyklé. Teď snad bez ní by nemohl ani spát. Ucítí polibek na tváři.

„Budu v pořádku.“

„Buď opatrná. Nebudou hledět napravo nalevo. Mají před sebou cíl, půjdou přes mrtvoly.“

„My snad ne?“ namítne s úsměškem. „Nejsme snad nejlepší?“

Brev se usměje a místo odpovědi Ninu víc sevře. Zavře oči a za chvilku spí, stejně jako ostatní. Nedaleko nich podřimuje Lysandr s našpicovanýma ušima.

Druhý den po poledni vjedou do města. Dobře si uvědomuji, jakou vzbuzují pozornost, ale zase na druhou stranu, když se optají, zda by šel pronajmout domek, nemají problémy. Dokonce by se smáli nad ochotou, kdyby si neuvědomovali vážnost situace. V domku se posadí ke stolu. Zírají na sebe.

„Udělali jsme chybu,“ spustí Nina.

„Pláště,“ dodá Armilon. Jednou rukou drbe Lysandra za ušima. „Jsme tu jako ve výloze. Už teď půlka města ví, že do města přibyla skupina Lovců, druhá se to dozví do večera. Pár lidi se určitě zdejchne.“

„To je tím, že jsme si na ně zvykli. Jsou naše druhá přirozenost. Bez nich nejsme Lovci. Nuly. Co uděláme?“ Dvojčata se po sobě podívají, potom stočí zrak na Breva. On je tu vůdce. On musí rozhodnout, jak budou postupovat.

Brev si prsty projede kštici. Je hlupák. Měl si to uvědomit hned zkraje. Dobře viděl pohledy, které na ně kradmo vrhali nejen pocestní, ale i stráže u brány. Jestli to neví už celé město, do hodiny to budou vědět. „Vyjedeme druhou bránou. Zítra ráno ji projedeme jako normální lidé. V tomhle jsme jak na střelnici.“ Všichni neradi přikývnou. „Sraz bude u kašny. Najmeme jiný domek.“

„Já pojedu rovnou do Domu bílých lampiónů.“

„Dobrá. Přenocujeme na stejném místě. Kdyby tam někdo byl, jednoduše ho zabijte.“ Vezme plášť, vyjde ven. Za chvilku je domek opět prázdný jako před jejich návštěvou.

Druhý den ráno se bránou trousí jeden po druhém. Nina je spokojená, když zmerčí pár kladně hodnoticích pohledů. Dobře udělala, že si vzala ty elegantní šaty od Akrona. Bude muset ještě nějaké dokoupit. I Brev je spokojený, protože neregistruje strach ve tvářích, ani kradmé pohledy. Řekl by, že spíš lhostejnost. Dvojčata vjedou se skupinou místních obchodníků. Smějí se a žertují. Na zadcích koní mají srolované pláště. Armilon projde s otěžemi v ruce. V druhé nese košík starší ženy. Naklání se k ní jako by patřili k sobě. Je spokojený. Prošel bez povšimnutí. Dokonce i Lysandr zapomene na své vychování loveckého psa a vesele skáče kolem svého pána. Jako by věděl, že tak se má chovat.

Nina si to zamíří k Domu bílých lampiónů s názvem U bílé holubice. Nezná to tu, ale než se stačí optat, tak muž ji nasměruje do čtvrti ozářené ve dne v noci bílým světlem. Poděkuje mu zářivým úsměvem.

„To by mohlo být ono,“ zamumlá, když zahlédne červenou vlajku s bílou holubicí a čtyřmi bílými květy čekanky, která už z dálky hlásí jméno domu. Pěkný zvyk, pomyslí si, když si všimne, že všechny domy mají před svým vchodem totéž. Zajímalo by ji, zda je to nějaká móda nebo co. Sesedne, Oříška uváže ke kruhu. Do ruky vezme uzlík s flétnou. Zaklepe.

„Dobrý den. Jmenují se Niniena. Zde mám doporučující dopis od pana Ciceria z Domu U věžních hodin ve Fiore.“ Podá ženě průvodní dopis. Teď je rád, že ji Cicerio dopis vnutil.

„Hned to bude.“ Nina osamí. Dům vypadá dobře, ovšem to by nebyl ve čtvrti pro bohaté. „Prosím, pojďte dál.“ Vede ji hlouběji do domu, až stanou přede dveřmi. Hned vejde. Nina za ní. U stolu uvidí muže. Není krásný, ale velmi charismatický. Muž se zvedne. Dlouhé rukávy tuniky splynou podél těla. Pokyne rukou ke křeslu.

„Vítej U bílé holubice. Ciceria si velmi vážím. Píše, že jste učednice. Mé jméno je Valeron a vedu to tu.“

„Děkuji, že jste mě přijal. Ano, učím se už delší dobu. Řekla jsem si, že se sem vypravím, abych se naučila něco nového. Cicerio byl tak hodný, že mi napsal pro vás doporučení. Samozřejmě, pokud nebudu vyhovovat vaším nárokům, odejdu.“

„Pro nás není důležitý vzhled, i když s pěknou tvářičkou, a to máš, můžeš toho dosáhnout daleko víc. Jsme hudebním domem, a jestliže dívky si vyberou nějakého partnera na noc, je tu i ta možnost. Taky se hodně účastníme večírků, různých slavnosti. Náš dům je velmi žádný. Chodíme všude, kromě královského paláce. Ti mají svoje vlastní hráčky, i když některé naše dívky došly až tam. Jedna se dokonce stala i dvorní dámou. Tak teď mi něco zahraj.“ Zelené očí pozorně sleduji ženu. Je pěkná, ovšem bude záležet, jak hraje. Přikyvuje její hudbě.

„To stačí,“ zarazí ji. Nina s bušícím srdcem čeká na ortel. Bylo by pro ni těžkou prohrou, kdyby ji vyhodil. „Můžeš zůstat. Zatím budeš zařazena mezi ostatní. Sólové věci nebudeš hrát asi tak měsíc. Ráno probíhají kurzy od zkušených hráček. Předpokládám, že se budeš chtít přidat.“

„Určitě.“

„Výborně. Máme zrovna volné tři pokoje. Jeden bude tvůj. Máš nadání, které krapet zrezivělo.“ Nadzvedne obočí.

„Víte, odešla jsem ze svého bývalého domu, ale nešlo všechno, jak jsem si přála. Musela jsem se vrátit.“

„Ach, chápu. To je mi líto. Proč jsi odešla?“

„Rozchod. Všechno mi ji připomínalo,“ zdůrazní ženský tvar.

„V pořádku.“ Otevře dveře do pokoje. Nina nic neřekne na přepychový pokoj společnice. Jistě by sem mohla si kohokoliv zavést. „Jak jsem řekl, klidně sem si někoho můžeš přivést, ale nesmí to narušit tvé úkoly toho večera. Některé dívky si tím platí hodiny. Ovšem to co máš na sobě, ti nestačí.“ Upozorní na její skrovný uzlík i šaty.

„Mám nějaké peníze. Na nové šaty budou stačit, ovšem na hodiny asi ne.“

„Rozumím. Jak jsem řekl, můžeš si takto přivydělat, ale tvou hlavní povinnosti je hrát. Co se týče výdělku, pak vyúčtování je vždy koncem měsíce. Dárky si ponecháváte.“

„Děkuji.“ Odloží uzlík, praští sebou na postel. Rozhodně nemíní si sem vodit chlapy. Půjde ven, nakoupí šaty a požádá Breva o nějaké peníze. Voní to tu. Krásně. Až budou ve svém domě, provoní ho taky. Zasní se nad tím, jak asi její nový život bude vypadat, ale pak se dostane do reality. Musí jít nakoupit a říct ostatním, že je to zvládla. Nikdy by nevěřila, že hru na flétnu bude potřebovat. Nebýt matky, která na tom trvala, pak by dneska měla problémy. Cítí, že zde je správně.

Oznámí to služebné u vchodu, kam jde. Rovnou si to zamíří ke kašně, která je nedaleko jejich pronajatého domku. Už z dálky vidí zachmuřeného Breva. Přistoupí k němu s úsměvem.

„Nešel byste se mnou na večeři? Pracuji zde poblíž. Nechcete se pobavit s hezkou dívkou?“

„Proč ne? Vypadáš nádherně.“ Zvedne se a zavede ji k domu. „Stalo se něco?“ zeptá se ustaraně.

Nina se přestane usmívat. „Ne. Zatím je to v pohodě, jen potřebuju peníze na hodiny. Předpokládá se, že je budu brát. S tím jsem nepočítala. Klidně občas můžeš přijít. Jako klient. Možná by to bylo lepší a tím si zajistím ty peníze na hodiny.“

„Dobrá. Co jdeš dělat teď?“ vytáhne ze skříně peníze. Položí je na stůl. Ty jsou to nejmenší, co ho teď trápí.

Nina se zatváří otráveně. „Nakupovat. Byla jsem upozorněná, že jedny šaty mi nestačí, ale nemám tušení, kolik jich mám mít.“ Nahne se k Brevovi, dá mu pusu. „Pozdravuj ostatní.“

„Jasně.“ Je rád, že je v pořádku a určitě za ní zajde. Podle toho co ví, Armilon by měl prolejzat město, Dvojčata budou jistě v nějaké hospodě na druhém břehu a on zajde do kasáren pro strážné. S lítosti se zadívá na plášť, ale spíš přemýšlí nad tím, jak získají informace. Lidi jsou ukecaní, jenže tentokrát to není o tom. Hlavní je narazit na ty správné lidi. Snad s něčím přijdou Dvojčata.

 

Dvojčata sedí v hospodě. Mudrují jak získat seznam od služebnictva pána z Thor. Ti co budou sloužit doma, jsou oddaní, ale jak sehnat ty, co nejsou? Jistě, nejlépe je najít nespokojence. Nějaký zlaťák snad otevře jim pusu. Podívají se na sebe.

„Dům pana z Thor.“ Zvednou se jako jeden muž. Na stůl hodí dva stříbrné. Podle nich je to víno předražené, ale aspoň neseděli na suchu. Nedbale vyrazí k nejbližšímu mostu. Zkušeným okem obhlédnou stráž. Lajdáci, což je dobře, pomyslí si. Projdou bránou. Nikdo je nekontroluje ani na jedné straně. Otázkou je, jak to chodí v noci. Když skoro odcházejí, povšimnou si mohutné vytažené brány. Kdyby někdo útočil, dá se spustit.

„Výbušniny.“

„Vidím. Dokonce i nějaké lektvary. Vsadím se, že jsou zamčené.“

„Nejsou pro nás hračkou?“

Siel se ušklíbne. Mezi Lovci i dřív se naučili ledajakých praktických dovedností. Zamíří si to k domům, kde jsou ubytování provinční šlechtici. Jedním dotazem rychle zjistí, který je jejich dům. Projdou kolem něj. Pán domu není, protože jinak by bylo tu rušněji, ale je tu dost lidi na to, aby připravili dům. Takže pán z Thor brzy dorazí.

„Co teď?“

„Od někoho, kdo tam jenom dochází, moc toho nezjistíme. Je to náš jediný zdroj.“

„Ještě je tu záhadná ženská, co ji má vypátrat Nina.“

„Ženských tu je. Dobrá, budeme pracovat i s tím. Co se nechat najmout dovnitř?“

„To by šlo, jen nerad pracuji.“

„To je jedno. Podívej se.“ Siel drcne do lokte své dvojče. „To je jeden z těch, co se motali na nádvoří.“

„Ty si myslíš?“

„Já si myslím, že zítra do práce nepřijde a pošle náhradu. Nás. Jak jednou do domu vkročíme, už nás z něj nikdo nevyhodí.“ Usmějí se. Z povzdálí sledují muže. Jde docela rychle. Brzy zjistí proč. Zastaví se před vývěsním štítem U zlaťáků. Vejdou dovnitř. Svého muže rychle najdou v hloučku podobných lidi. Hráčů. Přistoupí k němu. Povzbuzují, volají i pískají, ale chladně uvažuji, jak ho přetáhnou na jejich stranu.

„Prohrál jsem!“

„Jde místo…“

„Jeden zlaťák. Pro štěstí. Nechcete?“ nabídne mu Aviel. Muž zrudne, ale vezme ho a vsadí. Po dvou kolech opět nemá nic.

„Díky za hru.“ Najednou se šourá jako stařec. Posadí se ke stolu. Dvojčata si k němu přisednou.

„Smůla.“

„Jo to jo. Zítra vyhraju,“ prohlásí s pohárem piva v ruce. Před chvíli hýřil živostí, nyní oči jsou kalné, unavené, hlas nakřáplý.

Vyřízený, usoudí Dvojčata. „Určitě.“

„Půjdu domu.“ Lítostivě se zadívá na hráče, kteří si nevšímají ničeho jiného než kostek. Tak rád by zůstal.

„Určitě. Vlastně proč tu nezůstanete déle?“

„Rád bych, ale nechci ztratit práci.“ Zvedne se, zapotácí se. Ruce se natáhnou a opřou o stůl. „A spát.“

„A co kdybyste poslal za vás nás?“ optají se široce.

„Cože?“ Muž si prohlédne, kdo proti němu sedí, ale vidí dva stejné muže. Zamrká. „Hele…“

„Nic. Zapomeňte na to, ale mohl byste tu být déle.“ Zvednou se, pohodí na stůl stříbrňák. Muž na něj zašilhá, ale to už peníz končí v ruce hospodské. „Jdeme, brácho?“

„Jasně.“

„Hej, počkejte!“ ozve se muž. Dvojčata zaváhají, pak se otočí. Tázavě se zadívají na muže, který vypadá, jako by jim třásla horečka. „Vážně byste šli tam za mě?“

„Jasně. Chápeme vaši chuť si pořádně zahrát, že brácho? Nevzpomínám si, kolikrát jsme proseděli nad kartami do rána, ba ještě déle. Dokud jsme mohli, že?“

„No, jasně.“

„Jenže peníze…“ V mužově hlase se ozve lakota, ale taky strach, že by nemohl hrát bez peněz.

„Jsou tvé. Co bychom pro tebe neudělali, že?“

„No jistě. Nepotřebujeme je.“

„Tak dobrá. Mohli byste mi půjčit?“

Dvojčata si v duchu povzdechnou, ale vyndají čtyři zlaté. Než je prohraje, tak padne na zem. „Tady.“

Muž na nic nečeká a přisedne k ostatním. Třesavka jako kouzlem zmizela. Dokonce i únava se vytratila a muž pevnou rukou sáhne po kostkách. Obličej mu jenom září. Zvedne hlavu a zadívá se na ty dva dobrodince. Na tváří Siela hraje úšklebek. „Tvé jméno,“ přikáže.

„Dardian, pane.“

„Jistě. Šťastnou ruku,“ popřeje mu. Vyjde na ulici. „Tak to máme, ne?“

„Jistě. Šlo to hladce.“ Oba se usmějí a zamíří si to k domu pana z Thor. Rozhodně z něho nebudou utíkat.

 

Brev si to zamíří přímo ke kasárnám. Netuší, co tam bude dělat, ale jiný plán než Niny, není. Tentokrát se na ní spolehne. Jen doufá, že v tom Domě ji nic zlého nepotká. Má o ní strach. Od té doby, co mu Dvojčata vysvětlili, co se ji stalo, byl blbec, že to nepoznal, snaží se to nedat na sobě najevo, jde to těžko. Pak jejich zasnoubení. Uklidnilo ho to, dokud je Elean nevyslal na tuhle misi. K tomu Dům bílých lampiónů. Má strach, jenže Nina je Lovec jako on. Musí se s tím naučit žít, tak jako to, že se stanou párem. Povzdechne si.

„Co tu vzdycháš jak stará bába na funuse?“ ozve se za ním bodře. „Hej ty nejsi od nás!“

Brev se otočí. Zadívá se na dva strážné. Vypadá to, že jim skončila hlídka, protože zbraně nesou dost nedbale a na očích je jim vidět únava.

„Ne. Nejspíš jsem zabloudil.“

„Tohle jsou kasárna,“ starší muž si ho zvědavě prohlíží. Podle očí, podle postoje i vybavení je znát, že to není jen tak nějaký kmán. „Která posádka?“

„Posádka? Ach, Fiorská.“

„Fiora? Kníže tu není, co tu děláš?“

„Popravdě sám netuším. Měl jsem donést do jeho sídla dopis a předat vrchnímu hlídači.“ Oba muži přikývnou a ostražitý výraz se změní. „Propustil mě, ale neposlal domu,“ pokrčí rameny. „Tak se tu toulám.“

„Víš co, pojď s námi. Máme tu prima hospodu s ještě primovějším personálem. Má nás rád.“

„To proto, že tam utrácíme skoro celý žold,“ upřesní suše mladší muž. Brevovi připomene Armilona. „Leando Irhyze a pocházím z Fiory, tohle je Theo z Thor.“

„Z Thor? Fiora? Daleko vás zával Západní vítr.“

„Znáš astrology. Mávají si s člověkem jak my s korouhví. Tak co, jdeš nebo ne? Mám chuť na studené pivo.“ Mladší přikývne. Oba nečekají, co na to Brev a vyrazí směrem do menší uličky. Brev na nic nečeká a jde za nimi. Stačí pár kroků, aby se zařadil vedle nich. Mlčenlivě vstoupí do hospody. Klobouky pohodí na nejbližší stůl.

„Kdopak je tohle?“

„Nový kamarád.“

„U Oka, Leo, jsi mrzutější než medvěd na poušti,“ prohodí dívka s ďolíčky ve tvářích. Modré oči se vesele dívají na svět. „Jsou vždy takoví, než se napijí, tak co to bude?“

„Pivo.“ Zadívá se na své nové známé. „Brev.“

„Jenom?“

„Jenom,“ řekne tiše. Lačně se zadívá na pořádný pohár s pivem. Skutečně je studené. Napije se. „Ááách se nese trojmo.“ Otření rtů. Na tvářích se usídlí spokojený výraz.

„Něco dobrého na zub?“

„Mio, můžeš donést ty placičky s pikantními papričkami a okurkami.“

„A edanské by nebyly?“ toužebně řekne Brev.

Strážní se na sebe podívají, pak propuknou v smích. „Tady nic jiného nedávají. Je fakt vidět, že jsi cizinec.“

„No, u nás je vaše mouka drahá.“

„Jo, tady taky, ale znáš to, když jsi u zdroje…“ Oba se na sebe spiklenecky podívají. Breva poprvé napadne, co ti dva asi tak hlídají. Vyptávat se jich by bylo asi dost okaté.

„U Oka, fakt edanské placičky. Zbožňuji je.“ Brev jednu vezme a ukousne si. „Jste výborná kuchařka, slečno!“

„Moje sestra!“ zazní lokálem.

„Sestra?“

„Jo. Jejich matka zemřela při povodních před dvěma roky.“

„Slyšel jsem o nich. Copak astrologové to nepředpověděli?“

Leo ztiší hlas. „Prý to předpověděl Třetí, víš, ale nikdo mu to nevěřil kvůli tomu, že je cizák. Měl pravdu.“

Elean? A sakra! „Třetí?“

Leo se rozhlédne a ještě víc ztiší hlas. „Třetí nejvyšší astrolog. A ps, uši jsou tu i pod podlahou. Tak jak je ve Fiore? Slyšeli jsme o kněžně. Je to tragédie.“

„Už máme novou.“

Oba se zatváří vytřeštěně. „Cože? Počkej vždyť…“

Brev vidí, jak počítají. „Jo, tři měsíce.“

„U Temného, kníže si pospíšil. To je mi novinka, a která ten závod vyhrála?“

„Sestra plukovníka Astryhze.“ Oba nadzvednou obočí. Jistě, plukovníka znají, ale není to nijak význačná rodina. „Je krásná a milá.“

„Jedině tak. To tady chcípl pes i s koněm,“ prohlásí Theo.

„A vy s nimi. Pořád se tu něco děje. Jen si to vemte, Třetí astrolog odjel do své země a bude tu nový. Jsem zvědavá, zda bude stejně krásný.“

„To je pravda, Třetí nejvyšší astrolog je krásný. Ženské u dvora na něj se lepí jako lepidlo. Povídá se, že nejedna by dala duši za to, aby skončila v jeho posteli.“

„Cha vsadím se, že bys klidně dal ji taky!“ odfrkne si Leo, čímž vyfasuje pořádnou herdu. Brev se nestačí divit. Pak se zamračí. Elean měl odjet do ciziny, ale stále je tady. Jak to je?

 „Nedal,“ opáčí Theo s knírem nad rtem.

Za tu dobu, co chodí po světě, hlavně od doby příchodu do Fiory se naučil jednu věc. Mlčet, neptat se. Rozhodně s Třetím, jak ho trefně strážní pojmenovali, si to rozházet nechce. Má rád Ninu, má rád život a to pivo je skvěle. Mlčí, upíjejí. Netuší, jak začít hovor. Je těžké začít, když člověk netuší kde.

„Máš holku, Breve?“

Brev se rozzáří. „Jo, dokonce budeme spolu bydlet. Mám vyhlídnutý ve Fiore dům.“ Spokojeně přikývne. 

„To musíš být bohatý.“

„Ani ne. Malé dědictví. Když jsem potkal Ninu, zastavil se čas. Jsem rád, že ji mám.“

„No jo. Máš se. Je to bída.“

Brev je polituje. Byl přesně jako oni, než potkal Ninu. Nechce ji ztratit. Měl ten úkol od Eleana odmítnout, ale ty peníze by zajistily pohodlný život. Jenže vynahradí život? „Co vlastně hlídáte?“

Strážní se na sebe podívají. „Sklady?“

Brev přimhouří oči. Takové štěstí? Náhoda? Ne, sotva. „Sklady s moukou?“ optá se lehce.

 Strážní se rozesmějí. „Přesně. A proto tahle hospoda je tak skvělá, že Leando?“

„Přesně. Mám to tu rád a ještě víc Miu. Víš co, nechceš zítra přijít?“

„Pokud tu budu, tak ano. Otázka co ten pitomec správce vymyslí. Nerad bych jel nazpět do Fiory. Nevíte o nějaké prácičce? Že bych si přivydělal.“

„A pročpak?“ ušklíbnou se.

„No, takový pěkné náušnice by Nině slušely. Nic nezíská srdce ženy jako dárek a víte, co se říká. Čím menší, tím lepší.“

 Oba přikývnou. „Hele, víš co…“ Leo se zadívá na svého druha. „Přijď zítra o třetí ke skladům. Možná se něco najde, tedy pokud tu budeš.“

„Pivo?“

„Sem s ním. Na náušnice!“

„Na náušnice!“ Poháry v rukou se pozvednou a obsah vzápětí zmizí v žíznivých hrdlech. „Áááách!“

Pozdě v noci dorazí do domku. Klesne na židli a se svěšenou hlavou přemýšlí, co to vlastně chtěl. Postel, mu vytane v hlavě. Zvedne se, nadechne se. Musí do ní dorazit stůj, co stůj.

„Breve?“

„A…Armilone, přepískl jsem to.“ Posadí se zpět za stůl.

Armilon mu donese studený mokrý hadr. Připlácne mu na čelo. „Lepší?“ optá se suše.

„Trochu. Ti strážní… Narazil jsem na ně náhodou. Nemohu si na nic vzpomenout. Mám něco udělat, ale co?“

Armilon se pousměje. Jak tak kouká, dneska asi jediný střízlivý bude on, ale kde jsou Dvojčata? Rozhlédne se, jako by byli za skříní, jenže kromě Breva tu nikdo není. „Nejspíš to bude to, že je schůzka s Ninou u zadního vchodu toho jejího příbytku.“

„U Oka, zapomněl jsem.“

„Zajdu tam.“

„Dobrá a co jinak? Něco máš?“

Armilon se zadívá na Breva. „Očekával jsi něco?“

„Popravdě ne.“

„Nic. Ani náznak, že by někdo něco věděl. Snad Dvojčata nebo Nina budou mít větší úspěch. Nechceš něco k jídlu?“

„Ne, najedl jsem dobře. Hele,…“

„Jsme tu na skok. Máme práci v domě pána z Thor. Musím se tam vrátit. Má dorazit, ale jak znám šlechtu, nebude to hned. Tak zatím.“

„Tedy jak tohle dokázali?“ zamumlá.

„Netuším,“ pokrčí rameny Armilon. „Víš co? Ty se vyspi a já zajdu za Ninou.“ Zvedne se Lysandrem po boku. „Bude lepší, když tam vždy za ní zajde jiný chlap.“

„U Temného, nesnáším to! Dobrá. Takhle se ji nemohu ukázat.“ Zvedne se a odpotácí se do postele. Za chvilku spí. Armilon přes něj přetáhne deku. Vyrazí do nočního Edanu. Splývá se stíny. Lysandr tichým vrčením vždy dá najevo přítomnost stráží.  Nakonec zastaví na ulici, která je velmi rušná. Chvilku pozoruje povozy. Některé jsou zastavené stráží, některé puštěny. Zkoumá důvod toho zvláštního jevu. Nakonec zahlédne zřetelně z jednoho povozu ruku s medailonem. Určitě ženy, pomyslí si. Takže propustky? Co muži? Jak to zjistit? Začne si všímat víc povozu a nosítek. Vždy když zastaví nějaký povoz, objeví se ruka. Optat se stráže? Skončil by ve vězení. Ale některé projdou? Takže něco musí být viditelného na povozu. Přitočí se k jednomu, který tu čeká. Prohlíží si ho…

„Hej, vypadni od mých koní!“

„Promiň, jen jsem se na ně díval. Má nemocné kopyto.“

Na mužově masité tváři se objeví údiv. „Cože?“

„Tady, podívej se.“ Sotva se dotkne nohy, kůň ji ochotně zvedne. Armilon ji přejede. Má to. Vytáhne drobný kamínek. „Namazal bych to masti a dva dny nechal odpočinout.“

„Ty… Díky. Byl jsem krapet naštvaný.“

Armilon pohlédne na dům, u kterého vlaje vlajka s dvěma větvičkami.

„Jo čekám tu už třicet plných úderů.“

„To je mi líto.“ Zadívá se mu na ruce. Nic tam nevidí. Tak, u Temného, čím se prokazují? Má ještě chvilku. „Jak vůbec dokážete projet kolem stráží?“

Na mužově tváři se objeví ostražitý výraz, pak se rozesměje. „Cizinec co?“

„Jo. Přijel jsem ráno a tak jsem si řekl, že zajdu někam do levnějšího domu. Musím říct, že nebýt mého psa, tak neprojdu. Pěkné koně.“

„Jo, jsou parádní. Starám se o ně dobře.“ Začíná tušit, že z toho vysokého hubeného chlapa by mohl něco vytáhnout.

Armilon si povzdechne, potom sáhne do váčku. Vytáhne zlatý. Muž přimhouří oči, ale lakota zvítězí. Vezme zlatý. „Musíš mít toto.“ Ukáže na modrou vlaječku. „Samozřejmě máš i glejt, který vždy zakoupíš na rok.“ Odplivne si. „Mrchožrouti. Stojí to dost, ale vyplatí se to. Bez toho žádný povoz v noci neprojede a ve dne tolik kšeftů není.“

„Chápu.“ Jenže to není celé. Vytáhne další zlatý, když vidí, že to s ním nehne, přidá další. Muž mlčí. Armilon se usměje a schová je do váčku.

„Počkej, co chceš vědět?“

Armilon vytáhne jeden. „Všechny povozy to nemají.“

„Jen veřejné. Páni a dámy mají buď medailon anebo prsten. Záleží kdo, co preferuje.“ Shrábne zlatý, který skončí vedle prvního.

„Díky a kde se kupují dočasné lístky?“

„Na začátku čtvrti je velký bílý dům. Nemá svítilnu. Je tam vždy hodně koní. Na ceduli mají vznešeně napsáno. Konsorcium veřejného pořádku,“ ušklíbne se. „Ve skutečnosti vybírají prachy za to, že můžeš procházet se v noci. Ovšem musíš dokázat, že jsi cizinec, nebo mastně zaplatit, ale popravdě, nevyplatí se to nikomu než boháčům.“

„Chápu, myslím, že se spolehnu na svého psa. Platit za to, že se člověk jde pobavit. Je to ostuda!“

„Přesně přesně… U Oka, už je tu.“ Jde otevřít dvířka povozu. Potom se posadí, mlaskne a koně vyrazí. Armilon se rozhlíží. Má ještě třicet úderů. Rozhodně netouží platit za takovou pitomost, ale hodilo by se to. Proplete si prsty, zalomí, až se ozve křupnutí, potom zacvičí prsty. „Lysandře, jdeme, nebuď hodný. Ten!“ Ukáže prstem na muže, který vyrazí z domu. Povoz tu nemá, takže buď jde do dalšího domu, nebo ho někdo čeká opodál. 

Lysandr vyrazí. Armilon z povzdálí sleduje ho útok. Vypadá to jako hravé skákání. Vyrazí k němu, jak se muž brání, natáhne ruku a prsten mu vklouzne do ruky. Mlaskne. Vyrazí pryč, Lysandr za ním. Co se s mužem stane, je mu jedno. Ihned nasadí na ruku prsten. Jen doufá, že je stejný. Ve světle bílého lampionu si uvědomí barvu kamene. Chrysopis. Kámen, který se vyskytuje na panství pána Sjöfa. Panství obehnané mlčení a tajemstvím. No nic, zkusí ho vyzkoušet. Vystoupí ze stínu. Pokud vzal špatný prsten…

„Stát!“ Armilon natáhne ruku. „V pořádku.“ Armilon se psem projde dál. Má to. Chtělo by to ještě pár takových hraček. Ale co když platí jen pro čtvrť, napadne ho. Pak si uvědomí pozdní hodinu. Vyrazí k domu U bílé Holubice. Jde k zadnímu vchodu. Nečeká dlouho, když se tam objeví Nina.

„Tak co?“

„Nic a vy? Kde je Brev?“

Armilon se usměje. „Omlouvá se.“

„Takže je opilý. Nevadí. Pozdravuj je. Snad budu vědět něco později.“

„Dobrá. Nino,“ zastaví ji, ukáže prsten a vysvětlí ji, jak to tu chodí. Ta přikývne. O deset plných úderů, má pod šaty medailon s chrysopisem.

Armilon druhý den Brevovi vysvětluje systém, který zjistil v noci. Brev si hned prsten natáhne. „Získáš ještě jeden?“

„Teď když vím, co mám, jistě.“

Brev přikývne. To jim pomůže.

 

Dva měsíce a něco, pomyslí si Brev unaveně a jejich pátrání je skoro bezvýsledné. No ne úplně. Nina má obrovský úspěch, zvláště díky vlasům. Jednou se šel na ní podívat. Jen zíral. Podle něj vynikala i mezi ostatními, ale po chvilce usoudil, že je to opravdu díky barvě vlasů. Když si to tak vezme, ví jen o dvou lidech, kteří mají stejnou barvu. Ona a Akron. Což mu připomíná, že nikam nepokročili. Dvojčata jsou v domě pana z Thor. Správce je nakonec zaměstnal oba. Jednou, když měli volno, vyprávěli, jak získali to místo. Nakonec poznamenali, že výplata jim zůstává.

On zase hlídá sklady. Když dorazil k nim před pár měsíci, nikdy by neřekl, že skutečně hlídají mouku. Hodili za něj slovo u velitele skladů a nechává se najímat na hlídání soukromých skladů. Rád by se dostal ke strážím, které hlídají sklady patřící astrologům, ale to by spíš získal titul knížete. Vypadá to tam jak nedobytná pevnost. Druhou nedobytnou pevnosti jsou sklady porodních bab. Skutečně, Síto si dovede ohlídat své zájmy.

Armilon si pořídil kočár a začal vozit v noci dámy a pány do Čtvrti zábavy a rozkoše. Občas něco zajímavého přinese, ale popravdě potřebuji něco víc. Ta skupina Měsíční úplněk je opravdu velmi skrytá. Možná šli na to špatně? Co když nic takového neexistuje?

„Hezký den, Breve, stalo se něco?“

„Armilone? Jo. Nemáme nic. Prázdné ruce. To jsme Lovci, co vypátrají i vránu v letu?“

Armilon se posadí, přitáhne k sobě mísu s placičkami politými sirupem z modrých jeřabin. Lahůdka. Mohl by je neustále. „Jak to myslíš?“

„Netuším. Mám pocit, že jsme všichni na strategických místech, kde bychom se měli dozvědět spoustu věcí. Problém je, že jsou to jenom žvásty. Babské plky.“

„To je tím, že dovedou mlčet,“ prohodí Armilon.

Brev pomalu odloží hrnek. Kouká na Armilona jak na zjevení. Mlčet… No ano! Jak tohle mohl přehlédnout? Pro samé dřevo neviděl les.

„Děje se něco?“ zeptá se Armilon, když vidí Brevův nepřítomný pohled. Ten se k němu otočí, ale nevnímá jeho, ale myšlenku, která ho napadla.

„Armilone, kdo umí nejlépe mlčet?“

„Mrtvý?“

„Blbe,“ odpoví lakonicky. „Astrologové a Báby.“

Armilon pokrčí rameny. „Jistě a?“ Nějak nechápe, kam tím Brev míří.

„Kdyby to byla obvyklá situace, pak už máme svého muže. Jenže my stále tápeme. Máme nějaké náznaky, ale nic víc. Nikdo lépe neumí mlčet než astrologové a báby. Ti to mají přímo napsané na čele!“ uchechtne se. „Bez souhlasu svého nadřízeného ani nezavyjí. Všichni vědí, kdo v zemí vládne. Nejen u nás. Jestliže by někdo chtěl armádu, kterou nikdo neporazí, pak jsou to astrologové. Ti více než báby. Jenže ty dvě skupiny si jdou tak po krku, že není možné, aby v některých směrech spolu nespolupracovali.“

„Logické to je.“

„A viď!“

„No, jenže se k nim stejně nedostaneme.“

„Dostaneme. Prostě procvičíme si své zakrnělé schopnosti a jednoduše vstoupíme do Temného oka.“

Armilon přestane jíst. „Stát se zločinci?“

„No a? Mám toho hrabání v sračkách dost!“ vybuchne. „Stále se v nich přehrabujeme! Místo abychom je drželi pod krkem, tak mačkáme prázdný vzduch. Nebo snad nechceš odtud vypadnout?“ Vezme posla a posadí ho na stůl. Vytáhne papírek a začne psát.

 

„Rozšiřujeme pátrání u porodních bab a astrologů. Budeme opatrní.

B.“

 

„Breve, ostatní musí souhlasit taky. Šlápnout jim na prst se rovná sebevraždě.“

Brev se zarazí, posadí posla zpátky na bidýlko. Ten celou dobu ani neotevře oči a nechá se přenášet z místa na místo. „Dobrá. Máš pravdu. Za dvě hodiny budeme mít sraz. Navrhnu to. Co ty na to?“

Armilon váhá. „Jdu do toho. Mám toho taky plné zuby. Stále přešlapujeme jak pouliční společnice.“

„Dobrá.“ Zvedne se a jde připravit něco k jídlu. Neuplyne ani šedesát úderů a domek se zaplní Dvojčaty v dobré náladě a Ninou, která naopak zívá na celé kolo.  Posadí se různě. Nina přistoupí k Brevovi, kterému vlepí pusu.

„U Oka, jsem unavená. Až do rána bylo u nás veselo. Jak to jenom dovedou vydržet? Jo mám zprávu.“

„My taky. Zítra dorazí pan z Thor.“

„Cože? No konečně! Možná konečně zjistíme víc. Ty seznamy nám moc nepomohly.“

„Hele, za to nemůžeme. Jestli je členem spiknutí, pak se musí scházet někde jinde. Až přijede, budeme ho sledovat.“

Nina se usměje. „Mám taky zprávu.“

„Jakou?“

„Dnes večer má speciální vystoupení žena jménem Lisapel.“

„Počkej, ty… Proč teď? Nebo…“ Brev pohlédne na jednotlivé členy svého týmu. „Co když se scházejí?“

Siel přikývne. „To je docela možné. Podle studii vůdci nemají příliš mnoho oblíbenců, ale když už ano, pak své oblíbence berou sebou. Rádi se obklopují lidmi, kterým věří. Jestliže byli mimo Edan, pak všichni, kteří něco ví, nebo tuší o tom, co se děje, jsou s nimi. Jestliže sem přijedou, potom přijedou i ti lidé. V tom případě máme šanci.“

„Já zase navrhuji rozšířit pátrání mezi astrology a báby. Ti nejvíce dovedou mlčet.“

„Máme projít na druhou stranu Oka?“

„Ano.“

„Dobrá. Jdu do toho. Bude zábava. Opět pátrat. Výborně. Proč ne?“ smísily se vět od Dvojčat i Niny.

Aviel se zadívá na Ninu. „Dneska v noci budeme u tebe. Tedy budeme hlídat dům. Musíš se nějak dostat ven a popsat nám tu ženu. Budeme ji sledovat.“

„Dobrá. Je to dojednáno.“ Brev je spokojený. Začíná se to hýbat. Vytáhne papírek, dopíše doušku, že se objevila žena jménem Lisapel. Zprávu připevní k nožičce ptáka. Vyjde ven, vyhodí ho. Zamrká. Stále ještě jeho rychlost je neuvěřitelná. Snad se Elean nebude rozčilovat kvůli té zprávě. Zakázal komunikaci mezi nimi z důvodu, že nevěděl, kde budou, ale snad si ten pták nějak poradí. Vejde dovnitř. Tvář se mu protáhne. Placičky i marmeláda zmizela.

„Vy zmetci!“

„Kdo dřív přijde, ten dřív jí,“ prohlásí škodolibě Aviel s nacpanou pusou jak křeček. Brev si přisedne k Nině a ovine ji ruku kolem ramen. Uvědomí si, jak je s ní šťastný.

Večer Dvojčata stepují před Bílou holubici. S úšklebkem pozorují návštěvníky. „Prý hudební produkce,“ zavrčí Aviel.

„No tak, nech je dýchat. Potřebujeme jedno. Mrkni se, co tahle?“ ukáže na černovlásku v upnutých šatech. Přemýšlí, zda její výstřih unese tíhu prsou, nebo povolí.

„Ne, vzpomínáš si, co nám říkal Elean? Má ráda složité účesy. Tohle podle mě je jednoduchý.“

„Odkdy jsi znalcem účesů? Mně se zdá dost složitý.“ Oba se dívají na ženu s copánky. Hodnotí ho. „Kolik je?“

Aviel vytáhne časový strojek. Ten hodinář jim říkal hodinky, ale nemůže si na to zvyknout. Krásná práce. Chvilku jim dalo práce zjistit, kde bydlí. Koupili je bez uvažování. „Pátá hodina vody. Za chvilku bude Nultá hodina a dostaneme se do Dřeva.“

„Taky mohli nechat staré označení šesté hodiny a nepřejmenovávat ho na nultou neboli přelomovou. Hele, co tahle?“ Zírají na nevelkou blondýnku s účesem, který ani jeden nemůže označit za jednoduchý. Jen zírají a přemýšlejí, jak to proboha drží pohromadě. Málem, že si nevšimnou ženy, která za blondýnou nese tyriandr.

„Je to ona?“

„Je to ona,“ přijde potvrzení v stejnou chvíli jako otázka. Bez mrknutí sledují, jak blondýna je přivítaná samotným Valeronem. Takže hráčka s velkým H, proto tolik hostů? Zauvažují. „Aviele, zkus najít Armilona. Má povoz. Musíme ji nějak sledovat a tak rychlí zase nebudeme.“

Aviel zmizí. Siel se dívá na dveře. Bojí se jen mrknout, aby tu ženu nepropásl.

Lisapel vejde dovnitř. Už jí hraní chybělo. Nakonec se uvolnila od svých povinností a vyjela do svého oblíbeného domu. Potřebuje na chvilku zapomenout na všechny nepříjemnosti, které se staly, Nejhorší z nich je nedávná zpráva z Fiory. Athiea je mrtvá. Naštěstí se podařilo poznámky z výzkumu uchovat. Pravda, ne všechny, ale mají v řadách dost schopných členek, aby se to dotáhlo do konce. Pokud by mohli povolat ty Stíny, odporné slovo, pak by nepotřebovaly astrology. Mohly by vládnout samy.

Uvnitř si uvědomí, že se nemůže škaredit, tak nasadí svůj nejhezčí úsměv. Ukloní se. Mnoho přítomných zná. Někteří tuší, kým je, někteří vůbec. Je ji to jedno. Čeká, až její služebná vybalí tyriandr. Vezme ho na kolena, lehce přejede struny. Nečeká na nic, protože žádný doprovod nepotřebuje.

Místnosti se rozezní melodie, která omotá přítomné hedvábným hlasem neznámého skladatele. Hraje, naklání hlavu, jak je ponořená do zvuku. V tu chvíli nemyslí na své postavení, na to kým je, na problémy. Její duše je součástí tónů.

Nina v pozadí s flétnou v ruce naslouchá její hudbě. Nádherná, připustí nerada. V hraní se hodně zlepšila, ale nikdy to nebude její hlavní profese. Její duše patří stopování. Čeká, až se bude moci zvednout. Určitě tam na ni čekají. Musí potvrdit její totožnost. Nakonec se jí podaří nepozorovaně odejít. Venku zachytí pohled jednoho z Dvojčat.

„Nino?“

„Je tam. Blondýna s nemožným účesem. Nechápu, jak to na té hlavě drží.“

„To jsme taky nechápali. Raději běž nazpátek. Nikdo nesmí na nic přijít.“

„Neboj. Za hodinu bude odcházet,“ ještě řekne a vrátí se dovnitř. To bylo o chlup, pomyslí si, když zahlédne Valerona. Na svém místě s flétnou v ruce pochybuje, že by někdo zaregistroval, že byla pryč. Sedí, pozoruje ženu a naslouchá jejímu umění.

Aviel seskočí dolů. Pokyne Armilonovi. Ten mlaskne a s kočárem se otočí. Postaví se vedle druhého domu. Dvojčata se schovají do stínu.

„Byla tu Nina?“

„Jo. Potvrdila totožnost neznámé.“

„Výborně. Takže kdy končí?“

„Za padesát plných úderů.“ Sledují napjatě dveře, ale ještě uplyne o deset úderů víc, než ji zahlédnou vycházet z domu U dvou holubic. Vedle světlovlasé ženy stojí Valeron a služka s pouzdrem v ruce. Nehlučně se rozeběhnou k čekajícímu kočáru. „To je ona.“

„Jasně.“ Armilon pocítí vzrušení, které vzápětí opadne. Chladně čeká, až se povoz pohne. Mlaskne. Koně udělají krok. Z patřičné vzdálenosti sleduje kočár. Přemýšlí, kam jedou. Zandává. Tohle není dobré. Zastaví.

„Co je?“

„Jede nahoru. Nemám povolení! Co vy?“

„Jeď nazpátek do čtvrtě, zvládneme to!“ Dvojčata se rozeběhnou za kočárem. Dobře vědí, že se snáz schovají než velký povoz s koňmi. Najednou se zastaví, jak zpozorují, že povoz zastavuje. Nevěřícně se dívají na nosítka, která tam čekají. Usmějí se na sebe. Paní štěstěna je neopustila. Vydají se za nosítky.

Žena v kočáře odloží pouzdro, stáhne ze sebe tuniku. Objeví se štíhlá postava v kalhotách a kabátci, vše v tmavé barvě. Sáhne na záda a přehodí přes vlasy kapuci. Vystoupí. Sleduje vzdalující nosítka, pak obhlédne okolí. Tam! Ti dva! Sledují její paní. To je naprosto nepřípustné! Tiše, skrývajíc se ve stínech, rozeběhne se za muži.

 

Nina se usmívá. Pro dnešek je konec, ale stále ještě se musí pouklidit. Usměje se na černovlásku, jménem Cordielia, která je daleko lepší hráčkou na flétnu než ona. Tak nějak se s ní spřátelila.

„Tohle je dřina, proč to nedělají služky!“ rozhořčí se Nina, i když ví, že je to k ničemu.

„No jo, ale že byla hezká!“ řekne pyšně.

Nina zamrká. O čem to mluví? „Jistě, jen nechápu, jak ten účes ji držel na hlavě.“

Cordielia se na ní nechápavě zadívá, pak se rozesměje. Podá ji tác. „Ne ona. Ta druhá, má sestra.“

Nina si vybaví druhou ženu v pozadí. „Hezká. Tvá sestra?“

„No ano. Vybrali ji jako porodní bábu,“ povzdechne se. „No a já hraju. Tak bych se chtěla narodit v Čase dřeva.“ Pak by zde nemusela být, i když hrát na flétnu ji baví.

„Porodní bábu?“

„Ano. Je velmi dobrá. Posledně mi řekla, že byla vybrána mezi stovkami jinými, aby sloužila Druhé nejvyšší bábě.“

Nina přestane uklízet skleničky. Druhá nejvyšší bába. Že by ta světlovlasá žena byla…

„Nikdy bych neřekla, že bude tak skvělou hráčkou, že to nikde neřekneš?“

Nina se usměje. U oka, takové informace a získá od společnice. „Jistěže ne, co bych z toho měla?“ Najednou se předkloní, zavrávorá. V hlavě ji zavíří, že pokud to byla jedna z nejvýše postavených žen v království, potom taky má patřičnou ochranu. Už zaslechla o speciálních útvarech v kruzích Síta.

„Co je ti?“

„Jen žaludek,“ vykoktá první lež, co ji napadne. Musí se odtud nějak dostat, ale jak?

„Chráníš se?“

Nina zmateně kouká.

„Nejsi těhotná? U temného, Valeron, by tě ihned vyhodil.“

Nina je podruhé ohromená. Těhotná? Nějak ji nenapadlo, že by se mohla chránit směsi bylinek, které mají pro tyto účely společnice.

„Běž, dodělám to.“

„Valeron?“

„Mazej, něco vymyslím. Ale neměla bys být těhotná. Jsi bledá jak mrtvola,“ zasměje se.

„Díky, máš to u mě.“

Cordielia vyplázne rozpustile jazyk, potom ji schová za korektní úsměvnou masku společnic. Nina na nic nečeká a vypotácí se z místnosti. Nadechne se. Musí varovat Dvojčata. Tak jak je, vyběhne ven. Je to už chvíle, co světlovlasá žena odešla, ale kam mohli jít? Nahoru. Síto by se své nejvyšší členky nenechaly bydlet daleko od královského komplexu. Otřese se zimou. Zalituje, že si nevzala něco na sebe. V tenkých botkách vyrazí hledat povoz.

„Kde je Nina?“ optá se ostrý hlas pána domu U dvou bílých holubic.

„Udělalo se ji špatně, pane.“

„Těhotná?“

„Ne, pane Valerone. Myslím, že nastydla.“ Valeron studuje bezelstnou masku své společnice. „Už včera povídala, že ji bolí v krku. Ráno zašla za magistrem, ale zřejmě to podcenila.“

„Dobrá, sleduj její stav. Kdyby byla těhotná, pak mi to ihned to řekni.“ Otočí se a odejde.

„Jojo, to zrovna,“ zamumlá pro sebe. Nebude přece jako její sestra. Pravda je bohatá, krytá všemocným Sítem, ale na druhou stranu, jakou má svobodu a to donášení… Neví sama. Na jedné straně ji závidí, na druhé straně ne.

 

Nina pospíchá a v duchu nadává na město. Být to v lese, potom už je má, ale tady něco vysledovat je skoro nemožné.

„Nino?“

„Armilone!“vykřikne úlevně. „Kde jsou Dvojčata?“

„Vysedli. Ta žena jela nahoru.“

„Jak jsem si myslela. Jedeme za nimi.“

„Počkej, nemám povolení! Hned mě chytnou.“

Nina natáhne ruku, na které se skví rubínový náramek, který dostal před dvěma týdny, když dostaly pozvání ke knížeti z rodu La Valenů. Nasedne do povozu, usměje se na muže. „Ven!“

„Ale…“

Nina ho šikovně chytí, otevře dvířka a vystrčí ho ven. „Blbec,“ pronese lakonicky. Armilon koutkem oka zahlédne svého zákazníka. Povzdechne si. Nina se nikdy s ničím zrovna nepárala, ale to nikdy nedělala. Pobídne koně. Doveze Ninu k místu, kde Dvojčata vyskočila. Zaváhá a pobídne koně cestou, kterou Dvojčata pokračovala. Nakonec dojedou na křižovatku. Armilon zastaví. Neví kudy kam.

Nina vystoupí, když uslyší kroky. Nina se ihned posadí zpět.

„Stát! Co tu chcete? Oprávnění?“

„Zde, pane.“ Z kočáru vyklouzne ruka s náramkem.

„V pořádku. Můžete jet.“ Armilon se pomalu vydá nahoru. Po chvilce se otočí. Zmizeli. Ihned obrátí vůz a opět je na křižovatce. Nina na nic nečeká a vystoupí.

„Jeď.“

„Zvládneš to?“

„Určitě.“ Začne zkoumat ulice. Armilon zalituje, že tu nemá Lysandra. Bylo by to snazší. Najednou se Nina zastaví a začne očichávat jednu zeď. Na tváři se jí usadí spokojenost. Vydá se směrem k řece.

 

Dvojčata se zastaví. Znejistí. Na tomhle mostě nikdy nebyli. Pohlédnou dolů. První most. Mosty nejsou nijak označené a jednoduše se jim říká od prvního po sedmý. Tohle je první a je hned u královského paláce. Problém je, že vede na hřbitov. Co tam asi chce? I stráž je tu znuděná, ne ostražitá jako ty ostatní. Už teď by jim zkoumali doklady.

Přesto jako očarování vstoupí na most. Stráž si je jenom prohlédne a nechá jít. Ve čtvrtině se zastaví. Podívají se po sobě.

„Ta žena…“

„Ta druhá žena,“ ozve se jako ozvěna Siel. „Nevystoupila.“

„U Temného oka, padáme!“ otočí se, ale zpozorují, že dosud líná stráž je najednou v pohotovosti a nejen to, nepříjemně se ztrojnásobila, jako by se ten zbytek vynořil ze vzduchu. Podle jejich mínění mají za cíl jedno. Zabít je. Neváhají a vrhnou se do vody. Dobře vědí, že tohle je jejich jediná šance uniknout.

Strážní se v šoku zastaví. Ještě nikdo se jim nevrhnul do vody plné pastí.

 Velitel neváhá. Chladně rozkáže. „Zvednout pasti!“ Ti muži musí zemřít. Tak zní příkaz. Žena v tmavém na břehu se dívá, jak vojáci vykonávají její rozkaz. Moc, to je afrodisiakum, kterému podlehla hned, jak vstoupila do Síta.

Dvojčata usilovně, ale opatrně plavou ke břehu. Z hloubky se dostanou těsně pod povrch hladiny řeky, kde jsou pasti nejméně nebezpečné. Chtějí se nadechnout, když pochopí, že únik je nemožný. Popadne je panika a zoufale začnou bojovat nejen s pastmi dole, ale i se zatíženými sítěmi, které padají seshora. Stahují je ke dnu.

Siel sáhne k boku a vytáhne nůž. Začne je přeřezávat. Musí se dostat k hladině.  Zdá se, že se mu to podaří, ale vrátí se pro bratra. Zdá se, že uplynuly celé údery srdce, ale zatím to bylo jen pár okamžiku. Začne přeřezávat další síť, když je odhozen. Prsty se sotva zachytí sítě poutající jeho bratra. Ihned mu dojde, co se stalo. Velitel nenechává nic náhodě a použil výbušniny.

Zasmál by se, kdyby nešlo o život. Další vlna. Zadívá se na omráčeného bratra. Zemřou. Právě zde. Z posledních sil vytáhne bratra ze sítě a plave k hladině. Když už zemřít, tak jejich milovanou zbraní, ne prachobyčejným utopením. Ještě dvě tempa a hlava se rozerve na kusy stejně jako jeho tělo jeho bratra. Výbušniny dopadají dál. 

Nina zaslechne výbuchy a rozeběhne se tím směrem. Srdce ji naplňuje špatná předtucha. Uvidí most a na něm vojáky, stejně jako záblesky, které rozstřikují vodu do všech směru. Je ji jasné, co se stalo. Vzlykne. Tohle nemohli přežít ani Dvojčata. Chce se vrhnout k řece, ale pud sebezáchovy ji včas zastaví. Němě stojí a dívá se už na klidnou řeku. Zaslechne jako by stála na mostě, ne na břehu řeky ve stínu domu.

„Mrtví?!“

„Určitě, pane!“

„Konec!“

Nina se otočí. Najednou strne. Ta žena… Nevidí ji… Rozvážně si sundá pásek z šatu. Vezme je mezi ruce a zapéruje. Nemůže Dvojčata zachránit, ale jejich vrah… Tiše, jako by lovila divokou kočku, se vrhne na ženu. Pásek se omotá kolem štíhlého krku. Žena sebou trhne, ale ihned pozná, že není úniku a život ji vyprchá okamžitě z očí, ale Nina dál ji škrtí, až zaslechne křupnutí. Teď si je jistá, že je mrtvá. Tělo se sesune dolu.

„Mrcho!“ Nina na ni plivne.

„Paní! Kde jste?!“

Nině dojde, že ten muž s hlasem zvyklým velet nevolá ji, ale tu co zabila. Ihned se stáhne. Svou smrtí by ničemu nepřispěla. Odchází jako by se vracela z dýchánku, na kterém musela hrát. Volání „Nepřítel,“ ji nechává chladnou. Zřejmě objevili mrtvou. Nedostihnou ji. Po tvářích jí stékají slzy. Proč jenom se to dozvěděla tak pozdě? Proč nebyla rychlejší? Proč? „Proč?!“ zavyje skřehotavým rozbolavělým srdcem. Nikdo ji neodpoví.

Dorazí do domku. Nevybíravě probudí Breva. Obejme ho a začne brečet. „Dvojčata… Mrtví!“ dostane ze sebe mezi vzlyky. Nikdy by neřekla, že se jí tak otravní přemoudřelí bratři usadí v srdci.

Brev strne. Sevře Ninu, až ji to bolí, ale ona vítá tu bolest. „Jak?“

Nina chce vše vysvětlit, ale nedokáže. Až po mnoha minutách se uklidní. Posadí se. „Cordielia, hráčka na flétnu se pochlubila, že její starší sestra je služkou Druhé nejvyšší báby.“ Brev ohromeně poslouchá. „Ihned mi došlo,“ vzlykne, „že to nebude jen tak. Šla jsem za Dvojčaty, abych je varovala, ale už jsem jen viděla, jak strážní házejí z mostu výbušniny.“

„Byli to oni? Jsi si jistá?“

„Breve!“ rozčilí se. „Ty…“

„Promiň.“

Nina popotáhne. „Zabila jsem ji. Uškrtila jsem ji tímhle páskem,“ řekne spokojeně. „Byl to dobrý pocit.“

„To jsi udělala dobře.“

„Já vím, ale co budeme dělat? Tolik mi chybí!“

Brev ji rozumí. Všichni za ta léta tak nějak srostli. Teď najednou jsou bez dvou nebo jednoho? Neví sám. Pevně Ninu obejme.

 

„Sieli?“

„Jsme mrtví. Omráčilo tě to, ale pro jistotu, ti parchanti, na nás naházeli výbušniny.“ Aviel pokrčí rameny. „Udělali jsme chybu. Příliš jsme spěchali. Hele, černý strom, jdeme?“

„Jistěže.“ Projdou stromem a ocitnou se na Stezkách. Spokojeně se rozhlížejí. „Smrt výbuchem, to je hezky, ne?“

„Určitě. Lepší než shnít ve vodě nebo v kobkách porodních bab.“ Otřese se. „Tak půjdeme?“

„No jo. Není tu hezky?“ Zahlédne ostrůvek s vodopádem a neskutečně zelenou trávou. Oba se zastaví, zírají. Siel už vykročí k jasnému zářivému bodu, pak se obrátí k bratrovi, který nehnutě stojí.

„Co je?“

„Nic, jen se mi vybavila slova té kartářky. Kalysto!“ Luskne prsty, jak si vybavil jméno. „Pamatuješ, co nám říkala?“

„No, moc ne,“ přizná rozpačitě Siel.

Aviel se rozhlédne po krásné krajině. Kolem nich projde žena v tmavém. Oba si ji prohlédnou. Usmějí se. Jejich vrah je mrtvý. Netuší, jak zemřela, ale je to úžasný pohled. Ti na mostě dělali svou práci, ale za tou stojí tahle černovlasá žena. Je dobré vědět, že jejich smrt byla pomstěná. „Povídala, počkej. Nemáme spěchat. Co ji poslechnout?“

„Proč ne? Hezky tu je a co budeme dělat?“

„Co? Přece lovit!“ zasměje se Aviel. „Zjistíme, co je to za místo a můžeme zjistit mnoho jiného.“

Siel si povzdechne. „Dobrá a co potom s tím?“

„Co já vím?“ řekne optimisticky Aviel. „Ale jedno ti řeknu, ještě se mi nechce do Země mrtvých. A možná najedeme způsob, jak to říct Nině a ostatním. Pan Elean je taky zajímavý člověk.“

„Tak kudy?“

Aniž cokoliv řeknou, oba jako jedna bytost vykročí doleva. Jasnou cestu vedoucí do Země mrtvých minou.

Z Vůle hada - 12. Grapnik