Shounen - ai povídky

                                        Vlčí rapsodie

   Říká se, že když umíráš tak se ti promítné celý život v jedné sekundě. Ale v mém případě vidím minutu po minutě a promítá se mi tak dlouho. Ležím tady v temné uličce a pomalu umírám. A přece zrovna teď se mi nechce umřít. Ne teď, když jsem znovu vše našel co jsem ztratil, objevil co zmizelo. Možná zkusím poslední zoufalý pokus. Možná to zvládnu.

   „Chci žít!“ vykřikne postava ležící u popelnic, polosvlečená a zakrvácená. Začne se plazit k matnému světlu na konci uličky. Je to jenom pár metrů, ale jemu to připadá daleko. Daleko jako celý jeho život. Vnímá a dívá se na každou minutu svého života zatímco se plazí pryč od těch prokletých dveří. Začalo to jako vše docela nevinně...

    „Tak a tady jsem ti něco koupil“ pronese tatínek a dá malému chlapečkovi pastelky. Barevné velké pastelky. Okamžitě si je začne prohlížet a hlavně ho zaujmou barvy. Tak krásné a už nic jiného si nevšímá. Odhodí autíčko i letadélko, dokonce robota , kterého si vyškemral. Pracně roztrhne obal a obdivuje barevnost těch tužek. Jsou tak krásné. Vyndá jednu a zkusí něco namalovat a za chvilku si tiše maluje. Nevnímá nikoho jiného než ty barevné pastelky.

   Tak to začalo. Barevnými obyčejnými pastelkami. Šel s nimi dokonce spát a nechtěl je pustit ani, když ho maminka koupala. A pastelky, vodovky a vše co bylo barevné s nim šlo cestou. Nejdříve školkou, pak školou a on poznával, že všichni obdivuji jak kreslí. Začal vyhrávat soutěže a rozhodl se, že vystuduje malířství. Že bude velký umělec jako Van Gogh nebo Picasso. Bude slavný a tomu cíli vše podstoupil. Neuvědomil si jaké má štěstí v rodičích. Otec byl podnikatel a velmi úspěšný a podporoval ho jak mohl. Jeho starší brácha Jirka šel v šlépějích otce a nejmladší Ondřej vystudoval doktořinu a tak otci ani matce nevadilo, že v rodině mají umělce.

  Spíš se jim chlubili a měli vystavené jeho obrazy. Prošel jsem základní školou s dobrými známkami a kamarády. Měl všechno. Co mu chybí si začal uvědomovat až na střední škole zaměřeném na výtvarnictví. A začalo další jeho období života a opět zcela nevinně.

   „Zítra budeme kreslit akt.“ Kluci začal jásat, když je učitel docela drsně zchladil. „Mužský akt!“ Mohutné zklamaní se nese třídou u kluků a jásavé výkřiky ženského zastupitelstva. Jen jednoho nechalo naprosto chladným. Tomášem. Jemu bylo jedno co kreslí. Hlavně, že může kreslit. Kreslení byl jeho život co si pamatuje.

  Byl ve třídě první a sedl si na své místo u okna. Vyhlédl ven a začal kreslit ptáčka na větvi. Tak se do toho zabral, že si nevšiml učitele, který u něho stojí delší chvílí.

  „Moc pěkné Tomáši, ale myslím, že máš kreslit tam to co je na pódiu a ne to co je venku“ Jemná výčitka ho bodla a otočil list papíru. Miluje kreslit zvířata. Neví proč, ale přitahuji ho. Podívá se na podium a uvidí toho kluka. Chvilku ho studuje a začíná si uvědomovat, že se mu  moc líbí. Dosud si takových věcí nevšímal. Jistě maloval portréty, ale nikdy ne akty  a najednou tady má nahou mužskou postavu a jemu se líbí. Zmateně zakroutí hlavou.

  „Je ti něco?“ slyší opět učitele.

  „Ne. Jen světlo“ zabručí a natočí si stojan trochu jinak.  Má pocit, že je červený až za ušima. Začíná horlivě kreslit a učitel stojí za nim. Po chvilce odejde a on si oddechne. Pozoruje zaujatě toho kluka. Je nádherný, si říká a neuvědomuje si, že to není normální. Tak to začalo a on si začal kromě kreslení všímat děvčat a chlapců a a pomalu zjišťuje, že se mu líbí chlapci. Pozoruje je při sprchách a na bazéně. Po několika měsících si přizná, že je asi gay. Ne je jim určitě. Jenže s tímto zjištěním k němu přicházejí informace a o tom jak lidi to odsuzují. Neví najednou co dělat. Jenže jednou touha už byla probuzena a on chce zkusit se s někým milovat, vědět jaké to je. Opatrně si zjišťuje na internetu různé věci až narazí na kluby pro takové lidi jako je on. Rozhoduje se několik dní a dokonce se jde se ve dne podívat  jak vypadá prostředí okolo klubu. Jednoho večera se kritickým okem podívá na sebe. Vypadá opravdu dobře. Postavu má vypracovanou z plavání. Je pravda, že vypadá všedně. Modré oči a vlasy vyšisované sluncem. Opaluje se a je snědý. Četl jak je důležité dobře vypadat. Obleče si džíny, tričko a navrch bundu. S bušícím srdcem jde do klubu.

  Vejde dovnitř a první co ho ohromí je hluk hudby. Není skoro nic slyšet. Neví kudy kam s očima, když vidí objímající a líbající se páry. Má pocit, že sem nepatří a přece ho to tak vzrušuje. Nakonec zaregistruje bar a protlačí se k němu. Ale co si dát?

  „Colu prosím!“ musí zakřičet, aby ho barman do půli těla nahý slyšel. Za chvilku před ním přistane kola. Napije se.

  „Jsi tady sám?“ uslyší u ucha hlas. Vzruší ho jeho dech a otočí se. Přikývne. „Jdeme tančit?“ Znova přikývne. V životě netančil, ale nemůže to být přece nic těžkého. Nevšimne si jak ho někteří v klubu pozorují. Jeho postavu a příjemnou tvář. Za chvilku se představuje jeho partner jako Petr. Tancuji spolu a on si nechá od něho nalévat. Je přece tak sympaticky.

  Když se ho zeptá jestli by snim nechtěl jít tak jen přikývne. I když má špičku pocítí strach, ale trvá to chvilku a když ho obejme a začne líbat tak se mu vše vykouří z hlavy. Na noc si moc nevzpomíná. Ani to jestli byla příjemná nebo ne. Druhý den ráno se probudí sám v posteli bez Petra v motelovém pokoji. Vyjde ven a slunce ho skoro ohromí.

  Nebylo to nic moc, ale za měsíc jde znovu tam a nechá se opět sbalit. Tentokrát je opatrnější a tolik nepije. Ani neví kolikrát takhle byl, ale nakonec přestal a začal přes seznamku hledat vážnou známost, ale nic. Občas s někým si vyšel a párkrát se i vyspal, ale nakonec skončil u kreslení sám. Takhle to šlo až do vysoké školy a tam jako vždy začalo vše opět znovu. Další jeho milník v životě. Chlapec ne spíš muž o hodně starší než on jménem Pavel.

  „Tady je to!“ ukazuje mu někdo kam má jít. Poděkuje nadhodí svoji brašnu a vrazí do Pavla. Tehdy ještě nevěděl jak se jmenuje, ale když se ho dotkl pocítíl takové vzrušení, jiskru, že nevěděl kudy kam s očima. Jen zabručel „Promiňte“ a chtěl odejít, když ho zastavil jeho hlas. Byl hluboký a rozechvěl v něm každou strunku. Cítíl v něm tolik barev, že nevěděl jak by to zachytil. Otočí se pohlédne na něho. Je o hodně starší. Tak o šest možná víc let napadne ho a je nádherný. Uvědomí si, že se mu líbí. Líbí se mu jeho delší hnědé vlasy svázane do culíku, hnědé oči a příjemný úsměv.

  „Můžete na chvilku? Je tady nedaleko kavárna a já bych Vám chtěl něco navrhnout.“ Tomáš s ohromením přikývne. On ho zve, ale proč? Napadne ho jediné, ale po chvilce to odsune. Jde vedle něho a za chvilku sedí na terase pod slunečníkem.

  „Jmenuji se Pavel Jablonský a jsem fotograf. Docela úspěšný. Mám malý fotoateliér, ale o tom jsem s Váma nechtěl mluvit. Chtěl bych Vás nafotit.“ Tomáš je ohromený znova. On a fotky?

   „Jistěže nebude to zadarmo. Nebude to moc, ale určitě to vylepší váš rozpočet. Co vlastně studujete?“

  „Malířství“ vysouká ze sebe.

  „Tak proto ty barvy. Že mně to nenapadlo hned. Tak co, přijdete? Víte co tady je moje vizitka a jestli chcete tak přijďte.“ Nepřemlouvá ho a ani jinak na něho netlačí. Ještě chvilku spolu hovoří a Tomáš si připadá jako ve snu. Večer vytáhne vizitku a otáčí ji. Zvedne sluchátko a domluví se na sobotu, kdy může přijít.

  V sobotu vstane a je nervózní jako když poprvé měl jít do klubu. Ale nakonec stojí přede dveřmi s opět bušícím srdcem. Dveře se otevřou a on vkročí do Aladinovy jeskyně. Vše vždy začne tak nevinně a i tentokrát to taky začalo. Fotografie a pak další. Na řadu přišly i akty a nakonec i první milování.

  Konečně to bylo ono a on se vyhříval v jeho pozornosti v jeho lásce a v svoji. Miloval ho jako nikdy nikoho. Dokonce i občas zapomínal vedle něho na malování. A pak začal zlom a přišel opět milník . Má cenu říkat, že to bylo jednou nevinou procházkou a polibkem. Možná kdyby tehdy nešel snim a nechtěl mu dát najevo svoji náklonnost nic z toho by se nestalo a on by se tady neplazil k tomu světlu, ale on chtěl a tehdy v tom parku ho políbil. Nevšiml si nedalekého  páru, který krmil labutě a zvědavě se po něm díval. Když přijel domu na návštěvu nevšiml si v opojném oparu lásky ničeho. Nevšiml si chladu otce a uplakaného výrazu maminky. Jen Ondra se tvářil soucitně a  Jirka spíš vztekle. Pozdravil je jako vždy a pak si ho zavolal otec.

   „Rozloučíš se sním nebo tě nejen vydědím, ale přestaneš být mým synem.“ Maminka začne plakat a bráchové se vypaří.

  „Ale já ho miluji“ řekne tiše. Neví co dělat a pak řekne. „Je mi líto, ale nevzdám se ho.“ Hrdinské a hloupé nebo ne? Dodnes neví jestli udělal dobře nebo ne.

  „Tak vypadni a nevracej se. Nejsi můj syn a nepočítej s nějakou korunou ode mně.“

  „Nemusím. Začnu vydělávat sám a Pavel mi pomůže.“ Byl si tak jistý jejich láskou a opravdu odešel z domu. Nechal tam vše. Od té doby otce neviděl a ani matku. Občas potkal Ondru, ale ten se k němu přestal hlásit. Ale to vše zmizelo. Začal kreslit  a snažil se prodat svoje obrazy a měl docela úspěch. Dokončil školu. Pořád Pavla miloval a žili spolu, ale pak přišla jeho první výstava a jeho propadák. Poprvé se opil. Neví co křičel, ale pamatuje si nesouhlasný pohled Pavla. Druhý den četl kritiku a jednoduše ji neunesl. Začal pít. Pomalu a opatrně, aby to Pavel nevěděl, ale když se jednou vrátil domu dřív a našel ho opilého rozlobil se a on skončil na léčení. Přišel k němu s prosíkem a Pavel mu odpustil.

  Nakonec mu Pavel našel místo u jedné reklamní agentury.

  Vypadalo to jako super džob. A taky to byl. Pavel jednou dělal nějaké fotky pro ně a věděl, že stále sháněji grafiky. Měl nápady a najednou měl i peníze. Nosil dárky Pavlovi a miloval ho stále víc. Ale agentura nebyla jen peníze a tvrdá práce. To byly i prezentace a pracovní cesty a nakonec večírky. Alkohol, a nakonec drogy a on jim propadl. Viděl vize, které mu učarovaly. Začal mariánkou a pokračoval dál a dál. Mohl si dovolit to nejlepší, ale nevšiml si jak ho Pavel starostlivě pozoruje. První hádka a rozbitá váza. Zoufalé objetí a první nechuť Pavla k milování. Byl hluchý a slepý k prvním příznakům. Propadal se hloub a hloub a ani Pavel už nedokázal snášet to jak se propadá hloub a hloub do bahna večírků a drog.

  „Skončíš s tím. Můžeš jít na léčení. Miluji tě Tomáši. Prosím tě!“ křičí až to slyší sousedé.

  „Proč. Máme peníze. Máme vše. Miluji tě tak o co jde ti. Chceš toho více. ..“

  „Ne chci tě nazpátek. Takového jaký jsi byl než jsi nastoupil do agentury. Můžeme začít znovu. Odejdeš a začneš opět malovat. Kdy jsi naposled vzal do ruky štětec? Kdy!“ Oba na sebe křičí.

  „Tak si běž, když nejsem pro tebe dost dobrý. Můžeš jít! Nepotřebuji tě!“ křičí a práskne za sebou dveřmi. Pavel se ohromeně za ním dívá. Už to není ten nesmělý kluk, jakdo když ho poznal. Není to ten kdo k němu přišel s pláčem, že ho otec vyhodil, protože dál přednost jemu. A on ho stále miluje. Proč jen proč, ale ví, že je konec. Musí se sebrat a jít dál. Zatím Tomáš běží venku do noci. Jde na další večírek, ale ten skončil. Jde do klubu. „Mohu mít koho chci!“ šeptá zuřivě. Zkrátí si cestu přes park a najednou proti němu se vynoří černá vrčící obluda. Dívá se do jeho oči a má pocit, že se dívá do pekelných plamenů smrti. Vidí tam vztek a chuť zabíjet stjeně jako samotu, strach a bolest. Má pocit, že v tom psu vidí sebe sama a pak si najednou uvědomí, že pes je pryč a on stojí a dívá se na to místo. Mohl být mrtvý.

  „Kreslí zvířata, Tomáši!“ vzpomene si na učitele na základní škole. Usmíval se tehdy tomu starému učiteli. Bude je malovat. Nejraději je maluje. Zapomněl na ty slova, zapomněl na lásku k zvířatům. Otočí se a běží. Musí říct Pavlovi, že všechno bude jako dřív, že nalezl to co hledal.

  Otevře dveře a zakříčí „Pavle!“Ale ozve se ticho. Otevírá horečnatě skříně. Klesne na kolena. Je pryč. Je pryč. On ho vyhodil a on odešel. Ale možná není vše ztraceno. Možná a vytáhne zapomenuté plátna. Podivné jsou cesty osudu. Ještě kousek a bude u světla. Natahuje ruce stejně jako natahoval ruku se štětcem.

  Viděl to tak jasně. Nikdy tak jasně a ostře neviděl jako tehdu tu noc. Začal kreslit. Kreslit dva obrazy najednou. Nevšímal si hladu, únavy, třesu z absence. Nakonec ho potřeby vyhnaly ven a nevšimne si postavy Pavla. Nevidí sám sebe jeho očima. Neupraveného, neoholeného, vytáhané tepláky, horečnaté plájíci oči a třesu. Nakoupí a zaleze do svého brlohu. Má to a dívá se na obraz vlčice na pozadí pouště. Vyprahlé pouště. Osamělé oči, pustota, nicota z toho dýchá. Nechá uschnout obraz a s posledním pohledem se dívá na vlky na druhém obraze. Umírající vlk a druhý nad ním stojí se zdviženou mordou  k něčemu co vidí jen on a v očích bolest,  hněv a táhlý výkřik z hrdla.

  „Musím to vědět!“ obleče se, zabalí obraz do plátna a odnese ho známému do galerie. Není moc dobře přívitán a když odhalí obraz roztřesou se mu ruce. Dívá se s napětím na svého dlouholetého přítele. Pomáhal mu až do té doby dokud se nedal k reklamě. Napětím ani nedýchá.

  „Koupím ho sám pro sebe. Chci všechno co namaluješ. Dám ti dvěstě tisíc za ten obraz. Je opravdu dobrý, líbí se mi. Jsem rád, že jsi začal konečně malovat. Jak se má Pavel? Vy dva patří..“ odmlčí se, když vidí jeho prázdný pohled.

  „Odešel. Promiň, ale musím jít. A díky moc.“ Zavře za sebou dveře. Jde noha co nohu mine a uvidí Pavla. Chce vykřiknout a běžet za nim, ale uvidí vedle něho muže. Naklání se k němu, ne nechce to vidět. Otočí se běží dál. Neví kudy a kam. Zastaví se a teď si uvědomí hlad, touhu a abstinenci po droze. Automaticky se otočí a jde k svýmu dealerovi. Není doma, ale ví ještě o jednom. Jde a nevšímá si kolem sebe nikoho. Na chvilku před temnou uličkou zaváhá, ale pak si vzpomene na Pavla a toho muže. Potřebuje zapomenout. Jde k dveřím a má pocit, že vidí oči. Dotkne se dveří a zachvěje se. Oči a obraz dvou vlků. Osamělý výkřik do lesa ticha. Nedokončený obraz pro Pavla jeho jedinou lásku. Otočí se udělá krok, když se za ním rozrazí dveře a z nich vyklouzne nějaký chlap.

  „Peníze!“ zavrčí. Sáhne do kapsy a najednou ucítí nůž a upadne. S nevěřícným výrazem se dívá na své ruce zalité krví. Udělá se mu špatně. Klesne, ale je obrácen na záda a cítí jak ho ty ruce šachuji, berou peněženku,  mobil vše. Vzpamatuje se a chce se bránit, ale nejde to. Vidí nad sebou tu zarostlou postavu a vidí jak se vrací do těch dveří. Za chvilku vyjde a hned si bere stříkačku a vidí v jeho tváří úlevu po stříknutí drogy. Dívá se sám na sebe a nechápe jak to Pavel mohl s ním  tak dlouho vydržet. Znechutí se mu to vše. Pohne se a zaúpí. Někdo za chvilku půjde a pomůže mu, ale každý ho mine a odvrátí tvář. Pochopí, že nikdo nechce prozradit úkryt svého dealera. Začne nabízet peníze, ale je svlečený z bundy a vezmou mu i boty. Zavře oči. Je mu tak strašná zima.

  Ne teď nechce zemřít. Ne teď, jdyž našel vše co měl objevit dávno. Poslední kousek a je tu světlo. Konečně. Slyší kroky. Někdo přichází. Určitě ho zachrání, zavolají sanitku a on bude s Pavlem...Chce se nadzvednout, ale nemůže.

  „Podívej nějaký chudák.“ Slyší ženský hlas. A  jekot.

  „Co je?“

  „Krev, podívej se!“ Slyší velmi slabě vzdáleně vytáčené číslo. Konečně. Muž se k němu skloní a zašeptá. „Mrtvý.“ Neee ještě ne, chce říct, ale před sebou vidí vlka. Nedokončeného na pozadí. Obraz, který pojmenoval Vlčí rapsodie a maloval ho  pro svou lásku, ho provází.

Konec