Shounen - ai povídky

                                                 Hořká pomsta

  „Kampak kampak. Vida tak přece pohádka lhala a kráska se snaží utéci svému netvoru!“ Chev dobře naladěný s lžicí v ruce hledí na Shana, který s bundou stojí ve dveřích a snaží se nenápadně zmizet.

   „Pohádky lžou to nevíš, Cheve, ale já jsem jen chtěl se projít do zahrady a podívat se na růže.“ Chev se rozjasní. Lže, ale tak roztomile, že mu to u něho klidně projde.

  „Víš Shane tady nemáš kam utéci. Tyto zdi mi patří a mají uši, oči, které vše vidí a hlásí mi to. Půjdeme do zahrady a proč nejíš? Vezmi si tyhle bagetky. Kuchařka se dnes opravdu snaží.“ Taky jsem ji řekl, že se má snažit udělat na hosta dojem. Odebere mu bundu, do ruky vrazí talíř s jídlem a za ruku ho vleče do zahrady. „Jde se tudy oknem.“ Otevře velké francouzské dveře celé prosklené a vyjde na hladký trávník. Shane bezmocně za nim se plouží. Jen se ho snaží ochránit. Nemělo by.. kousne si do jednoho toustu a za chvilku už ji druhý.

  „A copak má moje kráska proti netvorovi?“ zašeptá mu u ucha Chev. Shane se zakucká a skoro toust vyprskne na zelený trávník.

   „Netvor je na krásku moc despoticky“ vítězoslavně vyhrkne. „Výborné topinky.“ Chev se rozzáří.

  „To jsem rád. Potřebuješ trochu vykrmit a je lepší, když si zvykneš tady na zdejší stravu. Tak co líbí se ti zahrada?“ už ironicky pronese Chev. Shane se rozhlédne po dokonalé zeleném trávníku přerušovaném sem tam starými stromy. V dosahu snad jediného kilometru není ani jediná zatracená květina natož královny květin – růže.

  „Je nádherná a ty růže jsou překrásné. Jen škoda, že tady nejsou.“ Chev se zarazí. Možná má pravdu. Snad by se s tim mohlo něco udělat.

  Shane zatím zaregistruje, že Chev se zamyslel a nenápadně udělá krok vzad. Možná teď, když jeho pozornost je rozptýlená.

  „Ani krok a pojď mi říct co za ty pitomé kytky tady chceš.“ Přikáže mu Chev a chňapne po Shanovi.

  „Přece, přece.. začne koktat...“

  „Jistě že chci. Řekni jen jakou barvu chceš a příští rok máš růže.“ Když vidí jeho zkoprnělý výraz usměje se. Já ti dám kytky. „Neboj nechám ti nějaký čas na vhodný výběr barev. To víš, teď, když... Počkej!“

  „Odcházím Cheve. Začínáš být nesnesitelný.“ Shane jde dovnitř domu a bezmocně se dívá na svůj prázdný talíř. Neví co s nim.

  „Stačí odložit a někdo ho vezme a odnese do kuchyně, Cheve.“

  „Vidíš ani to nevím!“ Shane vztekle vyjede a opatrně položí talíř. Bůhví kolik stojí a on uprostřed toho luxusu  má chuť ječet a něco rozbít. Chev se na něho pátravě zadívá. Něco není v pořádku a pak se rozhlédne. Že by kvůli tomu?

  „Všechno je pro tebe.“

  „Nemám nic.“ Chev se chce zasmát.

  „Máš a nebudu s tebou o tom polemizovat. Řeknu ti co jsem se dozvěděl.“ Shane zvedne hlavu.

  „Mám své zdroje. Nemusíš...“

  „Chci to“ odpoví takovým tónem, že Shane umlkne. „Za deset minut vyjedeme k letišti. Tam nás čeká už letadlo. Pojedeme do Belfastu. Nedaleko města je menší městečko. Tam se dozvím víc. Přesněji řečeno kde jsou. Netušil jsem, že je tak vzácná.“ V myšlenkách skočil úplně někam jinam. „Chtěl jsem k té šachovnici  ještě dát dodělat střelce, ale nikdo  nedokázal figurku vyrobit  a tak jsem to nechal plavat. Ohrozili mně a za to zaplatí“ zuřivým, ale tichým hlasem  řekne Chev. Shane polkne. Je nebezpečný. Jak vidno bude muset jet s Chevem. Stejně nakonec nic neví a Chev by mu to neřekl. Belfast. Severní Irsko. Známá i jemu IRA. Sakra  bude muset být opatrný a co agentura? Musí ji nějak ošálit. Tentokrát za ním nesmí nikdo jet, ale jak? Pravda je vždy...zvedne telefon a poodejde z doslechu Cheva.

   Agentura. Konečně aspoň něco vyřešil, ale pořád zbývá ta jeho pitomá agentura, která neustále jde mu po krku. Zasmuší se a dívá se do shanovy tváře.

  „Ano pane cestuje do Belfastu. Ne nevím proč. Nemohu přijít, ale rád bych to zjistil...“ na druhém konci šéf uvažuje jaký to bude mít dopad. Jedou tam spolu nebo zvlášť?  Rozhodně ho bude Stanislav sledovat.

  „Děkuji pane. Výdaje pane ehmm ano jistě“ mrkne po Chevovi jak klidně se rozvaluje na pohovce a studuje noviny. Určitě poslouchá .  „... trojitě jistě pane, ano..“ proč jen mně tím musí terorizovat.  Kdyby to šlo zkopírovat,  ale nejde to. Ticho. Uch.

  „Cheve?“

  „Ano miláčku?“

  „Neříkej mi tak. Promiň špatná nálada“ zabručí. „Půjdeme?“ a vezme odloženou bundu. Chev se mrkne na hodinky.

  „Můžeme. Aspoň tam dojedeme v klidu.“ Vezme si bundu, černé brýle a přistoupí k Shanovi. „Neboj zjistíme co je za tou šachovnici.“

  „Tak už vše víš a já nic?“

  „Opravdu?“ zeptá se. „Potom sledování a pátrání musíš vědět už i jaké mám číslo trenýrek a co mám rád nebo snad ne?“ Shane zčervená a zabručí.

  „Nech toho. Příkazy se shora.“ Chev se rozesměje. Dojdou k černému autu se šoférem. Oba nasednou a Chev klidně vezme shanovu ruku do své. Shane mu ji chce vytrhnout a jen znepokojeně se podívá po řidiči. Nakonec ji nechá a začne se dívat po krajině, kterou jedou. Je tady krásně, když projíždí louky a pak se otočí k Chevovi. Vypadá v těch brýlích hrozně a zaplaví ho výčitky. Sevře mu ruku pevněji.

  Chev mu ji s úšklebkem  pohladí. Pořád ještě ho bolí tvář od těch jeho pěstí. Rozhodně by se nechtěl dostat s nim do křížku a pak ani neví proč se otočí a přimhouří oči. Shane si podle všho ničeho nevšimá a dál potěšeně vnímá krajinu. Chev se nakloní k šoférovi a sevře mu rameno. Nepatrné přikývnutí od šoféra mu řekne, že pochopil. Řidič dlouholetý zaměstnanec rodiny přidá plyn a zatočí někam jinam, po další chvilce zas někam jinam a pak vyjedou na dlouhou otevřenou cestu. Chev se po chvilce mrkne dozadu. Ano někdo je sleduje. A to znamená, že to nebude nikdo jiný než shanova agentura a to je špatné. Jak mu to jen říct? Shane se k němu otočí, rozzářené oči. Chev polkne. Ne nemá dost síly na to mu to povědět.

  „Krásna krajina. Někdy lituji, že nemohu se zastavit a pořádně se rozhlédnout a vychutnat pohled v místech kde jsem. Proč jedeme tou delší cestou Cheve?“

  „Kvůli krajině. Je tady opravdu krásně. Taky nevím  proč netrávím víc času na panství.“ Ale dobře to ví. Zákon obchodu. Vypadne z něho a dostat se tam to už je těžko. I tak poslední měsíce se o nic moc nestará. „Za chvilku jsme tam a odletíme.“

  „Dobře.“ Shane se zadumá a pořád hledí na krajinu. Tak Suzie konečně vím, kdo je tvým  vrahem a proč to udělal, jen kdo zatím vším stojí? Ještě to vypátrat a bude konec toho všeho. Slibil jsem, že tě budu chránit a nedokázal jsem to dodržet,  tak aspoň to udělám. Vím, že smrt tvých rodičů tě trápila. Nevím proč, ale chci abys konečně došla pokoje a i já. Moc bych si přál věci, které nejsou možné. V okénku vidí Cheva jak pozoruje okolí a něčím se trápí. Proč se trápí?, ale to už vjíždějí na letiště. Staré dobré známé letadlo. U vchodu je čeká pilot s čepici v ruce, kterého už zná.

  „Pane hrabě“ uctivé oslovení. „Pane Dravene. Za chvilku letíme.“ Shane i Chev se usadí a připoutají. Chev ještě vyhlédne z okénka. Je tam nic nevidí, ale dobře to tuší. Bude mu to muset říct jen jak?

  „Taky bych bral soukromé letadlo. Cheve co kdybys mi ho věnoval?“ Nic. Shane se zamračí, když si všimne jak je zamyšlený. „Cheve je ti něco?“ Dotkne se jeho ruky. Ten zvedne hlavu.

  „Až vzlétneme ano“ a už oba slyší hukot motorů a  točení letadla na dráhu.“ Za chvilku jsou už ve vzduchu.

   „Něco pro tebe mám, ale nejdřív jednu věc...“ Chev se odmlčí a pořád přemýšlí jak na to.

  „Je ti něco? Už dřív jsem si všiml, že...“

  „Tvoje agentura nás pronásleduje. Nevím kdo jiný by to mohl být“ přeruší ho. Shane se zamračí.

  „Takže sis toho taky všiml.“ Hlesne a neví co dělat. „Je to špatné Cheve. Odepsali mně a šéf poslední dobou se tváří jako sluníčko. Je rozzářený jako když má vymyšlený nějaký pekelně dokonalý plán a já se bojím, že zjistil... tentokrát jestli to ví, tak ho nedokážu zastavit.“ Chev se na něho zadívá. Je zachmuřený. „Neposlouchá moje hlášení, pánbůví kde končí a poslední dobou mám pocit, že mám někoho za sebou. Jsou velmi dobří, ale vím, že tam jsou. Nemohou mně oklamat. Ty jsi je viděl?“

  „Ne“ zavrtí hlavou Chev. „Je mi to líto.“ Oba sedí a přemýšlí jak z toho ven.

  „Proto taky jsem chtěl jet sám, ale ty jsi tak tvrdohlavý.“

  „To víš  nějakou špatnou vlastnost musím mít.“ Shane zaprská a zvedne ruku.

  „Takže začneme tou tvrdolavostí“ jeden prst pokrčí, „sexuální maniak“ druhý prst...

  „Dost. Raději se opři o moje rameno a budu ti číst pohádku.“ Shane zapomene prsty a zaujme ho slovo pohádka.

  „Naposled, když mně někdo chtěl číst pohádku jsem skončil málem ugrilovaný. Takže doufám, že mně nechceš hodit přes palubu.“

  „Pěkná myšlenka, ale nechci. Koho bych pak terorizoval svými špatnými vlastnostmi.“ Opravdu tvrdohlavý jak mula. „No tak opři se o mně. Ber to tak, že jsme tvoje babička a ty jsi malý chlapec co rád poslouchá její vyprávění...“  Vytáhne modré desky. Smích na celé letadlo. Chraptivý nádherný smích. Tak dlouhou ho neslyšel.

  „Pss Shane jsou tu cestující!“ ještě větší a následně cítí jak si opravdu o jeho rameno opře hlavu.

  „Klidně mně můžeš vyhodit z letadla. Děkuji ti.“ Shane se uvelebí a začne se poddávat tomu nádhernému půlnočnímu hlasu. Na rtech má úsměv.

   „Našel jsem to, když jsi mi řekl co to je. Ta šachovnice. Myslím, že by tě to docela zajímalo. Nechal jsem to narychlo přeložit a dnes ráno mi to došlo. Fascinující příběh má ten kus kamene vyřezaného do podoby šachovnice. Poslouchej:

   Jak dobře víš šachovnice pochází z Polska. Dlouhá léta patřila rodině významné šlechtické rodině Radziejowskich. Byli mocní natolik, že dokonce jednu dobu sahali po královské koruně. Tohle se ale odehrává v jejich začátcích, kdy nebyli ještě tak mocní. Přesněji řečeno se jmenoval Michal Stefan Radziejowski a měl si vzít Marii Teresu z rodu Opalińskich. Další mocný rod v Polsku. K té šachovnici se váže tenhle příběh.

   Pan Michal Stefan miloval šachy a byl vášnivým šachistou. Rád hrával celé hodiny a přemýšlel u nich. Hrával kde s kým, ale rovnocenného partnera nikdy nenašel. Když si vybíral nevěstu říkalo se, že zároveň hledal i spoluhráče a kupodivu ji našel v mladinké Marii Teresii Opalińske. Když  poprvé uslyšel koho by si měl vzít, chtěl odmítnout sňatek s ní, ale rodina ho přinutila, aby aspoň se seznámili. Jenže narazila kosa na kámen. I Marie nebyla ráda, že by se měla vdát. Říkala, že je na vdavky ještě mladá a raději si chtěla užívat života jaký vedla. Marie tehdy měla svou vlastní hlavu a odmítla se provdat. Jak žertem její bratr povídal, byla jak divoké hříbě, ale tím, že byla jedinou dcerou, tak mohla si dělat co chctěla. Jezdila na koni v mužském sedle, střílela a lovila zvěř. Byla krásná, vzdělaná na tu dobu a leckterý šlechtic nejen v Polsku, ale i v zahraničí žádal její ruku. Ale ona a nikdo neví proč všechny odmítala, až na pan Michala.

  Nejdřív i toho odmítla a nechtěla o něm slyšet, ale její bratr pan Andrzej ji přemluvil, aby aspoň se s ním neformálně seznámila. Stalo se to Vánocích, kde pobývali oba u dvora v Krakově. Tehdy  se tančilo a pan Michal, když uviděl šachy ve vedlejším pokoji odešel a začal zkoumat postavení figur. Partii, kterou někdo rozehrál a nedohrál. V knihovně plápolal oheň a on stál zamyšleně u šachového stolku.

  „Černá dáma na D5“ uslyšel za sebou hlas a otočil. Mladá žena, neznal ji tehdy se usmívala. Byla drobounka, ale překrásná. Oči šikmé modré, dlouhé plavé vlasy sepnuté do uzlu a postava zahalena do modrého brokátu s krajkami. V ruce držela modro zlatý vějíř.

   Vzal figurku a postavil ji na políčko D5. Změna byla úplně jiná a on viděl jak bílý král je v ohrožení.

  „Umíte hrát slečno šachy“ konstatoval.

  „Moje malá sestřička umí je hrát až přilíš dobře“ odpověděl  muž za nimi, který se k nim přibližil. Pan Michal se podíval na pana Andrzeje. Tak velmi podobný své sestře jako by byli dvojčaty. Modrý brokát a u pasu šavle posázená drahokamy. Modré oči trochu zachmuřené a jakoby překvapené. Byl větší a mohutnější než Marie, ale byl taky její bratr. Podíval se s úsměvem na Marii Teresu a pak na pana Michala.

  „Dovolte abych Vám pan Michale představil Marii Teresi Opalińskou. Jsem její bratr Andrzej Michal Opaliński. To je pan Michal Stefan Radziejewski, sestřičko pokud se nemýlím. Ale kdo jiný by stál u šachového stolku místo, aby byl uvnitř a bavil se o politice. Vida jak lehce jste se seznámili.“ Celé vánoční svátky se pan Michal a Marie Teresa scházeli pod bedlivým zrakem bratra Marii a hráli šachy. Nakonec svolila k sňatku.

  Všichni byli šťastni a jen malá chmura kazila všechnu tu slávu spojení dvou tak mocných rodu. Pan Andrzej Michal musel odjet na jižní panství v Ukrajině a bojovat proti musulmanům, kteří tehdy opět ukázali svoje dobyvačné plány a opět útočili na Polsko. Když odjížděl navštivil pana Michala a daroval mu nádhernou jantarovou šachovncii se slovy, že bude chránit tajemství. Všichni co ji viděli užasli nad nádherou a propracovanosti figurek . Rozloučil se se všemi a odjel do války.

   Šachovnice zůstala u pana Michala. Všichni mysleli, že dar patří jim dvou, ale nikdo nikdy neviděl, že by se šachovnice dotkl někdo jiný než pan Michal a stejně tak se postavení figurek měnilo. Jako by hráli v šachy dva neviditelní duchové. Někdo povídal, že šachovnice je začarovaná a sídlí v ni duch řezbaře, který ji vyřezal. Ale den za dnem a ubíhal a figurky se měnili. Partie, která dle svědků nikdy nebyla dohrána.

  Po sňatku šachovnice zmizela a nikdo ji neviděl ve vystavených darech na svatbě. Všichni se ptali a sháněli toho umělce, ale nikdo nikdy už ho neviděl. Jak pan Michal tak pan Andrzej neprozradili její tajemství do konce života ani kdo ji udělal. Závistivci rozšiřili pověst, že ji dělal samotný Ďábel, ale druzí to popírali. Na svatbu přijel i pan Andrzej. Vyhublý a uštvaný z boju na Ukrajině. První na co se ptal byla šachovnice. Hosté jen viděli jak oba odházejí pryč a pak je viděli až večer. Pan Andrzej ihned po svatbě odjel opět na jižní državy kde o tři roky padl pod mečem nějakého musulmana.

  Od té doby nikdo šachovnici neviděl a nikdy nebyla vystavena. Nikdo nikdy nezjistil jaké skrývá tajemství. Pak se objevila a byla darovaná Petru I velikému a odvezena do Ruska.

  A zbytek Shane znáš.“ Dopoví Chev.

   „Zvláštní příběh. Něco se mi na tom nezdá.“

   „Mně taky. Hodně věci. Proč mu dával šachovnici? Měl ji dát spíš své sestře. Jenže bojím se, že odpovědi nenajdeme.“

  „Škoda. Zajímalo by mně její  tajemství. Myslíš, že má tajnou schránku?“

  „Nevím je to možné. Podstavec má na to dost velký. Mohli bychom ji zkusit dát zrentgenovat až to vše skončí. Za chvilku budeme přistávat. Myslíš, že půjdou za náma?“

  „Ano. Určitě.“ Odpoví s jistotou Shane a hlas se mu ani nezachvěje.

  „Jak to víš tak určitě?“ Shane přemýšlí a pak možná to bude lepší.

  „Protože jsem to kdysi taky dělal.“ Chev jen vydechne. Neví co na to říct. Shane se k němu otočí. „To je agentura. Máš ji rád, ale věci, které děláš nejsou zrovna..“ hledá vhodný výraz “..čisté.“

  „Tak proč?“

  „Proč? Důvodu je hodně. Vzrušení, cestování, adrenalin, ale i pomoci někomu jinému. Prostě se nedá to tak jednoduše  vyjádřit. Stejně dobře bych se mohl já tebe zeptat: Proč zabijíš?“ Chev se trochu zardí. Zni to tak nepatřičně z jeho úst. Tak ryze. Zabít. Proč? I on má své důvody, ale chce aby to věděl Shane? Neznechutí se mu? Co na to by řekl proč vlastně zabijí. V tuhle chvílí jsou všechny jeho důvody tak velmi malicherné. Nepodstatné. Prostě k ničemu. Shane se na něho dívá a pozoruje jeho skoro kamenný obličej. Dotkne se jeho ruky.

  „Nemusíš mi to říkat.“

  „Já bych chtěl, ale nevím co ty...“

  „Necháme to být. Možná, že už to není tak podstatné. Za chvilku zjistíme další pravdu. Další kousek tajemství šachovnice. Její minulost...myslíš Cheve“ přeruší se „ že je prokletá?“

  „Ne nemyslím, jen myslím, že lidi jsou chtivi. Kdo všechno ji chce Shane?“ Shane se rozesměje neveselým chraptivým hlasem.

  „Můžeme začít sběrateli, vládami pokračujíc a konče agenturami. I moje MI5 to bude. Dám na to krk. I když nikdy jsem neslyšel, že by po ni pátrala, ale nevím vše a některé oddělení neví co dělá to druhé oddělení. Znáš to ne.. ne jak bys mohl.“ Oba se zakření.

  „Neboj je to jako všude a Belfast.“

  „Nemám to tu rád!“ řeknou oba společně.

  „Copak práce?“

  „Stejně asi jako u tebe. Tak jdeme. Ještě počkej. Kdyby něco tak všechny instrukce jsou u mého šéfa.“

  „Nech to Shane. Bojím se tvého šéfa. Musí to být obluda typu Godziily. Velká a hrlí oheň na nešťastníky. Jen mně tím děsiš. Rychle to zvládneme a vypadneme domu do postýlky.“

  „Maniaku.“

  „Cha ty máš co říkat. Ta knihovna...“ zasměje se, když vidí jak Shane zrudne.

  „Běž nebo za sebe neručím.“ Oba vystoupí z letadla a hned se zachumlají do bund.“

  „Jsme na severním ppóólu nebo co?“ zachuchlá Shane. Chev přikývne. „Jdeme nebo umrznu.“

  „Jo“ souhlasí Chev. Oba doběhnou do budovy a pronajmou si auto.

  „Nikoho nevidím.“ Polohlasně řekne Chev Shanovi.

  „Jsou tady. Cítím je jako ... musíme jim zmizet. Budu řidít.“ Chev zaúpí. Raději by řidíl on, ale Shane je asi fakt lepší řidič. Po hodině jízdy si to potvrdí. Naviguje Shana do malého městečka s divným jménem Crumlin. Oba nic neříkají a Shane se věnuje jízdě a Chev navigování. Oba mlčí a přemýšlejí nad svými věcmi. Zeleň a všude zeleno.

  „Co myslíš setřásli jsme je?“ Otáže se Chev.

  „Setřásli jenže šéf není pitomec a pokud on mně nechal sledovat, tak to bude špatný nejen se mnou, ale i s tebou. Agentura neloájalnost nemá zrovna moc v lásce. Jenže nemohu jen tak vystoupit z jedoucího vlaků i kdybych nakrásně chtěl.“

  „Udělal bys to?“ Zeptá se Chev se zatajeným dechem. Sevře mapu v rukou a dívá se před sebe. Cedule Crumlin. Dychtivě čeká na odpověď, ale ta nepřichází. Ucítí dotek ruky na stehně, jak Shane zařadí rychlost. Je napjatý, ale nedotírá na něho otázkou, i když je moc zvědavý. Tak moc. „Náměstí a hotel U zlatého trojlístku. Ubytujeme se tam a počkáme na někoho kdo nám řekne co a jak. Pokud vím, tak se ukrývají.“

  „Před kým?“

  „Kdo ví. Před všemi a před nikm. Jsou stejně na tom jako já, jenže já...“ nedořekne. Shane přemýšlí co chtěl říct. Že měl štěstí na něho, že ho nezabil rovnou, že ho chrání jeho bohatství, titul a sněmovna nebo něco jiného? Ještě pořád neví proč ten jeho podivný koníček. I když nazvat zabíjení koníčkem je dost troufale. Kdyby lovil nebo dělal něco nebezpečného tak by tomu rozuměl, ale zabíjet lidi a podle toho přestat s tím nemůže. Proč? Ještě se s tím nesetkal. Většinou lidi to dělají kvůli penězům a pak proto, že nemohou přestat. Kvůli vzrušení z toho, že loví nejchytřejší zvěř, nebo někteří jen z pocitu moci nad životem, který v tu chvílí drží. Opájí je to jak nejlepší víno, jak překrásná žena, ale Chev nic z toho nepotřebuje tak proč? Vyřešilo by to, že by znal to co přesně se tehdy tam stalo? Ale ví jen jedno, že byl zajat a pak se nějak odtamtud dostal. Jednou se z ničeho nic objevil na ambasádě v Thajsku. Víc nic se nezjistilo. Možná někdo ví celou pravdu, ale když je v nemilosti, těžko bude zjišťovat jak to tam bylo doopravdy a jet si tam nemůže nějakou dobu dovolit.

   Vystoupí a jako vždy se rozhlédne po náměstí. Moc lidi v tuto dobu tady není, ale i tak zahlédne ženu s kočárkem a na lavičkách sedět  pár starších lidi. Parta mladých lidi někam pospíchá. Normální život v normální městečku. Jako by to nebylo v Severním Irsku.  Pohlédne na hotel. Vypadá dobře. Zavře auto a vejde za Chevem, který už domlouvá pokoje.

  „Dva pokoje!“ Chev se na něho ukřivděně podívá jako Za co mně máš? Shane neutrálně pokrčí rameny Však víš.

  „Dva pokoje vedle sebe.“ Chev kapituluje a Shane je rád. Vezmou karty a jdou nahoru. „Moc věcí sebou nemáme.“

  „Chceš snad tady přezimovat? Já ne. Tohle se musí vyřidít hodně rychle. Kdy přijde ten tvůj člověk a bude vědět, že jsi to ty?“

  „Jo bude“ otevře dveře a zavře za sebou. Shana vtáhne sebou. „Moc mluvíš. A bohužel nemáme čas,“ když ho přirazí na stěnu  políbí. Tiskne se k němu celým tělem. „Jdeme.“ Otevře dveře a v klidu vypochoduje. Shane celý vytočený se za ním bezmocně podvá.

  „Do pekla s ním!“ zavrčí. Automaticky se upraví a vyjde za ním. Oba sejdou dolu do kavárny a sednou si každý zvlášť. Shane si sedne pod nějakou velkou rostlinu a v klidu z přítmí kytky pozoruje pochyb v kavárně i v hale. Je otevřená a vidí kdo vchází i vychází do hotelu.

  Chev si poručí  kávu, vezme noviny a podívá se směrem  kde sedí Shane. Vidí, že si nic neobjednal. Zamumlá „Káva se smetanou. Taky jsem pilně studoval“ a začte se do novin. Shane sedí tváří k vchodovým dveřím hotelu a pozoruje je. Skoro poloprázdno, ale sezóna skončila a v tak malém městečku je podiv, že ještě někdo je. Možná je přitahuje jezero, kdo ví. Až sem má pocit, že slyší šustění novin, které čte Chev. Ten zatím je klidně čte a občas upije kávy. Není nad pravou Irskou kávu, zamručí.

  Málem by ho přehlédl. Malý mužíček s tváří pomačkanou jako vyschlé jablko, v nenápadné hnědé barvě. Rozhliží se sem a tam a pak jeho zrak spočine na Chevovi. Přijde k němu a nervózně si žmoulá klobouk v rukou.

  „Pan hrabě?“ Shane mírně zvedne hlavu. Divné. Chev přimhouří oči a složí noviny. „Někdo Vás čeká u jezera. Tady je plánek.“ Položí plánek na stůl a zmizí.

  „Elegantní zmizení.“ Zahučí Shane. Chev se  a zvedne a za ním Shane. Vyjdou ven.

  „Hlavně to není on.“

  „Takže tvůj informátor...“

  „Jo nebyl špatný. Jedeme?“ Řekne lakonicky a pokrčí rameny. Je skoro tma.

  „Zbraně?“ Zatímco otevírá dvířka. Chev se pohodlně usadí. „Znáš někoho poblíž?“

  „Jo v Belfastu, ale taky tam nemusí být. Pak možná bych věděl o někom v Newtownabbey.“ Shane se proti své vůli usměje. Pojedou za nim. Nemá špatné zboží.

  „Tak se mi zdá, že zde nakupujeme u stejného člověka. Nemám rád Belfast je tam moc oči.“ Zopakuje neklidně Chev. Shane po něm hodí okem. Co mu je?

  „Tak řiď a nekecej.“ Shane vyjede dodržujíc přesně dopravní předpisy.

   Z rohu jednoho domu se na ně dívá muž s kloboukem na hlavě a tváří svraštělým jak vyschlé jablko. Zvedne mobil. „Někam jedou.“ Položí to a zmizi. Svoji práci splnil. Teď se někam uklidi a přečká pár týdnů. Má... když někdo mu zacpe ústa a on cítí ze zadu neuvěřitelnou bolest. Nesmyslně ho napadne že je to nůž a PROČ? Zalapá po dechu, ale přes ruku nemůže dýchat. Snaží se vykřiknout, ale ústa má plná krve a z oči odchází život. Hroutí se na chodník. Nad ním stojí postava. Pustí ho na špinavý chodník, klekne si a zkontroluje tep. Klid. Otře nůž do oděvu mrtvého a zvedne se. Rozhlédne se. I v tak mírumilovném městečku člověk nikdy neví. Sáhne do kapes mrtvého a vezme peněženku a mobil. Ten schová. Pak ho zlikviduje. Klidným krokem odejde.  Peněženku vybere, dá do kapsy pár bankovek a zbytek odhodí o pár ulic dál do kanálu. Dívá se jak mizi. Tak a je to. Vytáhne mobil a přemýšlí co s nim. No kyselina je taky dobrá.

  Za dvě hodinky ostré jízdy Shane s Chevem jsou na okraji města. Je osvětlené a zve všechny přijiždějicí k zábavě. Shane miří k jezeru. Výhodné má to tady Mab. Blízko jezera, velké město, letiště. Má tam vše.

  „Myslím, že tam zajdu já. Bude to lepší. Stejně vědí, že jsme tu, takže .. no snaz mně to projde a jestli ne...“ nečeká a vykročí směrem k budově..

  „Počkej.“ Tiše řekne Chev. Oba se zadívají na osvětlený hausbot a na domek u něho. Je blízko jezera. Liška podšitá si to zařidíla moc dobře. Na hausbotu vidí stráž stejně jako jednoho člověka poflakujíc se před domkem. Obyčejná víkendová chata. Ušklíbnou se. Jo zrovna. „Půjdu...“

  „Ne. Konec.“ Chev zmlkne a ustoupí od světel do stínu. Shane jde k chlápkovi u dveří, který spíš než se poflakuje ostražitě hlídá okolí.

  „Jdu za Mab.“ Řekne Shane a nechá se prošacovat. Z hausbotu cítí na sebe i Cheva  namířené zbraně.

  „Vlevo dozadu.“ Shane si všimne lehké výzbroje u nohou a pistoli po ruce. Ví, že jsou rychlí všichni tři jsou rychli. Kdyby byli pohromadě, ale takhle.... a že nejsou jediní kdo hlídají dobrý spánek tohoto muže. Jde dál a vše registruje. Doufá, že nebude muset z toho místa zdrhat.

    „Dobrý večer Mab.“ Shane vstoupí dovnitř a pohlédne na muže, který tam sedí. Něco čte a klidně to odloží.

  „Ach můj oblíbený agent Bond. Jak to u Vás jde a co tak najednou? Co potřebuješ? Mám vše nechci se zbytečně chlubit.“ Ale Shane ví, že se chlubí. Všechno nemá, ale to co on potřebuje bude mít. Shane pohlédne do jeho usmívajích oček. Usmívá se a vypadá jak dobře naložená okurka v nálevě a jedním jeho gestem by ho taky zabili. Voda je tak skvělá v ukrývaní mrtvol zvlášť s cihlou na noze....

  „Potřebuji maličkost. Dvě zbraně a nože, střelivo. Víc myslím nebudu potřebovat.“

  „Tak málo. To je pro mně maličkost. Jen si vyber co potřebuješ. Pojď něco mám tady zrovna dole pro svoji ochranu.“ Zvedne se a po schůdkách jde dolu. Shane za ním. Podiví se jen, že nikdo další nejde a dostane strach.

  „O své klienty pečují dobře. Někdo se po tobě shání a ještě po někom. Ale to je tvoje věc. Já jen prodávám zbraně. Nerad ztrácím dobré zakázníky.“ Shanovi se uleví. Na obyčejném dřevěnem stole leží věci. „Tak co chceš?“

  „Takže 2x dýka SAS,  dýmovnice, loveckou pušku a na ni noktovizor, 2 vesty, dalekohled s nočním viděním. Pistole hhm jo... jednoho švýcara s prodlouženou hlavní, zásobník na patnáct, na provedení nezáleží a glo...o to je moc pěkná vezmu si ji. Walther PPK i s náboji.“ Shane drží walthera v ruce a zkoumá jak mu sedne do ruky.

  „Moc pěkná. Máš vkus. Je ve velmi dobrém stavu. A teď vyúčtování. Takže“a začne mu diktovat ceny...zároveň kývnutím hlavy ocení výběr Mab.

  „Tak to je Mab předražené za dýky tolik peněz? Zbláznil ses. Dám  40 liber.“

  „To tedy ne. To je málo. Jsou v perfektní stavu, jen se podívej“ a vytahuje jednu i druhou.

  „Sice jsou pěkné, ale jsou nekřesťansky drahé.“

  „Agente nejsem žádná charita a křesťan už vůbec ne. 100 liber a nehádej se mnou.“

  „Podívej nakupuju za tolik, takže dám ti 50 a konec.“ Mab se zakření.

  „Hle ty dýky mně stá...“

  „Tak 10 liber. Vyděláš na nich.“

  „Ježíší ty jsi ale horší než moje tchýně, když se hádá..., že já ti vůbec něco povídal. Měl jsem .. tak fajn. 60 liber za každou. Mám nákladný život.“ 

   „Tvoje věc Mab. Kartu nebereš, že.“

   „Agente ty vtipálku, chceš mně rozesmát, ale nezlevním. Ne neberu.“ Shane vytáhne peníze a odpočítá na stůl. Mab je chtivě pozoruje. Shrábne peníze otylou rukou s prstenem a přepočítá je. Shane zatím vše zabalí.

  „Tak se měj Mab.“

  „Vyprovodím tě. Co bych byl za hostitele, abych tě nedoprovodil.“ Spíš se bojí ušklíbne se Shane. Jdou na horu. Shane vezme věci a vyjde ven. Zavře oči jak je na chvilku oslepený světlem a pak dojde k autu odkud ho pozruje Chev. Nákup hodí do kufru.

  „Mizíme.“ 

  „Rozkaz generále!“ zažertuje Chev. Shane se uculí. Tedy poslouchající Chev není vůbec k zahození. Jenže mu to vydrží tak na pět minut.

  „Takže kam?“

  „Budu tě navigovat a podle toho co víme je to past.“ Shane mlčí. Ano past. Jsou na ně připravení, ale ti tři ... kdo jiný by to mohl být, netuší ovšem, že oni vědí. Takže snad vyváznou. Oni vědí, že nic nevědí si řekne pochmurně. Ale co když věd?. Jede a zastaví blízko místa schůzky. Oba vyjdou a Shane otevře kufr.

  „Vesty“ a jednu podá Chevovi. Ten sundá bundu a vezme si ji na sebe. „Nůž, pistole. Myslím, že ti do ruky sedne a pro tebe tady“ a podává mu kulovnici s náboji. „Budeš mně jistit. Nevíme co můžeme čekat, ale budeme opatrní. Nechci, aby mně dostali takoví zkurvasyni“ vyplivne. Chev se na něho mrkne. Má vztek.

  „Dokud se neuklidníš nikam nejdu“ a zabouchne kufr od auta. Čeká. Shane na něho zamračeně podívá. Nejraději by na ně vyrazil sám bez Cheva, ale ten by ho nikam nepustil. Zakleje. 

  „Jsem klidný stačí ti to?“

  „Nejsi a asi se neuklidníš. Jen rád bych připomněl, že nám jde o krk a nerad bych ho ztratil. Vím, že jsi čekal dlouho, ale pokud zaklapeš bačkorama hned, tak ti pomsta bude houby platná. A já bych nerad se stal vdovcem“ dodá žertovně. Shane skoro vyprskne smíchy. Ale má pocit, že je mu lépe. „Ještě něco“ když nasednou do auta a rozjedou se bez světel. Je skoro ráno, ale od jezera se jako by zvedala mlha a přesto je tma. Rozhraní noci a dne. Života a tmy.

  „Uvědomuješ si, že to jsou pěšáci?“ dokončí myšlenku Chev.

  „Až moc dobře, takže musíme chytit zajatce, jazyka, prostě někoho kdo nám práskne cokoliv.“ Oba se na sebe mlčí. Vypadá to, že si dobře rozumí. „Chci se dozvědět všechno, Cheve“ v hlase Shana zazní touha.

  „Pravda může být nebezpečná.“ Odpoví Chev a stiskne kulovnici v rukou. Není to jako jeho odstřelovačska puška, kterou je zvyklý používat, ale má rád pušky. Pohladí pažbu a zamyslí se jestli s tím může skoncovat. Skončit s tím co si přinesl z temného pekla Thajska. Tolikrát zkoušel, ale nikdy neměl tak dobrý důvod jako teď.. Pohlédne na Shana. Kdyby ho tehdy nepotkal.. vše nakonec se točí kolem minulosti. Žije v nás a nepouští nás ani na krok, aby nás doprovázela jako věrná družka životem. Kam se otočíme všude ji vidíme. Vykukuje většinou kdy o ni nechceme slyšet a neschová se dokud neodvede svou práci.  Pak umlkne, aby vykoukla opět jako divé tiché zvíře z minulosti a opět nás zastihla nepřipravené.

  „Jsme tu“ tiché zašeptání od Shana se mu zdá jako výstřel. Zastaví a dívají se na jezero pokryté mlhou a na dům. Jednoduchý. Bílé zdi a došková střecha, plot napůl zbořený a vůkol nic až na malou polorozbořenou zídku. Ticho, ale dusné ticho. Není nic slyšet. Shane otevře dveře, když uslyší výstřel a vzápětí náraz. Jak jednoduché nás zabít v autě, pomyslí si naráz oba. Vyskočí a odkutálejí se mezi křoví. Včas, když auto vzplane po dalším zasáhu. A ještě jeden. Je rychlý. Oba se podívají na sebe přes plameny kouř. Chev už vypočítává dráhu odkud mohl střela přijít. Vedle domu jsou stromy zřejmě tam. Noční dalkohled a pátrá. Ano tam v koruně stromu. Parchant. Špatný cíl. Takhle ho nezasáhne. Musí se přemistít na stranu Shana. Jenže mezi nimi je auto a to krásně osvětluje prostor na kilometry daleko. Začne neslyšně couvat dozadu do tmy.

  Shane zpozoruje jak couvá a pak mu dojde. Chce ho nejspíš odstřelit, ale kde jsou ostatní? Buď v domě nebo někde jinde. Pokusí se hnout, ale vše je jak .. výstřel. Sakra došlo mu nejspíš, že je za tím keřem. Jak? Noční dalkohled. Jsou dobří. Bude do toho pitomého křévi střílet tak dlouhou až ho trefí. Nedá se nic dělat, musí pryč. Rozhlédne se. Nic moc až na tu zídku nejspíš ze starých dob. Je zvětralá a poničená, ale při troše štěstí. Výstřel a z druhé strany kulka. Zmetek fakt dobrý a fakt ho chce dostat. To by jinak tak usilovně nestřílel. Rychle se zvedne a krátkými přískoky běží k zídce. Včas, když zaslechne hvízdot a praští sebou. Cheve prosím dělej! modlí se v duchu úpěnlivě Shane. Stačilo, aby se ten střelec přemistil a odstřelí ho jako králíka. Doufejme, že nevědí co je Chev zač. Jestli jo, tak... polkne, když mu do tváře vpadnou úlomky zídky. Snad ji nechce rozstřílet? Přikrčí jak to nejvíc jde a schová tvář. Snaží se zaslechout Cheva, ale pořád nic.

  „Tak kde jsi? Kdepak se schováváš?“ mumlá si Chev a přes dalekohled hledá toho střelce na stromě. Přesunul se. Tam ano a krásně mu sedí na větvi jako zralá švestka. Nevšímá si co dělá Shane. Postará se o sebe. Jeho úkol je vyřidít střelce. Určitě je to Scott a ti dva další bratranci Fernando a Antonio. Zřejmě je někdo odepsal. Jinak by nezískal ty jména tak hladce, i když jestli se ho chtěl někdo zbavit, kdo ví. Zaměří tělo a klidně vydechne. Tenhle okamžik, pro tu jednu střelu žije. Vzpomene si na Thajsko a jak v rukou měl hrdlo svého věznitele. Jeho život mu tehdy pulzoval v rukou stejně jako teď. Zmáčkne spoušť a opět. Jak říká: Dvě střely lepší než jedna. Vidí jak po první se zachytává o větve a pomalu klouže dolu. Druhá kulka se zaryje do těla stejně jako první. Po těch ranách je mrtvý. Kde je Shane?  Pátrá, když uvidí nepatrný pohyb. Skvěle zídka, ale kde jsou ti dva? Povedení bratranci Fernando a Antonio? Rychlým krokem přeběhne k Shanovi.

  „Díky. Začínalo být tady horko.“

  „Počkej na léto. Pojedeme do Španělska. Mám tam útulnou vilku.“

  „Ty se nezměníš, že jo?“

  „A chtěl bys?“ nevinně se otáže Chev. „Kde je zbytek?“

  „V budově. Venku bych nebyl.“

  „To je šílenost!“

  „Ano a ne. Spoléhli se na střelce. Byl dobrý.“

  „Ne tak jako já?“ V chevově hlase se nechtě objeví pýcha.

  „Vejtaho“ zaskučí Shane, když ho dloubne Chev do žeber. Oba leží a kombinuji jak na ně. „Měl jsem vzít granát. Snadno bych ty dveře rozstřílel.“

  „Jen to?“ řekne Chev a nabije kulovnici. „Počkej!“ Oba skoro neslyšně šeptají. Vědí jak se tmou rozléhá zvuk. Nabije a začne pálit do dveří. Shane vykoukne jak povolují, když uslyší výkřik a zaskučení. „Jeden to asi chytl. Šikovný.“

  „To byla náhoda“ odmítne pochvalu Chev, ale dělá mu dobře, když ho někdo jako Shane oceňuje. „Tak a máš průchod račte.“ Shane optarně vykoukne. Paráda dveře jsou fuč. Nerad leze dovnitř oknem. Když uslyší pušku a „Sakra.“ Co teď?

  „Shane hoď tam tu dýmovnici. Nechce se mi tady strávit zbytek dne plížením a odnáší to moje oblečení.“ Namiří kulovnici na dům a oba se domluví. Chev začne střílet a Shane hodí dýmovnici. Uslyší zasyčení a zakrátko uvidí hustý hezký žlutý dusný kouř jak se převaluje před budovou. Obvážou si ústa a nos a vyběhnou. Krásně věje vítr takže nevane proti nim. Zalehnou k zdem budovy a opatrně podel zdi se přibliží k dveřím. Oba drží své pistole. Jdeme a vpadnou dovnitř. Nic. Chtějí přejít k dalším dveřím, když zničeho nic Shane zvedne hlavu. Rychle vystřelí. Z trámu u stropu spadne další muž. Podívají se po sobě a Chev zvedne ruku.  Shane neví co ho upozornilo... sténaní. Rychle, s pistolemi rozrazí dveře. U protější stěny se krčí jeden zvrahů Suzie.

  „Antonio.“

  „Sakra kdo jste? Měla to být hračka. S Vámi jsme počítali, ale kdo jsi ty? Nic Vám neřeknu“ otočí se bezmocně k Chevovi.

  „Jen dočasná výpomoc.  Tak  nakonec přece jen máme co jsme chtěli no ne?“

  „Jistě. Máme. Takže.. jantarová šachovnice a Suzie.“

  „Nic neřeknu!“ Zoufale řekne, ale drží si obvázanou nohu a vedle sebe mobil. Zoufale těká pohledem z jednoho na druhého.

  „Jistě že řekneš.“ Shane k němu přistoupí a praští ho do tváře. Antonio zaskučí, ale drží jazyk za zuby. „Nemám rád takové jako jsi ty.“ Další rána. „Víš stále se učím a tohle..“ zmáčkne mu ránu a Antonio zbledne. „Nebo raději tohle? Jak vidím staré metody selhávají.“ Vezme ruce a položí je v oblasti kličních kosti. „Mně to bolelo. Šíleně bolelo a co mně bolí to si zapamatuji“ šeptá mu. Antonio zvedne hlavu. Ty studené oči a pak bolest. Oslepující vystřelující bolest do celého těla.

  „Dost ty hajzle! Přestaň ty čubčí synu!“ zaskučí a snaží se dýchat.

  „No neměla zemřít. Byla to náhoda přísahám, kdyby nebyl tam tehdy ten ňouma policajt, tak přežila by to. Šlo nám jen o tu figurku. Říkali nám...“

  „Kdo?“ Řekne chladně Shane a Antonio vytřeští oči. Ničemu nechápe.

  „No přece Vy. Vůbec nevím proč  po nás jdeš. Přece bylo domluveno, vím stala se chyba...“

  „Je mi líto“ řekne Chev. Shane polkne. Tohle nečekal.

  „A rodiče Suzie, šachovnice. Taky My?“

  „Kdeže to byl Sběratel. Měl dát hodně, ale pak se rozvzteklil, když zjistil, že chybí jedna figurka. Klel do telefonu německy jako by tam odjakživa žil. Odmítl nám dát prachy a tak jsme šachovnici  zaplatili za menší službu. Nějaký odstřelovač nebo co já vím. Bylo toho tolik. Už ani si nepamatuji. Byla krásná to jo. Nevím proč je po ní taková sháňka. Tak a teď padejte. Vše jsem Vám už řekl.“

  „Je mi líto“ zašeptá Shane, stoupne si a zvedne ruku. V malé místnosti třeskne výstřel a na tváři Antonia se rozlije nevěřícný údiv. Přece vše řekl tak proč?

  „Je mi to líto Shane. Tohle jsem zrovna nechtěl.“ Shane s Chevem vyjdou ven z budovy. Nad jezerem se válí mlha a mdlé sluneční paprsky se prodírají ranním šerem.

  „Víš kdo je ten Sběratel?“

  „Vím kdo je to. Mohu si půjčit letadlo?“

  „Jistě pojedu s tebou. Tohle je už  i moje záležitost. Shane s Agenturou je mi to moc ...“

  „Nemusí. Vím jaká je. Využije každého a vyždíme. Kdybych uklouzl tak bych stejně skončil jako ona. Věřím jim, že neměla být zabita, ale byla. Víš myslím, že ji moc už věřit nikdy nebudu, ale co. Jen pro ni pracuji no ne?“ Chev se dotkne jeho ramene, ale Shane ji setřese.

  Dotklo se ho to, i když to nedává znát. Žil agenturou  dlouhá léta a ona nakonec udělá podraz. Ať si říká co chce, tak se přesto tak snadno nedostane. Ale on se z toho dostane, pomyslí si smutně Chev. Podívají se po sobě a pak na auto.

  Jdou k jezeru a uvidí k sloupku přivázanou lodičku.

  „Rád vesluješ Shane?“

  „To se ptáš toho pravého. Jdeme.“ Vše mají u sebe. Nastoupí a lodička se zakymácí. Pomalu mizí v mlze. Po nějaké chvilce je slyšet tlumené šplouchnutí a nadávka. Tlumený smích a pak ticho.

  „Byla to štreka, ale vyplatila se.“ Řekne mávající osoba v bundě druhé. Naslini si prst a energicky tomu druhému smyje krvavou šmouhu na tváři.

  „ Jsi skvělé zrcátko. Jo a co tě napadlo uprostřed jezera.“ Chev si v klidu prohlédne tvář Shana. Už je skoro opět dokonala. „Trochu soudnosti.“

  „No jo, když ses tak tam skvěle namáhal, tak jsem neměl co dělat. Víš a když nemám co dělat,“ napřáhne ruku a zamává. Auto prosviští a oni po silnici jdou dál. Cedule 50km Crumlin není vůbec povzbuzující. „Když nemám co dělat napadají mně ohledně tebe tak báječné myšlenky. A neříkej, že se ti to nelibilo. Dotkl by ses mně.“ Zoufale se nakrčí, ale oči mu jen hrají.

  „Jedině tvého nebytyčného ega. Nevím jestli někdo má větší. Raději přidejme. Nevím jak to vysvětlíme v autopůjčovně.“

  „Nijak. Ukradli nám je a je to.“ Uslyší auto a když zastaví podívají se po sobě s údivem. Tady taky někdo zastaví?

  „Tak na co čekáte! Nahoru!“ vykoukne z okénka vousatá tvář s modrýma očima. Shane a Chev se víc neptají a vyskočí na korbu stařičkého auta. „Crumlin?“

  „Jo!“ stačí Shane křiknout  a už se houlí na dně dodávky. Chev se k němu s lišáckým úsměvem přitiskne.

  „Je mi zima, Shane.“ Ten se na něho podezřívavě podívá, ale nakonec ho obejme. Tisknou se k sobě na korbě jedoucího auta a dívají se jak v zatáčkách jim mizi jezero. Chev ho políbí. 

  „Konec jedné kapitoly a začíná další“ zašeptá. Shane mlčí. Spíš má pocit, že něco končí. Navždy. Z Crumlinu už se snadno dostanou na letiště. Vyplní papíry k ukradenemu autu a doufají, že ho jen tak rychle neidentifikují. Nasednou do letadla a Chev udá další cíl cesty. Oba si lehnou a spí. Snaží se usnout, když zazvoní telefon Shana. Oba se zvednu a dívají se na něj. Shane ho zvedne a zamumlá „šéf.“

  „Kde jste?“

  „Pane právě jsem Vám chtěl volat. Spojené státy.“ Dívá se na Cheva. Ten se šklebí .

  „Cože?“ Křik je slyšet až k Chevovi.

  „Spojené státy.“

  „Dobře a kde jste teď?“ Shane se odmlčí. Tak snadno to zjisti. Hra se chýlí ke koncí. S vážným výrazem se podívá po Chevovi. „S Chevalierem la Varenne, pane.“ Chev se napřímí na sedadle a podívá se na Shana. Ten na něho bez mrknutí dál dívá.

  „Jsem rád, že jste přišel k rozumu. Budu Vás čekat ve své kanceláři.“ Shane zavěsí sluchátko. Je to nějak divné. Měl ho seřvat a zatím se spíš uklidnil.

  „Proč? Po tak pracné ...“

  „Protože to ví“ odpoví unaveně. „Nevím co ví, Cheve, ale .. je mi to líto.“ Chev se zarazí. Je konec. Nechce ještě skončit. Chce být dál s tím tvrdohlavým mužem, kterého miluje. Chce sním trávit bouřlivé večery i klidné dny. Čekat na něho a konejšit, když si udělá bolístku. Semkne rty. Nevzdá to. Vždy je východisko. Přece při svém bohatství musí to nějak jít, ale dobře ví, že někdy to nejde. Podívá se na Shana vedle sebe. Sedí a nic nedělá jen pozoruje mraky. Chce se ho dotknout, ale neudělá to. Nejspíš by řekl něco co nechce.

  „Budeš volný“ odpoví dutě. Shane se zmračí. Celou dobu to chtěl a teď chce opak. Nechápe kdy změnil názor. Jestli když o něho pečoval, nebo když s nim byl v rodině nebo teď, když se díval jak zabiji a ani nehnul brvou jen řekl je mi to moc líto.

   Pochopil co se stalo a chtěl mu pomoci. Celou dobu a on ho odmítá. Natáhne ruku a sevře mu ji. Chev ji stiskne. Bude snim až dokonce a kdo ví jestli i jeho to nečeká. Suzie pomstil a vlastně už nic jiného nečeká. Celé poslední tři roky se upínal jen k pomstě a nakonec našel co ani nehledal a pomstu splnil, ale na jazyku má tak hořkou příchuť. Příchuť zrady. Usnou opřeni o sebe a nevnímají čas ani časové pásma. Probudí se těsně před přistáním.

  „Zbraně?“ otáže se Chev venku na očích sluneční brýle.

  „Ne tentokrát ne. Asi ho zabiji vlastníma rukama. Pojď.“ Nasednou do vypůjčeného auta a Shane řídi.

  „Nemocnice?“

  Shane sedí a drží volant. „Sběratel je Daniel Rastocnik.“ Začne tiše. „Vážený člen univerzity a skvělý šachista. Muž, který mi řekl jak vypadá šachovnice a muž, který dal zabít rodiče Suzie. Nevím kým byl, ale Danielem Rastocnikem určitě ne a my teď to zjistíme.“ Nasadí si klobouk a sluneční brýle. Chev má kolem vlasu uvazáný šátek.

  „Vzpomínám si. Díval se na tebe s vraždou v očích. Tehdy jsem tě sledoval.“ Oba kráčí po chodbě k recepci. Shane vytáhne průkaz policisty a vřele se usměje. Chev taky. Sestřička neví na koho se podívat dřív.

  „Chtěli bychom vidět pana Daniela Rastocnika. Přijímá už návštěvy? Rád bych se ho na něco zeptal ohledně šachů.“ Ta váhávě přikývně.

  „Druhé patro pokoj 207.“ Ukáže rukou směrem k výtahům.

  „Děkujeme Vám. Nebojte dlouho tam nebudeme.“ Oba jdou k výtahu.

  „Jak jsi na to přišel, že je to on?“

  „Šachovnice, sběratel a doma u něho jsem zahlédl německé knihy a pak měl jsem divný pocit. Jestli to nebude on, tak budeme muset to vypátrat jinak.“

  „Dáme na trh šachovnici?“

  „Ano a pak jen počkáme.“

  „Chytrý až na to že skončíme dřív pod drnem.“ Chevovi se kupodivu rozverně zableskne v očích při představě co vznikne ve světě pokud se objeví nějaký kousek ze slavné Jantarové komnaty.

  „Cheve stejně skoro tam jsme.“ Zaťuká a otevře dveře. Na posteli obklopen přístroji sedí Daniel Rastocnik. Je jiný než dřív. Zřejmě infarkt měl těžší než by se zdálo.

  „Guten tag“ řekne Shane. Posadí se na postel a nejraději by vraždil. Zatím klidně se dívá na toho starce. Chev mu stojí po boku.

  „Tak jste na to přišel pane agentee a co s tím chcete dělat? Byli to neschopní amatéři. Měl jsem najmout Vás a ten druhý je kdo?“

  „Dočasná výpomoc.“ Odvětí suše Chev.

  „Svině jste oba dva.“ Oba se na sebe klidně podívají. Vida jak pan profesor se vybarvil.

  „Proč?“

  „Nemusel bych Vám odpovídat, ale já to řeknu. Pro její nádheru, pro ni vše. Pro krásu jantarové šachovnice. Je jen moje a bude moje! Nikdo jiný ji nebude mít!“ vypne se a klesne. Zavře oči jak ho to vysililo.

  „Kdo jste?“

  „Profesor Daniel Rastocnik.“

  „Ne lžete!“ vyštěkne Shane. „Cítím to. Vy lžete! Jste někdo jiný. Někdo kdo ji zná, viděl, ale vy jste.... SS. Vy jste jeden z těch lidi co bral tu jantarovou komnatu, že mám pravdu.“ Pomalu skládá střípky informací. Spíš hádá než by věděl. Skřehot ze záhrobí. Shane s Chevem se dívají jak se tělo třese a na následný záchvat kašle.

  „Ano Sherlocku. Nenávidím toho vašeho detektiva. Je tak idiotský. Vzal jsem  ji. Vše pro Fuhrera, ale já nemohl jsem ji dát k ostatním věcem. Už když jsem ji poprvé spatřil tak jsem věděl, že udělám vše, aby byla moje.“ Oči mu hoří touhou, chtivosti a lačnosti. „Je jediná, nejkrásnější skvost, který nepatří do těch vašich špinavých pacek.“ Ruce se mu třesou a on svírá pokrývku. Je pohlcený minulosti. „Šli jsme tam. Bylo tam pár lidi. Nic neznamenali. Donutili jsme je věci, panely naskládat do aut a pak nebyli potřebni. Šachovnici jsem vzal v nestřeženém okamžiku. Hlídal ji Hans. Byl k ničemu.“ Chev s Shanem se otřesou. Tolik mrvých. Tolik zabitých pro jednu šachovnici nebo spíš pro jantarovou komanatu.

   „Musel jsem se ji vzdát. Nebylo zbytí. Zaplatil jsem si doklady, volný průchod, čistý štít. Jenže mně volala. Měl jsem ji pořád před očima. Vábila mně a lákala jak děvka s čistým tělem. Musel jsem ji mít. Vypátral jsem a najal  jsem si ty tři hlupáky. Jenže chyběl střelec. Zuřil jsem, nenáviděl. Byla pokažena, byla k ničemu bez něho byla špinavá “ poslední slova už sípe. Shane ucítí na rameni chevovou  ruku a oba vstanou. Dívají se na toho nemocného člověka, který je už spíš mrtvolou...

  „Co to děláte? To nesmíte!“ Cvak. Další. Chev s Shanem vše odpojují. Jedno tlačítko za druhým.

  „Už  to nebudete potřebovat.“ Klidně mu oznámí, dívají se jak fialoví bez těch všech podpůrných přístrojů.

  „Jeee komplet....“ už nedopoví a jeho tělo ohabne. Oči mrtvě zírají do stropu. Shane přejde ke dveřím a mlčky vyjde. Jdou tiše chodbami nemocnice k autu. Nasednou a podívají se po  sobě.

  „Konec. Konečně vše vím.“

  „Jak ti je?“ otáže se s obavami Chev. Shane se k němu otočí.

  „Prázdně, hořce. Pojedeme.“ Jedou k letadlu. Půlku cesty letadlem se jen drží za ruce a druhou prospí. Shane pořád přemýšlí. Bude to tak nejlépe pro oba dva. Těsně před přistáním se otočí k Chevovi.

  „Já  promiň Cheve, ale bude lepší, když se rozejdeme.“

  „Cože,“ nesouhlas a úžas jak v tváří tak v hlase Cheva. „Děláš si legraci ne.“

  „Ne prostě je konec. Je to tak pro každého z nás lepší.“ Důrazně zopakuje svoje slova, ale to už přistávají. Chev chce něco říct, ale nemůže. Proč? a pak si vzpomene. Ne je to jen chvilková slabost a přejde to. Vrátí se k němu. Co by si bez něho počal? Shane vstane, vezme tvář Cheva do dlani a dívá se do jeho nádherných olivových oči, které v něm zažehly touhu.. „Promiň“ a políbí ho se vší vášní, kterou v něm Chev probudil. Odstrčí ho a vyběhne po schůdkách ven. Chev chce za ním vyběhnout, když zazvoní mobil.

  „Co je?“ vyštěkně vztekle.

  „Dnes v poledne myslím nic nemáte. Přijďte do divadla. Dávají Hamleta.“ Chev opatrně vypne telefon a zadívá se na východ z letadla. Neutečeš mi. Nemůžeš mně jen tak opustit. Klidným krokem vyjde do sychravého anglického pdnebí. Je doma.