Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

8.

Dožínky, první pochybnosti

„Hned udělám snídani,“ zamumlá ještě rozespalý Max, když ucítí polibek na rtech. Vůbec se mu nechce vstávat.

„Nemusíš spěchat. Eva si ráda pospí. Co se spíše, než snídani, věnovat chvilku mně?“

„Až odjede, budu celičký jen tvůj a nikoho jiného.“ Otevře oči a založí si ruce za hlavu. Protáhne se, až vykoukne noha zpod peřiny. Zívne.

„Nerad to říkám, ale už aby byla pryč,“ řekne trochu nakvašeně Ethan. Celou dobu si musí dávat pozor a nemá svobodu.

„Proč? Je moc milá. Pravá dáma.“

„To tedy ano. Mám ji moc rád. Bratr se bude ženit,“ dodá nesouvisle Ethan.

„Bratr?“ řekne v úžasu Max a posadí se. „Ty nějakého máš?“

Ethan se ošije, když vidí jeho rozzlobený pohled.

„Jsme spolu tak dlouho a já nevím, že máš bratra? Jaký je, povídej a proč jsi mi to nikdy neřekl? Něco takového tajit? Amine, proč?“

„Nemluvíme spolu asi od sedmnácti. Proč, to je naše věc a důkladně se ignorujeme. Prostě existujeme jen v rámci rodiny. Někdy mám pocit, že někteří ani netuší, že otec má dva syny.“ Ethan mrzutě vstane. Neví, proč to Maxovi říkal. Jenže je jasné, že Eva je chce spolu vidět na svatbě. Nechápe proč. Může se to provalit a bude to fiasko. Sedne si na postel a přemýšlí proč. Ucítí na zádech hřejivou velkou dlaň a lehounký polibek.

„Nechceš mi říct proč?“

„Promiň, ale zatím ne. I po těch letech na to nejsem připraven. Eva chce, aby ses jí taky zúčastnil.“ Cítí, že hřejivá dlaň i dech zmizí. Otočí se k Maxovi, který sedí na svoji polovině lůžka a zamyšleně se dívá před sebe.

„To není dobrý nápad, Amine. Co když se zjistí, že jsem Němec nebo že spolu něco máme? Tohle opravdu není zrovna šťastná myšlenka.“

„Ne. Půjdeme tam. Chci to taky. Jednoduše tam půjdeš jako můj přítel, který se ubytoval u mě, poté co ve Francii všechno ztratil, a kterého jsem tam poznal.“ Ethan se k němu přitulí a mazlivě přejíždí pokožku.

Max pozoruje jeho rostoucí nadšení. „Rozmyslím si to. Mohu?“

„Jistě, ale na rovinu, proti Evě nemáš šanci. Co si usmyslí, tak to provede. Pokud vím, ještě nikdo jí neodolal.“ Překulí se k němu a položí mu hlavu do klína. Prohlíží si Maxovu tvář ze své perspektivy. „Nemrač se,“ usměje se a pohladí ho po tváři.

„Co takhle slézt?“

„Proč? Je mi dobře a ta ruka ve vlasech. Víš, že mi dělá moc dobře?“ zašeptá spokojeným tónem a naschvál jemně zavrní. 

Ťukání. Oba se na sebe podívají a Max zašátrá pro pokrývku, aby je zakryl.

„Pozdní ptáče?“ posměšná otázka.

„Zřejmě za to může čerstvý venkovský vzduch,“ zašeptá Ethan. „Mami!?“

„Tak vstáváte nebo ne?“

„Hned budeme dole!“ Rychle vyskočí z postele. „Doufám, že nebude vstávat takhle celý týden,“ zabručí v koupelně Ethan k Maxovi. Otírají se těly v maličké koupelně, ve které nejvíc místa zabírá vana a umyvadlo se skříňkami.

„Amine, lásko, zřejmě bude, už jen kvůli tobě. Asi ví, jaký jsi spáč a lenoch,“ popíchne ho Max netušíc, že v tu chvílí má pravdu.

Rychle se oblečou a sejdou dolů.

„Madam, nechte to být. Hned něco uvařím.“

„Amine!“

„Hned to bude mami. Maxi, sedni si.“

„C... Cože?“ zakoktá s pánví v ruce Max.

„Eva chce vidět u sporáku mě. Zřejmě mě přijela terorizovat.“ Ethan mu rázně sebere pánev z ruky, postaví ji na oheň a zaváže si zástěru.

„Amine, takhle se mnou nemluv,“ řekne přísně, ale v očích jí hrají ďáblici. „Amin potřebuje držet zkrátka a nesmíte se ohlížet na jeho šarm. To má po mně,“ dodá pyšně. „No tak, Maxi, sedněte si a já jsem Eva. Včera se to všechno seběhlo tak rychle, že jsem nic nestihla. Amine, pokračuj, nemusíš nás vůbec poslouchat. Víš, on umí vařit. Jakmile jsem zjistila, že…“

„Mami,“ vykřikne rozčileně Ethan. „Nemusíš Maxovi všechno vykládat.“

„Ale mně to nevadí. Naopak rád poslouchám. Evo, prosím, vyprávěj,“ řekne prosebně Max a vřele se usměje. V očích má jiskřičky zájmu.

Ethan zafuní a rozbije vajíčko na pánev. Zanadává, když z pánve tahá skořepinu.

„Když jsem zjistila, že nikdy nebude mít ženu, rozhodla jsem se, že ho naučím vařit. Nebude přece u rodičů bydlet věčně. Takže si nemusíš dělat starosti, že by neuměl vařit. Určitě tě zneužívá k vaření. Znám ho moc dobře.“

„To ne. Střídáme se, i když poslední dobou vařím jen já. Rád jsem se díval na naši kuchařku, když kuchtila u sporáku své dobroty. Stála u velké plotny a komandovala své dvě pomocnice. Nějak jsem si zapamatoval, co dělala, i když někdy taky z toho mého kuchtění vyjde dost podivná hmota,“ přizná rozpačitě.

Eva se zasměje a Max ji okouzleně poslouchá.

Už zas chytla do své pasti dalšího, pomyslí si Ethan a nakrájí chleba. Připraví hrníčky na kávu a sobě na čaj.

„Musím se přiznat, že jsi mě překvapila…“ odmlčí se a váhá, jak to říct, „...jak lehce jsi přijala Aminův vztah ke mně.“

Eva zamíchá kávu a nasype do ní lžičku cukru. I Ethan začne pozorněji naslouchat. Taky by rád věděl, co řekne.

„Ještě než jsem se vdala, měla jsem přítele. Byl jako vy. Měla jsem ho moc ráda. Netajil se tím, že se mu líbí muži. Byl kouzelný a ženy ho milovaly, jenže on jim tu lásku nemohl oplatit. Byl přítelem rodičů, a i když tím nebyli nadšeni, dovolili mi vídat se s ním. Vím, že našel lásku. Těsně před válkou jsem ho viděla i s  přítelem a v jeho očích zářily hvězdy,“ posmutní. „Od konce války jsem ho neviděla. Člověk ho nemohl nemít rád, a když jsem viděla, jak se stará o Enrique…“ posmutní ještě víc a odkašle si. „Asi proto jsem ráda, že ten můj uličník našel někoho, koho miluje. Trochu jsem se bála, že zůstane sám a ty chvíle ve válce, kdy jsem nevěděla, co dělá… Víte, nebyla jsem nadšena, že jste to zrovna vy a k tomu Němec. Přece jen vaší vinou začala ta hrozná válka, ve které jsem ztratila hodně dobrých přátel. Nejen Angličanů. Myslela jsem, že chcete Amina využít. On je to dobrák a…“ nešťastně se odmlčí. „Omlouvám se, Amine!“ zvolá k Ethanovi, který poslouchá a poslouchá.

„Vajíčka,“ suše řekne Max na nepěknou vůni. Zvedne se a otevře okno. Je mu divně z toho vyprávění.

„Hned připravím nové. Omlouvám se, ale víš, mami,“ povídá, zatímco vyhazuje vajíčka do koše a drhne pánev. „Hodně jsem Maxe přemlouval, aby sem přijel. Dokonce jsem chtěl s ním odjet do Států nebo kamkoliv jinam. Jsem rád, že můj šarm ho nakonec okouzlil natolik, že zůstal tady. Mám rád Anglii a ve Francii se mi po ní stýskalo.“

„Když jsem vás včera viděla, došlo mi, že je všechno v pořádku a když tak mluvíme… Amine, nespal je znovu… chtěli jste mě o něco požádat.“

„Ano. Mně je to trochu trapné, ale…“

„Maxi řekni jí to a nevytáčej se. Sice vypadá křehce, ale za války pracovala v lazaretu, že ano, mami.“

„A to ti jako povídal kdo?“ řekne rozzlobeně. „Samozřejmě tvůj otec, že. Do dnešního dne to nepřekousl, že jsem se neschovala podle jeho vznešené rady na venkovském sídle. Jen jsem trochu pomáhala, ale snažili jsme se všichni, jak to jenom šlo. Tak povídej, Maxi. Co potřebuješ?“

„Mám koně. Jmenuje se Bubi. Zase,“ zamumlá, když slyší perlivý smích a slzy v očích. „Jste stejná jako Amin. Taky se rozesmál a to jsem mu zrovna prohledal dům, když jsem pátral po banditech.“

„Bandité?“

„Maquisti, odboj, partyzáni,“ upřesní Ethan a zamíchá vajíčka.

„Aha a ten Bubi?“

„Je kůň. Černý jak smola jen s bílou lysinou na čele. Moc ho milujeme.“

„Je rozmazlený,“ prohlásí suše Ethan a rozdělí vajíčka na čtyři porce. Položí před Maxe a Evu po talíři. Chleba v košíčku, máslo, džem…

„Tak to je on.“

Vezme čtvrtý talíř a jde k hlavě, která se objevila v okně. Eva s úžasem pozoruje nádhernou hlavu koně, která nadšeně vylizuje z talíře vajíčka.

„Nemá jíst seno?“

„Taky si to někdy říkám,“ když si Bubi odfrkne a rozhlédne po místnosti, kde by co ještě našel k snědku.

„Je božský!“ vykřikne Eva, odstrčí židli a přejde k němu. „Rozkošný, nádherný, pomilováníhodný.“ Ethan pokrčí rameny. Tak přece jen někdo si získal Evu. „Udělám, cokoliv chcete a co je to?“

„Maxi.“

„Chceme mít od něho hříbátko. Jenže se nám nepoštěstilo mu sehnat vhodnou klisnu.“

„Máte ji mít,“ prohlásí suverénně a pohladí ho po nose. Bubi pozvedne hlavu a pak jí jemně foukne do dlaně. Ethan se vítězoslavně podívá na Maxe. Já ti to říkal!

Bois, léto 1941

„Tak, pánové, co po mně chcete?“ řekne v dobré náladě Ethan a pokyne Renovi. Ten přichvátá se sklenici piva. Ethan položí peníze na stůl a rozhlédne se. Mimořádně tu není žádný voják. Jen sousedé a stále mračící se Chabrac, který mu neodpustil omámení. Žádné domluvy ani prosby nepomáhají a dokonce se zlobí i na Genevivu. Nemůže zapomenout, že z něho udělala spícího pitomce. Je rozzlobený na celý svět.

Jenže jemu je to jedno. Napije se pěnivého moku a otře rty. V tom vedru je pivo to pravé. Chladné a dobré. Zlatý Reno. Až skončí válka, optá se, odkud měl pivo. Venku je krásně, žádná razie, maquisté jsou klidní a nedávají najevo, že existují. Pohoda a on pravidelně poslouchá rádio a zjišťuje, co je nového na bojištích včetně čerstvě otevřené Německo – Ruské fronty.

„Víš, starosto,“ naproti němu usedne Lestriel a podle tváře neví, co říct. „Je po žních a my to zvládli. Za normální situace bychom uspořádali dožínky.“

„Dožínky,“ tupě řekne Ethan. Všichni pomalu přikývnou a i Chabrac neochotně skloní hlavu na souhlas.

„Pivo starostovi,“ poručí Brux a luskne prsty. „Bez dožínek nemůžeme ukončit léto a požádat o dobrou úrodu na další rok.“

Ethan odsune další sklenici piva. Bože, už zase. Oni chtějí uprostřed války slavit. Zbláznili se a on taky, protože zajde na velitelství a optá se.

Léto kupodivu proběhlo dobře. Počasí přálo a úroda rostla jako z vody. Chodil na pole a dotýkal se klasů nejprve zelených a potom žlutavých. Do žní se zapřáhla celá vesnice a z polí sebrali prakticky všechno.

To léto se povedla ještě jedna věc. Stejně důležitá jako žně i setba. Nadávali sice, ale sklenice medu od Genevivy pro Shauera vykonala své a on získal nejen propustku do města na každý pátek, ale hlavně získal přístup k naftě posádky. Raději se neptal, odkud tu naftu berou, ale nedivil by se, kdyby jí odčerpávali ze svých aut nebo někde šmelili. Jenže takový med, sladký med, který ve válce není, je dobrou medicínou nejen na zimu, ale stává se hlavně těžkým kalibrem obchodu. Andrés s Genevivou spílali jak špačci, ale když viděli výsledky, dodávali ho.

Bohužel, ne všechno šlo tak hladce jako získání nafty do traktoru.

Bylo to těsně po sčítání, kdy se mu podařilo umluvit Maxe ke snížení dávek potravin. Doteď neví, jak se mu to podařilo, ale určitě to nebylo kvůli vesnici. V té době odjel za Shauerem se srdcem v kalhotách. Přišel tam a byl rád, že mu med nezabavili vojáci u brány, ale prohlédli jen papíry a optali se, kam jde. Celou dobu cítil v zádech jejích rentgenové pohledy.

„Musíte počkat. Mám hodně práce.“

Sedl si na židli a díval se na Shauera, který vyplňoval tlustou knihu. Po půlhodině se rozhodl jednat. Ten Němec by se v té knize mohl hrabat i rok. Rozepnul kabát a s bušícím srdcem vyndal sklenici. Zvedl se, položil ji na okraj stolu a usedl nazpět.

Popravdě nebyl si jistý jeho reakcí, a jak to přijme; Ethan nikdy nikoho neuplácel. Nepotřeboval to a jeho zkušenosti s touto činností byly minimální.

„Řekl jsem… Ach.“

Ethan se ošil, když viděl jeho upřený pohled na sklenici.

„Tak co potřebujete?“ Sklenice zmizela jako kouzlem v jedné ze zásuvek mohutného psacího stolu.

„Propustku pro mne a porybného Andrése do města za účelem nákupu potřebných věcí pro vesnici,“ vychrlil v jedné větě.

„Snad myslíte zásobování posádky ne vesnice, pane starosto.“

„Ano posádky,“ zmateně odpověděl Ethan.

Shauer mlčky vzal papír, mohutné razítko, napsal jména a podal mu ho.

„Neotravujte už,“ řekl a dál se věnoval knize.

„Mám ji!“ vykřikl už hodný kus za posádkou a výsknul si. Paráda. Konečně uvidí něco jiného než pole, lesy, sousedy a dvůr statku se zvířaty.

„Máte?“ Ethan se otočí. Va te faitre foutre! Zakleje. Kapitán. Čert ho tu byl dlužen.

„Kapitáne Meiere, na procházce?“

„Na projížďce a co máte?“ otáže se zvědavě Max.

„Propustku, pane kapitáne. Můžeme zajet do města pro potřebné předměty. Některé potřebují vyměnit, další dokoupit… Znáte to sám,“ zarazí a vzpomene si na podmínku, proč ji dostal. „Zásobování posádky, víte.“

„Aha. Asi znám. Tak zásobování?“

Stojí proti sobě, jeden v německé čisté vyžehlené uniformě, druhý v holínkách, kalhotách a košili bez čepice. Vítr fouká a cuchá Ethanovi neostřihané vlasy.

 „Pak vás nebudu zdržovat.“

Klidně bys mě mohl zdržet, pomyslí si Ethan a zděsí, když mu dojde, co má na mysli. „Nashledanou, pane kapitáne,“ vyrazí ze sebe a doslova uteče. Proč na něho tak působí? Je to snad proto, že je jediným ucházejícím chlapem v okolí? Ne, přece ostatní vojáci, které potkává v hospodě nebo pošťák, vypadají taky dobře. Tak proč zrovna tenhle chlap s těmi nádhernými modrými květinami v očích? Je to kvůli těm očím nebo postavě, nebo protože už dlouho s nikým nebyl, nebo sakra proč?

„Tak co?“ teprve zvědavá otázka Danielly ho vzpamatuje.

„Mám ji a zítra tam jedeme. Vezmeme koně a povoz. Do městečka to není daleko.“

„Skvělé!“ skočí mu kolem krku a bouřlivě políbí. „Nicole!“

„Mami?“

„Svolej ostatní do hospody.“

„Už zase?“ Zamračí se, ale rozeběhne se s Puppim v patách.

Puppi se od zimy vyspravil, pomyslí si Ethan, když pozoruje běžící černou hroudu Nicole v patách  a občas nezapomene ani na ně a něco uloví. Posledně to byla kachnička. Jen na ní bylo divné to, že byla postřelená.

„Potřebujeme hodně věcí.“

„Víš,“ chvilku přemýšlí, „nepočítal bych, že přivezeme toho hodně a všechno.“

„Proč ne?“

„Protože jak u nás Němci rekvíruji zásoby, tak to dělají všude a továrny určitě přešly na válečnou výrobu pro německou armádu.“ Uvědomí si, že to pronáší omluvně jako by za to mohl on.

„Přivezte, co budete moci,“ odpoví. „Jdu udělat seznam a dám ti svoje lístky. Vezmeš sebou Andrése?“

„Jo. S tím medem to bylo lehké. Jen to nesmíme často využívat,“ podotkne, ale přesně vidí na Danielle, že její mozek už dělá seznam. Až přijde do hospody, všichni nějakým zázrakem budou mít soupisy v kapsách.

A taky, že měl pravdu.

Seznamy od ostatních se pěkně navršují na stole a on je s hrůzou pozoruje.

„Já…“

„Klídek, starosto. Přivezete, co bude, zbytek jindy. Do vozu by se to stejně nevešlo,“ uklidňuje ho Mili, jejíž slepice zázračně vstaly z mrtvých, pilně hrabou na dvorku a jejichž vajec si teď užívá odboj a především děti.

Druhý den došel i s Puppim k porybnému Andrésovi. Ten už měl své dva hnědáky zapřažené do vozu. Za mohutného volání Andrése nasedli.

„Hyje, koníčci. Hýbněte se, potvůrky střapaté. Dobrý nápad, starosto,“ ocení vyskočení Puppiho na vůz, odkud vesele pozoruje ubíhající krajinu.

„V dnešní době proti ozbrojencům nic nezmůžeme, ale Puppi by měl zastrašit každého zlodějíčka.“ Oba se odmlčí pod těmi slovy a pozorují modrou oblohu. Sice je vymetená, ale nikdy se neví, jestli se nepřižene přeháňka. Andrés občas mlaskne a popožene koníčky. Opálené mozolnaté ruce zkušeně drží opratě.

„Nejsou už nejmladší, ale stále jsou čilí,“ podotkne. „Asi jako já, ale k cíli nás dovezou spolehlivě.“

„Andrési, pověz, ty a Geneviva… máte spolu něco?“

„Á, zvědavý starosta.“ Ethan se začervená. „Ne. Měl jsem si ji brát, ale to už je dávno. Byl to domluvený sňatek, ale rodiče ji měli velmi rádi. Až moc. Dupla si a prosadila Luise. Nekoukejte se tak. Tehdy to byl fešák, co se uměl otáčet za děvčaty a já takový ňouma, co nevykvákl ani búú. Pobláznil jí hlavu a já se už později neoženil.“

„A dnes?“

„Jsme přátele, a kdo ví. Víte, byla moc krásná a veselá, jen trochu rozmazlená.“

„Nedokážu si ji tak představit.“

„To už většina lidí tady, ale já si ji stále pamatuji, jak se točila v kole ve svátečních šatech s bílou krajkou a všichni se po ní otáčeli a nemohli z ní spustit zrak. Jenže to je minulost a potom přišla válka, já byl povolán do zbraně a všechno se to tak nějak obrátilo ke špatnému. V zákopech mě minul plyn o fous. Kilometr vedle a náš by byl zasažen taky. Kamarádi ječeli… Minulost. Nebude ti vadit fajfka, starosto?“

„Kdepak, jsme na čerstvém vzduchu,“ ujistí ho nenápadně.

Andrés se zakření a usměje. „Jsi filuta, starosto, abys věděl a ten kapitán….“

„Co je s ním?“

„Nic. No tak hejbněte, vy líné potvory, nebo vás dám do psích konzerv!“ Koně zafrkají a dál v klidu táhnou vůz.

„Ještě je budeme potřebovat. Nechápu, že ti je nesebrali.“

„Tobě taky jednoho nechali.“ Ethan se zakření. „A Burxovi taky, i když říká, že ne a tyhle herky, víte, stačí trochu je upravit a neštěkl by po nich pes natož boš.“

„Jsi stejný jako Geneviva.“

„To je výhrada staří, mladíku, a jsme v cíli,“ natáhne před sebe bič. Zanedlouho narazí na hlídku.

„Dokumenty.“

Podají jednomu z vojáků dokumenty a propustku. Pečlivě si prohlížejí vůz, koně a je. Vylezou na povoz, odhrnou plachtu a ignorují Puppiho a jeho tesáky. Druhý listuje v dokumentech a střídavě pozoruje je i papíry.

„V pořádku. Můžete jet.“

„Už jsem měl strach, že ho Puppi zakousne, když se dozadu vyšplhal.“

„Já taky. Změnilo se to tu. Méně lidí a podívej se, jak jdou. Spěchají s odvrácenýma očima a bojí se.  Zajedeme do obchodu a vypadneme, co nejrychleji.“ Ethan zmlkne, když zpozoruje skupinu vojáků. Přejedou kolem pomalovaného obchodu se žlutou hvězdou na skle výlohy. Je zavřený. Pohlédnou na sebe.

„Nakup tady,“ ukáže na frontu u dalšího obchodu „a já jdu navštívit pár známých. Kdybych se nevrátil, odjeď. Fofrem a na nic nečekej.“ Ethan přikývne a Andrés se ztratí v uličce. Ethan se postaví do fronty za ženskými s košíky a taškami v ruce.  Ty postávají, mlčí a pokukují po Ethanovi.

„Dobrý den,“ pozdraví je slušně. Pouhé přikývnutí ho udiví, některé se od něho odvrátí.

Fronta postoupí. Jestli to takhle bude pokračovat dál, tak tu ztvrdnu do večera, pomyslí si a opře se o zeď. Zívne. Občas ho mine cyklista nebo člověk. Všichni spěchají a nezůstávají stát. Vojenské auto a vojáci už nejsou takovou raritou jako dříve. Jednou projede oficírské auto, ale automobilový ruch zřejmě vymřel.

„Konečně,“ zamumlá, když vejde do obchodu. Zarazí ho poloprázdné regály, ale bere, co může a nevšímá si ostatních.

Přeje si, aby tady byl Andrés. „Nakupuji pro celou vesnici,“ prohodí na půl úst, aby vysvětlil lístky, které jsou pečlivě prohlíženy a jednotlivé dílky odstřihávány.

„Starosto?“ ozve se Andrés, který se vrátil.

„Nakládej a mizíme.“ Andrés začne brát balíky a usmívá se na ostatní.

„Nashledanou,“ řekne, když zaslechne: Nic už nemáme. Rychle se vyhoupne na kozlík, odváže opratě a mlaskne, aniž zavolá na koně: Hyjé, potvůrky střapaté.

„Máme sotva čtvrtinu, co jsme chtěli. Kam jedeš, Andrési?“

„Někam kde toho můžeme získat víc, ale dráž.“

„Dobře.“ Za krátko zastaví před nevelkým domem. Vejdou dovnitř a Ethan tiše hvízdne. Boty, oděvy, bedny zavřené i pozotvírané, svíčky, a další věci ledabyle poskládané na hromadách.

„Tak vy prý chcete nakoupit?“ přivitá je muž v koženém kabátě, čepici a v černých holínkách. Hrubý hlas stejně jako obličej. V rukou zapálená cigareta, uvolněný postoj. Nedaleko něho stojí ostražitě tři muži. Ethan by se vsadil, že pod kabáty mají zbraně.

„Jistě.“

„Pak vybírejte, ale něco za něco.“ To já vím, řekne si kysele Amin a začne vybírat boty, přikrývky pro odboj a další předměty nezbytné pro ostatní.

„Tak a rychle z města nebo nás ještě někdo přepadne.“ Vyjedou z města za opětovné důkladné kontroly strážných.

„Co ses dozvěděl?“

„Co by? Co myslíš, starosto, že se děje? Němci prostě řádí. Židovské obchody zavřeli a ty byly nejlepší, co si budeme namlouvat a zmizelo mnoho mých židovských přátel. Pomohli by nám. Lidi mizí a neví se kam. Uprostřed noci. Potkal jsem známého. Bojí se, je velmi slabé slovo. Je vyděšený hrůzou. Máme se u nás dobře a k tomu nejsou potraviny. Víš, že jedí sušené vajíčka?“

„To existuje?“

„Jo a jsou ceněné. Všechno se odvádí do říše a hodně lidí odchází do Německa za prací, ale už ne tolik jako dřív a neochotně. Myslím, že lidi mizí tam nebo možná někam jinam.“

„Toho se hodně bojím, i když je to logické. Muži jsou na frontách a někdo musí vyrábět munici, zbraně, uniformy a armáda je žrout,“ vzpomene si na svůj krátký pobyt v armádě. „Mohou odvést kohokoliv. Už aby válka skončila.“  Koně jdou pomalu vpřed a okolo vozu pobíhá Puppi, kterému se už nechtělo vézt.

„Puppi!“ zavolá najednou Ethan, když si všimne, že neslyší štěkot. „Zmizel. Stačí malý přepad zloději a je po nás,“ pochmurně pronese.

„Klid. Určitě je nedaleko. Ten vlk je chytrý.“

„Pes ve vlčím rouše.“ Oba se zasmějí, i když je jim hrozně. Celou dobu cítili ve městě oči, které na ně hleděly, provrtávaly je a ta nepřátelská atmosféra. Oni se ve vesnici bojí, ale ve městě je to daleko horší. I když, co je horší a co lepší? Ale proč se tolik bojí?

„Tak tohle nebude jednoduché. Andrési, co mám dělat?“ optá se, když přijíždějí k vesnici.

„Starosto, máte to na triku. To zvládnete.“ Oba pohlédnou k hospodě, kde je shromážděná celá vesnice. Muži, ženy a kolem různých sukní děti. Chybí jenom zvířata. Ethan si utře čelo a snaží se usmát.

„Andrési, přežiji to?“ Ten se na něho skepticky podívá.

Přežil už takové tři cesty. Teď se pokusí přežít dožínky.

„Starosto?“

„No, ehm, tak jo. Zajdu za velitelem, ale co kdybychom je na dožínky pozvali?“ Buď se z toho teď dostanu, nebo ne a uvidím znovu Maxe. Nerad mu říká kapitáne Meiere. Max, Maxmilian, Maxíček… Je blázen, jenže to už byl tehdy, když se upsal armádě jako vojenský lékař.

„Velitele Meiera?“ upřesní Lestriel. „Ten co nás na jaře ožebračil a je neurvalý v raziích? Myslíš toho, bez kterého se nemůžeme volně nadechnout? Toho jako máme pozvat? Zažil jsem už jejich razie v čele s tím, s tím… Nesčetněkrát jako my tady všichni. Proč bychom ho měli zvát? To radši žádné dožínky!“

„Proč ne?“ ozve se Chabrac. „Mohli bychom ho někde v tichu odkrouhnout.“

„A aby pověsili celou vesnici?“ Z minulé propustky viděl při cestě dvě šibenice s těly, které nikdo neměl odvahu sundat. „Chabracu, jestli něco provedeš naším hostům, tak si mě nepřej. Osobně tě vykuchám, pokud ten masakr, který nastane, přežiju. Já vím, že tě život omrzel, ale mě ani ostatním ne.“

„Jsi jejich!“ zafuní Chabrac a zvedne se. Ethan ho nechá odejít.

„Tak co? Mám za nimi zajít?“

„No. Já nevím.“

„Než dopiji tohle pivo, rozhodněte se. Mohlo by nám to být k užitku.“

„Užitku?“

„Ano. Když si někdo k něčemu vytvoří vztah, nerad to ničí.“

„To je pravda.“

„Hlasujeme!“

Ruce se pomalu zvedají. Některé dost váhavě, některé z donucení.

Ethan si povzdechne. Bude tam muset jít. „Tak jo. Jedu tam.“ Dopije pivo a vyjde ven. Zase ho uvidí. Tedy pokud se k němu dostane. Jenže jak to zařídit? Půjdu pěšky a snad dostanu nápad, pomyslí si.

„Amine! Amine!“ Ethan se otočí a stejně, jako tolikrát předtím, je rád, že jeho anglické jméno se shoduje s jeho novým.

„Nicole, co ty tady? Nemáš pomáhat mamince?“

„Mám se optat, kdy přijdeš k obědu?“

Nejspíš nikdy, pomyslí si. „Nevím, sluníčko,“ vezme ji do náruče a jde s ní. Je trochu těžká, ale čert to vem. „Nechceš svézt na zádech?“

„Júú koníčka, ano. Nicole chce koníčka!“ Ethan ji vezme na záda a rozeběhne se. Za chvilku zastaví, udýchaný jako by celý den pracoval na poli.

„Koníček je starý,“ řekne nemilosrdně Nicole. „Koníček může jít krokem,“ dovolí mu milostivě.

Děkuji pěkně. Tak já jsem starý. Je to tyranka. „Ještě kousek k tamté zatáčce a půjdeš domů. Mamince řekneš, že nevím, kdy přijdu, že jdu na velitelství.“

„Tak jo.“ V zatáčce ji spustí na zem a rozhlédne se. Většinou kolem ní pobíhává jako věrný stín Puppi a ten je, když zahlédne vznést se do vzduchu nějakého ptáka, docela blízko. Aspoň jsou tu ještě zvířata.

Zahlédne jen krátkou sukénku, opálené nožičky v sandálkách a copánky. Otočí se k posádce. Je to ještě pěkný kus a on tady stojí jako holub na střeše. Perfektní cíl. No ve válce se dá zemřít všelijak. Vykročí. Přece jenom nemusí ze sebe dělat terč.

„Starosto Salacrou, kam jdete?“ Zastaví ho kouzelný hlas Maxmiliana Meiera, i když je jasné kam směřuje. Tahle cesta vede jen na posádku.

„K vám. Je nádherný!“ Prohlíží si koně, o kterém se vypráví po vesnici. Vždy ho viděl pouze z dálky, ale nikdy ne zblízka. Obdivuje nádherně černou lesklou srst a ďábliky v očích i nohy jako strunky, které netrpělivě přešlapují s touhou vyrazit a běžet. Plnokrevný závodní kůň. Je ho škoda do války. Zařídil, aby se mu nic nestalo, a snad odboj svůj slib dodrží. Ale tady přesně pasuje: Jaký pán takový kůň.

I Max dnes vypadá úžasně. Pomaličku si zvykl mluvit o něm jako o Maxovi. Aspoň v duchu. Jinak je to kapitán, Němec nebo boš. Podle toho s kým o něm mluví.

„Ano je nádherný. Musím ho pravidelně projíždět.“ Seskočí z koně a vezme ho za uzdu. Bubi hned toho využije a chce utéci. „Bubi, chovej se před panem Salacrou slušně.“ Ten sklopí uši a Ethan má pocit, že se opravdu podíval, vůči komu to má brát takové ohledy.

„Je rozmazlený,“ ohodnotí ho jedním pohledem a slovem.

„Ano, je.“ Max se rozesměje celý šťastný. „Tak kam jdete?“

Max s rozkoší poslouchá nádhernému zvuku štěstí. Lehounce se vzruší ze smíchu, vůně a přítomnosti, kterou vyzařuje. Pozve ho i kvůli sobě. Chce ho trochu víc poznat. Je blázen, a kdyby tohle někdo zjistil, je z něho mrtvola, jako že se nejmenuje Salacrou.

„K vám. Chci poprosit, jestli můžeme uspořádat dožínky. Samozřejmě jste vy a velitel plukovník von Bellen zváni.“ Skoro nedýchá z Maxovy velké ruky, která hladí dlouhými pohyby nos Bubiho. Ten to zřejmě miluje, protože stojí jako beránek.

„Samozřejmě, že pozvání přijímám. Nemohu být doma na oslavách, aspoň budu tady. Veliteli vaše slova přetlumočím. Mohu sebou vzít vojáky?“

„Pokud to nebude celá posádka,“ doufá, že ho tím neurazil.

„Ne. Pokud přijde i velitel, pak musí mít ochranu. To snad chápete, ne?“

„Jistěže chápeme. Lidi ve vesnici budou nadšeni. Moc děkujeme.“

„A co vy?“

„Já? Samozřejmě taky. Nemůžeme si dovolit moc veselení.“

„Je válka.“

Ethan spolkne, že je díky nim. „Ano, to je pravda.“ A on musí být zrovna nepřítel. Jenže co ho opravňuje k tomu, aby si myslel, že Max by mohl být stejným jako on a to mít rád muže?

„A kdy bude ta slavnost?“

„Zítra.“

„V tom případě přijdu, pokud nebudu mít jiné povinnosti. Máte ještě to dobré víno?“ Vyhoupne se na Bubiho a přitáhne mu uzdu. Bubi švihne ocasem a vytočí hlavu na Maxe.

„Jistě, mám.“

„Tak ho vytáhněte. Nač šetřit!“ Pobídne Bubiho do klusu.

„Zas musím dávat něco já. Proč nemůže přinést něco on?“ zamumlá pro sebe a otočí se k vesnici. Měl by obejít hospodáře a oznámit jim to. Dožínky nebudou tak veselé a bohaté jako minulý rok, ale oslaví žně, jak se patří. A na podzim přijde orba a snad se jim povede připravit pole k setbě. Jen chybí pomocnici, ale musí to zvládnout bez nich.

Začíná stejně jako ostatní lidi nesnášet Němce z města, kteří pravidelně jezdí pro jejich vejce, mléko a ostatní produkty, které oni těžce vydřou z polí. Vždy stojí a dívají se, jak to odvážejí pryč a zatínají pěsti. Pak se rozejdou do domů zamlklí a zasmušilí. Někteří zajdou do Renovy hospody na skleničku.

Aspoň na chvilku zapomenou, že je válka.

„Jsi tu brzy,“ vyruší ho od vrátek Danielle s plnou ošatkou zbytků pro slepice.

„Potkal jsem velitele na cestě. Má skvostného koně.“

„A?“ Netrpělivě se optá.

„Povolil a přijde za podmínky, že se něco nestane. Budu muset uhlídat alkohol a vášně. Nejspíš se zastaví i u mě doma.“

„Už zase?“ zaškaredí se.  

„A co mám dělat? Říct mu, aby nechodil? Možná mi řekne nějakou novinku.“ Ve skutečnosti je rád, že ho uvidí sedět za svým stolem, i když raději by ho viděl ve své posteli. Jen neví proč. Když se to vezme kolem a kolem, je to nepřítel. Nebo jen proto, že je nepřítel? Až by nebezpečí, vzrušení z odhalení pominulo, přestal by ho přitahovat? Neví, ale je to možné. Jen ví, že se rád dívá na jeho tvář a do očí. Nejsou kruté, ale spíš smutné, jako by mu něco chybělo.

„A za chvilku si budeš myslet, že mu sházíš zrovna ty,“ zamumlá na cestě do hospody. Ví, že tam bude pár sousedů, kterým se nechce do chalup.

„Amine, Amine, neposloucháš mě.“

„Proč myslíš, cácorko?“

„Protože jsem se tě ptala, jestli zítra mohu jít v čele průvodu. Jsem už velká.“ Stoupne si na špičky, aby byla větší.

„To se musíš optat maminky.“ Nicole se zastaví, obrátí se a utíká k mamince. „Mami, mami,“ křičí, jako by spíš spadlo letadlo, než se pouze chtěla optat na jednu věc a to jestli bude smět jít v čele ke kapličce Panny Marie na rozcestí u lesa. Jenže pro Nicole je tohle zřejmě důležitější než cokoliv jiného.

„Tak co, starosto? Povolí?“ Před hospodou na lavičce se s korbelem piva vyhřívá soused v pozdních paprscích sluníčka.

No počkej. „Jistě, že povolil. Jsem přece starosta a přislíbil i svoji účast. Chce prý vidět slavnost i někde jinde než u nich doma v Německu.“ Nesmím se smát, nesmím, myslí si, když sleduje souseda, jak vyprskl pivo na zem a nechápavě na něj zírá. Oni si mysleli, že jim to nepovolí. Tak to je gól.

„No, no, to je skvělá zpráva. Jdu to říct své ženě.“

„Jasně, Tibe!“ Usmívající Ethan za ním křikne.

„Tak oni to povolili, co?“

Ethan se ohlédne na Rena, který stojí ve dveřích hospody a utírá si ruce do velké bílé zástěry.

„Jo. Myslím, že máme co dělat, abychom se toho zhostili se ctí, ne?“ Ren přikývne a zajde dovnitř. Ethan sebou trhne, když zaslechne řinkot. Snad to tam vzteky nerozbijí, pomyslí si a vydá se zpět domů. On to ostatním řekne. Bože, bude muset vyhrabat někde láhev vína. Snad tam ještě nějaká zbyla.

„Danielle,“ osloví ji a potom pohlédne na stůl, na kterém je položený různobarevný krepový papír a vedle toho dvě růže. Danielle právě zručně vyrábí další.

„Copak?“ broukne.

„Máme nějaké víno?“

„Zas pro toho Němce?“

Slušně od ní řečeno. Občas ho nazývá hanlivějšími jmény. Nejspíš ji rozradostnila zpráva o dožínkách. „Ano.“

„Tak dobře. Mám ještě jednu schovanou láhev.“

„Jsi poklad.“ Přistoupí k ní a políbí na tvář. Odloží žlutou růži na stůl a sáhne po červeném papíru.

„Amine, proč jsi to nikdy nechtěl?“ Ethan ztuhne. Ví, na co se ptá a on neví, jak odpovědět.

„Ty bys chtěla?“ opáčí.

„Já nevím,“ přizná. „Přemýšlela jsem o tom, ale ty o mě nemáš zájem. Proč?“

„Kvůli válce. Nechci se vázat. Každou chvíli mohu zemřít.“

„Myslela jsem si to.“

Ethanovi se uleví. Je moc rád, že se to vyřešilo. „Přesto na mě nemysli, ano? A teď vyndej tu láhev. Musíme kapitána přivítat se vší parádou.“

„Nemám ho ráda.“

Jako každého Němce. Avšak tenhle mě na rozdíl od ostatních okouzluje celou svojí bytostí. Proč musí být válka? Na druhé straně, nebýt války, nikdy by ho nepotkal.

Druhý den, časně ráno, silně klejíc uváže věnec z květin a slámy. Slavnostně ho předá Danielle, i když jemu patří statek a pak v čele se zářící Nicole odejdou k hospodě.

Všichni čekají, až se objeví hlavní host.

Uvidí černé auto a Ethan před ně všechny vystoupí. V ruce drží druhý věnec z klasů a květin, který uvázal pracně hned po tom prvním.

„Vítejte ve vesnici Bois,“ řekne a podiví se, že je bez velitele von Bellena. Obřadně předá věnec Maxovi, který ho přijme. Uvědomí si, že on i dva vojáci jsou beze zbraně. Je rád.

„Starosto Salacrou, vy všichni, dobrý den a všem přeji příjemnou oslavu a zdárné ukončení žní.“

„Tak se do toho dáme, ne!“ Andrés, Lestriel a kupodivu i Chabrac spustí divokou melodii na nástrojích, které si donesli. Chabrac soutěží s Lestrielem ve hře na kytaru, až ostatní umlknou.

„Kapitáne,“ udělá pukrle Danielle. Ten přijme ruku a jde do kola. Usmívají se.

„Rene, dej něco těm vojákům a dávej pozor, ať se nikdo neopije,“ varuje ho Amin.

„Nebojte se. Nechci tu mít jatka. Kdo by to čistil, platil a ztratil bych dobré zákazníky.“

Ren je Ren a je to hospodský. Zahlédne německou uniformu, která přistoupí k Genevivě. Ta tvář se mu zdá povědomá. Kde jen ji viděl? Přiblíží se k nim. Nedělám špeha, v duchu se ujišťuje, jen jsem mírně zvědavý.

„Dobrý den, madam Genevivo.“ Věta pronesena v docela slušné francouzštině ho skoro srazí na kolena. 

„Dobrý den.“

„To je pro vás.“ Ethan zahlédne balíček v hnědém papíře neuměle převázaný stužkou.

„To nemohu přijmout.“ Němec začne něco mlít v němčině.

„Starosto!“

Ten předstírá, že se dívá na tančící páry a teprve na podruhé se otočí k Genevivě. „Genevivo, co potřebuješ?“ Přejde k ní, když usoudí, že se na tanečníky vynadíval dost.

„Nevím, co říká. Můžeš mi to přeložit?“

„Chtěl jsem jí dát dárek. Prosím, ať to přijme. Je to jenom dárek a optejte se madam, zda bych ji mohl někdy navštívit. Děkuji.“

„Genevivo. To je dárek. Prý si to máš vzít a ptá se, jestli by mohl přijít.“ Nemohu tomu uvěřit, ale ona rudne a v tom si vzpomene. Má pocit, že je rudější než zahřátí tanečnicí v kole.

„Starosto… Ano, můžete.“ Neznatelně pokrčí rameny. Ethan to přetlumočí tomu vojákovi, Udo se jmenuje, vzpomene si.

„Merci, madame Genevivo.“ Ta si povzdechne a svírá balíček. Udo se otočí a zmizí v davu lidí, kteří tleskají do rytmu hudby. Další tančí nebo sedí u stromu a před hospodou.

„Neškleb se, holomku. Co jsem měla dělat?“

„Nic. Já mlčím.“

„Tak se nedívej tak na Daniellu a něco s tím proveď. Je moc hezká.“

A jejej další. „To ano. Musím se jít podívat tamhle.“ Mávne rukou a raději odchvátá. Jak jí říct, že se díval po pěkném kapitánovi wehrmachtu a ne po své hospodyni?

V poledne vyrazí v čele s dětmi, které nesou kytice s klasy žita, rostlin, květin a s papírovými růžemi ke kapličce Panny Marie. Na hlavách věnečky z letních květin, svátečně vystrojené. Pomalu jdou a zpívají. Uprostřed nich kapitán Meier po boku starosty a vzadu trochu ovínění dva vojáci. Jeden hodně zardělý, ale spokojený.

Dojdou ke kapličce na rozcestí a za zpěvu položí věnce, vyzdobí ji květinami a umlknou. Děti zazpívají píseň a pak Margaret s Burxem požádají o další dobrý rok. Rozsvítí svíčky, chvilku postojí a poté jdou nazpět do vesnice, kde je čeká další pohoštění, tanec a zpěv.

Posadí se za stoly, jedí skromné jídlo, chleba, sýr a co kdo přinesl ze svých zahrádek a polí. Hospoda je vyzdobena květinami. Dlouho se přeli, jestli na ni dát barevné stuhy, ale nakonec dali jen plody lesů, luk a polí.  

„Tak co, starosto, máte ještě tu láhev vína nebo se někam vypařila?“ Nadhodí vesele kapitán Meier a pozoruje vesničany, kteří se smějí a baví se. Vypadají úplně jinak než obvykle.

„Mám ji doma, ale pokud chcete, mohu ji sem přinést.“

„Půjdu k vám. K vínu mám rád tichou a milou…“ zarazí se, „..společnost,“ dokončí. „Nebude to madam Danielle vadit?“

„Danielle? Vůbec ne.“ Max pokyne ostatním vojákům, aby se bavili, a sám jde za starostou.

„Víte, starosto, jste zvláštní. Ne, jako ti lidé tady.“

„Hodně jsem před válkou cestoval. To víte toulavé boty. Prosím,“ otevře vrátka, dech se mu zastaví nad blízkosti kapitána. Bože, tohle nebyl dobrý nápad, ale vůbec nebyl.

„Je vám něco?“

„Ne nic, jen horko.“ Vede ho dál do kuchyně a vytáhne připravenou láhev. Max mu ji vezme z ruky a zručně otevře. Nalije a prohlédne proti světlu a upije. Přimhouří oči.

„Takhle to dělají Francouzi, že.“ Ethan polkne. Nikdy to nedělal. Sakra, snad se něčeho nedomýšlí?

„Ne všichni,“ dostane ze sebe.

Max mu nalije sklenku. „Stejně z toho nic nedokážu poznat,“ řekne suše a upije. „Buď mi chutná, nebo ne.“ Rozepne si kabát a usadí se na židli. Ethanovi vyschne v hrdle. Bože, proč mě mučíš? Fascinovaně hledí na jeho hrudník jak klesá a zvedá se při dýchání a natažené nohy. Svalnaté, dlouhé. Takové, které by se obtočily kolem jeho beder a pořádně je stiskly, až by v něm byl.

„No tak, proč nepijete?“ vtiskne mu do ruky skleničku. Schválně se dotkne jeho ruky.

Ethan ji přijme slabě otřesený z doteku. „Máte něco s madam Danielle?“ optá se z ničeho nic.

„Nemám.“

„To je moc dobře,“ prohodí a upřeně na něho hledí. „Moc dobře, starosto Salacrou.“

Jak to myslí? Víří hlavou Ethanovi. Copak má zájem o Daniellu? To nesmí! Nevšimne si kapitánova pohledu, který přemýšlivě bloudí po jeho tváři, zelených očích a těle.

 9_dil - Ve jménu Říše - Vánoce