30. 10. 2013
Pán a panoš
2.
Hluk, světlo a potom bolest.
„Zásah, pane.“ Šimon se zadívá před sebe. Nechápe, co se děje. O chvilku později pochopí, že je v jiném těle. Uvězněn v mysli, která zrovna bojuje. Bojuje? Mečem?! Vyděšeně se začne rozhlížet, mávat, křičet, ale nic mu to není platné. Zakryje si aspoň uši od toho třesku.
„Výborně, mladý pane,“ pochválí ho vrchní zbrojnoš Ondřej, jenž je otcem Arnošta, s kterým právě dobojoval.
„Děkuji, Ondřeji. Pro dnešek končíme. Vyjdeme si na lov.“ Vezme od muže kabátec, který si zapne. „Je ti něco, Arnošte?“ optá se svého protivníka, panoše, sluhy a přítele, který je s ním od útlého dětství. Zaváže si košili a vytáhne krajku z rukávu kabátce. Meč schová do pochvy a připne i opasek kolem pasu.
„V pořádku. Jenom… to nic.“ Vezme na sebe o hodně skromnější kabátec z kůže a připne si pouhou dýkou. Na záda si vezme toulec a luk připevní k sedlu. Jeho pán bere si dva oštěpy. Nedaleko muž sotva udrží na provazech dva lovecké psy, kteří šílí chutí vyrazit.
„Nic?“
„Jen chvilková závrať. Jsem v pořádku. Koně, pro mladého pána!“ houkne, ale to už pacholek přivádí dva koně. Hnědáky bez odznaku, kteří vypadají jak dvojčata. Vyhoupne se, když se mu opět udělají mžitky před očima. Zatřepe hlavou, aniž pochopí, že mu v hlavě sídlí ztuhlý strachy Šimon, který v životě neseděl na konci, když nepočítá cirkusového poníka, na kterém se fotografoval.
„Vyrazí z brány a ženou koně cvalem serpentinami dolů. Minou vesnici, aniž by se zastavili a vjedou do lesů. Tam zvolní.
„Dneska jsi byl k ničemu,“ řekne zamračeně Šimon z Dubí.
„Promiň mi to, Šimone, ale najednou se mi udělalo zle.“
„Měl jsi mi říct, pravdu.“ řekne zamračeně. Přitáhne otěže koni. Nakloní se k němu. „Už mi nikdy nelži.“
„Jenže to bychom si nevyjeli,“ namítne Arnošt. „Podívej se, něco vyslídili.“ Ukáže na psy. Kůň toužebně přešlápne. Dlouhým pobytem ve stájích získal chuť běžet a běžet.
„Pro tentokrát!“ připraví si oštěp. Druhý podá Arnoštovi. Vyrazí za psy. „Kanec!“ zvolá radostně. Vyrazí za ním. V jedné ruce drží oštěp, v druhé otěž. Nechává na koni svobodnou vůli a jen sleduje kance, který utíká před psy. „Mám ho!“ nadzdvihne se a mocným úderem vrazí oštěp do kance. Pustí ho a kůň ho nese dál, dokud neucítí přitažení. Zastaví se s pěnou u huby. Šimon se ohlédne.
„První ranou jsi ho skolil,“ zvolá radostně Arnošt. „Dneska to bylo rychle. Co budeš dělat večer?“ Seskočí z koně, sváže zvířeti přední nohy a vytáhne ho za pomocí provazu nahoru na strom. Později sem dojdou pacholci, aby ho přinesli. „Ale koukám, že by psi ještě vyrazili na další štvanici,“ navrhne, když vidí, jak kolem sebe čmuchají.
„Mám toho pro dnešek dost. Projedeme se?“
„Ano, pane.“ Vyhoupne se do sedla a jedou nazpět. Ve vesnici se zastaví. Přikážou, aby zašli do lesa a přinesli kance na hrad. Pak vyjedou podél řeky, když zaslechnou fanfáry. Udiveně se po sobě podívají, obrátí koně a zamíří cvalem k hradu. Už z dálky vidí se vinout jako had průvod, který podle vlajek s labutí v modrém poli na vodě, říká, že se domů vrací hradní pán.
„Podívej se kočár,“ ukáže vzrušeně na průvod Arnošt.
„Vím. Otec mi přiváží macechu.“
„Cože? Proč jsi mi to neřekl?“
„Jsi sluha,“ řekne tvrdě, ale Arnošt to přejde. Když má Šimon mizernou náladu, chová se tvrdě, ale dobře ví, že ho to pak bude mrzet.
„Takže budeme mít hradní paní. Určitě bude chtít to tu změnit,“ prohodí.
„Možná ne. Záleží na tom, kde bude chtít žít.“ Zadívá se na svého přítele.
Arnošt se zamračí, protože by to znamenalo, že by odtud mohli odjet. Sesednou z koní. Otěže hodí pacholkům, kteří je ihned odvádějí. Čekají na nádvoří, jak se sluší a patří. Vepředu Šimon, za ním jeho panoš a sluha Arnošt. Dovnitř nejdřív pomalu vjedou vojáci z hradu. Sesedají, až nakonec na velkém koni se objeví mohutný muž nápadně připomínající Šimona. Za ním jede kočár a skoro na konci dobře chráněny plně naložené povozy. Šimon je zvědavý na svou novou matku. Ta jeho zemřela, když byl malý a k údivu všech se jeho otec znovu neoženil, jak bylo zvykem. Až teď. Proč vlastně, napadne ho.
Sleduje otce, jak sesedne z koně a přistoupí k dvířkům, které otevře. Objeví se noha a potom tvář nezahalená závojem. Šimonovi poklesne brada. Vždyť jeho macecha je snad, doufá, jen o pár let starší než on. Ozve se za ním tichý hvizd. Zamračí se, vzpamatuje a jde k otci a k jeho nové ženě. Za novou paní vystoupí starší žena. Nejspíš její příbuzná.
Nespletl jsem se, pomyslí si Šimon.
„Vítej, synu. Má paní, to je můj nejstarší syn Šimon z Dubí a tohle je Kateřina z Kamborku, má nová paní.“
„Vítejte na hradě, má paní“ pozdraví ji uctivě. „Měl jsi, otče, vyslat posla. Nejsme připravení.“
„To je jedno. Už se o nic nebudeš muset starat.“
Šimon se cítí, jako by ho o něco okradli, ale mlčí. Moc dobře si uvědomuje své postavení. Vsadí se, že v tom, že se oženil, nebyl jen nějaký tajemný politický tah, ale Kateřina je velmi přitažlivá žena. Na nádvoří vjedou vozy s věnem a různými věcmi. Je pravda, že hradní paní tu chyběla. Sice se snažil na všechno dohlédnout, ale hodně věcem nerozuměl a otec byl častěji pryč než přítomen a když ano, tak všechno stejně nechával na něm a na správci panství.
„Ano, otče.“ Zadívá se na mumraj, který se tu rozhostil. Potom si všimne, že nedaleko stoji správce a nenápadně všechno diriguje. Je rád, že se objevil, i když ráno povídal, že pojede obhlédnout vzdálenější vesnice.
Vydá se svým panošem dovnitř.
„Krásný hrad, můj pane, ale chtělo by tu mnoho věci upravit.“
„Máš volnou ruku, má drahá, ale mám ještě jedno panství, nedaleko tohohle, kde se žije příjemněji, ale není zas tak bezpečný.“
„Pojedeme se na něj podívat?“ optá se s úsměvem.
Šimon si povzdechne. Vypadá jako milá žena. Počkat a kdo je tohle? Podívá se po extravagantně oděném muži s kapesníkem u nosu. Vypadá na cizince, ale co tu dělá a proč jde s nimi?
„Mistr Rafaelo,“ zahuhlá do kapesníku cizinec. Kýchne. „Je tu zima. Mám za úkol zvěčnit podobu pana Tadeáše a jeho choť.“
„Malíř?“ optá se s úžasem. Taková marnotratnost.
„Jistě, mladý pane.“
„Šimon z Dubí a to je můj panoš Arnošt.“
„Ach tak. Hned jak se dostanu z… Kých… Tak začnu ctihodného vašeho otce malovat.“
„Nechcete, abych poslal pro babku kořenářku? Umí připravit dobré nápoje, které pomáhají na různé neduhy.“
„Budu rád. Jsem zvyklý na teplejší místa.“
Šimon se zamračí. Přece začíná září a je teplo. Měl by tu být v zimě.
„Šimone, přestavíme to tu.“ Otočí se na něj otec.
„Přestavíme?“
„Ano. Pozvu si na to nějakého architekta.“
„Ale to kvůli mně nemusíš. Jsem zvyklá na podobný hrad.“
„Má drahá, ale já ne.“
Proč tak okatě lže, pomyslí si Šimon. Je unavený celou událostí a novými zprávami. Zítra bude muset sezvat vesnice a taky zařídit, aby byla sloužena mše za zdraví jeho otce a jejich nové paní. Potom mu oči sklouznou na Kateřininu postavu. Zadrhne se mu opět dech. Dítě. Kateřina je v očekávání. To je ten důvod jeho sňatku? Nikdy si nemyslel, že bude mít nějaké sourozence!
Po večeři vejde do svého pokoje. Posadí se do křesla a zadumaně hledí na jedno z mala skleněných oken. Ucítí ruce na krku.
„Děkuji, Arnošte.“
„Je v očekávání.“
„Vím,“ zabručí. „Bylo toho příliš.“ Nechá ruce klouzat po krku, až se vetřou i pod kabátec.
Šimon, který se ustrašeně choulí v koutku Arnoštovy hlavy, zvědavě vykoukne. Hej ty ruce, tam nemají být. Copak se tak dělá masáž? Počkat, co když… V šoku pozoruje, jak ruce, které dosud jen hnětly svalstvo, rozvazují tkanice vepředu a chtivě kloužou k bradavkám. Má pocit, že on je svými rukama svírá. Dotýká se jich, jemně mačká, až jsou tvrdší. Tedy… Tak tohle nečekal, přizná si v předtuše toho, co bude pokračovat. Připadá si divně, když je sleduje, ale kašle na to.
„Půjdu spát!“ řekne prudce Arnošt a zvedne se. Nenechavé ruce se ztratí.
„Ano, pane.“ Svleče ho a odhodí cíp pokrývky s kožešinami. Dívá se na urostlé tělo, které ulehá. Chvilku čeká, ale potom vztyčený úd a klidný souhlas v pánových očích, ho donutí se svléknout a vklouznout k němu pod deku. Přitiskne se k teplému tělu a otře se o něj.
„Budeš potom muset jít.“
„Vím to,“ zabručí Arnošt. Už si ani nevzpomíná, kdy to začalo, ale někdy k němu vklouzl k nohám, aby ho zahřál svým tělem a potom najednou ani neví, jak se začali milovat. Zůstalo to a on pravidelně vklouzával do pánova lože. Ví dobře, že nikdo kromě něj ho nenavštěvuje, a i když někdy zajde za nějakou ženou z hradu, pak jako by to nic neznamenalo. Naopak, pak zůstává i celou noc.
„Nic to neznamená. Nic,“ šeptá mu pak do ucha. Věří mu. „Jsi jediný.“
Šimon se slastně v mysli panoše zavrtí. Tedy tohle je zajímavé a luxusní, myslí si. Takové nádherné pevné tělo a připomíná, hm, zamračí se, protože se snaží vybavit… Boží, zařve, když ucítí přes tělo, kde teď je vstup mohutného mužství. Přitlač, to je ono. Bože slast, když do něj proniká druhý úd. Víc, víc už budu! Tlumeně zakřičí bez zábran, protože už ví, že ho nikdo neslyší. Arnošt naopak sevře rty k sobě.
Šimon klesne na něj a něžně ho líbá. „Líbí se mi to.“
„Jednou se budeš muset oženit. Mít děti.“
„Pak budu a co? Ty půjdeš se mnou.“ Pohladí ho po čelisti, objede kontury rtů. „Vždy se mnou budeš.“
„Rozmazluješ mě, můj pane.“¨
„Kdybys to šlo…“ Šimon z Dubí se zadívá na svého milence. Je rád, že může zajít za nějakou ženou. Nechce, aby se o jejich vztahu povídalo. Tohle tajemství je u nich jako v hrobě a ani zpovědníkovi nic neříká. Taky to přikázal i Arnoštovi, tomu nádhernému hlupáčkovi, kterého miluje víc než život. Jestli by se mu něco stalo, neví, co by dělal.
„Co?“
„Nic. Tohle.“ Vezme ho do rtů a líže ho. Dělá mu to neuvěřitelně dobře mít nad ním takovou moc. V tu chvílí ho drží celého ve svých ústech a rukou může si s ním dělat, co chce, ale i Arnošt má ho v moci. Nikdy se neodloučí. Jen je škoda, že s příjezdem otce se budou muset omezit. Jenže jsou tu stále projížďky do lesa. Arnošt vyvrcholí a s ním i Šimon v jeho hlavě. Konečně se osmělí pořádně rozhlédnout. Středověk a vypadá to na hrad poblíž jejich vesnice, kam zašel předtím, než skončil tady. Vybaví si toho nádherného kluka. Krapet se podobal tomuhle, co tu leží, akorát neměl tak svalnaté nádherně udělané tělo. Je naprosto dokonale. Zkusí natáhnout k němu ruku a polaskat se, přesvědčit se, že je skutečný, ale nic neudělá. Povzdechne si. Takže ho ovládat nemůže. Takže co se vlastně stalo? Proč tu je? Jak dlouho tu bude?
Lítostivě se dívá, jak se zvedá, obléká a odchází z komnaty do daleko neútulnější a přecpané zbrojnoši. Vnímá všechno…
„Tak, kdy se oženíš?“ houkne na něj jeho otec.
„Až mi to pán povolí,“ řekne.
„Jste za dobře, tak mu řekni a požádej o povolení. Máš na to roky a on taky. Jsem zvědav, kdy mu vyberou nevěstu.“
Arnošt ztuhne. Nechce, aby tu byl někdo jiný. Ví, že ho Šimon miluje stejně jako on, ale aby měl někdo cizí právo vedle něj ležet, to nechce. Právo církevní i světské, ale mluví jinak a on bude stát někde v koutě a čekat, až si ho všimne. Ne, Šimon na něj nezapomene.
„Co je ti, Arnošte?“ Optá se druhý den Šimon. Vyjeli spolu na lov, aby něco ulovili na stůl, i když je tam ještě kanec.
Šimon v jeho hlavě moc dobře to ví, protože cítí všechno co jeho hostitel. Je mu na zblití z toho přehršle piva a vína, co do sebe ládoval večer s ostatními zbrojnoši. Zkoušel mu v tom zabránit, ale opět bez výsledku. Výmluva, že se musí zapít nový potomek, prošla u jejich velitele snadno, zvláště, že si přisedl taky.
„Víno, můj pane.“
„Ach tak. Zapíjeli jste příjezd mého otce?“
„A novou hradní paní i s potomkem. Chlapi se už sázejí, co to bude.“
„Chápu, ale vypadá to, že mistr Rafaelo se tu zdrží.“
„Jak to?“
„Má nakreslit i můj portrét.“
„Cože?!“ Šimon sebou trhne pod tým výkřikem a zaskučí stejně jako Arnošt.
„Au, au, neměl jsi tolik pít. Teď trp.“
Obraz. Tak Šimon bude zvěčněný. Bude ho vidět každý den.
„Začínáme už zítra.“
„Paráda.“ Bude tvrdnout ve světnici s malířem. „Jelen, Šimone!“ ukáže před sebou. Obou dvou se zmocní horečka a vyrazí za jelenem, který dlouhými skoky se snaží uniknout hlouběji do lesa. Večer, bez jelena sedí v hodovní síni a Arnošt svému pánovi nalévá víno. Baví se o všem možném. Arnošt se usmívá. O dost později ho doprovodí do ložnice, ale tentokrát nezůstává. Chápe Šimona, ale chtěl by s ním být neustále. Takhle zapadne opět tam, kam má být. Po včerejší zkušenosti zůstane u piva, které pomalu usrkává.
Druhý den, znuděný na nejvyšší míru, si čmárá něčím po papíře. Jeho myšlenky plují bůhví kde. Vůbec neví, co dělá, když si ho všimne Rafaelo. Zařve. Pergamen je nesmírně drahý a on po něm čmárá. Letí k němu, vytrhne ho, zarazí se a pak se podíván na vyděšeného Arnošta.
„Ty idiote!“ zařve Šimon v Arnoštově hlavě. Konečně toho chňupa ovládl, ale psaní by asi nepochopil a tak se snažil nakreslit kus komnaty. K jeho úžasu to šlo. Byl rád, že se aspoň nějak zabaví.
„To je…“
„Omlouvám se. Já…“ Nahradit drahý pergamen nemá z čeho. Jestli ho z toho nevysvobodí Šimon, potom netuší, co má dělat.
„Co se tu děje?“ ozve se od vchodu.
„Nic, paní Kateřino.“
Šimon se zvedne a jde k dvojici. Arnošt vypadá skutečně vyděšeně.
„To je krásné, mistře.“
„To kreslil Arnošt, matko.“
„Cože? To se ti povedlo. Víte co, drahý mistře? Co kdybyste mu dal nějaký papír nebo plátno. Zaplatím to. Vypadá to, že se zde nudí.“
„Ehm…“ Arnošt je vyděšený, ale Šimon v jeho hlavě potěšený. Vypadá to, že je zde dokonale uvězněný bez možností jakékoliv komunikace.
„Mohl bys nakreslit mého nového syna.“ Kateřina se mile usměje na vyděšeného mladíka. Ten kus komnaty je moc pěkný. Možná je to přirozený talent. Vypadá to, že mezi jejím novým synem a tímto panošem je pevný svazek, což je dobře, protože pak ho v těžké situaci nebo na bitevním poli nezradí.
„Má paní, ale je to drahý…“
„Udělej to pro mě,“ požádá ho,. Jako by nebyla ona paní a on sluhou.
„Já dobře, ale nečekejte toho moc.“
„Je to hezké, Arnošte. Netušil jsem, že umíš malovat.“
To já taky ne, řekne si pro sebe krapet vyděšený Arnošt. Další dny s vyplazeným jazykem se usilovně snaží nakreslit něco na plátno, ale jako by se mu to nedařilo. Den jde za dnem a mistr Rafaelo dokončil obraz Šimona z Dubí. Osobně se příliš Arnoštovi nelíbí, ale co ho ještě víc trápí je to, že museli omezit své hrátky na minimum a jedině, když se ztratí ostatním lovcům, klesnou někde v chatrči a rychle se udělají. Mine zima a přijde jaro a s ním porod paní Kateřiny. Všichni se modlí za šťastný průběh a zdraví rodičky i dítěte. U paní jsou porodní báby, které mumlají modlitby.
„Víš, mám rád Kateřinu,“ pronese Šimon.
Arnošt, který chodí sem a tam, se zastaví. „Rád?“ Cítí snad vůči ní něco víc? Je pravdou, že se ukázala jako skvělou hradní paní, kterou si každý oblíbil. Všichni na panství by za ní vložili ruku do ohně. Je sice přísná, ale domácnost řídí pevnou rukou a se znalostmi. Mnoho toho udělala a na jaře se začne přestavovat hrad, aby byl jak bezpečný, tak pohodlný.
„Jako matku, hlupáčku.“ Přistoupí k němu, obejme ho a pak začne líbat. „Chybí mi to. Strašně mi chybíš,“ mumlá mu do krku, který dravě líbá.
„Taky!“ zasténá Arnošt. Otírají se o sebe. Podívají se a rychle se svlečou, i když si na okraji mysli uvědomuji své nerozumné jednání. Miluji se prudce, dravě, jako ještě nikdy předtím a tím pádem i rychle vyvrcholí. Leží vedle sebe, když něco zaslechnou. Rychle se oblečou a Arnošt se posadí k plátnu. Myšlenky se mu toulají po všech možných stezkách a nemyslí na plátno, na barvy.
Šimon v Arnoštově hlavě zavyje. Konečně ten hlupák mu dovolil zase něco dělat. Jistými tahy začne kreslit Šimona, jak se rozvaluje v křesle. Ano to je ono. To se mu líbí a tam bude kus závěsu. Toho těžkého. A za ním… On. Několikrát se viděl ve vodě nebo v kusu plechu. Začne kreslit druhou tvář.
„To je nádherné!“ řekne Šimon, který se zvedne. Nerušeně se díval na Arnošta, který kreslil a kreslil. „Úplně jiné než mě namaloval mistr Rafaelo, ale stejně nádherné. Jak?“
Arnošt se vzpamatuje a s úžasem se zadívá na svého pána, milence, lásku, které zvěčnil v křesle a za ním závěs a stín druhé tváře. Své. „Nevím.“ Bojí se toho. Tohle není on. Celé měsíce se snažil něco namalovat, ale sotva sáhl na štětec, už ho odkládal a teď během pár hodin…
„Je to chlapec! Paní povila našemu pánovi chlapce! Vivat paní Kateřina!“ Ozvou se trubky, jásot. Oba dva se na sebe podívají.
„Gratuluji k bratru.“
„Myslel jsem, že žádného už nebudu mít, Arnošte. Jsem rád. Jen, aby bylo dítě i matka v pořádku.“
„Budou,“ potvrdí mu. Vezme ho za ruku a políbí mu ji. V tom vejde dovnitř pán hradu. Pohlédne na scénu, ale přejde ji mlčením.
„Máš bratra, synu.“
„Já vím, otče. Je to nádherné.“
„To ano,“ řekne zamračeně jeho otec. „Copak to je?“ přijde se podívat blíž. Zadívá se na obraz.
„Má matka mu dala plátno a chtěla, aby mě namaloval,“ řekne váhavě Šimon. Proč se tak mračí?
„Nic hezkého. Někam to odkliďte, aby to nikdo neviděl. Zítra se bude slavit celé dva dny. Všichni. Uspořádám pro blízké rody hostinu. Možná bude lepší pozítří, aby se sjeli včas.“
„Není to brzy, otče? Nepotřebuje…“
„To není tvůj zájem. Řekni to správci, ať to zařídí.“
„Ano, otče. Vyjedeme na lov, abychom měli dost zvěřiny a další pošleme k jezeru, aby ulovili nějaké ptactvo.“
„Výborně.“ Odejde. Oba dva si oddechnou. Šimon se zadívá na svého zbrojnoše i lásku. Nevzdá se ho a ten obraz je krásný.
„Ten obraz je krásný. Otec nemá pravdu. Děkuji ti.“
„Není dokončený.“
„Pak ho dokončíš. To jsi ty?“ ukáže na nezřetelnou tvář za závěsem.
Arnošt s tísní v srdci přikývne. Pohled hradního pána se mu vůbec nelíbil, jenže pod Šimonovým úsměvem a očima se jeho nepokoj rozplyne. Obraz pověsí do Šimonova pokoje. Ještě ten den vyrazí na lov, ale nakonec zůstanou v chatrči, kterou Šimon nechal postavit pro unavené lovce, kdyby je zastihla venku noc. Večerem se vrátí s výstavním jelenem. Další den jdou lovit divoké husy a kachny. Usmívají se na sebe a pokřikuji za účasti ostatních.
Po šestinedělí, kdy dítě i paní Kateřina se uzdravovala, si Šimona zavolá jeho otec. Sedí spokojeně u krbu.
„Pojedeš ke svému strýci z matčiny strany do Prahy. Musíš se naučit všemu, co dvůr přikazuje. Měl jsem na to myslet dříve, ale nebyl čas. Tvůj strýc Reginald tě očekává.“
„Ano, otče. Kdy mám vyrazit?“
„Zítra. Pocestuješ jen s menším oddílem. Vezmeš si jen to nejnutnější. V těchhle hadrech bys u dvora nevypadal dobře. Dám ti na cestu průvodní list. Reginald mi něco dluží, takže mu v něm přikazuji, co má udělat.“
„Dobře.“
„Výborně a teď běž. Ach ještě něco. Tvůj panoš Arnošt zde zůstane.“
Šimon strne. Proč?! Zavíří mu v hlavě. „Proč? Je mým sluhou už do narození.“
„Protože přebere povinnosti svého otce. Musí se tomu naučit a ty svému. K tomu se nehodí na dvůr.“ Pevně se mu zadívá do očí. „Až přijedeš, pak budeš mít domluvený sňatek. Je nejvyšší čas, aby ses oženil a zplodil další potomky, kteří ponesou naše jméno.“
Tohle je past, či co? Ale dobře ví, že to takhle muselo skončit, akorát nepočítal s tím, že by ho oddělili od Arnošta.
„Můžeš jít. Připrav se na odjezd.“
„Ano, otče,“ vysouká ze sebe. Co má dělat? Seběhne dolu na cvičiště. Snad tam přijde k jiným myšlenkám.
„Jsi nepozorný, mladý pane!“ zvolá Vítek, jeden z otcových vojáků, který dneska dohlíží na výcvik místo Ondřeje, Arnoštova otce. „Uklidni se.“
Šimon odhodí meč a hněvivě odejde. Arnošt za ním neklidně hledí. I Vítek je v šoku. Takhle Šimona ještě neviděl. Jistě byl už dost často rozzlobený, ale aby odhodil meč, to se ještě nestalo. Arnošt už chce jít za ním, když ho zastaví Vítkova slova.,
„Ty zůstaň.“
„Ale…“
„Musíš se toho hodně učit. Bylo mi řečeno, že Šimon odjíždí do Prahy k příbuzným. Tvůj otec tu není, ale já ho zastupuji.“
„Cože, proč to nevím? Neměl bych se připravit?“ Taková dálka, pomyslí si. Budou se tam moci i nadále vídat?
„Ty zůstáváš tady. Tak mi bylo řečeno.“
Arnošt otevře ústa, potom je zavře. Stalo se něco? Proto byl tak vzteklý? Musí nutně mluvit s Šimonem, ale čas k hovoru nastane až těsně po večeři, kdy mu rozdělává oheň v krbu, přestože ještě tak chladno nebylo.
„Co se děje, Šimone?“
Šimon se zvedne, přejde k oknu a praští do kamenné zdi. „Chce mě oženit hned, jakmile přijedu z Prahy.“
„S tím jsme přece počítali.“
„To ano, ale nelíbí se mi to.“
„Mně se nelíbí, že odjíždíš tak daleko, co když najdeš si tam někoho jiného?“
„Nikdo jiný než ty nebude. Běž. Nechci otce popudit ještě víc.“
„Co jsi tam dělal?“ vyjede hradní pán, když zahlédne vycházet Arnošta z Šimonovy komnaty.
„Rozdělával oheň. Dělám to tak vždy.“ Má strach z pánova pohledu. Nelíbí se mu. Chce to říct Šimonovi, ale nedostane šanci, protože musí hlídat bránu. Začíná dostávat podezření, že je pan Tadeáš nějak prokoukl, ale to by ho vyhodil z hradu. Jsou to jen divné představy, říká si. Druhý den ráno se s chuchvalcem v krku loučí se Šimonem, aniž by mohl ho obejmout a vybrečet se. Nevzpomíná si, kdy byli odděleni. Co si pamatuje, vždy to byl on, s kým si mohl hrát. Pak se usměje. Sluší mu to. Vypadá jako bohatý pán na cestách. Plavé vlasy na ramena, cestovní plášť ho chrání před nočním chladem. Jednou rukou drží otěže neklidného hnědáka. Podívá se na něj a snaží se zachytit jeho pohled, což se mu nakonec podaří. Snaží se mu říct, že ho miluje. Ještě dlouho hledí za průvodem, který pomalu mizí, ale hledí za ním nejen Arnošt s obavami v srdci, ale i Šimon v jeho hlavě. Neskutečně se nudí, protože počáteční strach se změnil v nadšení a nakonec v nudu. Jediné zpestření bylo právě milování se Šimonem, které si užíval. Někdy si sice připadal jako voyeur, ale k čertu s tím. Kdyby aspoň věděl, jak se odtud dostat, ale to ne!
„Za chvilku se vrátí,“ řekne Ondřej, jeho otec.
„Já vím, tati,“ hlesne Arnošt. „Vím to. Mám se naučit tvé práci. Nechápu proč, když už jsi mě naučil.“
„Jsou věci, které ještě nevíš. Tak pojď,“ obejme ho kolem ramen a přitiskne ho k sobě. Možná to bylo špatné nechávat ho tolik se Šimonem, mladým pánem, ale neměl dost síly je od sebe odloučit. „Náš pán, pan Tadeáš, dovolil, aby ses na podzim oženil. Musíme ti vybrat nevěstu.“ Arnošt ztuhne. Nikdy nepředpokládal, že se ožení. Jeho matka zemřela, když mu bylo pět na horečku omladnic a on od té doby je sám se sestrou a otcem.
„Nechci se ženit.“
Smích. „Prosím tě. Najdeme nějakou hezkou panenku. Uvidíš, ještě budeš rád, když budeš mít doma ženu, co ti bude zahřívat lože. Je to lepší, uvidíš a pán ti dal kus místa, aby sis postavil domek. To je odměna za věrné služby. Pán byl k tobě víc než štědrý.“
Arnošt zesmutní. Takže oba dva budou mít doma manželku. Co s ní bude dělat, netuší. Ženy ho nijak nepřitahuji a nejraději by to odmítl, ale nemůže. Má to. Počká na Šimona, ten snad něco vymyslí. Jenže to bude skoro za půlroku. Otočí se, zahlédne pána hradu. Má pocit, že ho pozoruje, ale potom jde po svých povinnostech.
Jednoho dne ho vytáhnou strážní z postele. Nevybíravě ho vlečou do hodovní síně, kde ho hodí před pana Tadeáše.
„Jsi zloděj. Pověste ho!“
„Cože?! Nic jsem neukradl, pane.“
„Pane…!“ vykřikne šokovaný Ondřej. Na zem cinkne hozená ozdoba do vlasů.
„Tohle se našlo ve tvých věcech. Je to ztracená jehlice mé choti. Jak se u tebe objevila? Včera jsi byl v komnatách paní Kateřiny. Nejsi jen zloděj, jsi lhář! Pověste ho!“
Šimon se rozhlíží kolem sebe. To snad nemyslí vážně! Ví moc dobře, že Arnošt je nevinný jak lilie. „Počkejte!“ křičí. „Jsem tu já! Nedělejte to! Zachraňte mě!“
Hlavní zbrojnoš a Arnoštův otec Ondřej klesne před panem Tadeášem na kolena. „Pane, prosím o slitování.“
„Ty…“
„Tehdy v těch lesích…“ spustí Ondřej a připomene panu Tadeášovi, že nebýt jeho, tak na jeho kostech by si pochutnávali vlci.
„Co se tu děje, můj pane a choti?“ optá se Kateřina, která vejde dovnitř s nejstarší služebnou. Udiveně hledí na Arnošta.
„Nic. Odejděte do svých komnat. Hned!“
Paní Kateřina ztuhne, ale poslušně se obrátí a odejde.
„Pane, prosím vás, ušetřete ho.“
Pan Tadeáš ztuhne, přemýšlí. Možná by bylo lepší, kdyby tenhle sodomita nebyl popraven. Jeho syn je v tom určitě nevinně. Svedl ho na scestí, když tu nebyl, ale dvůr plný krásných a lehčích dam ho přivede na správné myšlenky. Tehdy, když viděl, jak mu líbá ruku a potom za nimi jel a viděl v té chatrči… Myslel, že je na místě zabije, ale jestli by se něco stalo s jeho nejmladším synem, pak by neměl dědice. I když je mrzák, je to přece jeho krev a pod jeho vedením zplodí syny, kteří povedou jeho rod ke slávě.
„Pane, nikdy jsem nic nežádal…“ ozve se tiše Ondřej.
„Mlč nebo zapomenu, co jsi pro mě udělal. Do vězení!“ poručí. „Odejděte. Všichni.“
„Děkuji, pane.“ Arnošt je vlečen do podzemí hradu, kde ho hodí na shnilou slámu. Schoulí se. Nemůže tomu uvěřit. „Nic jsem neukradl!“ zařve, ale jeho hlas se od kamenných zdí odrazí a zanikne. Svěsí hlavu. Jak všechno se tohle mohlo stát? Jak?!
Šimon úlevně odpočívá v rohu hostitelovy mysli. Už si myslel, že s ním společně zemře. Kobka není nic moc. Je hnusná, smrdí to tu a je zima. Jestli tu bude delší dobu, nastydne a mohl by zemřít. Na další stěhování někam do tramtárie nemá náladu. I tak by ho zajímalo, co se to doma vlastně stalo. A jak je možné, že se podobal tolik tomu klukovi na obraze. Nebýt toho šoku, že se ocitl ve středověku, nejspíš by byl v šoku z toho, že před sebou vidí sama sebe. Taky rodiče a co ten hezký chlápek, který tam uváděl? Jenže teď má horší starost a to, aby tenhle kluk přežil. Moc by si přál, aby to dobře dopadlo, ale má tušení, že to skončí hodně blbě.
„Tati?“
„Co tě to, synu, napadlo? Krást…“
„Nic jsem nevzal! Přisahám!“ vpadne svému otci do řeči. „Co se mnou bude?“
„Netuším. Opravdu nevím. Tvůj život má pan Tadeáš ve svých rukou. Vezmi si tohle. Uplatil jsem žalářníka, aby mě informoval, jak se ti daří.“
„Děkuji ti.“ Vezme trochu jídla a oblečení. Ví, že otec tím velmi riskuje, ale je rád… „Tati, skutečně jsem nic neukradl.“ Zaváhá, zda se má svěřit nebo ne. „Je to kvůli Šimonovi, určitě.“
„Kvůli němu? Proč?“
„Nic. To jen tak. Prosím, věř mi. Nic jsem neukradl. Vždyť ani nevím, kde paní Kateřina schovává šperky!“
„Dobře. Už o tom nebudeme mluvit.“ Obrátí se a jak Šimon, tak Arnošt má pocit, že je to navždy, ale minulo jaro i léto a stále tu je. Sotva dýchá, ale občasný zásah Arnoštova otce je udržuje při životě. Jednoho dne, kdy odhaduje to na podzim, ozvou se trubky. Ožije. Významná návštěva a pak k němu dolétne jméno Šimon. Narovná se, mimoděk si přejede mastné vlasy plné vši. I oblečení je špinavé a zapáchající, ale jmu je to jedno. Jeho Šimon se vrátil! Teď bude už lépe.
Šimon v modrém sametovém oblečení seskočí z koně. Pátravě se rozhlédne, ale Arnošta nikde nevidí. Zachmuří se. Potom jde k otci. Ten si ho potěšeně prohlíží. Vypadá jako by strávil u dvora celý život.
„Otče, paní matko, jsem rád, že jsem se vrátil.“
„I my. Pojď, dovnitř. Zapijeme a povíš mi novinky ode dvora.“
„Matko, gratuluji.“ Podívá se ji na vzedmuté břicho. Vypadá to, že bude mít brzy dalšího sourozence. Taky ho mohl otec informovat. Opět se rozhlédne, zda neuvidí Arnošta, ale ten tu nikde není.
„Někoho hledáš,“ optá se napjatě pan Tadeáš.
„Ne, rozhlížím se, jaké jsi udělal změny. Mám pocit, že jsem byl z domova ne půl roku, ale celé desítky let.“ Vstoupí dovnitř. Zaznamená nové přepychové věci podle poslední módy. Problém je, že chce vidět jen jedno. Arnošta. U teplého kořeněného vína vypráví o novinkách, ale Arnošt stále nikde.
„Otče, kde je Arnošt?“
„Ten? Koupil jsem nový dvorec Vlčí hrádek, znáš to tam, ne? Jel na obhlídku a taky si někteří pastevci stěžovali na vlky. Vyslal jsem ho s pár lovci, aby se po tom problému podíval.“
„Aha.“ Uklidněný Šimon pokračuje dál ve vyprávění. V noci jde do pokoje, svleče se, zakroutí krkem, když ztuhne. Obraz, který namaloval Arnošt, je pryč. Jde k místu, kde visel, ale jako by tu nic nebylo. I skoba, kde byl pověšen, zmizela. Rozčileně se kolem sebe rozhlédne, ale nikde nic není. Semkne rty. Arnošt tu není, obraz tu není, co se to děje?“ Potichu sejde ke konírnám. Vyjede za svitu louče ven. Jen tak prohodí k strážím, že jede dolu do vesnice. Oplzlý smích ho uklidní.
Ráno pan Tadeáš se probudí v dobré náladě. Před týdnem se mu podařil vyjednat zajímavý sňatek, kde chybí jen podpisy, ale jejich rod získá větší prestiž. Chvilku sní o slávě a moci jejich rodu. U snídaně zpozoruje, že chybí jeho syn. Když se optá, kde je, pak mu správce šeptem pošeptá, že v noci jel do vesnice.
Panu Tadeášovi se to moc nelíbí, ale mladá krev potřebuje vybouřit a přesně, jak si myslel, bylo to jen přechodné poblouznění a hlavně nedostatek vhodných dívek. V poledne se už mračí jako čert a když mu oznámí, že ve vesnici není, tak všechny pošle pryč a rozzuřeně rázuje po komnatě. Něco se děje, ale co?
K večeru stojí na nádvoří, když zaslechne klapot koně a uvidí svého syna. Kůň je zchvácený, ale ještě může jít.
„Jdeme!“ vede ho do své komnaty, kde budou mít klid.
Šimon je rozzloben a hned jak vejdou do komnaty, začne řvát. „Proč jsi mi lhal? Dvorec není náš a Arnošt tam nikdy nebyl. A ano s vlky nejsou potíže, jak mi řekl pastevec! Kde je?!“
„Ten špinavý sodomita,“ cedí mezi zuby, „ukradl mé choti vzácnou zlatou jehlici. Nechal jsem ho pověsit jako nejhoršího zločince.,“
„Pověsit?! Sodomita?! Proto jsi mě poslal pryč?“ ustupuje k oknu. „Protože jsme spolu spali?“
„Přesně tak. On je po smrti. Ty si teď vezmeš dívku, kterou jsem určil, a zplodíš pár parchantů a já dohlédnu na to, aby nebyli po tobě!“
Šimon v šoku se zadívá na svého otce. „Je po smrti?“
„Ano. Pověsil jsem ho jako sprostého zloděje.“
„Nebude v posvěcené zemi. Ani to ne…“ otočí se, otevře okno a aniž by cokoliv pan Tadeáš udělat vyskočí z okna. „Navždy spolu!“ zaslechne hlas. V šoku vyhlédne na nádvoří. Kolem se seběhnou strážní a pár pacholků, kteří se podívají k věži. Pan Tadeáš se rozlítí. Vyběhne z komnaty jako fúrie a běží do žaláře. Jedním chvatem chytí žalářníka, přirazí ho na zeď, sebere mu klíče a vytáhne nebohého Arnošta na nohy. Vleče ho sebou za nohu, supí, zastavuje, ale vleče ho dál.
„Tady! Vidíš, co jsi udělal!“ řve a drží jeho hlavu, tak aby viděl mrtvé tělo. „Pověste ho! Hned!“
„Pane!“
„Bude to!“ Skoro bez zájmu se rozhlédne, uvidí provaz, čapne ho a hodí ho prvnímu zbrojnoši. „Bude to nebo můžeš odejít!“
„Ano, pane!“ rychle udělá smyčku a přehodí ho vyděšenému Arnoštovi přes hlavu. Druhý přivede zpoceného koně, kterého vodili po dvoře. Teprve teď Arnoštovi dojdou dvě věci. Šimon leží bez života na nádvoří a jeho věší. Je mrtvý. Jeho láska je…
„Ne! Ne! Počkejte! Takhle to nemá skončit! Pomoc!“ křičí v Arnoštově hlavě Šimon, ale to už se mu nedostává vzduchu a on upadá do milosrdného vědomí. Sotva se stačí naposled nadechnout a je vyrván z těla. Vznáší se. Vidí jasně obě dvě těla v září pochodní i rozlíceného velkého muže. Vzlykne nad nimi, ale pak ho něco chytí a táhne od nich pryč. Snaží se něčeho chytit, ale je pohlcen vírem.
