Shounen - ai povídky

                                     Boj o dům

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Paříž, dům Beauregarda Langa

Z vůně toustu, kávy se mu zatočí hlava a pak si všimne zvonečku. Kde proboha vyhrabal zvoneček? Zvědavě po něm natáhne ruku  a uchopí ho mezi prsty. Je docela těžký na tak malý zvonek a rozhoupe ho. K čemu asi tady je?

CINK.

Ještě jednou.

CINK. Pokojem se znovu rozlehne křištalově jasný zvuk. Beau ho s rozkoší poslouchá a pak zacinká znovu. Líbí se mu jaký pěkný zvuk vydává.

"Přál jste si něco pane Beau?" ozve se ode dveří a Beau pustí leknutím zvonek na tác s jídlem.

"No... nic" vykoktá ze sebe. Yvo si nenápadně povzdechne a zavře dveře. Možná mu ten zvonek neměl dávat. Sejde dolu do obývacího pokoje a začne sbírat věcí, které tam rozhodně nepatří. S lítosti promne napůl uschlý fíkus. Má rád květiny.

CINK.CINK.CINK.

Yvo zvedne hlavu od fíkusu. Má je rozhodně raději než některé lidi, kteří nevědí k čemu slouží zvonek. Nebo to ví až moc dobře?  Zamračí se. Jestli si jen tak hraje... obrátí se a zachmuřeně dupe nahoru k ložnici Beau odkud se ozývá zvuk zvonečku. Zastaví se přede dveřmi a uhladí si neexistující uniformu. Nasadí profesionální ùsměv důstojníka SS.

"Přejete si pane Beau?" zeptá se Yvo a ùsměv se mu ztratí z tváře, když vidí jak jídlo je netknuté a Beau si zvědavě prohlíží zvonek. Udělá pár kroku, vytrhne mu zvonek z ruky a položí ho na tác s jídlem až se zachvěje káva. Musí být už studená, zamračí se.

"Ten zvonek je kdybyste cokoliv potřeboval a ne abyste si s ním hrál. Pak se může stát, ze když mně budete potřebovat tak nepřijdu" tichým hlasem řekne Yvo. 

Beau se pod tònem Yva přikrčí. Snad na něho nemusí být tak zlý. Jen zkoumal zvonek a ted už ví aspoñ k čemu slouží.

"Já..."

"Je snad něco v nepořádku se snídaní?"

"Ne. Jen nejsem hned po ránu zvyklý snídat, Yvo. Můžete jít!" přikáže už mu sebejistě jak se na pána domu sluší a patří. Yvo po něm sklouzne pohledem. Vrabčák, kterého by si dal jako přesnídávku. Přikývne a tiše vyjde ven. Zavře dveře a čeká na cinknutí. Jeho malý vrabčák určitě tomu neodolá.

Beau za nim vyplázne jazyk a natáhne ruku po zvonku. Zazvoní. Raději ne. Ještě by mu byl schopen sebrat tu báječně vonící snídaní. Zamne si rukama. Možná to nebylo tak špatné ho v noci nechat žít, když se zakousne do teploučkého toustu. Vidličkou si nabere kousek svého oblíbeného Camembertu.

Yvo chvilku stojí a pak sejde do obývacího pokoje. Sehne se pro věcí, které hned rozdělí na prádlo, odpadkový koš a někam uklidit ještě neznámo kam. Přejde do kuchyně a další várka prádla se pere. Chvilku stojí a dívá se jak se buben otáčí a pak vyjde z kuchyně.

Přejde do obýváku, rozkročí se a dívá se na obývací pokoj. Povzdechne si a přemýšlí čím začít.

Prach.

Prachovku našel už dávno a s ní i vysavač. Prachovku musel nejdřív zbavit prachu, aby šlo ji vůbec použít, ale teď... vytáhne a odloží. Závěsy a záclony. Vezme židličku a stahuje je. Ušklíbne se nad stavem oken. Nechce se mu moc mýt v zimě okna, ale bude muset. Smotá sundané věci do role a dá do koše, který zanese do kuchyně. Potřeboval by nejméně dvě pračky.

V obývacím pokoji začne utírat prach, vytírat věci a snažit dát věci kam podle něho patří. Staré noviny dává do igelitové tašky. Musí nějak Beau vyjasnit, že odpad se třídí. Možná to pochopí. Přenese tašky plné papíru k vchodovým dveřím a položí je. Narovná se když zaslechne.

CINK.

Usměje se a vyrazí do jeho ložnice. Zas ho uvidí. Mohl by se na něho dívat hodně dlouho, ale má své povinnosti Ochránce. Vstoupí do ložnice.

"Mužete to odnést" klidně pronese Beau. Snědl všechno a neodolal aby nezazvonil.

"Jistě pane. Budete si přát k obědu?" Yvo k němu přistoupí a vezme z jeho stehen tác. Už oběd? To ho chce vykrmit jako husu? Snad není kanibal? Mimoděk si vzpomene na Jeníčka a Mařenku. Sice tam krmila Jeníčka baba Jaga, ale uklízet musela Mařenka. Takže to padá.

"K obědu? No nechám to na vás, ale něco lehčího." Bude muset víc cvičit. Odhodí pokrývku a Yvo jen zalapá po dechu. Když vidí kalhoty oddechne si. Neví co by udělal kdyby byl nahý. "Je ti něco?" starostlivě se optá Beau.

Jo je! skoro zařve Yvo, ale ovládne se. "Nic pane Beau" těžce ze sebe vydoluje a vyjde ze dveří. Beau za ním hledí a pak si pomyslí. Sprcha. Vklouzne do pantoflí a mimoděk ho napadne kde asi byly. Vyjde ven jen v kalhotech a jde do koupelny. Otevře dveře a překvapením málem hvízdne.

Pěkná koupelna a dívá se jak doslova září. Shodí ze sebe kalhoty a přemýšlí jestli si dát sprchu nebo vanu. Nakonec si nasype do vany přírodní sůl s pomerančovou vůní. Uvelebí se a vychutnává si ten příjemný luxus. Yvo se usměje nad tekoucí vodou. Měl by mu tam donést ručníky a župan. Snad už sušička skončila sušit. Přejde do kuchyně. Ještě pět minut, když se podívá na program. Nechá ji být a jde do obývacího pokoje.

Vytáhne vysavač a zapne ho. Tiše si brouká a každou chvíli se narovná jak není zvyklý se tolik hrbit. Vypne ho a rozhlédne se. Okna a tam do kouta pak dá stromeček. Je to příjemný obývací pokoj s velkou plochou televizní obrazovkou, elektronikou, na jedné straně  knihy a čokoládová pohovka na kterou by se vešlo pět lidi. Na zdech pár obrazu, které dříve rozhodně patřily nějakým galeriim. No co chce. Momentálně pracuje pro zloděje. Usmívá se a vysavač přemístí do chodby.

Přejde k oknu a navleče na sebe tlustý svetr. Venku zrovna není hřejivé léto.Vytáhne roli papíru a prostředek na mytí okna.

CINK.

Zarazí se a zachvěje. Odloží věci a zavře okno. Ten zvonek mu přece jen neměl dávat. Vydá se do koupelny a pak si vzpomene na sušičku. Rychle z ni vyndá župan a ručníky.

"Ano pane Beau?" Čert aby vzal ten zvonek, když ho vidí ležet na okraji vany. Snaží se nedívat na něho ve vodě a na stoličku mu položí složený ručník tmavomodré barvy a na věšák pověsí župan krémové barvy.

"Jen Beau" řekne v dobrém rozmaru Beau. "Jen jsem chtěl se zeptat jestli tam nemáte šampañské." Rozkošnicky vystrčí nohu a zakrouží ji. Yvo ho pozoruje z uctivé vzdálenosti. Neví jak by se zachoval kdyby se k němu přibližil.

"Je mi líto, ale hned při daším nákupu ho koupím. Máte rád šampañské ve vaně?"

"Ani ne, ale je mi tak dobře a co tak stojíte. Sedněte si tady na stoličku."

Yvo se začervená. "Jsem hospodyně. Nejsem tady od toho abych vám dělal společnost. Pokud chcete společnost mohu vám donest žluté stránky" rezervovaně a trochu naštvaně pronese Yvo a přeje si, aby ten tlustý svetr si nebral. Je mu v něm hrozně vedro.

Beau si odfrkne a zčeří trochu vodu. Chce, aby tady byl. Nemusí ani povídat.

"Tak jděte."

"Děkuji. Zvonek myslím nebudete potřebovat." Beau po něm rychle chñapne.

"Naopak. Zjistil jsem právě jaké nekonečné výhody mi to dává." Yvo se nadechne a pak zmlkne. Sám mu ho dal. Otočí se jak na obrtlíku a vypadne. Hned za dveřmi ze sebe serve svetr.

"Už jsem si myslel, že se tam uvařím" pronese do mlčenlivého ticha pokoje. Raději půjde po práci a příští cink bude ignorovat.

Dojde si pro studený džus a vypije ho skoro litr. Pak si láhev požitkářsky přitiskne na tvář. Jeho současný zaměstnavatel ho nejspíš přivede do hrobu ještě dřív než se náramek rozhodne přestěhovat k nějakému jinému majiteli. Pokrčí rameny a schová grepfruitový džus do lednice. Nerad si navlékne svetr a jde do obývacího pokoje. Otevře okno a dívá se na sníh. Kdyby už přišla obleva a jaro. Začne je mýt.

Hotovo. Je právě čtrnáct nula nula a zvonek nezazvonil. Možná se utopil, dodá spokojeně a jde do ložnice.

Otevře okno a vyvětrá. Pak stáhne povlečení a sbalí do jednoho chumlu. Okna umyje až přijde ta obleva, s ùšklebkem si řekne a hodí do koše k záclonám, který přitáhl z kuchyně.  Pak se podívá na postel. Je vidět, že v ní spal s očima upřenýma na pomačkaný polštář, který k sobě tak tiskl, přistoupí a vezme ho do ruky. Pomalým pohybem si ho k sobě přitáhne a přivoní. Neví jak dlouho tak stál, když pomalu odloží polštář a pečlivými pohyby ho uhladí. Otočí se od té velké postele a zadívá se na velkou skříň z tmavého dřeva se zrcadlem na dveřích.

Yvo bez rozpaku je odsune. Ano je to stejné jako v celém domě. Natáhne ruce a vytáhne neúhledně složené svetry. Vysype je na postel, pyžama a další a další věcí. Pomalu je skláda do úhledných komínku jak je zvyklý. Snad mu to přilíš nebude vadit. Vlastně nic mu k práci hospodyně neřekl. Jen, že nemá chodit do pracovny. A tam už stejně byl a vše viděl pokud se to dá tak nazvat v haldě encyklopedii, knih a dalších věcí o kterých by nikdy neřekl, že je možné je mít v pracovně.

„Hotovo Yvo. Jsi pašák!“ pochválí se. Sebere koš a vše dá do pračky. Dojde do skříně a vytáhne čokoládové povlečení. Takové má rád a je příjemné. Dojde s nim nahoru a povleče je. Pak si vzpomene, že měl nejdřív vyluxovat. Vezme pokrývku a ustele. Pak se skloní pod postel. Jak si myslel.

Tak to je něco, pomyslí si Beau ve vaně a pak se podívá na hodinky. Je tu skoro dvě hodiny a nic neudělal. Jak si pořád přilíval horké vody a zasněně se díval na koupelnu a myslel na to jak nemusí nic dělat a na svou hospodyni.

„Vivat dědečku. Zas ses trefil.“ Připije neexistující skleničkou se šampaňským dědečkovi. Ten starý zloděj aspoň udělal jednu dobrou věc, když se nepočítá jeho výcvik. Vlastně ho měl moc rád, ale někdy ho opravdu štval. Hlavně tou jeho věčnou rákoskou. No co to je minulost. Možná by mu měl donést nějaké květiny a vůbec se podívat za rodinou.

Vstane a vypustí vodu z vany. Vezme ručník a vdechne vůní aviváže. Květiny. Nádhera. Utře se a sáhne po županu. Taky voní po květinách. Navleče se do něho a jde do ložnice se obléci. Otevře dveře a vytřeští oči, když vidí nejdřív nohy a ten zadek a pak mu to dojde. Yvo je pod postelí a uklízí tam. Dívá se jak se občas dál zasune a někdy se zavrtí. Vyschne mu v hrdle a svírá ručník, který si sundal z mokrých vlasů a teď ho nemilosrdně mačká v ruce. Tohle je prostě... o tom snil už jako malý kluk, když se díval na filmy.

Stojí opřený o dveře a hltá drobné pohyby pozadí Yva. Ten  si nejdřív toho nevšímá, ale když cítí jeho upřený pohled znervózní. Po dobrých pěti minutách má toho dost.

„Můžete přestat na mně civět, pan...Beau“ zarazí se a opraví se.

Co tam mluví? Fascinovaně si řekne Beau a dál pozoruje jak je pod postelí.

Yvo sáhne pro něco co tam je a usilovně to taha. Co to může být? „Nemáte nic jiného na práci?“ optá se vztekle a mohutně zatáhne. „Auuuuuuuu!“ vykřikne jak se bouchne o postel.

Beau přemýšlí jak rozkošně vykřikl. Přesně si to takhle vždy představoval. Chtěl by takhle jednou. Ach jo to je prostě neudržitelná situace, když vidí jak obepnuté kalhoty i s nádherným pozadím se pomalu soukají z pod postele. Cítí jak je vzrušený tím pohybem.

Yvo se vysouká zpod postele a prohlíží co to vlastně vytáhl.

Beau k němu přijde a sundá mu z vlasů pavučinu.

„Pavučina“ nesmyslně dodá. Má tak tvrdé vlasy. Ne tak jemné jako má on. Yvo se na něho dívá s velkou plyšovou želvou v náručí a sotva dýchá jak mu Beau prohrabuje vlasy.

Neví naprosto co říct. Očarovaně se dívá do jeho zastřených zelených očí. Vnímá svými smysly jeho vůní z koupele a jeho horké rozehřaté tělo pod krémovým županem. Polkne.

„Děkuji ti za moji Robin.“

„Robin?“ řekne nechápavě Yvo.

„Želva“ suše řekne Beau. „Ztratila se mi před nějakou dobou a nějakou dobu jsem bez ni nemohl usnout.“ Pohladí ho po tváří a jemně mu Robin vyprostí z náruče. „To chce dměnu, že.“ Nakloní se a dotkne svými rty jeho. Šibalsky se usměje. Nejraději by ho vášnivě polibil, ale přece jen neví jak by reagoval. Rozhodně není v tomto domě jen proto, že by potřeboval práci hospodyně anebo aby byl na muže. To poslední sice neví jistě, ale mají hodně času na zjištění.

Yvo omámeně vstane. Tohle nečekal. Vstane sebere koš. „Musím dát to prát“ a pak se otočí a zadívá se na Beau jak stojí s Robin, zelenou velkou želvou v náručí. Přistoupí k němu s jemným úsměvem a těsně před ním stojí. Je krásný jak má rozevřený župan a on vidí rameno. Je pro něho přitažlivější než odhalené tělo Marilyn Monroe.

Beau se usmívá a napjatě čeká. Vrátí mu polibek nebo mu vrazí facku? Neví to jistě, ale je to jedno. Je tady a je tak mužný i přes to...  zorničky se mu rozšiří a stiskne Robin pevněji. Ano už ví co tomu všemu chybí. Polkne a zavře oči. Určitě ho políbí.

„Myslím, že Robin taky patří do pračky“ rezolutně mu ji Yvo vykroutí z náruče, pak natáhne ruku a upraví mu župan. Pro něho přilíš velké pokušení.

„Zacházej s ni velmi jemně“ neodopustí si Beau. Yvo s želvou v náručí sebere koš. První co vypere bude Robin a sebe. Podívá se dolu na své vzrušení. Jde dolu po schodech k pračce a dovnitř strčí Robin. Je to jen tak tak a pak se podívá na své vzrušení. Takhle s ním v domě nemůže uklízet. Bylo by z toho víc problému než užitku. Musí ho nějak odstranit.

Beau stojí v županu a s úsměvem hledí na zavřené dveře. Rozhlédne se a všimne si okna. Ztuhne. Snad paní Simone spí. O svých sousedech nemá žádné iluze a už vůbec ne o paní Simoně.

„Alfrede je čas mi dát vánoční dárek.“

„Vánoční dárek?“ vytřeští oči Afred a odloží noviny. Už několik let si nic nedávali k vánocům a vše šlo na děti a vnoučata. Zdobil se jen dům. „Jak to myslíš?“ opatrně se zeptá.

„Tak, že dnes odpoledne pojedem do supermarketu mi koupit dárek.“ Alfred přikývne. Nechápe co to bude, ale podle toho jak poslední dobou stojí u okna má docela dobré tušení. Dívá se jak se na něho manželka dívá. Odloží noviny a jde dolu připravit auto. Po cestě si něco brumlá. Paní Simone jde zatím na chodbu a vezme ne sebe nové kozačky od nejstarší dcery,  kožich a parádní klobouk se sponou v podobé motýla. Upraví se před zrcadlem a vyjde ven.

No rozhodně nebude dělat ji divadlo, i když... sundá si župan, když v tu chvílí vejde dovnitř ložnice Yvo. Zalapá po dechu, když ho vidí zezadu nahého a před oknem. Práskne dveřmi a jen zírá na obraz s motivem moře v popředí s loďkou na pláži. Před očima má místo nádhery moře obraz Beau. Polkne. Jeden z nich musí z domu pryč a on to nebude. Zaťuká.

Beau se jen ohlédne po prásknutí a hned mu to dojde. Zaťukání. To ho snad naučí klepání. „Minutku!“ zakřičí. Yvo strne s rukou na klice. Už skoro otevřel a stejně má pokušení otevřít. Zkoumá vzorek na hladkých tmavých dveřích. Beau se otočí ke skříní a otevře ji.

„Yvo!“ zařve, když vidí ty komínky úhledně složených věcí.

„Děje s...“ zarazí se a práskne dveřmi opět. Proč se nemůže obléci. Musí to překonat. Nadechne se a otevře se. S nejistým úsměvem. „Děje se něco?“ Bože on je opravdu dokonalý! Má pocit, že jeho nohy jsou hliněné, trochu vody a rozmočily by se.

Beau má pocit, že od otevření a zavření dveří uběhl mžik. Pak si uvědomí že je v rouše adamově a má pocit, že hoří.

„Vypadněte!“ zařve opět a ukáže rukou vřed. „Ven!“ pro jistotu zopakuje kdyby nerozuměl. Yvo pokrčí rameny.

„V tomhle věku by už taky mohl vědět co chce“ zahučí a opře se o dveře. Beau na sebe natáhne župan a pevně si ho přitáhne k tělu a závaže pásek. Yvo zkoumavě přejíždí obraz moře a obraz nahého vzrušeného Beau. Beau nad tím obrazem rozhodně vyhrává. „Takhle se ukazovat, nestyda jeden“ nevrle si pro sebe hučí.

„Yvo!“ Yvo otevře dveře. To už je oblečený.

„Ano, Beau?“ pořád má tendencí ho oslovovat jak se patří pane. Co se mu asi nelíbí?

„Ta skříň.“

„Je snad špatně složená?“

„Ne ona je složená. Tedy ty věcí jsou složené ne skříň...“ zapletá se do toho. Yvo k němu přistoupí a zírá na srovnané oblečení. Zamračí se. Možná.

„Chcete to složit i barevně?“

„Ne. Ono je složené, já...“

„Ach tak. Nejste na to zvyklý. Hned ti řeknu co kde je. Takže zde jsou svetry. Možná přece jen barevně... dobře. Trička zimní letní...“

„Dost!“ zaúpí Beau a stiskne mu ruku. Už nechce nic slyšet. „Můžete jít.“

„Ano a p... Beau.“

„Ano“ bezmocně zašeptá pod dojmem barevně složeného prádla.

„Myslím, že by ti prospěla douhodobější procházka na čerstvém vzduchu.“ Nadechne se „ pokud možno teď hned jak se oblečete.“ Hřejivě se usměje a odejde dolu se podívat jestli se Robin doprala. Beau na něj zůstane zírat.

„To je můj dům!“ zařve nespokojeně.

„Však já to vím, Beau“ zašeptá Yvo na schodech dolu ke kuchyni. Ještě chvilku a možná by už mohl něco udělat na večeři. Vytáhne z mrazáku maso.

Beau se zatím nespokojeně obléká. Má chuť to všechno rozházet, ale když najde svůj oblíbený tmavozelený svetr nechá to být. Možná to bude lepší když půjde. Ne nevzdá se tak snadno. Sejde dolu do kuchyně.

„Beau potřebujete něco a tím je procházka. Udělám ti ven svačinu“ a už tahá dlouhý chleba  ze skříňky.

„To je můj dům.“

„Jistě. Nikdo ti ho nebere, ale potřebujete pohyb.“ Beau práskne dveřmi a jde do obývácího pokoje. Posadí se na pohovku a přitáhne si k sobě krémový polštářek. Měl by něco dělat, cvičit nebo být v pracovně, ale s Yvem...

„Mohl byste mi dát ten polštářek. Potřebuje vyprat.“

„Ne je můj.“

„Jistě, ale vypraný by byl hezčí.“ Beau se zamračí a podá mu ho. Proč kam se vrtne všude na něho narazí. Jistě by mohl se schovat dolu do trezoru. Popravdě je si docela jistý, že by mu tam Yvo podal kávu a zeptal se jak bylo na procházce v parku. A tam je taková zima! Pracovnu to rovnou může zavrhnout a pak možná to bude lepší.

„Chcete podat kávu, ale prochá...“

„Jdu ven Yvo. Můžete i trochu uklidit pracovnu, ale jinak na nic nesahejte.“

„Zítra Beau. Dnes to nestihnu. K večeři bude Solo mio, maso v žampionové omáčce a k tomu chcete brambory nebo chléb?“

„Chléb stačí.“ Yvo přikývne a podá mu kabát. Beau mu ho vytrhne z ruky a práskne za sebou dveřmi. Jestli takhle bude pokračovat dál, tak aby vyměnil všechny dveře ne za několik let, ale už tento rok.

„Konečně dům je můj“ spokojeně si řekne Yvo a opře se o dveře. Rozhlédne se po tichem domě přerušené jen vrčením pračky a sušičky. Spokojeně vyjde do ložnice. Na schodech se zastaví a začne se spokojeně smát s rukama v bok.

Po dvou hodinách se rozhodne udělat přestávku. Sejde do kuchyně a postaví na kávu. Vytáhne kus bílého chleba a s jemným broukáním do rytmu pisníčky v rádiu vytáhne šunku a sýr. Začne si dělat sandwich když zpozorní. Někdo je v domě. Cizinec. Odhodí chleba a obrátí se ke dveřím. Náramek je v trezoru jinak by nemohl vyhodit Beau z domu. Někdy je to složité. Hlídat náramek nebo majitele. Dřív to bylo jednoduché, ale nikdy neměl za zaměstnavatele zloděje. Otevře tichounce dveře od kuchyně. Někdo je na terase. Chce se do domu dostat přes obývací pokoj. Pokud je to zloděj je to v pořádku, ale jestli kněžka...

Sundá si boty a jen v ponožkách se přibliží ke dveřím. Zaslechne otevírání dveří. Kdo je to? Nechce se mu z tohoto domu. Trpělivě čeká a poslouchá jak se ten dotyčný probírá věcmi. Zas, abych tam uklízel. Bude lepší se s ním seznámit dřív než napácha větší škody. Neměl by..., když vycítí kroky směřující k jeho dveřím. Odsune se dál a schová mezi kabáty.

Je škoda, že nemůže poznat jestli jsou to ony stejně jako přítomnost náramku. Dveře se otevřou a jemu přes rty přeběhne malý úsměv. Odhrne kabáty a postaví se doprostřed chodby.

„Kněžko dům je momentálně můj!“ Podívá se do maskovaného obličeje ženy.

„Ochránce!“ nenávistně zasyčí žena. „Náramek je náš. Máme na něj právo už od dob Nefertiti!“

„Zradili jste Eset!“ řekne klidně Yvo a stojí klidně připravený. I žena stojí tiše a vyčkávavě. Yvo se tiše rozesměje. Nemá u sebe stříbrnou dýku. Nevadí, i tak ji pocuchá dost peří.

Žena se zamračí. Nenávidí Ochránce a tento je fakt.. sjede po něm... ohavný. Všechny vědí co je zač. Zaváhá. Matka představená říkala, že není čas, ale když se dozvěděla kde je náramek neodolala a ukradla ho. Prudce vyrazí vpřed.

Yvo uhne a zablokuje její úder jehlici. Tenkou jedovatou. Ostražitě pozoruje její chování. Musí mít něco víc než ji, když krátkým úderem ji zamiří na játra. V poslední chvílí zpozoruje na ruce další jehličky. Nesnáší to a v poslední vteřině uhne. Žena odskočí dozadu jako kočka a upřeně ho pozoruje. Je možná až moc dobrý, odskočí dál a hodí další jemné jehlice.

Yvo sebou praští na zem a jen slyší jak se zabodnou do dveří. je dobrá, ale ne jako on a vezme botu. Někdy se hodí vše, uchechtne se. Hodí po ní botu a zvedne se ze země. Yvo k ní vyběhne skloněný jako býk a jednoduše ji nabere a odhodí dál do chodby. Je dobrá, když vidí jak rychle se vzpamatuje.

Žena zakrouží rukou a zasykne. Nevšímá si bolestí a prohliží si Ochránce jestli neobjeví nějakou mezeru v jeho obraně nebo útoku, ale žádnou nemá. Obchází ho tiše a přemýšlí. Dýku nemá a nemůže ji tak zabít, ale i když se pustí do křížku, tak bude pošramocená a stejně náramek nezíská. Pomalu se přesouvá ke dveřím.

Chce zmizet? Asi ano a Yvo se narovná. Popravdě jedná ta jehla ho škrábla a pokud si to hned nevyčistí tak si poleží hodně dlouho. Je sice imunní proti většině jedu, ale vždy je šance na ten neznámý. Žena je pryč a on si ihned strhne oblečení. Otočí se k zrcadlu. V pořádku. Vypadá to, že na ruce ty jehly nebyly jedovaté. No riskne to. Nanejvýš se o něho Beau bude muset postarat.

Přejde do obývacího pokoje a zavře dveře na terasu. Rozhlédne se po pokoji a povzdechne si. „Dům je můj“ zašeptá s křivým úsměvem ve tváří, sebere pohozený televizní program a položí ho na místo.