Shounen - ai povídky

Denver se loučí

„Už musíš jít?“ zavrní rozespalý hlas.

Doc netečně pohledne na rusovlasou Miriam. Proč si vždy vybírá stejné typy, nechápe. Z ničeho nic ho popadne kašel a má co dělat, aby ho ztlumil. Ještě tak půl roku a bude tam kde byl.

„Tady,“ položí bankovky na stůl. Trochu kypřejší Miriam se vyhrabe z postele, obleče a přitáhne si k tělu župan. Svůdně přistoupí k Docovi.

„Co ještě tak chvilku zůstat?“

Doc sundá její ruce z vesty a v zrcadle pečlivě upraví vázanku. Poskytla mu potěšení nic víc. Přesně jak se na dům madam Violy patří a sluší. Vezme si sako a z věšáku sundá teplý černý kabát. Je dost pozdě, ale on chce se ještě podívat za Wyattem a pak nejspíš do herny. Na hlavu narazí svůj oblíbený klobouk a ještě se zastaví a prohlédne se v zrcadle. Všechno sedne tak jak má být.

Vyjde z místnosti aniž jakkoliv reaguje na svůdnou polonahou ženu. Ta zrovna si navléká punčochy. Možná ještě dnes stihnu nějakého kunčofta, pomyslí si a dál si nevšímá Doca. Sice je výborný milenec, ale taky nemluva a pak ty zbraně u hlavy postele. Má raději, když je odkládají trochu dál. Jednou o ni zavadili a ta vystřelila a jeden kovboj se rozparádil tak, že provrtal okno a k tomu její oblíbený obraz. Škoda mluvit.

„V pořádku?“ optá se ho madam Viola, když vidí, že schází ze schodiště potaženém červeným kobercem.

Doc odhrne závěs dělící schodiště od místnosti. V rohu hraje na piano spoře oděná dívka. Místnosti se vznáší kouř a vůně těžkých parfémů. Zatočí se mu z toho hlava, ale nedá na sobě nic poznat. „Jistě. Miriam je jako vždy okouzlující. Děkuji, ale budu muset jít.“

„Přijďte zase.“

Doc nic neřekne a vyjde ze dveří. Nadechne se chladného vzduchu a ohrne si límec kabátu. Automaticky se ujistí, že zbraň je na místě. Poslední dobou se na něho útoky nějak množí a on střílí víc než v tomto městě rádi vidí. Kdyby nebylo Wyatta už by nejspíš dostal jemné upozornění, že by mohl jít o dům dál. Jenže on nehodlá Wyatta opustit. Posílal telegram jeho bratrům, ale ti zatím nedorazili.

Kráčí ztemnělým městem k domu doktora Schullera. Zjistil, že mají hodně společného a jeho podivná mluva mu rozhodně nepřekážela v tom, aby měl málo klientů. Spíš naopak. Možná k tomu přispívala i Marlene coby nádherná sestřička. Dosud nezjistil jaký spolu mají vztah a Wyatt taky ne. I když ten má jiné starosti než se ohlížet za pěknou sukni. Povzdechne si a zazvoní u dveří kde se léčí Wyatt.

„To jste vy?“ houkne neví, který z pomocníku. „Pojďte dál. Má návštěvu.“

Doc ani neví proč ho nemá rád.  „Návštěvu? Koho?“

„Co já vím?“

„A Doc! Dobře být, že vy tady. Má návštěvu.“

„Už to vím a koho?“

„Nazdar Docu?“ z dveří číslo tři vyleze Morgan. „Je tě slyšet až ven!“

„Morgane! Starý brachu rád tě vidím. Posílal jsem telegram už před týdnem. Co tě zdrželo?“ Morgan popadne Doca a obejme.

„Spíš povídej ty! Wyatt už mi něco řekl, ale popravdě jsem dal za tvoji duši sloužit mši. Stála měn nekřesťanských pět dolarů!“

„To bylo od tebe moc hezké, ale jak vidíš, ti dole mně ještě nechtěli. Příště raději je propij.“

Morgan se zachechtá. „Vypadáš dobře.“

„Snažím se a co Virgil?“

„Neviděl jsem ho dva měsíce, tak nevím. Odvezu ho sebou na farmu,“ pohodí hlavou ke dveřím. „Není na tom moc dobře. Nikdy bych nevěřil, že ho dostane trám!“

„On silný. Uzdraví se, chce to jen čas!“ prohodí kolem jdoucí doktor Schuller. „Ale vy nemít moc času. Jít do hor!“

„Proč se do toho musí plést!“ zavrčí znechuceně Doc.

„O čem to mluví?“ nechápe Morgan.

„O ničem,“ řekne ledově Doc a vejde do dveří.

„Ahoj Wyatte,“ hlas se mu mimoděk zjemní.

„Docu, padám z toho zatraceného města a to jsem neviděl Madam Dähling.“

„Nebylo o co stát. I nosatá Kathy dle mně uměla lépe zpívat,“ pokusí se o vtip Doc. Přistrčí židli k lůžku Wyatta. „Vypadáš bledě.“ Viděl ho už v lepším stavě.

„Jsi mi řekl novinku. Morgan mi to řekl sotva vešel do dveří, jenže ne tak hezky jako ty. Cítím se úplně vymáčknutý. Co budeš dělat?“

„Jak co? Jedu s tebou.“

„Ani nápad,“odmítne tiše Wyatt. „Morgane může jít pryč? Na chvilku.“

„Hele brácho, jestli...“

„Padej!“ tiše řekne Wyatt.

Morgan si odfrkne a třískne dveřmi. Tyhle tajnůstky on nemá rád.

„Docu, jak dlouho se známe?“

„Ani nevím? Odjakživa?“

„Já to už taky nevím, ale chtěl bych tě vidět dál.“

„Jak to myslíš?“

Wyatt zavře oči. Proboha byl Doc vždy tak natvrdlý nebo co? „Dobře. Padej tam odkud jsem tě vytáhnul a to fofrem. Nebo na ktérekoliv podobné místo. V tom stavu v jakém jsi, jsi mi k ničemu. Chápeš už? Já potřebuji k honu na Claye zdravého chlapa ne trosku co mi chrchlá na každém kroku.“

„Ta troska ti zachránila zadek u Ok Corralu!“ zasyčí Doc.

„Takže tu službu teď ti splácím. Než zase zachytím stopu Claye bude to trvat možná měsíce. Chtěl bych, abys byl zdravý a fit. Tyhle sallony ti nepomáhájí a dobře víš:“

„Zabiji ho!“ Ví, že má pravdu a nebýt to Wyatt, ale někdo jiný, už by byl tuhý a pohřebák vybíral mu kapsy na rakev.

„Doktora necháš být.“

„Zas ti vykládál pitomosti.“

„Ptal jsem se ho. Chtěl bych jezdit opět s tebou, jenže v tomto stavu tě nemohu hlídat.“

„Zvládnu všechno levou rukou! Nemusíš mně rozdhoně hlídat.“

„Opravdu?“ Wyatt si ho mlčky prohliží. Jasně vidí jak se přemáhá. Dřív to ignoroval, protože nevěřil, že se Docův stav zlepší, ale potom co ho potkal doslova rozzářeného a silného, chce aby takový zůstal.

Doc sedí dál a tvrdě si stojí na svém. Zvládne to. Je přece Doc Holliday. Ten, který přežil OK Corall a další souboje, dokonce i tu zatracenou tuberkulótu. Pak si vzpomene na hory a jak ho Matt krmil lžičkou. Sakra.

„Sakra!“ zakleje.

„Tak vidíš. Myslíš, že nevidím jak ráno piješ mléko?“

Doc zrudne. „Kdo ještě to ví?“

„Neboj nikomu to neřeknu. Kde tě mám vyzvednout?“

„A vyzvedneš mně určitě?“

„Docu?!“ ozve se výhružné.

„Nejspíš pošli vzkaz do ... zamyslí se. „Do Popleru na ranč Little oak.“

„Vracíš se k tomu koňařovi?“

„Mattovi? Sám nevím, ale mám tam koně a pár věcí a nechám jim tam adresu, kde mně mají sehnat. Stačí slovo a budu u tebe.“

„Díky a teď padej. Chci spát a s chlapem spát nechci!“

Doc se uchechtne a pak zvážní. Ví, o někom kdo by rád. Zvedne se a vyjde ven. Opře se o stěnu.

„Jsi fešák Docu. Jak karty? A nemoc? Wyatt povídal, že ses uzdravil.“

„Jako zastará. Ne úplně, ale nemoc ustoupila.“

„To je fajn. Nikdy bych nevěřil, že tě znovu uvidím. V městě budou rádi.“

„Opravdu?“

„Jistě. Pročistí se to tam. Nevěřil bys kolik lidi si už připilo na tvůj bezejmenný hrob. Někteří by i rádi na něm zatančili. Až se tam ukážeš s Wyattem,“ hvízdne „bude chaos.“

Doc s Morganem se rozesměji.

„Nechceš si zajít na karty?“

„Jedině pokud mně založíš. Jsem na suchu.“

„Tady! To je za tu mši.“ Doc vytáhne balíček bankovek.

„Dařilo se ti.“ Schová bankovky a vyrazí do nového hráčského sallonu Pikové eso.

„Zvu tě! Barmane whisky!“ aniž dokončí větu už před ním přistanou dve vyleštěné skleničky naplněné po okraj ostrým pitím. Barman je zkušeně sjede.

„Pánové přijeli se opít nebo hrát?“

„Kamaráde obojí!“ houkne vesele Morgan a praští do stolu. Rozhlédne se. „Tamhle!“ Popadne láhev Whisky a skleničky a jdou si sednout ke stolku. „Docu buď na mně hodný!“

„Neboj jako vlastní máma,“ zabručí Doc. „Můžeme si přisednout?“ Hráč držící bank a dva další hráčí je sjedou očima. Všimnou si láhve a Doc má co dělat, aby se neusmál. Ti ještě zjisti co Morgan vydrží.

K osmé ranní se vypotácí ze sallonu, notně bohatší. Morgan oddělí bankovky nejistou rukou a vrazí je Docovi do kapsičky. „Díky, vracím.“

„Mohl jsi je nechat. Jste jako moje rodina.“

„Měl by sis najít nějakou hezkou přítulnou paničku.“

Tak na to nevím co říct. Popravdě při pomyšlní rodinného krbu je mu tak nějak všelijak a kdyby se měl vracet k nějaké ženušce a dětem, uch to ne. Tohle ne. To není nic pro Doca Hollidaye.

„Kde bydlíš?“

„Hotel Červená růže, pokoj deset. Jdeme tam.“ Morgan začne notovat písníčku o honákovi, který vzpomíná na svou lásku v domě, který raději nejmenovat.

„Morgane co raději nezpívat?“

„A proč? Já chci zpívat!“ Doc si povzdechne a snaží se Morgana vmanévrovat na protější stranu a tak se vyhnout nedělnímu shromáždění žen v černém a šustivých spodničkách. V rukou každá z nich drží bibli. Jenže to je jako by chtěl bizona ručně převést na druhou stranu.

„Dámy, zde je další muž, který ráno v půl osmé jde po našem krásném městě, opilý a k tomu vykřikuje tyhle“ hledá výraz, „hanbaté popěvky. Sestry zavolejme šerifa, aby ho zatkl!“

„Pane vy tam?“

„Dámo?“

„Smeknout klobouk,“ Doc mu srazí kloubouk na zem.

„Ty hele co mi ho shazuješ na zem? Dámy,“ zamete jim po zemi, hluboce se pokloní. „Mohu projít? Jsem unavený a chci jít do postele. Pokud,“ Doc se začíná uklidňovat. „pokud mi chcete dělat společnost jedna nebo dvě, prosím račte.“ Doc zaúpí. Morgan to tentokrát přehnal.

„Dámy, omluvte je opilý a neví co říkat. K tomu mdlého rozumu. Když byl malý kopnul ho kůň.“

„Já Morgan nejsem nikdy opilý!“

„Promiňte, on to tak nemyslel. Zemřela mu žena a šel zapít žal. Nemůže přesnést přes srdce, že už ji nikdy neuvidí,“ snaží se vykrouti z toho Doc  a doufá, že Morgan dojde k rozumu a bude spolupracovat.

„Jaká žena? Ta sedí doma s děckem!“ zavrčí.

„Vidíte sestry proti čemu bojujeme? Opilství, lháři a ještě k tomu jim není nic svaté. Podvádí naši sestru! Dnešní svět je protkaný smilstvem a hříchem! Máme před sebou nelehký úkol, ale my to s Boží pomoci zvládneme. Sestry slibte, že v tomto těžkém úkolu neopustíme žádnou z nás a budeme držet při sobě. Budeme jako jednotná řada hlasovat a vznáčet návrhy p pro zákaz alkoholu a  veřejných domů. Sestry, toho muže musíme přivést na správnou cestu. Začneme jedníma  další se přidají.“

„Ano!“ vykřiknou jako jeden muž.

Měli bychom zmizet, ale jak? Doc se rozhlédne. Jsou v dokonalém obkličením biblí, šustivých spodniček a čepečků pod kterými září odhodlané tváře žen. Oči hoří bojovností a ty deštníky sevřené rukami v rukavičkách nevypadají zrovna bezpečně. Spíš naopak.

„Je mi líto dámy, ale tento muž byl zatčen pro zpronevěru a zrovna ho odvádím k šerifovi.“ Vytáhne odznak. Díky Wyatte. Já věděl, že se mi k něčemu tvůj odznak šikne.

„Federální šerif.“ Kruh se uvolní. Doc okázale vyjme Wyattova pouta a nasadí je Morganovi. „Tak hni sebou chlape!“

„Hele, co to děláš? Zbláznil ses?“

„Odvádím tě k šerifovi do chládku.“

„Aha a budu moci tam spát?“

„Jistě.“ Odvádí ho a zakleje, když si všimne jak za ním jde průvod sester. A kruci nakonec budou pravdu muset strávit den v šerifově moderním vězení. Dorazí ke kanceláři šerifa a proklouzne už s notně zpívajícím a potácejícím Morganem k Felixovi.

„Copak tu dělá,“ naschvál se odmlčí „přítel Wyatta?“

„Vedu ti Morgana do chládku. Pustil se do křížku s ligou proti alkoholu a nemravnosti.“

„Je zdravý?“ sáhne si na hlavu.

„Jo, ale opilý.“

„Tak pojď a trochu si promluvíme o něčem, než se ty báby vytratí.“

„Zítra odjiždím.“

„Ach tak. Pak si dáme sklenku, co ty na to?“ Je rád, že nepříjemný hovor o pár mrtvých darebácích je odložen. Stejně co by měl říct, když vždy zbraň vytáhnou jako první ti druzí? Hodí Morgana na kvalec a ani nezamknou dveře. Za chvilku slyší chrápání.

„Neboj. Až se vyspí pustím ho zadními dveřmi, ale je pitomec.“

Doc mlčí. Má to potvrdit? Fellix nalije skleničky a jednu podá Docovi. „Nechci nic říkat, ale jsem rád, že odjiždíš. S tebou ve městě bychom rychle potřebovali čtvrtého funebráka.“

„To víš, když k nim lidi rychle chtějí, tak jim v tom nebudu bránit. Přece je nezastoupím a pak jen se bráním.“

„Jistě.“ Komu by se chtělo skončit dvacet stop pod zemi?

„Výborné pití a já jdu.“

„Jasně.“

Doc mu vidí až do žaludku. Určitě za ním někoho pošle, aby se ujistil, že opravdu odjede. Pomalu prochází městem a z ničeho nic si vzpomene jak tu byl s Mattem. Koupil si tu tehdy klobouk. Pamatuje jak o něj přišel, když dojil Čertovo kvítko. Byl pak smutný a pořád si prohlížel svůj starý klobouk. Zvonek cinkne a on uvažuje proč je tady.

„Dobrý den, vašnosti. Co si přejete od našeho skromného domu Krejcik a syn? Klobouk nebo snad hůlku? Brašnu? Naše zboží je prvotřídní kvality! Lepší nenajdete v celém městě.“ Uklání se a mně si rukama. Zákazník vypadá blahobytně a určitě nebude koukat na nějaký ten dolar.

„Klobouk. Tamhle ten!“ ukáže na jeden, vystavený.

„Ale ten je už zadaný. Nechcete tento nebo tenhle.“ Nabízí a vytahuje z polic jeden klobouk za druhým. „Je mi to moc líto, ale zrovna tento druh klobouků je letos v módě!“

„Pokud je to takový problém, nashledanou,“ znuděně sevře kliku od obchodu. „Najdu si nějakou lepší firmu.“

„Prosím, deset dolarů.“ Nějak ten klobouk do večera ušije.

„Výborně. Beru!“ Prohlédne si. Jo, přesně takový si tehdy Matt koupil. Měl z něho radost a pak o něj přišel. S nákupem vyjde ven.

Ve dveřích ho mine vysoký zachmuřený muž. Ještě zaslechne. „Jdu si pro ten klobouk.“ Upraví si svůj a spokojeně odchází s kloboukem v ruce. V duchu plánuje nadcházející den.

Trochu se vyspí, vyzvedne z basy Morgana, večer zajde do sallonu a rozloučí se s Wyattem. Možná má pravdu a bude lepší trochu vystřízlivět. Zatím neplive krev, ale cítí jak v něm všechno začíná chrastit a on by rád chytil Claye za tu drzost co jim provedl.

Zapadne do pokoje, svleče se a zbraň položí vedle sebe. K večeru vyjde ven a zajde do šerifovy kanceláře.

„Už jsem myslel, že budete pryč!“ řekne nevrle Felix. V duchu počítá mrtvé, které ten střelec vyrobí. Starosta by rád měl bezpečnější město.

„Morgan je vzhůru?“

„Jistě. Zrovna mi likviduje kávu.“

„Docu, pojď sem. Mají tu primu kávu!“ Doc jde za ním a nakoukne do cely. Morgan sedí na stoličce, před sebou konvici kávy a plechový hrnek. „Zacházejí tu se mnou luxusně. Jdeš se rozloučit?“

„Tak nějak?“ natáhne ruku s hrnkem a nechá si ji nalít. Napije se. Tak thle je káva, že mrtvého postaví na nohy a nemocný se uzdraví. „Je vidět, že někdo tady má pobnětí jak se vaří káva.“ Doc přikývne.

„Tak jdeme, ne?“

„Díky Felixi!“ a vypadnou ven. „Mají tu moc dobré vězení. Zkusím to navrhnout Wyattovi.“

Tak ten ti zrovna bude modernizovat vězení pro zločince, pomyslí si Doc a kráčí klidným skoro lenivým krokem vedle mohutného Morgana.

„Zase vy?“

„Jo zase já!“ řekne už naštvaně Doc.

„Klidek!“ snaží se ho uchlácholit zřízenec. „Doktor má operaci.“ Pustí je a oni jdou rovnou k Wyattovi.

„Ahoj Wyatte.“

„Docu, Morgane, řeknu vám budu rád, až vypadnu z té postele. Mám pocit, že ještě týden a můžete mi zařídít pohřeb.“

„Jakou rakev chceš?“

„Dřevěná stačí a nějakou kytku, prosím. Tak co jedeš?“

„Jo. Zajdeme s Morganem to zapít a pak rovnou ráno na vlak.“

„Bude to lepší. Takhle jsem úplně k ničemu a doktor mně hlídá jak ostříž. Mám pocit, že je to horší než ve vězení. Morgane, nevíš něco o Clayi?“

„Nic. Nejspíš se někam zašil a to důkladně. Taky je zraněný.“

„Stejně byl to pěkný pohled jak zdrhal v těch spodkách,“ zasní se Doc.

„Sakra!“ zakleje Wyatt. „Pořád si na nic nemohu vzpomenout.“

„Neboj vzpomeneš si a my jdeme.“

„Morgane, ne abys se opil.“

„Wyatte, já nikdy nejsem opilý jen mám malou špičku.“

„Tam v horách nad strží...“ táhlým hlasem k ránu protahuje Morgan a občas popotáhne. Doc ho podpírá. Ještě, že je pondělí a k tomu brzké ráno. V hotelu ho uloží do své postele, zabalí a vypadne. Nemá rád loučení.

Z kupé první třídy se rozhlédne po zaplněném perónu lidmi s bágly, elegantními kufry nebo jen se sedlem a brašnou. Ejhle, dokonce ho vyšel vyprovodit samotný šerif. Předstírá, že si ho nevšiml a Felix zas, že je tady úplně kvůli něčemu jinému.

Hvízdot, trhnutí vlaku a město pomalu mizí. Uvolní se, stáhne si klobouk do čela a nohy natáhne před sebe. Příští jeho zastávka bude městečko Popler a pak se uvidí. Rty s vybledlou jizvou se slabě zvlní. Kdo ví jaké to bude? Rozhodně se těší na báječnou kuchyni Mary, na Simplyho a jeho psy dokonce i na indiány a Matt? Snad ho to přešlo.

Vzpomene si na polibek, který mu dal v Denveru v nemocnici a pak na přivítanou v Popleru. Asi ho to nepřejde. No nanejvýš až bude moc horko zmizí. Vždy měl rád nebezpečí. Uhladí si malý knírek. Je zvědav jestli mu vydrží aspoň pět minut co ho Matt uzří. Ten kluk ho baví.

Zasněně vyhlédne do zasněžené krajiny. Bude to ještě pěkný kus cesty, ale má rád dobrodružství.