Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z vůle hada

 

Kapitola 7.

 

Setkání se zlem

 

„Vrchnímu zahradníkovi panu Ichtryzi. Jakýmkoliv způsobem zahladit stopy po nedáveném požáru.“

Kancelář knížete Bedwyra de Fior´deni

 

„Tajemníkovi panu Zafirahovi. Zkuste si to sám!“

Vrchní zahradník Ichtryz

 

„Amadeo, nemusíme zde čekat,“ zkouší to Elean. „Blízko je hostinec. Počkáme tam, až bránu otevřou.“ Neklidně sleduje Amadea. Neví, na co myslí a nahlédnout mu do hlavy nechce. Má pocit, že by chaos, který z něj cítí, ho pohltil. A možná se plete. Jak tu stojí, vypadá jako skála. Němá, stálá, čekající staletí na svou příležitost.

„Lhal jsi mi.“

„Nechtěl jsem. Nevěděl…“

„Nech toho. Mlč!“

Elean to vzdá. Nepřemluví ho, proto sedí v sedle Zafira a čeká se svou láskou, víc nemůže udělat. Ví, že ho musí doprovodit a bojí se toho, co se stane. Má strach, že se neudrží a zlo, které v něm doutná, ho spolkne. Má strach, že sejde ze stezky, kterou si vytyčil. Jak rád by tu měl Olivienu! Možná by mu dokázala poradit a Amadea utišit.

Čekají nehnutě dál. Mine poslední Hodina vody, přehoupne se do první Hodiny dřeva. Na hradbách stojí stráže a zvědavě se dívají na oba jezdce. Nechápou, proč tam stojí, ale světlo na ně nedosáhne a nikdo se nechce ptát, co tam dělají. Kdyby byli nějak důležití, prokázali by se glejty, ale ti dva jen nestihli vejít do města před uzavřením.

Daimón se dívá na bránu. Uvědomí si hodinu. Zahledí se do tváře Jiskrovce, který osvětluje oblohu. Není vidět měsíc, ani Temné oko. Vybaví si, jak se dozvěděl, že se narodil v Hodině železa. Buď prokletá ta Hodina! Nic dobrého mu nepřinesla a otec… Otec… nedokáže si to představit. Proč tam šel?! Proč on nedokázal jít se svými druhy na smrt? Měl si uvědomit, že to odnese jeho rodina. Ale tehdy byl zaslepen touhou žít. Pak přišli Lovci a on už jen dokázal myslet na to, jak jim utéct. Od útěku ho všechno odvádělo od toho, aby rozumně uvažoval. Jako by to nebyl on…

Sevře otěže pevněji do ruky.

Je to stále ještě on? Možná už Amadeo neexistuje, jenom Daimón. Možná ani on není, ale někdo cizí. Jak to je? Byl hlupák. Ne, vinu na smrti nenese nikdo jiný než on, ale zabije vraha svých přátel, známých i otce. Možná svým útěkem zavinil smrt otce, ale taky na tom má vinu i Athiea! Jak to mohla udělat? Je tak hodná… Byla… Opraví se.

„Amadeo, bude svítat.“ Odpovědí je mu mlčení. Na čele vyvstane vráska, když si všimne, že ruka  z otěže se přesunula na meč. Ne na jejich elefianský, ale na ten druhý, Meč živlů, Spasitel nebo Runový meč. Záleží, kdo o něm mluví. „Buď opatrný.“

„Opatrný? Ne!“ promluví poprvé od té doby, co mu nakázal, aby mlčel. „Zabiju ji a je mi jedno, zda zemřu nebo ne.“

Elean stiskne rty. Chce mu říct, že jeho život je zároveň jeho životem. Pak si uvědomí, že stále si dává za vinu smrt otce. Chce zemřít, odčinit tu vinu. Nepřemýšlí a nebude. Teď je plný žalu, který jim vládne a před očima má pouze pomstu. Bude mu po boku, aby nezapomněl a nezačal žít jenom ji. Musí ho zadržet, i kdyby měl obětovat všechno.

„Hej, můžete projet!“ Brána se pohne a pomalu se vytahuje nahoru. Vyrojí se stráže, které zaujmou svá místa. V dálce se objeví první prodavači, kteří přicházejí zpeněžit své výrobky na různá tržiště.

Amadeo pomalu vjede do města. Elean je tím překvapen. Měl za to, že divoce vjede a bude ujíždět hlava ne hlava. Zamrazí ho z toho. Jako by… Oddaloval, co musí udělat? Ne, to určitě ne, ale proč tak klidně, skoro lenivě? Nerozumí tomu, ale ví, co musí udělat. Následovat ho.

„Stíny?“ Daimón prohodí k Eleanovi, aniž by se obrátil.

„Ehm, ano.“

„Zabiju je, zničím, Eleane.“

„Já vím.“ Bude mu krýt záda. Proti Stínům moc toho neudělá, ale proti lidem jeho magie funguje velmi dobře a tentokrát nebude brát ohledy.

Musím pomalu, musím v klidu. Nikdo mě nesmí zadržet. Ovládej se. Už tam budeme. Nesmím na sebe upozornit. Nechci zabít další nevinné, myslí si Daimón, nic jiného v hlavě nemá. Meč položí před sebe a za pas, aby se snadno vytáhla, zastrčí dýku Stínů.

Dorazí k paláci. Zahledí se na komplex, který tak dobře zná. Sesedne. Elean to udělá po něm. Nechápe, co to dělá.

„Jedu za plukovníkem Astryhzem, důležité zprávy.“ Jak projede Elean je mu jedno.

„Jistě. Jméno?“

„Daimón.“

„Tak jeď.“

„Díky moc.“ Nasedne…

„Hej, ten yerv je s tebou?“

Daimón vztekle se otočí, ale v poslední chvílí s vypětím sil se ovládne. „Ano.“ Zřejmě něco v jeho postoji nebo hlase donutí stráž ho propustit.

„Tak jo, ale příště náhubek!“

„Omlouvám se, zapomněl jsem. Kakopo, ke mně! Nikde nepobíhej. Díky moc.“

Elean s pomoci magie proklouzne, jako by tam nebyl. Jede za Amadeem. Ví, kam míří. Už z dálky zahlédne pacienty, kteří čekají na Athieu. Daimón uváže koně ke kruhu a jde k vchodu.

„Hej! Byli jsme tu dřív!“ ozvou se nesouhlasně nemocní.

Daimón se otočí. Pomalu se usměje zlým úsměvem, až ti co jsou u něj, ustoupí. Vedle něho stojí Kakopo, který s rozchlípenými tesáky čeká na jakýkoliv pohyb. „Paní magistra dnes nebude ordinovat. Myslím, že byste měli přijít odpoledne. Vlastně nemusíte chodit vůbec.“ Otočí se a s rozmyslem vykopne dveře. Už má opatrnosti dost. Vytasí meč.

Zmrazený dav se dívá na vyvrácené dveře. Elean rychle uchopí Nitky a použije je na paměť přítomných. Snaží se vymazat to, co viděli. Jak spěchá, vymaže jim i pár dalších věcí z paměti, ale je mu to jedno, hlavně že se prostranství vylidní. Lehce, jako by nic nevážily, zvedne dveře a nasadí je.

„Paní magistro! Paní magistro!“ ozývá se po celém domě. Elean rychle vyšle větrné pátrače. Ti prohledávají dům.

„Amadeo, není tu!“

Daimón se ukáže. „Vím to. Kde může být? Chci to udělat, co nejdřív. Nechci čekat na noc.“

„Amadeo, co když její smrt bude pomstěna stejným způsobem jako u kněžny?“

Daimón se zastaví. „Myslíš?“

„Je to pravděpodobné.“

„Další hranice, další bolest, možná další otec, matka, sestra nebo bratr nebo taky celá rodina. Nevinní, kteří měli tu smůlu, že se ocitli na špatném místě. Nechci to. Spálím ji. Zmizí z povrchu zemského. Mohu to udělat. Je to jenom člověk. Ne, je to zlo. Proč ji zabila? Proč vlastně zabíjela, Eleane?“

„Netuším. Možná chtěla něco získat?“

„Co?“

„Možná trůn. Možná se chtěla stát kněžnou, nevím sám.“

„Moc, tak kvůli tomu muselo zahynout tolik lidi? Asi ano. Vyšli pátrače!“ Nežádá ho, přikazuje. Ovlivněný Elean to udělá. Dívají se na sebe. Elean utrápeně, Daimón chladně, s nezájmem.

Větrní psi se objeví skoro okamžitě s potřebnou informací. „Je v druhém domě. Tam jsem ji objevil minule.“

„Půjdeme.“ Nechá Argése přivázaného, jenže ten divoce škubne otěžemi. Elean se k němu otočí, odváže ho.

„Chci být s ním. Musím mládě chránit, pane,“ ozve se v jeho mysli jasná myšlenka.

„Mládě? Chránit?“

„Ano. Tak poručila paní Lachésis. Patří do stáda a my máme své vlastní zákony. Ty musí dodržovat. Tak je to dáno. Je v nebezpečí. Vím to.“

„Děkuji.“ Nerozumí tomu, jak mohli získat tak velkou inteligencí? Jistě měli své myšlenky, ale jednoduché, nic složitého. Mohli se s nimi domluvit, jenže tohle byl smysluplný rozhovor. Bude muset zjistit o této záhadě víc.

Argés si odfrkne. Jde za jedním z jejich stáda. Mládě. Paní Lachésis to vystihla správně. Ne, mládětem už není, jen ještě nepochopil svět. Musí na něj dávat pozor. Od jeho odjezdu mnoho pochopil, hodně viděl. Musí dorazit ke svému stádu a všechno vyprávět, ale nemůže se tam objevit bez Daimóna. On je zachrání a změní jejich osud, věří tomu, i paní Lachésis to řekla.

Daimón zatím kráčí k domu, kde by měla být Athiea. Už z dálky zahlédne dva vojáky. Poznává je. Jednotka Hada. Co ti zde dělají, když mají na hlídání jinou oblast? Je mu to jedno. Přišel sem pro jedno.

„Hele, jsme… U Oka, to je Astryhze?!“

„Cože? Jednotka… Havranů?“

„Jo, jenže všichni zemřeli. Kdo jsi?“

Astryhze se na ně zadívá. Je mu to jedno, ale přece jenom by nerad měl zde svědky. „Já? Nikdo. Jdu za paní Athieou. Je přítomná?“

„Hele, byli jsme tu dřív!“ vyhrkne ten se zafačovanou rukou. „Vypadni, nebo se postav do fronty!“ Ukáže za druhého muže.

Daimón se na ně zadívá lítostivě, potom přikývne. „Počkám.“

Elean, který se za ním zastaví, je v šoku. Proč chce počkat? Netoužil po pomstě, pak mu to dojde. Jen tím čekáním přiživuje svoji pomstu. Kam ho to až zavede?

„Netušil jsem, že paní magistra ordinuje i tady.“

„My taky ne, ale kapitán nás poslal sem, že zde je méně lidí a bude to rychlejší.“ Daimón se syčivě nadechne. Pomalu vytasí meč. „Hej, počkej, my to tak nemysleli, Klidně běž.“ Poodstoupí, jak se necítí na nějakou bitku.

Elean se do toho vmísí. „Být vámi, odešel bych a vyhledal jiného magistra. Myslím, že paní Athiea bude velmi zaneprázdněná.“ Trpce uchopí Nitky mezi prsty a vymaže jim vzpomínku dnešní ráno a pošle je pryč s příkazem se nechat ošetřit jinde, ale tím neskončí a postaví nad domem ochrannou bariéru tvořenou Nitkami. Ví, že neexistuje nic silnějšího a nikdo by ji neměl být schopen projít nebo objevit, kromě Dračích pánů. Kolem nich a nad nimi se rozprostírá neviditelná zlatavá kupole.

„Amadeo, ochranu neudržím dlouho.“ To kouzlo stvořili Dračí pánové, jenže na rozdíl od svých sluhů ji mohli udržovat do nekonečna. Argés se postaví vedle něho. Dívá se na dveře, kterými vešel Daimón. Najednou se za ním vypraví právě Kakopo.

„Já vím. Děkuji. Eleane… Nic.“ Vstoupí dovnitř. V ruce má připravený meč. Rád by věděl, kde se nachází, ale to nedokáže, proto… „Kakopo?“

Kakopo  stojí u jedněch dveří. Hravé zvíře, které miluje skákání, zmizelo. Místo něj je tu šelma upnutá k jedinému cíli – najít, zabít.

„Tam?“ Otevře. Kakopo se stáhne, ale stále připravený vyrazit. Cítí, že uvnitř není bezpečno. Nechce tam, jenže zvědavost, která jim byla dána, ho tam žene.

Daimón vejde dovnitř.

„Ví… Kdo jsi?“

„Daimón, paní Athieo. Ošetřovala jste mě.“

„Neznám tě! Vypadni! Nikdo sem nesmí vejít.“

Daimón se rozhlédne po místnosti. Všude jsou flakónky, hmoždíře, paličky, džbánečky a samozřejmě rostliny. Nakonec uvidí malý černý strom, který mu vyrazí dech. Smrt.

„Vypadni!“ zařve Athiea.

„Ne,“ řekne pevně. Najednou chce to vědět. Chce vědět, proč museli zemřít jeho přátelé, neznámí lidé a jeho otec. „Proč musel zemřít můj otec, proč všichni? Proč jste zabila kněžnu?“ Vyptává se klidně, jako by ještě před chvíli nebyl na hranici ovládání.

Athiea ztuhne, pak se ji na dokonalých rtech objeví krutý úsměv. „Ach tak. Zaniklá jednotka Havranů. Tak mi přece jen někdo unikl. Ty. No, ne nadlouho. Proč bych ti to měla říkat?“ Otočí se a hodí nějaký flakónek. Na podlaze se rozlije zvláštní tekutina, která se rychle odpařuje. Výpary obalí Athieu jako druhá kůže. Zasměje se. Bláznivě a zároveň chladně.

Daimóna smích sevře do kleští. Nechápe, pak zpozorní. Nasaje do sebe pach. Už ho jednou cítil. V tom srubu, kam se zraněný dopotácel po bitvě v jeskyni. Ten pach je cítit ze Stínů.

„Kde je?“ Krásné rysy ji pokroutí zlo, z očí sálá nenávist.

Daimón na ní se zvědavě zadívá. Nějak nechápe, proč se ptá po Třetím. Měla by se ho bát, jenže strach nemá.

 

„Eleane!“ zvolá už z dálky Aidan.

„Stůj! Nepřibližuj se!“ zvolá Elean pracně. „Jinak tě to zabije!“

„Ale…“ Zastaví se s nataženou nohou a pak ji stáhne k sobě. Stojí v pozoru a bojí se pohnout byť o kousek.

„Věř mi! Ani krok dál!“ varuje ho. Bariéra mu pomalu, ale jistě odčerpává síly. Musí vydržet pro jeho dobro, pro své i těch mizerných lidí, co nestojí ani za jeden úder srdce.

„Dobrá. Athiea je uvnitř. Podařilo se mi zjistit, že experimentuje jak s jedy, tak hlavně s narkotiky. Snažil jsem se od ní držet dál, ale poslední dobou se mi zdá, že připravuje něco většího. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co to je.“

„Dobře. Hlídej, ať sem nikdo nechodí.“

„Eleane, Amadeo je uvnitř?“ zeptá se Aidan.

„Ano. Je.“

Aidan přikývne. Elean vypadá na pokraji zhroucení, i když netuší proč. Vedle něho stojí sssertanský kůň. Nikdy je neviděl, ale musí to být on.

 

„Venku.“

„Chápu, neměl odvahu se mi postavit, tak poslal za sebe poskoka, zmije fialová. No je čas zemřít, strážný z jednotky Havranů. Chybíš ostatním. Možná proto duše odporují šepotu. Vezměte si ho!“ Před Athieou se zhmotní Stíny.

 Daimón zřetelně vidí ženu a muže s černou aurou kolem těla. Je čas na boj. Už není místo na slova, na nic. Napřáhne před sebe meč.

„Nic nám nemůže ublížit,“ ozve se ševelení.

 Ví, že přichází od Stínu, přestože neotevřeli ústa. „Omyl. Meč živlů může,“ oznámí jim skoro vesele, i když do smíchu mu skutečně není.

„Jen na chvilku nás zažene!“ posmívá se jeden ze Stínů.

„Počkejte! Říkali jste…“

„Nikdy nevěř druhým. Ne, Stínům, Athieo!“ poučí ji studeně Daimón. Mávne mečem. Runy se zaktivují. „Oheň!“ V představě přesně zformuluje, jak má vypadat. Oheň se Stínů sotva dotkne, projde a místnosti se ozve zvuk tříštícího skla, sykot, praskot.

„Ne! Ne!“ zařve nepříčetně Athiea. Holýma rukama se snaží zachránit, co se dá, ale tekutiny, prášky ji unikají mezi prsty. Za chvilku místo rukou má dva zakrvavené, od kyselin ohořelé, pahýly. Otočí se k Amadeovi.

Ten se pochmurně usměje, vyšle oheň, který Athieu pohltí, ale nic ji neudělá, jelikož ji obklopily Stíny.

„Moje ruce, moje ruce! Cos mi to udělal?!“ Nevěřícně k němu vztahuje pahýly.

„Já? Jednotka Havranů, Vnitřní strážné, kuchyň, pokojské, dvorní dámy, kněžna Anahita a jednoroční dítě,“ vyjmenovává a vypouští všechno co má. Místnost se ponoří do jedovatých výparů. Daimónovi se začne točit hlava. Uvědomí si, jak to na něj působí. Musí ji zabít, ale nejdřív musí zabít Stíny, které ji chrání svým vlastním tělem a jako ochrana jsou perfektní.

Spustí meč a vytáhne dýku zpoza opasku. Potěžká ji. Dobře ví, že není uzpůsobená k vrhu, přesto to zkusí a hodí ji.

Stín se postaví proti letícímu předmětu, když ucítí palčivou bolest. Začne do sebe natahovat okolí včetně sama sebe.

„Ne! Dýka!“ zavřeští. „Pomoc!“ zakřičí zoufale.

Daimón pozoruje, jak se smršťuje, až je jen malá kulička. Rychle si zacloní obličej před tím, co má přijít. Místnost vybuchne v pocitech nenávistí, zloby hořkostí a nenaplněné lásky.

„Cos to…,“ nedořekne další Stín a vrhne se proti nepříteli. Už nechrání Athieu, už není nejdůležitější.

To už Daimón obrovským skokem se vrhne k dýce. Lapí ji v posledním okamžiku. Stín se na něj vrhne, to už Daimón leží na zádech a v rukou zoufale drží dýku. Zabodne ji do těla. Chce se odvalit, jenže nejde to. Pustí dýku, přesto se stále nemůže zpod Stínu dostat.

 „Pamatuj, ten kdo leží na zemi, prohrává! Musíš vždy stát, i kdyby ses měl opřít o meč! Vítěz je ten, kdo stojí, ne ten kdo se válí po zemi.“

Slyší zřetelně svého učitele, jak se mu posmívá, že leží na zemi. Nesnášel to! Nesnáší to i nyní! „Serenine, ty parchante!“ zavrčí a skutečně se opře o meč jak o hůl. Cítí, že je opět při smyslech. Už je skoro zpod Stínu pryč, když ho obklopí taková nenávist, že ho to ovládne. Opět si vybaví hodiny v žaláři, pach z hranice a Olivieniny oči, když mu říkala, že jeho otec šel na hranici místo něho. Vyskočí a začne do všeho mlátit. Vysílá jednu vlnu ohně, vody, větru za druhou. Co zapálí, to vzápětí uhasí vodou, aby ve stejný moment to rozmetal pomoci větru.

„Néééééé!“ ječí Athiea, kterou všechny útoky míjejí. Ignoruje vše kolem sebe, kromě sebe samotné. Nemůže uvěřit, že její plány nevyšly. Šíleným zrakem se dívá na mrtvé ruce. „Moje moje rucéé!“ zaječí opět a s obnovenou sílou se vrhne proti Daimónovi. Ten vycítí pohyb, napřáhne meč, jak ho tomu Serenin a předtím Aidan naučil. Automaticky, jak byl naučen za dlouhých hodin šermu.

Ticho, jekot ustane. Místnosti zní jen slabý sykot tekutin, které se mísí do jedné velké bublající louže. Kakopo nahlédne do místnosti a se staženým ocasem a sklopenýma ušima uteče. Nelíbí se mu, co tam viděl.

„Mrtvá,“ řekne pochmurně Daimón, kterého to vzpamatovalo. Vytáhne z ní meč. Tělo se zhroutí mezi její milované flakónky s omamnými látkami a jedy. Rozhlédne se kolem a potom mávne mečem. Červenozlatá runa se rozhoří. „Oheň!“ Špička meče vyšle ohnivou kouli, která pohltí místnost do svého objetí. Daimón vyběhne ven na jasné slunce.

„Je konec.“ Posadí se na zem. S rukou pod bradou se dívá na oheň, který probleskuje a pomalu se šíří. Nevzrušuje ho to, jako když hořel kněžnin pavilón. „Zapálil jsem to tam,“ řekne krapet zbytečně.

V tu chvíli Elean přestane svírat Nitky. Zlatý neviditelný deštník se ztratí. Daimón se trochu natočí a dívá se, jak vzplane střecha. Zvedne se, mávne mečem. Modro zelená runa se rozzáří. V mysli vytvoří mohutnou vlnu. Ta zalije dům a skoro okamžitě uhasí oheň. Zastrčí meč do pochvy.

„Půjdeme?“

„Ano.“

„Eleane! To je…“

„Už se můžeš pohnout. Athiea je mrtvá?“ optá se krapet zbytečně, ale je to spíš kvůli Aidanovi než sobě.

„Je. Už nikdy nepřivolá na svět nestvůry. Eleane, musím něco udělat… Musím, nevím co. V jejím příbytku byl malý černý strom.“

„Cože?!“

„Nevím, zda ho oheň pohltil, i když mi něco říká, že ne. Roste zde nový strom, nebo budou dva stromy? Jeden místo kněžnina pavilónu, druhý tady v tomto domě? I když Fiora je velká. Konečně duše nebudou muset bloudit a hledat cestu k Zemi mrtvých. Kam asi museli jít, jen aby mohli projít?“ zeptá se s pohledem na ohořelý dům. Udělá se mu zle, jak si vybaví jiné spáleniště. Zapotácí se a opře se o Argése. Zadívá se směrem, kde hořela hranice a kde měl zahynout. Místo toho jeho otec… Omámeně vydá se tím směrem. Argés s Daimónovou rukou na krku, jde neklidně vedle něj.

„Co se…“

„Teď ne, Aidane. Musíme ho ochránit.“

„Od čeho?“

Elean se smutně pousměje. V srdci cítí neklid. Jako by se Argésovy pocity přenesly i na něj. „Před ním samotným. Právě zabil někoho, koho obdivoval, kdo zabil nejen jeho přátele, ale i otce.“

„Chápu.“ Jdou za ním jako stíny. Elean s aktivovanými Nitkami odstraňuje Amadeovi z cesty lidi. Maže jakoukoliv vzpomínky na jejich průvod.

Daimón dorazí k vězení. Otočí se. Zalijí ho teskné vzpomínky. Musí odtud pryč, jinak se udusí. Z každého kouta se na něj valí tolik vzpomínek, až ho to zahlcuje. Ale než odtud navždy odejde, musí navštívit jedno místo. To místo ho k sobě přitahuje. Nemůže nic dělat než se podívat, kde měl skončit svůj život. Otče! Proč?! Já… Má vina! Neměl utíkat! Měl zůstat s ostatními. Nejraději by si vrazil meč do prsou, aby tohle ukončil.

Dojde k navždy černému kruhu. V tu chvíli netuší, že knížecí služebnicí se snaží zakrýt toto místo novou trávou, ale místo vzdoruje jejich úpravám a zůstává jako memento hrůzné noci. Jako by kníže měl vidět na zákon, který měl přehlušit jeho žal nad ztrátou manželky.

Daimónova noha se dotkne spáleniště. Strne, klesne, zvedne oči k obloze a zmučeně vykřikne, jako by chtěl ze sebe dostat srdce a vyslat je k Vůli hvězd. Kolem něj se otáčí jako zlatá silná nit pouto vytvořené přátelstvím. Dívá se do zamračených tváří svých přátel, ale hledá jen tu jednu.

„Co se…“ nedořekne Aidan, když ho zarazí vztyčená ruka.

„Později. Je tu chladno. Och snad… To je děsivé,“ šeptá si pro sebe Elean.

„Myslel jsem…Yvaine, Pirasi,  Rane, Rivene… Vy… Kapitáne Suryo!“ Zvedne se do pozoru. „Strážný Astryhze se hlásí do služby. Vaše příkazy, kapitáne?“

„Výborně, strážný. Splnil jsi, co jsi slíbil? Je náš vrah potrestaný?“

„Ano.“

„Skvělé. Bránili jsme se, i když spousta z nás odešla. Strážili jsme ostatní, jenže bylo nás málo a pochyby o nás samotných nás zaplavovaly. Proč?“

„Stíny?“

„Ano. I my je tak pojmenovali. Přicházely sem ke kruhu, našeptávaly, zlobily se, že nás není více. Chtěly nás za každou cenu. Některé jsme neuhlídali. Tolik nenávisti, zloby, smutku jsem nikdy necítil. Proč?“

„Nevím. Zjistím to. Můj…“

„Odcházíme, jak jsme po tom toužili. Vedl sis dobře, strážný Astryhzi,“ sklouzne pochvala z kapitánových rtů. „Je čas na odchod. Havrani, pozor!“

„Ano, kapitáne! Konečně!“ Zadívají se směrem, kde tuší bránu na Stezky.

„Proč jste tu zůstali?!“ vykřikne Daimón. Nechápe, proč neodešli v klidu na Stezky a jimi dál do Země mrtvých.

„Ony nás lovily, zaháněly nás sem nazpátek. Neměli jsme na výběr. Teď můžeme odejít v klidu?“ optá se pro jistotu kapitán. Usmívá se, přestože ještě před chvilkou byla jeho tvář zbrázděná starostmi.

„Ano, můžete.“ Vkročí doprostřed spáleniště. Otřese se, když se na něj navalí pocity smutku, bolu, ale i lásky, a především nenávistí a zloby vůči těm, kteří je sem přivedli.

„Už bylo dost věznění. Jednotko nástup! Dvojřad! Chybí někdo?“ Začne vyjmenovávat jména. Strážní po přihlášení se řadí k odchodu. Najednou z jeho úst zazní „Astryhze!“

„Zde,“ odpoví starší hlas a zařadí se do dvojstupu.

„Tati!“ Nepoznává ho v uniformě strážných, ale drží se jako mladík.

„Amadeo. Konečně odejdu, jsem tak rád. Přežil jsi?“

„Ano. Jsem v pořádku. Tati, ty…“

„Tak jak mě můžeš vidět?“

„Potkalo mě mnoho věcí. Proč jsi… Proč jsi sem šel?!“ vykřikne zmučeně.

„Protože rodiče nemají přežít děti a já chci opět vidět Rianu. Určitě mě tam čeká. Oliviena měla pravdu. Amadeo, řekni, našel sis nějakou dívku? Jaká je? Popiš mi ji, abych ji mohl popsat Riannině.“

„Není to dívka, promiň mi to, otče, ale je dokonalý. Jeho světlé vlasy září, jako by je líbaly měsíční paprsky a jeho oči jsou zelené jak nejhlubší lesy, a když se jich dotknou sluneční paprsky září jak světle zelený mech. Nemá jedinou špatnou vlastnost. Miluji ho celou svou duši. Je mým dechem. Nevím, jak bych ho lépe vystihl.“

Ormazadova tvář se stále víc a víc rozzařuje. Je šťastný, že se konečně zamiloval a podle jeho slov je jeho láska opětována. To jediné mu dělalo starost. „Jsem rád. Přítomen!“

„Odchod!“ zavelí kapitán Suryo.

„Tati!“

Daimón nechápavě se dívá, jak jednotka Havranů vykročí jako jediný muž. Jako poslední jde jeho otec stejně pružným krokem jako jeho přátelé. Je hrdý a zároveň mu to trhá srdce. Vrhne se k němu, chce se ho dotknout, obejmout, ještě něco říct, poděkovat mu, ale jednotka, jakmile vyjde z kruhu, ztrácí se. Kolem sebe vidí další, které poznává z kuchyně, služebné. Ve vyčerpaných tváří zřetelně čte úlevu, že mohou opustit toto místo.

„Ne!“ Vrhne se směrem, kterým odcházejí. Najednou narazí do statného těla. Argés pohodí hlavou tak, že Daimón kus odletí. Vztekle se proti koni rozežene, ale opět narazí na hradbu síly, kterou neumí překonat. Ve vzteku, zármutku vytasí meč, zvedne ho proti svému příteli a chce ho použít, když meč klesne a Daimón se zhroutí. Leží a svíjí se. Argés k němu přijde, lehne si z jedné strany. Z druhé strany se k němu přitiskne Kakopo.

„Jed,“ zašeptá Elean. Přesměruje Nitky na jeho léčení a v duchu jako tolikrát předtím úpí, že se raději nevěnoval léčitelským schopnostem.

„Co se děje?“ optá se rázně kapitán. „Mohu nějak pomoci?“

„Vůz. Amadeo je otrávený.“

„Jasně!“ rozeběhne se směrem k stájím. Ví, že tam najde přesně, co potřebuje.

„Hej, co… Kapitáne Estryhzi? Kradete mi koně!“ ozve se drsný hlas.

„No jo, vůz bez koně by nejel.“

„Nic nedám!“

„Stane, sklapni a někdy pochop, že člověk je důležitější než kůň. Naval mi ho!“ Vytasí meč.

„Člověk důležitější? Ty ses asi zbláznil! Nic ti nedám! Vůz si vezmi, koně ne!“ Vycení zuby, vezme od pasu bič a rozvine ho do dvoumetrové délky. Práskne jim. Mezi stájemi se ozve hlasitý zvuk. Někteří koně se polekají.

„Vylekal jsi mi koně. To se nedopouští.“

„U Oka, jde o Amadea.“

„To je mi fuk.“

„Astryhze,“ dodá. Nechce se mu se Stanem bojovat, protože by to trvalo dlouho a podle toho, jak se Elean tvářil, potom moc času nemají.

„Cože?“

„Přežil, místo něho… Jeho otec,“ nakonec řekne.

„U Temného, proč jsi to neřekl hned.“ Sám zapřáhne dva statné hnědáky do vozu a sedne na kozlík. Aidan jen tak stihne se k němu vyhoupnout a na dláždění se ozvou zvuky kol. Za chvilku jsou u spáleniště. Přemístí Amadea do vozu. Stan zavrtí nevěřícně hlavou. Vypadá jinak. Ten, kterého znal, byl příjemný mladík, tohle je mladý zjizvený vlk. „Kam?“

„Ke mně!“

„Ne, ke Genovi.“

„Mistr jedu?“ optá se pro jistotu Stan. „To není…“

„Jeď!“ vykřikne místo Eleana Aidan. Neklidně se dívá na Eleana s Amadeem. Jejich pozice je dost zvláštní. Amadeo leží a nad ním s roztaženýma rukama Elean. Za vozem kluše Argés, Kakopo, který pozná, že není tak rychlý jako vůz, se odrazí, přistane na zdi a skončí v přemetu na voze. Vůz se pod jeho dopadem otřese.

„Yerv?“ ujistí se Stan koutkem oka, co otřáslo vozem.

„No jo.“

„Drahá hračka.“ Pokyne strážím. „Vjó Prici, Penny! Jeďte jak o život!“ zavelí a skutečně to vypadá, že vůz jede rychleji. Elean se stisknutými rty kontroluje Amadeův život a zároveň se snaží, aby z vozu nevypadli. Aidan s vytřeštěnýma očima neklidně sleduje cestu. Nakonec raději zavře oči, aby neviděl mrtvoly, které za sebou nechávají. Opravdu, pro Stana je lidský život prach.

„Hej, jsme tady!“

„Stane, jestli mě někdy budeš chtít svézt, odmítnu to.“

„Měl bys být rád, že jsem se k tomu uvolil. Odporná ulice,“ dá najevo svůj názor.

Aidan se rozhlédne. Klasická křivolaká ulička se spoustou domů namáčknutými na sobě. Všechny jsou označeny vývěsními štíty různých povolání od těch počestných, až po šarlatánské. Genův dům je jeden z největších. Ozve se zasténání, což Aidana probere. Na nejistých nohách seskočí z vozu. Opravdu jízdu se Stanem raději už nikdy neabsolvuje. Zabuší na dveře.

„Jed nebo protijed?“

„U Temného oka, pusť nás dovnitř!“

„Pacienty nepřijímám.“

„Jde o jed zmije královské!“ houkne z vozu Elean.

„Ó, to je jiné! Sem s ním! Je mrtvý? Máte svolení rodiny k pitvě?“

„Zabijte ho,“ zabručí Aidan. Stan se začne řechtat.

„Ještě ne!“

„Ještě lepší!“ houkne nadšeně Gen. „Račte dál! To je můj malý útulný dům, prosím, ničeho se nedotýkejte…,“ v posledním okamžiku zachytí velkou láhev, „a o nic nezavaďte! Jsou to jedy“ upozorní je zamračeně. Vede je dovnitř. Světlo je tu jako ve dne.

„Tady!“ Ukáže na postel v místnosti, kde jsou ještě další tři, neobsazená. „Pacienti odešli na krchov.“ Rychle ho prozkoumá. „Žije, škoda. Bude to těžší, ale zmijí královskou neznám.“

Elan mlčí, vezme lahvičku z Amadeovy kapsy a nalije…

„Protijed!“ Gen nadšeně mu ji začne rvát z ruky.

„Aidane, odkliď ho!“

Aidan se usměje, vytasí dýku a rozpřáhne se směrem k zátylku. Bezvládné tělo nechá spadnout na zem, aniž by se je snažil zachytit. „Konečně ticho. Už jsem myslel, že ho zabiju. Potřebuješ mě tu?“

„Ne, ale když tak odpoledne přijď.“

„Co se tam stalo?“

„Jen mohu hádat, ale myslím, že všichni co zemřeli, tam ještě byli.“

„Nechápu.“

„Jejich duše neodešly do Země mrtvých. Zůstaly tam.“

„U Oka, to je nestvůrné.“

„Ano. Athiea slíbila svým spřežencům jejich duše a Stíny je držely v tom kruhu. Myslím si to, i když budeme vědět víc, až se Amadeo probudí.“ Něžně ho pohladí po vlasech, sklouzne na tvář. Aidanovi je krapet trapně.

„Přijdu. Měl jsem být doma a řeknu Stanovi, že může odjet.“

„Aidane, děkuji.“

„Není za co. Pomohl jsi mi taky. Jsem rád, že je mrtvá. Trochu se bojím, aby tohle neskončilo, jak začalo. Planoucí hranicí. Přece jenom Athiea patřila do knížecí rodiny.“

„Kdyby ano, postarám se o to. Zkus zjistit něco víc.“

„Jistě.“ Odvleče Gena z místnosti a ponechá je o samotě.

„Amadeo, lásko, prosím, neodcházej. Teď ne a nikdy. Zůstaň se mnou. Miluji tě.“ Položí si hlavu na jeho hruď a nechá ji tam. Amadeo pohne nevědomky rukou a položí ji na světlé vlasy. Elean uklidněn usne i v této nepohodlné pozici.

 

Aidan si venku přetře obličej. Po tom všem se cítí jako stařec.

„Naskoč si,“ řekne suše Stan.

„Ani…“

„Řekl jsem, naskoč.“ Aidan pozná, že nemá na výběr. Opravdu, po boji se Stanem, nijak netouží. Vyhoupne se na kozlík. Stan jen mlaskne a koně se pohnou kupředu. „Teď mi všechno řekni.“

„Nemám…“

„To si strč do prdele a zapal. Tak čekám!“ Pohlédne na ně. Pak se otočí k domu mistra jedu Gena. Povzdechne si. Toho koně chce mít ve stájích. Hýčkal by ho. Jen by ho zajímalo, co je to za rasu. Rozhodně musí ho prozkoumat. „Můžeš začít, kdo je ten hezkej chlap, jak se tu objevil Amadeo a co je zač ten kůň.“

Aidan se málem že nerozesměje. Už je mu jasné, proč na něj čekal. Za jiných okolností by už byl dávno v prachu. „Elean, Třetí nejvyšší astrolog.“ Čeká, jaký to na Stana udělá dojem, ten jen pokrčí rameny. No jo, kdyby řekl, že to je létající kůň, zřejmě by projevil větší znalost a nadšení. „Amadeo uprchl.“

„Myslel jsem… Kdo tedy byl ten poslední strážný?“

„Jeho otec.“

„Do prdele, to je hnus.“

„Jo. Moc toho nevím, ale za vraždou kněžny…“

„Ano?“

Aidan se odmlčí. Má mu to říct? Elean o tom nic neříkal.

„Zásadně si povídám jen s koňmi. To jsou mlčenlivé bytosti. Moc klepů neroznesou.“

„Athiea de Fior´deni.“

Stan je ticho. Tohle nečekal. Ptát se na důvod asi bude zbytečné. Měl pravdu, lépe zůstat u koní. I jeho otec to říkával. „Koně tě nezradí a jsou mlčenliví. Nemusíš jim nic vysvětlovat. Lidi jsou moc komplikovaní. Včetně tvé matky.“

„Ten kůň – netuším.“

„Chci…“

„To ses obrátil na špatného člověka.“

„Tak dobrá. Tady bydlíš, že?“

„Na to, že mluvíš jenom s koňmi, máš skvělé informace.“ Seskočí dolů a popleská hnědáka po pleci.

Stan se zasměje. „Kdo řekl, že koně jsou mlčenliví?“ Mlaskne. Vůz se rozjede. Aidan si přetře oči. Vzápětí si uvědomí, že se v jeho domě něco děje. Vejde dovnitř. „Olivieno?“

„Aidane, kde jsou?“

„U Gena a Stan odjel. Dovedu tě tam.“

„Děkuji. Hermi!“ zakřičí na celé kolo. Z kuchyně vyběhne dívka s copy okolo hlavy.

„Ano, paní?“

„Odjíždíme. Jestli ho otráví, potom bude mít co dělat se mnou.“ Hermi vyjde ven. Zajde za roh a vyjede s vozíkem pro dvě. Zkušenou rukou vede světlou kobylku. Aidan s nimi dvěma se sotva do něj vejde. Nechá se vést do pokřivené uličky.

Aidan zabuší, když si vybaví, že Gen je zřejmě v bezvědomí. Už chce rozrazit dveře, když ty se otevřou.

„Bába! Dvě báby! Smolný den!“ zařve Gen s hadrem na čele a uhne se. Už chce zabouchnout dveře, když Aidan tam pohotově strčí nohu ve vysoké botě. „U Oka, vypadněte!“

„Hej, to jsem já!“

„To je mi fuk! Takhle se mi odvděčujete za ochranu? Ach jo, tak rychle vlezte sem. Nepotřebuji, aby všichni věděli, že sem dochází báby.“ Zamračeně se rozhlédne po uličce. „Hej, ten vůz musí zmizet. Je nápadný jako kost v oku!“

„Za chvilku přijedu, paní.“

„Dobře, Hermi. Doveď mě za nimi.“

„Fuj, bába! To mám za svou dobrotu. Tak jo, tamhle jsou.“

„Máte pěkně zařízený dům.“ Najednou čapne po flaštičce. Zakrouží jí. Zelenkavá tekutina ztmavne. Gen jen vyhekne, když dostane lepáka, že by to porazilo yerva.

„To je jen…“

„Jen co? Chceš mě oklamat? Mám to nahlásit Sítu, že prodáváš potratové jedy?“

Gen se zamračí, vyrve jí lahvičku z ruky. Rázně ji postaví k ostatním. „Je o to zájem. A pak mám tady někoho, na kom ti záleží. Já jsem tu mistrem jedu, bábo, ne ty!“ cedí mezi zuby. Dopálilo ho to. „Přišli za mnou ne za tebou!“ prohlásí důležitě.

Oba dva proti sobě stojí, když Aidan odkašle. „No víte…“

„Ticho!“

„Máme tu nemocného,“ dořekne jako by se nechumelilo. „Moje postavení ve městě mě opravňuje sjednávat pořádek, tak přikazují. Klid. Tebe, Gene, nikdo nebude nikam hnát. Olivieno, umoudří se. Vás oba Amadeo potřebuje. Gene, tvoje znalosti, Olivieno, od tebe tvou moudrost. Pokud vím, právě se dozvěděl, že ztratil otce. Takže začněte spolupracovat.“ Snad nechci nějak moc, zděsí se, když vidí jejich pohledy. Kdyby mohli, utopili by se navzájem ve džberu vody a jeho by tam hodili taky.

„S tímhle?! S touhle?! Jedině přes mou mrtvolu!“ Oba ukazují ne sebe.

Tak tohle bude daleko těžší, povzdechne si Aidan. Začne ho bolet hlava už jenom z jejich postoje.

Klepot. Gen si nasadí železnou přilbu. Už se mu stalo, že dostal od rozzuřeného zákazníka přes palici.  Po prvních dvou úderech si dal vyrobit tuhle šikovnou věcičku. Od té doby má jeho hlava klid.

„Tohle zaměstnání asi není nijak klidné,“ prohodí Aidan pobaveně, ale i v šoku.

Oliviena si odfrkne. „A divíš se? Prodává na obě strany.“

„Potřebuji něco spolehlivého,“ zaslechnou.

„Jindy, počkejte!“ odsekne mrzutě Gen, že právě přišel o obchod. „Ehm, kdy vypadnete?“ Aidan se pomalu usměje. „Ach jo. Příští týden nebo snad to spěchá?“ otočí se k zákazníkovi.

„Co? Ehm ne to né! Jen… Za týden.“

Gen si sundá přilbu. Odfrkne si. Nějaký amatér, který se rozhodl otrávit svou tchýni. Přijde domu a u večeře zjistí, že zas není tak špatná. Manželky se tolik netráví. Měl si holt připlatit u astrologa a optat se na tchýni. Lakomci a pak aby on řešil jejich rodinné problémy.

„Hele, vypadněte. Máte na to dvě hodiny. Kazíte mi obchody.“

„Gene, mistře, já ti je nekazím a pak jen na mně záleží, zda tvůj obchod bude nadále prosperovat. Takže já jsem tu pán domu a ty budeš poslouchat.“

Gen přivře oči. Pochopí, že ho fakt mají v hrsti. Ta bába kvůli tomu potratovému jedu a tenhle, u Oka, jak se  jich zbavit? Pak se v duchu ušklíbne. Nač tu má tolik jedu, že by otrávil Fioru. Jednoduše pár kapek do vo…

„Jídlo raději budu donášet. Tady bych se bála, že už nevstanu.“

Gen poklesne na mysli, potom si vzpomene na další jedy, které fungují stejně dobře jako ty konzumní. Má tu pár dotykových látek nebo prchavých, ty budou taky fungovat, možná ještě lépe.

„Jak chceš,“ svolí Aidan. „Půjdeme se na ně podívat.“

„Jdu taky,“ zamumlá Gen ještě naježený, že musí spolupracovat s bábou. Ve skutečnosti proti nim nic nemá, ale to co představují, Síto království, to mu pije krev hodně dlouho. „Jsem mistr jedu.“

„Jestli odsud neodejde po svých, potom tě vynesu v zubech já,“ spustí Oliviena.

„Rovnou do Díry,“ přidá se Aidan.

„Hele, vy jste za mnou přišli. Já se o to neprosil. Co to je?“ Otočí se ke dveřím, které se rozechvěly pod úderem. I Oliviena s Aidanem jsou překvapeni.

„Zákazník?“

„To asi…“ Že by to byla armáda s beranidlem? Po jistých pokusech se sem dostat, nechal si udělat dveře na zakázku ze silného východního dřeva. Možná neměl těm vojákům ten jed prodávat. Co když nebyl určený pro velitelova psa, ale pro velitele a dotyčný přežil?

Aidan udělá krok, když v ten moment dveře povolí. Všem třem poklesne brada, když vidí šedý zadek s dlouhým ocasem. Argés se otočí hlavou dovnitř. A udělá krok dovnitř.

„Zadržte ho!“ zařve Gen, ale Argés jen pohodí hlavou. Natočí hlavu, nozdry rozšířené. „U živlů, ať nic neshodí!“

V tu chvíli dovnitř vletí Kakopo, který už drahnou dobu skákal po střechách, aby se mohl dostat do domu, kde zmizel muž, za kterým se vydal na Cestu. Konečně je uvnitř a v klidu skočí na stůl s miskami. Gen s hrůzou v očích po nich skočí.

„Roušky!“ zařve, když uvidí, že jeho snaha byla nejen zbytečná, ale dokonce on sám něco shodil. „Věšák!“ Sám se zadrženým dechem se k němu vrhne. Aidan s Olivienou v pudu sebezáchovy za ním. Třenice zmizely, jen zůstala čirá hrůza, jak se ochránit před smrti.

Argés netečně kráčí k místnosti, odkud cítí Daimóna. Díky hluku se probudí Elean. Nejraději by zůstal s Daimónem, jenže ten hluk je opravdu šílený.

„Díky ti Vůle hvězd,“ zašeptá Gen s rouškou přes ústa a nos. Pokyne Olivieně a Aidanovi. Ukazuje na jedny dveře. Vyrazí k nim, starajíc se, aby do něčeho nešlápli, ale dobře to nejde a na podrážkách ulpívá všechno možné.

Argés dojde ke dveřím. Uvažuje, jak je otevřít. Už se chce se otočit a vyhodit zadními, když překážka zmizí a on hledí na elefiana. Odstrčí ho, až upadne. Dojde k Daimónovi. Už ví, jak má s ním zacházet, proto opatrně sevře pokrývku a stáhne ji na zem. Elean na zemi se nechápavě dívá na koně. Mimoděk si pomyslí, že kdyby Argés byl větší, tak dovnitř neprojde.

Kakopo stojí vedle postele a dívá se na střídavě na koně a na muže. Je mu fuk, co způsobil, hlavně že se pobavil. Argés sevře jemně Daimónovo rameno a stáhne ho na zem. Pak si vedle něj lehne, zadívá se na Kakopa. Ten se položí vedle nehybného těla. Daimón je jak ve svěracích kleštích.

„Co to děláš?“ Elean s otázkou v mysli se dotkne koňské hlavy.

„Patří do stáda. Je nemocný. Cítím to. Potřebuje teplo, potřebuje mě.“

„Svedu to taky,“ namítne.

„Ne. Jsme teplejší, postaráme se. Slíbil jsem to Paní. Jed na nás nepůsobí, na něj ano.“

„Ty jsi imunní proti jedu?“

„Imunní?“

„Nepůsobí na tebe jed?“

„Ano, nepůsobí. V údolí je mnoho jedovatých zvířat. Paní vyprávěla, že první na jed umírali. My už ne. Patří do stáda. Musím ho chránit jako naše mladé.“

„Chápu, děkuji.“

Argés potřese hlavou. Starostlivě se zadívá na Daimóna.

Elean se zvedne, když k němu dorazí štiplavý pach. Otočí se k otevřeným dveřím. Pozoruje podivnou mlhu a na podlaze tekutinu. „Jedy?“ Ještě dřív než dořekne, jeho prsty sevřou Nitky. „Vítr! Voda! Oheň!“ vyvolává jeden živel za druhým. Jde do další místnosti, kde kromě velkých věci nic není. U jedné stěny na hromadě jsou všelijaké střepy, které tam navál jeho vyvolaný vítr. Nepátrá, co v nich bylo, hlavně, že jsou už všichni v bezpečí.

„Gene!“

Gen vykoukne ze skrýše. Rozhlédne se. „Díky ti, Vůle hvězd.“ Vyjde ven. Za ním Oliviena s Aidanem. „Tohle byl rychlý úklid. Ani se neptám jak.“

„Olivieno, co tu děláš?“

„Pomyslela jsem si, že Amadeo mě bude potřebovat. Mám pravdu?“

„Máš. Nás všechny potřebuje. Musíme totiž rozlousknout jednu věc.“

„A to?“

„Zjistit co je to Zmije královská a jak vyrobit protijed. Musíme Amadea vrátit nejen ze Stezky smrti, ale taky z cesty Stínů. Bez něho zemřu, bez něj nemáme šanci.“ Podívá se na každého přítomného. Olivienou s Aidanem si je jistý, ale co Mistr jedu, který je zvyklý prodávat na obě strany? Bude mu ochoten pomoci? Bude mu vlastně k něčemu?

 

Z vůle hada - 8. Mistr jedu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

(´⊙ω⊙`)

(Natali, 19. 6. 2020 7:42)

Juuu, už som myslela, že to nikdy nedočítam, že sa Ti niečo stalo. Najprv heslo, potom zmena hesla, žiadna odpoveď na mail... Uf.
Ďakujem za nové kapitoly, túto som priam zošrotovala v práci zašitá v nenápadnom kúte, konečne sa pár vecí posunulo. Idem si nájsť druhý tmavý kút a prečítať aj 8.

Kawaiiiiiiii

(Widlicka, 18. 6. 2020 16:15)

Kam napsat komentář k dalšímu dílu č.8? Třeba sem ;-)
Nádherné, skvostné a báječné, nemůžu se dočkat pokračování, tak parádně utnuto v tom nejlepším ;-P <3<3<3
Moc moc děkuji za další díl

***

(Widlicka, 8. 6. 2020 17:26)

Kawaiiiiiiii <3<3<3 Parádně napínavé ;-P
Moc děkuji za další díl