Shounen - ai povídky

Anděl vzpomínek

„Nezdá se vám, že je nás tu nějak málo?“ otáže se Simon a zcuchá plavé vlasy Ráchel. Ta zlobně přimhouří oko, ale pak se zasměje.

„Kdepak, přece víš, že poslední dobou se dost z nás rozhodlo vrátit na zem a žít další život. No ne jeden je bez křídel!“ vykřikne v úžasu, ale Simon ji neposlouchá.

„Vím to a podívej se!“

„Na co?“ nechápavě pronese Rachel. Simon se okouzleně dívá na chlapce, ne spíš muže, který stojí opodál a udiveně se kolem sebe rozhliží. Je tak smutný a ty křídla. Těch si prvních všiml. Jsou zlatistá jako slunce. Ne, ale tak zářivá, že nemůžeš nic vidět. Jsou jak chvějící zlaté paprsky, pronikající letním nebem. Lehounké a hřejivé jak první nesměle paprsky jarního slunce. Je krásný. Kdo je to a kam bude patřit? Nikdy takové křídla neviděl.

Rachel si udiveně prohliží Simona. Je jedním z nejstarších andělů a jak říká vůbec netouží se vrátit an zem a žít další život. Prý je ještě tolik k prozkoumání tady a tolik toho ještě nezažil. Není tak nádherný jako Lirael, jeden z Andělů volání, ale je svým způsobem možná příjemnější. Není tak dokonalý jako on a taky možná ho proto ho má tolik ráda. Je milý a jeho tmavě hnědé oči a věčně rozcuchané vlasy jsou něčím co ostatní přitahuji. Na zádech má stejně jako ona bílá křídla průvodců. Je vysoký. Dokonce i na anděla a někdy si z něj dělá legraci, že je jako žebřík. Ale on se jen zasměje. Je prostě docela normální až na to, že teď se dívá na toho muže, který tam osamoceně stojí.

„Vidíš toho muže. Je smutný, ale ty hřejivé zlaté křídla, jsou jak z jiného světa. Musím...“ Rachel vytřeští oči. Co ví, nikdo neviděl křídla Andělů vzpomínek. Samozřejmě ví, jak vypadají, ale  oni jsou jinší než ostatní. Dokonce i Andělé smrti se jim vyhýbají. Všichni. Simon udělá nějakou hloupost, když vidí jak vykročí k tomu muži.

„Ne Simone, nemůžeš jít k němu!“

„Proč?“ Simon nechápe. Ten muž ho něčím přitahuje. Melancholii nebo těmi křídly? Neví. Jen ví, že k němu musí jít a utěšit jeho smutek. Nerozumí tomu co se s ním děje, jen je podivně šťastný.

Nemám tady být. Co tady dělám? Kde vůbec jsem a ty křídla? Tak krásná. Ty mně nemohou patřit. Přemýšlí hořce Kaylen. Bolí ho ty myšlenky ta zářivá přítomnost ostatních a když se otočí vidí za sebou křídla. Jenže křídla mají andělé a on nemůže být... nemůže, přece... zmateně kolem sebe se otáčí a pak zahlédne jiné anděly. Jedni jsou ve skupince opodál něho a další dál od nich. Proč stojí tady tak sám? Udělá krok ke skupince. Usměje se, když si všimne muže který k němu jde. Je vysoký stejně jako jeho bratr, který je ... zachránil ho nebo ne? Srdce se v něm sevře bolestí a on se zapotácí. Splnil co slíbil, tak snad bude žít.

„Je ti něco?“ slyší hlas a zvedne k němu hlavu. Má nádherné oči barvy čokolády, uvědomí si. Miluje čokoládu, ale poslední dny co si pamatuje ji neměl. Jen pořád váhal a váhal. Sám jen se svou samotou.  

„Ne nic. Děkuji. Kde jsem?“

„V nebi. Tohle je slavnost...“

„Simone to je Anděl  vzpomínek!“ řekne Ráchel, která ho dožene. Pořád ji někdo zastavoval.

„Kdo?“

„Neříkej, že jsi nic neslyšel o Andělích vzpomínek! Jsi přece tady tak dlouho!“

„Můžete od něho dát ruce pryč?“ ozve se suchý hlas. „Nepatří k vám.“ Kaylen nechápe, ale je rád, když vidí u muže stejná křídla jako má on. Takže není nějaké podivné zvíře. Ostatní mají různé křídla a on s těmi zlatavými si připadal tak nepatřičně. „Pojď se mnou. Odvedu tě k nám a poučím o všem co budeš dělat.“

„Počkejte jak to, že se ho nemohu dotýkat?“ Simon je rozhořčený.

„Jsi snad tu první den nebo co?“ řekne udiveně i s odporem muž, který k nim přišel. Je starý a jeho oči jsou modré jako ledovce, ale přísné. Kaylen k němu automaticky přistoupí. „Nechápu, že tě Ráchel nezastavila před tím než jsi uviděl ...jak se jmenuješ,“ otáže se nového přichozího, jiným tónem. Laskavým a soucitným.

„Kaylen.“

„Já jsem Archimedes. Ne nejsem jen mám stejné jméno,“ hned vysvětluje, když vidí jeho výraz. „Kaylen nepatří tady k vám, patří k nám, tak prosím nechte nás jít.“

„Já vím jaké má křídla!“ odváží se říct Simon. Pořád zírá ma ty zlatavé křídla, které se chvěji vánkem  nebo strachem?

„Jen z vyprávění. Půjdeme. Nejdřív ti ukážu...“ a všechno zanikne v šumotu křídel. Kaylen se otočí za tím vysokým mužem, který ho zachytil a ke kterému ho něco táhlo.

„Nikdo Simone nemůže vidět křídla Andělů vzpomínek! Vymýšlíš si.“ Rozzlobí se Ráchel.

„Co se děje, Ráchel?“  za nimi se obejví Ellion s Nathanielem. Rachel se zamračí. Poslední dobou jsou Andělé volání nějak šťastní. Nejdřív si najde Lirael partnera. Po tolika letech co ho uháněla a teď žije s Joshuou. A teď i Ellion. Jen ona pořád nic. Jenže věří, že najde jednou někoho s kým bude šťastná.

„Ale Simon tvrdí, že viděl křídla Andělů vzpomínek,“ řekne mrzutě.

„Nejsem lhář!“ ohradí se prudce Simon. Je naštvaný, že mu Ráchel nevěří.

„Kdo jsou ti Andělé vzpomínek?“ otáže se Nathaniel, ale nikdo mu nevěnuje pozornost.

„Jsou zlaté, že. Chvějí se jak zlatý oblak hřejivého teplého slunce,“ řekne jemně Ellion.

Rachel otevře rty... „Ano. Přesně tak. Viděl jsi je?“

„Ne vyprávěl mi to Lirael. Jenže on je tu dlouho a viděl některé věci, které neviděl nikdo z nás. Klidně za nim zajdi, pokud ho někde najdeš.“ Nathaniel se jemně zamračí a pak natáhne ruku a dotkne se Elliona. Ten se zachvěje a otočí k němu hlavu.

„Ellione kdo jsou ti andělé?“ Ellion se usměje. Někdy se zapomene, ale jeden jediný kouzelný dotek Nathaniela a je celý jeho.

„Andělé vzpomínek jsou lidé, kteří odešli ze světa vlastní rukou.“

„Cože?“ vykřikne Simon. „Nevěřím. Nenene!“ vrtí hlavou. „To je přece neodpustitelné. Nemají co tady dělat!“

„Právě proto jsem ho chtěla zadržet. Jenže je tvrdohlavý jako beran.“ Povzdechne si Ráchel. Za ni se zachvěji nelibosti křídla.

„Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšel?“ vzmůže se na otázku Simon.

„Protože se o tom moc neví. Lirael mi vyprávěl, že mají svoje vlastní sídlo a stýkají se jen mezi sebou. Jsou něco jako vyvrženci mezi anděly.“

„Měli by být v Očistici.“

„Ne tito ne. Víš co, zajdi si za Liraelem. Může ti říct víc. Já musím jít. Slyším své volání.“ Rozevře černá křídla, políbí Nathaniela na rty  a odletí. Nathaniel se za nim dívá s láskou v očích.

„Promiň Ráchel musím letět,“ řekne Simon a  odletí. Ráchel zavrtí hlavou.

„Blázen. Přece nemohl je vidět, nebo ano?“ zamumlá.

„Nevím, ale Ellion mi povídal, že Joshua viděl Liraela ještě na zemi. Tak proč ne?“ Ráchel se opět zamračí.

„Jenže, jenže... já opravdu nevím. Nemůže být žádný vztah mezi Andělem vzpomínek a Andělem průvodcem. To nejde. Půjdu nebo začnu přemýšlet o hloupostech. Simon za chvilku na to zapomene!“ Nathaniel nic na to neřekne a sleduje Ráchel jak odléta. Vypadá přesně tak jak anděl. Možná ji kdysi nějaký umělec zahlédl a nakreslil podle ni anděla. Kdo ví kdo jsou ti andělé... ale teď musí letět. Rozevře černá křídla jako půlnoční samet a vydá se za voláním, které slyší ze Země.

„Kam letíme Archimede?“

„Říkej mi jen Archi. Nejdřív ke Knize.“

„Mohu se zeptat co to je?“

„Je to Kniha osudu a je v ní zapsán každý život na Zemi. Je velmi útla, tak se nediv.“

„Proč tam letíme?“ Kaylen se zastaví a s ním Archimedes.

„Protože tvoje srdce chce vědět, jestli to nebylo zbytečné.“

„Ano chci. Žije?“ vyhrkne.

„Nevím. To ví Kniha osudu a ty můžeš do ni nahlédnout, kdy budeš chtít. Pokud chceš.“ Kaylen svěsí hlavu. Chce vůbec vědět jak je na tom jeho rodina, přátele, známí? Archimedes pozoruje jeho váhání. Každý z Andělů vzpomínek si tímhle prošel. Každý se zastavil před Knihou a pátral v sobě, jestli chce vědět.  Někteří ji otevřeli a někteří odletěli. Jak se zachová Kaylen?

„Půjdeme. Neměl bych, ale mám ho moc rád. Pokud bych to udělal zbytečně, pak.... bylo by vše zbytečné a já.“ Rozevře křídla a letí směrem ke Knize. Vzduch mu osušuje slzy. Archimedes se jemně usmívá. Jen málo Andělů vzpomínek odváží se otevřít Knihu a zjistit pravdu. Pravda dokáže být tak krutá a pak ne každý ji vydrží. Někteří poté odešli tam odkud není návratu a jemu bylo vždy smutno.

Zastaví se před knihou. Kaylen před ní zastaví a natáhne ruku.

„Stačí myslet na jméno. Nic víc,“ tiše řekne Archimedes. Otevře ji nebo ne?

„Keirr Donovan,“ zašeptá. Zavře oči a slyší jak doslova stránky šustí. Ticho. Má pocit, že mu to ticho rve duši a on pomalu otevře oči. Zaliji se slzy a on se dotkne stránky. Žije. Dodrželi sovo. Neví proč to udělali. Co je k tomu všemu vedlo.

„Archimede mohu vědět proč?“

Ten zavrtí hlavou. „Je mi líto.“

„I tak jsem vděčný. Podívej bude mít dvě děti. Holčičky. Krásné a dvě ženy. Jedna zemře. Smutné. Myslím, že asi tady moc nebudu.“ Zavře knihu. Archimedes je rád, že jeho oběť nevyšla nadarmo. Jeho byla zbytečná. Celá rodina zemřela.

„Jsem rád a teď ti...“

„Archi, řekni proč jsem se nemohl dotknout toho anděla. Připomněl mi mého bratra a pak...“ Zmlkne, když ho Archimedes vezme za ruku a natáhne je před něj.

„Pro tohle, Kaylene. Nechci, aby ti ubližili. Půjdeme?“ Kaylen vymaní ruce z jeho prstů a přetáhne si přes ruce dlouhé rukávy. Jeho tvář zesmutní.

„Ano půjdeme. Chápu to moc dobře.“ Archimedes povzdechne. Bude to tak lepší pro všechny.

„Liraeli!“ křičí Simon a létá zuřivě sem a tam. Když ho anděl nepotřebuje, vidí ho všude, když ho potřebuje, je jako na potvoru fuč. Povzdechne si a usadí se na pěkném mráčku. Kývá nohama a dívá se na další pod ním nadýchané mráčky jako mořská pěna. Mrzutě přemýšlí o celém dnešním dnu. To setkání bylo tak podivné. Nikdy nic takového nezažil.

Byl krásný. Ne v smyslu fyzickém, ale něco z něho vyzařovalo a pak ty křídla. Tak nádherné jako sluneční paprsky na jezeře...

„Hledal jsi mně?“ vedle něho usedne Lirael. Simon zamrká. Bože je nádherný. Už se nediví, že ubylo andělů. Ne dodá si přísně, tím to není.

„Ano. Proč nikdy nejsi k nalezení, když tě někdo potřebuje?“ Lirael se zamyslí a pak se usměje. Simon má co dělat, aby nepodlehl jeho hlasu i jemu samotnému. A pak si připomene křídla v kterých zářilo slunce.

„Právě proto.“ Simon se usměje. Kdo by řekl, že Anděl volání bude mít humor. „Co potřebuješ?“

„Ellion povídal, že jsi viděl Anděly vzpomínek. Pověz mi víc, prosím.“

„Proč? Nepatří mezi nás.“  Zdálo se mi to nebo to pronesl dost nejistě? pomyslí si Simon

„Protože dnes jsem jednoho viděl. Jeho křídla byla jak ...“

„Dost.“ Simon umlkne. Lirael přemýšlí. On viděl Anděla vzpomínek. Zachvěje se.

„Co ti řekl Ellion?“

„Že jsou to sebevr...“

„Není to tak úplně pravda,“ Lirael se zasmuší. „Viděl jsem jejich křídla. Můj bratr patřil mezi ně. Podařilo se mu přežít pravdu, kterou uzřel v Knize. Možná proto, že mně tady spatřil. Nevím.“ Zesmutní. „Mohl jsem ho vidět, ale nic víc. Jen z dálky. Dva anděle. Anděl volání a Anděl vzpomínek. Obětoval se pro mně.“ Odmlčí se a Simon napětím nedýchá. Lirael zvedne hlavu. Neví proč to vypráví. Ví to jedině Joshua, jeho  láska, partner, člověk, který se dotkl Anděla volání a tím i jeho srdce.

„Andělem volání se nestaneš jen tak. Každý z nás zažil něco zlého. Tak se z nás stanou tím čím jsme. Když se to tak vezme tak podmínkou je, aby to nezanechlao stopy v tvém srdci. Většinou člověka špatné zkušenosti zničí. My musíme pomáhat ostatním odejít z jejich světa. Nevím proč... dalo by se řící, že pro nás utrpení pokračuje dál. Anděle vzpomínek spáchali sebevraždu. To je pravda, jenže ...“

„Pak, ale musí skončit...“

„Ne pokud to nebyla dobrovolná sebevražda.“

„Nerozumím,“ vydechne sotva slyšitelně Simon.

„Nevím proč ti to celé vyprávím, ale jsi jediný kdo viděl jejich křídla. Jsou nádherná. Krásnější než co jsem kdy viděl. Když žijeme na Zemi někdo je  donutí se obětovat pro milovaného člověka. Můžeš říct, že to je vražda, jenže oni se sami zabili, ale protože nebyla to úplně jejich vůle stanou se Anděli vzpomínek, pokud přežiji pravdu Knihy osudu. “

„Co vlastně dělají?“ optá se zvědavě. Je zděšený. Jak tohle může tohle existovat? Jak? „Pak tvůj bratr se ...“

„Obětoval se za mně, ano. Zbytečně. Zemřel jsem těsně po něm. Možná kdyby to neudělal tak mohl žít. A co dělají?“ Lirael se podivně usměje a postaví. Podívá se dolů na Simona. „Dělají listonoše to přece víš.“

„Ale jak? To vím. Někdy vedu duše do místnosti Posledních vzkazů“

„Tak jak slyšíš a musím jít. Volají mně. Matka ... nerad volám k sobě matky. Opouštějí své děti. No myslím, že jsi dost tvrdohlavý, abys zjistil mnohem víc než víš. Hodně štěstí, Simone a dávej na sebe pozor!“ to už zakřičí ze zdola. Simon zahlédne černá křídla a pak už nic.

Sedí na mráčku a má pocit, že všechno potemnělo. Slunce nezáří tak nádherně, nebe je šedé až olověné a mráčky jsou zplihlé a ne nadýchané jak sněhová peřina z čerstvých vloček.

Jizvy na zápěstích. Ostatní anděle ani ten muž takové nemá. Je rád, že je nenosí zbytečně, že dokázal jimi zachránit bratra. Neví co by dělal kdyby zemřel zbytečně. Zítra nebo vlastně neví jak čas tu letí, začne svoji práci. Archi povídal, že moc jich není. Že lidé většinou nepíšou dopisy tam dolu. On by napsal určitě, kdyby mohl. Napsal by, že ho má moc rád a že je šťastný, že je v pořádku. Jak by se asi tvářil?

A od toho jsou tu oni, Andělé vzpomínek nebo jinak pošťáci dopisů od zemřelých živým. Povzdechne si. Tak nakonec bude doručovat. Přejde k jednomu z andělů, který se zrovna vrátil ze Země. Trochu mu připomíná toho druhého anděla, blondýnku co byla se Simonem. Pak se zarazí. Vlastně ani neví o čem by se měl bavit. Otočí se a loudá se pryč.

Archi mu řekl, že vlastně každý může napsat dopis, který by poslali na zem, ale jen málo z duší této možnosti využije. Většinou lidi hned zapomínají na svoje životy. Jen někteří na tom lpí a většinou jsou to nevyřešené případy nebo něco co lidé nestihli dokončit nebo rozloučit se. Pak vyložil, že takoví lidé většinou doprovázejí nejstarší a nejzkušenější Průvodci. S nimi se bude stýkat, ale většinou s nikým jiným.

Patří k nim i ten vysoký muž? Sedne si a obejme si kolena. Dívá se někam mimo. Chce zpět k svému životu. Tam patří.

„V pořádku?“ uslyší za sebou hlas a spatří tu krásnou blondýnku. Je smutná, uvědomí si. Celé to místo je ponořené do závoje smutku

„Stýská se mi,“ řekne popravdě.

„Ze začátku každému, ale nevím jestli ti to Archimedes“ sedne si vedle něho „řekl, ale jakmile naše služba zde skončí, pak se vracíme na Zem. Těším se tam.“

„Tobě bude brzy končit?“

„Ano bude a snad bude to lepší, než minule,“ stydlivě si přetáhne rukávy. Kaylen odvrátí oči.

„Všichni je máme?“

„Ano, i když zemřeš jinak, tohle ti to pořád připomíná. Celou dobu,“ řekne trpce.

„Kruté.“

„Možná. Nechceš si jít zalétat?“

„Zalétat?“

„Ano na schovávanou s ostatními anděly.“

„Myslel jsem, že se nestýkáme s jinými anděly. Aspoň  mi to tak řekl... Archi,“ rozpačitě řekne zkráceninu jeho jména.

„Ne s nimi se nestýkáme. Je to pro nás i pro ně lepší. Nerozumí tomu co jsme provedli a proč. Ne s ostatnimi od nás, víš.“ Kaylen vstane. Stejně nemá co dělat a aspoň pozná další anděly. Za chvilku se proháněji mezi mraky.  

„Prý zítra poneseš svůj první dopis.“

„Ano. Trochu mám obavy,“ zabručí a ulítne. „Jak se  jmenuješ?!“

„Suzanna! A ty?“

„Kaylen.“

„Jo jinak napoprvé tě dolu doprovodí Archimedes.“ Oba se schovají do huňatého mraku. Opatrně vykouknou a rozhlédnou se dokola.

„Proč mu tak říkáš?“

„Ehm baví mně to. Víš Archimede... nezní to skvěle?“ nedořekne.

„Mám vás. Nemáte se bavit!“ dopadne na ně ruce jiného anděla. „Hele máme baby dvě!“ Zasměje se a odletí pryč. Suzanna s Kaylenem se na sebe podívají a rozevřou zlatistá křídla. Začnou ho stihat.

Druhý den stojí rozpačitě s Archimedem a přešlapuje z nohy na nohu.

„Klid neboj se. Není to tak hrozné. Dostaneš dopis a pak ho předneseš.“

„Počkej já nejsem dobrý  řečník, vlastně jsem mizerný. Ne...“

„Nepotřebuješ nic. Och,“ Archimedes se zamračí. „zapomněl jsem ti totiž říct jak to všechno probíhá. Takže sem do místnosti Posledních vzkazů,“ rozhlédne se po stolcích na kterých jsou prázdné papíry a psací pera, „přivedou Průvodci duše,“ Kaylenovi poskočí srdce. Možná ho uvidím aspoň letmo, se v něm něco zachvěje, „...a tady napíšou dopisy. Nebo stačí jen přání a ty až budeš u nich na Zemi, tak se v ně proměníš.“

„Nerozumím.“ Jak proměnit?

„Uvidíš,“ řekne trochu nervózně Archimedes, když vidí jak Saya přivádí prvního člověka. Ten hned si sedne a začne zuřivě psát. Kaylen má chuť se podívat co to tam píše, ale ovládne se. Jak mám přednést dopis a změnit se? Nerozumí tomu ani co by se za nehet vešlo. No uvidí co bude dál. Snad to nebude tak hrozné jak to vypadá. Nadějeně přešlapné a zadívá se po ostatních andělích. Není jich moc, ale občas přivedou dalšího, který někdy píše a někdy sedí a pak napíše jen větu. Anděl od něho převezme dopis a odletí. Takže takhle bude vypadat jeho práce v nebi.

Muž stále píše a píše. Archimedes si nenápadně zívne. Bože snad nebude psát tak dlouho jako ten spisovatel, který napsal pro svou múzu dvěstě stránek. Málem u toho s kým to tehdy byl? Ano s Ráchel. Usnul Vtip byl ten, že ta múza rozhodně nebyla jeho manželka, ale jedna křehká blondýnka. Prodala tehdy těch dvěstě stránek. Rozhodně když ho viděla byla ráda. Někdy je to podivné a jednou se na přání dotyčného zjevil všem přítomným u notáře... a už to dopsal. Chudák Kaylen. Hned na začátku a tak dlouhý dopis a rozhodně hezký nebude.

„Tak převezmi ten dopis,“ pobídne ho tiše. Rád by vzal to břemeno za něho. Kaylen ho vezme a má pocit, že ho spáli. „Vydrž!“ ucedí mezi zubama Archimedes a sleduje jak Saya toho muže odvádí. Všechno co ho drželo u psaní najednou se rozplyne a on je tak spokojený. Povzdechne si.

„Tak letíme. Máš jen přednést to co v tom je, určité osobě, která je napsaná na vrchu.“

„Jeho manželka Clarisse.“

„Tak letíme.“ Oba rozevřou své křídla a letí. Kaylen drží dopis a má z něho tak nepříjemný pocit. Neví proč, ale bojí se co tam najde. Chtěl by se obrátit na Archimeda a zeptat se ho co má dělat, ale než stihne cokoliv říct, stojí před vysokou budovou se skleněnými okny.

„Tak jsme tu.“ Kaylen se rozhliží kolem sebe a uvědomí si, že lidé kolem nich chodí jako by byli ze skla.

„Nevidí nás?“

„Ne. Tebe uvidí jen ta osoba, které předáš dopis. Jdeme. Narozdíl od ostatních andělů nemusíme čekat na vyzvání, abychom mohli někam vstoupit. Ještě ho nepotřebuji Strážní andělé, jenže ti jsou s člověkem od narození.“ Oba vstoupí dovnitř budovy.

„Proč vlastně nevletíme tam oknem nebo... zdi?“ optá se nesměle.

„Protože i tak budou mít šok z toho, že vidí mrtvého a když si představíš, že by nebožtík vletěl oknem nebo prošel zdi,“ slabě se uchechtne. Kaylen nad tím přemýšlí a pak mu to dojde.

„Už tomu rozumím. Takže já přijdu, zazvoním, otevřu dopis a dotyčný buď se skácí, nebo si sedne nebo co?“

„Různě. Někteří se ti vrhnou i kolem krku, že vidí svého drahého. Někdy dostaneš i polibek, ale někdy ehmm raději neříkat. Myslím, že ten dopis ti řekne tu horší část.“ Oba se zadívají na dopis, který ten muž psal tak zuřivě. Bojím se, uvědomí si Kaylen. Bojím se toho co mně čeká. Unesu to co se s tím pojí? Zavře oči.

Cinknutí výtahu ho donutí otevřít oči. Nadechne se a vyjde ze dveří. Co si zavařil to musí sníst. Archimedes se usmívá jeho odhodlání. Tak to má být. Bude z něho správný Anděl vzpomínek. Jdou chodbou a Kaylen zazvoní. Drží před sebou dopis.

„Přejete si?“ uslyší příjemný hlas a otevře jim žena celá v černém. V ruce drží kapesník a najednou Kaylen ví, že je to divadélko.

„Ano. Dopis od vašeho manžela,“ slyší sám sebe říkat. Ta ztuhne a mimoděk poodstoupí. Kaylen klidně vejde dovnitř a ona zavře.

„To musí být mýlka,“ dostane ze sebe, „můj manžel před dvěma dny zemřel.“

„Kdepak hned vám to přečtu. Nechcete se posadit?“

„Ne děkuji a jděte pryč. Dělat si legraci...“ ale to už Kaylen otevře dopis a cítí jak se mění v jejiho manžela.

„Ty jedná bezcitná fuchtle. Celý život jsem makal, abych tě uživil a tvoje rozmary plnil. Dal jsem ti všechno a ty jsi se svým milencem jen pořádala orgie na mé náklady. Pravdu děla moje maminka, že jsi k ničemu a děvka. Teď ti konečně mohu všechno říct, ty jedna bezbarvá obarvená bloncko s umělýma kozama za mé těžce vydřené peníze a toho svýho....“ Kaylen, který vzal na sebe podobu manžela té paní, ji přednáší co se neodvážil říct za života.

„...a jsi mizerná kuchařka a tvůj milenec si našel jinou!“ dokončí vítězoslavně. Ukloní se a vypadne, když uslyší za sebou zaječení a třísknutí. Archimedes k němu přistoupí a poplácá po ramenou.

„Tak máš to za sebou.“

„Nic příjemného to nebylo. Bože ten slovník, ale trochu jsem se i bavil. Takhle bude vypadat můj život? Přebírání cizích myšlenek, pocitů a tohle všechno?“ mávne neurčitě kolem sebe rukou.

„Ano. Víceméně ano. Musíš nějak svoji chybu odčinit.“

„Nebyla to moje chyba. Nebyla. Jen jsem se snažil...“ rozpláče se. Konečně si to uvědomí. Neví kdy plakal, jestli vůbec plakal. Archimedes ho obejme, ale Kaylen se mu vytrhne z náruče a zmizí. Nechce, aby někdo viděl jeho slzy. Letí tam kam si myslí, že patří. Schoulí se do sebe, když zaslechne šustot křídel. Zvedne vztekle oči, když uzří vysokou postavu. Simon. Vstane a neví proč ho obejme. Má pocit bezpečí. Chce se mu ještě víc plakat a tak pláče. Simon ho hladí po vlasech a po zádech. Jemně se dotkne křídel hebkých a jemných jako okvětní lístky.

Právě odvedl duši ženy a chtěl chvilku si odpočinout, když zaslechl vzlyky a uviděl schoulenou postavu a ty křídla, všechno v něm zajásalo a pak zesmutněl, když uvědomil si, že jeho anděl pláče.

Je to krásné ho držet v náručí a konejšit.

Je nádherné citit Simonovo objetí. Přestává vzlykat a tak se odtáhne. Utře si oči.

„Promiň mi to. Já nevím co mně to popadlo.“

„To nic. Každý potřebuje se vyplakat. Jak dnes bylo?“

„Normálně,“ a pak si uvědomí, že není z jeho světa. Mimoděk zabloudí na odhalené zápěstí Simona. Jsou bez poskvrnky, stejně jako jeho bělostná křídla. Je tak dokonalý vůči němu. Bez hříchů, bez temných stínů minulosti v podobě jizev na zápěstích. Dívá se do jeho tamvohnědých laskavých oči.

„Je ti něco?“ optá se Simon. Je tak rád, že na něho narazil. Neví proč ho touží ochraňovat a starat se. Dosud jeho život anděla probíhal bez problému, ale tady s Kaylenem je to až moc nebo objevuje něco neznámého?

„Ne nic. Omlouvám se, ale bude lepší, když se nebudeme vídat. Archi měl pravdu.. jsi čistý.“ Otevře křídla a odletí. Doufá i přeje si, aby ho stihal, ale Simon jenom za nim hledí.

Kaylen letí vpřed a vítr mu něžně cuchá plavé vlasy s tmavšimí pramínky. Olivové oči smutně hledí před sebe. Chtěl by nemožné. Chtěl by objímat toho muže. Chtěl by mu všechno říct. Nic takového nepoznal. Jako by byl jeho otec a přece ne. Něco je mu na něm povědomé a přece ho nezná.

Zastaví se ho, když se ho lehounce dotkne něco co nezná. Zazmatkuje. Neví co si o té myšlence, o tom lehkém neviditelném doteku myslet. Je jemný, jako vánek. Sotva ho vnímá. Něco jako by ho volalo. Otáčí se různými směry a pak mu to dojde. Otevře křídla a letí.

„Tady! Příště přijď včas!“ nějaký neznámý anděl se na něho evidentně zlobí.

„Promiň jsem tu nový a nevěděl jsem co to je.“

„Nevadí. Je to dotek a teď už víš.“ Odletí a Kaylen se  za ním dívá. Chtěl by poznat kdo ten dopis psal. Ten dopis je tak hřejivý. Jiný než ten první. Sevře ho do dlaní a letí na zem. Začíná se na tu práci těšit. Letí do nemocnice. Nemá je přilíš rád. Zemřel v ní, když se ho pokoušeli oživit. Odešel s lehkým srdcem, že zachránil bratra.

Přijde k posteli staré ženy. Nikdo u ni není a je tma.

„Bess? Jsi to ty?“ zašeptá

„Ano babi,“ obejme ji a zašeptá: Mám tě ráda. Chvilku ji drží a cítí slanost i chvění útlých ramen staré ženy. Pohladí ji a odletí. Dopis jako kouzlem zmizí. V ruce nic nedrží, ale ten pocit, když byl malou dívenkou a držel ji kolem ramen, byl nádherný. Je to dar nebo prokletí? Netrápí tím lidi, že mají možnost uvidět naposled někoho koho milovali nebo nenáviděli? Jednou možná na to přijde. Myšlenky se mu rojí v hlavě jedna přes druhou. Od dopisů skáčí k andělům a k Simonovi.

Proč by se nemohl vídat se Simonem? Proč by měl být oddělený od ostatních andělů? Přece neudělal nic zlého a on touží po někom s kým si může povídat. Někoho koho může dotknout a on má pocit, že Simon mu porozumí a pokud ne bude to jeho chyba. Jeho ne. On jen chtěl dát kousek života někomu koho má rád. Nemá se zač stydět a za ty jizvy taky ne.

Rozletí se ještě víc, až křídla ševelí jako lístky stromu  ve větrů. Lidé dole nastavuji tváře vánku, který se vzal odnikud a který jim přináší úlevu. Letí a jeho rty vykouzlí nedočkavý úsměv. Trochu se bojí co tomu řekne Archimedes a ostatní Anděle vzpomínek, ale on chce prožít nebe tady. Nechce čekat až se znovu narodí. Zasměje se a zatočí se dokola.

„Simone!“ tiše zavolá na místě kde se rozloučil. Nikdo nikde. Lítá sem a tam, když se ho dotkne myšlenka. Musí jít a letí na místo. Koutkem oka zahlédne tu ženu, Ráchel a další anděly s bílými křídly. Málem se plácne do čela, když si uvědomí, že i Simon musí pracovat stejně jako on. Mají andělé někdy volno? Zakroutí nad sebou hlavou.

Podívá se na chlapce, který žmoulá v ruce pero. Povzdechne si, odloží ho a jde k andělovi. Na stole zůstane pero a prázdný list papíru. Ale to už k nim jde dívka. Je trochu smutná a on se na ni zvědavě zadívá a pak mu dojde kdo je jejím průvodcem. Simon.

Neví proč si myslel, že ho tady neuvidí a teď má takové štěstí. Netrpělivě k němu přistoupí, ale Simon ho úplně ignoruje. Zamrazí ho, ale když vidí jak se věnuje dívce pochopí to. Tady nejsou důležití oni, ale tyhle duše. Poodejde. Dívka usedne a vezme do ruky pero. Simon poodejde a přibliží se ke Kaylenovi. Jemně ho pohladí po ruce a stiskne. Kaylen má pocit, jako by právě dostal nějvětší dar jaký mohl dostat. Stojí vedle sebe a dívají se na dívku, která píše dopis a tiše u toho polyká slzy. Nakonec pero odloží a vstane. Nic neříká a zmateně kolem sebe hledí.

Kaylenovi je ji líto, ale ví, že ji bude dobře, že je to tak lepší. Vezme dopis do rukou a zaplaví ho smutek. Uvědomí si, žy tyhle dopisy nebude mít rád.

Simon odvádí dívku sebou a nejraději by se otočil a díval se jak Kaylen  odlétá v záblescích zlata. Jenže má povinnosti. Vzpomíná na dotyk Kaylenovy ruky. Na to hřejivé teplo. Co se stalo, že si rozmyslel? Neví, ale je rád. Možná po těch staletích našel spřízněnou duši i když v hloubi duše chce víc. Ví po čem touží. Ví to dobře po čem touží všichni. Když ještě on žil, sestra, anděle, lidé. Všichni chtěji být milování. Najít toho vyvoleného, který by jim rozuměl a on po tom touží taky. Splní se to někdy ptá se, ptají se i ostatní.

Všichni po něčem prahnou a většinou i to získají pokud mají dost vůle. Jen získat lásku druhého člověka je nejtěžší. I on hledá tu stěží postižitelnou touhu těla i srdce. Dokonala jednota. Výmysl básníků, poetů nebo skutečnost?

Když vidí Liraela a Joshuu, věří všem básníkům světa. Věří, že i on najde štěstí. Pak mu zmizí z oči a on váhá a zmítá se v pochybách. Jednou naději a podruhé smutkem, že on pořád nic. Ale teď možná našel aspoň přítele.

Chvěje se touhou a přitom i strachy. Neví jak to bude dál. Tahle stezka je tak křehká jako most z křišťálu. Stačí neopatrný krok a most křehčí než sklo je na střípky. Doprovodí duši k bráně a zvedne hlavu. Necítí dotek volání. Rozevře bílá křídla a rozletí se tam kde potkal podruhé svého anděla.

Není tu? Počká. Sedne si na obláček a přemýšlí kde je a co dělá? Měl se Liraela vyptat důkladně. Přece jen...

„Kdo je to?“ někdo mu přikryje oči a on si vychutnává ten dotek dlani. Tak jemný a hřejivý.

„Kdopak asi? Anděl,“ usměje se a najednou vidí. Ucítí paže kolem svého těla a hlavu Kaylena na rameně. Nevinné objetí jako andělské křídla.

„Jsem rád, že jsi přišel Simone. Nevadí ti to?“

„Co by mi mělo vadit??“

„Nevím,“ ozve se smutně a on ucítí vedle sebe Kaylena jak usedá. Bojí se, že se rozyspe jeho přítomnosti tak na něho působí.

„Asi všechno. Křídla, minulost a to, že jsem andělem vzpomínek a to, že všichni od nás odtahuji,“ vyjmenováva rozpačitě.

„Ale mně to nevadí. Popravdě jsem rád, že tě mohu mít pro sebe.“ Kaylen se rozzáří a začne štěbetat o tom co celý den dělal. I Simon se rozpovídá o tom koho doprovázel. Pak chvilku sedí spolu, dokud je jemné volání nezavolá k dalším duším, kterým zhasl plamen života.

Trápení. Jak mu mám říct, že není přítel, že cítím něco víc?! Šeptá si pro sebe Simon, když skončil s doprovodem další duše. Má pocit, že jsou všude stíny. Vidí ho, slyší jeho hlas jak říká co viděl dole a jak předvádí některé dopisy. Z dálky cítí číhat Archimeda a ostatní jako anděly zla. Jsou jak dva anděle uprostřed mlýnských kamenů, které čekají na chybu a on se ji chystá udělat.

Chce porušit jejich přáteství a chce se vyznat ze svých citů Anděli vzpomínek, který nosí zprávy živým. Bojí se toho a přitom neví co dělat. Nemůže dál žít v lži, přijímat jeho objetí a strachovat se, že pozná na něm kolik ho miluje. Mohl by zmizet a nikdy by ho neviděl. Nechce ho ztratit. Jenže jak se má rozhodnout?

„Simone?“

„Liraeli, vylekal jsem se!“ vyjekne Simon. Ten ho tedy vyděsil. Lirael se na něho zamyšleně dívá. Už několikrát byl u toho jak Lirael volal duše k sobě. Duše, které nechtěly odejít ze světa.

„Byl jsi zamyšlený. Víš proč jsem tady?“

„Kvůli Kaylenovi, že. Ne nevzdám se ho. Je můj...“ zarazí se a začervená. Lirael se pousměje. Víc ani nechtěl vědět.

„Jejich křídla jsou krásná. Možná to vyvažuje jejich smutný osud, ale Kaylen se zřejmě rozhodl postavit proti tradici Andělů vzpomínek a najít si někoho mimo ně. Buď opatrný toho co si přeješ.“

„Počkej jak to myslíš?“ Lirael si povzdechne.

„Důležitý je Kaylen ne ty.“ Odvrátí se a rozletí se pryč. Simon se zarazí a jeho rty šeptají: „Kaylen je důležitější než ty.“ Jenže on ho miluje, ale co když on tebe ne?

„Kdo to byl Simone?“ ucítí kolem sebe paže a  objetí, které mu rozbuší srdce. „Přítel?“

„Ano. Lirael.“ A pak ho napadne spásná myšlenka jak by to mohl zařidít. „Žije spolu s Joshuou. To je taky Anděl volání. Jsou spolu dlouho a moc se milujou. Ty jsi někoho měl na Zemi?“ optá se trochu nervózně s obavami.

Kaylen ho pustí. „Ne. Měl jsem hodně práce se školou a potom ti lidé a bratr. Nebyl čas.“

„A tady?“ otáže se s napětím. Ne proč se nezeptal dřív?

„Tady? Nerozumím ti? Simone jsi dnes tak divný. Řekl ti něco tvůj přítel? Urazil tě? Zaletím a něco mu řeknu. Na kamarád....“

„Jsem jen kamarád?“ Nechci slyšet ano. Kaylen váhá. Jak mu má říct, že se s nim cítí dobře, lépe než s ostatnimi, ale ve skutečnosti nerozumí co chce.

„Jistě nejlepší jakého jsem kdy měl,“ řekne s jistotou. Simon usedne a sklopí hlavu. V duchu kleje a jeho křídla rozčileně se chvěji. Proč zrovna já? To je za moji samolibost. „Simone, tobě se přece jen něco stalo. Proč mi to neřekneš? Přece víš, že ti vždy pomohu, jak jen budu moci.“ Tlačí na něho a dotkne se jeho vlasů. Rád se jimi probírá. Jsou stejně hebounké jako pírka na křídlech jen jsou méně poslušné a věčně trčí do všech stran.

Udělám pitomost. Nemohu jinak, když ucítí ten jemný dotek, který má problém čím dál snést jen jako obyčjený. Chci ho. Vstane a přistoupí k němu.

„Chci tě!“ řekne a obejme ho. Snaží se být jemný, jenže potlačovaná touha v něm vybuchne a on Kaylena tvrdě  líbá a tiskne k sobě.

Co to dělá? To není Simon. Je to nějaký cizinec. Snaží se dostat z jeho sevření pryč, ale nejde to. Nakonec se uvolní a nehnutě stojí.

Dotýkám se tě. Jsi tak nádherný a tvé rty jsou tak žádoucí až k zbláznění. Blázním, šílím tolik tě chci. Prosím a pak mu dojde. Nic. Jako by držel sochu. Pustí ho z objetí a srdce mu sevře bodající mráz. Bože co jsem to udělal, když vidí jeho nepřítomný výraz.

„Skončil jsi už?“ řekne Kaylen nepřítomně. Simon polkne. Je to Kaylen nebo není? Kde je jeho vřelý veselý hlas. Změnil se... důležitější je Kayeln. Liraeli pomoz mi, ale ví, že nikdo mu už nepomůže.

„Promiň mi to.“

„A co, Kaylene?“ optá se nepřítomně. „Musím jít. Sbohem.“ Rozevře svoje zlatistá křídla a letí pryč. Po chvilce se zastaví a neví co dál. Neví nic.

„Kaylene?“

„Archimede. Kde jsem?“ Ten se na něho zvláštně podívá. Takže nakonec Simon to provedl.

„U nás. Pojď. Připravím ti něco horkého.“

„Ach ano děkuji ti moc. Dnes neslyším volání.“ Archimedes se usměje. Musí se z toho dostat. Simon je velký hlupák. Odvede ho k sobě a uloží ho. Pohladí ho po vlasech.

„Archimede je tu Simon,“ do dveří nakoukne hlava s černými vlasy.

„Hned jsem tam Barbaro.“ Ta vděčně přikývne. Archi vstane a jde ven.

„Co tu ještě děláš! Po tom všem co jsi mu provedl!“ Simon ani neví proč sem letěl.

„Chci k němu, já nevím. No tak Archimede, já...“

„Ani nevíš co chceš,“ řekne tvrdě.

„Vím. Naprosto vím. Jenže jsem to zvoral, jako bych byl nevyzrálý sedmnáctiletý mladíček. Bože jsem pitomec. Vrátit tak čas.“

„To nemohou ani andělé,“ podotkne a přistoupí k němu.  „Byl s tebou šťastný. Je to snad poprvé co jsem viděl šťastného Anděla vzpomínek.“ Povzdechne si. „Jenže jsme jini.“

„Nejste sakra. Nevím co kdo z vás udělal, ale Kaylen udělal velkou věc. Nedokázal bych to provést.“ Archimedes na něho bezvýrazně se dívá.

„Až skončí tuhle službu musí na zem.“

„Pak půjdu s nim. Vím o tom. Povídal to. Nechci ztratit co jsem celý život hledal a já věřím, že cítí to stejné. Jen...“

„Jen co?“

„Ještě si to neuvědomil.“ Začervená se.

„Možná, že nebude tě milovat.“ Simon zbledne a narovna se. Rozevře křídla.

„Pak zůstanu jeho přítelem.“ Půjde to těžko, ale on si zaslouží všechno co nedostal na zemi, pomysli. Archimedes poodstoupí a Simon zbledne, když uvidí postavu, která spí. Přijde k němu a natáhne váhávě ruku. Bojí se ho vzbudit  a tak nakonec k němu usedne. Archi zavrtí hlavu, když uslyší.

„Řekneš mu kdybych musel pryč?“ Archi je rád a neví proč.

„Ano.“ Odejde za ostatnimi říct jim ať je neruší. Neví co změnilo jeho názor. Snad to, že viděl konečně štěstí v očích, které většinou jsou potažené smutkem toho co udělali. Jenže Kaylen se tím netrápí. Nertrápí se pro to co zanechal na Zemi a co musel opustit a nestihl udělat. Jen mu řekl, že to udělá příště. Pak pokrčil rameny a odletěl za svým úkolem.

I dopisy bere jinak. Jako něco důležitého, ale pro sebe něco radostného. Vypráví co lidi píšou nebo to i předvádí. Má velký herecký talent a kdo ví čím mohl se stat tam dole.  Snad Simon to podruhé nezkazí a všechno bude tak jak má být.

„Musím jít, prosím tě...“ neřekne o co, ale Archimedes pochopí. Jde ke Kaylenovi. Z ničeho nic si přeje aby to nedorozumění dobře dopadlo. Aby Kaylen byl opět tím šťastným mladíkem, který do jejich komunity přinesl smích a něco neidentitfikovatelného. Něco tak sotva postižitelného a přece cítí, že jsou jiní. Že se změnili. Že už nejsou takoví vyvrhelové. Mění se. Zůstanou pořád tak na okraji společenství, jenže už to bude jiné. Už nebudou tak izolovaní. Jeden člověk a tolik toho dokáže změnit. Pohladí ho po vlasech a uslyší jemné zašeptání Simone.

Vstane. Všechno bude v pořádku. Má pocit, že kolem něho všechno rozkvetlo. Uslyší jemné zachvění jak má odejít. Nechce se mu, ale musí jít. Kaylen nic neuslyší. Ještě jedou na něho pohlédne a odletí.

Simon a duše staré ženy. Usměji se na sebe a dívají jak žena píše svůj poslední vzkaz. Komu bude? Muži, vnoučatům, dceři nebo někomu jinému? A co vyjádři? Lásku, nenávist nebo jen radu, které se mají držet?

Vlastně je to jedno. On splní svoji úlohu a předá vzkaz tak jako by to udělala ona. Těší se na to. Snad poprvé v životě. Převezme dopis a přemýšlí co v tom je. Už jen z toho jak dopis působí lze zjistit co v něm bude. Rady, připomínky a možná tajný recept na babiččin koláč, který tolik miluji vnoučata. Rozletí se dolu a Simon odvádí ji pryč. Teprve teď  je žena smířena s odchodem od těch, které zanechala tam dole.

„Simone?“ zašeptá postava přetočí se na bok. Zdál se ji krásný sen a pak si to uvědomí. Schoulí se. Proč to udělal? Proč? Pořád to v mysli převrací sem a tam. Dotkne se rtů. Má pocit, že ještě cítí jeho polibek. Proč?

Vstane a posadí se. Rozhlédne se kolem sebe a pak ucítí jemný záchvěv doteku. Musí jít a nechce se mu, ale nakonec vyrazí. Poprvé bez zvědavosti, poprvé s divným pocitem. Uvidí ho tam? Ale chlapce stejně starého jako je on vede nějaký jiný anděl. Nezná ho. Pozdraví ho a on odpoví. Po chvilce převezme dopis. Zajímalo by ho co může chtít tak mladý chlapec a komu píše.

Nese dopis a přemýšlí jak bude působit na dotyčnou.

„Miluji tě,“ jen dvě slova  a tolik pocitů. Ta dívka neví, že zemřel a přirozeně ho obejme. Ucití na rtech polibek a je mu smutno, že musí jít pryč. Musel ji milovat, když jeho poslední vzkaz patřil ji a ne rodičům. On nikdy se nezamiloval. Nestihl to. Letí k další duši, která chce poslat vzkaz někomu.

Poslední vzkaz osobě na kterou nejvíc myslí, po které se mu bude stýskat a někdy i osobě, kterou už nemusí nikdy vidět. Jenže on si přeje vidět Simona dál. Nechce opět ztratit nejbližšího člověka, kterého má. Vlastně anděla. Bude muset za to zaplatit polibky? Platba ne to ne. Ten dotyk v prvním okamžiku byl tak podivuhodný. Jen se vyděsil jak na něho působil. Chce dostat ještě jednou polibek. Jiný než ten první. Nastaví tvář chladnému měsící a přece tak krásnému.

„Kaylene?“

„Simone.“ Pořád se dívá do tváře měsíce. Simon ho váhávě obejme. Miluje ho.

„Miluji tě.“ Kaylen trochu ztuhne a pak se uvolní. Neví co na to říct. „Nechtěl jsem ti to tak dát najevo, ale najednou všechny ty společné chvíle, všechny objetí, tvé úsměvy a já to musel udělat. Nebudu se ti omlouvat, ale budeme přátele, prosím.“

„Ty nechceš nic víc?“ optá se klidně Kaylen. Simon ztuhne.

„Dobře víš, že chci. Proč se ptáš?“

„Nevím ani proč. Můžeš mně tak držet. Svit měsíce je krásný ne.“ Cítí jeho objetí a sám neví co k Simonovi cítí. Jen ví, že mu bylo hrozně, když s nim není. Ví, že chce být s ním po celý čas, který tu bude. Jenže Simon chce po něm víc a on chce to taky? Chce nebo ne? Dívá se do měkkých měsičních paprsků, ktreré je zalévají.

Simon neví co dělat. Má ho pustit, má ho dál držet? Nakonec skloní hlavu a jemně mu rty přejede krk. Nic víc. Nic víc, si přikazuje v duchu a chvěje se.

Kaylen se mu vymaní z náruče. Co když nebude schopný mu jeho lásku oplatit co když je opravdu jiný? Být s někým čerpat z něho sílu, jenže on s nikým nebyl. Jednou musí na ten most, který vede od samoty k cestě s někým překročit. Proč by to nemohl zkusit se Simonem. Má ho rád jako nikoho jiného. Cítí se s ním šťastný a v bezpečí. Potřebuje něco víc nebo stačí to? Možná ho neudělá šťastného. Rozevře křídla.

„Simone chyť mně!“ Odletí a Simon jen sleduje záblesky zlata. Rozletí se za ním a slyší jak se Kaylen směje.

„Co dostanu až tě chytím?“ prohodí žertem.

„Polibek!“ otočí se Kaylen k Simonu. Simonovi zajiskří v očích a zrychlí. Chytne ho a zadýchaně ho sevře v objetí,

„Mohu?“ Kaylen zrozpačit. Na Zemi by to bylo jiné, ale když ucítí jeho jeho rty, na všechno zapomene. Jen mu uvízne myšlenka jak je to jiné než předtím. Jako by citil polibek anděla. Natáhne ruce a sevře ho kolem krku a nesměle mu oplatí polibek. Konečně na cestě života nebude sám. Překročil most samoty, který ho všude doprovázel jak neviditelný stín.. 

Konec