Lan-Arth: Legendy tohoto i jiných světů

Zlá pomluva o irských

skřítcích

Tak jako vždy, vše začalo, když do hospody v Simmellough přišel jednoho večera nějaký bard. Všichni byli zvědaví, co se zase dozvědí, a bard nutno říci nezklamal. Sedl si ke stolu, kde bylo volné místo, zhluboka se napil piva z korbele, který mu mezitím kdosi z hostů, jenž věděl, co se patří, objednal. Utřel si pěnu ze svého kníru a začal vyprávět. A jak už to u bardů bývá zvykem, zahájil své vyprávění značně zeširoka a místy je prokládal hrou na svou harfu:

V dávných dobách se jednomu u nás v Irsku sídlícímu keltskému náčelníkovi, tuším, že se jmenoval Tuatthal, stala prapodivná věc. Jeho synové spolu s ostatními na jednom paloučku poblíž jejich velké vesnice počítali stáda. A on si mezitím schrupnul ve vysoké trávě, která byla jakoby zázrakem ještě nespasena. Pravda, měl trochu více popito výborné medoviny, kterou proslul tento kraj, ale to co zažil, se nedá vykládat jen jako opilecké žvanění nějakého ožraly. A pokud ožraly, tak přeci jen ne kdejakého. Nezapomínejme, že byl náčelník. Zatímco si tedy spokojeně hověl a spal, ostatní při počítání ovcí poodešli za malý lesík na konci paloučku. Škoda! Měli bychom více očitých svědků této události. Nastal večer a stříbrně zářící hvězdy se již vyhouply nad obzor. A chlad, jenž zpravidla provází jasný večer a noc bez mráčku, už by Tuatthala málem probudil přirozenou cestou, ale ne. Ze sna ho vyrušil zvláštní zvuk. Zněl, jako když se železná čepel meče zaboří do země. Blízko! Až moc blízko! A v tu ránu bylo po spánku. Otevřel oči a zděšeně civěl na krásně zdobené kopí zabodnuté sotva na loket od jeho hlavy. Posadil se a rozhlédl se po kraji kolem. Na obzoru nic podezřelého nenašel, ale vysoko nad hlavou spatřil něco neuvěřitelného. Po nebi plula velká loď, která očividně honila rybu, co plavala před ní. A lidé z lodi, zdá se, po ní vrhali svá kopí. Než se zcela probral, byla ryba i loď s posádkou za obzorem. Vstal a již probuzen popadl kopí pevně do rukou, ochoten se bránit jak před lidmi, tak před samými bohy. Ale již nebylo před kým. Všude bylo ticho, jen vánek čeřil trávu a byliny na paloučku v tichosti voněly. Sebral se a přes lesík se i s kopím ubíral domů. Když si v hlubokém zamyšlení krátil cestu skrze hustý porost, najednou uslyšel za sebou zlověstné zapraskání. Než by řekl druid, letělo kopí s patřičnou přesností do mlází a chudák nevinný kanec, který probíhal náhodou kolem, vydechl naposled. Dostal ránu přímo mezi oči. Tuatthal měl trochu potíže vyjmout kopí z jeho lebky. Tak hluboko vězelo. Dokonce se o ně i lehce řízl, ale obvázal si ránu, kance si naložil na svá široká ramena a potácel se s tou tíhou k domovu. Doma byl uvítán vlídně. Dokonce i svou ženou Cathou, jež se na něj už z dálky mračila jak stará vrána a původně mu dokonce chtěla vynadat do ožralů, ale ten kanec, jakmile si jej všimla, změnil vmžiku její názor. „Tak byl na nočním lovu“, řekla si sama pro sebe a lehce se pousmála, „to bych od něj už nečekala“. Ale chopila se své práce a následná oslava byla jako vždy velmi veliká a předpisově dlouhá. Všichni se nalévali medovinou a mlaskali při pojídání kančí pečínky. Nicméně Tuatthal měl tentokrát z oslavy méně než jindy. Hlodal v něm strach z toho, co viděl, a každou chvíli spočinuly jeho oči na onom krásně zdobeném kopí, jež stálo jako mlčenlivý svědek v koutě hodovní síně. Nebyl nijak zvlášť bázlivý, ale měl především strach o svůj lid. Co když to byla nějaká zlá věštba od bohů, kteří putují po nebi? Co když… Ne, nedá se nic dělat, někdo musí jít pro quelese - zkrátka pro věštce.

Jakmile věštec přišel a dozvěděl se od Tuatthala, co se mu přihodilo, nechal si přinést čerstvě vylovenou rybu, vykuchal ji, a z jejích vnitřností vyčetl výklad budoucnosti. V posvátném tichu oznámil, že se jednalo o zlé znamení. Tuatthal dle předpovědi brzy zemře podivnou smrtí. Nebylo to nijak složité věštění, neboť Tuatthal byl očividně bledý jak stěna. Někdo tvrdil, že strachem. Ale já bych řekl, z toho co jsem slyšel, že už mu v žilách koloval jed… Věštec dále předpověděl, že Tuatthalův lid se zachrání jen tehdy, když… Dál číst nemohl a řekl, že pro odpověď bude muset někdo jít až k těm bohům, kteří se pohybují po nebi. Pak požádal o další rybu, opět ji vykuchal a prohlásil, že do nebes musí jít dva muži. Musí to být nejmenší a tedy i nejlehčí dva muži z Tuatthalova lidu. Oba budou oblečeni od hlavy až k patě v zeleném, neboť to je barva této posvátné země. A tato země jim pomůže při šplhání po zelené barvě duhy na oblohu. Tu duhu musí vytvořit tak, že vezmou každý hliněný hrnec a ten až po okraj naloží zlatem a přikryjí jej kůží z kance. Pak se rozejdou od sebe až na samý konec země. A když odkryjí kůže, vyvstane mezi hrnci, pro blyštění zlata, duha přes celé nebe. Potom se projeví ona zelená barva jejich oblečení, a oni vystoupají do nebes, kde budou moci předložit dotaz po nebi putujícím bohům. A pak ještě dodal, že ti dva stateční muži musí nejprve na zemi dobrovolně zemřít, aby se tam dostali. Stane se tak během obřadu. A opravdu se našli dva hrdinové, Flann a Dounall, kteří splňovali to, co bylo potřeba. A tito pak statečně zemřeli pro svůj lid, jak žádal onen rituál. Závěrem byli vhozeni i s hrnci zlata do bažin, dle tradice. O věštcově výkladu se dozvěděl i moudrý druid Lugaid, který okamžitě, leč marně, spěchal do vesnice. Z toho pak vznikla ona místní průpovídka, že někdo přišel pozdě jako Lugaid. Ale stalo se. Lugaid ihned uvedl všechno na pravou míru. Pravil:

„Možná, že jste slyšeli o tom, že mezi námi Kelty koluje vícero představ o „onom“ světě, kam člověk přijde po smrti, a ne jen jedna. Někdo tento svět vidí na tajemných ostrovech, jiný v zemi, další naopak vysoko nad zemí… A právě tato možnost by nakonec mohla být pravdivou. Existují legendy a pověsti, které popisují, že po nebi putují nejen bohové, ale i lidé z „onoho“ světa a občas se i výjimečně setkávají s námi na zemi. Nuže, Tuatthale, jsem tedy přesvědčen, že se jednalo jen o pozdrav „odjinud“ a nikoli o nějakou zlou božskou věštbu. Byla to asi jen náhoda, že to kopí dopadlo právě poblíž tebe. Neříkals’, že ta loď s lidmi z „onoho světa“ honila nějakou rybu? To jsi opravdu jen na radu věštce a bez porady s druidem nechal usmrtit dva své věrné druhy a poslals’ je na nejistou cestu mezi nebem a zemí? Což nevíš, že věštci studují jen dvanáct let a nikoli dvacet jako my, druidové? Nevíš, že se někdy pletou? Příště chtěj u takto důležité věci vždy radu od druida! Na co bychom tu pak byli, kdyby se každý řídil jen výroky věštců?“

Po těchto slovech Lugaid vstal a uraženě odešel. Říká se, že věštce proklel a ten údajně ztratil své věštecké schopnosti. Přesto ve svém věštění pokračoval, a nakonec prý byl někým, nespokojeným s jeho věštbou, ubit. Když Tuatthal pochopil, co způsobil, a navíc si uvědomil, že věštec je již s tučnou odměnou dávno za horama, byl vzteky bez sebe, ale už se to nedalo napravit. Začal se tím užírat… Krátce nato záhadně zemřel. Mnozí tvrdili, že byl otráven. Možná tím říznutím o kopí, či se věštec sám přičinil, aby se jeho věštba naplnila. Také mohlo jít o mstu některého z rozezlených příbuzných obětovaných mužů. To už nikdo nezjistí… Tuatthal byl pohřben, jak se sluší na jeho stav. S válečným vozem, mečem a štítem, s oním krásně zdobeným kopím, se zlatým náhrdelníkem - torquesem, i s vínem, medovinou a kančí pečínkou. Po pohřební hostině se do světa vypravil i Tuatthalův bard. A jak už to bývá, všude vyprávěl o tom, jak se obětovali hrdinové Flann a Dounall pro svého pána a především pro svůj lid. A u něj je pak třeba hledat počátek většiny pověstí o irských skřítcích. Jaká je ale pravda, skrytá za legendami a pohádkami?:

Flann a Dounall po své hrdinské smrti putují po naší krásné zemi a usilují, aby se dostali na nebe k bohům pro odpověď, jak lze zachránit jejich lid. Rozdělili se a každý nabral směr na opačnou stranu Irské země. Za pomoci hliněných hrnců plných zlata se vždy znovu a znovu pokouší vyvolat duhu. Což ovšem lze, jen když svítí slunce a přitom jemně prší. Když se jim to povede, a duha je vztyčena, snaží se většinou oba najednou vylézt po zelené barvě duhy na oblohu. Opravdu chtějí splnit svůj úkol. Jenže… Jenže se jim to stále nedaří. Občas jim v tom zabrání počasí, jako například mlha, nebo něco podobného, ale většinou lidé. Neboť bohužel z písní a příběhů nás, bardů, zůstala chamtivým lidem v paměti především zmínka o tom, že na konci duhy je hrnec plný zlata střežený skřítkem. A proto, když duha stojí na obloze a Flann s Dounallem po ní lezou vzhůru na nebe, skoro vždy se najde nějaký ten kolemjdoucí „chmaták“, který některý z těch dvou hrnců ukradne! A když se to stane, duha se zbortí a oba hrdinové spadnou z oblohy jako dvě zelené hvězdy a zaboří se hluboko, přehluboko do země. Tam v hlubinách pak nabere ten okradený další zlato, vyšplhá - stejně jako ten druhý - na zem, uplácá další hliněný hrnec a vše pokračuje nanovo… Ne! Nepřestanou se pokoušet dostat na nebe, a nedají se zlomit lidskou chamtivostí, vždyť jsou to tvrdohlaví Irové, jako my! Nikdy to nevzdají! A proto, když někdy potkáte irského skřítka a budete chtít po něm zlato z hrnce, nedivte se, že bude strašně, ale opravdu moc strašně naštvaný. Na jeho místě byste byli také, ne? A ta zlost tedy nepochází z jeho hamižnosti, jak se často neprávem o irských skřítcích traduje, ba právě naopak. Je to pro vaši hamižnost, vždyť ten dobrý človíček chce jen zachránit svůj lid. Co však chcete vy? Hamouni!!!

Poté bard klidně dopil své pivo a za úplného ticha celé hospody, rušeného jen žvatláním starého O´Briana, který jako vždy už ležel se svou whisky pod stolem, odešel pryč. Nejspíš dát tuto historku k dobru i do jiné, další hospody na své nekonečné cestě.

Amhough O´Caalswígh

(poznámka autora): „A neříkejte, že jsem si to všechno jen vymyslel, abych vás pobavil! V jedné naší Irské kronice z poloviny osmého století máme zapsánu podobnou událost. A já vám ji teď povím:

Kdysi bylo svoláno velké shromáždění, tuším v Tarltonu v hrabství Meeis, kde král s velmoži uviděl plout na nebesích, jako po moři, loď s posádkou. Jeden muž z lodi hodil svůj oštěp po lososu, který plaval kolem. Oštěp jej ale nezasáhl a dopadl na zemi. Tak ten člověk šel pro svůj oštěp na zem. Králova družina jej ale zajala a předvedla ho před krále. Tu ten muž vykřikl cosi jako: „Proboha rychle mě pusťte, nebo se utopím!!!“