Stát se může vše (Adriana Smitová)
Stát se může vše
„Nechtěj, abych ti to řekla, protože by ti to moc ublížilo.“
„Ale mami, jsem už dost velká na to abys mi mohla říct, kdo
je můj skutečný otec.“
„Ne prostě ti to neřeknu. A už se o tom nebudeme bavit.“
Sára vyběhne z Mezinárodní kouzelnické advokátní
kanceláře, kde pracuje její matka. Vyjela výtahem do haly a pak rovnou ven.
Srdce měla až v žaludku, v krku cítila knedlík. Bylo jí hrozně, měla
chuť utéct pryč, daleko od všeho. Během jednoho měsíce se jí otočil život o
360°. Ze dne na den zjistí, že její otec je úplně někdo jiný, že to není ten
hodný a usměvavý Luk. Každý večer jí přilétá pošta s divnými vzkazy. Jako
by někdo měl zájem na tom, aby se dozvěděla nějaké velké tajemství.
Dny ubíhají, společně s matkou plní úkoly Řádu, tajně,
aby si toho ministerstvo nevšimlo. Spoustě bystrozorům se daří udržet
v tajemství, že jsou z Brumbálem, tak jako se to daří Sáře. Často jí
chodí dopisy od jedné ženy. Už ví, že milovala jejího otce a že její matka ho
té paní přebrala. Později ho její matka opustila a zůstala s Lukem.
Už se začínalo stmívat, když se Sára vracela domů chladným
Londýnem. Neustále přemýšlela, kdo by mohl být její otec. Najednou jí na rameni
přistane výr s dopisem. Netrpělivě ho otevře a čte: „Milá Sáro, už jsi
zjistila kdo je tvůj otec? Ne? Škoda. Dám ti nápovědu, chodili jsme všichni do
jedné školy.“ Jen co si ho dočetla mávla hůlkou a v tu ránu u ní stál
Záchranný autobus. Nastoupila do něj. Odvezl jí k bráně Bradavičko školy.
Foukal zde silný vítr, Sára se zahalila do pláště a kráčela cestou
k hradu. V několika oknech se svítilo. Zabouchala na vrata, která se
po pár vteřinách otevřela a před ní stál školník Filch.
„Dobrý večer, mohu mluvit s ředitelem. Děkuji“celá
roztřesená vchází dovnitř a jde za Filchem, který jí dovede před chrlič a
odejde hlídat chodby. „Heslo, jaké může mít heslo“vrtá jí hlavou. Tu se za ní
ozve chladný hlas „Co tu děláte Sáro?“ Otočila se a její oči se střetly se Snapeovými.
„Potřebuji mluvit s Brumbálem ohledně mého skutečného otce. Chodil jsem do
školy. Musím zjistit kdo to je. Nemůžete mi pomoci.“s nadějí se k němu
obrací. „No pokud vím, tak vaše matka je o rok starší než já, ale záznamy
bývalých studentů by měli být v archivu, který je ve sklepení na druhé straně
hradu. Jsou tam i fotografie studentů.“
„Mohl by jste mě tam zavést. Je to pro mě velice důležité.
Za tři hodiny musím jít na hlídku. Prosím pojďme.“ Snape jí zavede do archivu.
Rozsvítí lampy a pomáhá jí ve hledání. Po hodině nacházejí svazek ročníku, do
kterého chodila její matka. „Tady je má matka. Byla krásná.“
Ano to byla, máte stejné oči.“říká Severus a zadívá se jí
přímo do nich.
„Ale nevím, který z chlapců by mohl být můj otec. Ani
nevím, jestli spolu chodili do koleje, či chodil každý jinam. Tak jsem bohužel
nic nezjistila. Děkuji moc za pomoc.“políbila ho na tvář a vrátila se zpět do
Londýna. Cesta jí trvala tak akorát. Měla čas si ještě koupit Denního věštce a
přečíst si bláboly, kterými Ministerstvo cpe kouzelnickou společnost.
„A zase o Brumbálovi a chudák Harry.“zahodila noviny a šla
na hlídku, kterou dnes dostala na povel. Měla hlídat místa, kde se často
objevovali zvláštní lidé. Bylo kolem půlnoci, když se náhle z mlhy
vyřítily postavy lidí. Sára zbystřila a schovala se za velký strom. „Hele pěkně
jsme je postrašili. Viděl jsi jak mu ten velký nos slušel?“
„Jo povedlo se ti to. A ta jeho kočka, vlasy jsme jí pěkně
zkrátily.“
Chlapy se dohadovali, kdo udělal lepší kouzlo a ani
nezpozorovali, že se za nimi Sára vydala.
„No tak pánové, copak jste provedli.“zasmála se.
Muži se otočili, byli tři na jednu. „Alé slečinka nám
zabloudila. Copak děláš na takovémhle místě?“říkal jeden z nich a blížili
se k Sáře. Ta okamžitě vyndala hůlku a už to začalo. Jednoho odzbrojila,
druhého znehybnila, ale třetí ten se nedal. Byl silný, odolával jejím kledbám a
podařilo se mu i zaútočit. Sára měla poraněnou levou ruku, proto musela útočit
pravou. Boj to byl tvrdý. Najednou se od někudy vyřítil starší muž a začal řvát
„Vy tři vypadněte. Neslyšíte.“ Chlapy se zvedli a v tu ránu byli pryč.
„Ty, co tu děláš. Už sem nikdy nechoď.“
Neviděla mu do tváře. Ale byla tak slabá, že se nezmohla ani
na slovo. Zatočila se jí hlava a upadla na zem.
Probudila se v místnosti, kterou neznala. V ohni
plápolal oheň a na nočním stolku byly nějaké flakonky. Otevřela víčka a čuchla
si k nim. Bohužel nepoznala jaký je obsah. Najednou se otevřely dveře a
dovnitř vstoupil domácí skřítek. Přinesl teplý čaj a nový převaz. „Jak je vám
slečno. Ukažte ruku převážu vám jí.“
„Kde to jsem? U koho jsem?“
Skřítek se na ní podíval. „Máte moc otázek a já nemám
povoleno na ně odpovídat.“ Obvaz byl převázaný během pěti minut. Skřítek se
uklonil a odešel. Sára usnula, stále byla vyčerpaná. Probudila se, za okny byla
tma a v krbu dohasínal oheň. Sebrala všechnu sílu, kterou v sobě měla
a vstala z postele. V ruce držela svou hůlku, otevřela dveře a vydala
se dolů po schodech. Dům to byl obrovský, ale jen co sešla poslední shod vyšel
ze dveří skřítek a povídá „ Vraťte se zpátky do pokoje, než se vrátí pán. Moc
by se zlobil a já bych to odnesl.“špitl a ukazoval na hlavní dveře. „Vrátím se,
ale řekneš mi kde jsem?“
„To nejde slečno. Nemůžu. Běžte zpátky do pokoje.“strkal
slečnu po schodech vzhůru. Otevřel dveře a jen co Sára vešla zamknul je. „Kde
to jsem?“ Lehla si na postel a dívala se
z okna ven. Před domem byla velká zahrada, plná keřů a stromů. Po chvíli
do pokoje vešel skřítek. „Vezmete si teď medicínu.“a podal Sáře lžíci plnou
obsahu z flakonku. Zase usnula.
„Ani nevím mami, jak dlouho jsem nebyla doma?“
„Tři dny. Hledali jsme tě všude… Nebyla jsi k nalezení.
Kde jsi byla?“
Ale Sára jí neodpověděla, otočila se a šla do svého pokoje.
Lehla si na postel a snažila si vybavit posledních sedmadvacet hodin. Na nic
nepřišla.
Do okna vletěla malá sovička a u nohy měla dopis. Stálo
v něm „Tak už jsi zjistila, kdo je tvůj otec? Ne, dočkej času. Přijdeš na
to za pár dní.“
Sára vzala papír namířila na něj hůlkou a v tu ránu
papír vzplál.
Na ministerstvu bylo v poslední době rušno.
Z Azkabanu uprchly další vězni a byli povoláni všichni bystrozorové. Sára
měla stopu, jednu noc šla na místo, kde tenkrát bojovala s těmi chlapy.
Zpozorovala podezřelý šum. Celý týden tam chodila den co den, noc co noc a
sledovala, co se děje. Podivný individua se sházela za setmění a mluvila spolu.
Sára si vše zapisovala do svého sešitu. Vše ukázala a pověděla řádu (ovšem
vynechala tu část, kde bojovala s kouzelníky a pak byla v nějakém
neznámém domě).
Ano byli na ní naštvaní, ale také jí byli vděční. Rozhodli se, že za tři dny na
ně zaútočí.
Dny plynuly rychle, Sára stále plnila příkazy jak
z ministerstva, tak pro řád, který informovala o všem podezřelém co se kde
šustlo.
Nastal večer V, na akci byli vysláni ti nejlepší kouzelníci.
V bandě byl Lupin, Tonksová, Sáry mamka, Sára, Moody a Swonn. Počkali, až
se setmí a vydali se na cestu. Hůlky
měli v pozoru a sledovali vše kolem sebe.
Ze stínu domu vystoupilo pět postav, o něčem se bavili. Šli
dál, ani si nevšimli, že je někdo sleduje. Moody dlouho nečekal, podíval se na
Tonkovou, Lupina Swonna a ostatní. Na prstech ukazoval tři – dva- jedna a
z jejich hůlek se vyřítila kouzla, která zasáhla celou bandu smrtijedů. Ti
se otočili a začal boj. Sára bojovala s jedinou ženou ze smrtijedů.
„Tak už víš, kdo je tvůj otec?“
„Prosím?“
„Ptám se jestli už víš, kdo je tvůj otec?“
Neustále na sebe posílali kledby. Sára přemýšlela, co tím ta
ženská myslí. „Je to snad ona, která jí posílala ty dopisy?“stále jí vrtalo
hlavou.
„Koukám, že stále nevíš.“prudí jí smrijedka.
Tak se podívej na toho muže co bojuje s Moody. To je
tvůj otec.“
Sára se otočila, v tu ránu ji zasáhlo kouzlo, které na
ní ta čarodějka seslala. Podlomily se jí nohy. „To to není pravda.“otočila se
na ženu.
„Ale je.“přikyvovala hlavou žena.
Sára rychle vstala a utíkala k muži. Zrovna na něj
Moody seslal silnou kledbu a Sára do ní skočila. „Nééééé.“křikla a dopadla na
zem. Z hrudi jí stékala krev. Její matka k ní rychle přiběhla. „Vydrž
to bude dobrý.“utěšuje Sáru a vzhlédla k muži. „Ahoj Johne.“hlesla tiše.
„Ahoj Monique.“odpověděl. „Mami,“šeptla Sára, „tak jsem ho přeci jen našla. Je
to on že?“
„Ano Sáro, odpusť, nechtěla jsme tě ranit tím, že bych ti
řekla, kdo je tvůj pravý otec.
„Ahoj Tatiiii…“ Sára to nedopověděla, zemřela s úsměvem
na tváři. V ruce držela otcovu ruku a v druhé ruce držela ruku své
matky.
Tak skončil život mladé Sáry, která nakonec našla svého
otce…
ua?
(bulshit, 24. 2. 2008 20:38)