Agathky svět

OBECNÁ INTELIGENCE

Pojem intellegentia zavedl Cicero, který takto do latiny přeložil Platónovo a Aristotelovo označení rozumového poznání.

Intelektové schopnosti patří do širší skupiny vlastností osobnosti. Vlastnosti jsou stálé a obecně působící charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje. K jejich změně může dojít v mezní situaci nebo při poranění mozku.

Hartl v psychologickém slovníku inteligenci charakterizuje jako:

Počátky vědeckého pojetí inteligence

Začátek vědeckého výzkumu inteligence je spjato s bratrancem Charlese Darwina, s Francisem Galtonem. Galton zavedl v psychologii studium individuálních rozdílů schopností jedince. V díle Dědičný genius vydaném v roce 1869 se soustředil na studium intelektových schopností. Inteligenci považoval za dědičnou. Svou teorii založil na výzkumu, ve kterém zkoumal rodiny výnamných lidí - kde pozoroval dědičnost vysokých intelektuálních schopností. Tento výzkum je pro nás v dnešní době nepřijatelný, protože v něm vůbec nepracoval s působením podnětného prostředí, vzdělání nebo lepších životních šancí. Není divu, že na základě těchto výzkumů ho můžeme pokládát za zakladatele eugeniky - vědy zaměřené na zlepšení genetické výbavy lidstva. Domníval se, že partněři by měli být vybíráni na základě zkoušek schopností, tedy s ohledem na geneticku kvalitu potomstva. Doporučoval, aby jedinci s nejlepšími výsledky dostávali finanční podporu, která by jim usnadnila sňatek a péči o potomstvo. ¹ Nutno dodat, že eugenika dosáhla svého vrcholu za období Hitelrovy Třetí říše, kdy na základě poznatků eugeniky docházelo v Německu k plošnému sterilizování mentálně a fyzicky postižených osob. Dále pak ale i v politice USA, která se projevila sterilizacemi mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů „defektních“ a nežádoucích dědičných znaků mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací) viz níže.

Měření inteligence

Po změně školského systému v 19. století, kdy přestalo být vzdělání doménou jen nejvyšších vrstev a začaly být v Západní Evropě do škol posílány i děti z nižších vrstev se projevil problém dětí z chudších rodin, které neměly mnohdy tolik podnětné prostředí k vývoji intelektových schopností. Po nástupu na školu zaostávaliy, jejich znalosti neodpovídaly požadavkům a i jejich chování bylo pro institualizované školství nevhodné. Proto se začalo uvažovat nad tím, jak tyto děti předem odhadnout a oddělit od dětí které na školní docházku stačí.

Francouzská vláda k tromuto úkolu pověřila Alfreda Bineata, aby vytvořil test, který by pomohl ve škole oddělit děti, které nestačily na běžnou výuku. Po 7 letech, v roce 1905 zveřejnil první inteligenční test.

Svou práci na výrobě testu zaměřil tak, že děti byly rozděleny podle chronologického věku /ročníků/. Byly podrobeny písemným testům, kde bylo sledováno porozumění řeči, abstraktní myšlení, srovnání, znaky paměti, orientace v tvarech atd. Na základě tohoto výzkumu rozdělil děti podle tzv. mentálního věku. Tímto termínem označoval Binet testový výkon, který zvládlo 75% príslušníků daného věku chronologicjého. Ukázlo se, že u některých dětí se věk chronologický nekryje s věkem mentálním. Určitý jedinec je např. co do svého chronologického věku sedmiletý, ale co do věku mentálního je devítiletý, poněvazdž vyřešil 75% /či více/ testových úkolů pro devítileté. ²

Inteligenční testy se později uplatnily při vstupu USA do 1. světové války, kdy bylo potřeba vydělit z mužstva muže, kteří byli schopni rychle absolvovat velitelský výcvik.

Velkým pokrokem v testování inteligence bylo zavedení tzv. inteligenčního kvocientu IQ německým psychologem Sternem.

IQ = mentální věk/ chronologický věk x 100

Desetileté dítě s mentálním věkem rovněž deseti let tedy dosahuje hodnoty IQ = 100, což je průměrná hodnota inteligence. Jestliže ale jiné dítě téhož věku vyřeší úkoly, odpovídající dětem starým 12,5 roku, pak je jeho IQ = 125. ³

Průměrnou hodnotu určil jako IQ = 100. Většina populace je v rozmezí mezi IQ = 90-110. Za hranici defektní je považována hodnota 70. Pro znázornění rozložení IQ v populaci se používá Gaussova křivka.

První IQ test, který se stal vzorem pro všechny další testy a ve čtvrté  revidované podobě se používá dodnes, vytvořil Američan Lewis M. Terman pod názvem Stanford-Binetův v roce 1916.

Zneužití IQ testů

Negativním důsledky psychometrického přístupu k inteligenci se projevily hned po prvním velkém hromadném testování. Z používaní Binetových inteligenčních testů vzešlo zakořenění názoru, že společnost je ohrožována mentálně nedostačujícími jedinci. Slabomyslnost byla chápána jako geneticky podmíněná nemoc a tím byly položeny základy k odstartování eugenických postupů podobných těm, které se odehrávaly později v Hitlerovském Německu. V Británii se testování zvrhlo k vytváření vylučně elitních středních škol a v USA byly testy součástí legislativy, která měla kontrolovat imigraci a nucené sterilizace geneticky podřadným osobám. Tento nepřiměřeně rasistický zákon se stal prvkem americké emigrační politiky a systému „národních kvót o původu”. Účelem těchto kvót bylo výhradně co nejvíce omezit příchod geneticky podřadných národů z jižní a východní Evropy, zatímco imigrace nordických typů ze severní a západní Evropy se podporovala. ⁴

Modely inteligence

Britský psycholog a matematik Charles Spearman došel na základě svých pozorování k závěru, že existují dva druhy inteligence - obecná a speciální. Obecná, se podílí na všech duševních úkonech. A druhá speciální, která je potřebná jen u některých myšlenkových pochodů. Tyto dva druhy nazval g-faktor a s-faktor. (Podle anglických slov general – obecný a special – speciální.) Jeho model inteligence se nazývá dvoufaktorový a tvrdí, že dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů, dokáže také zároveň řešit i problémy jiného typu.

Na práci Spearmanovu navázali manželé Thurtstonovi, kteří došli k závěru, že neexistuje obecný

g-faktor, ale jen faktory speciální. Jejich model má sedm faktorů se nazývá vícefaktorový.
Těmito faktory jsou:

1. Faktor číselný neboli numerický

2. Slovní fluenci neboli plynulost

3. Slovní neboli verbální myšlení

4. Dílčí schopnost usuzovat, zvládat zvažováním problémové situace

5. Paměť

6. Dílčí schopnost vnímat prostorové vztahy

7. Vjemovou pohotovost

Trojrozměrný model inteligence navrhl H.J. Eysenck, který vychází z řešení IQ testů. Podle něj je inteligence složena ze tří dimenzí:

1. Mentální operace ( vnímání, paměť, vyvozování )

2. Druhy testovaných úloh ( verbální, numerické, prostorové )

3. Kvalita ( výkonnost, rychlost )

Změny inteligence, probíhající během života

Zatímco schopnosti řešit každodenní problémy s věkem rostou, schopnosti řešení IQ testů upadají. Robert Sternberg pojmenoval dvě mentální funkce jako fluidní a krystalickou inteligenci. Fluidní inteligence se projevuje v IQ testech, kdežto krystalická inteligence souvisí s praktickou zkušeností, dala by se přirovnat k tomu, čemu se často říká „životní moudrost“. Je pravda, že i získané zkušenosti se původně zakládají na vědomostech, které jsme schopni do sebe vstřebat a na naší schopnosti si je zapamatovat. Z toho vyplývá vžitá domněnka, že inteligence se během života mění.Tato domněnka je pravdivá. Inteligence člověka se podle představy mnoha lidí během života zvyšuje. Ve skutečnosti to, co se zvyšuje je právě ona krystalická či praktická inteligence, která lidem umožňuje podávat vyšší pracovní výkon. Kdežto fluidní, akademická inteligence, kterou tak hojně využívají studenti vysoké školy, během života pravděpodobně klesá. ⁵

Druhy inteligence  

Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční.

Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované (akademické) problémy s jednoznačnou odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě.

Praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu v testech při snaze tuto inteligenci změřit.

Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence může být například počet přátel, zastávané společenské funkce apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí.

Emoční inteligence je velice blízká sociální inteligenci, často bývá zahrnuta do sociální inteligence.⁶

EMOČNÍ INTELIGENCE

Náš úspěch v životě není roven výšce našeho IQ. Jakého úspěchu v životě dosáhneme, do jaké míry se dokážeme prosadit, nezávisí na našem úspěšném řešení IQ testů - náš život je podmíněn mnoha složkami naší osobnosti. Základním faktorem je, do jaké míry jsme emocionálně inteligentní.

Pro porozumění pojmu použijme definici amerického psychologa Daniela Golemana, který definuje emoční inteligenci :

Historie pojmu je poměrně krátká, pojem emoční inteligence (EI) byl poprvé užit v roce 1960 v průvodní literární kritice Van Ghenta a Leunerově psychiatrii.

Za průkopníky oboru můžeme považovat americké univerzitní profesory Mayera a Saloveye, kteří se pokoušeli vědecky měřit rozdíly mezi schopnostmi lidí v oblasti emocí. Společně zjistili, že každý člověk je jiný ve věcech identifikujících jeho vlastní pocity, pocity druhých a řešení problémů týkajících se emocí. Od roku 1990 tito profesoři vytvořili dva pokusné testy na měření emoční inteligence. Nutno však podotknout, že většina testů emoční inteligence neměří emoční inteligenci, jedná se pouze o další osobnostní testy.

Spolu s  novým kolegou Carusou Mayer a Salovey (vznikla stálá pracovní skupina Mayer, Salovey, Caruso, dále jen MSC) vyvinula definici: „Emoční inteligence je schopnost vnímat emoce; vybírat a navozovat si emoce tak, aby pomáhaly myšlení, porozumět emocím a emočním sdělením a reflektivně emoce regulovat tak, aby podporovaly emoční a intelektuální růst.“⁸

Dalo by se tedy říci, že podle skupiny MSC se emoční inteligence skládá ze čtyř oblastí mentálních schopností:

1. Identifikace, vnímání, hodnocení a vyjadřování emocí

   Schopnost rozlišovat emoce jako fyzický stav, umění najít emoce v myšlení. Schopnost rozlišovat emoce v jiných lidech, výtvarném umění, řeči, hudbě, vzhledu a chování. Schopnost přesného vyjadřování emocí a potřeb spojených s pocity. Schopnost rozlišovat mezi přesným a nepřesným, upřímným a neupřímným vyjádřením citů.

2. Emoční pomoc myšlení (usnadnění myšlení emocemi)

   Emoce určují priority, které lidem slouží k zaměření pozornosti na důležité podněty. Emoce jsou pronikavé a tím velice prospěšné, protože pomáhají posuzovat a zapamatovávat si. Emoční nálada mění individuální postoje a myšlení od optimismu k pesimismu a způsobuje rozmanité zorné úhly a pohledy. Emoční stavy rozdílně předurčují přístupy k určitému řešení problémů tak, jako například štěstí pomáhá induktivnímu logickému myšlení (usuzování) a kreativitě.

3. Porozumění a rozbor emocí, využití emočních znalostí

   Schopnost pojmenovat emoce a rozpoznat vztahy mezi slovy a emocemi, např. mezi spojeními „mít rád" a „milovat". Schopnost pochopit to, že se emoce vyjadřují vzhledem k vztahům. Například smutek často doprovází ztráty. Schopnost porozumění komplexnosti pocitů: souběžnostem (paralelám) pocitů lásky a nenávisti nebo jejich prolínání (smíšení), nebo že například hrůza je kombinací strachu a překvapení. Schopnost rozeznat možné přechody mezi emocemi, jako například hněv přechází v uspokojení nebo zuřivost přechází v stud.

4. Uvážená regulace emocí podporující emoční a intelektuální rozvoj (řízení emocí)

   Schopnost zůstat přístupný příjemným i nepříjemným pocitům. Schopnost uvážlivě přijmout (nebo se odprostit) emoce v závislosti na tom, jakou mají pro nás hodnotu nebo užitek. Schopnost uváženě vyhodnocovat emoce ve vztahu k sobě a k druhým, jako například rozpoznat jak významné nebo přiměřené jsou. Schopnost zvládat emoce v sobě a druhých zmírněním negativních a obohacením se o příjemné emoce bez potlačení nebo zveličování

   sdělení, která mohou přinášet.⁹

Na základě tohoto rozdělení pak skupina MSC předpokládá, že emočně inteligentní člověk:

• bude emočně citlivějším rodičem

• pravděpodobně nebude defenzivní

• bude schopen účinněji ovládat emoce

• bude schopen hovořit a diskutovat o pocitech.

Daniel Goleman tuto původní definici skupiny MSC přepracoval ve svůj pěti složkový model ¹⁰:

1. sebeuvědomění = vědět, co v daném okamžiku cítíme, umět uplatnit vlastní preference v rozhodování, realisticky odhadnout vlastní možnosti a schopnosti, vystupovat s oprávněnou sebedůvěrou.

2. sebeovládání = směrování vlastních emocí tak, aby se staly spíše motorem než brzdou jednání ve smyslu směřování k vytyčeným cílům. Svědomitost, schopnost odložit uspokojení v zájmu dosažení vzdálenějších cílů; schopnost rychle se vzpamatovat z emočního stresu.

3. motivace = v duchu vlastních preferencí mířit k cíli, s jejich pomocí se snažit převzít iniciativu, soustavně zvyšovat nároky na sebe samé a prokazovat odolnost vůči nezdarům a zklamáním.

4. empatie = vžít se do pocitů druhých, dokázat se na problémy podívat jejich očima, mít přátelské vztahy k co nejširšímu okruhu osob.

5. společenská obratnost = zvládat vlastní emoce, přesně odhadovat nejrůznější společenské vztahy a situace; dokázat jednat schůdně, umět užívat společenskou obratnost k přesvědčování, vedení lidí, umět ji uplatnit ve vyjednávání a smírčí taktice, v zájmu spolupráce i týmové práce.

Mírá emoční inteligence /EI/, s kterou se narodíme není zdaleka konečná. Během celého našeho života se naše emoční inteligence vyvíjí. Je závislá na našich zkušenostech z raného dětství, z doby školní docházky, ale i dospělosti. Tyto emoční lekce nám formují naše EQ, který reprezentuje vývoj vrozené emoční inteligence EI.

Na pojem EQ se ve své práci zaměřil Steve Heine. Užitím pojmu EQ však Hein nehovoří o číselném výsledku analogickému k výsledku testu IQ, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak sám Hein podotýká, jde o vhodný název, který činí rozdíl mezi vrozeným potenciálem (EI) a pozdějším rozvojem nebo poškozením (EQ). Podle Heina je totiž možné, aby se děti narodily s vysokou úrovní vrozené emoční inteligence (EI), ale poté se pod vlivem učení zhoubným emočním zvykům ve zkaženém prostředí, jejich EQ snižovalo. Hrubé zacházení, zneužívání, zanedbávání, způsobuje toto emoční poškození nejčastěji. (Testované děti v jeho výzkumu měly nižší výsledky v existujících emočních testech ve srovnání s ostatními, kteří mají emoční inteligenci podobnou té potenciální při narození.) ¹¹